ECLI:CZ:US:2021:4.US.2384.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2384/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Trung Dan Nguyena, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2020 č. j. 12 Co 131/2020-208, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 6 C 234/2016 se podává, že obvodní soud rozsudkem ze dne 24. 2. 2020 č. j. 6 C 234/2016-198 uložil České republice - Ministerstvu spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město (dále jen "povinná"), povinnost zaplatit stěžovateli částku 68 335 Kč spolu s příslušenstvím (výrok I), žalobu, aby byla povinna zaplatit stěžovateli částku 81 665 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a dále jí uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 29 161 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok III).
3. K odvolání stěžovatele směřujícímu toliko proti výroku III rozsudku obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením rozsudek obvodního soudu ve výroku III o nákladech řízení potvrdil (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Městský soud shledal, že obvodní soud správně vypočetl náklady za celé soudní řízení (obvodní soud rozhodoval opakovaně), tj. za šest úkonů právní služby po 3 100 Kč, dva úkony po 1 550 Kč a osm náhrad hotových výdajů po 300 Kč. K námitce stěžovatele, že v předchozím rozhodnutí městského soudu, a to v rozsudku ze dne 16. 5. 2017 č. j. 12 Co 67/2017-94, byla stěžovateli přiznána též náhrada za výzvu povinné při předběžném projednání nároku podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), uvádí městský soud, že podle §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu. Poukázal přitom na skutečnost, že o návrhu na zrušení §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. rozhodoval již též Ústavní soud a usnesením ze dne 20. 12. 2011 sp. zn. III. ÚS 3120/11 jej odmítl. K nákladům řízení, o nichž bylo rozhodnuto předchozím rozsudkem městského soudu ze dne 16. 5. 2017 č. j. 12 Co 67/2017-94, nelze přihlížet, neboť tento rozsudek byl zrušen včetně výroku o nákladech řízení rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019 č. j. 30 Cdo 3643/2017-175. Náklady řízení před soudy všech stupňů tedy bylo třeba stanovit znova, což učinil obvodní soud.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel spatřuje porušení jeho ústavně zaručených práv zejména v tom, že napadené usnesení je nelogické, v extrémním rozporu se skutečností, a odůvodnění není schopno dostát principu přezkoumatelnosti. Stěžovatel má jednak za to, že obecné soudy opomenuly skutečnost, že proběhlo jednání městského soudu dne 16. 5. 2017 za účasti právního zástupce stěžovatele, přičemž ačkoliv se tímto úkonem právní služby zabýval městský soud v rozsudku ze dne 16. 5. 2017 č. j. 12 Co 67/2017-94, a přiznal za jednání dne 16. 5. 2017 náhradu, pak ten samý senát v napadeném usnesení tento úkon právní služby ignoruje, jako kdyby takové jednání a s ním spojený úkon nebyl, ačkoliv si stěžovatel i na nepřiznání tohoto úkonu ve svém odvolání stěžoval. K uplatnění nároku na náhradu škody spojeného s "předžalobní upomínkou" stěžovatel uvádí, že jde o nutný úkon právní služby předcházejícím žalobě. Na tento úkon je nutno hledět dvojí perspektivou, a to jako na úkon při předžalobním jednání, kdy za takový podle názoru stěžovatele nenáleží odměna v případě, že na tento úkon již nemá návaznost podání žaloby. Avšak jiná situace je u tohoto úkonu, dojde-li po předběžném projednání nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. k podání žaloby, kdy v takovém případě je nutno na takový úkon nahlížet prizmatem procesní normy (lex specialis) podle §142a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), což je případ nyní posuzované věci. Podáním žaloby a úspěšným pokračováním ve vymáhání nároku se tento úkon právní služby stává součástí procesních nákladů řízení, tedy se ze své hmotněprávní formy "překlápí" do procesněprávního nároku. V opačném případě by šlo o zvýhodňování státu před jinými účastníky řízení uplatňujícími své nároky u soudu.
III.
Vyjádření účastníka a replika stěžovatele
5. Soudce zpravodaj postupem podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření ostatním účastníkům řízení.
6. Městský soud odkázal na napadené usnesení a dodal, že odměna za úkon právní služby spočívající v účasti právního zástupce stěžovatele u jednání městského soudu dne 16. 5. 2017 byla stěžovateli přiznána v souladu s občanským soudním řádem, jak vyplývá též z bodu 4 napadeného usnesení. Odměna za úkon právní služby spočívající v uplatnění nároku u povinné stěžovateli přiznána nebyla, neboť na ni podle §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. nemá právo. Městský soud navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
7. Povinná (Česká republika - Ministerstva spravedlnosti) se k ústavní stížnosti nevyjádřila. Protože byla poučena, že v takovém případě bude mít Ústavní soud za to, že se podle §28 odst. 2 a §63 zákona o Ústavní soudu ve spojení s §101 odst. 4 o. s. ř. vzdává svého postavení, nebylo s ní jako s vedlejší účastnicí nadále jednáno.
8. Soudce zpravodaj zaslal stěžovateli vyjádření městského soudu a obvodního soudu na vědomí a k případné replice. Stěžovatel v ní setrval na svém právním názoru uvedeném v ústavní stížnosti, přičemž k neuznání úkonu právní služby spočívající v uplatnění nároku u povinné uvedl, že právní teorie demokratických právních systémů zná jeden ze základních výkladových principů práva, a to "lex specialis derogat legi generali". Ignorují-li obecné soudy tento princip, pak tím z hlediska ústavního práva zasahují do práv účastníků řízení na soudní ochranu. Stěžovatel uvádí, že obecné soudy opomenuly při rozhodování o nákladech zohlednit účast právního zástupce stěžovatele na jednání obvodního soudu dne 31. 1. 2017, přičemž žádný ze soudů se k tomuto úkonu právní služby nevyjádřil, a to i přes to, že byl právním zástupcem vykonán.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Směřuje-li ústavní stížnost (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, takový spor, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]; proto v předchozím odůvodnění zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní úrovně věci. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Více než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky vůči předmětu řízení před obecnými soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
13. Nadto jsou předmětem sporu náklady řízení v bagatelní výši. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 21. 3. 2001 sp. zn. IV. ÚS 8/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04, ze dne 18. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 602/05 a ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07 či nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) aj.] najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a další). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci nezjistil a na závěrech zejména městského soudu uvedených v bodě 8 napadeného usnesení nelze shledat žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah.
14. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, u bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitá, a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě nynějšího stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se odrazilo při úpravě odvolání zejména §202 odst. 2 o. s. ř. a dovolání v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
15. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že k námitce stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti o nepřiznání odměny za úkon právní služby spočívající v účasti právního zástupce stěžovatele u jednání městského soudu dne 16. 5. 2017 nutno uvést, že tato byla stěžovateli přiznána, jak vyplývá z bodu 4 na str. 2 napadeného usnesení a vyžádaného soudního spisu.
16. Námitku stěžovatele uplatněnou až v jeho replice k vyjádření městského soudu, že nebyla přiznána odměna za účast právního zástupce stěžovatele na jednání obvodního soudu dne 31. 1. 2017, shledal Ústavní soud nepřípustnou, aniž se jí mohl meritorně zabývat. Jednak stěžovatel neuplatnil tuto námitku ve své ústavní stížnosti a za druhé ze spisu obvodního soudu vyplývá, že stěžovatel tuto námitku neuplatnil ani v řízení před obecnými soudy, přestože mu v tom nebránily žádné okolnosti. Vyjádření účastníků k ústavní stížnosti a případná replika či duplika mohou sloužit k vyjasnění argumentace a podpoře návrhu, nikoli však uplatnění nových námitek, které nebyly obecným soudům předestřeny v předchozím řízení.
17. Za těchto okolností by bylo projednání námitky učiněné až v replice v probíhajícím řízení o ústavní stížnosti porušením zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem. Ta nespočívá jen v pouhém vyčerpání procesních prostředků, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší (čl. 4 Ústavy). Právě tento aspekt ochranné funkce obecných soudů vymezuje jejich vztah k Ústavnímu soudu a nepřipouští, aby Ústavní soud vystupoval jako další (popř. jediná) instance soudního řízení a rozhodoval o věcech, o kterých obecné soudu nedostaly příležitost rozhodnout. Takové pojetí řízení o ústavní stížnosti odpovídá i prioritě její tzv. subjektivní funkce spočívající v ochraně dotčených práv konkrétního stěžovatele, jenž určitý postup orgánu veřejné moci pociťuje od počátku jako reálnou křivdu a porušení svých ústavních práv, proti tomuto postupu pak v soudním řízení brojí a Ústavní soud je tedy především v roli garanta účinné soudní ochrany subjektivních práv stěžovatele.
18. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti [např. nález ze dne 19. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 432/98 (N 160/16 SbNU 181), usnesení ze dne 5. 6. 2000 sp. zn. II. ÚS 242/2000, ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000, ze dne 28. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 269/02, ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 430/05, ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08, ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 330/15] jde v posuzované věci o nepřípustný návrh v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita). Je-li ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet. Ústavní soud by následně nemohl efektivně posoudit, zda obecné soudy v napadeném řízení jako celku selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, když jeho vinou nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich tvrzeným porušením účinně zabývat. Uvedené je rovněž vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti obecných soudů zasahuje zásadně pouze tam, kde soudy v ochraně základních práv a svobod v celém řízení selžou.
19. Konečně k námitce nepřiznání odměny za úkon právní služby spočívající v uplatnění nároku u povinné Ústavní soud shledává, že městský soud svůj závěr o nepřiznání části uplatněné náhrady nákladů řízení v této výši řádně odůvodnil na základě zákonného ustanovení (§31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb.) a nepostupoval svévolně. K ústavnosti stěžovatelem napadeného zákonného ustanovení se Ústavní soud již vícekrát vyjádřil [srov. nález ze dne 13. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 20/13 (N 83/69 SbNU 353), usnesení ze dne 10. 8. 2009 sp. zn. III. ÚS 1619/09, ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 903/13, nebo ze dne 15. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 701/10], přičemž Ústavní soud nevidí důvod se ve stěžovatelově věci od dříve již vyložených svých závěrů (viz bod 20 nálezu sp. zn. IV. ÚS 20/13) odchylovat. Ústavní soud se vyslovil také již k obdobné námitce o možném zásahu do majetkových práv v této souvislosti (srov. usnesení ze dne 24. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 3337/12). Lze rovněž konstatovat, že stěžovateli nebyla znemožněna či omezena možnost domáhat se náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup povinné; jeho věc byla soudy řádně meritorně projednána (stěžovatel v této souvislosti ani žádné výtky nevznáší).
20. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu