ECLI:CZ:US:2017:1.US.4038.16.1
sp. zn. I. ÚS 4038/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v nepřítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Železárny-Annahütte, spol. s r.o., se sídlem Dolní 100, Prostějov, zastoupené JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Koliště 55, Brno, směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - prohlídce jiných prostor a pozemků a proti příkazu k domovní prohlídce vydaného Okresním soudem v Ostravě dne 8. března 2016, č. j. 0 Nt 15030/16, za účasti Okresního soudu v Ostravě jakožto účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností stěžovatelky, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 12. 2016, která splňuje formální předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá konstatování porušení svých základních práv dle čl. 10 odst. 1, 2, čl. 11, čl. 12 odst. 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), provedením domovní prohlídky na základě v záhlaví vymezeného příkazu, zákazu pokračování v porušování těchto práv, obnovení stavu před tímto porušením a zrušení v záhlaví specifikovaného příkazu k domovní prohlídce.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatelka je obchodní korporací podnikající v oblasti kovozpracujícího průmyslu. Dne 16. 3. 2016 byla ve stěžovatelčině sídle provedena prohlídka jiných prostor a pozemků (dále jen "předmětná prohlídka") na základě ustanovení §83 odst. 1 a §83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a to na základě příkazu k domovní prohlídce vydaného dne 8. 3. 2016 Okresním soudem v Ostravě pod č. j. 0 Nt 15030/2016 (dále jen "napadený příkaz"), jakožto neodkladný a neopakovatelný úkon. Cílem předmětné prohlídky bylo vyhledat a zajistit důkazy v souvislosti s tzv. karuselovými podvody, na nichž se měla podle podezření orgánů činných v trestním řízení účastnit i stěžovatelka. Proti stěžovatelce ani osobám za ni jednajícím však v době předmětné prohlídky trestní stíhání vedeno nebylo. Před započetím předmětné prohlídky stěžovatelka dobrovolně vydala některé věci, následně policejní orgán přikročil k vlastnímu provedení předmětné prohlídky, při níž zabavil řadu dalších listin a jiných nosičů dat, týkajících se obchodní činnosti stěžovatelky.
3. Osoby jednající za stěžovatelku sice s policejním orgánem v průběhu předmětné prohlídky spolupracovaly a podrobovaly se jeho výzvám a příkazům, nesouhlasily však s ní a od počátku proti ní protestovaly. Po jejím skončení podala stěžovatelka na základě ustanovení §174 odst. 1 trestního řádu podnět státnímu zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, který prováděl dozor nad zákonností daného trestního řízení, v němž argumentovala pro závěr, že předmětná domovní prohlídka byla nezákonná. Jednotlivé argumenty v tomto směru se víceméně shodovaly s těmi, které následně stěžovatelka uplatnila v rámci své ústavní stížnosti. Na základě tohoto podnětu státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci prověřil předchozí postup policejního orgánu a dospěl k závěru, že předmětná domovní prohlídka byla provedena secundum et intra legem, o čemž stěžovatelku vyrozuměl dne 23. 5. 2016 pod sp. zn. 4 VZV 6/2013.
4. Stěžovatelka se s tímto výsledkem nespokojila a na základě ustanovení §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství") podala k Nejvyššímu státnímu zastupitelství podnět k výkonu dohledu nad postupem vrchního státního zastupitelství při vyřizování jejího předchozího podnětu k dozoru dle ustanovení §174 odst. 1 trestního řádu. V něm rozvinula opět v podstatě shodnou argumentaci pro závěr o nezákonnosti předmětné prohlídky. Na jeho základě státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství prověřil předchozí postup Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a dospěl k závěru, že jeho postup byl zcela v souladu se zákonem. O tomto vyrozuměl stěžovatelku dne 6. 10. 2016 pod č. j. 5 NZT 40/2013-364. Stěžovatelka, nepřesvědčena odůvodněním státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, podala ústavní stížnost, v níž kromě nezákonnosti předmětné prohlídky a napadeného příkazu brojí i proti postupu Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Nejvyššího státního zastupitelství při vyřizování stěžovatelčiných podnětů.
III. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá porušení svých práv specifikovaných výše sub 1. Tato porušení spatřuje zejména v 1) porušení svého dobrého jména a pověsti; 2) nesplnění zákonných podmínek pro vydání napadeného příkazu; 3) provedení předmětné prohlídky v rozporu s napadeným příkazem; 4) odmítnutí prokázání oprávnění vykonávat prohlídku; 5) nesprávný postup policejního orgánu při zajišťování věcí; 6) nedostatečně přesný popis zajištěných věcí; 7) nenaplnění podmínek pro provedení předmětné prohlídky jakožto neodkladného a neopakovatelného úkonu; 8) nepřiměřený zásah do vlastnického práva stěžovatelky; a 9) porušení práva stěžovatelky na právní pomoc v trestním řízení. Podrobně svou argumentaci rozvíjí stěžovatelka následovně:
6. Ad 1) stěžovatelka namítá, že předmětnou prohlídkou došlo k porušení jejího dobrého jména a pověsti zavedené obchodní společnosti, čímž byla ohrožena ekonomická prosperita společnosti. Zároveň tím mohlo dojít i k určitému zpochybnění vedení společnosti v očích stěžovatelčiných zaměstnanců, kteří byli prohlídce jiných prostor přítomni.
7. Ad 2) stěžovatelka vznáší rozsáhlé argumenty k podpoře svého právního názoru, že předmětná prohlídka byla nezákonná, neboť k jejímu nařízení nebyly splněny podmínky dle trestního řádu. Stěžovatelka má v prvé řadě za to, že v souladu se zásadou přiměřenosti musí postup orgánů činných v trestním řízení při zajišťování určitých věcí důležitých pro trestní řízení nabývat na intenzitě postupně a subsidiárně. Nejprve tak má být osoba, která má danou věc u sebe, vyzvána, následně jí může být věc odňata a teprve až poté může být nařízena domovní prohlídka či prohlídka jiných prostor a pozemků. Stěžovatelka upozorňuje na to, že s policejním orgánem i v období před nařízením předmětné prohlídky spolupracovala a dobrovolně mu k jeho výzvě vydávala veškeré listiny, které po ní požadoval. Pokud někdo této součinnosti stavěl překážky, byl to právě policejní orgán, který místy se stěžovatelkou nekomunikoval, případně nedostatečně specifikoval, jaké listiny mu mají být vydány.
8. Stěžovatelka rovněž podotýká, že prohlídka jiných prostor a pozemků může být provedena jen po předchozím výslechu a jen tehdy, jestliže po tomto výslechu nejsou požadované věci dobrovolně vydány. V případě stěžovatelky ovšem tento výslech nebyl proveden řádně, neboť byl proveden toliko s prokuristou Bc. K., který ovšem nemá oprávnění jednat samostatně, což je uvedeno i v obchodním rejstříku. Jestliže tak výslech nebyl proveden od počátku s Ing. S., jednatelem stěžovatelky, byl proveden s osobou, která za stěžovatelku nebyla oprávněna jednat, a tedy nešlo o bezvadný procesní úkon. Nedošlo tak k naplnění zákonné podmínky předchozího výslechu. Stěžovatelka přitom byla již na začátku předmětné prohlídky připravena vydat policejnímu orgánu veškeré listiny a další předměty, které by tento po ní požadoval a toto mu i nabízela, policejní orgán však přesto přistoupil rovnou k realizaci předmětné prohlídky, neumožniv stěžovatelce vydat mu požadované věci dobrovolně, tedy postupem šetrnějším k jejím základním právům a svobodám. Policejní orgán přitom nebyl schopen stěžovatelce sdělit, jaké listiny konkrétně chce a hledá, což svědčí o tom, že předmětná prohlídka nebyla zaměřena na zajištění konkrétních důkazů, jehož potřeba by vyplynula v předchozím průběhu řízení. V rámci předmětné prohlídky byly mimo jiné zabaveny rovněž listiny, které měla stěžovatelka přichystány pro finanční úřad v rámci daňové kontroly, čímž jednak ztížil provedení této kontroly, zejména tím však demonstroval účelovost předmětné prohlídky, neboť k zajištění těchto listin policejní orgán vůbec nepotřeboval provádět předmětnou prohlídku, ale zcela by postačovalo, vyžádal-li by si následně tyto listiny od správce daně.
9. Ad 3) se stěžovatelka ohrazuje proti tomu, že specifikace prostor dle napadeného příkazu neodpovídá prostorám, které byly fakticky policejním orgánem prohledávány. Označení místností dle napadeného příkazu a místností, v nichž se předmětná prohlídka odehrávala, si totiž vzájemně neodpovídají.
10. Ad 4) se stěžovatelka vymezuje proti tomu, že policisté provádějící předmětnou prohlídku, až na jednu výjimku, neprokázali osobám jednajícím za stěžovatelku ani jejím zaměstnancům své oprávnění k provedení předmětné prohlídky a odmítli se identifikovat, což je v rozporu s ustanovením §85 odst. 2 trestního řádu. Tito policisté se rovněž při předmětné prohlídce chovali nevybíravě a např. zaměstnankyni stěžovatelky A. H. donutili k podpisu napadeného příkazu, aniž jí umožnili si jej přečíst.
11. Ad 5) stěžovatelka brojí proti údajnému provádění předmětné prohlídky bez přítomnosti zaměstnanců stěžovatelky. Stěžovatelka tak brojí zejména proti tomu, že za těchto okolností nemůže být zaručeno, že nedošlo k účelovým manipulacím se zajištěnými věcmi.
12. Ad 6) stěžovatelka nesouhlasí se způsobem, jakým policejní orgán identifikoval věci, které při předmětné prohlídce stěžovatelce odňal. Seznam těchto věcí totiž obsahuje zcela nekonkrétní popis, např. toliko označení barvy a názvu šanonu. Za těchto okolností stěžovatelka tedy neví, jaké všechny věci jí reálně byly odňaty.
13. Ad 7) stěžovatelka napadá skutečnost, že předmětná prohlídka byla provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon. Odkazuje na dle svého názoru nedostatečné odůvodnění podmínek neodkladnosti a neopakovatelnosti v napadeném příkazu i v protokolu o předmětné prohlídce, zdůrazňuje svou součinnost s policejním orgánem v období před vydáním napadeného příkazu a rozporuje část tohoto odůvodnění, v němž je uvedeno, že věci důležité pro trestní řízení nebyly dobrovolně vydány.
14. Ad 8) stěžovatelka zpochybňuje šíři zásahu do svého práva vlastnit majetek předmětnou prohlídkou. Dle názoru stěžovatelky policejní orgán využil předmětnou prohlídku k plošnému sběru listin, u nichž nemohl v době provádění prohlídky vědět, zda je vůbec bude pro dosažení účelu trestního řízení potřebovat. Stěžovatelka nyní ani nemá žádnou povědomost o tom, kde se její odejmutý majetek nachází, zda nebyl poškozen atd.
15. Ad 9) stěžovatelka tvrdí, že jí bylo upřeno právo na právní pomoc advokátem v trestním řízení, neboť ačkoliv byla stěžovatelka právně zastoupena, o čemž policejní orgán věděl, nevyčkal tento se zahájením předmětné prohlídky na to, až se právní zástupkyně stěžovatelky dostaví. Právní zástupkyně stěžovatelky se tak dostavila až v průběhu předmětné prohlídky. Této rovněž dosud nebyl doručen napadený příkaz.
16. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka Ústavnímu soudu navrhla, aby konstatoval porušení shora specifikovaných základních práv stěžovatelky provedením domovní prohlídky, zakázal jeho pokračování, přikázal Policii České republiky nepokračovat v něm a aby zrušil napadený příkaz k domovní prohlídce.
IV. Posouzení Ústavním soudem
17. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí či jiné zásahy způsobilé k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími či zásahy vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele či stěžovatelky. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
18. Již na tomto místě musí Ústavní soud konstatovat, že předmět řízení tak, jak jej stěžovatelka formálně vymezila, by Ústavní soud nutil k odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost. Stěžovatelka totiž brojí primárně proti jinému zásahu, spočívajícímu v provedení domovní prohlídky, a proti příkazu k této prohlídce. Jak však Ústavní soud již v minulosti rozhodl (a stěžovatelka se těchto rozhodnutí dokonce ve své ústavní stížnosti dovolává), ústavní stížnost proti příkazu k domovní prohlídce či proti jinému zásahu, spočívajícímu právě v domovní prohlídce, není přípustná, neboť trestní řád umožňuje osobě takovou domovní prohlídkou dotčené možnost podat žádost o přezkum postupu policejního orgánu dle svého ustanovení §174 odst. 1 a případně i podnět k výkonu dozoru v linii státního zastupitelství dle ustanovení §12d zákona o státním zastupitelství, jestliže taková osoba není spokojena s tím, jak dozorující státní zástupce postup policejního orgánu přezkoumal [k tomu srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2166/14 ze dne 28. 8. 2014 (U 14/74 SbNU 623), usnesení sp. zn. II. ÚS 3195/15 ze dne 3. 2. 2015, či usnesení sp. zn. III. ÚS 254/16 ze dne 1. 4. 2016].
19. Stěžovatelka obou těchto prostředků k o obraně svých práv využila, byť ve své ústavní stížnosti výslovně neoznačila, že tato směřuje i proti vyrozumění státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci o provedeném dozoru dle ustanovení §174 odst. 1 trestního řádu ani vyrozumění státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství o provedeném dohledu nad dozorem státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Proti postupu obou jmenovaných článků soustavy státního zastupitelství pak stěžovatelka materiálně brojila i ve své stížnosti (namítala např. nedostatečné vypořádání se s jejími námitkami), a proto Ústavní soud, aby se neuchyloval k přepjatému formalismu, posoudil ústavní stížnost jakožto materiálně směřující i proti těmto rozhodnutím, a tedy jako ústavní stížnost přípustnou.
20. Neshledal v ní však žádné byť potenciální porušení základních práv či svobod stěžovatelky. V prvé řadě je nutno vyzdvihnout, že předmětná prohlídka byla proti stěžovatelce provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon, tedy v době, kdy proti ní nebylo zahájeno trestní stíhání. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nerozvíjí žádnou argumentaci ohledně dalšího vývoje trestního řízení, a tedy ochrany svých práv se domáhá v pozici tzv. třetího subjektu, tj. osoby, u níž byla provedena prohlídka jiných prostor a pozemků, ale proti níž se trestní řízení nevede. Ani z napadeného příkazu není zřejmé, zda byla předmětná prohlídka vykonána jako úkon neodkladný a neopakovatelný ve vztahu ke stěžovatelce jakožto podezřelé, nebo ve vztahu k jiným osobám.
21. Ohledně všech námitek, jejichž podstatou je zpochybnění použitelnosti důkazů zajištěných v průběhu prohlídky, tak není splněna podmínka subsidiarity ústavní stížnosti. Pokud proti stěžovatelce bylo následně zahájeno trestní stíhání, může stěžovatelka tyto námitky, neodpadne-li jejich aktuálnost v důsledku dalšího postupu orgánů činných v trestním řízení, uplatnit v rámci opravných prostředků proti meritornímu rozhodnutí. Pokud proti stěžovatelce trestní stíhání zahájeno nebylo, nejsou tyto námitky důvodné, neboť nakládáním s důkazy v řízení proti jiným osobám nemohla bez dalšího být per se práva stěžovatelky jakkoliv porušena. Uvedené platí v neztenčené míře i v relaci ke všem námitkám, jejichž podstatou je porušení práva stěžovatelky na obhajobu. To se týká zejména námitek ad 5) a ad 7).
22. K dalším jednotlivým námitkám stěžovatelky pak Ústavní soud uvádí toto:
23. Ad 1) Ústavní soud uzavřel, že tato námitka je úzce spojena s námitkou ad 2). Prohlídka jiných prostor představuje ze své povahy vždy určitý zásah do základních práv a svobod osob, u nichž je prováděna. Takový zásah však nelze a priori ztotožňovat s porušením těchto základních práv a svobod, neboť k tomu může dojít jen v případech, kdy prohlídka není nařízena či provedena secundum et intra legem. Jinak má totiž osoba, u níž se taková prohlídka provádí, povinnost ji strpět dle ustanovení §85a odst. 1 trestního řádu. Jelikož Ústavní soud neshledal námitku ad 2) důvodnou (k tomu viz sub 24.), nemohl shledat důvodnou ani námitku ad 1).
24. Námitku ad 2) je možno považovat za klíčovou. Pokud by totiž napadený příkaz či provedení předmětné prohlídky byly v rozporu se zákonem, k tvrzeným porušením základních práv stěžovatelky by došlo. Ústavní soud však v tomto ohledu žádnou nezákonnost neshledal. Stěžovatelka spatřuje v prvé řadě nezákonnost vydání napadeného příkazu v tom, že orgány činné v trestním řízení před jeho vydáním neumožnily stěžovatelce vydat požadované věci dobrovolně, ačkoliv k tomu stěžovatelka byla připravena a s policejním orgánem ještě v období před vydáním předmětného příkazu komunikovala, nicméně pro nedostatečně konkrétní pokyny ze strany policejního orgánu nebyla schopna jeho výzvám vyhovět. Podmínkou nemožnosti dosáhnout účelu prohlídky dobrovolným vydáním věcí se na s. 5-6 napadeného příkazu zabýval Okresní soud v Ostravě. Ten dospěl po předchozím seznámení se s komunikací mezi stěžovatelkou a policejním orgánem k závěru, že stěžovatelka při vydávání vyžádaných dokumentů způsobovala záměrné průtahy a komplikace, znemožňující policejnímu orgánu získat takové informace, které potřeboval. Jak poukázal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci na s. 2 svého vyrozumění k podnětu stěžovatelky k přezkumu postupu policejního orgánu podle §157a trestního řádu, Okresní soud v Ostravě se zabýval podmínkami pro vydání napadeného příkazu velmi pečlivě, přičemž první návrh na vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků v sídle stěžovatelky dokonce zamítl a vyžádal si další informace a vyjádření státního zástupce.
25. Není úkolem Ústavního soudu přezkoumávat skutková zjištění obecných soudů, pokud jsou tato výsledkem řádně provedeného dokazování [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 301/02 ze dne 1. 8. 2005 (N 146/38 SbNU 159), nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377), usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451), aj.] a řádně odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 789/06 ze dne 27. 9. 2007 (N 150/46 SbNU 489), nález sp. zn. IV. ÚS 919/14 ze dne 10. 12. 2014 (N 225/75 SbNU 521), nález sp. zn. I. ÚS 2445/09 ze dne 16. 3. 2011 (N 46/60 SbNU 523) či nález sp. zn. I. ÚS 2227/10 ze dne 16. 3. 2011 (N 47/60 SbNU 547)].
26. Pokud pak v rámci odůvodnění rozhodnutí o určitém zajišťovacím institutu na základě takto zjištěného skutkového stavu soud pečlivě zváží střet mezi potřebou dosažení účelu trestního řízení a ochrany práv jednotlivce [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)], nemá Ústavní soud možnost do rozhodnutí obecného soudu nijak zasáhnout. Napadený příkaz obstojí před všemi těmito požadavky. Okresní soud v Ostravě zjišťoval skutkový stav dostatečně pečlivě a náležitě své rozhodnutí odůvodnil. Pakliže vyhodnotil stěžovatelčinu součinnost jako účelovou, ve skutečnosti však kontraproduktivní, nemůže tento jeho závěr Ústavní soud jakkoliv přehodnocovat. Tento závěr přitom plně odůvodňuje nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků. Určitá předchozí součinnost stěžovatelky není sama o sobě způsobilá tento závěr zvrátit (srov. k tomu např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2667/13 ze dne 6. 2. 2013 či usnesení sp. zn. II. ÚS 206/13 ze dne 10. 12. 2013), neboť si ji řečený soud vyložil jako účelovou a řádně odůvodnil, proč je za takových podmínek předmětná prohlídka nutná i po zvážení potřeby chránit její práva.
27. Stěžovatelka v rámci této námitky poukázala rovněž na to, že nebyla splněna podmínka předchozího výslechu dle ustanovení §84 trestního řádu, neboť výslech byl proveden pouze s prokuristou, který nebyl oprávněn za stěžovatelku samostatně jednat, což bylo vyznačeno i v obchodním rejstříku. Tato námitka je však založena na zjevně nesprávném výkladu ustanovení §84 trestního řádu, jde-li o prohlídku jiných prostor a pozemků u právnické osoby. Stěžovatelka oroduje za takový výklad tohoto ustanovení, který by umožňoval konstatovat splnění podmínky předchozího výslechu v těchto případech jen tehdy, jestliže byl předchozí výslech proveden s osobou, která je oprávněna jednat za právnickou osobu v souladu s příslušnou právní úpravou daného druhu právnické osoby. Tento výklad však podřazuje výslech v trestním řízení pod pojem právního jednání, což je ovšem podřazení nesprávné. Výpovědí v rámci výslechu nejsou zakládány, měněny či rušeny žádné právní vztahy, neboť jde toliko o proces provádění důkazu, tedy extrakce informací důležitých pro trestní řízení z nosiče důkazu. Výslech jiné osoby než statutárního orgánu tak sám o sobě nemůže představovat porušení ustanovení §84 trestního řádu (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3001/09 ze dne 26. 3. 2010).
28. Účelem předchozího výslechu před provedením prohlídky jiných prostor a pozemků podle ustanovení §84 trestního řádu je totiž získání informací potřebných pro rozhodnutí, zda bude třeba prohlídku skutečně vykonat (tj. zjištění stanoviska, zda požadované věci budou vydány dobrovolně), či pro vlastní průběh prohlídky (tj. např. zjištění umístění požadovaných věcí, dispozic prostor, kde se prohlídka provádí, atd.), tedy nejedná se o výslech, jímž mají být získány informace důležité pro rozhodnutí ve věci samé (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2500/11, sp. zn. 23. 8. 2012, usnesení sp. zn. IV. ÚS 590/06 ze dne 5. 4. 2007 či usnesení sp. zn. II. ÚS 138/11 ze dne 24. 3. 2011). Z povahy věci je tak nutno výslech provést s osobou, která informacemi relevantními pro provedení domovní prohlídky disponuje, přičemž je nerozhodné, zda je tato osoba rovněž oprávněna právně jednat za osobu, u níž se prohlídka provádí. Pakliže v nyní projednávané věci byl vyslechnut prokurista, který zjevně požadovanými informacemi disponoval, policejní orgán v žádném směru nepochybil. K tomu je ostatně nutno podotknout, že jednatel stěžovatelky se dostavil ještě před samotným započetím předmětné prohlídky, tomuto byl předán příkaz k prohlídce, bylo mu umožněno se k němu vyjádřit, což rovněž učinil, jak je patrno ze s. 3 protokolu o předmětné prohlídce, a dobrovolné vydání některých věcí pak bylo učiněno za jeho přítomnosti a s jeho souhlasem.
29. V rámci této námitky stěžovatelka rovněž uvedla, že nebyla splněna podmínka předchozí výzvy k dobrovolnému vydání věcí předtím, než policejní orgán přistoupil k samotnému výkonu předmětné prohlídky. Stěžovatelka přitom argumentuje i tím, že policejnímu orgánu vydala všechny věci, které označil, a tento přesto přikročil k výkonu předmětné prohlídky. Ústavní soud již v minulosti opakovaně rozhodl, že jde-li o neodkladný a neopakovatelný úkon, je na policejním orgánu, aby se s ohledem na konkrétní situaci a zvážení možné hrozby zničení, změny či ukrytí zájmových věcí rozhodl, zda provede domovní prohlídku rovnou či zda nejprve umožní dobrovolné vydání věcí (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3001/09 ze dne 26. 3. 2010, usnesení sp. zn. I. ÚS 338/11 ze dne 27. 4. 2011 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 3225/09 ze dne 14. 12. 2011).
30. Pokud navíc stěžovatelka zároveň brojí proti rozsahu věcí, které jí byly při předmětné prohlídce odňaty [zejména námitka ad 8)], těžko lze uvěřit jejímu tvrzení, že by byla všechny tyto věci dobrovolně vydala (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2159/15 ze dne 23. 2. 2016, usnesení sp. zn. III. ÚS 3756/15 ze dne 7. 6. 2016 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2404/14 ze dne 30. 10. 2014). K oprávněnosti odnětí těchto věcí pak srov. níže sub 36. Ostatně ze samotné podstaty institutu prohlídky jiných prostor a pozemků (či domovní prohlídky) vyplývá, že orgány činné v trestním řízení musí mít možnost i po dobrovolném vydání určitých zájmových věcí vlastní prohlídkou ověřit, zda se jedná o všechny zájmové věci, neboť neučinily-li by tak, reálně by hrozilo následné zničení či ukrytí zbytku těchto věcí - k tomu srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3371/13 ze dne 23. 9. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 1491/13 ze dne 11. 10. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 1725/13 ze dne 11. 10. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 2831/11 ze dne 11. 1. 2012 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2736/13 ze dne 11. 2. 2014.
31. Ani s námitkou ad 3) Ústavní soud souhlasit nemůže. Faktická správnost označení není rozhodující, neboť rozhodující je pouze to, zda je konkrétní nemovitost označena jednoznačným a nepochybným způsobem (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2517/14 ze dne 23. 2. 2015 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 432/05 ze dne 28. 3. 2006). Stěžovatelka netvrdí, že by se policejní orgán zmýlil v nemovitosti, v níž měl předmětnou prohlídku provést, pouze upozorňuje na to, že označení místností podle napadeného příkazu neodpovídalo jejich reálnému označení na místě samém. Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného příkazu na s. 6, konkrétní prostory, na něž byla předmětná prohlídka nařízena, byly zjištěny operativně-pátrací činností a nájemní smlouvou na předmětné prostory. Pokud stěžovatelka označila předmětné místnosti jinak, než jak by odpovídalo nájemní smlouvě, jde tato skutečnost na vrub jedině jí samotné [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2228/09 ze dne 15. 3. 2011 (N 43/60 SbNU 497)]. Jelikož však šlo fakticky o tytéž prostory, není vadou napadeného příkazu, identifikoval-li je tento v souladu s nájemní smlouvou, a nikoliv s jejich fyzickým označením na místě samotném.
32. Námitku ad 4) Ústavní soud považuje za prostou ústavně-právní roviny. Stěžovatelka nijak nespecifikuje, jak se do jejích základních práv či svobod měla promítnout skutečnost, že předmětnou prohlídku provedly osoby, které se jejím zaměstnancům neměly identifikovat. Je pravdou, že ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, ukládající policistům při provádění úkonu povinnost identifikace, se vztahuje i na plnění úkonů podle trestního řádu, a v tomto směru policisté provádějící předmětnou prohlídku mohli pochybit, pokud odznaky s identifikačními čísly, nicméně tento postup mohl zakládat toliko jejich kárnou odpovědnost, pakliže by toto pochybení skutečně nastalo. Na zákonnosti provedení předmětné prohlídky toto ovšem ničeho nemění. Je totiž zjevné, že stěžovatelka si nesprávně vykládá pojem "prokázat své oprávnění" v intencích ustanovení §85 odst. 2 věta druhá trestního řádu. Dle stěžovatelky je obsahem tohoto spojení zjevně povinnost prokázat se služebním průkazem všech osob zúčastněných na prohlídce. Tento výklad je nesprávný, neboť znamená prokázání oprávnění k provedení prohlídky, tj. předložení příkazu k ní (srov. ŠÁMAL, P., RŮŽIČKA, M. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1147nn). Protokol o provedení předmětné prohlídky navíc obsahuje jména a podpisy osob, které za policejní orgán tuto prohlídku provedly.
33. Jak poznamenáno výše sub 21., námitka ad 5) směřuje proti porušení práva stěžovatelky na obhajobu. Stěžovatelka neuvádí žádné jiné relevantní důsledky tvrzené námitky, které by mohly představovat porušení některého z jejích základních práv či svobod, než možnou důkazní manipulaci se zajištěnými věcmi v nepřítomnosti zaměstnanců stěžovatelky. Ústavní soud tuto námitku nyní přezkoumat nemůže, neboť to, zda vůbec zajištěné věci budou využity v dalším průběhu trestního řízení, případně proti jakým osobám, je v souvislosti s nynějším případem toliko spekulace. V souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti tak musí Ústavní soud dát možnost orgánům činným v trestním řízení se s touto námitkou proti použitelnosti, resp. pravdivosti důkazu vyrovnat v dalším průběhu řízení, bude-li toto vedeno a budou-li v něm takto zajištěné věci vůbec použity.
34. K námitce ad 6) Ústavní soud uvádí, že tato není způsobilá jakkoliv zpochybnit závěry o ústavní konformitě napadeného příkazu i provedení předmětné prohlídky. Je zřejmé, že vzhledem k rozsahu zajištěných věcí neměl policejní orgán možnost seznamovat se s obsahem každé z nich přímo na místě, čímž by naopak neúměrně prodloužil trvání předmětné prohlídky. Drtivá většina všech zajištěných věcí je pak označena nejen popisem předmětu, ale i byť stručným uvedením jejich obsahu, vycházejícím většinou z toho, jak byly reálně tyto předměty označeny. Jestliže za těchto okolností přistoupil k tomu, že všechny odňaté věci označil toliko rámcovým popisem a následně je zapečetil za účelem jejich pozdějších roztřídění a konkretizace po skončení předmětné prohlídky, nikterak tím neporušil základní práva či svobody stěžovatelky, k tomu srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1033/07 ze dne 13. 12. 2007. Dlužno podotknout, že stěžovatelka ve své stížnosti ani nebrojí proti dalšímu postupu policejního orgánu po odnětí věcí a ani neuvádí, jaký tento postup byl (např. došlo-li později k přesnější katalogizaci vydaných a odňatých věcí, zda jí byly již nepotřebné listiny vydány atd.). Ústavní soud se proto k tomuto postupu nemůže jakkoliv vyjadřovat.
35. Ad 7) Ústavní soud konstatuje, že tato námitka z převážné většiny spadá do kategorie námitek, jejichž těžiště tkví v případném porušení práva na obhajobu, resp. na spravedlivý proces v případě eventuálního zahájení trestního stíhání proti stěžovatelce, a jako takovou (srov. výše sub 21.) ji Ústavní soud nemůže přezkoumat. Osoba, vůči níž již bylo zahájeno trestní stíhání, má totiž nikterak neomezenou možnost tuto námitku uplatnit i v dalším průběhu trestního řízení a pro osobu, u níž se koná domovní prohlídka, aniž by tato byla či měla být obviněna, nemá provedení úkonu jakožto neodkladného a neopakovatelného žádnou relevanci, neboť její povinnost tuto prohlídku strpět je tím zcela nedotčena. Jinými slovy, byla-li následně stěžovatelka obviněna, má možnost námitky proti nařízení předmětné prohlídky jakožto neodkladného a neopakovatelného úkonu uplatnit v dalším průběhu trestního řízení. Nebylo-li proti ní ani následně zahájeno trestní stíhání a předmětná prohlídka byla provedena v trestním řízení proti jiným osobám, nijak se nedotýká jejích zájmů, zda byla předmětná prohlídka provedena až po zahájení trestního stíhání či před ním jakožto úkon neodkladný a neopakovatelný, neboť povinnost ji strpět by měla tak jako tak a o zahájení trestního stíhání jiné osoby by naopak v obou případech stejně nebyla informována. Jediný rozdíl by v takové situaci pro ni mohla představovat skutečnost, že při nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků u třetí osoby jakožto úkonu neodkladného a neopakovatelného může být přikročeno k jejímu provedení i bez předchozího výslechu, hrozí-li nebezpečí zmaření účelu prohlídky, nicméně hodnocení tohoto nebezpečí se posuzuje vzhledem k reáliím konkrétního případu a v jejich rámci zejména ve vztahu k osobě, u níž má být prohlídka prováděna, nikoliv k osobě, proti níž se řízení vede. V nynějším případě pak předchozí výslech i výzva k dobrovolnému vydání věcí řádně učiněny byly.
36. Námitku ad 8) Ústavní soud neshledal důvodnou. Zajištěné, resp. vydané a odňaté věci odpovídaly identifikaci v napadeném příkazu, což stěžovatelka ani nepopírá. Brojí tak spíše proti šíři, v níž bylo policejnímu orgánu umožněno zajistit věci, nacházející se ve stěžovatelčiných prostorách. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že předmětné trestní řízení se vede pro podezření z tzv. karuselových podvodů v poměrně velkém objemu. Pro naplnění požadavků §2 odst. 5 věta první trestního řádu tak bude nutné provést jako důkaz velké množství listin, týkajících se obchodních aktivit stěžovatelky, přičemž dopředu není možno zcela jednoznačně určit, které konkrétní listiny to budou, ostatně toto zjištění bylo jedním z cílů předmětné prohlídky. V okamžiku vydání napadeného příkazu tedy nemohl mít soud dostatečně konkrétní informace, aby byl schopen pojmenovat zájmové věci zcela individuálně a v nejužším potřebném rozsahu. Toto ostatně ani nebylo nutné. Vymezení věci důležité pro trestní řízení je dostatečně určité tehdy, je-li z odůvodnění příkazu zřejmé, k jaké konkrétní trestné činnosti se pojí, což je v odůvodnění napadeného příkazu jednoznačně vymezeno (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1565/10 ze dne 22. 3. 2012). Není však nutné, aby zároveň byly vymezeny i zcela konkrétně všechny věci, které mají být prohlídkou zajištěny (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1811/12 ze dne 27. 9. 2012, usnesení sp. zn. III. ÚS 1578/07 ze dne 28. 2. 2008), usnesení sp. zn. II. ÚS 435/16 ze dne 8. 3. 2016, usnesení sp. zn. II. ÚS 3858/15 ze dne 24. 2. 2016 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2159/15 ze dne 26. 2. 2016). Ústavní soud dokonce připouští, aby zájmové věci byly vymezeny s ohledem na konkrétní situaci i jen příkladmo - srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3371/13 ze dne 23. 9. 2014. Pokud tedy napadený příkaz umožňoval zajištění poměrně velkého rozsahu věcí, zejména listin a elektronických dokumentů, přičemž tento rozsah fixoval výslovně na souvislost s obchodními aktivitami se subjekty údajně zapojenými do tzv. karuselových podvodů, nelze proti tomu, s ohledem na charakter této trestné činnosti, ničeho namítat.
37. Ani se zřetelem k námitce ad 9) nemohl Ústavní soud stěžovatelce vyhovět. Ačkoliv advokátka zastupující stěžovatelku, Mgr. Soňa Bernardová, nebyla přítomna předmětné prohlídce od jejího počátku, z protokolu o provedení této prohlídky je zřejmé, že se dostavila ještě před samotným započetím prohlídky v průběhu výslechu dle ustanovení §84 trestního řádu. Část tohoto výslechu tak byla provedena bez její přítomnosti, stěžovatelka však neuvádí žádnou námitku ohledně toho, jakým způsobem tím měla být porušena její práva. Stěžovatelka např. netvrdí, že by kvůli nepřítomnosti advokátky byla učiněna nějaká sebeinkriminující tvrzení, dán souhlas k úkonům, od nichž by advokátka s největší pravděpodobností odradila ani žádnou jinou nepříznivou okolnost, které by přítomnost advokátky předešla. Do samotného průběhu předmětné prohlídky pak advokátka Mgr. Bernardová zasahovala ve prospěch stěžovatelky poměrně výrazně, jak je zřejmé z protokolu o ní.
38. Ústavní soud sice již v minulosti uvedl, že osoba, u níž se domovní prohlídka či prohlídka jiných prostor a pozemků provádí, má právo na právní pomoc advokáta a orgány činné v trestním řízení tak mají, pokud je toto právo uplatněno, posečkat s předchozím výslechem na dostavení se advokáta poskytujícího právní pomoc [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13 ze dne 7. 5. 2014 (N 76/73 SbNU 351)], nicméně je třeba upozornit, že se jedná o právo takové osoby, nikoliv o zákonnou povinnost policejního orgánu ex officio. Z protokolu o předmětné prohlídce přitom nevyplývá, že by prokurista či jednatel stěžovatelky před započetím výslechu trvali na přítomnosti právní zástupkyně, a to přesto, že měli možnost proti protokolu podávat námitky, což ve vztahu k jiným tvrzeným pochybením policejního orgánu hojně činili. Rovněž z tohoto protokolu nijak nevyplývá, že by oni či Mgr. Bernardová trvali na opakování výslechu po jejím příchodu.
39. Namítá-li pak stěžovatelka, že advokátce Mgr. Bernardové nebyl doručen napadený příkaz, pak Ústavní soud připomíná, že v této fázi trestního řízení neměla Mgr. Bernardová postavení obhájce ve smyslu ustanovení §35 trestního řádu a svou činnost tak prováděla pouze v rámci tzv. právní pomoci advokáta, která plyne z ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny. Povinnost doručovat písemnosti právnímu zástupci se v trestním řízení přitom týká toliko případů, v nichž má právní zástupce postavení obhájce nebo zmocněnce poškozeného či zúčastněné osoby (srov. ustanovení §62 odst. 2 trestního řádu). Nedoručením předmětného příkazu advokátce Mgr. Bernardové proto policejní orgán nepochybil, tato se navíc zjevně s napadeným příkazem seznámila, neboť, jak je uvedeno na s. 18 protokolu o provedení předmětné prohlídky, vznášela do protokolu námitky brojící proti jeho formulacím. Tento protokol přitom stvrdila i svým podpisem. Žádná základní práva či svobody stěžovatelky tak nebyla porušena ani v tomto směru.
40. V rámci žádosti o přezkum postupu podle §157a odst. 1 trestního řádu i podnětu k výkonu dohledu podle §12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství se pak oba příslušné články soustavy státního zastupitelství věnovaly námitkám stěžovatelky dostatečně a vzhledem k tomu, že napadený příkaz i předmětná prohlídka ústavně-právním požadavkům dostály, případné drobné nedostatky v jejich odůvodnění nebyly způsobilé odůvodnit kasační zásah Ústavního soudu.
V. Závěr
41. Ústavní soud neshledal porušení žádného ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatelky vydáním napadeného příkazu k domovní prohlídce, jejím provedením ani následným postupem státního zastupitelství při přezkumu zákonnosti postupu policejního orgánu a námitky stěžovatelky nebyly způsobilé přesvědčit jej o opaku. Proto o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu