ECLI:CZ:US:2021:3.US.15.21.1
sp. zn. III. ÚS 15/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Prokopem, advokátem se sídlem Kutnohorská 43, Kolín, proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. 2. 2020, č. j. 2 T 29/2019-365, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2020, č. j. 10 To 108/2020-415, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2020, č. j. 4 Tdo 999/2020-451, za účasti Okresního soudu v Nymburce, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 1. 2021, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu zrušení v záhlaví detailizovaných rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce (dále jen "nalézací soud"), Krajského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným ze spáchání trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle §147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v tehdy platném a účinném znění (dále jen "trestní zákoník") a dle §147 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s §67 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 20 000 Kč dle §68 odst. 1 až 3 trestního zákoníku, což představovalo 200 denních sazeb po 100 Kč, za současného uložení náhradního trestu odnětí svobody ve výši jednoho měsíce dle §69 odst. 1 trestního zákoníku. Kromě toho nalézací soud uložil stěžovateli dle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, povinnost uhradit poškozeným na náhradě škody částky 11 801 Kč a 39 962 Kč.
3. Skutek, jímž byl stěžovatel uznán vinným, měl spočívat, zjednodušeně řečeno, v tom, že stěžovatel měl dne 31. 5. 2018 kolem 7:45 hodin v Lysé nad Labem při vystupování z motorového vozidla otevřít přední levé dveře v době, kdy kolem vozidla projížděla cyklistka (dále jen "poškozená"), jíž tímto způsobem vytvořil náhlou
a nepředvídatelnou překážku, na kterou již nemohla reagovat, takže narazila pravým řídítkem do hrany dveří a upadla, čímž si způsobila zranění vyžadující lékařské ošetření včetně několika zlomenin s následným omezením v běžném způsobu života nejméně po dobu osmi týdnů (dále jen "předmětný skutek").
4. Vydání napadeného rozsudku předcházely dva zprošťující rozsudky nalézacího soudu, které byly pokaždé zrušeny k odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatele odvolacím soudem pro nedostatečné provedení dokazování. Při zrušení zprošťujícího rozsudku nalézacího soudu bezprostředně předcházejícího napadenému rozsudku mimo jiné odvolací soud uložil nalézacímu soudu, aby provedl dosud opomenutý důkaz audiozáznamem hovoru stěžovatele na tísňovou linku po nehodě, což nalézací soud učinil a po zvážení tohoto důkazu v kontextu dosud provedených důkazů dospěl k závěru o vině stěžovatele a vydal napadený rozsudek. Proti němu se stěžovatel odvolal v plném rozsahu, avšak odvolací soud jeho odvolání zamítl svým napadeným usnesením dle §256 trestního řádu. Stěžovatel podal proti napadenému usnesení odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl svým napadeným usnesením dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nejprve předesílá svou povědomost o úloze a postavení Ústavního soudu v právním řádu České republiky a kvituje, že si je vědom, že řízení o ústavní stížnosti neslouží k polemice nad skutkovým stavem či k prosazování svého úhlu pohledu na hodnocení provedených důkazů. Má však za to, že v jeho případě došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů a principu in dubio pro reo. Dle názoru stěžovatele obecné soudy náležitě nevysvětlily extrémní změny v hodnocení většiny důkazů oproti dvěma předchozím zprošťujícím rozsudkům.
6. Důkaz získaný z audiozáznamu telefonátu stěžovatele na tísňovou linku, provedený v hlavním líčení před vydáním napadeného rozsudku nalézacího soudu, je zjevně přeceňovaný a nemá žádný vliv na dříve provedené důkazy. Obecné soudy oproti předchozím rozsudkům nedostatečně zhodnotily věrohodnost stěžovatele a nesprávně vyhodnotily, že i kdyby jeho výpověď měla být nevěrohodná, stojí proti ní výpověď poškozené, která byla rovněž obecnými soudy již dříve vyhodnocena jako nevěrohodná, a tedy řízení by dospělo do důkazní nouze.
7. Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti podrobně rozvádí skutkové závěry a hodnocení důkazů nalézacího soudu, o něž se opíraly první dva (zprošťující) rozsudky, s nimiž stěžovatel souhlasí. Podrobně se pak věnuje obsahu audiozáznamu jeho hovoru na tísňové lince, z nějž byl získán rozhodující usvědčující důkaz. Dle stěžovatele není tento důkaz ve shodě se svědeckými výpověďmi, podle nichž stěžovatel popíral zavinění dopravní nehody před i po tomto hovoru, navíc to stěžovatel důsledně popřel ve své výpovědi v hlavním líčení. I podle tohoto záznamu pak měl mít dveře toliko pootevřené, tedy nesvědčí to o tom, že by vytvořil pro poškozenou neočekávatelnou a nevyhnutelnou překážku.
8. Stěžovatel poukazuje především na to, že tento důkaz se nijak nedotýká obsahu již dříve provedených důkazů, na jejichž základě byl již dvakrát zproštěn, přesto najednou kvůli tomuto důkazu nalézací soud úplně obrátil a důkazy hodnotil zcela excesivně, což je nepřípustné.
9. Obecné soudy rovněž tento obrat dostatečně neodůvodnily, ačkoliv šlo o takto dramatickou změnu. Odvolací soud ani Nejvyšší soud se tím však nebyly ochotny zabývat a zejména odvolací soud toliko v odůvodnění svého napadeného usnesení vytrhl z kontextu několik svědeckých výpovědí proti stěžovateli. Stěžovatel rovněž podrobně rozebírá, k jakým změnám v hodnocení jednotlivých důkazů došlo, což nepovažuje za logické, když se jich obsah předmětného audiozáznamu vůbec netýkal, a přidává další své výhrady ke způsobu, jakým obecné soudy provedené důkazy hodnotily.
IV. Posouzení Ústavním soudem
10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ačkoliv stěžovatel avizuje, že respektuje skutečnost, že Ústavní soud není orgánem dalšího instančního přezkumu
a fórem pro plný přezkum skutkového stavu a prosazování vlastního přístupu k hodnocení důkazů, tato formální deklarace neodpovídá obsahu vlastní stěžovatelovy argumentace, která není ničím jiným než projevem nespokojenosti stěžovatele s tím, jak obecné soudy po doplnění dokazování vyhodnotily jeho výsledky a k jakým skutkovým závěrům dospěly.
12. Obecné soudy přitom postupovaly důsledně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a splnily všechny povinnosti, které na proces dokazování a ustalování skutkového stavu kladou garance procesní ochrany základních práv osoby, proti níž se vede trestní řízení, zejména čl. 8 odst. 1 věta první Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 37 Listiny, čl. 38 Listiny a čl. 40 Listiny.
13. Stěžejní stěžovatelovou námitkou je nesouhlas s tím, jaké dopady mělo na hodnocení důkazů obecnými soudy doplnění dokazování o informace získané z audiozáznamu hovoru stěžovatele na tísňovou linku. Ze stěžovatelovy argumentace lze dedukovat, že dle jeho názoru neměl nalézací soud (ani žádný další z obecných soudů) právo přehodnotit na základě tohoto nového důkazu žádný jiný do té doby provedený důkaz. Takový závěr je však zjevně neudržitelný. Dle §2 odst. 6 trestního řádu, zakotvujícího v pozitivním právu zásadu volného hodnocení důkazů, hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu nejen jednotlivě, ale i v jejich souhrnu.
14. Zásada volného hodnocení důkazů tedy nejen že umožňuje, ale přímo vyžaduje, aby orgány činné v trestním řízení při hodnocení každého nového důkazu nezvažovaly jeho obsah izolovaně, ale v kontextu ostatních důkazů, a to jak v tom směru, zda (či do jaké míry) je tento nový důkaz s nimi v souladu, tak v tom směru, zda (či do jaké míry) se vzhledem k obsahu nového důkazu mění i vnitřní přesvědčení orgánu činného v trestním řízení ohledně důkazů již provedených. Proces dokazování je tedy hermeneutický, neboť určitou hodnotu ve vztahu k dokazované skutečnosti má konkrétní důkaz vždy jen v relaci ke všem ostatním provedeným důkazům, a jeho důkazní síla je tak konstantní pouze při nezměněné struktuře relací všech důkazů jako celku.
15. Provedení nového důkazu tak může vést k přehodnocení i ostatních důkazů, přičemž právě hermeneutický charakter dokazování s sebou nese důsledek, že nelze
a priori nijak vyloučit, aby takové přehodnocení vedlo ke zcela opačnému závěru o vině, jestliže na základě svého kvalifikovaného vnitřního přesvědčení soud k takovému závěru v souladu se zásadami volného hodnocení důkazů a materiální pravdy po takovém přehodnocení dospěje. Neexistuje totiž žádné ústavně zaručené základní lidské právo na to, aby byl v případě zproštění obžaloby nalézacím soudem v dalším řízení vedeném na popud odvolání státního zástupce proti výroku o vině v neprospěch obžalovaného dosavadně zjištěný skutkový stav svědčící ve prospěch obžalovaného konzervován a aby byl imunní proti jakékoliv interakci s pozdějším doplněním dokazování.
16. Proto nelze považovat za porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny či čl. 40 odst. 2 či 3 Listiny, jestliže na základě nově provedeného důkazu v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů orgán činný v trestním řízení přehodnotí i důkazy již provedené. To neplatí jen tehdy, pokud spolu obsahy těchto důkazů přímo souvisí (např. dvě zcela protichůdné svědecké výpovědi), ale i tehdy, je-li zde souvislost toliko zprostředkovaná (např. nový důkaz nevyvrací přímo obsah původního důkazu, ale jen spolehlivost jeho zdroje, autenticitu, přesnost atd.).
17. V nynější věci přitom nelze přisvědčit stěžovateli, že by nový důkaz neměl na dosud provedené důkazy ani zprostředkovaný vliv. Uváděl-li stěžovatel v hlavním líčení, jak sám tvrdí, že k žádnému kontaktu mezi dveřmi motorového vozidla a bicyklem poškozené nedošlo, a v předmětném audiozáznamu stěžovatel výslovně (třikrát) uvádí, že k tomuto kontaktu došlo (viz bod 8. odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu), je obsah tohoto nového důkazu dokonce v přímém rozporu s výpovědí stěžovatele a je zcela v mezích zásady volného hodnocení důkazů, pokud v důsledku tohoto nového důkazu orgány činné v trestním řízení přehodnotily i jiné dříve provedené důkazy zohledňujíce právě i tento rozpor a v kontextu s ním dospěly k jiným závěrům
o spolehlivosti zdrojů těchto důkazů nebo přímo jejich pravdivosti.
18. Co se pak týče způsobu hodnocení důkazů, Ústavní soud nemůže stěžovateli dát za pravdu v tom, že by se při tomto procesu obecné soudy zprotivily požadavkům kladeným na něj ústavním pořádkem. Dlužno pouze připomenout, že zásada volného hodnocení důkazů, jejíhož porušení se stěžovatel dovolává, znamená, že zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].
19. Proces dokazování však zajisté nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
20. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
21. Žádnou takovou vadou napadená rozhodnutí netrpí. Stěžovatel dokonce ani sám netvrdí, že by skutkové závěry obecných soudů byly zcela neobhajitelné, případně že by je nebylo možno z provedeného dokazování žádnou obecně uznávanou logickou metodou dovodit, pouze nesouhlasí s tím, jak se obecné soudy odchýlily od svých dřívějších skutkových závěrů po doplnění dokazování. Ústavní soud k tomu může toliko zrekapitulovat, že obecné soudy závěr o vině stěžovatele založily především na závěrech znaleckého dokazování, z nějž vyplynulo, že mechanismus pádu poškozené (vlevo šikmo vpřed) neodpovídá samovolnému pádu, ale kolizi s překážkou, a že jízda poškozené nebyla nikterak nebezpečná či rychlá a technický stav jejího bicyklu nehrál při dopravní nehodě žádnou roli (srov. bod 15. napadeného usnesení odvolacího soudu); na hodnocení výpovědi svědka - policisty přivolaného k nehodě a fotodokumentace, z nichž vyplynulo, že na předmětných dveřích bylo sklopené zpětné zrcátko, v němž by jinak stěžovatel poškozenou při otvírání dveří viděl (srov. bod 11. napadeného rozsudku nalézacího soudu), přičemž nebylo zjištěno nic, co by prokazovalo, že by se se zrcátkem manipulovalo až po nehodě, naopak to nalézací soud měl za nelogické (srov. bod 9. napadeného rozsudku nalézacího soudu); na výpovědi poškozené v souvztažnosti s již mnohokráte zmíněným audiozáznamem hovoru stěžovatele na tísňovou linku, kde výslovně uvádí, že ke kolizi poškozené s dveřmi předmětného automobilu došlo; a na rozporu tohoto záznamu s výpovědí stěžovatele v hlavním líčení (srov. bod 10. napadeného rozsudku nalézacího soudu), přičemž o této kolizi svědčila dle obecných soudů i fotodokumentace, k níž se v tomto smyslu vyjádřil i soudní znalec (srov. bod 22. napadeného usnesení odvolacího soudu). Pokud z těchto důkazů obecné soudy dovodily skutkový závěr, že k předmětnému skutku došlo a že jej spáchal obviněný, nachází se tento závěr z ústavněprávního hlediska plně v mezích zásady volného hodnocení důkazů a Ústavnímu soudu nepřísluší jej jakkoliv korigovat.
22. Obdobně je tomu ohledně stěžovatelovy námitky údajného nevypořádání se s jeho obhajobou. Odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu je zejména s poměrně podrobným doplněním odůvodnění v napadeném usnesení odvolacího soudu zcela v mezích ústavní konformity. Údajně nevypořádané námitky stěžovatele směřují toliko k odchylným možným způsobům hodnocení důkazů (např. že předmětný audiozáznam lze hodnotit i tak, že stěžovatel neuváděl vlastní verzi událostí, ale že zmiňoval verzi, kterou mu sdělila poškozená, že věrohodnost poškozené je snížena tím, že údajně nevypovídala pravdu o technickém stavu svého bicyklu atd.), avšak požadavek na náležité odůvodnění soudních rozhodnutí nemůže ani v trestním řízení jít tak daleko, aby obecné soudy byly povinny nejen odůvodnit způsob, jakým samy vyhodnotily důkazy, ale navíc ještě uvést všechny možné další v úvahu připadající způsoby jejich hodnocení a vyložení, proč nezvolily právě je.
23. Z odůvodnění napadených rozhodnutí jednoznačně a logicky vyplývá vztah mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry obecných soudů, přičemž s těmi námitkami stěžovatele, které nespočívají jen v nabízení jiných možných způsobů vyhodnocení důkazů, ale které by potenciálně skutkové závěry obecných soudů byly způsobilé vyloučit, se pak obecné soudy vypořádaly dostatečným způsobem. Odvolací soud tak reagoval výslovně na závažnou námitku stěžovatele, že z předmětného audiozáznamu vyplývá, že dveře automobilu byly otevřeny již delší dobu před průjezdem poškozené, a to tak, že nic takového z audiozáznamu nevyplývá (viz bod 16. napadeného usnesení odvolacího soudu).
24. Stejně tak reagoval explicitně odvolací soud i na námitku, že svědek Z. měl vypovědět, že dveře automobilu byly otevřeny jen cca na 5-10 cm, a to tak, že svědek vypovídal o situaci před nehodou, následně ztratil dveře ze zorného pole a vozidlu věnoval pozornost až poté, co uslyšel ránu, tedy nevypověděl, že by dveře byly takto pootevřené v době, kdy poškozená vozidlo míjela, ale když k němu přijížděla, což není v rozporu se skutkovým zjištěním, že stěžovatel dveře otevřel právě až v tomto okamžiku (viz bod 16. napadeného usnesení odvolacího soudu).
25. Na tento způsob vypořádání se jeho námitkami stěžovatel nijak nereaguje a pouze opakuje znovu své odvolacím soudem zpochybněné teze. Tím však po Ústavním soudu žádá, aby sám vstoupil do procesu hodnocení důkazů, což úlohou Ústavního soudu, jak uvedeno výše, není. Takováto námitka rovněž nesvědčí o jakémkoliv porušení povinnosti obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit.
26. Zbytek stěžovatelovy argumentace pak představuje toliko polemiku s hodnocením důkazů obecnými soudy provedeným zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která tedy, jak výše zdůrazněno, rovněž nemůže svědčit o žádné vadě napadených rozhodnutí, která by byla způsobilá porušit některé stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu.
V. Závěr
27. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí v těchto ani v postupu předcházejícím jejich vydání neshledal nic, co by v mezích stěžovatelových námitek svědčilo o porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Žádné flagrantní porušení některého stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu