ECLI:CZ:US:2022:3.US.1983.22.1
sp. zn. III. ÚS 1983/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Vojtěcha Kolátora a 2) Karla Svobody, obou zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti V. výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2022, č. j. 10 Co 199/2021-979, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejší účastnice řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 7. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhují Ústavnímu soudu, aby zrušil V. výrok shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), neboť mají za to, že jím bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatelé se jako žalobci v řízení před obecnými soudy domáhali vydání náhradních pozemků dle §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), vedlejší účastnicí. Shora specifikovaným rozsudkem krajský soud jako soud odvolací zastavil řízení ohledně tří pozemků (I. výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně některých pozemků (II. výrok), ohledně jiných pozemků jej změnil tak, že nahradil projev vůle vedlejší účastnice, jímž souhlasil s uzavřením smlouvy o převodu pozemků na 2) stěžovatele (III. výrok), jeden z výroků soudu prvého stupně zrušil (IV. výrok) a uložil vedlejší účastnici zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů stěžovateli 1) částku 430 298,60 Kč a stěžovateli 2) částku 727 495,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právního zástupce (V. výrok - dále jen "napadený výrok").
3. Krajský soud k výpočtu těchto částek dospěl tím způsobem, že vycházeje z §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), nejprve spočetl stěžovateli vyúčtované úkony právní pomoci ve smyslu vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, podle advokátního tarifu určil výši základní sazby odměny za jeden úkon právní služby a vyloučil úkony neúčelně vynaložené, následně přičetl odpovídající počet paušálních náhrad hotových výdajů, náhradu cestovného, náhradu promeškaného času a daň z přidané hodnoty, čímž dospěl k částkám 860 597,30 Kč u stěžovatele 1) a 1 454 991,60 Kč u stěžovatele 2).
4. Poté s oporou o §150 občanského soudního řádu snížil u každého ze stěžovatelů výslednou částku na jednu polovinu, což odůvodnil poukázáním na okolnosti, které vedly Ústavní soud ke zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníků advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "přísudková vyhláška"), tedy především na riziko "komercializace" občanského soudního řízení a často příliš vysoké paušální náhrady nákladů řízení neodpovídající složitosti věci, dále zamýšleným návratem k paušálním náhradám nákladů řízení ve věcném záměru nového civilního řádu, názory Ústavního soudu na advokátní tarif jako základ pro stanovení náhrady nákladů řízení coby toliko "východisko z nouze", které nesmí být v rozporu s principy spravedlnosti a legitimního očekávání. S přihlédnutím ke všem relevantním faktorům v nynější věci pak krajský soud dospěl k závěru, že výše popsaná korekce na jednu polovinu je na místě.
III. Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé nejprve poskytují svůj obšírný pohled na genezi celého případu, následně vyjadřují svůj zásadní nesouhlas se snížením náhrady nákladů řízení dle advokátního tarifu na polovinu. Stěžovatelé byli ve věci zcela úspěšní, tedy prosazovali své nároky účelně, naopak vedlejší účastnice si počínala liknavě, svévolně, protiprávně a v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelé si museli najmout speciálně erudovaného právního zástupce, zatímco vedlejší účastnice je organizační složka státu, spor byl komplikovaný a dlouhý, a tedy připuštění snížení náhrady nákladů by mohlo vedlejší účastnici motivovat k tomu, aby postupovala stejně hostilním způsobem jako vůči stěžovatelům i vůči dalším osobám oprávněným dle zákona o půdě. Náhrada nákladů řízení má dle stěžovatelů povahu sankční a prevenční.
6. Podle stěžovatelů tak bylo na místě přiznat jim plnou náhradu nákladů řízení dle advokátního tarifu, což ostatně odpovídá právnímu názoru Nejvyššího soudu vyjádřenému v rozsudku jeho velkého senátu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, publ. jako Rc 73/2013 SbSRS, který je podle stěžovatelů Nejvyšším soudem i respektován a který nepřipouští jiný výklad, než aby tarifní hodnota vycházela z ceny pozemků, jejichž vydání je předmětem řízení, a to zcela bez jakýchkoliv modifikací. To krajský soud v nynější věci nerespektoval. Odkaz krajského soudu na usnesení sp. zn. II. ÚS 3063/20 ze dne 27. 4. 2021 pak stěžovatelé považují za nepřípadný, neboť v tomto usnesení Ústavní soud shledal za nedůvodnou ústavní stížnost, jíž se vedlejší účastnice v jiné věci domáhala aplikace §150 občanského soudního řádu. Stěžovatelé tak mají za to, že krajský soud měl jako jedinou možnost modifikace aplikovat §12 odst. 4 advokátního tarifu, neboť oba stěžovatelé byli zastoupeni stejným právním zástupcem. Stěžovatelé všechny tyto okolnosti považují za natolik významné, že to napadený výrok staví do extrémního rozporu s principy spravedlnosti, a přes principiální zdrženlivost Ústavního soudu ve věcech náhrady nákladů řízení za umožňující jeho kasační zásah, jímž bude zjednána náprava.
IV. Posouzení Ústavním soudem
7. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
8. Ústavní soud připomíná, že rozhodování o náhradě nákladů řízení zpravidla nedosahuje ústavněprávní intenzity [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307); usnesení sp. zn. III. ÚS 3055/20 ze dne 9. 3. 2021, bod 8.] a Ústavní soud jeho jednotlivosti v zásadě nepřezkoumává (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3521/20 ze dne 22. 3. 2021, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2677/18 ze dne 23. 2. 2021 či usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05).
9. Ačkoliv se tak ani rozhodování o náhradě nákladů řízení nemůže vymykat elementárním požadavkům obecných garancí práva na soudní ochranu, jeho ústavněprávní přezkum je omezený a kasační zásah Ústavního soudu připadá do úvahy v zásadě jen v případech extrémních vybočení z pravidel upravujících přiznávání náhrady nákladů řízení (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 886/20 ze dne 23. 3. 2021, bod 9.; usnesení sp. zn. II. ÚS 522/21 ze dne 2. 3. 2021, bod 7.; usnesení sp. zn. II. ÚS 162/21 ze dne 15. 3. 2021, bod 6.; usnesení sp. zn. II. ÚS 563/21 ze dne 15. 3. 2021, bod 7.) či z obecných principů spravedlnosti (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 892/20 ze dne 9. 3. 2021), např. má-li být rozhodnutím o náhradě nákladů účastník řízení fakticky potrestán za prosazování určitého právního názoru (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 648/18 ze dne 30. 6. 2020), změní-li obecný soud výrok o náhradě nákladů v parametrech tzv. překvapivého rozhodnutí (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3905/19 ze dne 4. 10. 2021), zkrátí-li výrok o náhradě nákladů řízení bez odůvodnění (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1052/21 ze dne 14. 9. 2021) nebo představuje-li výrok o náhradě škody z jiného důvodu závažný a značně intenzivní exces z hlediska intenzity zásahu do ústavně zaručených základních práv (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 242/21 ze dne 9. 3. 2021, bod 12.; či usnesení sp. zn. IV. ÚS 218/21 ze dne 23. 2. 2021).
10. Náhrada náleží toliko za náklady skutečně účelně vynaložené, čemuž odpovídá povinnost obecných soudů se zabývat všemi okolnostmi relevantními pro posouzení této účelnosti (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 4012/18 ze dne 8. 3. 2021 či nález sp. zn. IV. ÚS 2374/19 ze dne 7. 7. 2020), přičemž při uplatňování pravidel obsažených v §142 odst. 1 až odst. 3 občanského soudního řádu je třeba také zvažovat, zda a případně jak se v průběhu řízení před obecnými soudy měnil jeho předmět (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2890/20 ze dne 24. 2. 2021).
11. Již tak omezená šíře přezkumu se ještě umenšuje tam, kde podstata porušení ústavně zaručených základních práv či svobod má být spatřována v neuplatnění některého z mimořádných institutů, typicky moderace nákladů řízení dle §150 občanského soudního řádu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2306/20 ze dne 2. 3. 2021, bod 20.). V takových případech musí být intenzita zásahu základních práv či svobod účastníka řízení mimořádně vysoká, např. musí jít o zjevně netolerovatelný případ svévole [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145)]. Přezkum Ústavního soudu se tak v zásadě omezuje na zjištění, zda obecný soud identifikoval a řádně odůvodnil existenci důvodu zvláštního zřetele hodného (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2618/21 ze dne 18. 1. 2022).
12. Napadený výrok se nachází v těchto Ústavním soudem vytyčených mezích. Krajský soud v bodech 33. až 36. rozsudku vyložil podrobně a zcela srozumitelně, jaké úvahy jej při rozhodování o náhradě nákladů řízení vedly. Stěžovatelé netvrdí ani neprokazují, že by tyto úvahy byly nesprávné ohledně stanovení sazby mimosmluvní odměny, tarifní hodnoty či počtu jednotlivých položek (úkony právní služby, tzv. režijní paušály, cestovné atd.) a v tomto ohledu nepředkládají žádnou argumentaci. Ani Ústavní soud tedy tento postup krajského soudu nepřezkoumával.
13. Stěžovatelé nesouhlasí pouze s následně provedenou korekcí dle §150 občanského soudního řádu a tvrdí, že pro takový postup nebyl důvod. Extrémní vybočení z pravidel pro rozhodování o náhradě nákladů řízení spatřují tedy již jen v tom, že krajský soud takovouto korekci vůbec provedl, a za rozhodnutí nestojící v takto extrémním rozporu by považovali pouze takové, jímž by jim přiznal plnou náhradu dle advokátního tarifu toliko se snížením dle §12 odst. 4 advokátního tarifu. Jak však Ústavní soud vyložil výše, samotná aplikace mimořádných institutů umožňujících korekci výše náhrady nákladů řízení vybočení z relativně širokých mezí ústavní konformity rozhodování o náhradě nákladů řízení nepředstavuje.
14. Krajský soud důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 občanského soudního řádu spatřoval v předmětu sporu co do jeho právní a skutkové složitosti, významu a v argumentačních znalostech právního zástupce stěžovatelů, přičemž při svém rozhodnutí zvažoval i právní názory Ústavního soudu na specifickou povahu restitučních sporů a mimořádnost institutu snížení náhrady nákladů řízení dle §150 občanského soudního řádu (viz bod 35. rozsudku krajského soudu). Ve světle výše připomenutých východisek Ústavní soud nemůže konstatovat, že by se tyto úvahy obecného soudu opíraly o neexistující důvody zvláštního zřetele hodné či že by krajský soud svůj postup dostatečně nezdůvodnil.
15. Stěžovatelé svou argumentaci koncipují především jako kategoricky vylučující možnost takového postupu, neboť mají za to, že náhrada nákladů řízení se po zrušení přísudkové vyhlášky řídí toliko advokátním tarifem. Takový závěr je však třeba odmítnout. Ústavní soud totiž již v minulosti připustil, že použití advokátního tarifu pro stanovení výše náhrady nákladů řízení není bezvýjimečné a obecné soudy mají povinnost postupovat jinak, vyžadují-li si to principy spravedlnosti či legitimního očekávání [viz nález sp. zn. IV. ÚS 3559/15 ze dne 7. 6. 2016 (N 106/81 SbNU 681), bod 38.; usnesení sp. zn. IV. ÚS 1802/20 ze dne 10. 11. 2020, bod 24.; usnesení sp. zn. III. ÚS 3765/18 ze dne 21. 5. 2019, bod 11., či usnesení III. ÚS 3126/17 ze dne 10. 4. 2018, bod 14.].
16. Touto právní otázkou se poté výslovně zabýval i krajský soud (viz bod 34. rozsudku), který si byl dobře vědom problémů spojených s rozhodováním o náhradě nákladů řízení po zrušení přísudkové vyhlášky a jeho principiálních východisek v následné judikatuře Ústavního soudu, včetně základního řešení spočívajícího v použití advokátního tarifu a možností odlišného postupu. Samotné odchýlení se od rigidní aplikace advokátního tarifu tak za porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelů považovat nelze.
17. Specificky proti přípustnosti takového postupu v nynější věci vzhledem ke konkrétním okolnostem pak stěžovatelé uvádí prakticky jen riziko údajně nesprávného motivačního účinku vůči vedlejší účastnici, která by dle stěžovatelů v obdobných věcech mohla postupovat liknavě, svévolně či jinak nevstřícně vůči osobám oprávněným dle zákona o půdě. Napadený výrok však takovou obavu nezakládá. Částky náhrad nákladů řízení ve výši přes 400 000 Kč a přes 700 000 Kč nejsou ani jedna sama o sobě tak nízká, aby postrádaly preventivní a sankční funkci, jíž se stěžovatelé dovolávají. Jakkoliv pak tyto funkce nepochybně institut náhrady nákladů občanského soudního řízení sporného má, nelze rovněž odhlédnout od toho, že jeho primární funkcí je funkce kompenzační, tedy zajištění, aby se majetek toho, kdo úspěšně hájil svá práva, jen v důsledku této skutečnosti nezmenšil [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1674/14 ze dne 23. 9. 2014 (N 174/74 SbNU 511), bod 15.].
18. Preventivní funkce náhrady nákladů řízení pak nesměřuje jen vůči straně žalované, ale i vůči straně žalující, neboť advokátní tarif i již zrušená přísudková vyhláška jsou založeny na předpokladu náhrady nikoliv absolutní, ale v určitém rozsahu paušalizované či typizované prizmatem účelnosti. Úspěšný účastník občanského soudního řízení sporného tak i při plném úspěchu zpravidla neobdrží ekvivalent nákladů, které sám skutečně reálně vynaložil, ale toliko náhradu odpovídající jisté zprůměrované či optimální výši vycházející z pomocných kritérií (především hodnota předmětu sporu, počet úkonů v něm učiněných atd.). Tak je při zachování podstaty kompenzační funkce vytvářen určitý preventivní tlak i na osobu zvažující uplatnění svých práv v občanském soudním řízení sporném, aby zvážila, zda skutečně nelze spor vyřešit smírně a zda si je svým nárokem natolik jista, aby jej uplatnila i při vědomí, že na nákladech může reálně vynaložit více, než kolik jí i v případě plného úspěchu ve sporu bude přiznáno na jejich náhradě. Kdyby nejdůležitější funkcí náhrady nákladů řízení byla funkce sankční, absolutní náhrada by byla vhodnějším principem, neboť osoba bezdůvodně bránící právu jiné osoby by se musela obávat, že tato osoba využije nejnákladnější možné varianty uplatnění svého práva, což by nepochybně nejen preventivní, ale především sankční účinek značně podporovalo.
19. Stěžovatelé přitom nevznesli námitku, že by napadeným výrokem byla vyloučena kompenzační funkce náhrady nákladů řízení, tedy že by napadený výrok hrubě neodpovídal snížení jejich majetku či že by narušil samotnou podstatu práva na soudní ochranu tím, že by je celkový výsledek řízení poškozoval natolik, že by pro ně bývalo bylo výhodnější své nároky vůbec před soudem neuplatňovat, či že by úspěch v řízení pro ně byl jen nepodstatně ekonomicky výhodnější, než kdyby své nároky neuplatnili vůbec.
20. Rovněž tvrzení stěžovatelů, že vedlejší účastnice vůči nim jednala liknavě, svévolně a diskriminačně, se nachází toliko v rovině tvrzení, které stěžovatelé v ústavní stížnosti ničím nedokládají a nekonkretizují je. Z obsahu rozsudku krajského soudu přitom vyplývá, že šlo o poměrně komplikovaný spor, v němž opakovaně docházelo k rušení rozhodnutí obecných soudů v opravných řízeních, včetně dovolacího řízení před Nejvyšším soudem. Z toho plyne, že po věcné stránce nebylo posouzení nároků stěžovatelů jednoduché a zcela jednoznačné a že by se vyhovění jim vedlejší účastnice bránila svévolně či diskriminačně. Za těchto okolností Ústavní soud nemůže konstatovat, že by v nynější věci byla zcela vyloučena jakákoliv možnost mimořádného snížení náhrady nákladů řízení jen kvůli chování vedlejší účastnice.
21. Ostatně ani odkaz na údajnou nesprávnost aplikace právních závěrů usnesení sp. zn. II. ÚS 3063/20 na nynější věc krajským soudem není způsobilý na závěru Ústavního soudu ničeho změnit. V odkazované věci, jak správně poukazují stěžovatelé, obecné soudy k aplikaci §150 občanského soudního řádu nepřistoupily a stěžovatelka netvrdila ani neprokazovala žádné mimořádné okolnosti, které by svědčily pro jeho aplikaci tak naléhavě a křiklavě, že by to umožnilo Ústavnímu soudu překonat jeho principiální rezervovanost při přezkumu výroků o náhradě nákladů řízení. V nynější věci je situace přesně opačná. Krajský soud nalezl důvod pro aplikaci §150 občanského soudního řádu a stěžovatelé neuvedli dostatečně zásadní důvody pro zásah Ústavního soudu. Shora uvedená východiska rozhodovací praxe Ústavního soudu k přezkumu mimořádných modifikací při rozhodování o náhradě nákladů řízení přitom platí "obousměrně" - tehdy, když jich obecné soudy nevyužijí, ale stěžovatelé mají za to, že tak učinit měly, jako tehdy, když jich obecné soudy s řádným odůvodněním využijí a stěžovatelé mají za to, že se tak stát nemělo. V obou případech mají obecné soudy relativně široké pole pro volnou, kvalifikovanou a odůvodněnou úvahu. V tomto poli se, jak uvedeno již výše, nachází i napadený výrok.
V. Závěr
22. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a její přílohy neshledal nic, co by v mezích námitek stěžovatelů svědčilo o porušení jejich ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu. Žádné flagrantní porušení některého z jejich ústavně zaručených základních práv či svobod neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu