ECLI:CZ:US:2021:2.US.3775.19.1
sp. zn. II. ÚS 3775/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Sklostroj Turnov CZ, s. r. o., se sídlem Přepeře 210, zastoupené JUDr. Pavlem Randlem, LL.M., advokátem se sídlem Budějovická 1550/15a, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2019, č. j. 23 Cdo 2562/2019-434, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2019, č. j. 12 Cmo 49/2019-320, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2018, č. j. 21 Cm 29/2018-295, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2018, č. j. Ncp 395/2018-166, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České exportní banky, a. s., se sídlem Vodičkova 701/34, Praha 1, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 22. 11. 2019 návrh stěžovatelky na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho i čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "rozhodčí soud") dne 30. 3. 2016 pod sp. zn. Rsp 1221/15, z důvodu vymezeného v §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), podle kterého rozhodčí soud nález zruší, jestliže straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. V rozhodčím řízení se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 439 378,70 EUR s příslušenstvím, která představovala polovinu spoluúčasti na pojistném krytí vývozních úvěrových rizik, jimž byla vystavena vedlejší účastnice jako banka financující stěžovatelčin vývoz. Rozhodčí soud nálezem ze dne 30. 3. 2016, č. j. Rsp 1221/15, ve výroku I. určil, že se žaloba stěžovatelky zamítá, a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů rozhodčího řízení. Rozhodčí soud uzavřel, že čl. 3.2 SÚVV není ani relativně, ani absolutně neplatný.
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2018, č. j. 21 Cm 29/2018-295, zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). V rozsudku shrnul námitky stěžovatelky do třech okruhů: (1) rozhodčí soud rozhodl v rozporu s provedenými důkazy, (2) nález je překvapivý, což vedlo k tomu, že byla stěžovatelka zbavena práva tvrdit rozhodné skutečnosti a předložit důkazy na jejich podporu, (3) rozhodčí soud některé důkazy či argumenty opomenul. K prvnímu okruhu výhrad, tj. k rozhodnutí v rozporu s provedenými důkazy, městský soud konstatoval, že důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem dle §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení míří především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení a je projevem zásady rovnosti účastníků řízení ve smyslu §18 zákona o rozhodčím řízení. Všechny námitky musí být procesního charakteru a musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při projednávání sporu, nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných rozhodčím soudem. Stěžovatelčiny výhrady, že rozhodci jí předložené důkazy nehodnotili správně, rozhodli v rozporu s provedenými důkazy
a neakceptovali některé stěžovatelčiny argumenty, postrádají procesní charakter. Výtky týkající se jiného hodnocení provedených důkazů, než jak by je hodnotila stěžovatelka, zpochybňují skutková zjištění a nepředstavují důvod ke zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení. Ke druhému okruhu výhrad, tj. překvapivosti nálezu, městský soud uvedl, že základem sporu mezi účastníky byla interpretace článku 3.2 Smlouvy o úpravě vzájemných vztahů při realizaci podpořeného financování (dále jen "SÚVV"), což vnímal shodně jak samotný soud, tak obě strany. Z obsahu nálezu, protokolů o jednání, jakož i vyjádření účastníků v rozhodčím řízení bylo prokázáno, že rozhodci zkoumali argumenty obou stran, týkající se sporného ujednání a přiklonili se k výkladu vedlejší účastnice. Názor rozhodců nebyl shledán překvapivým. K tomu současně dodal, že povinnost poučit účastníky ve smyslu §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "občanský soudní řád"), rozhodně nemá založit platformu pro polemiku s rozhodcem a s jeho budoucími závěry, na nichž vystaví své rozhodnutí. Sporné řízení (i rozhodčí řízení) je založeno na výměně věcných argumentů mezi stranami sporu a je pouze na rozhodci, ke kterým z nich se přikloní. Poslední okruh námitek se týká opomenutých důkazů či argumentů. Městský soud konstatoval, že pro vysvětlení, proč se určitými důkazy rozhodčí soud nezabývá, postačuje vysvětlení pozitivní. To se odvíjí od rozsahu, v němž je třeba se argumenty účastníky a jimi předloženými důkazy zabývat, kterým byl výklad sporného ujednání SÚVV. Soud dospěl k závěru, že se rozhodci zabývali námitkami stěžovatelky, provedli navržené důkazy
a vycházely z nich v tom rozsahu, který byl mezi účastníky sporný a který byl pro rozhodnutí zásadní (viz body 81. až 86. nálezu).
4. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2019, č. j. 12 Cmo 49/2019-320, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok I.) a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že účelem řízení o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu není přezkoumání věcné správnosti nálezu, ale že přezkumu podléhají výhradně otázky procesní povahy, resp. postup rozhodčího soudu při projednávání sporu, nikoli správnost skutkových nebo právních závěrů učiněných rozhodčím soudem. Odvolací soud má za to, že v rozhodčím řízení byla jak stěžovatelce, tak vedlejší účastnici poskytnuta možnost k realizaci jejich procesních práv. K otázce poučení dle §118a občanského soudního řádu odvolací soud uvedl, že za situace, kdy účastníkům rozhodčího řízení bylo umožněno opakovaně se ve věci samé vyjádřit, byla jim poskytnuta možnost vyjádřit se k podáním protistrany, aktivně se účastnili ústních jednání, nebylo povinností rozhodce poučení dle §118a občanského soudního řádu, které slouží k tomu, aby účastníci splnili jak povinnost tvrzení, tak povinnost důkazní. Uvedené poučení přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníkem uvedená tvrzení a důkazy nedostačují k objasnění skutkového stavu věci. Poučení dle §118a odst. 2 občanského soudního řádu pak přichází v úvahu v případě, kdy je možné věc po právní stránce posoudit odlišně od právního názoru účastníka, ale tvrzení jím uvedená nejsou při změně právní kvalifikace dostatečná. V projednávaném případě však rozhodčí soud objasnil dostatečně skutkový stav a rozhodčí žaloba nebyla zamítnuta z důvodu neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního, ale proto, že na základě zjištěného skutkového stavu nebyl nárok stěžovatelky shledán oprávněným.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 9. 2019, č. j. 23 Cdo 2562/2019-434, dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu, ať již proto, že se odvolací soud při řešení otázky překvapivosti či nepředvídatelnosti rozhodčího nálezu, či otázky přiměřeného použití §118a občanského soudního řádu v rozhodčím řízení nebo při řešení otázky odůvodnění rozhodčího nálezu neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, nebo proto, že zpochybněním věcné příslušnosti Městského soudu v Praze nemohla být založena přípustnost dovolání, neboť se jedná o otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, resp. kterou odvolací soud vůbec neřešil, a současně věcnou příslušnost určenou soudním rozhodnutím nelze přezkoumávat (§104a odst. 2 a 7 občanského soudního řádu).
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka spatřuje porušení svých práv v tom, že obecné soudy ve svých rozhodnutích nezhodnotily náležitým způsobem její argumentaci k jednotlivým sporným bodům, ve všech případech použily pouze povšechné odkazy na předchozí rozhodovací praxi, v odůvodněních se nevypořádaly s argumenty stěžovatelky přednesenými v žalobě. Rozhodnutí obecných soudů podle stěžovatelky vykazují prvky svévole.
7. Stěžovatelka namítá, že ve věci rozhodovaly věcně nepříslušné soudy, a i přesto, že na tuto skutečnost upozorňovala, Nejvyšší soud nedbal judikatury Ústavního soudu v této věci. Stěžovatelka poukazuje na to, že otázka změny věcné příslušnosti soudů k projednání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu, provedené novelou č. 296/2017 Sb., byla vyřešena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4101/2018, tak, že byla-li žaloba o zrušení rozhodčího nálezu podána před účinností novely č. 296/2017 Sb. u příslušného okresního (obvodního) soudu, účinky podané žaloby zůstávají zachovány a soudem příslušným k projednání věci na prvním stupni zůstává okresní soud; v opačném případě by šlo o pravou retroaktivitu procesních předpisů, která je v rozporu s principy demokratického právního státu. Ve věci stěžovatelky tak došlo k prolomení pravé retroaktivity do procesních práv a povinností účastníků a došlo k vydání konečných rozhodnutí, aniž by byly splněny podmínky řízení pro jejich vydání. Stěžovatelka na podporu své argumentace poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 904/08, nález ze dne 2. 4. 2019 sp. zn.
I. ÚS 1490/18, nález ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 849/16.
8. Následně stěžovatelka rozebírá konkrétní otázky, kterými se obecné soudy nezabývaly. Rozhodnutí všech tří instancí považuje za právně vadná, odůvodnění neúplná, nepřezkoumatelná a nesrozumitelná. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami jednotlivých soudů při hodnocení důkazů a tvrzení na jedné straně a právními závěry těchto soudů na straně druhé. Rozhodnutí obecných soudů považuje za nepřezkoumatelná, porušující zákaz libovůle v rozhodování. V dalších částech se stěžovatelka podrobně zabývá argumenty, které v řízení předložila, a způsobem vypořádání se s nimi ze strany obecných soudů. To se týká argumentace stěžovatelky ohledně překvapivosti rozhodčího nálezu, opomenutých důkazů, jakož i ignorováním argumentace stěžovatelky rozhodčím soudem.
9. Nález rozhodčího soudu považuje za překvapivý, neboť jeho odůvodnění je založeno na argumentech, které nepřednesla žádná ze stran, nevedlo se k nim žádné dokazování, nebo které vedlejší účastnice přednesla až v závěrečném návrhu, na nějž stěžovatelka nemohla reagovat. Obecné soudy se argumentací stěžovatelky o překvapivosti nálezu podrobně nezabývaly. Podstata procesního pochybení rozhodčího soudu spočívala v tom, že rozhodčí soud s předloženými tvrzeními v podstatných částech vůbec nepracoval a rozhodl předložené otázky zcela originálním způsobem a na základě zcela odlišných argumentů a skutkových tvrzení, než které byly v průběhu rozhodčího řízení kteroukoli ze stran tvrzeny. Stěžovatelka nemohla procesně reagovat na argumenty, které zazněly poprvé v závěrečném návrhu vedlejší účastnice nebo až v samotném nálezu. Odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012 sp. zn. 32 Cdo 4968/2010, ze dne 11. 6. 2008 sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, usnesení ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 23 Cdo 2247/2012, či rozsudek ze dne 25. 4. 2007 sp. zn. 32 Odo 1528/2005. Stěžovatelce jednoznačně bylo znemožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska právního názoru rozhodčího soudu a nabídnout k jejich prokázání důkazy, neboť rozhodčí soud své rozhodnutí založil na argumentech, ke kterým stěžovatelka neměla šanci se vyjádřit. K překvapivosti rozhodnutí dále poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3085/15, ze dne 22. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 129/06, ze dne 27. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 2724/16 nebo ze dne 8. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3227/07.
10. Pokud jde o opomenuté důkazy, stěžovatelka namítá, že rozhodčím soudem byla ignorována řada jí navržených a rozhodčím soudem dokonce provedených důkazů. Obecným soudům vytýká, že se předestřenými otázkami vůbec nezabývaly, snad jen s výjimkou Nejvyššího soudu, který vyhýbavě konstatoval, že "odkazovaná judikatura týkající se otázky tzv. opominutých důkazů, na věc nedopadá, jestliže v dané věci, jak zjistil odvolací soud, po skončení dokazování právní zástupci účastníků provedení dosud neprovedených důkazů nenavrhovali". Stěžovatelka v této souvislosti rovněž poukazuje na judikaturu Ústavního soudu - usnesení ze dne 23. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05, nálezy ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. I. ÚS 403/03 a ze dne 20. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 139/05.
11. Stěžovatelka má také za to, že v části nálezu, týkající se absolutní neplatnosti čl. 3.2 SÚVV je rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními rozhodčího soudu, vykazující znaky svévole (k tomu poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne
1. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 677/07 a ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 1312/11). Rozhodčí soud svévolně odmítl aplikaci §266 odst. 4 obchodního zákoníku, týkající se projevu vůle, jestliže připouští různé výklady.
12. Stěžovatelka rovněž s poukazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 1852/19, ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 1544/16, ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. III. ÚS 2516/14, ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06, ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 1404/11, ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 4927/12, ze dne 27. 3. 2012
sp. zn. IV. ÚS 3441/11, ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14, poukazuje na nedostatečné odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nesprávné posouzení nastolených otázek, nevypořádání se zákonem a judikaturou Ústavního soudu stanoveným postupem s tvrzeními stěžovatelky.
III.
Vyjádření účastníka řízení, vedlejší účastnice a replika stěžovatelky
13. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníku řízení a vedlejší účastnici řízení a současně si vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 21 Cm 29/2018. Vyjádření účastníka řízení, ani rozsáhlé vyjádření vedlejší účastnice nepřinesla pro posouzení dané věci žádné podstatné skutečnosti, proto nejsou podrobněji citována.
I přesto bylo vyjádření vedlejší účastnice zasláno k replice stěžovatelce, která setrvala na svém právním názoru, když v zásadě opakovala argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
15. Ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2018, č. j. 21 Cm 29/2018-295, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 3. 2019, č. j. 12 Cmo 49/2019-320, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, č. j. 23 Cdo 2562/2019-434, byla shledána přípustnou, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
a contrario).
16. Ve vztahu k usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2018, č. j. Ncp 395/2018-166, jímž byla určena věcná příslušnost, je ústavní stížnost přípustná, avšak podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jde o ústavní stížnost podanou po lhůtě k tomu zákonem určené. Ústavní soud totiž judikuje, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod i proti některým nemeritorním rozhodnutím, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele
a která tvoří určitou samostatnou část v rámci řízení, které jako celek dosud neskončilo. Usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla určena věcná příslušnost podle §104a odst. 2 občanského soudního řádu, je právě takovým rozhodnutím, které mělo, resp. mohlo být napadeno samostatnou ústavní stížností ještě před konečným meritorním rozhodnutím. Pokud tedy stěžovatelka podává ústavní stížnost vedle konečného rozhodnutí ve věci též proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2018, č. j.
Ncp 395/2018-166, je ve vztahu k tomuto rozhodnutí ústavní stížnost podána zjevně po zákonem stanovené lhůtě (§72 odst. 3, odst. 5 zákona o Ústavním soudu).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
18. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle", svévole či přepjatého formalismu. Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 nebo nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
19. V posuzované věci Ústavní soud, po prostudování ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí obecných soudů, dospěl k závěru, že jde dílem o návrh zjevně neopodstatněný (viz níže) a dílem o návrh opožděný (viz bod 16. shora).
20. Stěžovatelka obecným soudům především vytýká, že došlo k porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny tím, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud.
21. Ústavní soud obecně k právu na zákonného soudce zastává názor, že právo na zákonného soudce podle §38 odst. 1 Listiny představuje systémovou pojistku zajišťující nezávislost soudů. Podstata spočívá zejména v tom, že podávání návrhů soudům
a přidělování případů jednotlivým soudcům se odehrává podle předem stanovených pravidel, což má zamezit jejich případnému ovlivňování. Základními předpoklady naplnění tohoto práva jsou zákonné určení věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, stanovení hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce a stanovení pravidel pro ustavení senátů či určení samosoudce, který bude ve věci rozhodovat (srov. např. nálezy ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 2279/19, ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 1490/18, ze dne 22. 2. 1996 sp. zn. III. ÚS 232/95, ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 293/98).
22. Pravidla pro postup soudů v případě pochybností o správnosti věcné příslušnosti obecných soudů upravuje §104a občanského soudního řádu, podle kterého, má-li okresní nebo krajský soud za to, že není věcně příslušný, předloží věc se zprávou o tom svému nadřízenému vrchnímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti okresních, krajských nebo vrchních soudů, popřípadě soudů zřízených k projednávání
a rozhodování věcí určitého druhu, nebo Nejvyššímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu. Účastníci řízení mají právo se
k tomuto postupu a k soudem uváděným důvodům vyjádřit. Vrchní soud (Nejvyšší soud) pak rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný. Rozhodnutí o věcné příslušnosti je konečné a zavazuje účastníky řízení i soudy. Ústavní soud pak nevstupuje do rozhodování podle tohoto ustanovení z pozice další instance obecných soudů, přísluší mu však kontrolovat, zda byly respektovány požadavky vyplývající z práv zaručených hlavou pátou Listiny, a to včetně dodržení zákonných pravidel pro určení příslušnosti soudu a soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).
23. V posuzované věci Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že stěžovatelka podala dne 30. 6. 2016 Obvodnímu soudu pro Prahu 1 žalobu na zrušení rozhodčího nálezu. S účinností od 30. 9. 2017 byl zákonem č. 296/2017 Sb. novelizován §41 zákona o rozhodčím řízení, který nově (a odlišně od dosavadní úpravy) stanoví, že k řízení o neplatnosti rozhodčí smlouvy a k řízení o zrušení rozhodčího nálezu podle části čtvrté tohoto zákona je v prvním stupni příslušný krajský soud. Změna zákona o rozhodčím řízení neobsahovala přechodná ustanovení, která by určila důsledky pro již zahájená řízení o zrušení rozhodčího nálezu podle §31 zákona o rozhodčím řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 8. 3. 2018, č. j. 65 C 74/2016-158, vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k záměru soudu předložit věc Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti podle §104a odst. 2 občanského soudního řádu. Stěžovatelka se k výzvě soudu nevyjádřila. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 6. 2018, č. j. Ncp 395/2018-166, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze. Věcná příslušnost tak v posuzované věci byla určena rozhodnutím soudu podle §104a odst. 2 občanského soudního řádu a takto určená věcná příslušnost je konečná a závazná pro účastníky řízení i soudy. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o příslušnosti obsahuje řádné odůvodnění, jsou v něm rozvedeny úvahy, které vrchní soud vedly k přijatému právnímu závěru. Jestliže stěžovatelka nesouhlasila s postupem a rozhodnutím vrchního soudu, kterým byla určena věcná příslušnost Městského soudu v Praze, mohla a měla toto usnesení napadnout ústavní stížností, neboť taková stížnost je obecně shledávána přípustnou a Ústavní soud se jí věcně zabývá [viz nálezy ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 1490/18, ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 727/18 a ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2499/15 (N 172/82 SbNU 677), usnesení ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 769/18 a ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 3702/17]. Této možnosti však stěžovatelka nevyužila.
24. Judikatura Ústavního soudu umožňuje případnou nesprávnost v určení věcné příslušnosti rozhodnutím soudu podle §104a odst. 2 občanského soudního řádu namítat v ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí, avšak pouze tehdy, mohlo-li vadné určení věcné příslušnosti vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka, kterým ovšem nemusí být vzhledem k nepředvídatelnému výsledku sporu nutně stěžovatelka (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3419/10 ze dne 31. 3. 2011, nebo též I. ÚS 1218/20).
25. Ústavní soud při přezkumu napadených rozhodnutí neshledal důvod pro zásah do jurisdikce obecných soudů. Vrchní soud srozumitelně a poměrně podrobně odůvodnil rozhodnutí o určení věcné příslušnosti, vysvětlil, jakými úvahami se řídil při formulaci právního závěru o věcné příslušnosti krajských soudů, čímž dostál požadavkům kladeným judikaturou Ústavního soudu na rozhodnutí tohoto typu. Ústavní soud jeho postup nepovažuje za svévolný. Rovněž postup dovolacího soudu, který neshledal dovolání v části, týkající se věcné příslušnosti soudu prvního stupně, přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není na této otázce založeno (stěžovatelka poprvé vznesla námitku věcné příslušnosti až v dovolání), považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Je třeba zdůraznit, že stěžovatelce nebyl odepřen přezkum ať již odvolacím či dovolacím soudem a rovněž nebyla nikterak omezena na svých procesních právech. V kontextu uvedeného se však jeví být nelogické a nesrozumitelné vyčkávat konečného meritorního rozhodnutí, vyčerpání většiny opravných prostředků a teprve v dovolání a následně v ústavní stížnosti vytýkat porušení práva na zákonného soudce pro nesprávně určenou věcnou příslušnost soudů. To však bylo patrně vedeno snahou stěžovatelky o stejný postup jako v případě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4101/2018, na které stěžovatelka poukazovala. Nejvyšší soud zde připustil k dovolacímu přezkumu otázku, týkající se změny věcné příslušnosti soudů k projednání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu, provedené novelou č. 296/2017 Sb., když dospěl k závěru, že byla-li žaloba o zrušení rozhodčího nálezu podána před účinností novely č. 296/2017 Sb. u příslušného okresního (obvodního) soudu, účinky podané žaloby zůstávají zachovány a soudem příslušným k projednání věci na prvním stupni zůstává okresní soud. I přestože Ústavní soud tyto závěry sdílí, má za to, že na nyní posuzovanou věc toto rozhodnutí nedopadá. Vrchní soud v Praze při rozhodování o věcné příslušnosti nemohl ke shora uvedeným závěrům Nejvyššího soudu přihlédnout, neboť jeho rozhodnutí o určení věcné příslušnosti ze dne 12. 6. 2018 předcházelo rozhodnutí Nejvyššího soudu, které bylo přijato až dne 11. 2. 2019. Nelze tedy Vrchnímu soudu spravedlivě vytýkat, že podle uvedené judikatury nepostupoval.
26. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. I. ÚS 904/08, není přiléhavý, neboť v uvedeném nálezu je sice řešena otázka vadně určené věcné příslušnosti soudů, avšak ve věci, zda konstatování nezákonného postupu orgánů činných v trestním řízení a omluva za ně představuje věc ochrany osobnosti, kterou podle §9 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu projednávají a rozhodují v prvním stupni krajské soudy, nebo zda jde o věc upravenou zákonem č. 82/1998 Sb., jejíž projednání
a rozhodnutí by v souladu s §9 odst. 1 občanského soudního řádu náleželo soudům okresním. S ohledem na charakter sporu tak byla od počátku nesprávně založena věcná příslušnost. Tím se zcela odlišuje od nyní posuzované věci, neboť v nyní posuzované věci určil vrchní soud věcnou příslušnost, neboť došlo ke změně právní úpravy, v níž absentovala přechodná ustanovení.
27. Za nepřípadný považuje Ústavní soud ze stejného důvodu i odkaz stěžovatelky na nález ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 1490/18, který řešil nesprávné určení věcné příslušnosti podle §9 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu ve sporech mezi obchodními korporacemi, jejich společníky nebo členy, jakož i mezi společníky nebo členy navzájem, vyplývají-li z účasti na obchodní korporaci. Věcná příslušnost zde byla nesprávně určena vrchním soudem, který se nikterak nevypořádal s argumentací stěžovatelky v písemném nesouhlasném stanovisku, adresovaném k výzvě soudu prvního stupně.
28. Ústavní soud uzavírá, že rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení práva na zákonného soudce stěžovatelky. Stěžovatelce nebyl odepřen přezkum odvolacím ani dovolacím soudem a rovněž nebyla nikterak omezena na svých procesních právech.
29. Ústavní soud nepřisvědčil ani dalším námitkám stěžovatelky, týkajícím se překvapivosti rozhodčího nálezu, ignorování stěžovatelkou navržených a rozhodčím soudem provedených důkazů, absence řádného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, v jehož důsledku tato rozhodnutí trpí nepřezkoumatelností.
30. Ústavní soud ustáleně judikuje, že volba rozhodčího řízení neznamená vzdání se právní ochrany (nález ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 1794/10). To však nelze vykládat tak, že by procesní garance musely být na stejné úrovni jako v občanském soudním řízení před obecnými soudy, neboť tím by došlo k setření výhod, resp. praktické využitelnosti rozhodčího řízení. Přezkum rozhodčího nálezu obecnými soudy dle §31 zákona
o rozhodčím řízení se tak omezuje na ověření stěžejních procesních otázek, zejména pravomoci rozhodce, dodržení významných procesních práv účastníků rozhodčího řízení, vady spočívající v tzv. opomenutých důkazech (srov. např. nález ze dne 16. 8. 2019
sp. zn. II. ÚS 1851/19) či libovůle (usnesení ze dne 18. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 3636/13). Co však je vyloučeno z přezkumu obecnými soudy, je věcná správnost po stránce hmotněprávní (srov. např. nález ze dne 8. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3227/07). Důvodem ke zrušení rozhodčího nálezu nemohou být ani vady odůvodnění, stejně jako neposkytnutí poučení dle §118a občanského soudního řádu za předpokladu, že obě strany měly možnost se k věci dostatečně vyjádřit, vzájemně byly seznámeny se svými stanovisky
a mohly na ně adekvátně reagovat (srov. usnesení ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3718/16).
31. Po prostudování napadených rozhodnutí, jakož i nálezu rozhodčího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že základní procesní práva stěžovatelky v rozhodčím řízení nebyla porušena, což ostatně shodně konstatovaly všechny tři instance obecných soudů. Z rozhodčího nálezu je evidentní, že jak stěžovatelka, tak vedlejší účastnice měly dostatečný prostor k tomu, aby vznášely skutková tvrzení (žalobní návrh, žalobní odpověď, replika stěžovatelky, replika vedlejší účastnice, závěrečné návrhy), navrhovaly důkazy k jejich prokázání, rovněž aby mohly reagovat na stanovisko protistrany nebo předkládat vlastní právní argumentaci. Před rozhodčím soudem proběhla celkem dvě ústní jednání, byly provedeny oběma stranami navržené důkazy listinami, jakož
i vyslechnut stěžovatelkou navržený svědek. Rozhodčí soud poté, co dospěl k závěru, že všechny okolnosti spojené se sporem byly v průběhu rozhodčího řízení dostatečně objasněny, vydal usnesení o ukončení projednávání sporu.
32. Je třeba zdůraznit, že již na počátku samotného rozhodčího řízení bylo zřejmé, co je předmětem sporu a jak se bude spor dále ubírat, tj. platnost sporného čl. 3.2 SÚVV a jeho interpretace. Strany předkládaly své argumenty ohledně platnosti, příp. neplatnosti tohoto ustanovení, čímž došlo k vymezení možností budoucího rozhodnutí. Rozhodčí soud se v bodech 75. až 89. nálezu věnoval výkladu sporného ustanovení a dospěl k závěru, že spoluúčast stěžovatelky nebyla omezena na polovinu celkové pojistné spoluúčasti, článek 3.2 SÚVV neshledal ani relativně ani absolutně neplatným. K tomuto závěru dospěl i s ohledem na okolnosti, za nichž byla smlouva uzavřena, předchozí praxe stran, jejich následného chování, úmyslu jednajících osob. Obecné soudy se odpovídajícím způsobem věnovaly námitkám překvapivosti rozhodnutí (viz str. 4, 5 rozsudku soudu prvního stupně, str. 8 rozsudku odvolacího soudu, str. 3 usnesení dovolacího soudu), jakož i opomenutými důkazy (viz str. 5, 6 rozsudku soudu prvního stupně, str. 5 usnesení dovolacího soudu), na něž lze v podrobnostech plně odkázat. Ústavní soud považuje jejich rozhodnutí za řádně odůvodněná a neshledal v nich, ani
v postupu rozhodčího soudu porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
33. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků tak, že jde dílem o návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavního soudu a dílem
o návrh opožděný podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu