ECLI:CZ:US:2017:3.US.3300.16.1
sp. zn. III. ÚS 3300/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti STRONG STRIKE, a. s., sídlem Na strži 1702/65, Praha 4 - Nusle, zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. června 2016 sp. zn. 6 To 47/2016 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. května 2016 sp. zn. 46 T 5/2015 a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupům Krajského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 46 T 5/2015, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť podle jejího názoru jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a 3, čl. 13 a čl. 14 ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Dále stěžovatelka požaduje, aby Ústavní soud konstatoval, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod jiným zásahem orgánu veřejné moci spočívajícím v tom, že s ní nebylo od počátku hlavního líčení v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 46 T 5/2015 jednáno jako se zúčastněnou osobou podle §42 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), přičemž dosud provedené dokazování nebylo zopakováno, a nebylo jí umožněno seznámit se se spisem vedeným krajským soudem pod sp. zn. 46 T 5/2015. Ústavní soud, navrhuje posléze stěžovatelka, by měl krajskému soudu přikázat, aby zopakoval dokazování, které bylo provedeno před dnem 15. 9. 2016, a umožnil jí seznámit se s obsahem spisu, a to v rozsahu umožňujícím účinnou ochranu jejích práv.
3. Krajský soud shora uvedeným usnesením rozhodl, že podle §80 odst. 1 a contrario tr. řádu se zamítá žádost stěžovatelky na vrácení osobního motorového vozidla Porsche CAYENNE DIESEL 176 kW, typ 92AAP1, a dokladů k alarmu tohoto vozidla.
4. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením instanční stížnost stěžovatelky proti usnesení krajského soudu podle §256 tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadená usnesení nesplňují ústavní požadavky kladené judikaturou Ústavního soudu na soudní rozhodnutí, kterými se rozhoduje o zajištěné věci podle §80 tr. řádu.
6. Podle stěžovatelky chybí podezření, že by vozidlo bylo používáno k trestné činnosti. Z konkretizovaného zápisu ze zasedání jejího představenstva vyplývá, že vozidlo bylo určeno pro pracovní účely administrativní asistentce Janě Flaškové "s platem 10 000,- Kč hrubého měsíčně při pracovní době 20 hodin týdně". Zadržování vozidla, tvrdí dále stěžovatelka, omezuje její podnikatelskou činnost i řádný výkon zaměstnání označenou zaměstnankyní.
7. Stěžovatelka vytýká, že soudy svá rozhodnutí o nevrácení vozidla odůvodnily nedostatečně. Krajský soud konstatoval, že dosud neproběhlo řízení před soudem v dostatečném rozsahu, aby mohly být přijaty spolehlivé závěry, zda vozidlo bylo získáno za výnos z trestné činnosti. Závěry soudů podle stěžovatelky znamenají, že soud usiluje blokovat majetek "dokud nebude prokázán opak", což pokládá za nepřijatelné, respektive umožňující libovolně zajišťovat majetek jakékoli osoby kdekoli na území České republiky.
8. Podle stěžovatelky soudy nezohlednily dobu, která již uplynula od vydání vozidla a dokladů k němu. Podle ní je na nyní posuzovanou věc přenositelná tzv. teorie zeslabování vazebních důvodů, kterou ve sledovaných souvislostech nazývá teorií zeslabování důvodů pro zajištění věci.
9. Dále stěžovatelka dovozuje, že domovní prohlídka, v jejímž rámci byly zadrženy doklady týkající se vozidla a na jejímž základě bylo stanoveno, že má povinnost automobil vydat, byla nařízena příkazem k domovní prohlídce Okresního soudu ve Znojmě ze dne 17. 3. 2014 sp. zn. Nt 1030/2014, tj. soudem, který nebyl ve věci místně příslušný, a tedy nesplňoval podmínky zákonného soudu a zákonného soudce. Napadená usnesení tím podle stěžovatelky kolidují s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14 (201/2016 Sb.) a přístupem označovaným jako incidentní retrospektiva. Stěžovatelka požaduje též aplikaci tzv. doktríny "plodů z otráveného stromu", a to ve prospěch závěru, že jí tvrzená vada příkazu k domovní prohlídce diskvalifikuje též rozhodnutí týkající se předmětného vozidla.
10. Pokud vrchní soud v návaznosti na podání blanketní stížnosti neučinil ani výzvu s tím, že by stěžovatelce stanovil přiměřený časový rámec pro doplnění stížnostní argumentace, ale ani nenařídil veřejné projednání stížnosti, dopustil se zásadního porušení práva na spravedlivý proces a popření zásady veřejnosti a kontradiktornosti řízení.
11. Podle stěžovatelky dochází k její diskriminaci z toho důvodu, že držitelem jejích akcií byl mimo jiné MUDr. Shahram Abdullah Zadeh (jeden z obviněných v předmětném trestním řízení), který je občanem České republiky, ale narodil se v Íránu. Původ a národnost akcionáře stěžovatelky tak podle všeho zakládají důvod, proč s ní orgány činné v trestním řízení zacházejí odlišně, což je nepřijatelné i z ústavněprávních hledisek.
12. Stěžovatelka v souvislosti s namítaným jiným zásahem orgánu veřejné moci usuzuje, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces tím, že ačkoli hlavní líčení bylo zahájeno již v lednu 2016, nemohla po delší dobu, přestože je to její právo zákonné (§42 odst. 1 tr. řádu) a ústavní, reagovat na jeho průběh, např. přednést relevantní argumentaci k tvrzením státního zástupce proneseným při tomto hlavním líčení či klást otázky doposud vyslechnutým svědkům, a efektivně tak chránit svůj majetek. Stěžovatelka se mohla hlavního líčení účastnit až ode dne 15. 9. 2016, přičemž krajský soud se k jejímu procesnímu návrhu na opakování hlavního líčení ze dne 12. 9. 2016 nevyjádřil. Stěžovatelka upozorňuje, že do spisového materiálu dosud neměla možnost nahlédnout.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil přípustnost návrhu a dospěl k závěru, že stěžovatelka splnění této podmínky nedoložila, pokud jde o část ústavní stížnosti zahrnující námitky proti zamezování v nahlížení do spisu, přítomnosti při hlavním líčení a uplatňování souvisejících práv. Stěžovatelka sice tyto výhrady podřadila pod kategorii jiného zásahu orgánu veřejné moci, avšak obsahově vzato je uplatnila ku podpoře svého návrhu na zrušení shora označených usnesení soudů.
14. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V daném případě tyto prostředky vyčerpány nebyly.
15. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Jak bylo uvedeno, ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští.
16. Z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti judikatura Ústavního soudu [např. nález ze dne 19. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 432/98 (N 160/16 SbNU 181), usnesení ze dne 5. 6. 2000 sp. zn. II. ÚS 242/2000, usnesení ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000, usnesení ze dne 28. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 269/02, usnesení ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 430/05, usnesení ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08 a řada dalších; rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz] ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů při výkladu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozeznává rovněž nepřípustné návrhy v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita). V takovém případě subsidiarita ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž i povinnost předestření argumentů s ústavněprávní relevancí v těchto procesních prostředcích, jak to odpovídá úloze (obecných) soudů ve smyslu čl. 4 Ústavy. Jestliže je ústavním úkolem soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet. Ústavní soud totiž nemůže účinně posoudit, zda soudy v napadeném řízení jako celku selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, když vinou stěžovatele nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich porušením účinně zabývat.
17. Jestliže stěžovatelka nyní tvrzenou kritiku nezahrnula do instanční stížnosti (a to ani do jejího doplnění datovaného dnem 29. 6. 2016), ač jí v tom (s výjimkou odkazu na návrh na opakování hlavního líčení ze dne 12. 9. 2016) nic nebránilo, v takové situaci nemůže Ústavní soud jejich rozhodnutím v oblasti ochrany základních práv a svobod nic vytknout a odpovídající oponenturu je namístě považovat za nepřípustnou z hlediska vnitřní subsidiarity ústavněprávního přezkumu (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
18. Uvedené činí v tomto ohledu ústavní stížnost zčásti nepřípustným návrhem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
19. Lze doplnit, že kdyby Ústavní soud kvalifikoval výhrady týkající se zamezení v přístupu ke spisu coby odpovídající institutu jiného zásahu orgánu veřejné moci, bylo by třeba obracet pozornost k §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, podle něhož platí, že jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo. Stěžovatelka uvádí, že navrhla vydání motorového vozidla již dne 2. 6. 2015; nyní projednávanou ústavní stížnost stěžovatelka podala až dne 3. 10. 2016.
20. Nelze akceptovat ani úvahu, že údajně protiústavní zásah v době podání ústavní stížnosti stále ještě trval, a že tudíž lhůta k podání ústavní stížnosti ještě nezačala běžet. Taková představa by byla nesprávná. Samotná skutečnost, že orgány činné v trestním řízení stěžovatelce neumožnily přístup ke spisu [obdobně jako případ, kdy mají ve své dispozici předměty (listiny) zajištěné při prohlídce jiných prostor a (možná) je hodlají použít jako důkazy v probíhajícím trestním řízení; srov. usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1934/11 a usnesení ze dne 15. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1278/16] nemůže být posuzována jako trvající protiústavní zásah, vyvolávající nepřetržité stavení lhůty k podání ústavní stížnosti. Již s ohledem na princip právní jistoty a na zásadu vigilantibus iura scripta sunt je třeba trvat na požadavku, aby ten, kdo se cítí být poškozován údajným protiprávním zásahem, dbal o vznesení svých námitek co nejdříve; právě k tomu slouží zákonné lhůty k uplatnění opravných prostředků a jiných nápravných postupů. Tomu by odpovídalo odmítnutí této části ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu coby návrhu podaného po lhůtě stanovené tímto zákonem.
21. Stojí za zaznamenání, že Ústavní soud zpravidla posuzuje souladnost řízení se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy - a to i v souvislosti s otázkou přístupu ke spisu (srov. usnesení ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1194/13) - až po jeho skončení a hodnotí ji v kontextu celého jeho průběhu, a to zejména za podmínky, že rozhodnutím bylo zasaženo přímo a nevratně do některého z ústavně zaručených práv nebo svobod.
22. Ústavní soud v souvislosti se stěžovatelčinými výhradami týkajícími se její přítomnosti při hlavním líčení přede dnem 15. 9. 2016 připomíná, že ústavní stížností je zásadně možno se bránit toliko proti aktuálnímu, trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci, tedy nikoliv za situace, kdy není možno orgánu veřejné moci zakázat pokračování v porušování dotčeného ústavně zaručeného práva či svobody, resp. přikázat mu, aby byl obnoven stav před porušením [srov. nálezy ze dne 15. 7. 2004 sp. zn. II. ÚS 7/03 (N 100/34 SbNU 61) a ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 3137/09 (N 75/57 SbNU 23)]. Z žádného ustanovení zákona o Ústavním soudu a především ústavního pořádku nelze dovodit, že by Ústavní soud byl povolán ke konstatačním, tzv. akademickým výrokům (srov. usnesení ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 628/15 a usnesení ze dne 6. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 518/16).
23. K návrhu stěžovatelky vztahujícímu se k opakování hlavního líčení dle požadavků obsažených v jejím podání ze dne 12. 9. 2016 je třeba obdobně uvést, že k projednání tohoto návrhu není Ústavní soud příslušný, neboť se stěžovatelka domáhá něčeho jiného, než jak stanoví §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, podle kterého může Ústavní soud při vyhovění ústavní stížnosti pouze konstatovat porušení práva, zakázat orgánu veřejné moci pokračovat v tomto porušování a nařídit mu obnovit stav před tímto porušením. Stanovovat soudu konkrétní příkazy pro další procesní postup v trestním řízení není v kompetenci Ústavního soudu.
24. Konsekvenci tohoto závěru představuje odmítnutí této části ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
25. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení u dalších částí ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla - v tomto rozsahu - podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný• Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
26. Ústavní soud následně posoudil projednávanou ústavní stížnost v dalších jejích shora specifikovaných částech (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
27. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
28. I přes odkazy na ustanovení Listiny, Úmluvy a Dodatkového protokolu k Úmluvě je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatelka pokračuje v polemice se soudy převážně (s výše uvedenými výjimkami) uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
29. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatelky dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na ochranu vlastnictví podle výše uvedených ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
30. Podle §80 odst. 1 tr. řádu platí, že není-li věci, která byla podle §78 tr. řádu vydána nebo podle §79 tr. řádu odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Jestliže osoba, která má na věc právo, ji přes opakovanou výzvu nepřevezme, bude věc prodána a částka za ni stržená bude uložena do úschovy soudu. Na prodej se užije přiměřeně předpisu o soudním prodeji zabavených movitých věcí.
31. Rozhodnutí podle 80 odst. 1 tr. řádu nemá z hlediska věcného či závazkového práva konstitutivní či deklaratorní charakter. Usnesení podle §80 odst. 1 tr. řádu není rozhodnutím, kterým by byla definitivně vyřešena otázka vlastnického práva k vydávané věci (srov. např. usnesení ze dne 12. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 665/05, usnesení ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 2420/07, usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 1514/09, usnesení ze dne 6. 2. 2013 sp. zn. II. ÚS 4135/12 a další). Rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Omezení vlastnického práva použitím uvedených institutů musí též splňovat požadavek přiměřenosti. Mezi základní podmínky spravedlivého procesu patří rovněž požadavek řádného odůvodnění, který dopadá jak na řízení před soudy, tak na řízení před jinými státními orgány, kterým byla svěřena rozhodovací pravomoc [srov. nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565)].
32. Ústavní stížnosti tohoto typu jsou proto v případě dodržení výše uvedených požadavků a se zřetelem na subsidiární povahu ústavní stížnosti a předčasnost případného zásahu Ústavního soudu odmítány, a to jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení ze dne 19. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 696/04, usnesení ze dne 30. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 2420/07, usnesení ze dne 28. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 611/08 a usnesení ze dne 2. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 2568/10). Není vyloučeno i jejich odmítnutí pro nepřípustnost (srov. např. usnesení ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. IV. ÚS 3281/09, usnesení ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 3537/10, usnesení ze dne 24. 5. 2012 sp. zn. II. ÚS 2758/11 a usnesení ze dne 6. 2. 2013 sp. zn. II. ÚS 4208/12).
33. To je významné potud, že závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti - jak bylo předznačeno - se uplatní i v dané věci.
34. Námitka, že vozidlo nebylo používáno k trestné činnosti, míjí prostor, jenž byl - z hledisek relevantního právního posouzení věci (v řízení před obecnými soudy i o ústavní stížnosti) - určující; soudy se zabývaly otázkou, zda dané vozidlo bylo pořízeno za peněžní prostředky představující výnos z trestné činnosti.
35. Stěžovatelčina situace není souměřitelná ani s případem, jímž se zabýval Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") v rozsudku ze dne 9. 10. 2008 ve věci Forminster Enterprises Limited v. Česká republika, stížnost č. 38238/04. V tomto rozsudku ESLP konstatoval, že z důvodu nepřiměřeně dlouho trvajícího zajištění akcií náležících stěžovatelce v rámci trestního řízení došlo k porušení jejího práva na pokojné užívání majetku zaručeného v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. ESLP rozhodl, že stěžovatelčino právo nakládat se svými akciemi bylo pozastaveno po dobu více než 11 let, čímž byla narušena spravedlivá rovnováha mezi obecnými zájmy společnosti a zájmy stěžovatelky. Soud tedy konstatoval porušení pouze z důvodu nepřiměřené doby trvání zajištění, které bylo jinak zákonné a sledovalo legitimní cíl.
36. Lze připomenout, že tento rozsudek byl následně reflektován výslovným zakotvením povinnosti projednávat s největším urychlením též věci, ve kterých byl zajištěn majetek, je-li to zapotřebí vzhledem k hodnotě a povaze zajištěného majetku (§2 odst. 4 tr. řádu); není přitom přesvědčivého argumentu ve prospěch závěru, že těmto požadavkům (které stěžovatelka zahrnuje do "teorie zeslabování důvodů pro zajištění věci") soudy nedostály.
37. Patří se zdůraznit rovněž odstavec 75 citovaného rozsudku ESLP k otázce přiměřenosti v rámci aplikace třetí věty čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. ESLP v této souvislosti konstatoval, že pokud jde o požadavek přiměřenosti, každý zásah do práva na pokojné užívání majetku musí zachovávat "spravedlivou rovnováhu" mezi potřebami obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce. Především musí existovat vztah rozumné přiměřenosti mezi použitými prostředky a cílem, kterého má být opatřením zasahujícím do majetkových práv dosaženo (...). Při rozhodování, zda jsou oba požadavky splněny, ESLP uznává, že smluvní státy mají široký prostor pro uvážení jak při volbě způsobu realizace opatření, tak při určení, zda důsledky jejich realizace jsou odůvodněné ve veřejném zájmu dosažením cíle sledovaného předmětnou právní úpravou (...). Podle judikatury ESLP mezi hlavní kritéria při posuzování, zda napadené opatření zachovalo požadovanou spravedlivou rovnováhu a zejména zda jím není na stěžovatele kladeno nepřiměřené břemeno, patří charakter zásahu, sledovaný cíl, povaha dotčených majetkových práv a chování stěžovatele i orgánů zasahujícího smluvního státu. Podle judikatury ESLP mezi hlavní kritéria při posuzování, zda napadené opatření zachovalo požadovanou spravedlivou rovnováhu a zejména zda jím není na stěžovatele kladeno nepřiměřené břemeno, patří charakter zásahu, sledovaný cíl, povaha dotčených majetkových práv a chování stěžovatele i orgánů zasahujícího smluvního státu.
38. Jak bylo již výše uvedeno, stěžovatelka nemůže ničeho vytěžit z odkazu na délku trvání zajištění předmětné movité věci. Lze doplnit, že Ústavní soud při posuzování proporcionality zásahu z hlediska časového rozhodnutí soudů rušil v těch případech, kdy konkrétní trestní řízení setrvávalo za současného použití zajišťovacích institutů extrémně dlouhou dobu ve stadiu předsoudním [srov. nálezy ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291) a ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609)], což představuje další odlišnost oproti stěžovatelčině věci, která se již nachází ve stádiu soudního řízení po podání obžaloby.
39. Výhradu, že "zadržování vozidla" omezuje její podnikatelskou činnost i výkon zaměstnání konkretizované zaměstnankyně, stěžovatelka situovala do zcela obecné polohy (ničeho konkrétního neuvedla ani k vlastní podnikatelské činnosti), což k posunutí věci do ústavněprávní roviny nepostačuje.
40. Nelze opomíjet ani značný rozsah trestní věci po skutkové stránce i její právní složitost, což odůvodňuje při srovnání s výše naznačenými případy i délku zajištění předmětného vozidla; stěžovatelka přitom nepředestřela relevantní argumentaci, že se řízení vyznačuje průtahy (ve smyslu nečinnosti orgánů činných v trestním řízení).
41. Rozhodující soudy se nezpronevěřily ani zásadě presumpce neviny, resp. nekonstatovaly, že lze "blokovat majetek dokud nebude prokázán opak" (vrchní soud uvedl, že dokazování v hlavním líčení dosud nepokročilo tak, aby bylo možno bez dalšího konstatovat, že vozidlo již není k dalšímu řízení třeba). Stěžovatelka nedoceňuje, že z preventivní povahy zajišťovacích institutů vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěry o charakteru dotčeného majetku nepochybně mohou být v dalším řízení vyvráceny.
42. Sluší se připomenout Úmluvu o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (publikovanou sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 33/1997 Sb.), která umožňuje postihnout výnosy trestného činu, a to nejen přímé, ale rovněž různými způsoby zprostředkované osobami od pachatele trestného činu odlišnými.
43. Stěžovatelka vytýká, že vrchní soud ji nevyzval k doplnění blanketní stížnosti, avšak přehlíží, že k tomu soud podle trestního řádu nebyl povinen a ve svém podání avizovala, že "podrobné odůvodnění své stížnosti zašle do 06.06.2016", zatímco soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl až dne 29. 6. 2016 (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 1487/12 a ze dne 26. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 4909/12). Doplnění instanční stížnosti je datováno dnem 29. 6. 2016, k dodání do datové schránky krajského soudu došlo dne 30. 6. 2016 a k dodání do datové schránky vrchního soudu dne 1. 7. 2016.
44. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neargumentuje relevantně ve prospěch závěru, že soudy pochybily, když k tomuto podání nepřihlédly.
45. Ohledně stěžovatelčiných výhrad stran věcné příslušnosti okresního soudu v přípravném řízení a jejího odkazu na plenární nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14 (201/2016 Sb.) se patří uvést, že Ústavní soud v usnesení ze dne 12. 1. 2017 sp. zn. IV. ÚS 516/16 - vycházejícího z téže trestní věci - konstatoval, že zmiňovaný nález se týkal abstraktní kontroly ústavnosti a zákonnosti vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, a závěry vyslovené v bodech 116 až 118 odůvodnění tohoto nálezu nelze "automaticky" vztahovat na následné hodnocení trestních řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí aplikována, což explicite vyplývá z bodu 120 odůvodnění nálezu. V nyní posuzované věci tedy - již proto - není stěžovatelčina oponentura případná.
46. V širších souvislostech dlužno zaznamenat, že podle Ústavního soudu (nález ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1677/13) ani není příhodné na získané důkazy aplikovat doktrínu "plodů z otráveného stromu". Doktrína "plodů z otráveného stromu" pochází z prostředí common law a je konkrétním projevem "Exclusionary Rule", což je pravidlo striktně formálně vylučující použití určitých důkazů, získaných státními orgány nezákonným způsobem (nezákonné omezení osobní svobody a svobody na ochranu soukromí, porušení zákazu sebeobvinění - viz Čtvrtý dodatek Ústavy Spojených států amerických). Pokud je v průběhu takto provedených úkonů opatřen důkaz pro trestní řízení, je považován za vyloučený z dokazování. Soudní praxe už ale vytvořila výjimku z původně striktního pravidla, jestliže úkon byl proveden v dobré víře v jeho zákonnost (úkon byl shledán nezákonným až poté, co byl v dobré víře proveden). ... Kontinentální trestní řízení oproti tomu vychází z formálně-materiální povahy důkazu a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy) vedou k neúčinnosti nebo nepřípustnosti důkazu. Zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu) orgánům činným v trestním řízení ukládá, aby důkazy byly hodnoceny jak ve vzájemné souvislosti, tak jednotlivě, a umožňuje tedy, aby bylo k (případným) vadám řízení přistupováno diferencovaně, resp. materiálně.
47. Tvrzení o diskriminaci stěžovatelky, a to údajně z důvodu původu a národnosti jednoho z obviněných v předmětné trestní věci, představuje nepodloženou spekulaci.
48. Závěry soudů jsou v souladu s judikaturou ESLP. Samotné zajištění majetku osoby, která nebyla ani nebude odsouzena, nelze považovat za rozporné s Úmluvou, je-li takovéto osobě umožněno se efektivně bránit v rámci vnitrostátního práva a nedošlo-li ze strany státních orgánů k porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. rozhodnutí ESLP ze dne 10. 4. 2012 ve věci Silickiene v. Litva, stížnost č. 20496/02, odst. 47). Důraz na procesní záruky zajištění nebo zabrání věci v rámci trestního řízení ESLP klade i v rámci práva na ochranu majetku (srov. např. rozhodnutí ze dne 12. 5. 2015 ve věci Gogitidze a další v. Gruzie, stížnost č. 36862/05, odst. 107 a odkazy zde uvedené). K porušení práv podle Úmluvy by tak došlo například za situace, kdy by bylo rozhodnuto o zajištění nebo zabrání věci bez dostatečných důkazů či s nedostatečným odůvodněním, proč je právě tento majetek považován za výnos z trestné činnosti (srov. např. rozhodnutí ESLP ze dne 15. 1. 2015 ve věci Rummi v. Estonsko, stížnost č. 63362/09, odst. 83-86).
49. V posuzované věci Ústavní soud ověřil, že se napadená usnesení ve svém celku opírají o dostatečné množství konkrétních skutečností a i ex post se jeví jako ústavně obhajitelná. Soudy se zabývaly trváním důvodů pro zajištění věci a konstatovaly především, že zjištěné konkrétní skutečnosti nasvědčují tomu, že pořízení předmětného vozidla může souviset s uvažovanou trestnou činností obžalovaných, resp. výnosy z ní.
50. Soudy se zvláště zaměřily na otázku přiměřenosti zásahu s ohledem na veřejný zájem na potírání závažné hospodářské kriminality a postupovaly v intencích daných Ústavním soudem v dřívějších nálezech ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291) a ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609) a v řadě usnesení. Ústavní soud nezjistil v postupu soudů libovůli nebo porušení procesních principů obsažených v ústavním pořádku, které by svědčily o dotčení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
51. Na základě uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
52. Shrnutím řečeného, a z uvedených důvodů, se již jen zaznamenává, že ústavní stížnost stěžovatelky byla odmítnuta zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) a e) jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, resp. návrh nepřípustný, a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu