ECLI:CZ:US:2023:1.US.2710.22.2
sp. zn. I. ÚS 2710/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Š. I., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem se sídlem Masná 1324/1, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2021, č. j. 54 T 9/2021-614, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 1. 2022, č. j. 1 To 137/2021-707, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2022, č. j. 8 Tdo 569/2022-799, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, Nejvyššího státního zastupitelství a RBP, zdravotní pojišťovny, IČ: 476 73 036, se sídlem Michálkovická 967/108, Ostrava - Slezská Ostrava, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 9. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud" nebo "nalézací soud"), Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud" nebo "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 40 odst. 2 Listiny a také čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy ve stádiu pokusu podle §21 ve spojení s §140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za nějž byl dle §140 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 13 roků. Podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku byl stěžovatel zařazen pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovateli byl taktéž uložen trest propadnutí věcí podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a to: kovového teleskopického obušku černé barvy s gumovou rukojetí a zavíracího kapesního nože s klipem. Stěžovateli byla uložena povinnost nahradit škodu podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a to poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně se sídlem Michálkovická 967/108, Ostrava - Slezská Ostrava, částku ve výši 273 555,- Kč.
3. Skutek kladený stěžovateli za vinu, měl, stručně řečeno, spočívat v tom, že stěžovatel měl napadnout jinou osobu (dále též "poškozený") teleskopickým obuškem údery vedenými do horní části těla, načež měl v útoku ustat a odejít do jiné místnosti, kam se poškozený dostavil s nožem v ruce a dožadoval se vysvětlení. Následně mělo dojít k slovní potyčce a poškozený měl stěžovatele strčit do ramen s nožem v ruce. V reakci na to měl stěžovatel vytáhnout svůj nůž a následně vykročil s nožem v ruce proti poškozenému a následně mu měl způsobit celkem čtyři bodnořezné rány v horní části těla a způsobit tak poranění sleziny, pneumotorax a celkovou ztrátu 1 litru krve.
4. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku krajského soudu odvolání, jež vrchní soud svým napadeným usnesením podle §256 trestního řádu zamítl.
5. Proti napadenému usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl svým napadeným usnesením dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
III. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel po stručné rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy předkládá námitky proti napadeným rozhodnutím, jimž vytýká: 1) nesprávnou právní kvalifikaci a následné neprokazování duševního stavu stěžovatele; 2) nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí; 3) rozpory mezi skutkovými zjištěními a důkazy. Podstatu každé z těchto námitek lze přiblížit následovně:
7. Ad 1) se stěžovatel vymezuje vůči tomu, že obecné soudy měly jeho situaci právně posoudit odlišně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 793/2010, a to tak, že stěžovatel byl ve stavu náhlého hnutí mysli. Soudy se dle názoru stěžovatele nedostatečně zabývaly jeho psychickým stavem, neboť měl být ve stavu náhlého hnutí mysli. Obecné soudy však další důkazní návrhy na posudek psychického stavu zamítly. V průběhu řízení údajně vyvstaly podstatné pochybnosti o příčetnosti stěžovatele v době skutku, obecné soudy se však touto otázkou nezabývaly.
8. Ad 2) stěžovatel vytýká obecným soudům nedostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí. V konkrétnostech se vymezuje vůči rozporům jednotlivých výpovědí a jejich hodnocení soudem, kdy u poškozeného mají obecné soudy tyto rozpory omlouvat vzhledem k situaci, ale u stěžovatele nikoliv. Dále stěžovatel nesouhlasí s postupem soudu při posuzování otázky věrohodnosti svědka zneužívajícího omamné látky bez přizvání znalce a neodůvodnění tohoto kroku. Stěžovatel rozporuje způsob hodnocení některých svědeckých výpovědí, kdy soud některé uvádí jako osamocené a jiné, byť podle názoru stěžovatele také osamocené, nikoliv. Nalézací soud měl taktéž přihlédnout pouze k výpovědi svědkyně provedené v přípravném řízení, a nikoliv k jejímu výslechu v hlavním líčení.
9. Ad 3) stěžovatel napadá dle jeho názoru výrazné rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Nejprve stěžovatel rekapituluje výpovědi svědků a staví je do kontrastu se závěry soudu. Dále stěžovatel poukazuje na okolnosti zkracování vzdálenosti mezi poškozeným a stěžovatelem a nastiňuje alternativní pohled na verbální přijetí možnosti boje. S ohledem na tyto argumenty naznačuje svou možnou nutnou obranu. Vyjadřuje se také k nejasným závěrům soudu ohledně motivace poškozeného, neboť ta dle názoru stěžovatele nemá oporu v provedených důkazech. Další rozpory stěžovatel spatřuje v použití nože, které měli potvrdit toliko dva svědci, jeden z nich pouze částečně. Následně stěžovatel poukazuje na další rozpory ve svědeckých výpovědích ohledně dalších skutečností případu.
IV. Posouzení Ústavním soudem
10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní stížností stěžovatel toliko prosazuje svůj pro sebe příznivý náhled na skutkový stav, který však neodpovídá skutkovému stavu tak, jak jej zjistily obecné soudy, a účelově mimo relevantní kontext prezentuje některé dílčí elementy svého případu nesoucí znaky skutkových nepřesností, které však z hlediska celkového souhrnu skutkových zjištění učiněných obecnými soudy nejsou podstatné. Obecné soudy postupovaly v nynější věci v mezích, které pro trestní řízení vytyčuje ústavní pořádek, a stěžovatelovy námitky tedy nejsou způsobilé ani potenciálně odůvodnit závěr o tom, že by se napadená rozhodnutí protivila požadavku na poskytnutí ochrany jeho ústavně zaručeným základním právům či svobodám. K jednotlivým námitkám uvádí Ústavní soud následující:
12. K námitce 1) ohledně nesprávné právní kvalifikace a následnému neposouzení psychického stavu stěžovatele, který údajně mohl jednat v nutné obraně s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010 sp. zn. 7 Tdo 793/2010, je nutné uvést, že odkazované rozhodnutí také uvádí: "omluvitelná hnutí mysli mohou navazovat jen na podněty mimořádné intenzity a závažnosti". S argumentem ohledně posouzení psychického stavu stěžovatele se již vypořádaly obecné soudy, a to jak Nejvyšší soud v bodech 18. a 21. napadeného rozhodnutí, tak i nalézací soud v bodech 95. - 101. svého napadeného rozsudku a soud odvolací v bodech 20. - 26. svého napadeného usnesení. Obecné soudy nedošly k závěru, že by nastalý konflikt vykazoval známky mimořádné intenzity a Ústavní soud nemá důvodu k odlišnému náhledu, neboť obecné soudy se s namítanými problémy důkladně vypořádaly. Ve věci byla otázka příčetnosti řešena dostatečně obšírně, a to již v nalézacím řízení.
13. Ostatně, jak stěžovateli zcela přesvědčivým způsobem vysvětlil Nejvyšší soud v bodě 17. svého usnesení, stěžovatel při konstrukci své námitky strachu a stresu zpochybňující jeho příčetnost, ev. naplňující znak omluvitelného hnutí mysli, opomíjí zásadní skutečnost, že to byl právě stěžovatel, kdo ozbrojen vstoupil do předmětného bytu, hned první osobu, na kterou narazil, začal bít, a následně zaútočil na poškozeného, tedy do bytu vešel právě s úmyslem jej napadnout. Za těchto okolností nelze spatřovat na závěru obecných soudů, že stěžovatel se neocitl v náhlém omluvitelném hnutí mysli, neboť sám fyzickou konfrontaci inicioval a dopředu ji zamýšlel [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3395/10 ze dne 18. 9. 2012 (N 158/66 SbNU 357)], nic protiústavního. Ze stejného důvodu nelze obecným soudům vytknout ani to, že nezjistily žádnou objektivní okolnost, která by mohla v této situaci zpochybňovat stěžovatelovu příčetnost, neboť stěžovatel podle jejich zjištění dobře věděl, co dělá, a poškozeného napadl záměrně a cíleně. Odvolací soud výstižně konstatoval v bodě 17. svého napadeného usnesení, že stěžovatel postupoval chladnokrevně a účelně, a Ústavní soud nemá důvodu se proti tomuto závěru vymezit.
14. K námitce 2) Ústavní soud podotýká, že jí stěžovatel toliko polemizuje s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jak se již Ústavní soud mnohokráte ve své rozhodovací praxi k problematice ústavní konformity dokazování v trestním řízení vyjádřil, jeho možnosti zasáhnout proti jeho průběhu a výsledkům jsou velmi omezené, neboť tento proces je ovládán zásadou volného hodnocení důkazů. Ta je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].
15. Proces dokazování však zajisté nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
16. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
17. Žádnou ze zde uvedených vad však napadená rozhodnutí obecných soudů netrpí. Stěžovatelova námitka je ve skutečnosti toliko vyjádřením nesouhlasu s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a jejich skutkovými závěry, které však z ústavněprávního hlediska dostálo všem požadavkům na ně kladeným judikaturou Ústavního soudu ve shora nastíněném smyslu. Nalézací soud odůvodnil své skutkové závěry nadstandardně a velmi precizně se vypořádal i s jednotlivými důkazy, včetně překlenutí rozporů mezi nimi, jakož i s obhajobou stěžovatele, jak vyplývá z bodů 45. až 98. napadeného rozsudku. Ostatně posouzením důkazního procesu se podrobně zabývaly již dovolací i odvolací soud. Ústavní soud vůči těmto závěrům nemá stran jejich kolize s ústavně zaručenými základními právy či svobodami stěžovatele žádných negativních poznatků.
18. K argumentaci stěžovatele ohledně posuzování věrohodnosti svědků požívajících omamných látek Ústavní soud připomíná již výše zmíněnou zásadu volného hodnocení důkazů uvedenou v §2 odst. 6 trestního řádu. Je tedy výhradně na soudu, aby zhodnotil v souladu s touto zásadou, zda svědkům uvěří, či nikoliv. Důkazy tak hodnotí nejenom osamoceně, ale i v souvislosti s ostatními provedenými důkazy. Je tedy také na nalézacím soudu, zda vyhodnotí, že v daném případě je nezbytný posudek znalce pro posouzení otázky způsobilosti reprodukce prožitých událostí. Jeho případné závěry však budou pouze dalším důkazem, který musí nalézací soud řádně vyhodnotit samostatně i v souvislosti s ostatními provedenými důkazy a sám učinit tomu odpovídající skutkové zjištění, o jehož správnosti je vnitřně přesvědčen. Tímto argumentem se ostatně podrobně zabývaly již obecné soudy (body 13. - 15. rozhodnutí odvolacího soudu a body 47. - 55. rozsudku nalézacího soudu). V těchto odůvodněních Ústavní soud neshledal nedostatky, jež by mohly vést k porušení základních práv stěžovatele.
19. Stěžovatelovy závěry ohledně osamocenosti výpovědí svědků Ústavní soud nesdílí. Stěžovatelem namítané posouzení části výpovědi svědkyně jako subjektivní prožívání má toliko podpořit pro něj příznivější verzi jednání v nutné obraně. Tou se Ústavní soud zabýval výše. V předmětné výpovědi svědkyně uváděla, že poškozený měl před konfliktem se stěžovatelem máchat nožem a ohrožovat své okolí. S touto výpovědí se vypořádává nalézací soud, který ji v části označil za osamocenou, jelikož je vyvrácena ostatními svědeckými výpověďmi. Zbylá část výpovědi svědkyně odpovídá dalším provedeným důkazům, avšak nalézací soud řádně odůvodnil, proč přihlédl pouze k části výpovědi svědkyně. Ústavní soud tedy v tomto ohledu nemá obecným soudům co vytknout.
20. Prokazovanou situaci ostatně potvrzují ostatní výpovědi svědků, jež uvádí, že cílem poškozeného bylo pouze zjištění totožnosti stěžovatele. K otázce výpovědi svědkyně ohledně výpadů stěžovatele nalézací soud tuto výpověď doplnil i dalšími výpověďmi svědků, které potvrzovaly chování i poškozeného jako agresivní. Byť není tato skutečnost výslovně uvedena jako osamocená, nalézací soud ji ani nepovažuje za prokázanou a využívá ji spíše pro potvrzení možného zkresleného vnímání svědků incidentu s ohledem na chování hlavních aktérů. K osamocenosti výpovědi svědka ohledně otočení nože poškozeného čepelí směrem k zemi před postrčením stěžovatele Ústavní soud uvádí, že není oprávněn přezkoumávat názor nalézacího soudu, který toto jednání nemá za prokázané, neboť z ostatních výpovědí nevyplývá, že by poškozený záměrně upravoval polohu nože. Tento názor nevybočuje z mezí volného hodnocení důkazů, a jak bylo uvedeno výše, Ústavní soud nemůže zasáhnout do hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem a neshledal s ohledem na tyto výtky stěžovatele žádné pochybení.
21. K rozporům mezi výpovědí svědkyně v přípravném řízení a hlavním líčení svědkyně v hlavním líčení uvedla, že ty jsou dány časovým odstupem mezi výpověďmi a přesnějšími dotazy policejního orgánu. Nalézací soud v bodě 51. napadeného rozhodnutí uvádí, že obě výpovědi považuje za věrohodné a v podstatných důvodech shodné. Není tak pravdou, že by vycházel pouze z výpovědi z přípravného řízení, neboť ta je doplňována výpovědí v hlavním líčení a rozpory mezi nimi nalézací soud adekvátně vyhodnotil. Nalézací soud tedy dostatečně odůvodnil použití výpovědi z přípravného řízení, neboť fakticky zohlednil jak výpověď z hlavního líčení, tak z přípravného řízení. Ústavní soud má za to, že tento postup byl řádně odůvodněný a nedošlo jím k porušení stěžovatelových práv.
22. Ani námitka 3) nemohla Ústavní soud přesvědčit o potřebě kasačního zásahu. Stěžovatel se svojí argumentací nejprve snaží nastínit situaci tak, aby vyznívala v jeho prospěch, a to s ohledem na linku nutné obrany. Dále popisuje události v takovém světle, že jednání poškozeného směřovalo k útoku na stěžovatele, čímž dochází k diametrálně odlišným závěrům než obecné soudy. Nad to pak doplňuje argumenty ohledně zkracování vzdálenosti a možné motivaci poškozeného spolu s domnělými rozpory s použitím nože poškozeným a další drobné rozpory. Ústavní soud připomíná svou výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxi, podle níž je mu zásadně zapovězeno ingerovat do skutkových zjištění učiněných obecnými soudy.
23. Stěžovatel touto námitkou konstruuje vlastní skutkovou verzi, již však za prokázanou obecné soudy nevzaly. Stěžovatel přitom účelově vytrhává jednotlivé detaily případu, provádí vlastní hodnocení důkazů a prezentuje svou verzi v podobě, která je pro něj příznivější, a extrémní rozpor spatřuje de facto v tom, že se s ní obecné soudy, které, jak výše uvedeno, provedly dokazování ústavně konformním způsobem, neztotožnily. Námitka rozporů mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními může mít přitom ústavněprávní rozměr pouze tehdy, jde-li o rozpor kvalifikovaný, extrémní. Takovým rozporem však zdaleka není každý subjektivně pociťovaný nesouhlas se způsobem, jakým byl důkaz proveden, resp. co z něj obecný soud vyvodil. Ústavní soud je povolán k nápravě jen těch nejextrémnějších excesů [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 721/10 ze dne 16. 9. 2010 (N 199/58 SbNU 767) či nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)].
24. Extrémní rozpor je dán jen tehdy, jestliže soudy z určitého důkazu vyvodí skutkový závěr, který se příčí elementární logice, tedy který z něj v žádném smyslu nevyplývá [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)]. Ve svém důsledku tak vytváří situaci, kdy zjištěný skutkový stav neodpovídá provedenému dokazování, tedy v něm nemá oporu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1963/13 ze dne 30. 9. 2014 (N 178/74 SbNU 549)], neboť hodnocení důkazu je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315) či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. Extrémní nesoulad může být dán i tehdy, je-li odsouzení v trestním řízení založeno na neuzavřeném řetězci nepřímých důkazů, které nevylučují, že čin mohla spáchat i jiná osoba [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293)].
25. O takové rozpory v nynější věci nejde. Je na místě uvést, že výše zmíněnými rozpory se podrobně zabývaly odvolací soud i Nejvyšší soud na podkladě totožných stěžovatelových námitek, jaké v tomto směru uplatnil i v ústavní stížnosti. K otázce napadení stěžovatele poškozeným stěžovatel neuvádí okolnosti předcházející tomuto jednání, tedy to, že stěžovatel zaútočil na poškozeného, který jednal až v reakci na tento útok, a ignoruje i skutkový závěr obecných soudů, že stěžovatel poškozeného napadl nožem až v okamžiku, kdy předchozí fyzická konfrontace mezi nimi byla již ukončena a poškozený před stěžovatelem ustupoval (srov. např. body 18. a 21. napadeného usnesení odvolacího soudu).
26. Jak dále vzal nalézací soud za prokázáno, což vtělil velmi podrobně i do odůvodnění svého rozhodnutí, poškozený nečinil, s výjimkou odstrčení stěžovatele do ramen, žádné další útoky. Výpověď svědkyně pak nalézací soud shledal s ohledem na další důkazy za osamocenou, a jak Ústavní soud uvedl výše, tento závěr lze z ústavněprávních pozic akceptovat.
27. Stěžovatel dále poukazuje na jednání poškozeného s důrazem na možnost, že toto jednání mohlo vyvolat ve stěžovateli strach. Tím však opět toliko předkládá vlastní možnou verzi skutkového děje, kterou však obecné soudy ústavně konformním způsobem vyvrátily, a naopak ignoruje jimi prokázanou verzi, že se poškozený takovýmto jednáním sám snažil zabránit dalšímu útoku ze strany stěžovatele. Také údajné zkracování vzdálenosti, jež je v ústavní stížnosti taktéž namítáno, má pouze podpořit stěžovatelovu verzi, v níž se měl cítit ohrožen a jeho jednání tak bylo činěno v nutné obraně, a představuje toliko hypotetickou konstrukci na základě stěžovatelem zvolených dat o délce kroku atd. Tyto i další uváděné rozpory byly však taktéž podrobně vypořádány obecnými soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí způsobem nevzbuzujícím z ústavněprávního hlediska žádné pochybnosti.
V. Závěr
28. Protože Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízení, které předcházelo jejich vydání, žádnou stěžovatelem vytýkanou vadu, která by zakládala porušení některého jeho ústavně zaručeného práva či svobody ani žádnou takovou flagrantní vadu stěžovatelem neuvedenou, rozhodl bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
29. Jelikož věc původně napadla senátu ve složení, v němž měl o věci rozhodovat i soudce Pavel Šámal, který však podle §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu prohlásil, že se ve věci cítí být podjatý, a Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 2710/22 ze dne 14. 2. 2023 rozhodl o jeho vyloučení. Podle §10 odst. 3 Rozvrhu práce Ústavního soudu, č. j. Org. 1/23 (dále jen "rozvrh práce"), ve spojení s §9 odst. 5 rozvrhu práce, s §6 odst. 2 rozvrhu práce a ve spojení s §1 Rozvrhu práce Ústavního soudu, č. j. Org. 1/22, na období od 9. 5. 2022, zastupuje vyloučeného soudce Pavla Šámala soudce Jaromíra Jirsa, stálý člen I. senátu Ústavního soudu ke dni napadnutí ústavní stížnosti. Proto rozhodl Ústavní soud ve složení, které je uvedeno v záhlaví tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu