ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.608.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 608/2020-1624
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 6. 2020 o dovolání obviněného K. H. N. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 11. 2019, sp. zn. 7 To 354/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 3 T 89/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný K. H. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 26. 4. 2019, sp. zn. 3 T 89/2018, uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za to byl podle §240 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla stanovena v trvání osmnácti měsíců. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku uložil soud obviněnému trest propadnutí věci, a to finančních částek uvedených ve výroku o trestu tohoto rozsudku. [Týmž rozsudkem byla odsouzena také spoluobviněná – manželka obviněného, pro týž přečin].
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Sokolově podal obviněný [rovněž tak i spoluobviněná] odvolání, které Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 7. 11. 2019, pod č. j. 7 To 354/2019-1572, zamítl [rovněž bylo zamítnuto odvolání spoluobviněné].
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nesprávná z hlediska právního posouzení skutku a rovněž i nepřezkoumatelná vzhledem k závěrům, které soudy obou stupňů v nich prezentují. Poukázal na to, že nebylo prokázáno, že by popsaným jednáním došlo k naplnění základních a kvalifikovaných znaků skutkové podstaty trestného činu, pro který byl odsouzen, přičemž zdůraznil, že žádnými relevantními důkazy nebylo prokázáno, že se stal skutek tak, jak je popsán v obžalobě a ve výrokové části napadeného rozsudku, a že nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal on. Dále obviněný namítl, že v průběhu trestního řízení nebyly dodrženy základní zásady trestního řízení, neboť v průběhu trestního řízení navrhoval doplnění dokazování o relevantní důkazy – výslechy svědků, přičemž soudy obou stupňů odmítly jeho návrhy na doplnění dokazování, a tím jej zkrátily na jeho právech. Poukázal rovněž na procesní pochybení, kterých se dopustil podle něj soud prvního stupně, a přestože odvolací soud shledal existenci jeho (obviněného) výhrady, považoval postup soudu prvního stupně za „v podstatě správný“, když zjištěná pochybení neměla podle odvolacího soudu vliv na celkové hodnocení důkazů a skutkové závěry soudu prvního stupně. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 11. 2019, sp. zn. 7 To 354/2019, a aby věc po zrušení přikázal Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se po seznámení s obsahem podaného dovolání k tomuto nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. Ve vztahu k námitkám, které byly uplatněny v dovolání, je nutno uvést, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, které obviněný vtělil do svého odvolání. V řádném opravném prostředku mj. poukazoval na to, že „mu žádnými relevantními důkazy nebylo prokázáno jednání, které mu bylo kladeno za vinu; že nebyly dodrženy základní zásady trestního řízení; svědek C. C. V. jej, ani jeho manželku neoznačil jako osobu odebírající tabákové výrobky; nebyly jako důkaz předloženy písemné originály faktur, ale byly předloženy pouze v elektronické podobě; došlo k nesprávnému výpočtu daně – což potvrzuje faktura č. XY ze dne 27. 6. 2013; z nalezeného telefonu mohl volat kdokoli; neměli se spoluobviněnou tolik finančních prostředků, aby mohli odebírat takové množství tabákových výrobků; byla porušena zásada in dubio pro reo a on měl být obžaloby zproštěn; soud prvního stupně nespecifikoval zákonné ustanovení, podle kterého četl výpovědi z přípravného řízení, a tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces“ . Na uvedené námitky reagoval odvolací soud, což je patrno z odůvodnění jeho usnesení. Na případ v dovolání uplatněných obsahově totožných námitek pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [ avšak pouze za situace, kdy bylo možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit ].
10. V souvislosti s podanými námitkami je rovněž nezbytné vycházet z jejich primárního obsahu. Obviněný v úvodu svého dovolání, ale i následně cituje řadu rozhodnutí zejména Ústavního soudu ve snaze přesvědčit Nejvyšší soud, jednak o hmotně právní povaze jeho námitek, jednak o tom, že je povinností Nejvyššího soudu přezkoumat i namítanou nesprávnost skutkových zjištění nižších soudů, či jejich procesní pochybení, pokud tato měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. V této souvislosti musí Nejvyšší soud přisvědčit argumentaci obviněného, že taková rozhodnutí Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu existují, jsou mu známa, ale jak správně obviněný uvedl, musí jít o taková pochybení, která mají vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí atd. Uvedené závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu jsou rozvedeny zejména v souvislosti s pojmem extrémní nesoulad-rozpor, a to v souvislosti s právem na spravedlivý proces či opomenutými důkazy. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
11. Z námitek, které obviněný uplatnil, vyplývá, že tento nesouhlasí se skutkovým stavem, který byl zjištěn soudy. Tvrdí, že se uvedeného jednání nedopustil. Pokud soudy dospěly k závěru o jeho vině, učinily tak podle něj bez adekvátních důkazů, které by jej usvědčily z jednání, pro které byl postaven před soud. Současně argumentuje tím, že některé z důkazů byly provedeny v rozporu s trestním řádem, případně vznikly pochybnosti o správnosti rozsahu zkrácené daně. Aniž by Nejvyšší soud musel reagovat na jednotlivé výhrady obviněného, je již z výše uvedeného zřejmé, že primární podstatou námitek dovolatele je nesouhlas se skutkovým zjištěním soudu, že je pachatelem jednání, pro které byl postaven před soud, že důkazy jsou nedostatečné, a byly nesprávně hodnoceny. Předkládá tedy vlastní verzi skutkového zjištění, které by odpovídalo jeho představě, tj. že se jednání, pro které byl odsouzen, nedopustil. V souvislosti s touto argumentací je vhodné zmínit některá z rozhodnutí Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Rovněž tak ani formální odkaz a tvrzení obviněných o porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). V souvislosti s otázkou zjišťování skutkového stavu věci lze uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgány činné v trestním řízení), a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
12. V reakci na shora uvedené a mylnou představu obviněného [ných] ohledně rozsahu přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu v řízení o dovolání považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést, že obviněný nemůže zaměňovat řádný opravný prostředek (odvolání) s mimořádným opravným prostředkem (dovoláním) a s poukazem na nesprávné hodnocení důkazů se dožadovat přezkoumání napadených rozhodnutí v intencích dovolacího řízení [Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1337/17, mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání]. Pokud obviněný poukazuje na námitky uplatněné ve svém odvolání a snad dovozuje, že i na tyto by měl Nejvyšší soud reagovat, pak musí Nejvyšší soud nejprve uvést, že není povinen za obviněného domýšlet směr jeho úvah v rámci jeho argumentačních úvah uplatněných v dovolání [srov. rozh. Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1159/2015, 8 Tdo 705/2015, 6 Tdo 901/2014, I. ÚS 452/07], stejně tak musí odkázat na rozh. č. 46/2013 Sb. rozh. tr., které mj. uvádí, že dovolatel nemůže svou námitku opřít jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku. I přes shora uvedené skutečnosti, které již samy odůvodňují závěr k odmítnutí dovolání obviněného s ohledem na charakter vytyčených námitek, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést k námitkám obviněného následující.
13. Jak již uvedl soud druhého stupně, lze v postupu čtení částí protokolů o výpovědi svědka N. spatřovat jisté pochybení, a to za situace, kdy nebylo uvedeno, podle kterých ustanovení příslušných právních předpisů soud prvního stupně ke čtení předmětných výpovědí přistoupil. Nicméně uvedené pochybení nelze v kontextu výpovědí spoluobviněné i svědka N. považovat za pochybení takové povahy, aby mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci. Svědek N. před soudem prvního stupně učinil výpověď podporující, jak tvrzení uvedená v jeho dřívější výpovědi, tak v provedené rekognici. Soud při hodnocení jeho výpovědi tedy vycházel (mohl vycházet) z výpovědi učiněné svědkem N. přímo u hlavního líčení, a to bez ohledu na čtení jeho výpovědi dřívější.
14. Ohledně dalších námitek obviněného, konkrétně tvrzení, že „rozhodnutí soudu I. stupně je založeno na řadě ničím nepodložených domněnek, úvah a fikcí” bez nějaké bližší konkretizace pochybení, které mají tato tvrzení obviněného podporovat, Nejvyšší soud, v souladu se shora uvedenými skutečnostmi uzavírá, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3, (viz bod 11)].
15. Na základě výše popsaného konstatování Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Jak soud prvního, tak soud druhého stupně v odůvodněních svých rozhodnutí popsaly výpovědi nejen obviněného, ale i celé řady dalších svědků, jakož i obsahy provedených listinných důkazů, kdy se také přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obou obviněných. Z hodnocení uvedených důkazů, zejména pak z výpovědi svědků, faktur společnosti Geco Tabak, a. s., rozvozových listů, záznamů z mobilního telefonu obviněného, jakož i ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, specializace daně atd. vyplynulo, že jak obviněný, tak jeho manželka, v rozmezí tří let na jména zcela jiných daňových subjektů a bez jejich vědomí objednali velké množství tabákových výrobků v řádech desítek miliónů korun, které následně prodali koncovým spotřebitelům. Uvedené jednání obviněných tak bylo obviněnými činěno s vědomím, že jimi uváděné daňové subjekty vzhledem ke své nevědomosti o učiněných zakázkách, příslušnou daň z přidané hodnoty nezaplatí a České republice nebude požadovaná částka daně z přidané hodnoty odvedena. Uvedené zjištění pak podporuje rovněž skutečnost, že předmětné objednávky probíhaly výhradě telefonicky, a to zásadně jen spoluobviněnými, platba probíhala výhradně v hotovosti nebo např. také fakt, že jiné osoby, než oba spoluobvinění předmětné tabákové výrobky nepřebíraly (viz str. 4 - 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Ohledně výše uvedených skutečností, které jednoznačně vyvrací obhajobu obviněného, však obviněný již taktně pomlčel a v rámci jeho argumentace zazněly pouze výtky podporující jeho obhajobu, což je však plně v dispozici obhajoby.
16. Dále je třeba reagovat na námitku obviněného ohledně neprovedení jím navrženého důkazu - výslechu osob, které u společnosti Geco Tabak, a. s. vystavovaly výše uvedené faktury. Ohledně této problematiky považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další): Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (...) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. řádu, protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
17. V reakci na shora uvedené však nezbývá než přisvědčit odvolacímu soudu, který v odůvodnění svého usnesení k totožné námitce uvedl, že provedení obviněným požadovaného důkazu lze označit za nadbytečné, neboť se nejedná o osoby, které by se se spoluobviněnými setkaly a mohly tak potvrdit či vyvrátit totožnost skutečných objednatelů předmětných tabákových výrobků, a tedy jejich výpověď by také s ohledem na všechny shora uvedené zjištěné skutečnosti, byla nadbytečná (viz str. 6 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně).
18. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení ( obviněný v tomto směru vytkl odvolacímu soudu, že se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně ), tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
19. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. ( viz též bod 18 ).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 6. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu