ECLI:CZ:US:2019:3.US.2518.18.1
sp. zn. III. ÚS 2518/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jiřiny Švojgrové, zastoupené Mgr. Antonínem Menzelem, advokátem, sídlem Krajinská 44/10, České Budějovice, proti I. výroku bodu d) rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. března 2018 č. j. 11 Co 796/2015-524, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a 1) Marie Mazancové a 2) obchodní společnosti Chládek & Tintěra a. s., sídlem Nerudova 1022/16, Litoměřice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení specifikované části I. výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 9. 2015 č. j. 8 C 183/2005-361 byla vedlejší účastnici 2) jako žalované uložena povinnost zaplatit stěžovatelce a vedlejší účastnici 1) jako žalobkyním a) a b) smluvní pokutu ve výši 100 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 1. 8. 2003 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou vždy k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž prodlení vedlejší účastnice 2) trvá, zvýšené o 7 procentních bodů (výrok I.), řízení co do částky 19 485 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 23. 5. 2003 do zaplacení soud zastavil (výrok II.), ustanovenému zástupci stěžovatelky a vedlejší účastnice 1) přiznal odměnu ve výši 145 666 Kč (výrok III.), vedlejší účastnici 2) uložil povinnost zaplatit státu - České republice na účet okresního soudu náklady na soudní poplatek, náklady znalečného a náklady ustanoveného advokáta ve výši 143 188 Kč (výrok IV.) a vedlejší účastnici 2) uložil povinnost uhradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 15 644 Kč (výrok V.).
3. Proti rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice 2) odvolání, které směřovalo proti výrokům I., II., III., IV. a V. rozsudku. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 29. 7. 2015 č. j. 11 Co 796/2015-413 výrokem I. odvolání vedlejší účastnice 2) proti III. výroku odmítl, výrokem II. rozsudek okresního soudu: a) ve výroku I. potvrdil; b) ve výroku IV. změnil tak, že: ba) vedlejší účastnici 2) uložil povinnost zaplatit České republice - okresnímu soudu soudní poplatek ve výši 6 520 Kč; bb) vedlejší účastnici 2) uložil povinnost nahradit České republice - okresnímu soudu náklady řízení ve výši 10 361,50 Kč; bc) vedlejší účastnici 2) uložil povinnost nahradit stěžovatelce a vedlejší účastnici 1) náklady řízení ve výši 122 239 Kč na účet České republiky - okresního soudu; c) změnil V. výrok tak, že vedlejší účastnici 2) uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 2 194,60 Kč a III. výrokem uložil vedlejší účastnici 2) povinnost nahradit stěžovatelce a vedlejší účastnici 1) na účet České republiky - okresního soudu, 68 % nákladů odvolacího řízení, které platil stát za zastupování stěžovatelky a vedlejší účastnice 1) ustanoveným zástupcem, jejichž výše bude určena samostatným usnesením. Výrok II., kterým okresní soud zastavil řízení o částku 19 485 Kč s příslušenstvím, odvoláním nenapadený a na ostatních výrocích nezávislý, krajský soud nepřezkoumával, proto samostatně nabyl právní moci.
4. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala vedlejší účastnice 2) dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 11. 2017 č. j. 33 Cdo 204/2017-482 rozsudek krajského soudu ze dne 29. 7. 2015 č. j. 11 Co 796/2015-413 s výjimkou výroku, jímž byl potvrzen rozsudek okresního soudu ze dne 8. 9. 2015 č. j. 8 C 183/2005-361 v části přiznávající stěžovatelce a vedlejší účastnici 1) smluvní pokutu ve výši 100 000 Kč, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení; ve zbývající části dovolání odmítl.
5. Krajský soud, vázán právním názorem, vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017 č. j. 33 Cdo 204/2017-482, přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu ze dne 8. 9. 2015 č. j. 8 C 183/2005-361 a rozsudkem ze dne 20. 3. 2018 č. j. 11 Co 796/2015-524 byl rozsudek okresního soudu: a) ve výroku I., pokud jím bylo rozhodnuto o příslušenství z částky 100 000 Kč, změněn potud, že vedlejší účastnice 2) je povinna zaplatit stěžovatelce a vedlejší účastnici 1), oprávněným společně a nerozdílně, roční úrok z prodlení ve výši 2 % z částky 100 000 Kč od 1. 8. 2003 do 11. 5. 2016; jinak byl v této části výroku potvrzen; b) ve výroku III. byl změněn potud, že výše odměny činí částku 135 828,89 Kč; jinak byl v tomto výroku potvrzen; c) ve výroku IV. byl změněn tak, že ca) vedlejší účastnice 2) je povinna zaplatit České republice - okresnímu soudu soudní poplatek ve výši 8 030 Kč; cb) vedlejší účastnice 2) je povinna nahradit České republice - okresnímu soudu náklady řízení v částce 12 799,50 Kč; cc) vedlejší účastnice je povinna nahradit stěžovatelce a vedlejší účastnici 1), oprávněným společně a nerozdílně, náklady řízení v částce 115 549,77 Kč na účet České republiky - okresního soudu; d) ve výroku V. byl změněn potud, že vedlejší účastnice 2) je povinna nahradit stěžovatelce nálady řízení ve výši 2 270,60 Kč. Ve II. výroku byla vedlejší účastnici 2) uložena povinnost nahradit stěžovatelce a vedlejší účastnici 1), oprávněným společně a nerozdílně, na účet České republiky - okresního soudu 68 % nákladů odvolacího řízení, které platil stát za zastupování stěžovatelky a vedlejší účastnice ustanoveným zástupcem, jejichž výše bude určena samostatným usnesením. Výrokem III. byla vedlejší účastnici 2) uložena povinnost nahradit stěžovatelce náklady odvolacího řízení v částce 88 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že ústavní stížnost podává proti I. výroku bodu d) rozsudku krajského soudu, kterým byl změněn původní V. výrok rozsudku okresního soudu, jímž bylo uloženo vedlejší účastnici 2) nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 15 644 Kč, na částku 2 270,60 Kč. Rozhodnutí krajského soudu je podle stěžovatelky nezákonné a nepřezkoumatelné, neboť je nedostatečně odůvodněno. Stěžovatelka je přesvědčena, že náklady na cestovné, které vyúčtovala v rámci předmětného řízení, byly vynaloženy účelně a s ohledem na dané skutečnosti hospodárně. S tím se ostatně ztotožnil i okresní soud. Stěžovatelka uvádí, že jde o částku výrazně převyšující její měsíční důchod. Krajský soud své rozhodnutí ve vztahu k účelnosti a hospodárnosti řízení a na to navazujících nákladů stěžovatelky odůvodnil nedostatečným a nepřezkoumatelným způsobem, když pouze konstatoval, že stěžovatelka se jednání u okresního soudu a krajského soudu účastnila neúčelně, což mělo být pro danou věc nehospodárné. Toto své konstatování se pak snažil zhojit absurdním sdělením, že po vyhlášení rozsudku měla pozorovat členka senátu krajského soudu usedat stěžovatelku do jiného vozidla. Stěžovatelka má za to, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces tak, aby řízení proběhlo za její osobní přítomnosti a mohla se vyjadřovat ke všem prováděným důkazům.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení (do kterých se řadí i soudní poplatek) a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, a opakovaně konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
11. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního rozměru toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165))].
12. V posuzované věci stěžovatelka brojí proti rozsudku krajského soudu v části, ve které byla vedlejší účastnici 2) uložena povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 2 270, 60 Kč. Stěžovatelka požadovala náhradu nákladů řízení za hotové výdaje v souladu s §137 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a to v částce 15 644 Kč, která jí byla přisouzena rozsudkem okresního soudu ze dne 8. 9. 2015 č. j. 8 C 183/2005-361. Krajský soud v napadeném rozhodnutí dovodil, že okresní soud správně přiznal stěžovatelce náhradu nákladů řízení dle §142 odst. 2 o. s. ř., tedy podle úspěchu ve věci ve výši 68 %, ovšem, podle názoru krajského soudu, nesprávně vycházel ze skutečnosti, že veškeré tyto náklady stěžovatelka vynaložila účelně. Krajský soud poukázal na to, že úspěšný účastník má nepochybně právo na náhradu nákladů řízení, které mu v průběhu řízení vznikly, ovšem nemá právo na náhradu jakýchkoli nákladů, nýbrž jen těch, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. K těmto nákladům podle názoru krajského soudu nepatří náklady, které stěžovatelka vynaložila za poštovné před zahájením řízení, např. korespondence s protistranou či třetí osobou před zahájením řízení a za poštovné, které vynaložila poté, kdy byla zastoupena ustanoveným advokátem, s výjimkou nákladů, které sama účelně vynaložila. Krajský soud poukázal na to, že v posuzované věci byl stěžovatelce a vedlejší účastnici 1) ustanoven zástupce z řad advokátů, který se účastnil každého nařízeného (odročeného) jednání u soudu a spolu s ním se účastnila jednání i stěžovatelka, která za každou účast na jednání požadovala náhradu hotových výdajů, které vynaložila za cestovné z Klatov, tedy místa svého bydliště, k procesnímu soudu a zpět, a to osobním vozidlem. Krajský soud neshledal výdaje stěžovatelky na cestovné za účelně a hospodárně vynaložené. Podle názoru krajského soudu nelze pominout skutečnost, že k soudnímu jednání cestovala stěžovatelka i její zástupce, kterému byla přiznána náhrada nákladů za cestovné, z Klatov, tedy místa sídla advokátní kanceláře zástupce a zároveň i místa bydliště stěžovatelky. I přes tuto skutečnost každý jezdil svým vozidlem, ačkoli za těchto okolností nic nebránilo tomu, aby cestovali společně jedním.
13. Ústavní soud konstatuje, že posouzení účelnosti vynaložených nákladů je věcí krajského soudu, do kterého Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat.
14. Ústavní soud dále uvádí, že ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá také ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který již z kvantitativního hlediska není obecně schopen založit porušení základních práv a svobod. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci totiž Ústavní soud konstantně přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato tvrzená pochybení mohou zasahovat do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní, když tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou způsobilé představovat porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2424/15, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2690/18 ze dne 18. 9. 2018, usnesení sp. zn. II. ÚS 200/18 ze dne 17. 4. 2018, usnesení ze dne 18. 9. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1744/18, usnesení ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 4065/17 a další). Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv.
15. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti je tak dána již bagatelností částky, o kterou měla být stěžovatelka při určení náhrady hotových výdajů zkrácena. Je proto třeba uzavřít, že již vzhledem k míře potenciálního zásahu do majetkové sféry stěžovatelky nedosahuje intenzita tvrzeného porušení jejích práv ústavněprávního významu.
16. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ostatně ani neuvádí žádnou přesvědčivou argumentaci, kterou by věc navzdory zřejmé bagatelnosti posouvala do ústavněprávní roviny. K námitkám stěžovatelky Ústavní soud konstatuje, že právo stěžovatelky na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 nebylo porušeno a nebylo porušeno ani právo stěžovatelky dle čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, neboť stěžovatelka se všech jednání v předmětné věci zúčastnila a k prováděným důkazům se tedy mohla vyjádřit.
17. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
Josef Fiala v.r.
předseda senátu