ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.470.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 470/2023-1358
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2023 o dovolání obviněného M. Ch. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze, ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 11 To 360/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 14 T 5/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 14 T 5/2021, byl obviněný M. Ch. uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku spáchanými částečně ve spolupachatelství s K. Š. tím, že
v období od 15. 10. 2018 do 23. 10. 2018 po společné domluvě s třemi objednanými pracovníky, z nichž jeden byl A. H., nar. XY, aniž by měli vykonatelné rozhodnutí k vyklizení předmětné nemovitosti, opakovaně vstoupili bez souhlasu F. H., nar. XY, a L. V. (rozené K.), nar. XY, do domu na adrese XY, kde oba měli trvalé bydliště, a následně bez souhlasu a bez vykonatelného právního titulu k vyklizení, vystěhovali z domu osobní věci F. H. a L. V., obviněná K. Š. v domě pobývala a neumožnila poškozeným přístup do domu, část věcí nezjištěné hodnoty společně s M. Ch. zničili či odvezli na neznámé místo a u části věcí v celkové hodnotě 135.875 Kč, a to vybavení domácnosti, vraků aut, zemědělských strojů a jejich náhradních dílů na různé typy vozidel, zahradního nářadí, náčiní a příslušenství, domácího vybavení, ruční a elektrické dílenské nářadí, dále F. H. a L. V. znemožnili odvoz těchto věcí, a část věcí užívali, čímž způsobili poškozeným škodu nejméně ve výši 135.875 Kč,
obviněný M. Ch. sám v období od 15. 10. 2018 do 23. 10. 2018 z pozemku u téhož domu odcizil motocykl SUZUKI DR 600 S SN41A, RZ XY, rok výroby 1991, barva ČERNÁ, VIN XY v hodnotě 28.000 Kč, Mercedes Benz 280 SE W116 "China" v hodnotě 63.000 Kč, traktor zn. Zetor, typ 15, rok výroby 1936 v nezjištěné hodnotě, traktor zn. Zetor, typ 4011, rok výroby 1962 s laminátovou kabinou v hodnotě 45.000 Kč, motocykl Manet 90, modré barvy v hodnotě 80.000 Kč a motocykl Jawa 90 cros, oranžovošedé barvy v hodnotě 39.000 Kč, čímž způsobil poškozenému F. H. škodu v celkové výši 255.000 Kč.
2. Za uvedené přečiny a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 32 T 67/2019, a za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 2 T 109/2019, byl obviněný M. Ch. odsouzen podle §178 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na patnáct měsíců, byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 32 T 67/2019, a z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 2 T 109/2019, jakož i všechna další rozhodnutí, na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem k změně, k níž došlo, zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné K. Š., a o nároku poškozených na náhradu škody.
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 11 To 360/2022, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), h), m) tr. ř. dovolání.
5. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vytýkal nesprávné právní posouzení u přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, protože v domě poškozených vůbec nebyl a na jejich pozemku byl se souhlasem poškozené L. V., jíž zajišťoval pomoc při jejím dobrovolném stěhování. Poukázal na to, že se soudy nezabývaly tím, zda nejednal v právním negativním omylu podle §19 odst. 1 tr. zákoníku, protože, kdyby mu policisté sdělili, že se dopouští protiprávního jednání, upustil by od něj. Policisté však měli být rovněž stíháni jako spolupachatelé přečinu krádeže, neboť jeho jednání pasivně přihlíželi, a právní omyl obviněného bezvýhradně tolerovali.
6. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že odvolací soud na straně 6 přezkoumávaného rozhodnutí uvedl, že skutkové závěry nemohou být zpochybňovány výpověďmi zasahujících policistů, neboť ti nesprávně vyhodnotili danou situaci. K uvedenému poukázal na výpověď svědka F. H. ml., z níž dovozoval, že policie jeho jednání neposoudila jako protiprávní, a při jimi provedeném výslechu L. V. sdělila, že se stěhuje dobrovolně po předchozí domluvě a že jí obviněný pomáhá. Z toho obviněný dovozoval, že jedná v souladu s právními normami.
7. Poukázal na obsah svědectví M. T. a A. H., úřední záznam na č. l. 336 spisu a na č. l. 338 spisu ze dne 15. 10. 2018, podle něhož L. V. uvedla, že v dopoledních hodinách jí byla poskytnuta pomoc se stěhováním od Ukrajinců, které sama najala. Poukázal i na listiny založené na č. l. 339 a č. l. 340 spisu, popisující průběh dění na místě činu, a na č. l. 341 spisu, podle něhož ani dne 23. 10. 2018 nebylo hlídkou zjištěno žádné protiprávní jednání obviněného, což je v záznamu výslovně uvedeno. Podle obviněného poškozená L. V. změnila svoji výpověď vlivem poškozeného F. H. a soud nesprávně uvěřil jejich výpovědím učiněným v přípravném řízení a následně i před soudem, přestože jsou v rozporu s jím uváděnými důkazy. Těmito argumenty obviněný poukazoval na nesprávné vyhodnocení rozhodných skutečností, aniž by braly do úvahy, že poškozený F. H. byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 1 T 115/2018, za trestný čin podle §208 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, neboť nejméně v období od února 2018 do 4. 9. 2018 neoprávněně užíval předmětné nemovitosti.
8. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) a d) tr. ř. obviněný namítal, že dne 22. 7. 2021 nebyl přítomen při hlavním líčení, ačkoliv se řádně omluvil a omluvu doložil, avšak soud hlavní líčení konal, a vyslechl obviněnou K. Š., F. H. a L. V., jimž pro svou nepřítomnost nemohl klást dotazy a konfrontovat je s jejich předchozí výpovědí, čímž došlo k porušení jeho práva na obhajobu. Obviněný s odkazem na obsah spisového materiálu poukázal na jím zaslanou omluvu na hlavní líčení nařízené na 22. 7. 2022, výzvu soudu, aby předložil lékařskou zprávu o nařízené karanténě, s upozorněním, že v případě nedoložení požadovaného, nebude k jeho omluvě přihlíženo, na jím zaslaný QR kód z jeho zdravotní karty, datovou zprávu ze dne 22. 7. 2021 z 06:10:06, v níž uváděl, že absolvoval Covid testy a že potvrzení o odběrech dodá v dalších dnech (viz č. l. 869 č. l. 879, 888, č. l. 891 a 892 spisu). Zdůraznil, že na základě výzvy soudu (č. l. 879 spisu) zažádal příslušné laboratoře o dodání podkladů pro soud prvého stupně a navíc mu v té době obhájce vypověděl plnou moc. Obviněný připomněl č. l. 897 spisu s úředním záznamem o jeho telefonické omluvě z hlavního líčení, č. l. 898 a 899 spisu obsahujícím sdělení, že požadavek na dodání lékařské zprávy byl podán u obvodního lékaře v M. a. na XY, XY, a že ten by mu měl potvrzení v nejbližších hodinách doručit. Tato omluva byla doručena do jednací místnosti, kde již od 9:00 hodin probíhalo hlavní líčení. Podle obviněného měl soud v tomto okamžiku hlavní líčení přerušit a telefonovat jeho obvodnímu lékaři, aby ověřil, zda je obviněný v karanténě či nikoliv, a hlavní líčení odročit na jiný termín. Potvrzení od lékaře bylo vyhotoveno až dne 22. 7. 2021 a soudu doručeno datovou zprávou na č. l. 907 spisu dne 23. 7. 2021 v 07:23:02. Samotná lékařská zpráva je založena na č. l. 909 spisu. Ze shora uvedeného obviněný dovozoval, že soud nepostupoval řádně a zkrátil jeho právo na obhajobu.
9. Nedostatky při objasňování skutku obviněný spatřoval i v tom, že soudy neakceptovaly jeho návrh ze dne 4. 10. 2021 na vyžádání údajů o vzájemné telefonické a SMS komunikaci mezi jím, poškozeným F. H., L. V. a obviněnou K. Š. v období od uzavření nájemní smlouvy mezi společností, za kterou jednal, až dosud. Za zatajené důkazy považoval kamerové záznamy, jimiž Policie ČR, Krajské ředitelství Středočeského kraje, Územní odbor Mělník, Obvodní oddělení Mělník, disponuje zejména z výjezdů hlídek XY a XY ze dne 15. 10. 2018, jež obviněný požadoval na č. l. 936 spisu. Domáhal se též originálů fotokopií listin předložených svědkem A. P. policejnímu orgánu, označených jako „kupní smlouvy“ (prodej náhradních dílů, vozidla Mercedes Benz 116, motocyklu Suzuki, traktorů Zetor) mezi prodávajícím, tedy obviněným, a kupujícím A. P. (č. l. 405 a násl.). Předložení těchto listin soudu navrhoval, protože tvrdí, že s touto osobou nikdy kupní smlouvy se shora uvedeným předmětem plnění neuzavřel, nikdy je nepodepsal, vozidla a náhradní díly měl u svědka A. P. uložené v depozitu do doby, než bude vyřešen jeho občanskoprávní spor s poškozeným, ale neprodal mu je. Za opomenutý důkaz označil i znalecký posudek z oboru písmoznalectví k prokázání padělání svého podpisu na shora uvedených kupních smlouvách a nabývací tituly k movitým věcem, které byly údajně odcizeny poškozenému. Uvedené důkazy požadoval pro objasnění, že došlo k převodu vlastnického práva k údajně odcizeným věcem poškozeného na společnost D. & T. F., kterou zastupoval, a tudíž tato situace měla být lépe objasněna (viz rozsudek ESLP ze dne 24. 7. 2008 ve věci Melich a Beck proti České republice, č. 35450/04 a další v něm uvedená rozhodnutí).
10. Obviněný připomněl výpověď svědka T. M., a k odcizeným věcem uvedl, že z předmětného pozemku nechal odvézt jen dva traktory Zetor a automobil Mercedes Benz, které předtím koupil od F. H. jako náhradu za znemožněné užívání nemovitostí a tato vozidla uložil na odstavném parkovišti u A. P., jenž je bez jeho vědomí následně neoprávněně prodal třetím osobám (viz výpověď M. K., T. M., M. T.). Na pozemku se v té době nenacházely žádné hodnotnější movité věci, jen vraky, odpadky apod. (viz výpověď P. N., J. B., K. Š., A. P., A. H. a V. S.). Poukázal na to, že řádně nebylo objasněno, jaké konkrétní věci měl zcizit, a soudy se nevypořádaly se subjektivní stránkou přečinu krádeže, když svědci prokázali, že měl za to, že předmětné věci jsou ve vlastnictví jeho společnosti. Výhrady vznesl i proti výši způsobené škody, ve vztahu k níž skutková zjištění rovněž označil za nedostatečná, protože chybí popis údajně odcizených věcí, což je v rozporu s §160 odst. 1 tr. ř., podle něhož může být skutek pro neurčitost nepřezkoumatelný. Výši škody nelze stanovit a tím méně přezkoumat, když zmíněné věci jsou nedostatečně individualizovány, a nelze vyloučit, že některé jsou podruhé zahrnuty do následujícího výroku, který se týká výlučně obviněného, a lze je též podřadit do kategorie „vraky aut a zemědělské stroje“. Obviněný zpochybnil i závěry z odborného vyjádření znalce Vlastislava Suchardy, protože nejsou odůvodněny a není zřejmé, z jakých podkladů vycházel a jakými úvahami byl při stanovení hodnoty věcí veden. Odborné vyjádření proto označil za nepodložené a procesně nepoužitelné, obdobně se vyjádřil i ke znaleckému posudku č. 10007/007/22 (viz č. l. 1086 spisu). Podle obviněného tak ze všech uvedených důvodů provedené dokazování neobsahuje dostatek podkladů ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., protože se soudy dostatečně nezabývaly tím, zda poškozený byl skutečným vlastníkem odcizených věcí a o jaké věci skutečně šlo.
11. U přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněný namítal, že soudy nepostupovaly při jeho objasňování v souladu se zákonem a řádně se nevypořádaly s ochranou domovní svobody zaručenou čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) a že obydlí podle §133 tr. zákoníku je poskytována ochrana, která se vztahuje na ty prostory, které uživatel drží k bydlení, tj. kde má svou domácnost a své soukromí, čímž je chráněn jakýkoli oprávněný uživatel, zejména nájemce domu, jenž je chráněn i proti vlastníkovi (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1103/2004). V dané věci nebylo přiléhavé vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo 444/2018, kde šlo o situaci, kdy majitelka nebytového prostoru vypověděla svému nájemci nájemní smlouvu, s čímž poškozená nesouhlasila, majitelka vstoupila do nebytového prostoru a poté zadržela a odvezla věci poškozené, což však není shodné se situací obviněného, neboť poškozený a jeho družka nebyli oprávněnými uživateli předmětné nemovitosti, protože o tu přišli v exekuci a novým vlastníkem se stala K. Š., která v průběhu roku 2018 opakovaně bezvýsledně vyzývala poškozeného F. H. k vyklizení a předání nemovitosti (kromě jiného viz trestní řízení proti poškozenému ve věci sp. zn. 1 T 115/2018). Za situace, kdy poškození předmětnou nemovitost užívali neoprávněně, se na ně ochrana obydlí podle §178 tr. zákoníku nevztahuje. Základní skutkovou podstatu (natož některou z podstat kvalifikovaných) proto obviněný nemohl naplnit.
12. Obviněný připomněl podstatu zásady principu presumpce neviny a namítl porušení principu in dubio pro reo, viz i nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08.
13. Stručně poukázal na nesprávnost uloženého trestu, který podle něj je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu a jím namítaným pochybnostem. Zmínil nedodržení testu proporcionality při porovnání porušovaných a chráněných práv, pokud mu byl vyměřen trest spojený s přímým výkonem odnětí svobody, který považoval za nepřiměřeně přísný.
14. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2022, sp. zn. 11 To 360/2022, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 14 T 5/2021, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Mělníku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a současně podle §265l odst. 3 tr. ř. nařídil, aby tak učinil v jiném složení senátu. Rovněž požádal, aby Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil jemu nařízený výkon trestu odnětí svobody.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání a reakce obviněného
15. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání poukázala na jeho nedůvodnost. K námitce, že obviněnému bylo upřeno právo na obhajobu pro jeho neúčast u hlavního líčení dne 22. 7. 2021, poukázala na přezkoumávané rozhodnutí, v němž se odvolací soud zabýval namítanou skutečností i vzniklou situací v celém komplexu jednacích dnů od podání obžaloby ze dne 19. 1. 2021 až po závěrečný termín 29. 6. 2022 spojený s vyhlášením odsuzujícího rozsudku, a ztotožnila se s tím, že ke zkrácení práva obviněného na obhajobu nedošlo (viz bod 5. usnesení). Připomněla, že obviněný podal v průběhu řízení před soudem množství omluv, které však spadaly až do fáze po zahájení jednacího dne v nařízenou hodinu. Bylo tomu tak i přesto, že diagnostikované zdravotní obtíže nastaly na dovolatelově straně s takovým časovým odstupem, že jeho omluva mohla soudu dorazit včas a poskytnout prostor k tomu, zda bude akceptována či nikoliv. Tak tomu bylo nejen dne 22. 7. 2021, ale i ve dnech 30. 8. 2021, 27. 6. 2022 a 29. 6. 2022, kdy nezbylo než konstatovat, že se obviněný bez řádné omluvy k uvedenému procesnímu úkonu nedostavil. Soudy tak zcela důvodně takové chování označily jako typicky obstrukční snahy oddálit rozhodnutí soudu, a to mimo shora uvedené i proto, že obviněný v průběhu řízení opakovaně bez podstatného důvodu měnil obhájce.
16. Námitku o nenaplnění skutkové podstaty přečinu podle §178 odst. 1 tr. zákoníku státní zástupkyně nepovažovala za důvodnou, protože ji obviněný uplatňoval bez souvislosti se zjištěným skutkovým stavem věci. Soudy čin posuzovaly podle zjištěných okolností, nikoliv podle obhajoby obviněného a důvodně nebraly do úvahy, že by jednal v negativním právním omylu, protože byť se čin odvíjel za přítomnosti hlídky policie, ta se nezabývala otázkami aktuálního právního vztahu jednak poškozených a jednak obou obviněných k pozemku a k domu, ale policisté zde kontrolovali existenci konfliktní situace v rámci zajištění veřejného pořádku. Státní zástupkyně rovněž poukázala na to, že nesprávnost naplnění znaků přečinu podle §178 odst. 1 tr. zákoníku nelze odvíjet od vadně aplikovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo 444/2018, ale zásah do domovní svobody poškozených ze strany obviněných byl důvodně opřen o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 3 Tdo 557/2013, podle nějž se „[o] trestný čin porušování domovní svobody podle §178 tr. zákoníku jedná i v případě, že rozsudek o vyklizení bytu nabyl právní moci, avšak pachatel vnikl do vyklizovaného obydlí ještě v době běhu pariční lhůty. Během uvedené lhůty je totiž povinnému (poškozené osobě) poskytnuta ochrana před svémocným zásahem jiné osoby (včetně vlastníka obydlí). Přitom není podstatné, zda poškozené osobě již v této době nesvědčil právní důvod užívání obydlí“. Při takto zakotvené ochraně osob, v jejichž neprospěch bylo v judikovaném případě z důvodu absence jejich legitimního právního titulu k užívání nemovitosti rozhodnuto rozsudkem o jejím vyklizení, nelze přehlédnout, že v posuzovaném případě, dovolatel žádným takovým rozhodnutím nedisponoval. Spoluobviněná K. Š. žalobu na vyklizení vydražené nemovitosti nepodávala, a proto ochranná pariční lhůta nemohla ve prospěch poškozených ani běžet, natož pak uplynout v jejich neprospěch. Takto judikovaným podmínkám pro vyvození trestní odpovědnosti ve smyslu §178 tr. zákoníku (nejen) na straně dovolatele nikterak nebrání, že poškozený byl rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 1 T 115/2018, za do období od února 2018 do 4. 9. 2018 uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k této nemovitosti. Setrvával-li bez odpovídajícího právního titulu v nemovitosti, která již byla majetkem obviněné K. Š., jednal neoprávněně, pokud v tomto objektu nadále setrvával. Tato okolnost však nebránila tomu, aby byly trestním zákoníkem chráněny jeho osobní věci, které měl v uvedeném objektu uloženy, stejně jako i domácnost ve smyslu ochrany obydlí podle §133 r. zákoníku, do nichž obviněný neoprávněně zasáhl.
17. Státní zástupkyně k námitkám uplatněným na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že obsah dostupného spisového materiálu nesvědčí o tom, že by napadené rozhodnutí trpělo deficitem kvality a rozsahu rozhodného skutkového stavu věci, který by se zcela vymykal zásadám stanoveným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Ve vztahu k právní kvalifikaci podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku bylo rozhodné, že k „vyklízení“ obviněný přistoupil z vlastní vůle bez právního titulu. Tato podstat věci nebyla přihlížejícími policisty řešena a ani jim nebyla známa. Tvrzení obviněného o tom, že se vstupem do nemovitosti souhlasila poškozená L. V., bylo vyvráceno výpověďmi svědků J. T., M. T. i M. R., kteří vylíčili skutečnou atmosféru, která neodpovídala poklidnému stěhování. Opodstatněnými státní zástupkyně neshledala ani výhrady o tzv. opomenutých důkazech, o které v této věci nešlo, neboť obviněný pouze vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že jeho důkazní návrhy nebyly akceptovány, a nikoliv již se způsobem, jakým soud vyložil důvody, pro které neshledal potřebným doplnění důkazního řízení o takto navrhované důkazy (srov. zejm. bod 48. odůvodnění rozsudku). Uvedený postup aproboval i soud odvolací, jenž v podrobnostech své argumentace (srov. bod 6. odůvodnění jeho usnesení) odůvodnil závěr o nadbytečnosti provedení navržených důkazů s tím, že by takto rozšířené dokazování nemohlo nikterak ovlivnit zjištění popsaná v závěru bodu 8. a pod bodem 9. odůvodnění jeho usnesení.
18. Nedostatky podle státní zástupkyně netrpí ani zjištění o výši způsobené škody u přečinu podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za níž se podle §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020 považuje 100.000 Kč. Poukázala na výsledky provedeného dokazování, které výši hodnoty odcizených věcí objasnily (viz ohodnocení jednotlivých částí vozového parku poškozeného ve spojení se samostatným jednáním dovolatele, popsaným ve druhé části tzv. skutkové věty výroku o vině). Neakceptovala ani výhrady ke kvalitě znaleckého posudku Vlastislava Suchardy, protože podle obsahu dostupného spisového materiálu zejména ve smyslu tam založených znaleckých výstupů (viz znalecký posudek z oboru ekonomika, ceny a odhady věcí movitých č. 10007/007/22 ze dne 10. 4. 2022 a jeho dodatku ze dne 29. 6. 2022) se výlučným odborným posouzením cenových relací těchto věcí zabýval znalec Petr Rosol, jenž znalecké závěry potvrdil u hlavního líčení ze dne 29. 6. 2022 a k dotazům soudu a procesních stran také vyložil, z jakých podkladů vycházel, a co bylo důvodem ke zpracování dodatku ke zpracovanému znaleckému posudku. Pochybnosti nevzbuzuje ani specifikace odcizených věcí, neboť ty byly dostatečně určitě popsány, přičemž znalec při svém výslechu uvedl, že věci, které ohodnocoval, viděl osobně, a to kromě jednoho Mercedesu, který dohledán nebyl, disponoval však fotodokumentací a řídil se metodikou. Reagoval i na další námitky obviněného.
19. V reakci na stručné tvrzení obviněného o nepřiměřenosti uloženého trestu státní zástupkyně připomenula, že takto uvedená námitka není žádným dovolacím důvodem. Trestem a jeho výměrou se zabývaly soudy obou stupňů (viz bod 59. rozsudku a bod 12. odůvodnění usnesení), které správně zdůraznily, že souhrnný trest odnětí svobody uložený za splnění všech podmínek §43 odst. 2 tr. zákoníku při spodní hranici zákonné trestní sazby §178 odst. 3 tr. zákoníku nesvědčí o jeho neúměrné přísnosti či nezákonnosti.
20. S ohledem na to, že dovolání neshledala důvodným, státní zástupkyně navrhla, aby ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, protože na všechny výhrady obviněného již důsledně reagovaly soudy obou stupňů.
21. Obviněný vlastnoručně sepsaným podáním na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství podrobně reagoval a vyjádřil se shora prezentovanými skutečnostmi nesouhlas založený na argumentaci uvedené v dovolání. Na podporu svých tvrzení obviněný nakreslil „časovou osu událostí“, která měla potvrzovat, jaký byl podle něj průběh skutkového děje ve vztahu k přečinu porušování domovní svobody podle §178 tr. zákoníku. V souhrnu popíral, že by se dopustil jakéhokoli protiprávního jednání, necítil se vinným, a uložený trest označil za tvrdý a nesprávně uložený. Setrval na podaném dovolání i na projednání věci ve veřejném zasedání, zopakoval v dovolání učiněný závěrečný návrh a zdůraznil, že podal stížnost pro porušení zákona podle §266 tr. ř. a násl., neboť ho celá situace velmi zasáhla a poškodila.
IV. Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Rovněž bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. K důvodům dovolání
23. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je možné podat pouze za splnění zákonem stanovených kritérií, zejména musí odpovídat důvodům uvedeným v §265b odst. 1, 2 tr. ř., podle kterých Nejvyšší soud posuzuje, zda uplatněné výhrady dovolatelem označenému důvodu a jeho zákonnému vymezení odpovídají. Rozsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu v konkrétní věci je dán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.), jimiž je vázán, neboť není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
24. Obviněným uvedený důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. dopadá na případy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z obsahu podaného dovolání v této trestní věci je zjevné, že soud druhého stupně z podnětu odvolání podle §254 odst. 1 tr. ř. věc přezkoumal, a proto mohl obviněný uvedený dovolací důvod použít jen při existenci vad naplňujících některý z dalších dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Vzhledem k tomu, že podal dovolání též s odkazem na důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř., byl důvod dovolání použit podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Jeho důvodnost je proto závislá na tom, zda byly naplněny některé z těchto obviněným uvedených důvodů.
a) k důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
25. Námitky obviněného týkající se jeho nepřítomnosti u hlavního líčení konaného dne 22. 7. 2021 spočívají v tom, že ačkoliv se omluvil a doložil svou omluvu i žádost o odročení, byli u tohoto hlavního líčení vyslechnuti spoluobviněná K. Š., F. H. a L. V., jimž nemohl klást dotazy a konfrontovat je s jejich předchozí výpovědí, v čemž spatřoval porušení svého práva na obhajobu. Tato výhrada byla vznesena v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., o který lze dovolání opřít, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Existence tohoto dovolacího důvodu tedy předpokládá situaci, kdy bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím by byl obviněný zkrácen ve svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a bylo mu tak umožněno vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Zmíněný dovolací důvod nedopadá na jakýkoli případ, kdy je hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného. Může být uplatněn za situace, kdy soudy konají hlavní líčení či veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného a činí tak v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, uveřejněné pod č. T 621 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 26, vydávaném Nakladatelstvím C. H. Beck Praha). Tento dovolací důvod dopadá na situace, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, a byl tak zkrácen na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla projednána … v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Jak však z uvedeného zákonného vymezení tohoto důvodu plyne, jeho účelem je náprava vad spočívajících v nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání a v nemožnosti obviněného vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu podle obžaloby kladeno za vinu, a k jednotlivým důkazům, na nichž je postavena obžaloba. Přitom nelze pominout, že právo obviněného osobně se účastnit řízení před soudem je významně zastoupeno i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, kde je považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.) [dále „Úmluva“].
26. S ohledem na namítané nedostatky lze uvést, že hlavní líčení podle §202 tr. ř. lze provést výjimečně i bez přítomnosti obviněného, a to jen za splnění všech kumulativně stanovených podmínek. Podle §202 odst. 2 tr. ř. může soud hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného konat, jen když má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného (materiální podmínky). Přitom však musí být současně splněno, že obžaloba byla obviněnému řádně doručena, obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, o skutku, který je předmětem obžaloby, byl už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut, bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování podle §166 odst. 1 tr. ř. (formální podmínky). Postup podle ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. lze vzhledem ke shora uvedeným zásadám chápat jen jako výjimku z pravidla, neboť platí, že obviněného nelze nutit k výpovědi ani k vlastní obhajobě a nelze jej bez dalšího a ve všech případech nutit ani k účasti při hlavním líčení. Hlavní líčení je tedy možné provést výjimečně i bez přítomnosti obviněného (srov. rozhodnutí č. 70/1980 Sb. rozh. tr.). Podle §202 odst. 2 tr. ř. lze konat v nepřítomnosti obviněného jak celé hlavní líčení, tak i jen jeho část (např. opustí-li obžalovaný v průběhu hlavního líčení svévolně jednací síň). Hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného nelze konat, je-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§36 tr. ř.) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce (viz §202 odst. 4 tr. ř.). V dané věci se však o žádnou z těchto situací nejednalo, protože obviněný nebyl omezen na svobodě. Nešlo u něj o nutnou obhajobu z hledisek stanovených v §36 odst. 1 odst. 2 tr. ř.
27. Z hlediska čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba zmínit, že právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen je třeba považovat za základní prvek práva na spravedlivý proces. Přitom slyšením nelze rozumět toliko výslech obviněného provedený k důkazu, ale musí mu být dána příležitost jednak účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu o otázkách viny i trestu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat, jednak se vyjadřovat a vyvracet návrhy a důkazy přednesené státním zástupcem. K uplatnění základního práva účastnit se řízení před soudem a být slyšen, vyplývajícího z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny, mají soudy povinnost obviněnému vytvořit prostor, a to zejména za situace, kdy on sám na účasti u veřejného zasedání trvá, nebo za situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že sám či prostřednictvím svého právního zástupce požádá o jeho odročení). Jen takto provedené řízení lze mít za souladné s nároky vyplývajícími ze samotné podstaty fair procesu, jehož imanentní, ba přímo přirozenoprávní podstatou, je slyšení obou stran (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2971/2009). Tyto zásady vycházejí z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve smyslu čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy (viz např. rozhodnutí ze dne 22. 9. 1994 ve věci Pelladoah proti Nizozemí, rozhodnutí ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk proti Nizozemí, rozhodnutí ze dne 28. 6. 2005 ve věci Virgil Ionescu proti Rumunsku nebo rozhodnutí ze dne 22. 9. 2009 ve věci Kari-Pekka Pietiläinen proti Finsku). Uvedené souvisí s právem vyjádřit se k věci, což je projevem zásady kontradiktornosti, kterou judikatura ESLP definuje jako možnost obou stran řízení seznámit se se stanovisky a důkazy předloženými soudu s cílem ovlivnit jeho rozhodnutí. Ani princip kontradiktornosti však nesmí být v duchu spravedlivosti řízení jako celku aplikován přísně formalisticky. Může se dostat do kolize například se zásadou procesní ekonomie, je-li zjevné, že neseznámení účastníka řízení s konkrétním podáním (například vyjádření protistrany, které neobsahuje žádnou novou skutečnost či argumentaci) nemohlo mít vliv na výsledek řízení. Procesní práva účastníka řízení nejsou samoúčelná, slouží k ochraně hmotných práv účastníků řízení, a proto ne každé pochybení soudu je s to založit neústavnost jeho rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 148/02, a ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 2764/08). Ústavní soud by tudíž neměl zasahovat pro pouhé (byť jakkoliv zjevné) dílčí pochybení, je-li zřejmé, že výsledek by při správnějším postupu jiný nebyl [PEKAŘOVÁ, Lenka. Čl. 38 (Právo na zákonného soudce; veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů; právo být osobně přítomen a vyjádřit se k věci). In: HUSSEINI, Faisal, BARTOŇ, Michal, KOKEŠ, Marian, KOPA, Martin a kol. Listina základních práv a svobod. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 64.].
28. K obecnému zájmu na řádném a ústavně souladném výkonu spravedlnosti patří i povinnost státu, aby spravedlnost (ve spravedlivém procesu) byla vykonána bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) a v přiměřené lhůtě (čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Ze základního práva na účast při jednání, které je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny, a ze základního práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny, nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce. Je na orgánech činných v trestním řízení důsledně sledovat účel trestního řízení a vynaložit veškeré úsilí a prostředky, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován. Je v možnostech těchto orgánů, aby v konkrétním případě rozlišily situace, kdy je o odročení žádáno z obstrukčních důvodů, nebo kdy jsou zde jiné závažné důvody, které jsou svojí povahou natolik významné, že by odročení úkonu trestního řízení vedlo k porušení jiného základního práva, např. dalších obviněných v téže věci, případně poškozených, nebo k nenaplnění účelu trestního řízení (srov. a contrario nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08).
29. Posoudí-li se z těchto hledisek přezkoumávaná trestní věc, je zřejmé, že formální podmínky podle §202 odst. 2, 4 tr. ř. pro možnost konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného byly bezpochyby naplněny, neboť ze spisového materiálu se podává, že trestní stíhání obviněného M. Ch. bylo podle §160 tr. ř. zahájeno usnesením Policie ČR, Územní odbor Mělník, ze dne 19. 11. 2019, č. j. KRPS-312695-285/TČ-2018-010671, následně mu byl dne 20. 12. 2019 ustanoven obhájce (č. l. 430 spisu). Při svém výslechu v přípravném řízení dne 28. 5. 2020 (č. l. 470 spisu) odmítl obviněný vypovídat. Svědci F. H. a L. V. nebyli v přípravném řízení vyslechnuti, neboť jejich vyjádření k věci bylo zajištěno pouze formou úředního záznamu o podaném vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř. (č. l. 105 až 126 a č. l. 191 až 200 spisu).
30. O možnosti prostudovat trestní spis a činit návrhy na doplnění dokazování podle §166 odst. 1 tr. ř. byl obviněný vyrozuměn dne 25. 10. 2020 (č. l. 675 spisu) a k prostudování spisu se dostavil dne 11. 11. 2020 (č. l. 690 spisu). Obžaloba byla podána u soudu prvního stupně dne 19. 1. 2021 (č. l. 703 spisu), obviněnému byla doručena společně s poučením podle §196 tr. ř. a předvoláním k hlavnímu líčení nařízenému na den 22. 3. 2021 (č. l. 726 verte spisu) dne 1. 3. 2021.
31. K posuzovanému hlavnímu líčení dne 22. 7. 2021 je proto třeba zdůraznit, že se nejednalo o první hlavní líčení nařízené po doručení obžaloby. Pro objektivní posouzení celé obviněným vytýkané záležitosti, je významné to, že toto hlavní líčení bylo v pořadí již pátým nařízeným soudním jednáním. Čtyři předchozí nařízená hlavní líčení na dny 22. 3. 2021 (č. l. 726 spisu), 28. 4. 2021 (č. l. 785 spisu), 31. 5. 2021 (č. l. 827 spisu) a 30. 6. 2021 (č. l. 852 spisu), na něž byl obviněný vždy řádně předvolán, byla odročena zejména pro překážky na straně obviněného (podezření na onemocnění COVID-19, akutní hospitalizaci a nemožnost účastnit se hlavního líčení z důvodu nepřítomnosti obhájce). Dne 31. 5. 2021 (č. l. 852 spisu) byl navíc obviněný vyzván soudem prvního stupně k doložení potvrzení o absolvování testu k indikaci onemocnění COVID-19 ze dnů 22. 3. 2021 a 31. 5. 2021 a byl poučen o tom, aby organizoval své pracovní cesty do zahraničí tak, aby byl schopen účasti při nařízeném hlavním líčení dne 30. 6. 2021, neboť v opačném případě by jeho jednání mohlo být posouzeno v kontextu jeho předchozích omluv jako vyhýbání se trestnímu stíhání. Dne 30. 6. 2021 se však obviněný opět nedostavil k hlavnímu líčení, přičemž se omluvil v den jeho konání kvůli náhlému zdravotnímu kolapsu (č. l. 861 až 864 spisu). Mezi shora uvedenými jednotlivými termíny nařízených hlavních líčení však obviněný uplatňoval svá práva, k věci se vyjadřoval, vznášel stížnosti a podával u soudu žádosti a návrhy (č. l. 747, 760, 766, 799 spisu).
32. K opakované výzvě k doložení příslušných testů došlo i při odročení hlavního líčení dne 30. 6. 2021 (č. l. 864 spisu). Před hlavním líčením nařízeným na den 22. 7. 2021 zaslal obviněný soudu prvního stupně dne 21. 7. 2021 (tj. 1 den před konáním hlavního líčení, o němž věděl od 9. 7. 2021 - viz doručenku u č. l. 864 spisu) omluvu z hlavního líčení, a to z důvodu nařízené karantény a příznaků onemocnění COVID-19, současně uvedl, že nesouhlasí s konáním hlavního líčení ve své nepřítomnosti a s prováděním důkazů (č. l. 869 až 873 spisu). Téhož dne zaslal soud obviněnému výzvu, aby doložil lékařskou zprávu o nařízené karanténě anebo prokázal, že pobýval v rizikové destinaci a poučil ho, že vzhledem k jeho opakovaným omluvám nebude bez doložení požadovaného k jím učiněné omluvě přihlíženo a z hlavního líčení nebude řádně omluven (č. l. 879 spisu). Následně obviněný zaslal QR kód příjezdového formuláře, který však soud prvního stupně nedokázal přečíst (č. l. 888 spisu), lze tedy dovodit, že před koním tohoto hlavního líčení obviněný cestoval. Dne 22. 7. 2021 v ranních hodinách (6:22 hod.) obviněný vyrozuměl soud prvního stupně, že dodá všechna požadovaná potvrzení o absolvovaných testech i lékařské potvrzení k doložení nařízení karantény (č. l. 892 spisu), v 8:22 hod. zaslal soudu přípis se sdělením, že požadavek na vydání lékařské zprávy byl podán u jeho obvodního lékaře „M. a., XY, XY“ (č. l. 899 spisu) a následně v 9:00 hod. se omluvil z hlavního líčení telefonicky (č. l. 897 spisu).
33. Podle protokolu o hlavním líčení dne 22. 7. 2021, toto započalo v 9:00 hod. a po jeho zahájení samosoudkyně připomněla obsah shora uvedených listin a předchozí nedoložené omluvy obviněného. Následně vyhlásila podle §202 odst. 2 tr. ř. usnesení, že hlavní líčení bude konáno v nepřítomnosti obviněného (č. l. 901 až 906 spisu). Při tomto hlavním líčení byli vyslechnuti svědci F. H. a L. V., spoluobviněná K. Š. a byly provedeny listinné důkazy podle §213 odst. 1 tr. ř. (viz č. l. 906 spisu). Potvrzení o nařízené karanténě doložil obviněný až dne 23. 7. 2021, s tím, že z jeho obsahu je patrné, že karanténa byla obviněnému nařízena již 19. 7. 2021.
34. Další hlavní líčení bylo konáno dne 30. 8. 2021, o něm byl obviněný vyrozuměn datovou zprávou dne 2. 8. 2021 (č. l. 900 spisu), avšak tohoto jednání se pro náhlé zdravotní komplikace rovněž neúčastnil (viz listiny na č. l. 918 až 920 spisu a protokol o hlavním líčení na č. l. 926 a násl. spisu), a proto bylo podle §202 odst. 2 tr. ř. taktéž konáno v jeho nepřítomnosti, a to s ohledem na to, že o odročení obviněný nepožádal, ale uvedl, že je nutné jej vyslechnout. V den konání hlavního líčení, tedy 30. 8. 2021 obviněný podepsal plnou moc novému obhájci JUDr. Oldřichu Nejdlovi (č. l. 923 spisu), ačkoli v jeho omluvě a doložené lékařské zprávě bylo uvedeno, že jeho zdravotní stav je natolik vážný, že již dva dny nemůže dýchat, má kašel, plive krev a točí se mu hlava. Hlavní líčení bylo odročeno na 20. 9. 2021, obviněný na něj byl předvolán dne 9. 9. 2021 (č. l. 913 spisu).
35. Nejvyšší soud též z obsahu spisu připomíná, že obviněný se poprvé k hlavnímu líčení dostavil až dne 20. 9. 2021 (šlo již o sedmé nařízené hlavní líčení, kdy čtyřikrát bylo odročeno na žádost obviněného). Samosoudkyně podle protokolu o hlavním líčení (č. l. 945 až 952 spisu) zopakovala průběh minulého hlavního líčení (22. 7. 2021 a 30. 8. 2021) a přistoupila k výslechu obviněného, čemuž nejprve předcházela opakovaná výzva k doložení absolvování testů na COVID-19, která byla obviněnému zaslána poprvé již 31. 5. 2021 a znovu dne 30. 6. 2021, na níž obviněný do té doby řádně nereagoval a požadovaná potvrzení nedoložil. Při hlavním líčení (č. l. 946 spisu) obviněný uvedl, že potvrzení má asi v e-mailu a přislíbil jejich dodání. Samosoudkyně jej rovněž poučila ve smyslu §206a a 206b tr. ř., obviněný nato využil svého práva nevypovídat.
36. Další hlavní líčení, jehož se obviněný osobně účastnil, se konalo dne 1. 11. 2021 (č. l. 969 spisu) a dne 29. 11. 2021 (č. l. 993 spisu) byla jeho účast na hlavním líčení zajištěna prostřednictvím obhájce JUDr. Oldřicha Nejdla, zde byly za jeho přítomnosti provedeny výslechy svědků V. F. a J. S. a D. H., stejně jako listinné důkazy. Důvodem odročení hlavního líčení bylo opakované předvolání některých svědků a vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví odhady cen movitých věcí a motorových vozidel, případně provedení dalších důkazů. Následující hlavní líčení nařízené na den 25. 2. 2022 bylo z důvodu zdravotního stavu obviněného odvoláno (č. l. 1078 spisu) a nařízeno znovu na den 23. 5. 2022 (č. l. 1119 spisu), avšak z důvodu nedoručení předvolání obviněné K. Š. bylo odročeno na den 27. 6. 2022 (č. l. 1131 spisu a 1132 spisu). Dne 24. 6. 2022 vypověděl obhájce JUDr. Oldřich Nejdl obviněnému plnou moc (č. l. 1160 spisu). Hlavního líčení dne 27. 6. 2022 ani hlavního líčení nařízeného na den 29. 6. 2022 se však obviněný opět neúčastnil z důvodu jeho akutního ošetření u zubaře (č. l. 1183 a 1192 spisu), a přestože vyslovil, že se chce hlavního líčení účastnit, tak samosoudkyně rozhodla o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti podle §202 odst. 2 tr. ř. a při hlavním líčení 29. 6. 2022 byl vyhlášen nyní přezkoumávaný rozsudek.
37. Z hlediska práva obviněného k zajištění přístupu k soudu a možnosti uplatnění jeho práv lze též i zmínit, že pokud jde o řízení o odvolání, ve smyslu shora uvedených zásad, lze doplnit, že obviněný podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a byl vyrozuměn o konání veřejného zasedání nařízeného na den 8. 12. 2022 (č. l. 1258 spisu). Veřejného zasedání se zúčastnil a byl mu přítomen i obhájce obviněného, kdy obviněný měl možnost se k celé věci vyjádřit, vznášet důkazní návrhy a zpochybňovat závěry soudu prvního stupně (č. l. 1260, 1262 spisu), tudíž v rámci odvolacího řízení byla práva obviněného podle čl. 38 Listiny a 6 Úmluvy zachována.
38. Nejvyšší soud podle všech těchto zjištění dospěl k závěru, že pokud jde o konání hlavního dne 22. 7. 2021, je zřejmé, že soudy se možností jeho konání v nepřítomnosti obviněného zabývaly, zejména zkoumaly důvody, pro které se obviněný nedostavil, a to jak z hlediska subjektivních podmínek na straně obviněného, tak i s ohledem na jím dodané podklady, jakož i na jeho postoj k soudu ve vztahu k předešlým nařízeným jednáním. Jak již Nejvyšší soud výše konstatoval, právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen je třeba považovat za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, přičemž k uplatnění tohoto základního práva mají soudy povinnost obviněnému vytvořit prostor, a to zejména za situace, kdy on sám na účasti u veřejného zasedání trvá, nebo za situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že prostřednictvím svého právního zástupce požádá o jeho odročení). V posuzované věci je zřejmé, že soud prvního stupně konal hlavní líčení dne 22. 7. 2021 v nepřítomnosti obviněného, ač z jeho omluv bylo zřejmé, že lze mít podezření na to, že se nachází v karanténě kvůli nemoci COVID-19, jak předesílal ve své omluvě, přičemž žádal i o odročení jednání. Z tohoto ohledu by bylo v obecné rovině možné považovat uvedený postup soudu, pokud dne 22. 7. 2021 konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, za porušení jeho práva vycházejícího z čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, nicméně takový závěr Nejvyšší soud v projednávané věci neučinil v jeho absolutní podobě, tzn., neshledal, že by tím došlo k porušení práv obviněného v tomto konkrétním případě, a to z hlediska kontextu celé věci. Zejména lze zdůraznit přístup a snahu soudu ověřit autenticitu a pravdivost tvrzení obviněného, a to s ohledem na jeho negativní postoj k soudu při předcházejících čtyřech hlavních líčeních, jež z důvodů omluvy obviněného v jeho nepřítomnosti nekonal a odročoval je na další termíny. Z hlediska těchto skutečností, jakož i v návaznosti na další konání hlavního líčení ve dnech 20. 9., 1. 11., 29. 11. 2021, jehož se obviněný nebo jeho obhájce osobně účastnili, jakož průběh celého odvolacího řízení, kde jeho práva byla rovněž respektována, Nejvyšší soud přisvědčil názoru a závěrům odvolacího soudu, jenž v bodě 5. přezkoumávaného usnesení poukázal i na následující hlavní líčení ve dnech 27. 6. 2022 a 29. 6. 2022, z nichž se obviněný omlouval ze zdravotních důvodů, které však včas před konáním soudu nedoložil. Je nutné poukázat na to, že z předložené lékařské zprávy vyplynulo, že zubní ošetření vyhledal obviněný právě v den konání hlavního líčení. Ze spisu bylo také patrné, že hlavní líčení nařízené na měsíc únor 2022 bylo odročeno z důvodu jeho „akutních“ bolestí zad. Odvolací soud proto konstatoval, že obviněný vyhledával akutní lékařské ošetření právě v den, kdy věděl, že je nařízené hlavní líčení, a ačkoli zdravotní obtíže měl v několika případech již několik dnů předtím, včas o nich soud neinformoval. Soud prvního stupně tudíž měl ve dnech, kdy konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, splněny všechny zákonem stanovené podmínky dané §202 odst. 2 tr. ř., a obviněný nebyl na svých právech zkrácen. Odvolací soud proto opakované omluvy obviněného z hlavního líčení v souladu s názorem soudu prvního stupně považoval za obstrukční jednání, a porušení jeho práv neshledal.
39. V daném případě je možné uvedenému názoru odvolacího soudu přisvědčit, protože lze vycházet z toho, že u obviněného šlo o obstrukční jednání ve snaze se vyhnout rozhodnutí soudu. Obstrukce je promyšlený procesní postup, který má za cíl komplikovat a protahovat soudní řízení, nebo alespoň generovat problémové situace, které můžou za určitých podmínek vést k procesním a formálním průtahům v řízení a je v nich zřejmá snaha oddálit konečné rozhodnutí. Tak se také obviněný po celé řízení před soudem choval.
40. V posuzované věci je totiž rozhodné, že soud prvního stupně dával po celou dobu konání řízení v prvním stupni obviněnému možnost práva uplatňovat a též i reagoval na jeho požadavky na odročení hlavních líčení. Obviněný na případné výzvy k doložení svých zdravotních problémů včas nereagoval, a proto soud prvního stupně v jeho nepřítomnosti hlavní líčení dne 22. 7. 2021 provedl. Nelze odhlédnout od toho, že obviněný následně v dalších hlavních líčeních, k nimž byl důsledně předvoláván, měl možnost svá práva před soudem realizovat.
41. Proto pro závěr o tom, zda bylo porušeno právo obviněného ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, je rozhodné, zda řízení jako celek bylo spravedlivé, a to s ohledem na zajištění práva obviněného vyjádřit se k provedeným důkazům (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 828/2006). Nejvyšší soud proto bral do úvahy, že v posuzovaném případě bylo konáno hlavní líčení v sedmi dnech, přičemž obviněný byl dvakrát přítomen osobně a jedenkrát byla jeho účast zajištěna prostřednictvím obhájce. Dne 20. 9. 2021 dostal možnost se k věci vyjádřit, nicméně využil svého práva a ve věci nevypovídal. Ke svým požadavkům na možnost vyslechnout osoby, jejichž výslechy se konaly v jeho nepřítomnosti zejména při hlavním líčení dne 22. 7. 2021, jemuž nebyl přítomen, obviněný soudu nic nesdělil. Z uvedeného plyne, že měl v řízení před soudem prvního stupně dostatek prostoru, aby využil svých práv jednak být slyšen, a jednak svědky vyslýchat a seznámit se s jejich výpověďmi. Nelze proto dojít k závěru, že by mu bylo upřeno právo se vyjádřit k prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, a nebylo proto porušeno ani jeho právo na kontradiktorní řízení, a tudíž byla i v tomto směru zajištěna dostatečná realizace spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, protože nešlo o situaci, kdy by se obviněný neúčastnil hlavního líčení vůbec, jeho neúčast se týkala jen části hlavního líčení, avšak s tím, že následně měl možnost veškerých svých práv dostát, tj. uplatnit svá práva a měl možnost hájit se, popř. vyjádřit se k celé věci a zpochybňovat provedené důkazy. Této možnosti obviněný při hlavním líčení nevyužil zcela dobrovolně.
42. Z těchto důvodů o porušení ústavně zaručených základních práv na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 odst. 1, na obhajobu podle čl. 40 odst. 3, ani na řádné projednání věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny nejde, protože obviněný se těchto práv na osobní účast vzdal konkludentně obstrukčním jednáním, protože formálně deklaroval, že tohoto práva využít chce, avšak fakticky se hlavního líčení zúčastnit nehodlal a pouze nedůvodnými žádostmi o odročení usiloval o jejich oddálení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. III. ÚS 2665/22).
43. Z těchto důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že provedení hlavního líčení dne 22. 7. 2021 a v něm učiněné dokazování, které obviněný v podaném dovolání zpochybňoval, netrpí takovými nedostatky, které by svědčily o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., a byly by důvodem k tomu, aby Nejvyšší soud přezkoumávaná rozhodnutí zrušil, protože pokud došlo k dílčím nesrovnalostem mezi obviněným a jím vznášenými požadavky a možnostmi soudu na ně dostatečně včas reagovat jemu dostupnými prostředky (viz zaslání QR kódu, který soud nemohl otevřít anebo obviněným na poslední chvíli zasílané odkazy na lékařské zdravotnické zařízení viz č. l. 888, 899 spisu), nešlo o vady, které by svědčily o tom, že by soud prvního stupně bránil obviněnému v přístupu ke spravedlnosti, ale o obstrukce ze strany obviněného, jimiž se snažil zmařit řádně nařízené hlavní líčení, což činil ostatně opakovaně.
b) K důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
44. Na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný v dovolání namítal, že soudy nižších stupňů nesprávným způsobem objasňovaly, zda se dopustil přečinů podle §178 odst. 1 odst. 3 a §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, protože jednal po předchozí domluvě s poškozenou L. V., které pomáhal se stěhováním. V té souvislosti zpochybňoval její výpověď a tvrdil, že soud nedůvodně neprovedl důkazy, jež měly být ve věci provedeny, čímž nedošlo k řádnému objasnění skutkového stavu, a to za současného porušení principu in dubio pro reo .
45. Takto vznesené námitky byly uplatněny v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021).
46. Nejvyšší soud s ohledem na výsledky provedeného dokazování v této trestní věci nemohl přisvědčit námitce obviněného, že se soudy opíraly o nezákonně provedené důkazy, a to výslechy K. Š., F. H. a L. V. Vyšel z toho, že dne 22. 7. 2021, kdy k těmto výpovědím došlo, soud sice konal hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, avšak obviněný při následujících hlavních líčení dne 20. 9. a 1. 11. 2021 se k těmto důkazům nevyjadřoval a nepožadoval jejich opětovné provedení, ačkoli byl o výsleších vyrozuměn. Nad rámec uvedeného lze dodat, že průběh hlavního líčení svědčí o tom, že důkazy byly řádně provedeny a obviněnému byl dán prostor, aby se jak k celé věci, tak k provedenému dokazování vyjádřil, on však toho práva dobrovolně nevyužil (viz předchozí část tohoto rozhodnutí). Nebylo proto možné přisvědčit obviněnému, že by soud u provádění výslechů jmenovaných osob porušil procesní pravidla pro takový postup, a proto uvedená námitka nemá opodstatnění.
47. Další výhrady, které obviněný vznesl proti provedenému dokazování, jsou pouze opakováním jeho obhajoby, na níž reagovaly soudy nižších stupňů, které své úvahy dostatečně v přezkoumávaných rozhodnutích vyjádřily. Je proto možné pro stručnost odkázat na to, že soud prvního stupně ve svém rozsudku vysvětlil, z jakých důkazů při posuzování viny obviněného vycházel, jak je provedl a hodnotil, a které skutkové závěry na základě nich učinil (srov. body 2. až 49. rozsudku soudu prvního stupně). Na tomto podkladě je možné konstatovat, že po poměrně obsáhlém dokazování soud shledal, že vina obviněného byla prokázána, a to z výpovědí L. V., ale nepřímo i výpovědí poškozeného F. H., jeho syna F. H. ml., a členů policejních hlídek. Pro závěry o vině obviněného soudy vycházely i z dalších důkazů, jak dostatečně podrobně vysvětlily. Pro úplnost je možné poukázat na závěry soudu prvního stupně, jenž po zhodnocení všech ve věci provedených důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil, že obviněná K. Š. vysvětlila způsob spolupráce s obviněným, jehož si najala, aby poškozené, kteří odmítali z jí nabyté nemovitosti odejít, vystěhoval, a to z důvodu, že se domnívala, že justice v tomto směru nefunguje. Z výpovědí svědků M. R. a J. T. kteří na místo přijeli pro psa poškozeného, soud rovněž dovozoval okolnosti, za kterých k činu obviněného došlo, a to zejména o tom, co se na místě dělo a jak se chovala poškozená L. V. (srov. body 50. a 51. rozsudku soudu prvního stupně).
48. Odvolací soud se s výsledky provedeného dokazování ztotožnil a nezpochybnil jeho průběh. Pokud obviněný vznášel v odvolání obdobné výhrady vůči provedenému dokazování jako v nyní podaném dovolání, nepovažoval je odvolací soud za důvodné. S popsanými skutkovými závěry souhlasil a k námitkám obviněného, jenž je zpochybňoval, se poměrně obsáhle vyjádřil v bodech 6. až 10. usnesení, na něž lze pro stručnost odkázat, neboť obsahují rozbor skutkových zjištění, včetně uvedení důkazů, z nichž soud prvního stupně jednotlivé závěry dovozoval. Odvolací soud v reakci na soudem prvního stupně provedené důkazy uzavřel, že nalézací soud provedené důkazy zhodnotil postupem předpokládaným ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a učiněné skutkové závěry mají ve správně a logicky zhodnocených důkazech spolehlivou oporu. Námitky obviněného směřující do nevěrohodnosti usvědčujících důkazů nepovažoval za důvodné, neboť skutečnosti uváděné poškozenými mají oporu v řadě jiných důkazů.
49. Posoudí-li se tyto soudy učiněné závěry s výhradami obviněného uvedenými v dovolání, lze konstatovat, že námitky obviněného jsou osamocené a nezapadají do uceleného řetězce všech ve věci zjištěných skutečností. Nejvyšší soud proto uvádí, že není možné přisvědčit obviněnému, že by soudy nesprávně hodnotily výpověď svědkyně L. V., neboť ta byla podporována dalšími ve věci provedenými důkazy, protože popsala své chování i chování obviněného a výpovědi svědků (např. M. R. a J. T.) nesvědčí pro verzi obviněného, že šlo o poklidné vystěhování poškozených, s nímž poškozená L. V. souhlasila. Naopak je patrné, že na ni obviněný působil zastrašováním, jež bylo umocněno tím, že vůči ní jednal se zbraní, kterou měl viditelně za opaskem, o této zbrani hovořili i další svědci (např. M. T.). V reakci na uváděné výhrady je nutné zmínit, že soudy vysvětlily, z jakých důvodů obhajoba obviněného postrádá základní prvky věrohodné výpovědi, neboť ta byla vyvrácena ostatními důkazy z větší části pořízenými od na místě se náhle vyskytujících osob, které spolu vzájemně korespondují a většinu tvrzení obviněného vyvracejí. Soudy dostatečně rozvedly, proč za věrohodnou označily výpověď poškozeného F. H. a i ve vztahu k němu rozvedly jiné, jeho verzi podporující důkazy, s poukazem na to, v čem se shodují.
50. Na základě takto provedeného dokazování soud prvního stupně ve svém rozsudku vysvětlil, z jakých důkazů při posuzování viny obviněného vycházel, jak je provedl a hodnotil, a které skutkové závěry na základě nich učinil (srov. body 2. až 49. rozsudku soudu prvního stupně). Shledal, že obviněný bez svolení obyvatel předmětné nemovitosti do ní vnikl společně s nejméně dalšími třemi osobami, což vyplývalo zejména z výpovědí L. V., ale nepřímo i výpovědí poškozeného F. H., jeho syna F. H. ml., a členů policejních hlídek. Ti byli na místo zavoláni kvůli ohrožení osob a majetku, nicméně situaci nevyhodnotili správně a nechali obviněného, aby ve svém protiprávním jednání nadále pokračoval. Z výpovědi obviněné K. Š. bylo též prokázáno, jakým způsobem spolupráce s obviněným fungovala, a že si ho najala proto, aby sama zajistila svůj záměr poškozené z domu dostat, když měla dojem, že zákonnými prostředky k tomu nedojde. Uvedla, že došlo k vyvalení vstupních vrat do objektu, byl vyházen nábytek z domu a v domě a jeho okolí byla spoušť. Obviněná K. Š. dále uvedla, že do domu nesměla nikoho, tedy ani poškozeného F. H., vpustit, neboť jí obviněný sdělil, že věci jsou jeho a následně si pro ně posílal různé osoby. Její tvrzení, že sama nevěděla a neví, čí byly věci v domě a na pozemku kolem něj, vyhodnotil soud jako nevěrohodné. Musela tedy vědět, že tyto věci patří poškozenému. Ani jeden z obviněných tak k věcem neměl dispoziční oprávnění, nemohl je proto ničit, užívat, ani převádět na další osoby, ačkoliv to oba dělali. Obvinění též neměli k věcem zadržovací právo a oprávnění poškozenému znemožňovat jejich odstěhování, což činili. K samotnému průběhu skutku soud dovodil, že jednání započalo 15. 10. 2018, kdy byl poškozený F. H. pracovně v XY. Sled událostí toho dne byl prokázán zejména výpovědí poškozené L. V., kterou považoval soud za věrohodnou, a jež uvedla, že po návratu domů uviděla vyvalená vrata, na místě byl obviněný M. Ch., který ji nedovolil nikam volat, měl zbraň a chtěl, aby si zabalila. V domě byli ještě tři další cizinci. Musela si zabalit věci, na což měla omezený čas a pak ji i s věcmi odvezli hledat nějaké ubytování. K domu ji pak odvezli zpět jen proto, aby zajistila psa. Výpovědi svědků M. R. a J. T., kteří na místo přijeli pro psa poškozeného, dokládaly, že z oken domu lítal nábytek. Svědkyně J. T. dále popsala i to, že na místě byl arogantní a nepříjemný muž s pistolí u pasu. Byla tam též družka pana F. H., která se tohoto muže bála a potají jí dala lísteček s telefonním číslem na majitele psa, aby mu zavolala. Svědkyně J. T. též uvedla, že v domě byla ještě další mladší žena. Vyhazování vybavení domu téhož dne bylo prokázáno výpovědí svědka M. T. a F. H. mladšího. Svědek M. T. potvrdil, že dne 15. 10. 2018 byl v okolí a myslel si, že v domě probíhá exekuční vystěhování, neboť viděl poškozenou L. V., jak si balí věci. Na místě viděl muže se zbraní, několik Ukrajinců a dvě odtahové služby. To, že na místě dne 15. 10. 2018 byla odvážena vozidla, vyplývá též z výpovědi svědka A. P., který potvrdil, že toho dne na místě byl a odvážel traktor a další věci, které odpovídají uzavřeným kupním smlouvám, z nichž později soud dovozoval, jaká vozidla byla odcizena a komu byla prodána. Tento svědek též připustil, že na místě byla další odtahová služba. Navíc uvedl, že vše si dopředu naplánovali s obviněným včetně přivezení odtahového vozidla. To znamená, že mu obviněný musel předem poskytnout informace, jaké konkrétní věci bude odvážet a jaká vozidla si má k tomu účelu přivést (srov. body 50. a 51. rozsudku soudu prvního stupně).
51. Po posouzení postupu soudů obou stupňů v rámci dokazování, jakož i způsobu, jakým se vypořádaly s výsledky dokazování, je zjevné, že k porušení pravidel pro řádné objasnění věci nedošlo. Soud prvního stupně hodnotil všechny provedené důkazy v souladu s pravidly podle §2 odst. 6 tr. ř. jednotlivě i ve vzájemných souvislostech s ostatními důkazy a rovněž přihlédl ke konkrétním zvláštnostem projednávaného případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Dostatečně respektoval a dodržel povinnosti důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000). Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zpracováno v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř., a v jeho obsahu soud vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, proč jí neuvěřil, a proč naopak vzal za podklad svých skutkových závěrů výpověď poškozeného. Rovněž měl na paměti, že v situaci „tvrzení proti tvrzení“, které v přezkoumávané věci de facto ani nenastala, jsou obecné soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Soud se zabýval uvedenými důkazy i tím, zda a jak je který ze svědků zainteresován na výsledku daného trestního řízení, obzvláště když takové svědecké výpovědi stály proti výpovědi obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
52. Nejvyšší soud, když zvážil rozsah provedeného dokazování a způsob, jakým soud prvního stupně a odvolací soud posuzovaly výsledky provedeného dokazování, shledal, že netrpí obviněným vytýkanými vadami, a že skutková zjištění učiněná na základě zákonem předepsaného a ničím nezpochybněného procesu jsou dostatečným základem pro právní závěry na nich vystavěné. Z tohoto důvodu nebylo možné akceptovat ani výhradu obviněného o porušení pravidla in dubio pro reo. Toto pravidlo vychází z ústavního principu presumpce neviny (srov. čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy), jejíž právní význam spočívá v první řadě v povinnosti orgánů činných v trestním řízení hledět na toho, proti komu je vedeno trestní řízení, jako na nevinného (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 577/13 ze dne 23. 6. 2015). Zásadu in dubio pro reo nicméně nelze vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09), čemuž soudy v posuzované věci dostály.
53. Neopodstatněnými jsou i výhrady obviněného proti tomu, že se ve věci jednalo o tzv. opomenuté důkazy či takové důkazy, které byly k návrhu obviněného nedůvodně neprovedeny, protože je soudy zamítly, aniž by braly do úvahy jejich význam pro výsledky dokazování, a to zejména z hlediska obhajoby obviněného. Je totiž třeba zdůraznit, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zjevné, že soudy všechny důkazní návrhy obviněného braly na vědomí a ke všem vysvětlily důvody, pro které jejich provedení v rámci dokazování neshledávaly potřebným. Soud prvního stupně vysvětlil, proč důkazní návrhy zamítl, a to zejména pro jejich nadbytečnost anebo objektivní nemožnost je zajistit. Konkrétně šlo o fotografie a kamerové záznamy z výjezdů hlídek XY a XY ze dne 15. 10. 2018, nabývací tituly či jiné doklady o vlastnictví k předmětným movitým věcem poškozeného, výslech zpracovatele odborného vyjádření, další ohledání movitých věcí, originály kupních smluv uzavřených mezi obviněným a svědkem A. P., znalecký posudek z oboru písmoznalectví, doplňující výslech svědka F. H. st., F. H. ml. a L. V., a též údaje o vzájemné telefonické komunikaci a SMS mezi obviněnými a poškozenými. Vedle toho soud upustil od výslechu svědka V. M., neboť nebyl soudu dostupný a svědek P. R. byl již ve věci vyslechnut a jeho doplňující výslech se s ohledem na listinné důkazy a výslech svědka B. jevil jako nadbytečný (srov. bod 48. a 49. rozsudku). Odvolací soud na námitky obviněného ohledně těchto podle obviněného opomenutých důkazů rovněž reagoval a vypořádal se s nimi (srov. bod 6. usnesení odvolacího soudu). Není nutné rozvádět skutečnosti, na základě jakých soudy ke každému z jednotlivých navržených důkazů své vysvětlení rozvedly, ale postačí jen v souhrnu zmínit, že jejich argumenty byly logické a v zásadě dopadaly na okolnosti, které již jinými ve věci provedenými důkazy byly dostatečně objasněny. Toto vysvětlení je postačující pro závěr, že se o tzv. opomenuté důkazy nejedná, protože za ty se považují důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6. tr. ř., jakož i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). O takovou situaci v posuzované věci nejde, neboť soudy, jak je z přezkoumávaných rozhodnutí patrné, učinily za daných okolností vše potřebné. Zejména vysvětlily své úvahy vedoucí k popsaným skutkovým závěrům, jakož i na ně navazujícím závěrům právním, a ve svých rozhodnutích také náležitě odůvodnily, proč obviněným navrhované důkazy zamítají. Jejich argumentace je logická a vyplývá z obsahu provedeného dokazování (§125 odst. 1 tr. ř.). Navíc lze zmínit, že soud zásadně není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, ale musí zvážit, které důkazy je potřeba provést a které nikoliv (k tomu srov. např. nálezy ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 566/03, či ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03).
54. S hledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však třeba poukázat na to, že nejde ani o takové důkazy, bez nichž by nebylo možné řádné objasnění věci. Posoudí-li se totiž rozsah provedeného dokazování i skutečnosti, které z něho vyplynuly a byly objasněny, je zjevné, že další dokazování by již bylo jen prodlužováním již tak obsáhlého řízení, a především by obviněným navrhované důkazy nevnesly do věci žádné nové rozhodné poznatky, jak soudy obou stupňů v potřebné míře vysvětlily a v přezkoumávaných rozhodnutích rozvedly.
55. Nejvyšší soud tudíž shledal, že učiněná skutková zjištění netrpí vytýkanými vadami, a proto na jejich podkladě posuzoval důvodnost právních námitek, které obviněný v dovolání uplatnil proti použité právní kvalifikaci podle §178 odst. 1, 3 a §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
c) K důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
56. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci jeho zákonného vymezení je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení.
57. Podle obsahu dovolání zaměřeného proti výroku o vině obviněný s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vytýkal nesprávné posouzení přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku a krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, protože tvrdil, že jednal plně v souladu s požadavky poškozených, a za přítomnosti policie ČR, případně v právním omylu podle §19 tr. zákoníku. Tvrdil, že žádné věci nemohl odcizit, protože ty, které odvezl, byly v jeho vlastnictví. Tyto výhrady na označený důvod dopadají v té části, v níž korespondují se soudy učiněnými skutkovými zjištěními, a proto ohledně nich Nejvyšší soud zkoumal důvodnost obviněným uplatněných námitek. Pokud námitky proti právní kvalifikaci formuloval podle své vlastní obhajoby, která je v rozporu s tím, co soudy po provedeném dokazování objektivně zjistily, Nejvyšší soud na jejich podkladě nemohl rozhodnutí soudů nižších stupňů přezkoumávat, protože je zásadně povinen vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je totiž skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.]. Z těchto důvodů skutečnosti, které nebyly soudem zjištěny, nemohly být podkladem pro posouzení správnosti právních otázek. Ostatně na ně již Nejvyšší soud reagoval v předchozí části tohoto rozhodnutí, kde se vypořádal s námitkami obviněného, které směřovaly proti vadnosti skutkových závěrů.
58. Proti spáchání přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku obviněný zásadně brojil tím, že nemohl svým jednáním zasáhnout do domovní svobody poškozených, protože ti již nebyli oprávněnými vlastníky, ani uživateli nemovitosti, protože ta se stala na základě výsledku dražby majetkem obviněné K. Š. Tvrdil, že poškození nemovitost užívali protiprávně, a že chránil práva této majitelky a její majetek, a tento svůj názor opíral o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1103/2004. Naopak rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo 444/2018, nepovažoval za přiléhavé. Poukázal na to, že obviněná K. Š. v průběhu roku 2018 opakovaně bezvýsledně vyzývala pana F. H. k vyklizení a předání nemovitosti, a to jak ústně, tak písemně prostřednictvím svého právního zástupce, avšak bezvýsledně. Za situace, kdy poškození předmětnou nemovitost užívali neoprávněně, se na ně ochrana obydlí podle §178 tr. zákoníku nevztahovala, a proto obviněný tuto skutkovou podstatu nemohl naplnit.
59. S tímto názorem se Nejvyšší soud neztotožnil. Přečin podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchá ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá, a užije při tomto činu násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí a takový čin spáchá se zbraní nebo nejméně se dvěma osobami. Podle tzv. právní věty soudy z alternativ u odstavce 3 tohoto ustanovení shledaly naplněními znaky „spáchání činu násilím“ a „nejméně se dvěma osobami“.
60. K výhradám obviněného je nejprve třeba uvést, že hlavním chráněným zájmem je u §178 tr. zákoníku domovní svoboda zaručená čl. 12 odst. 1 Listiny, který chrání nedotknutelnost obydlí, podle něhož obydlí je nedotknutelné a není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Nedotknutelnost obydlí jako ústavně zaručené právo plynoucí z čl. 12 Listiny svou povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody. Spolu s osobní svobodou a dalšími ústavně garantovanými právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož individuální integritu jako podmínku důstojné existence a rozvoje lidského života je nutno respektovat a důsledně chránit. Průlom do této ochrany, umožněný ústavním pořádkem v případě tzv. jiných zásahů do nedotknutelnosti obydlí, je třeba chápat jako výjimku, která vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených předpokladů její přípustnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2024/15, bod 12). Nejobecněji vyjádřeno – účelem základního práva na nedotknutelnost obydlí je respekt a záruka práva nebýt rušen v soukromé (prostorové) sféře. Právo na prostorově vymezené soukromí plní funkci svobody ( status negativus ) a bezpochyby jde o hodnotové rozhodnutí ústavodárce. Všechny akty veřejné moci (zákonodárné, výkonné, soudní) proto musí respektovat vysokou hodnotu prostorově vymezeného soukromí. Zákonodárci plyne z ochranné funkce čl. 12 Listiny povinnost přijmout odpovídající právní úpravu související s různými aspekty bydlení, která bude chránit obsah tohoto práva. Ochranná funkce tohoto práva musí ovlivňovat tvorbu i interpretaci relevantních právních norem (včetně soukromoprávních) tak, aby byl respektován a chráněn materiální obsah práva na prostorově vymezené soukromí. Z ochranné funkce základního práva zde též plyne požadavek adresovaný zákonodárci, jenž musí přijetím příslušných právních úprav zajistit, aby prostorová soukromá sféra byla chráněna i před zásahy ze strany třetích osob [viz Wagnerová, E. Čl. 12 (Soukromí v prostorové dimenzi). In: Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012, s. 330 - 331].
61. K neoprávněnosti vniknutí do obydlí poškozeného je vhodné dále poznamenat, že ustanovením §178 odst. 1 tr. zákoníku se chrání domovní svoboda jakéhokoli oprávněného uživatele (například vlastníka nebo nájemce), a to proti komukoli, tj. třeba i proti samotnému vlastníkovi (srov. rozhodnutí č. 30/1965 Sb. rozh. tr.). Nezáleží na tom, zda osoba, o jejíž byt jde, je jeho vlastníkem, nájemníkem, držitelem, uživatelem apod., rozhodující je tu, zda v době činu uvedeného bytu užíval obviněný či někdo jiný (viz rozhodnutí č. 51/1973 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného principu plyne, že v ustanovení §178 odst. 1 tr. zákoníku je zakotvena ochrana svobody obydlí (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 16/1995 Sb. rozh. tr.) oprávněného uživatele bytu před neoprávněnými zásahy kohokoli. Proto v tomto širším kontextu tato ochrana směřuje i proti vlastníkovi nemovitosti, pokud neoprávněně (např. bez souhlasu obyvatele takové nemovitosti) násilím uživatele obydlí nutí, aby toto své obydlí, kde má svou domácnost a své věci, opustil. Právě o tuto situaci se v přezkoumávané věci jedná.
62. Právo na ochranu obydlí poskytuje ochranu prostoru, který spadá pod pojem „obydlí“ před různými negativními vlivy. Tyto negativní vlivy, které obyvatelé daného prostoru mají za nežádoucí, představují zásah do tohoto práva. Kdokoliv si opatří určitý prostor k tomu, aby v něm v nejširším slova smyslu realizoval svůj soukromý život, má právo rozhodovat o tom, zda tento prostor zpřístupní jiným osobám. V případě obydlí je zájem na jeho ochraně umocněn tím, že jde o součást nejintimnější sféry života člověka, která spoluvytváří jeho osobní či rodinné zázemí a umožňuje mu seberealizaci. Tento význam obydlí přetrvává po staletí a opodstatňuje přísnější podmínky pro případný zásah ze strany veřejné moci, jež jsou stanoveny čl. 12 odst. 2 a 3 Listiny (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2020, sp. zn. 30/2016). Právo na ochranu obydlí chrání také před jinými zásahy do obydlí než před nežádoucím vstupem do něj. Za zásah do tohoto práva je však nutno považovat každou okolnost, ať již právní nebo faktickou, která má negativní vliv na daný prostor (viz Khűn, Z., Kratochvíl, J., Kmec, J., Kosař, D. a kolektiv: Listina základních práv a svobod. Velký komentář. Praha: Leges, 2022, s. 644). K tomu je ještě vhodné zmínit, že podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy spadá pod toto ustanovení i ochrana bydlení na nelegálním základě (viz například rozsudek Buckley proti Spojenému království, č. 20348/92). Domovem tak může být i místo, ke kterému jeho obyvatel nemá platný právní titul (srov. rozsudek McCann proti Spojenému království, č. 19009/04, a rozsudek Ivanova a Cherkezov proti Bulharsku, č. 46577/15), jak tomu bylo v nyní přezkoumávané věci. Tato ochrana obydlí i proti vlastníkovi je vyjádřena i v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, který vyjádřil, že obydlím jiného se rozumí obydlí jiné osoby než pachatele, tedy jestliže pachatel v takovém obydlí nemá svůj vlastní bytový prostor, což je třeba posuzovat podle aktuálního faktického stavu, a nikoli podle právního stavu (srov. rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
63. Na podkladě těchto zásad soudy posuzovaly ve věci zjištěné skutečnosti. Bylo objasněno, že uvedená nemovitost patřila do vlastnictví obviněné K. Š., která vlastnické právo k ní nabyla na základě dražby rozhodnutím Finančního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 10. 8. 2017, č. j. 3817791/2114-00540-205164. Rovněž není pochyb o tom, že poškození F. H. a L. V. měli tento objekt opustit a že v něm pobývali neoprávněně. Rozhodné však je, že tam v době činu stále měli svou domácnost a předmětný objekt jim sloužil jako jejich obydlí ve shora uvedeném smyslu, protože v něm fakticky bydleli, měli v něm své věci, a vytvářel jim ochranu, tvořil jejich soukromí. Proto, aby tento objekt opustili, bylo nezbytné, aby k tomu bylo přistoupeno zákonnými prostředky (např. exekucí nebo úředně zajištěným vystěhováním při respektování všech jejich práv). To se však v projednávané věci nestalo, a lze jen pro úplnost připomenout, že obviněný do této nemovitosti vnikl bez svolení poškozených s dalšími třemi osobami a ozbrojen. K tomu jej najala obviněná K. Š. proto, aby právě jinými než zákonnými prostředky (jimž nevěřila, jak uvedla ve své výpovědi) situaci s poškozeným vyřešil a vystěhoval ho. Obviněný tyto požadavky splnil, protože zajistil, že došlo k vyvalení vstupních vrat do objektu, byl vyházen nábytek z domu a s věcmi v něm uskladněnými nakládal zcela podle své vůle. Do domu díky jeho rozhodnutí poškození nesměli vstupovat. Činil tak přesto, že dne 15. 10. 2018, kdy k činu došlo, byl poškozený pracovně v XY. Obviněný nedovolil poškozené nikam volat, měl zbraň a chtěl, aby si zabalila věci a odešla, což jí přikázal za přítomnosti dalších pro ni cizích osob. Musela si zabalit věci v omezeném časovém limitu, a do domu se již nesměla vrátit, neboť ji odvezli hledat ubytování. K nemovitosti ji přivezli zpět jen proto, aby zajistila psa, pro něhož přijeli M. R. a J. T. z útulku pro psy, kteří na místě viděli, jak z oken domu „lítal“ nábytek. Popsali též obviněného, a to jako arogantního a nepříjemného muže s pistolí u pasu, jehož se poškozená bála. Na místě byla vozidla, do nichž byly nakládány věci. Podstatné je i to, že poškození se již nikdy do tohoto objektu nemohli vrátit, a vše, co jim z movitých věcí patřilo, tam museli zanechat. Rovněž je třeba uvést, že K. Š. jako vlastník předmětné nemovitosti udělila generální plnou moc obviněnému. Uzavřela s obviněným i nájemní smlouvu, což mělo prokazovat zjištění, že obviněný byl pověřen vyklizením nemovitosti. Z ničeho neplynulo, že byly podniknuty právní kroky k vyklizení předmětné nemovitosti. Právě pro úplnost lze připomenout, že obviněný byl informován, že poškození nechtějí dům opustit, a proto si jej obviněná K. Š. za účelem vyklizení najala. Věděl, že se jí nedařilo s poškozeným domluvit a civilním soudům nevěřila. Výslovně uvedla, že „pan Ch. mi řekl, že si s nimi poradí“.
64. Nejvyšší soud na základě těchto skutečností shledal v souladu s názory uvedenými soudy v přezkoumávaných rozhodnutích, že ze strany obviněného šlo o svévolné jednání, jímž naplnil objektivní stránku trestného činu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, neboť neoprávněně vnikl do obydlí jiného a neoprávněně v něm setrval, při činu užil násilí, a dopustil se ho nejméně s dalšími dvěma osobami. Z popsaného činu je zjevné, že byly naplněny všechny znaky této skutkové podstaty, jak ji soudy uvedly v tzv. právní větě. Není třeba pochybovat o tom, že poškození užívali uvedenou nemovitost jako své obydlí neoprávněně. Není sporu ani o tom, že měli povinnost tuto nemovitost opustit, a že ji neplnili, čímž se sami dopouštěli trestného jednání, o čemž svědčí i rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 1 T 115/2018, jímž byl poškozený odsouzen pro přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Ani tyto skutečnosti však nemohou ospravedlnit trestné jednání obviněného, které překročilo meze souhlasného vystěhování poškozených. I když šlo o dům, který byl prodán v dražbě a vlastnictví k němu přešlo na K. Š., stále se jednalo o faktické obydlí poškozených, kde měli své osobní věci, svou domácnost atd. (byť protiprávně). Právní stav, tedy otázka vlastnictví v tuto chvíli, při těchto okolnostech, nehrál zásadní roli (viz výklad shora). Všechny zjištěné skutečnosti svědčí o tom, že v předmětné nemovitosti, a to nejen v domě, ale i na zahradě a dalších přilehlých pozemcích, měli poškození uložený svůj majetek. To, že by se jednalo o věci obviněného, jak tvrdil, soudy provedeným dokazováním vyvrátily. Předmětná nemovitost zajišťovala ochranu nejen poškozeným, ale i jejich osobním věcem, které zde měli nastěhované [v podrobnostech srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. (§140-421). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1392 až 1394)]. Právě o tuto ochranu obviněný poškozené připravil, pokud násilím, po vylomení brány do nemovitosti vniknul a jejich věci, které zde měli uložené, zčásti odcizil a zčásti znehodnotil nebo vyhodil, rozhodné je, že poškozeným zcela zamezil se do objektu vrátit a o svůj majetek se postarat.
65. Shora uvedený závěr pak nezpochybňuje ani skutečnost, že poškozený byl pravomocně odsouzen za trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, jehož objektem je především ochrana vlastnického práva k domu, bytu nebo nebytového prostoru, zejména pokud jde o výkon některých oprávnění s jejich vlastnictvím spojených, a to především oprávnění je užívat (ius utendi, popř. ius utendi et fruendi) a disponovat s nimi (ius disponendi); může však jít také o výkon těchto práv jiného oprávněného držitele než vlastníka. Objektem tohoto trestného činu však není domovní svoboda zaručená v čl. 12 Listiny, kterou chrání §178 tr. zákoníku, a proto toto ustanovení na rozdíl od §178 tr. zákoníku nepoužívá pojem obydlí (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §140-421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2039). Pokud tedy poškozený v předmětné věci narušil vlastnické právo obviněné K. Š. tím, že odmítal nemovitost, kterou považoval za své obydlí, opustit, bylo na místě, aby byl odsouzen pro trestný čin podle §208 tr. zákoníku, jež slouží právě k ochraně vlastnického práva. Nicméně ani tato situace obviněného neopravňovala k tomu, aby svémocí, bez jakéhokoli vykonatelného titulu vydaného soudem za účelem vyklizení předmětné nemovitosti, do obydlí poškozených násilně vniknul a zcela bez jejich vědomí je vystěhoval.
66. Námitce obviněného, že je vadou, že se soudy nezabývaly tím, zda nejednal v právním omylu podle §19 tr. zákoníku, jenž obviněný spojoval s přítomností policie ČR v předmětné nemovitosti, kdy se trestné činnosti dopouštěl, nelze přisvědčit, protože nic z okolností, za kterých k činu došlo, nenasvědčovalo tomu, že by se mohlo o právní omyl na straně obviněného jednat. Podle §19 odst. 1 tr. zákoníku kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Podle §19 odst. 2 tr. zákoníku se omylu bylo možné vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. K tomu je třeba předeslat, že v nejširším pojetí představuje omyl rozpor subjektivní představy určité osoby s objektivní realitou. Jelikož jsou omyly nesprávné subjektivní představy, mají nejužší souvislost se zaviněním, neboť se dotýkají jeho intelektuální složky. Omyl právní tak představuje rozpor pachatelovy představy s obsahem právní regulace. Výslovně se vztahuje k protiprávnosti činu, to znamená, že při vědomí protiprávnosti činu nijak nebrání trestní odpovědnosti pachatele, jestliže tento nesprávně kvalifikoval typ právní odpovědnosti.
67. Uvedenému nebylo možné přisvědčit proto, že soudy obou stupňů shledaly, že obviněný jednal s ohledem na okolnosti ve věci panující úmyslně (srov. body 57. rozsudku soudu prvního stupně a 11. usnesení odvolacího soudu), a že naplnil znaky uvedených trestných činů. V té souvislosti nebyl důvod pro to, aby se omylem z hlediska jeho zákonného vymezení zabývaly.
68. O negativní právní omyl, jehož se obviněný v rozporu se skutkovými zjištěními domáhal, jde jen za situace, kdy pachatel neví, že jeho jednání je trestné ve smyslu zákona, přičemž jeho neznalost se týká buď obsahu trestní normy, tedy zejména trestního zákona, anebo obsahu mimotrestní právní normy, které se však trestní zákon dovolává ve svých skutkových podstatách s odkazovacími či blanketními dispozicemi. Skutková podstata přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst, 1, 3 tr. zákoníku nemá blanketní ani odkazovací dispozici, neboť sama popisuje zakázané jednání, aniž by se dovolávala porušení mimotrestních norem, proto případný omyl pachatele ohledně obsahu příslušných zákonů (na žádné však obviněný v dovolání nepoukázal) je nutné posuzovat nikoli jako omyl právní, ale jako omyl skutkový (srov. §18 tr. zákoníku). K tomu je však třeba zdůraznit, že za situace, kdy je soudem u pachatele zjištěna znalost všech rozhodných okolností, nemohl tento jednat ve skutkovém omylu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 5 Tdo 411/2006).
69. Nejvyšší soud však v posuzované věci s ohledem na všechny ve věci zjištěné skutečnosti, jak byly výše rozvedeny, shledal, že obviněný znal všechny rozhodné skutečnosti, byl s nimi plně obeznámen a věděl, že jde do obydlí poškozených proto, aby je vystěhoval. Z jeho chování, způsobu, jak vůči poškozeným zasáhl, že nejednal sám, ale byli s ním přítomni jím najatí další muži, že byly přistaveny stěhovací vozy, vše svědčí o tom, že jednal při znalosti všech relevantních skutečností, a že to bylo v rozporu s právy poškozených. Jeho čin byl vědomým svévolným aktem. Není proto žádný důvod uvažovat o tom, že by obviněný jednal v omylu. Naopak byly jím naplněny znaky přečinu podle §178 dost. 1, 3 tr. zákoníku po objektivní i subjektivní stránce. Z tohoto důvodu se proto ani soudy otázkou omylu právního ani skutkového nezabývaly, protože pro to nebyl v této věci žádný objektivní důvod. Pokud obviněný tuto skutečnost spojoval s přítomností policie, je třeba poukázat na to, že ta byla na místo činu přivolána poškozeným dne 15. 10. 2018 kvůli podezření, že na místě je páchána majetková trestná činnosti. První výjezd hlídky policie se uskutečnil v dopoledních hodinách, kdy přijala oznámení ohledně sporů týkajících se vystěhování věcí z bývalého domu poškozených, kteří o dům přišli v exekuci. Poškozený na linku 158 oznámil, že mu někdo stěhuje věci a že přišel o peníze. Po příjezdu k nemovitosti na adrese XY, se oznamovatel (poškozený) na místě nenacházel a policie se mu nemohla dovolat. Nacházela se zde L. V., která policii sdělila, že peníze našla, avšak byla rozrušená, že přišli s poškozeným o dům. Uvedla, že zabalila věci a najala si na stěhování dva Ukrajince, kteří se na místě v době příjezdu policie nenacházeli. Dále byl ztotožněn obviněný, který jednal v zastoupení K. Š., a hlídce poskytl veškeré dokumenty ve vztahu k nemovitosti. Výjezd hlídky se opakoval i v odpoledních hodinách kvůli podezření na vloupání do nemovitosti, kdy výsledkem byla stejná, již popsaná, zjištění (č. l. 336, 338 a 340 spisu). Dne 15. 10. 2018 v 19:00 hodin policii opět přivolal poškozený kvůli asistenci se vstupem do domu na předmětné adrese. Hlídka jela na místo a vyžádala si prokázání jeho právního vztahu k nemovitosti, který nedoložil. Na místě byl dále F. H. ml., M. T. a obviněný, který jednal na základě plné moci majitelky domu, uvedl, že dům je prázdný, jelikož ho zpřístupnil pro paní L. V. a osobní věci poškozeného v něm již nejsou. Poslední výjezd policie se uskutečnil dne 16. 10. 2018 v 13:00 hodin, kdy na dispečink volala poškozený s tím, že potřebuje doklady od svého vozidla, které má na adrese předmětné nemovitosti. Hlídka policie po příjezdu na místo ztotožnila přítomné osoby (poškozeného, F. H. ml., K. Š. a P. N.), s tím, že K. Š. uvedla, že dům pronajala obviněnému a v době jeho nepřítomnosti do domu poškozené nevpustí. Převzetí věcí si měl poškozený domluvit s obviněným, což bylo poškozenému sděleno (č. l. 339 spisu). Úkolem policie tudíž nebylo vyvinit obviněného z jeho činu, neboť členové předmětné hlídky na místě nebyli komplexně obeznámeni s celou situací ohledně vystěhování a o činu obviněného v zásadě nic nevěděli, protože netušili, co je skutečným cílem celé akce, a že obviněný v podstatě jedná bez souhlasu uživatelů obydlí, neboť se prokázal listinami, jež obdržel od obviněné K. Š., a které vytvářely domnění o oprávněnosti jeho jednání. Ostatně policie byla přivolána až v době, kdy čin již probíhal. Z těchto důvodů se obviněný, který byl iniciátorem a hlavním aktérem celé události, nemohl dovolávat toho, že policisté byli na místě přítomni, aby mlčky schvalovali nesouhlasné vystěhování, jehož se dopouštěl, protože jejich přítomnost na místě činu byla zajištěna hlavně ze strany poškozeného, který se snažil ochránit své věci, které měl v nemovitosti uložené (viz body 50. rozsudku soudu prvního stupně a 8. usnesení odvolacího soudu). O právní omyl v této věci proto ze všech uvedených důvodů nešlo.
70. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud shledal, že závěr o vině obviněného přečinem podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku má podklad ve všech zjištěných skutečnostech, neboť bylo objasněno, že obviněnému za vinu kladeným jednáním vědomě porušil objekt chráněný tímto ustanovením, dopustil se ho za použití násilí, po vylomení příjezdové brány, a za účasti dalších tří osob, což odpovídá znakům kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 3 citovaného ustanovení.
71. Výhrady obviněného směřovaly i proti přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, protože nebylo přesně zjištěno, čí byly věci, jež měly být poškozeným odcizeny, a jaká byla jejich přesná hodnota, přičemž věci, které odvezl nepovažoval za cizí věci, ale za své vlastní, které nabyl na základě smlouvy uzavřené s poškozeným. Rozporoval taktéž naplnění subjektivní stránky, neboť uváděl, že jednal v právním omylu, neboť nevěděl, že nakládá s cizími věcmi. Pochybení vytýkal i u výše škody, jíž měl svým jednáním způsobit u věcí oceněných na částku 135.875 Kč.
72. Uvedené námitky byly předmětem jeho obhajoby již v předcházejících fázích trestního řízení a soudy obou stupňů je neshledaly důvodnými. I přesto se Nejvyšší soud s argumentací užitou soudy nižších stupňů ztotožnil a v zásadě na ni odkazuje, pro úplnost považuje k námitkám obviněného za nutné uvést, že přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo odcizí cizí věc tím, že se jí zmocní a způsobí-li tímto činem větší škodu.
73. Znak zmocnění se cizí věci lze spáchat buď vlastní rukou, anebo za pomoci nástroje. Pachatel si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle sám (pachatelství) nebo zjedná takovou možnost společně s dalšími osobami buď jenom sobě, nebo jenom další osobě či osobám anebo sobě i dalším osobám (spolupachatelství). U drobných věcí postačí, že je pachatel vezme do kapsy nebo do tašky anebo schová. U větších věcí bude zmocnění se věci záležet v jejím odnesení nebo odvezení. Zda věc je ještě v moci někoho jiného, se posuzuje s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu na základě obecných životních zvyklostí. Pachatel se cizí věci zmocní, když si vytvořil možnost volně s ní nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se odnímá (srov. rozhodnutí č. 21/1972-I., č. 4/2002 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 5 Tz 63/2001). Trestný čin krádeže je dokonán zmocněním se cizí věci s úmyslem přisvojit si ji. Dokonán je, i když pachatel krátce po činu na naléhání poškozeného odcizenou věc vrátí (srov. rozhodnutí č. 27/1966-I. Sb. rozh. tr.). O dokonané přisvojení věci zmocněním jde i tehdy, když pachatel věc odejme z dispozice poškozeného a ukryje ji na jiném místě s úmyslem si ji kdykoli později vyzvednout. V takovém případě je čin dokonán (nejde tedy jen o pokus), ač pachatel věc ukryl v prostoru, v němž se původně nacházela (např. věc ukryl na jiném místě provozovny, než kde byla původně umístěna, peníze ukryje na poště v jiné zásuvce, než ve které jsou obvykle uloženy) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. (§140-421). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1983, 1984]. Pro přezkoumávanou věc je rovněž podstatné připomenout, že odcizení věci nemusí spočívat pouze v jejich odnesení na jiné místo, nýbrž věci lze odcizit i v případě, kdy je pachatel nalezne ve svém domě, ačkoli je tam odložila jiná osoba, která je jejich oprávněným vlastníkem a měla od domu klíč, a tyto věci si pachatel přisvojí s vědomím, komu patří, neumožní poškozenému jejich odvezení z místa a v předmětném domě je uzamkne (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 7 Tdo 153/2006).
74. Cizí věcí v případě krádeže se rozumí jen movitá věc, jež nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu a kterou pachatel nemá ve své dispozici.
75. Vzhledem ke skutkovým zjištěním soudy učiněným nemohou při posouzení shora uvedených obecných zásad obstát výhrady o tom, že obviněný vlastnil věci, které byly z nemovitosti odcizeny. Podle závěru soudů věci byly po celou dobu ve vlastnictví poškozeného F. H., popř. poškozené L. V., a tedy nebyly ve vlastnictví obviněného, pro něhož byly věcmi cizími. Přestože obviněný tuto skutečnost nepřipouštěl a hájil se tím, že do jeho vlastnictví přešly na základě smlouvy sepsané s poškozeným, tak taková obhajoba byla výsledky provedeného dokazování vyvrácena. Soudy dostatečně vysvětlily, že se o jeho věci nejednalo, a šlo o věci pro něj cizí patřící poškozeným, což potvrdili oba poškození ve svých výpovědích, stejně jako svědek F. H. mladší. Nic nesvědčilo o tom, že by tyto věci přešly do vlastnictví obviněné K. Š. poté, co se stala majitelkou předmětného domu. Z vlastnictví k nemovitosti totiž neplyne současně i vlastnictví movitých věcí, které v ním mají její obyvatelé uloženy. Vyvrácena byla i jeho obhajoba o ústní dohodě, popř. nájemní smlouvě s poškozeným, neboť podle skutkových zjištění k žádnému takovému převodu vlastnického práva k movitým věcem, které se v předmětném domě a na přilehlých pozemcích nacházely, nedošlo.
76. Zpochybněn není ani rozsah, v jakém měl obviněný věci odcizit a objasnění jejich hodnoty, k čemuž lze poukázat na body 52. až 54. rozsudku soudu prvního stupně, kde je uvedeno, že hodnota odcizených motorových vozidel, motocyklu a věcí ponechaných v předmětné nemovitosti je doložena znaleckým posudkem vypracovaným znalcem Petrem Rosolem. Vzhledem k tomu, že množství a přesné jednotlivé kusy věcí z celého majetku poškozených nebylo možné již zjistit pro jejich částečné zničení při činu obviněného, a pro odstup času, kdy ty, které byly zajištěny v nemovitosti, byly oceněny, soud při určování výše škody postupoval podle zásady in dubio pro reo . Nutno podotknout, že se jedná jen o škodu minimální, fakticky dohledatelnou, neboť je zřejmé, že v rámci trestného jednání došlo k odcizení i dalších věcí, které orgány činné v trestním řízení nezajistily a jejichž odcizení nebylo k tíži obviněného kladeno. Pokud obviněný vytýkal vadné závěry odborného vyjádření Vlastislava Suchardy, tak lze uvést, že soudy k určování ceny odcizených věcí v jejím minimálním rozsahu z tohoto odborného vyjádření vůbec nevycházely. Ani další tvrzení obviněného neodpovídají obsahu spisového materiálu ani provedenému dokazování. Přesný výčet věcí ve vztahu k společnému jednání obou obviněných, včetně jejich ceny, soud objasnil na základě protokolu o provedení domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků (č. l. 28 a násl. spisu), při níž byly věci, které měly patřit poškozenému a stále se nacházely v jeho bývalém obydlí, zajištěny. Soudy důvodně vycházely z usnesení o vydání věcí podle §80 odst. 1 tr. ř. ze dne 16. 7. 2019 (č. l. 38 spisu a násl.), kdy byly tyto věci vydány poškozenému F. H. jako jejich majiteli, a znaleckého posudku a jeho doplňku z oboru ekonomika, specializace ceny a odhady věcí movitých, jenž vypracoval znalec Petr Rosol (č. l. 1086 až 1107 a 1140 až 1142 spisu), a který byl řádně proveden jako důkaz při hlavním líčení konaném dne 29. 6. 2022 (č. l. 1192 a násl. spisu). Způsob zpracování posudku a ohodnocení věcí tímto znalcem nesvědčí pro důvodnost obviněným uplatněných námitek, jimiž činnost znalce zpochybňoval, neboť ten své závěry ve znaleckém posudku řádně odůvodnil a potvrdil je při hlavním líčení konaném dne 29. 6. 2022. Nadto věci, které ohodnocoval, viděl fyzicky a osobně, kromě Mercedesu Benz W 116 (doplněk znaleckého posudku na č. l. 1140 až 1142 spisu), který oceňoval z fotografií. Věci pak oceňoval podle znaleckého standartu č. 1 z roku 2005, jak vysvětlil při hlavním líčení.
77. Popsaným způsobem zjištěná hodnota dohledatelných věcí, o něž byl majetek poškozených zmenšen, nevykazuje obviněným uváděné nedostatky, protože byla dostatečně objektivně objasněna postupy svědčícími o naplnění hledisek §137 tr. zákoníku. Její rozsah odpovídá větší škodě ve smyslu §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
78. Nejvyšší soud ve směru výhrad obviněného o právním omylu podle §19 odst. 1 tr. zákoníku k tomu, co už rozvedl shora, doplňuje k přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, že obviněný v části dovolání věnované právnímu omylu výslovně neuvedl, proč si měl myslet, že se nedopouští protiprávního jednání, nicméně dále v rámci své argumentace tvrdil, že se ve vztahu k němu nejednalo o věci cizí, nýbrž o věci vlastní, které nabyl na základě dohody s poškozeným. Taková obhajoba, jak již Nejvyšší soud shora vysvětlil, neodpovídá provedenému dokazování.
79. Ve zcela obecné rovině je možné navíc uvést, že platí, že pokud pachatel nevěděl, že se zmocňuje cizí věci, nešlo by o právní omyl podle §19 tr. zákoníku, ale o omyl skutkový podle §18 tr. zákoníku, protože pokud by obviněný byl subjektivně přesvědčen (všem v situaci, kdy by pro takový předpoklad vůbec mohl existovat), že jedná vůči své vlastní věci, pak jeho právní omyl o normativním znaku „cizí věc“ ve skutkové podstatě trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku je nutno posuzovat stejně jako negativní skutkový omyl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 3 Tdo 848/2005). Takové námitky však obviněný nevznesl, navíc z dokazování takové okolnosti nevyplynuly. Jak již bylo uvedeno k přečinu podle §178 odst. 1, 3 tr. zákonku, ani u přečinu krádeže nešlo o právní omyl obviněného, ale o promyšlené jednání, které mělo jediný cíl, a to násilné vyklizení nemovitosti, z níž poškození odmítali odejít. Podle soudy učiněných skutkových zjištění není patrné, že by se obviněný mohl domnívat, že se v podstatě ničeho nedopouští, čemuž ostatně neodpovídal ani způsob toho, jak k vyklizení a násilnému odstěhování poškozených došlo.
80. S ohledem na shora uvedené tudíž Nejvyšší soud shledal, že soudy prokázaly, že obviněný úmyslně odcizil cizí věci, jak je popsáno v tzv. skutkové větě. Důvodně soudy shledaly, že obviněný jednal s úmyslem přímým podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože věděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný ustanovením §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, spočívající v odcizení cizích věcí tím, že se jich zmocní, a chtěl tak učinit, a to zejména kvůli majetkovému zisku, pro což svědčí zjištění, že velká část motorových vozidel poškozeného byla obviněným prodána. Obviněný věděl o tom, že svým jednáním přímo zasahuje do majetkové sféry poškozených a odebírá jim věci z jejich dispozice. Obviněná neměla v nemovitosti uskladněny své věci, nýbrž se jednalo výlučně o věci poškozených, protože žádné předchozí snahy o vyklizení nemovitosti z její strany nebyly úspěšné. Obviněný jednal se záměrem věci poškozených bez jejich vědomí odvézt na jiné místo, prodat je anebo jim k těmto věcem odepřít přístup, jak také učinil, a proto spáchal přečin krádeže. Všechny uvedené skutečnosti svědčí o splnění podmínek přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože věděl o tom, že svým jednáním může způsobit následek v podobě majetkové škody, a chtěl tak učinit, a proto soudy nepochybily při právním posouzení činu obviněného jako přečinu podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
81. Výrok o trestu obviněný napadal tvrzením, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, nereflektující zásadu proporcionality a měl mu být uložen trest podmíněný, což jsou námitky, které nelze uplatnit prostřednictvím žádného důvodu uvedeného v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě skutkových vad, což se výroku o trestu vůbec netýká, a podle důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné s ohledem na jeho zákonnou dikci týkající se „jiného hmotně právního posouzení“ požadovat, pokud jde o výrok o trestu, nápravu jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci však obviněný svými námitkami těmto podmínkám obsahově nedostál, protože důvodem dovolání, jenž je určen k nápravě vad při ukládání trestu je §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., podle kterého se dovolání podává, byl-li uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný tento důvod neuplatnil, avšak v dané věci ani takové okolnosti, které by těmto zákonným podmínkám odpovídaly, nenastaly, a obviněný je ani v dovolání nevytýkal.
82. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud posuzoval, zda soudy neporušily zásadu proporcionality a zda nejde o trest extrémně přísný, avšak žádný takový exces při ukládání trestu neshledal. Soudy obou stupňů zkoumaly podmínky rozhodné pro jeho uložení s potřebnou pečlivostí. Podle obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že podrobně uvedly veškeré zákonem vyžadované okolnosti, zejména soud prvního stupně vysvětlil úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídil, na jejichž základě dospěl k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v odpovídající výměře (viz bod 58., 59. jeho rozsudku). K námitkám obviněného se jemu uloženým trestem odnětí svobody zabýval i odvolací soud, který v závěrech soudu prvního stupně neshledal vady a výrok o trestu považoval za dostatečný a potřebný, odpovídající všem okolnostem, jež byly v přezkoumávané věci zjištěny (viz bod 12. usnesení odvolacího soudu). Takový postup svědčí o dostatečném zhodnocení všech potřebných hledisek (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12). Obviněný byl ohrožen trestní sazbou od jednoho roku do pěti let, trest mu byl ukládán jako souhrnný za sbíhající se přečiny jednak maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku na základě rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 32 T 67/2019, a jednak za přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 2 T 109/2019. Výměra dvou let za veškerou sbíhající se trestnou činnost se jeví trestem spíše mírným, soud však přihlédl k tomu, že obviněný před tímto odsouzením trestán nebyl. Posuzoval též skutečnosti rozhodné pro jeho nepodmíněnost, a dospěl k závěru, že s ohledem na okolnosti, za kterých byla trestná činnost spáchána a její následky spočívající v tom, že zbavil poškozené obydlí, museli si najít náhradní ubytování, a to ze dne na den, a zbavil je jejich movitých věcí, k nimž již neměli žádný přístup, což činil s vehemencí a tvrdostí vůči poškozeným i jejich majetku, není uložený trest extrémně přísný, a nejde o trest exemplární ani nespravedlivý, neboť je odrazem jednání obviněného, na které bylo třeba působit právě takto zvolenou sankcí, což soudy dostatečně a přesvědčivě odůvodnily, včetně zařazení obviněného do příslušného typu věznice (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, a další). Jde o trest předvídatelný a akceptovatelný z hlediska zásad pro ukládání trestu. Takto uložený trest obstojí i v rámci testu proporcionality (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, též ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 3675/16, aj.).
83. Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů shledal, že výhrady obviněného nejsou důvodné, protože soudy činy kladené mu za vinu dostatečně objasnily a správně právně posoudily po všech stránkách, neboť důsledně zkoumaly naplnění všech znaků přečinů porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
VI. Závěr
84. Závěrem lze uvést, že soudy se s obdobnou argumentací obviněného již vypořádaly a reagovaly na ni, což svědčí o zjevné neopodstatněnosti dovolání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002). V projednávané trestní věci nedošlo ve skutkových ani právních závěrech soudů obou stupňů k vytýkaným nedostatkům, a proto na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu Nejvyšší soud učinil závěr, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
85. Vzhledem k tomuto výsledku dovolacího řízení neshledala předsedkyně senátu důvody pro obviněným navrhovaný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. a přerušení jemu nařízeného výkonu trestu odnětí svobody.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 6. 2023
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu