ECLI:CZ:US:2018:3.US.2349.18.1
sp. zn. III. ÚS 2349/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Š., zastoupené Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou, sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2018 sp. zn. 9 To 29/2018 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, 3. oddělení, ze dne 12. března 2018 č. j. NCOZ-1643-1085/TČ-2016-412203, za účasti Vrchního soudu v Praze a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, 3. oddělení, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, Odbor závažné hospodářské trestné činnosti, 3. oddělení (dále jen "policejní orgán") nadepsaným usnesením rozhodla podle §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), o zajištění peněžních prostředků ve výši 165 750 Kč včetně příslušenství, které se nacházejí na specifikovaném bankovním účtu vedenému pro stěžovatelku, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že věc je výnosem z trestné činnosti.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora označeným usnesením následnou instanční stížnost stěžovatelky podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozhodující orgány se omezily na konstatování, že zajištěné peněžní prostředky, které byly připisovány na její bankovní účet, nejsou podloženy zákonným důvodem pro předmětné příjmy, přičemž nevysvětlily řádně věcnou ani časovou vazbu na údajnou trestnou činnost.
5. Stěžovatelka polemizuje se závěrem vrchního soudu, podle kterého je vysvětlení těchto příjmů coby odměn poukazovaných jejímu manželovi J. Š. na podkladě dohod o provedení práce za skutečně vykonanou činnost spočívající v "mechanickém sčítání vozidel a jízdních kol" účelové a nevěrohodné. Okolnost, že vedoucí softwarového oddělení CAMEA, spol. s r. o., o inkriminovaných platbách nevěděl, je dána uvedeným způsobem sčítání bez použití softwaru.
6. Posléze stěžovatelka vyvrací tvrzení orgánů činných v trestním řízení, že na vrub účtu prováděla pouze nízké výběry hotovosti a docházelo ke kumulaci zůstatku, konkrétními údaji z výpisů z účtu dokládajícími, že pravidelně prováděla i výběry v řádu desítek tisíc korun českých.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených předpisy ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidentní kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti policejních orgánů, státního zastupitelství či obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li porušením podústavního práva současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformním použitím pramene práva nebo jeho ústavně nekonformním výkladem. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému aktu státního orgánu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [srov. nálezy ze dne 29. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 138/2000 (N 53/21 SbNU 451), ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), ze dne 15. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) a další].
10. Ústavní soud považuje také za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, podle níž je nutné možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud je povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit [srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12 nebo usnesení ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [srov. např. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209)].
11. Majetkové zajišťovací instituty upravené v §79a a násl. tr. řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 12. 1976 ve věci Handyside v. Spojené království, stížnost č. 5493/72, §62). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 11. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02 a usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04]. Jak přitom již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost a zákonnost použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a opodstatněnost jejich aplikace. Majitelům zajištěných hodnot je pak přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění. Legitimita omezení vlastnického práva je tak přezkoumávána a stěžovatelce jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jejích práv (srov. usnesení ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. I. ÚS 3074/08 a usnesení ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3779/12).
12. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti formuloval základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení ze dne 23. 10. 2003 sp. zn. IV. ÚS 379/03). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem ochrany základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku dotčené osoby za protiústavní zásah do jejích vlastnických práv [srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 28. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 554/03 a další].
13. Ústavní soud shledal, že kritéria, jimiž je třeba poměřovat rozhodnutí z hlediska ústavnosti, byla v daném případě naplněna způsobem, který je v souladu s ústavními předpisy. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna, vypořádávají se s výhradami, které stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, a z tohoto důvodu lze na obsah odůvodnění těchto rozhodnutí pro stručnost odkázat. V relevantních skutkových otázkách předmětná odůvodnění nevykazují logické omyly či extrémní rozpory mezi důkazy a indiciemi, jež jsou k dispozici, a z nich vyvozenými skutkovými závěry [srov. kupř. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165), nález ze dne 28. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 539/02 (N 131/37 SbNU 653), nález ze dne 20. 7. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/04 (N 143/38 SbNU 117), nález ze dne 31. 5. 2007 sp. zn. II. ÚS 283/06 (N 91/45 SbNU 325), nález ze dne 20. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 566/06 (N 32/44 SbNU 393) a další].
14. Policejní orgán usnesením ze dne 6. 3. 2017 zahájil trestní stíhání stěžovatelky pro zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a přečin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1 tr. zákoníku a dále usnesením ze dne 8. 3. 2017 zahájil její trestní stíhání pro zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, kterých se měla dopustit zvýhodňováním obchodní společnosti CAMEA, spol. s r. o., v souvislosti s vyhlašováním podlimitních veřejných zakázek zadavatelem Technická správa komunikací hl. m. Prahy.
15. Námitky, jimiž stěžovatelka zpochybňuje závěr, že zajištěné peněžní prostředky na jejím účtu jsou výnosem z trestné činnosti, z níž je obviněna, nedosahují ústavněprávní roviny. Ústavní soud, aniž by opomíjel princip presumpce neviny, dospěl k závěru, že z odůvodnění usnesení policejního orgánu, s nímž se vrchní soud ztotožnil, jsou dostatečně zřejmé důvody, pro něž tento policejní orgán nahlížel na peněžní prostředky na účtu stěžovatelky jako na tzv. výnos z trestné činnosti. Vysvětlení J. Š., že "fyzicky" sčítal průjezdy jízdních kol na cyklostezkách v místech detektorů a v zimě počítal vozidla na záznamech kamer, podle orgánů činných v trestním řízení nekoresponduje dle těchto rozhodnutí s měsíčním rozsahem práce dle dohod a výkazy z výplatních pásek, stejně jako s jeho dosavadní profesní zkušeností. Spornou úvahu o výši peněžních prostředků vybíraných v hotovosti a vývoje zůstatku bankovního účtu (na němž probíhaly kreditní i debetní transakce se stíhanou trestnou činností nesouvisející) policejní orgán a vrchní soud podaly v kontextu tvrzení stěžovatelky, že J. Š. si tyto odměny nechal poukazovat ve prospěch účtu stěžovatelky, aby je mohla použít na úhradu nákladů spojených s vedením společné domácnosti. I kdyby bylo možné přikládat uvedeným skutečnostem význam odlišný od toho, který předestřely zmiňované státní orgány, o ústavněprávně relevantní exces či svévoli zde nejde, navíc citovaná úvaha představuje pouze dílčí část odůvodnění, jejichž argumentace byla vystavěna i na jiných důvodech, které samostatně obstojí.
16. Z preventivního a zatímního charakteru zajišťovacích institutů přitom vyplývá, že na "zjištěné skutečnosti", které dle zákona odůvodňují použití těchto opatření, nelze vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Pro naplnění zákonných podmínek použití zajišťovacích opatření postačí, budou-li skutková zjištění založena na vyšším stupni pravděpodobnosti (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2485/13). Taková skutková zjištění z rozhodnutí policejního orgánu i vrchního soudu vyplývají.
17. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených práv dotčené osoby a současně zjištění, že jde o zásah, který nelze v průběhu dalšího řízení odčinit (srov. usnesení ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 2592/15). Okolnosti, pro něž by bylo možno přistoupit k vydání kasačního nálezu, v posuzovaném případě nenastaly. Stěžovatelka ostatně ani netvrdí, že jí rozhodnutími policejního orgánu a vrchního soudu byla způsobena závažná neodčinitelná újma, když v této souvislosti namítá porušení práva na soudní a jinou právní ochranu.
18. Uvedené však neznamená, že by dosavadní poznatky orgánů činných v trestním řízení nemohly doznat změn, či že by nemohlo dojít ke zrušení zajištění. Stěžovatelce zůstává zachována možnost, aby v dalším průběhu řízení za podmínek §79f tr. řádu žádala o zrušení zajištění, přičemž jí nic nebrání v tom, aby v takové žádosti uplatnila i argumentaci, kterou užila v odůvodnění své ústavní stížnosti.
19. Závěrem lze tedy konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu orgánů veřejné moci v nyní posuzovaném případě žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Lze uzavřít, že z napadených rozhodnutí policejního orgánu i vrchního soudu, posuzovaných jako celek, vyplývají konkrétní skutečnosti nasvědčující tomu, že zajištěné peněžní prostředky mohou být výnosem z prověřované trestné činnosti. Ústavní soud neshledal, že by šlo o neodůvodněný zásah do základních práv a svobod stěžovatelky. Argumentuje-li stěžovatelka tím, že tyto prostředky nejsou výnosem z trestné činnosti, ale mají původ v pracovní činnosti jejího manžela, tato námitka bude bezpochyby předmětem dalšího dokazování.
20. Stěžovatelce se zásah do svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu