ECLI:CZ:US:2019:2.US.1300.19.1
sp. zn. II. ÚS 1300/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele K. V., toho času ve Věznici Stráž pod Ralskem, zastoupeného JUDr. Alenou Tomáškovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 730/9, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 48 T 7/2016, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 5 To 38/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, č. j. 5 Tdo 1512/2018-88, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 4. 2019, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví specifikovaným rozhodnutím Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud"), Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních lidských práv dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 40 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným ze spáchání pomoci k trestnému činu dotačního podvodu dle §212 odst. 1, 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v tehdy platném a účinném znění (dále jen "trestní zákoník"), ve spojení s §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, a ze spáchání pomoci k trestnému činu poškození finančních zájmů Evropské unie dle §260 odst. 1, 5 trestního zákoníku ve spojení s §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let, pro jehož výkon byl dle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
3. Skutek, kladený stěžovateli za vinu, spočíval zhuštěně řečeno v tom, že stěžovatel jako jednatel přihlásil společnost A, do fingovaného výběrového řízení společnosti B na stavební úpravy a přístavbu výrobních prostor, na kteréžto dílo získala tato společnost na základě nepravdivých údajů dotaci z Operačního programu Podnikání a Investice od Sekce fondů Evropské unie Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky, jejíž výše byla určena maximálně 60 % ze způsobilých výdajů projektu a mohla činit až 17 100 000 Kč (14 535 000 Kč ze strukturálních fondů Evropské unie a 2 565 000 Kč ze státního rozpočtu České republiky), kterážto nakonec byla společnosti B v této plné výši i přiznána a vyplacena, přičemž v rámci tohoto fingovaného výběrového řízení bylo dopředu rozhodnuto o vítězství společnosti A, která však v souladu s dohodou mezi stěžovatelem a jeho spoluobviněnými nikdy žádné plnění nedodala, a to ani prostřednictvím svého subdodavatele - společnosti C, přesto měl stěžovatel jako jednatel společnosti A podepisovat fiktivní účetní doklady a účastnit se složitých platebních a účetních mechanismů, jejichž prostřednictvím se měly přes společnost A dostávat peněžní prostředky k dalším společnostem, které následně měly končit na počátku celého řetězce, tedy u společnosti B (dále jen "předmětný skutek").
4. Stěžovatel se proti tomuto rozsudku nalézacího soudu odvolal, nicméně odvolací soud svým napadeným usnesením jeho odvolání i všechna odvolání jeho spoluobviněných zamítl dle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel podal proto dovolání k Nejvyššímu soudu, který je však odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, stejně jako dovolání dalšího spoluobviněného.
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nesouhlasí se svým odsouzením za předmětný skutek. Obecným soudům vytýká: 1) extrémně vadné hodnocení důkazů; 2) neprokázání subjektivní stránky; 3) nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí; 4) nedodržení zásady presumpce neviny; 5) opomenuté důkazy v odvolacím řízení. Jádra jednotlivých námitek stěžovatele je možno přiblížit takto:
6. Ad 1) stěžovatel spatřuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými na jejich základě obecnými soudy. Nejprve úvodem této námitky uznává, že ze skutkové věty by mohlo vyplývat, že ke spáchání trestných činů kladených mu za vinu došlo a že bez jeho přičinění by se tak stát nemohlo, je však přesvědčen, že nebyl účastníkem na trestných činech svých spoluobviněných, ale že jimi byl naopak zneužit jako oběť. Stěžovatel tak především nesouhlasí s tím, že obecné soudy na jeho straně dovodily existenci úmyslu nepřímého. Dopustily se přitom logických úskoků a nedostatečně mu k tíži kladly skutečnosti, které sice nahlíženy izolovaně velmi významně nasvědčovaly faktu spáchání trestných činů, nicméně stěžovatel o těchto skutečnostech nevěděl a ani vědět nemohl. Stěžovatel k tomuto úvodu námitky extrémního nesouladu doplnil, že od počátku trestního řízení s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval, poskytl jim listinné důkazy, přičemž tak učinit vůbec nemohl, podával vysvětlení a následně vypovídal zcela konzistentně, přičemž tak vždy činil pouze ve vztahu ke krokům, o kterých věděl. I nalézací soud jej považoval za věrohodného a jeho výpověď za pravdivou, nicméně přesto dovodil, že usvědčuje nejen jeho spoluobviněné, ale i jeho samotného. Jelikož stěžovatel svou vinu popíral, bylo na místě, aby se obecné soudy mnohem pečlivěji zabývaly tím, zda stěžovatel nemohl být do celé trestné činnosti zatažen bez svého vědomí svým kamarádem z dětství, jak celou dobu tvrdil.
7. Následně v rámci této námitky stěžovatel obsáhle komentuje jednotlivé pasáže popisu předmětného skutku v napadeném rozsudku nalézacího soudu, který obecné soudy vzaly za prokázaný, konfrontuje je s jinými skutkovými zjištěními, čímž usiluje o to, aby Ústavní soud přesvědčil o tom, že:
8. Zaprvé nevěděl, že dílo má být financováno z dotací, neboť se domníval, že jde pouze o obchodní soutěž, nikoliv o zadávací řízení, přičemž nalézací soud zjevně oba pojmy směšuje, resp. mezi nimi nevnímá rozdíl.
9. Zadruhé, že obecné soudy nijak nevytýkaly stěžovateli, že věděl o stěžejní listině obsahující nepravdivé údaje (smlouva o půjčce, která byla vypovězena hned den po svém uzavření).
10. Zatřetí, že nemohl vědět o tom, že by výběrové řízení bylo neregulérní, neboť o něm věděl jen z pozice účastníka tohoto řízení, nikoliv z pozice zadavatele, přičemž z jeho (účastnického) pohledu bylo toto řízení zcela v pořádku, o čemž svědčí i to, že si nechal nacenit slepý výkaz výměr od svědka B., což by sotva byl činil, kdyby věděl, že žádné dílo provádět nebude. Současně stěžovatel sice připouští, že bylo prokázáno, že mu zpětně byly zaslány listiny k antedatování a podpisu, nicméně má za to, že jen z toho nelze dovodit, že musel mít alespoň hrubou představu o trestné činnosti svých spoluobviněných. Byť byl rovněž jeho přístup k dokumentům nedbalý, neobezřetný a z pohledu nastalé situace až hazardní, kdy některé tyto dokumenty ani pořádně nečetl, nelze z toho podle jeho názoru dovodit úmyslné zavinění.
11. Začtvrté, že v době podání žádosti o dotaci nevěděl o tom, že smlouva o dílo, kterou za společnost A podepsal, nebude touto společností plněna, a že nevěděl dokonce ani o tom, že dílo nebude provádět subdodavatel společnost C, o čemž se dozvěděl až v souvislosti se svým trestním stíháním. Z některých vět v odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu stěžovatel dovozuje, že i tento soud učinil skutkové zjištění, že stěžovatel nevěděl o tom, že se společnost A na provádění díla vůbec nepodílí.
12. Zapáté, že nevěděl a nemohl vědět, že dílo provedla společnost, která zůstala při kontrole zatajena, přičemž ze skutkové věty (formulace "obžalovaní věděli") vyplývá, že tuto vědomost klady obecné soudy za vinu i jemu, přičemž z odůvodnění napadených rozhodnutí má stěžovatel za to, že ani ony ve skutečnosti nevzaly za prokázané, že by stěžovatel tuto vědomost měl. Stejně tak nemohl vědět o uzavřeném koloběhu finančních prostředků mezi společnostmi, když nevěděl o tom, že jeho subdodavatel (společnost C) dílo neplní, objednatel si na to nestěžoval a společnost A toliko přijímala finanční prostředky od objednatele a poskytovala je toliko svému subdodavateli. Stěžovatel dále nerozumí tomu, proč je ve skutkové větě uvedeno, že byť finanční toky směřovaly od objednatele (B) ke zhotoviteli (A) k subdodavateli (C), správně tomu mělo být opačně.
13. Zašesté, že nemohl vědět, že se dopouští trestné činnosti, jenom proto, že fakturoval objednateli částky o 1 % vyšší, než jaké částky fakturoval jeho subdodavatel jemu, neboť šlo o legální tzv. přeprodání zakázky za provizi, což je ve stavebnictví zcela běžná praxe. To připustil i sám odvolací soud, který k tomu uvedl, že i kdyby to běžná praxe byla, nelze tuto skutečnost hodnotit izolovaně, ale v kontextu s dalšími zjištěnými fakty. Stěžovatel však dodnes nechápe, na základě čeho měl v tomto případě dovodit, že se tento vymykal běžné praxi. K tomu rovněž dodal, že pokud společnost C měla být jedním z článků fakturačního řetězce na další společnosti, pak kdyby stěžovatel o všem věděl, bývalo by bylo pro spoluobviněné mnohem jednodušší, kdyby společnost C byla vynechána a na její místo by rovnou nastoupila A. Celý řetězec by se tím o jeden článek zkrátil, a tedy zjednodušil.
14. Ad 2) stěžovatel upozorňuje, že jeho subjektivní stránka byla dovozena toliko z toho, že se neměl podivovat žádosti jednoho ze spoluobviněných, jednajícího za objednatele, aby mu poskytl kopie potřebných účetních dokladů, neboť měl s ohledem na velikost objednatele vědět, že tak velká společnost musí vést účetnictví, a dále z toho, že stavební deník podepisoval technik společnosti A, ačkoliv sám žádnou kontrolu stavebních prací neprováděl a podepisoval jej tedy toliko čistě formálně na pokyn subdodavatele. K tomu stěžovatel zopakoval svoji obhajobu, že ohledně prvé skutečnosti mu spoluobviněný sdělil, že se nepohodl se svým dřívějším obchodním partnerem, který potřebné dokumenty sebral, čemuž stěžovatel uvěřil, a ohledně druhé skutečnosti neměl důvodu se domnívat, že subdodavatel zakázku neplní, přičemž stavební deník musel podle smlouvy s objednatelem vést zhotovitel.
15. Námitky 3) až 5) stěžovatel toliko formálně uvedl, ale nad rámec jejich dílčích projevů seznatelných výše z odůvodnění námitky 1) je nijak blíže nezdůvodnil.
16. Ad 5) se stěžovatel vymezil zejména proti tomu, že odvolací soud zamítl jeho důkazní návrh na výslech svědka V., který měl prokázat, že stěžovatel se měl před advokátem JUDr. Teryngelem rozčílit, když se dozvěděl, že společnost A žádné dílo provádět nebude, neboť dle stěžovatele tento důkaz prokazoval, že nevěděl o tom, že jeho společnost nebude dílo vůbec provádět a že počítal s pravým opakem. Svědek V. rovněž mohl objasnit, že tzv. přeprodávání zakázek je ve stavebnictví zcela běžná praxe. Pokud tento důkaz odvolací soud označil za nadbytečný, neboť skutkový stav byl spolehlivě prokázán, považuje stěžovatel toto odůvodnění za příliš paušální a odpovídající situaci tzv. opomenutého důkazu, jak jej vykládá ve své judikatuře Ústavní soud. Obdobně nekonkrétně zamítl pak odvolací soud stěžovatelův návrh na výslech svědkyně K., zatíživ tak své rozhodnutí stejnou vadou jako u návrhu na výslech svědka V.
17. Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje svá klíčová tvrzení o tom, co bylo prokázáno, uzavírá je otázkou, zda to svědčí závěru, že se dopustil účastenství na trestných činech spáchaných předmětným skutkem, a sám si odpovídá, že nikoliv. Dodnes stěžovatel nespatřuje ve svém jednání nic protiprávního a není si vědom ničeho, co měl udělat jinak. Jediné, čeho se dopustil, byla lehkovážnost v souvislosti s formalitami výběrového řízení a přílišná důvěra vůči svému kamarádovi z dětství.
IV. Posouzení Ústavním soudem
18. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
19. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
20. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že k porušení základních práv označených stěžovatelem napadenými rozhodnutími ani postupem obecných soudů, který v ně vyústil, porušena být nemohla. Stěžovatel svou ústavní stížností toliko polemizuje se skutkovými zjištěními, která učinily obecné soudy, která však v konfrontaci se všemi ústavněprávními požadavky obstojí. Stěžovatel tak i svou ústavní stížností pokračuje ve své obhajobě, již uplatňoval v původním trestním řízení před obecnými soudy, že byl obětí, nikoliv pomocníkem trestné činnosti zosnované jeho spoluobviněnými.
21. V rozsahu námitek 1) a 2) je tedy stěžovatelova ústavní stížnost v podstatě žádostí o další plný skutkový instanční přezkum, jenž však, jak vyplývá i z výše uvedeného sub 18., Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti poskytnout nemůže. Ústavní soud totiž zásadně ke skutkovému přezkumu není oprávněn. To vyplývá nejen z jeho role ochránce nikoliv zákonnosti, ale ústavnosti, ale i z povahy dokazování a ustalování skutkového stavu na jeho základě v trestním řízení. Moderní trestní řízení je vybudováno mimo jiné na tzv. zásadě volného hodnocení důkazů, a tedy mírou důkazu je v něm vnitřní přesvědčení příslušného orgánu činného v trestním řízení, zde soudu.
22. V rovině ústavněprávní je pak zásada volného hodnocení důkazů projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].
23. Zásadně tak nemůže být porušením zákona ani ústavy, pokud soud v trestním řízení řídě se zásadou volného hodnocení důkazů dospěje ke skutkovým závěrům, které jsou pro obviněného nepříznivé. To samozřejmě neznamená, že by se proces dokazování v trestním řízení či jeho výsledek zcela vymykaly ústavněprávnímu přezkumu, může se tak stát však jen výjimečně, dosahuje-li vada v procesu dokazování či ustalování skutkového stavu takové intenzity, pro niž přerůstá z kategorie nezákonnosti až do kategorie protiústavnosti. Ústavní soud proto ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout.
24. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní soulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
25. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
26. V rozsahu námitek 1) a 2) stěžovatel nominálně podřadil svou argumentaci pod výjimku spočívající v extrémním nesouladu mezi dokazováním a skutkovými zjištěními a jejich nedostatečnost pro závěr, že se stěžovatel dopustil svou účastí na předmětném skutku trestných činů, za něž byl odsouzen. Ústavní soud ovšem stěžovateli nemůže dát za pravdu.
27. Námitkami stěžovatele co do procesu dokazování i co do učiněných skutkových zjištění se zabývaly všechny tři ve věci činné obecné soudy, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí se podává, že vnitřní přesvědčení nalézacího soudu o vině stěžovatele, proti němuž ani soud odvolací, ani Nejvyšší soud neměly důvodu zasáhnout, je postaveno na několika zásadních skutkových zjištěních, jež lze postavit do protikladu k tvrzením stěžovatele.
28. Obecné soudy tak vyšly zejména z toho, že stěžovatel věděl od počátku, že žádné výběrové řízení se nekonalo, neboť po něm ex post, tj. až poté, co byla uzavřena lhůta ke vstupu do něj, jiný spoluobviněný zaslal listiny, na jejichž základě se jej měl stěžovatel vůbec účastnit, resp. které nezbytně potřeboval k přihlášení se do něj, a žádal jej o jejich podpis (viz s. 15 napadeného rozsudku nalézacího soudu). Došlo dokonce k tomu, že bylo třeba některé dokumenty opravit, protože v nich byla nesprávně uvedena obchodní firma společnosti A (viz např. s. 16 napadeného rozsudku nalézacího soudu), kterou bylo následně třeba opravit.
29. Dalším jejich zásadním zjištěním bylo, že stěžovatel (dle jeho vlastní výpovědi, jak byla reprodukována na s. 11 napadeného rozsudku nalézacího soudu) se poté, co mu bylo sděleno, že měl výběrové řízení vyhrát, musel dozvědět, že provádění díla již probíhá úplně jinými subjekty, přičemž se s ním dohodl, že všechno bude provádět společnost C, které bude proplácet faktury, jež následně přefakturuje za společnost A společnosti B, přičemž s tímto stěžovatel souhlasil a neodstoupil od smlouvy, tedy věděl, že společnost A vlastně nikdy na díle pracovat neměla a že pobírá odměnu 1 % z každé faktury vystavené společností C a přefakturované společnosti A, ačkoliv žádnou faktickou činnost společnost, jejímž byl jednatelem, ve vztahu k dílu nevyvíjela, tedy že nešlo o nějaký běžný prodej zakázky ze stěžovatelovy vlastní vůle, ale o odměnu za jeho zapojení se do schématu trestné činnosti (srov. s. 29 napadeného rozsudku nalézacího soudu).
30. Neméně významným skutkovým zjištěním, jež potvrdil sám stěžovatel, bylo, že společnost A, neprováděla vůbec žádnou kontrolu provádění díla údajným subdodavatelem a že její technik subdodavateli podepisoval vždy předložený stavební deník o tom, že určité stavební práce byly provedeny určitého dne, aniž by se jakkoliv přesvědčil, zda tomu tak ve skutečnosti i bylo (srov. s. 29 napadeného rozsudku nalézacího soudu).
31. Podstatnými zjištěními, na nichž vystavěly obecné soudy své závěry o subjektivní stránce stěžovatele, byl zejména fakt, že stěžovatel jako někdo, kdo již dvacet let podniká ve stavebnictví, podle svého tvrzení poté, co mu bylo sděleno, že se společnost A, vůbec nebude prováděním díla zabývat, nevěděl, že od smlouvy může odstoupit, a to ani z tak očividného důvodu, že byl podveden a dílo provádí úplně jiná společnost. Obecné soudy tak připustily, že stěžovatel mohl být tzv. "bílým koněm", což však jeho úmysl nepřímý ve vztahu k pomoci k trestné činnosti jeho spoluobviněných nemohlo vést, neboť tento musel o připravovaném dotačním podvodu vědět už dopředu (s. 28 napadeného rozsudku nalézacího soudu, s. 9 napadeného usnesení odvolacího soudu), respektive nic nenamítal proti tomu, že do něj byl zapojen.
32. Ústavní soud nemá těmto skutkovým závěrům z hlediska shora nastíněných ústavněprávních garancí práv obviněného v trestním řízení co vytknout. Znovu opakuje, že jeho úkolem není skutkový přezkum, ale v mezích stěžovatelovy argumentace tak, jak ji vyjádřil v námitkách 1) a 2), může toliko přezkoumat, zda mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními není extrémní rozpor a zda v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů poskytují dostatečný závěr o tom, že se stěžovatel dopustil trestné činnosti, za niž byl odsouzen. Přes veškeré stěžovatelovo úsilí Ústavní soud nemohl dovodit, že by odůvodnění napadených rozhodnutí naznačovala jakýkoliv extrémní rozpor.
33. K tomu Ústavní soud připomíná, že extrémní rozpor není každý subjektivně pociťovaný nesouhlas se způsobem, jakým byl důkaz proveden, resp. co z něj obecný soud vyvodil. Ústavní soud je povolán k nápravě jen těch nejextrémnějších excesů [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 721/10 ze dne 16. 9. 2010 (N 199/58 SbNU 767) či nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. Extrémní rozpor je dán jen tehdy, jestliže soudy z určitého důkazu vyvodí skutkový závěr, který se příčí elementární logice, tedy který z něj v žádném smyslu nevyplývá [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)]. Ve svém důsledku tak vytváří situaci, kdy zjištěný skutkový stav neodpovídá provedenému dokazování, tedy v něm nemá oporu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1963/13 ze dne 30. 9. 2014 (N 178/74 SbNU 549)], neboť hodnocení důkazu je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315) či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. Extrémní nesoulad může být dán i tehdy, je-li odsouzení v trestním řízení založeno na neuzavřeném řetězci nepřímých důkazů, které nevylučují, že čin mohla spáchat i jiná osoba [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293)].
34. Stěžovatelovy shora sub 6. až 14. formulované skutkové teze přitom vlastně ani na žádný rozpor, natož extrémní, mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními nepoukazují, stěžovatel dokonce sám připustil, že zjištěný skutkový stav nasvědčuje tomu, že se předmětného skutku dopustil, nicméně domáhá se, aby byly provedené důkazy hodnoceny jinak, tedy aby z nich byla vyvozena jiná skutková zjištění, přičemž Ústavnímu soudu předestírá svou představu, ze kterých důkazů měly obecné soudy vyvodit jaká skutková zjištění. To však vadě tzv. extrémního nesouladu neodpovídá.
35. Pokud obecné soudy nebyly ochotny uvěřit stěžovatelově obhajobě za situace, kdy se tento účastnil výběrového řízení, o němž musel vědět, že neproběhlo, následně převzal smluvní závazek za provedení díla, o němž dopředu věděl, že je nebude provádět a místo toho, aby v tuto chvíli veškerou spolupráci s takto na prvý pohled podezřelými obchodními partnery neukončil, ale místo toho uzavřel smlouvu o generálním subdodavatelství se společností, kterou si nijak neprověřil a jejíž postup dále nijak nekontroloval, ale naopak jí nechal technikem společnosti, již zastupoval, podepisovat na přání a bez faktického ověření údaje o provedených pracích, nemůže Ústavní soud konstatovat, že by jejich závěr o vině stěžovatele byl v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, ani že by po provedeném dokazování nebyla stěžovatelova vina prokázána bez důvodných pochybností.
36. Stěžovatel přitom sám poměrně zásadní zjištění obecných soudů o fiktivní účasti společnosti A, ve výběrovém řízení, o němž stěžovatel věděl, že bylo účelově vytvořeno až ex post, jakož i o naprosté absenci jakékoliv kontroly činnosti údajného subdodavatele ve své ústavní stížnosti marginalizuje a připustiv je, hledá pro ně pouze jakousi omluvu v tom, že ohledně prvé této skutečnosti byl lehkomyslný a stran druhé že neměl důvodu svému subdodavateli nevěřit.
37. Pokud pak obecné soudy tato vysvětlení nepřijaly jako uspokojivá, neboť stěžovatel je osobou, která má s podnikáním ve stavebnictví značné zkušenosti a údajného subdodavatele a jeho práci na díle, za něž vůči zadavateli nesla odpovědnost výhradně společnost, již zastupoval stěžovatel, si vůbec neprověřil (podle svých vlastních slov se o činnost na díle společnosti C nezajímal - viz s. 11 napadeného rozsudku nalézacího soudu), přičemž šlo o zakázku v hodnotě přes 28 milionů korun, která byla velmi podezřelá (srov. s. 8 napadeného usnesení odvolacího soudu) za situace, kdy se stěžovatel dokonce cítil podle svých slov ze strany spoluobviněného podveden tím, že jeho společnost práci fakticky vykonávat nebude (srov. s. 11 napadeného rozsudku nalézacího soudu), nemůže Ústavní soud uzavřít, že by takový skutkový závěr byl v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.
38. Ústavní soud nemůže konečně za extrémně rozporný s provedeným dokazováním považovat ani závěr obecných soudů, že stěžovatel věděl, že se účastní podvodu s dotacemi. Zcela postačuje závěr, že jeho subjektivní stránka nemusela zahrnovat všechny detaily, nýbrž postačovalo, pokud v hrubých rysech věděl, že svým jednáním jiným pachatelům pomáhá ve vylákávání dotací na základě nepravdivých údajů (srov. s. 14 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Jelikož obecné soudy dospěly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů k závěru, že stěžovatel o dotačním pozadí celé kauzy věděl, že bez jeho přispění by dokonce dotační podvod nebyl možný (srov. s. 15 napadeného usnesení Nejvyššího soudu), Ústavní soud nemá důvodu se proti tomuto postupu vymezit.
39. Na tom ničeho nemůže změnit skutečnost, že stěžovatel se přímo komunikace s Ministerstvem průmyslu a obchodu České republiky nepodílel a že dokumentaci spojenou s dotacemi nezpracovával, neboť to nijak nevyloučilo jeho alespoň hrubou představu o tom, že majetkový prospěch z trestné činnosti bude mít s dotacemi souvislost. Jestliže totiž stěžovatel věděl, že výběrové řízení bylo jen fingované a že společnost A má plnit pouze roli formální schránky přeposílající jedním směrem faktury a druhým směrem platby a že celá tato aktivita má za cíl pouze fingovat stavební činnost za účelem obohacení všech zúčastněných, musel vědět, že toto obohacení musí být čerpáno z cizích prostředků, tedy z prostředků jiného subjektu, než které byly do celé činnosti zapojeny, včetně možnosti, že zdrojem obohacení byly dotace. Za těchto okolností nemůže Ústavní soud na aplikaci ustanovení o úmyslu nepřímém na subjektivní stránku stěžovatele shledat ničeho protiústavního.
40. Stejný závěr je na místě učinit ohledně stěžovatelových výtek, týkajících se dovození jeho subjektivní stránky ohledně skutečností, které probíhaly mimo jeho kontrolu v režii ostatních spoluobviněných (srov. např. výše sub 11. či 12.). Jak obecné soudy zcela v souladu s ustáleným výkladem podústavního práva uvedly, účastník na trestném činu ve formě pomoci dle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku nemusí vědět o každém detailu spáchání trestné činnosti. Postačuje, ví-li, že svým jednáním přispívá k páchání trestné činnosti třetích osob s úmyslem jim v tomto pomoci, přičemž, jak uvedeno výše, jeho konkrétní znalost mechanismu spáchání se vyžaduje toliko na úrovni představy jeho hrubých rysů. Tento výklad podústavního práva nemůže Ústavní soud považovat za ústavně nekonformní.
41. Skutkové závěry obecných soudů i jejich právní hodnocení tak z hlediska ústavněprávního obstojí. Dílčí polemiky stěžovatele s jednotlivými součástmi popisu skutku ve světle toho nevyžadují každá zvlášť detailní reakci Ústavního soudu, neboť žádná z nich sama ani všechny dohromady nejsou způsobilé přimět Ústavní soud k závěru o rozporu skutkových zjištění učiněných obecnými soudy se stěžovatelovými ústavně zaručenými základními lidskými právy či svobodami.
42. Námitky 3) a 4) stěžovatel nijak blíže nespecifikoval. Ústavní soud žádnou apriorní skutečnost, která by svědčila o jejich důvodnosti, v napadených rozhodnutích obecných soudů neshledal. Měl-li by se těmito námitkami zabývat nad rámec řečeného, de facto by tak za stěžovatele dotvářel jeho ústavněprávní argumentaci, k čemuž zásadně není oprávněn. (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1076/07 ze dne 21. 1. 2008 (N 14/48 SbNU 145)
43. Konečně ani námitka 5) nemůže ani potenciálně svědčit pro závěr o porušení některého ze stěžovatelových ústavně zaručených základních práv či svobod. Stěžovatel dovozuje nesprávnost zamítnutí návrhu na doplnění dokazování výslechem svědka V. jednak z toho, že tím mělo být prokázáno, že byl rozezlen, když se dozvěděl, že jeho společnost fakticky nebude provádět dílo, jednak to, že přeprodej stavebních zakázek za provizi je běžnou praxí. Jelikož však, jak uvedeno výše, stěžovatel v nynější věci vystupoval podle skutkových zjištění obecných soudů jako tzv. "bílý kůň", nemohla v tomto ohledu svědkova výpověď, ani kdyby byla taková, jak by si stěžovatel představoval, ničeho změnit. I kdyby si totiž stěžovatel dopředu dostatečně jasně neuvědomoval, co jeho zapojení do celé záležitosti vlastně znamená, nijak to nevylučuje ani to, že věděl o fingování výběrového řízení, ani to, že i po zjištění, že žádnou zakázku fakticky realizovat nebude, dále poskytoval ostatním spoluobviněným veškerou potřebnou součinnost k dalšímu páchání jejich trestné činnosti.
44. Ohledně potvrzení praxe přeprodávání zakázek za provizi rovněž stěžovatelem požadované svědectví nemohlo přinést ničeho nového, neboť obecné soudy v zásadě tuto praxi nijak nezpochybnily, jak ostatně uznal i sám stěžovatel, toliko vzaly za prokázané, že ve stěžovatelově případě o takovou situaci nešlo. Vzhledem k výše uvedeným okolnostem vzniku tohoto "přeprodání", tj. vzhledem k tomu, že stěžovatel s ním souhlasil (dle svých vlastních tvrzení) až po zjištění, že žádné dílo společnost A provádět nebude, že mu společnost C byla k tomuto "přeprodání" zakázky v podstatě určena jiným spoluobviněným, tedy iniciativa nevzešla od stěžovatele, tento k němu nikterak konstruktivně nepřispěl (např. alespoň zprostředkováním kontaktů propojením dvou do té doby vzájemně neznámých podnikatelských subjektů), tedy stěžovatel musel vědět, že jakákoliv ekonomicky racionální účast společnosti A je v oboru legálních podnikatelských aktivit na celé věci vyloučena, a přesto měl z tohoto "přeprodání" inkasovat 1 % z každé částky vyfakturované subdodavatelem, Ústavní soud nemá důvodu s tímto závěrem obecných soudů jakkoliv polemizovat.
45. Co se týče údajně opomenutého důkazu spočívajícího v zamítnutí důkazního návrhu na výslech svědkyně K., stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvedl, co mělo být vlastně jejím výslechem zjištěno, když tato jako účetní společnosti A mohla potvrdit jedině to, že faktury vystavované společností C společnosti A byly odsouhlaseny zmocněncem společnosti B na znamení, že fakturovaná plnění proběhla. Tato skutečnost nebyla totiž sporná a nebyla nijak způsobilá vyvrátit skutkový závěr obecných soudů, že žádná taková plnění neprobíhala a byla fakturována toliko fiktivně, přičemž stěžovatel to věděl a žádnou kontrolu probíhajících plnění neprováděl.
V. Závěr
46. Protože Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízeních, která předcházela jejich vydání, žádnou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatele, rozhodl po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu