ECLI:CZ:US:2019:3.US.4004.18.1
sp. zn. III. ÚS 4004/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. P., t. č. ve Vazební věznici Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Lukášem Kulhánkem, advokátem, sídlem Na Cihelnách 9, Jaroměř, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. listopadu 2018 sp. zn. 12 To 289/2018, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel je obžalován pro zločin vydírání podle §175 odst. 1 a 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), tři přečiny ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jeden z nich ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 a 2 písm. a) tr. zákoníku a přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 a 2 písm. c) tr. zákoníku.
3. Okresní soud v Náchodě (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 10. 5. 2018 č. j. 0 Nt 2207/2018-11 rozhodl tak, že podle §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. řádu se stěžovatel bere do vazby.
4. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 23. 5. 2018 sp. zn. 11 To 183/2018 stěžovatelovu instanční stížnost proti usnesení okresního soudu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
5. Stěžovatel dne 30. 8. 2018 podal žádost o propuštění z vazby na svobodu. Okresní soud usnesením ze dne 10. 10. 2018 sp. zn. 16 T 78/2018 podle §73b odst. 2 tr. řádu za použití §71a tr. řádu tuto žádost zamítl.
6. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovu instanční stížnost proti usnesení okresního soudu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel usiluje svou ústavní stížností, která je obsahově blízká jeho vlastní ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. II. ÚS 4003/18 a odmítnuté usnesením z 18. 12. 2018, o to, aby přesvědčil Ústavní soud o porušení svých ústavně zaručených základních lidských práv z důvodu průtahů v řízení před soudy obou stupňů, dopadu průtahů při rozhodování o vazbě na rozhodování ve věci samé a nedůvodnosti vazby jako takové.
8. Podle stěžovatele soudy zatížily svoji rozhodovací činnost průtahy. Usnesení okresního soudu ze dne 10. 10. 2018 sp. zn. 16 T 78/2018 bylo stěžovateli doručeno po 46 dnech ode dne, kdy žádost o propuštění z vazby podal. O předmětné žádosti přitom okresní soud mohl rozhodnout již dne 5. 9. 2018, kdy se uskutečnilo vazební zasedání, na němž rozhodl o jeho ponechání ve vazbě. Ústavní stížností napadené usnesení krajského soudu bylo stěžovateli doručeno až po 33 dnech ode dne podání instanční stížnosti. Stěžovatel se na podporu svých závěrů dovolává v ústavní stížnosti specifikované judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") i Ústavního soudu, přičemž z ní vyvozuje, že v případě dvouinstančního rozhodování je nepřiměřená již lhůta 30 dnů. Stěžovatel se v této souvislosti vymezuje proti tvrzení krajského soudu, že okresní soud dodržel lhůtu k projednání jeho žádosti o propuštění z vazby, a dále vytýká, že k této žádosti nebylo nařízeno vazební zasedání, neměl možnost se k věci vyjádřit a nebyly provedeny navržené důkazy. Poukazuje rovněž na to, že pro podání instanční stížnosti tr. řád stanoví lhůtu tří dnů, ve vztahu k níž by měla být hodnocena i přiměřenost lhůty na rozhodnutí soudu.
9. Dále se stěžovatel vyslovuje, že průtahy při rozhodování o vazbě měly dopad i na rozhodování ve věci samé. Dne 8. 8. 2018 byla v jeho věci podána obžaloba, i v důsledku prodlení s rozhodnutím o vazbě bylo hlavní líčení nařízeno až na 28. 11. 2018. Dle stěžovatele pak s ohledem na zjevné průtahy v rozhodování o vazbě je již třeba konstatovat, že jeho vazba trvá déle než nezbytně nutnou dobu.
10. Posléze se stěžovatel vymezuje proti závěrům stížnostního soudu při posouzení důvodnosti jeho ponechání ve vazbě. Dle jeho názoru došlo od předchozího rozhodování k podstatné změně okolností, neboť byly vypracovány znalecké posudky na psychický stav jeho a jedné z poškozených, jakož i na povahu zranění druhého z poškozených. Stěžovatel dovozuje, že z těchto posudků vyplynulo, že není nebezpečný pro společnost, poškozená je silně ovlivnitelná a učinila trestní oznámení pod vlivem jiné osoby a charakter zranění druhého z poškozených je v rozporu s popisem událostí, který tento uvedl. Důvodné podezření proti němu je tak zeslabeno až prakticky vyvráceno. Sám stěžovatel prokázal v řízení dosud značnou sebereflexi, když se doznal k pěti ze sedmi skutků kladených mu za vinu a popírá jen dva skutky, které se reálně nestaly. Stěžovateli se rovněž narodil syn, o nějž a o svou partnerku se chce starat a hodlá je finančně zabezpečit. V řízení o prodloužení vazby nebyly vyslechnuty navrhované svědkyně, kteroužto vadu nezhojil ani stížnostní soud. Závěrem stěžovatel dovozuje, že s ohledem na postup řízení, v jehož rámci jsou podezření značně zeslabována, a jeho postoj, kdy si je ve vztahu ke skutkům, jichž se dopustil, vědom svého selhání a projevuje opravdovou lítost a snahu po nápravě, je nepochybné, že okolnosti vazby se podstatně změnily a je na místě ho z ní propustit.
11. Ze všech uvedených důvodů má stěžovatel za to, že bylo nezhojitelně porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na urychlený přezkum zákonnosti zbavení jeho osobní svobody.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
13. Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve je nutno zabývat se její přípustností co do námitek ohledně průtahů (sub 8. a 9.), následuje hodnocení přípustnosti proti námitkám o vazbě (sub 10.).
14. K námitkám o průtazích Ústavní soud připomíná, že průtahy v řízení před obecnými soudy lze z pohledu zákona o Ústavním soudu kvalifikovat toliko jako jiný zásah orgánu veřejné moci než je rozhodnutí. Takovýto jiný zásah může Ústavní soud v mezích svých pravomocí dle §83 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu toliko příslušnému orgánu veřejné moci zakázat či mu nařídit, aby obnovil stav před porušením, což v době, kdy již takový zásah netrvá, není možné. Jak navíc již v minulosti Ústavní soud opakovaně rozhodl, v případě, že ústavní stížnost směřuje proti průtahům v řízení před obecnými soudy, vyžaduje se pro splnění podmínky její přípustnosti dle §75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu předchozí vyčerpání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích") [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11 (N 33/64 SbNU 349), bod 12. odůvodnění, nález ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1549/11 (N 83/77 SbNU 197), bod 55., nález ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 1561/13 (N 52/73 SbNU 59), bod 12.; z poslední doby např. usnesení ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 89/18 či ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 3589/15, bod 21. (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud v usnesení ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 4003/18 stěžovateli dal najevo, že na těchto závěrech ničeho nemění ani skutečnost, že průtahy jsou spatřovány v řízení o prodloužení vazby (srov. např. usnesení ze dne 15. 11. 2011 sp. zn. I. ÚS 3245/11, část IV., usnesení ze dne 20. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 1080/10, či usnesení ze dne 30. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 2511/10).
15. Stěžovatel využití tohoto procesního prostředku ve své ústavní stížnosti ani netvrdí. Adresoval sice okresnímu soudu a krajskému soudu každému po jednom podání týkajícím se průtahů, těmi se však nedomáhal jejich odstranění, ale svého okamžitého propuštění s argumentací obdobnou jako v nyní posuzované ústavní stížnosti. Ani při výkladu obsahu těchto podání pro stěžovatele nejvstřícnějším tak nelze dovodit, že by materiálně šlo o návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, neboť tento výklad by byl v rozporu s jejich výslovným textem. Stěžovatel přitom navíc ani netvrdí, že by tyto jeho podněty byly obecnými soudy nesprávně vyhodnoceny. Za této situace nemůže Ústavní soud mít podmínku přípustnosti za splněnou.
16. Ostatně samotné průtahy s vydáním rozhodnutí, které již v době podání ústavní stížnosti neexistují, nezakládají per se důvody pro zrušení takového rozhodnutí Ústavním soudem, je-li toto věcně správné. Závěr, jehož se stěžovatel domáhá, tedy že průtahy při přezkumu omezení jeho osobní svobody podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy mají za následek automaticky povinnost propustit stěžovatele na svobodu, nepřijal nikdy ani Ústavní soud, ani ESLP (srov. usnesení Evropské komise pro lidská práva ze dne 15. 5. 1984 ve věci Bozano v. Francie, stížnost č. 9990/82).
17. Po ukončení těchto průtahů se jednotlivec může toliko dle čl. 36 odst. 3 Listiny a dle čl. 5 odst. 5 Úmluvy dožadovat náhrady újmy, která mu v jejich důsledku vznikla, a to postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
18. Uvedené se plně vztahuje i na námitky o průtazích při rozhodování ve věci samé, neboť i jejich podstatou je tvrzení neodůvodněných průtahů, ohledně nějž však stěžovatel jednak netvrdí, že by se je pokusil ukončit podáním návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona o soudech a soudcích, jednak tyto průtahy v době podání ústavní stížnosti Ústavnímu soudu již netrvaly, resp. stěžovatel nic takového netvrdí.
19. Stěžovatel navíc neuvádí žádnou argumentační oporu pro svoje tvrzení, že hlavní líčení bylo nařízeno na 28. 11. 2018 jen proto, aby v mezidobí stížnostní soud stihl rozhodnout o stížnosti stěžovatele proti usnesení o jeho vzetí do vazby. Ústavní soud tak tuto námitku vyhodnotil jen jako nepodložený stěžovatelův dohad, který není způsobilý závěr Ústavního soudu ovlivnit.
20. V rozsahu, v němž stěžovatelova ústavní stížnost směřuje proti průtahům s vydáním napadeného usnesení a s nařízením hlavního líčení, stěžovatel nevyčerpal možnost podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a zákona o soudech a soudcích, navíc byl napadán jiný zásah orgánu veřejné moci, který však v danou chvíli již netrval a stěžovatel ani netvrdil, že se pokusil za tento zásah získat odškodnění. V tomto rozsahu je ústavní stížnost nepřípustná dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
21. Jako obiter dictum může Ústavní soud jen uvést, že stěžovatelem udávané délky průtahů neodrážejí skutečné časové rozestupy mezi okamžiky, kdy byly materiálně posuzovány podmínky pro ponechání stěžovatele ve vazbě. Pro posouzení, zda došlo k porušení ústavně zaručeného základního lidského práva dle čl. 38 odst. 2 Listiny v souvislosti s vazebními věcmi, totiž není rozhodující jen samotná délka dílčího řízení např. o žádosti o propuštění z vazby, ale rovněž to, zda v mezidobí byly podmínky pro trvání vazby materiálně znovu posuzovány při jiných příležitostech (srov. např. usnesení ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 185/17, bod 28., či usnesení ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 1725/12).
22. Materiálně pak ve stěžovatelově věci okresní soud tyto podmínky posuzoval jak při svém rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě dne 5. 9. 2018, tak při svém rozhodnutí o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby dne 10. 10. 2018 a krajský soud znovu tyto podmínky přezkoumával při svém rozhodnutí o stížnosti proti prvému uvedenému rozhodnutí okresního soudu dne 6. 11. 2018. Nejdelší interval mezi materiálním posouzením podmínek pro ponechání stěžovatele ve vazbě tak činil 35 dní.
23. Za těchto okolností nemůže Ústavní soud uzavřít, že by se odmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost v části brojící proti průtahům dopustil přepjatého formalismu tím, že by se meritorně nezabýval již a priori flagrantním porušením ústavně zaručeného základního lidského práva stěžovatele, neboť doba mezi rozhodnutími mírně přesahující jeden měsíc takovéto flagrantní porušení neindikuje. Odkaz stěžovatele na rozsudek ESLP ze dne 21. 4. 2009 ve věci Răducu v. Rumunsko, stížnost č. 70787/01, je v této souvislosti nepřípadný, neboť daná věc se týkala zejména průtahů již se samotným zaregistrováním stížnosti u apelačního soudu, které činily celých deset dní. Naopak ESLP výslovně konstatoval, že doba třiceti dní sama o sobě nikterak přemrštěná není (srov. bod 83 odkazovaného rozsudku).
24. Jde-li o námitky proti závěrům stížnostního soudu při posouzení důvodnosti ponechání stěžovatele ve vazbě, je ústavní stížnost přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti ve zbývající části
IV. a)
Obecná východiska
25. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13). Význam osobní svobody plyne již ze samotné systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na osobní integritu, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7).
26. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce, a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy či čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
27. Vazbě, jakožto legitimní ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť ho izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka ho stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a rovněž ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Držení ve vazbě může také sloužit jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235), též Repík, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 228].
28. Zásada presumpce neviny, dle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem prokázána jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti založené na svrchovanosti zákona. Tato zásada má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, totiž disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto, uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně závažné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc [srov. Ashworth, A.: Four Threats to the Presumption of Innocence. International Journal of Evidence & Proof. 2006, 10(4), 241-279, 149].
Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro uvalení vazby, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní) musí svědčit velmi závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je inherentně obsažena již v samotném čl. 8 Listiny, ale plyne také z jejího čl. 4 odst. 4. Výše uvedené potvrzuje i judikatura ESLP, podle níž má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzká interpretace slučitelná s cílem čl. 5 Úmluvy (rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, nebo ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).
29. Ústavní soud konečně podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody ve smyslu čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. např. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), nález ze dne 27. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je totiž možné ověřit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nález ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)]. Jestliže by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům nedostálo, mohlo by toto pochybení založit porušení práv účastníka řízení na soudní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a odůvodnit tak jinak v zásadě nepřípustný zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů (srov. čl. 83 a 90 Ústavy).
IV. b)
Vlastní posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
30. Ústavní soud na podkladě těchto východisek a po uvážení vznesených argumentů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž je přípustná, zjevně neopodstatněná.
31. Stěžovatel především napadá skutkové závěry, z nichž obecné soudy při dovození důvodů pro zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu vycházely. Snaží se před Ústavním soudem prosadit konkurující hodnocení dosud zjištěných skutečností s cílem přesvědčit jej o tom, že podmínky pro jeho ponechání ve vazbě nebyly splněny. Jak Ústavní soud uvedl již mnohokráte ve své předchozí judikatuře, posuzování vazebních důvodů či jejich trvání in concreto je především úlohou obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat [srov. např. nález ze dne 7. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 585/02 (N 77/37 SbNU 83), nález ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 1115/09 (N 85/57 SbNU 137), nález ze dne 20. 11. 2000 sp. zn. IV. ÚS 137/2000 (N 174/20 SbNU 235), či nález ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 121/02 (N 68/26 SbNU 203) aj.].
32. I proces dokazování ve vazebních věcech se přitom řídí zásadou volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani Ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání té které skutečnosti zvolit [srov. např. nález ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 881/08 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 859/13 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1677/13 (N 195/75 SbNU 197) či nález ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/05 (N 210/39 SbNU 239)]. Podstatou zásady volného hodnocení důkazů z ústavněprávního hlediska je, že nevybočuje-li proces dokazování z mezí ústavní konformity, nemůže Ústavní soud jeho výsledky přehodnocovat, i kdyby bylo možné či pravděpodobné, že by jiný subjekt na základě identicky provedeného dokazování dospěl k jinému závěru.
33. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, skutkové závěry krajského soudu žádný exces z mezí ústavní konformity nevykazují. Ústavní soud jen stručně shrnuje, že krajský soud vyšel zejména z toho, že výpověď druhého poškozeného nebyla znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví vyvrácena, znalec toliko připustil možnost, že poranění mohla vzniknout i jiným způsobem, z toho, že stěžovatel byl již v minulosti trestán pro násilnou trestnou činnost a jeho nynější trestní stíhání se vede pro celkem sedm skutků kvalifikovaných jako různé trestné činy násilné povahy, které měly být spáchány při různých příležitostech a stěžovatel se k nim částečně sám doznal, částečně je důvodné podezření o nich dáno jinými důkazy, dále krajský soud odkázal i na odůvodnění usnesení vazebního soudu ze dne 5. 9. 2018, který mimo jiné uvedl, že jednoho z těchto skutků se stěžovatel měl dopustit až poté, co bylo zahájeno aktuální trestní stíhání.
34. Krajský soud rovněž vysvětlil, proč má za to, že ve stěžovatelově věci není možno využít některého z institutů nahrazujících vazbu (srov. bod 12. napadeného usnesení).
35. Ústavní soud k tomu uzavírá, že všechny tyto závěry jsou řádně odůvodněny (srov. zejména body 7. až 12. napadeného rozhodnutí), nepůsobí a priori nelogicky či jinak neobhajitelně, a tedy je lze označit za projev zásady volného hodnocení důkazů, proti němuž Ústavní soud nemá v konkrétních podmínkách pravomoc zakročit.
36. Kromě vlastního hodnocení některých skutečností se stěžovatel ohradil rovněž proti skutečnosti, že krajský soud nevyslechl osoby, které ve stěžovatelův prospěch nabízely záruky. Proč krajský soud tyto osoby nevyslechl, dal nepřímo najevo v bodě 12. svého usnesení. Další konkrétní argumenty obsahuje usnesení krajského soudu ze dne 6. 11. 2018 č. j. 12 To 268/2018-878, zejména v bodě 9.; toto usnesení bylo předmětem ústavněprávního přezkumu ve věci sp. zn. II. ÚS 4003/18. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti s předmětným zdůvodněním nijak nepolemizuje a nepokouší se je argumentačně překonat. Ústavní soud neshledává v usnesení krajského soudu ani v tomto směru relevantní rozpor; jelikož zdůvodnění krajského soudu (který nepovažoval jejich výslech za nutný, neboť vztah těchto osob ke stěžovateli mu byl znám již z jejich výslechů v přípravném řízení) není prvoplánově nerozumné, neposkytuje tato část námitky Ústavnímu soudu podklad pro zrušení napadeného rozhodnutí.
37. Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. V rozsahu, v jakém stěžovatel napadal věcné důvody napadeného rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že se krajský soud nezpronevěřil žádné z ústavněprávních kautel, a tedy v tomto rozsahu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
V.
Závěr
38. Jak bylo předznačeno, Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl zčásti jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu