ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1086.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1086/2021-292
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobce M. T., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 90/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2021, č. j. 55 Co 318/2020-254, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal v záhlaví uvedené částky jakožto přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 143/2014. Posuzované řízení trvalo 10 let a 3 měsíce. V rámci předběžného projednání žalovaná přiznala žalobci částku 34 375 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 6. 2020, č. j. 28 C 90/2019-111, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 24 825 Kč se zákonným úrokem z prodlení 9,75 % ročně od 20. 4. 2019 do zaplacení a 9,75 % ročně od 20. 4. 2019 do 12. 2. 2020 z částky 34 375 Kč (výrok I). Dále zamítl žalobu co do částky 140 800 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem k odvolání obou účastníků potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, co do jeho výroku I ohledně potvrzení zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
Námitka dovolatele, že by snížení základní částky nemělo přesahovat 50 %, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud sice v minulosti vyslovil závěr, dle nějž by mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním, zároveň však uvedl, že s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci, budou-li se vymykat standardním situacím, lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Nadto obecný závěr, podle kterého by snížení nebo zvýšení základní částky nemělo přesahovat 50 %, se týká každého z posuzovaných kritérií samostatně, tedy v celkovém rozsahu může toto snížení přesáhnout 50 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011). Dospěl-li tak v projednávané věci odvolací soud k tomu, že pro snížení základní částky o 60 % z více samostatných důvodů, není jen proto jeho právní posouzení v tomto směru v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka, zda může být „jedna skutková okolnost mnohost účastníků hodnocena ve smyslu §31a odst. 3 OdpŠk jako skutečnost ovlivňující složitost věci a skutečnost sdílené újmy účastníků“. Dovolatel v podstatě míří proti dvojímu přičítání téhož, které však v napadeném rozhodnutí dovolací soud neshledal. Modifikace základní částky zadostiučinění pro sdílení újmy je v podstatě důsledek projekce subjektivní skutečnosti sdílení v konkrétních souvislostech, daných především vztahem účastníků k předmětu řízení i k sobě navzájem. Imanentní složkou sdílení je sice mnohost subjektů, nutně však nikoliv v řádu desítek či stovek, jak je patrné na příkladu účastníků – manželů. Naproti tomu mnohost účastníků přesahující stovku, z nichž někteří teprve následně do řízení přistupují, je nutno upřesňovat jejich označení či řešit jejich procesní nástupnictví, je okolnost, která se bezprostředně odráží v postupu soudu, počtu a obsahu vydaných rozhodnutí a nepříznivě se promítá do celkové délky řízení. Soud prvního stupně odůvodnil snížení základní částky zadostiučinění tím, že žalobce sdílel s ostatními žalobci osud daného sporu a společný cíl, a odvolací soud tyto závěry aproboval, byť je zmírnil, přičemž konkrétní, mimořádně vysoký, počet žalobců nebyl pro výši procentního snížení zadostiučinění bezprostředně významný. Z těchto důvodů lze tedy uzavřít, že na dvojitém přičtení téže skutečnosti rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo.
Ve vztahu k otázce sdílení újmy poškozeného s dalšími účastníky řízení vystupujícími na jedné straně sporu (nyní z hlediska posouzení sdílené újmy jako takové) též není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné. Lze přisvědčit žalobci, že Nejvyšší soud v jím zmíněném rozsudku ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, formuloval a odůvodnil závěr, že přestože se Nejvyšší soud k možnosti snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu většího počtu účastníků ve Stanovisku přihlásil, je třeba při úvaze o snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu tohoto doplňkového kritéria vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení nepřiměřené délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak význam předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek individuální nejistotu pociťovanou každým z nich (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016). Odvolací soud se od označené judikatury nijak neodchýlil, jestliže aproboval posouzení sdílené újmy soudem prvního stupně, který konstatoval, že „…větší počet účastníků řízení je pak okolností, která zmírňuje utrpěnou újmu, a tím pádem i snižuje výši zadostiučinění pro každého jednotlivce. V tomto případě toto společenství bylo dáno větším počtem žalobců, kteří sdíleli osud daného sporu a společný cíl. Úvaha o vyšší a intenzivnější míře sdílených subjektivních dopadů vedeného sporu proto dopadá na tento případ“. Odvolací soud nadto zmírnil dopad této okolnosti při modifikaci základní částky zadostiučinění o 5 % oproti soudu prvního stupně (tj. ve prospěch žalobce). Jestliže dovolatel v dovolání tvrdil, že nebyla posouzena „individuální nejistota poškozeného, jež nemusela být dotčena sdílením společného zájmu v přezkoumávaném řízení“, pak ze zvukového záznamu jednání před odvolacím soudem ani z žalobcových podání nevyplývá, že by takovou individuální nejistotu žalobce vůbec specifikoval (tvrdil), tato dílčí námitka tak nemůže založit přípustnost dovolání (srov. §241a odst. 1 a 6 o. s. ř.).
Ani dílčí námitka stojící na srovnání případů rozhodovaných před ESLP co do výše přiznaného zadostiučinění nemůže založit přípustnost dovolání, neboť v projednávané věci nejde o částku zjevně nepřiměřenou. Byť odvolací soud výslovně nereagoval na žalobcem předložené případy řešené před ESLP (stížnosti č. 38311/02 ze dne 15. 2. 2008 ve věci Kakamoukas a ostatní proti Řecku, a č. 27278/03 ze stejného dne ve věci Arvanitaki-Roboti a ostatní proti Řecku), ve výsledku se neodchýlil (co do výše přiznávaného zadostiučinění) od judikatury ESLP, jak o tom hovoří Stanovisko či nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11 (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2633/2020). V posledně zmíněných rozhodnutích ESLP lze nalézt vymezení hledisek pro stanovování výše zadostiučinění ve věcech (řízeních) s větším počtem účastníků, nikoliv však ustálenou praxi ohledně výše zadostiučinění samého, jak míní dovolatel (srov. odlišná stanoviska soudců ESLP u obou zmiňovaných případů). Konečně v rozhodnutích ESLP (např. věc Ekdal a ostatní proti Turecku ze dne 25. 1. 2011, č. 6990/04; věc Loveček a ostatní proti Slovensku ze dne 21. 12. 2010, č. 11301/03; věc Kozyris a ostatní proti Řecku ze dne 10. 2. 2005, č. 73669/01) byly jednotlivým účastníkům řízení přiznávány mnohem menší částky, než proti jaké brojí dovolatel.
Ani v rozsahu související námitky (ne)zohlednění srovnatelných tuzemských případů při stanovování výše zadostiučinění není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dovolatelem označené a citované (rozsudek ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020). Odvolací soud se žalobcem předloženými případy zabýval, hodnotil je, přičemž u některých nedošel k závěru o jejich přiléhavosti, u některých zohlednil žalobcem poukazované posouzení kritérií. Ostatně, jak vyplývá i z obsahu dovolání, žalobce před odvolacím soudem neoznačil všechna již dříve vydaná rozhodnutí týkající se dalších poškozených (žalobců z téhož posuzovaného řízení). Byť tato další rozhodnutí dovolatel označuje za excesivní menšinu, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1358/2022 (věc původně vedena pod dovolatelem uváděnou sp. zn. 30 Cdo 3285/2020), vyplývá, že přiznávány byly i částky výrazně nižší a částka přiznaná žalobci tak představuje spíše střed. Nadto ani v poměru k částkám dovolatelem uváděným (zejm. 76 800 Kč) nelze na částku přiznanou žalobci nahlížet jako na zjevně nepřiměřenou. Z týchž důvodů nelze tedy přisvědčit ani námitce dovolatele, že napadeným rozhodnutím byl zasažen základní princip práva na spravedlivý proces, a to princip předvídatelnosti rozhodnutí a právní jistoty.
Pouze pro úplnost dovolací soud (stejně jako ve věci sp. zn. 30 Cdo 1358/2022) k doplnění dovolání uvádí, že tzv. materiály ESLP ve věci stěžovatelky M. D. (stížnost č. 35557/21), jež se týkají snahy uvedeného soudu o mimosoudní vyřízení věci, nemohou být relevantním kritériem, a to nejen proto, že je ESLP výslovně označil za důvěrné (a není s nimi takto nakládáno), ale především pak z důvodu, že mimosoudní jednání účastníků, popř. smírné odklizení stížnosti nemohou být pojmově vnímána jako rozhodnutí soudu, jež by mělo být zohledněno např. ve smyslu §13 občanského zákoníku.
S ohledem na vše výše uvedené dovolací soud konstatuje, že se odvolací soud svým posouzením okolností sdílené újmy a jejího vlivu na výši zadostiučinění neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, Ústavního soudu ani ESLP.
Taktéž není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. ani k otázce vzájemného vztahu kritérií složitosti řízení a postupu orgánů veřejné moci během řízení podle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Již dříve totiž dovolací soud dovodil, že v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za způsobenou újmu spočívající v porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě. Z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž soudy při stanovení zadostiučinění vycházejí. Odvolací soud (resp. soud prvního stupně) se tak neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, neshledal-li postup soudů v posuzovaném řízení natolik nesprávným, aby na jeho základě modifikoval stanovenou základní částku zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Dovolatel přitom svoji argumentaci nepřípustně (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) staví na skutkové polemice s napadeným rozhodnutím (potažmo s rozsudkem soudu prvního stupně, jehož skutkové závěry odvolací soud převzal), jestliže pomíjí, že na celkovou délku posuzovaného řízení (zejm. ve fázi po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně) neměl vliv jen postup soudkyně, který soudy skutečně shledaly nekoncentrovaným, nýbrž i další skutečnosti jako výzvy žalobcům k doplnění blanketního odvolání, k zaplacení soudního poplatku, dodatečné upřesňování označení samotných žalobců či rozhodování o procesním nástupnictví zemřelé žalobkyně.
Konečně ani ve vztahu k otázce potřeby valorizace základní částky není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020, dovolací soud uvedl, že k možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst, se Nejvyšší soud vyjadřoval již v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Konečně i Ústavní soud považuje v současné době vymezenou částku za jeden rok průtahů ve výši 15 000 Kč až 20 000 Kč za přiměřenou a odpovídající životní úrovni (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, jakož i tam označenou prejudikaturu). Dovolací soud tudíž neshledal důvod měnit svoji dosavadní rozhodovací praxi (postupem podle §20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích), jak nepřímo požadoval dovolatel.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne k případným vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen je-li dovolání přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 6. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu