ECLI:CZ:US:2020:2.US.1789.20.1
sp. zn. II. ÚS 1789/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Boženy Tenenkové, zastoupené Mgr. Markem Hylenou, advokátem se sídlem Česká Třebová, Staré náměstí 15, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 520/2020-171 ze dne 30. 3. 2020, usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích č. j. 22 Co 263/2019-154 a č. j. 22 Co 264/2019 ze dne 29. 8. 2019 a proti usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 5 C 202/2017-133 ze dne 18. 6. 2019 a č. j. 5 C 202/2017-141 ze dne 4. 7. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní ochranu a přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dále namítá porušení čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "soud prvního stupně") napadeným usnesením ze dne 18. 6. 2019 č. j. 5 C 202/2017-133 zastavil odvolací řízení. Rozhodl tak z důvodu nezaplacení soudního poplatku za podané odvolání ve lhůtě stanovené ve výzvě k jeho zaplacení. Usnesením ze dne 4. 7. 2019 č. j. 5 C 202/2017-141 soud prvního stupně zamítl návrh stěžovatelky jako žalované na prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku z odvolání z důvodu, že lhůta k zaplacení soudního poplatku je lhůtou propadnou a její zmeškání nelze proto prominout. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "odvolací soud") napadeným usnesením ze dne 29. 8. 2019 č. j. 22 Co 263/2019-154 a č. j. 22 Co 264/2019-154 obě usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku není vůbec možné. I kdyby možné bylo, stěžovatelka lhůtu nezmeškala z omluvitelného důvodu (šlo o tvrzené administrativní pochybení banky v komunikaci s advokátem). Zaplacení soudního poplatku není úkonem, který by v řízení musel účastník učinit osobně. Postačí proto doručit výzvu k jeho zaplacení pouze zástupci. Odvolací soud ve svém rozhodnutí odkázal na závěry usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1917/2015 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1335/18, I. ÚS 1680/18 a II. ÚS 671/02.
3. Napadeným usnesením č. j. 22 Cdo 520/2020-171 ze dne 30. 3. 2020 Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky a poukázal na to, že se v usnesení ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. 31 Cdo 3042/2018 velký senát Nejvyššího soudu zabýval doručováním výzvy k zaplacení soudního poplatku. Uvedl, že dřívější rozhodnutí Ústavního soudu k této otázce byla překonána nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 2/07 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 193, ročník 2007), na nějž navázala řada dalších rozhodnutí Ústavního soudu - např. usnesení ze dne 15. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3182/13, ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 671/02. Podle nyní ustálené soudní praxe není usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku třeba doručovat též účastníku do vlastních rukou a není mu upíráno právo na spravedlivý proces a na přístup k soudu, pokud je výzva k zaplacení soudního poplatku doručena jen jeho zástupci s procesní plnou mocí. Ačkoli v minulosti Ústavní soud vyslovil názor, že zaplacení soudního poplatku je úkon, který musí osobně vykonat účastník řízení, právě nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/07 tento výklad překonal. Ústavní soud v usnesení ze dne 22. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 3165/19, dospěl k závěru, že placení soudního poplatku není úkonem, který musí učinit jen účastník osobně, neboť není vázáno na zvláštní charakteristiku samotného účastníka a nic nebrání tomu, aby soudní poplatek za účastníka zaplatila jiná osoba, tudíž se jedná o plně zastupitelné plnění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015 sp. zn. 23 Cdo 1917/2015, ze dne 19. 11. 2019 sp. zn. 30 Cdo 3679/2019).
4. Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti odkazuje na §50b odst. 4 písm. a) občanského soudního řádu, z nějž plyne, že písemnost se doručuje rovněž účastníku, má-li se účastník osobně dostavit k výslechu nebo jinému úkonu soudu nebo má-li něco jiného v řízení osobně vykonat. Z toho pak stěžovatelka dovozuje, že jí výzva k úhradě soudního poplatku nebyla řádně doručena. Stěžovatelka má dále za to, že se v případě placení soudního poplatku z odvolání nejedná o propadnou lhůtu. Zákonodárce počítá i s případy, kdy nemůže být poplatek zaplacen z vážného důvodu, případně i s případem, kdy je účastníku stanovena lhůta náhradní (např. v případě neúspěšné žádosti o osvobození od soudního poplatku).
5. Stěžovatelka má za to, že právní výklad, jejž učinil odvolací i dovolací soud odporuje základnímu právu účastníka na spravedlivý proces. Na rozdíl od případného nezaplacení soudního poplatku z podané žaloby (kdy lze situaci napravit a po zastavení řízení podat stejnou žalobu opětovně) má zastavení odvolacího řízení pro účastníka fatální důsledky, a to vzhledem k tomu, že odvolací řízení není možné žádným způsobem znovu obnovit a řízení je pravomocně ukončeno a jedná se o věc rozsouzenou (res iudicata). Stěžovatelka má dále za to, že postup obecných soudů měl ve svém důsledku za následek porušení jejího ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Již z argumentace obecných soudů, jak je rekapitulována výše v bodě 2 a 3 tohoto rozhodnutí, plyne, že se v případě neuhrazení soudního poplatku nejedná o neobvyklý či neřešený právní problém. Nad to je též z provedené rekapitulace zřejmé, že se obecné soudy seznámily s judikaturou Ústavního soudu a řádně ji stěžovatelce vysvětlily.
10. Ústavnímu soudu též nezbývá poukázat na to, že k obdobným závěrům, jako jsou citovány v judikatuře obecných soudů v této věci dospěl i v řadě svých dalších rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 1730/08, ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. II. ÚS 26/09, ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1156/09, ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 1831/12, ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 3931/12, ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2865/15, všechna dostupná na internetových stránkách www.nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu). Ústavní soud pak v řadě svých rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 20. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1335/18, ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1680/18) zdůraznil, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) "propadné" lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity.
11. Ani stěžovatelčina argumentace, že se od citovaných rozhodnutí Ústavního soudu její situace odlišuje tím, že se jedná o soudní poplatek z odvolání, neobstojí. Nedbalost či technická chyba, k níž došlo na straně banky či právního zástupce stěžovatelky nemůže být žádným speciálním důvodem pro odklon od dosavadní výše citované judikatury. Ani skutečnost, že jde o nezaplacení soudního poplatku z odvolání, věc neodlišuje od jiných případů. Zmeškání se zaplacením soudního poplatku v případě žaloby a následné zastavení řízení může též vést k prekluzi či promlčení práva, tudíž k nereparovatelné újmě.
12. Z důvodů výše uvedených tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je návrhem zjevně neopodstatněným, a proto jí odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu