ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1254.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1254/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. ledna 2008 o dovolání obviněného M. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 6 To 299/2007, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 5 T 263/2006, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 6 To 299/2007, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. 2. 2007, sp. zn. 5 T 263/2006, zrušují .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. 2. 2007, sp. zn. 5 T 263/2006, byl obviněný M. S. uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zák., ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák. ve znění platném do 30. 6. 2006 a poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle §184 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §224 odst. 3, §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem; podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození A. L., S. K. a M. K., P. L., A. L., R. b. p. O., z. p., V. z. p. České republiky, územní pracoviště F.-M., K. p., a. s., odkázáni na svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedených trestných činů dopustil tím, že dne 10. 4. 2004 kolem 02:20 hodin řídil po místní komunikaci v obci B., okr. F.-M., v podnapilém stavu osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda 105 GL, kdy po předchozí souběžné jízdě se železniční tratí vjel na železní přejezd dvoukolejné trati, zabezpečené zvukovým a světelným výstražným zařízením se dvěma červenými střídavě přerušovanými světly v činnosti, v době průjezdu vlaku Pn 49 7.. vedeného strojvedoucím V. V., když při střetu a následném sunutí vozidla až do zastavení vlakové soupravy utrpěla spolujezdkyně ve vozidle E. K. zranění, spočívající zejména ve zhmoždění kmene mozkového při zlomenině spodiny lební a roztržení kloubního spojení mezi kostí týlní a 1. krčního obratle, kterým na místě dopravní nehody podlehla, spolujezdkyně S. L. utrpěla zranění spočívající v roztržení mozkového kmene při zlomeninách spodiny lební, kterým na místě nehody podlehla, spolujezdkyně A. L. utrpěla zranění spočívající v tříštivé zlomenině klenby lební se zhmožděním mozku v oblasti v oblasti čelního laloku, rozsáhlé poranění v oblasti pravé očnice s enukleací pravé oční koule, s následným vznikem sekundární epilepsie a dobou léčení do 30. 9. 2006, spolujezdec M. Š. utrpěl zranění spočívající v otřesu mozku, tržné rány ve spánkové krajině s dobou léčení delší sedmi dnů, když dále bylo zjištěno, že v době řízení činil obsah alkoholu v krvi obviněného 1,85 promile a v jeho moči byla následně prokázána přítomnost metabolitu delta-9-tetrahydrocannabinolu.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný, který jej zaměřil proti všem jeho výrokům, a poškození S. a M. K., kteří brojili proti výroku o náhradě škody. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 6 To 299/2007, byla odvolání obviněného jakož i jmenovaných poškozených podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i na něj navazujícím výrokům. Odkázal v něm na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. b), d), g), l) tr. ř. a namítl, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 tr. ř., ačkoliv byly v řízení dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. b), d), g) tr. ř.
Senát Okresního soudu ve Frýdku-Místku označil za podjatý, protože nerespektoval jeho práva a zamítl požadavek obhájce, aby mohl obviněný v jednací síni sedět vedle něho. Odmítl odůvodnění zamítnutí takového požadavku soudem prvního stupně a nesouhlasil s jeho tvrzením, že záznamové zařízení nebylo uzpůsobeno tomu, aby mohlo být jeho požadavku vyhověno. Měl za to, že soud prvního stupně upřednostnil neexistující právo znalce sedět vedle obhájce před právem obviněného a nerespektoval ustanovení §41 Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001- Org. ze dne 3. 12. 2001. Pokud záznamové zařízení u místa pro obhájce bylo dost dobré pro případné reakce znalce, bylo dost dobré i pro dovolatele. Upozornil, že zmíněná instrukce hovoří o tom, kde obviněný sedí, a nikoliv o tom, kde vypovídá, a mohl být tedy vyzván, aby přistoupil k záznamovému zařízení u řečniště. Vyjádřil přesvědčení, že zasedací pořádek v jednací síni není pouze technickou podmínkou konání hlavního líčení, že citovaná instrukce Ministerstva spravedlnosti upřesňuje způsob uplatnění práv obviněného a obhájce uvedených v §33 a §41 tr. ř. a že jejím nerespektováním došlo k vědomému porušením těchto práv. Připomenul, že senát Okresního soudu ve Frýdku-Místku rozhodoval ve stejném složení také trestní věc M. Š., který byl dříve stíhán pro stejnou událost. Podjatost předsedy senáty spatřoval i v jeho reakcích na námitky obhájce při výslechu znalce Ing. P. K. u hlavního líčení dne 14. 2. 2007. Vyjádřil proto své přesvědčení, že senát okresního soudu ve složení JUDr. P. P., Ing. M. G. a Ing. P. H. je pro podjatost vyloučen z projednávání jeho trestní věci.
S připomenutím rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1058/2002 uvedl, že ačkoli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zaměřen především na formální aspekt požadované přítomnosti, je v případě uplatnění tohoto dovolacího důvodu alespoň v minimální míře nezbytné hodnotit i materiální aspekt přítomnosti obviněného, přičemž za rozhodující je v tomto ohledu považována možnost reálného uplatnění příslušných procesních práv. Měl za to, že postupem soudu prvního stupně, který důsledně nerespektoval zmíněnou směrnici, mu ve svých důsledcích byla upřena možnost reálně uplatňovat svá procesní práva, radit se se svým obhájcem apod.
Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný znovu upozornil na extrémně rozdílné závěry znaleckých posudků prof. PhDr. J. S., Dr.sC., který jej nejdříve jako osobu sedící na místě řidiče v době vzniku dopravní nehody vyloučil, soudům obou stupňů vytkl, že v rozporu s obsahem znaleckých posudků PhDr. J. S., DrSc., a Ing. P. K. dovodily vinu obviněného, a to i ve zdravotnické části, ačkoliv v tomto ohledu měl být vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Tvrdil, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry existuje extrémní nesoulad. Upozornil na rozpory ve výpovědích policistů I. K., M. T., D. P., N. S. a J. M., z nichž je podle dovolatele zřejmé, že N. S. nemohl mít v nočních hodinách od D. P. informaci, že řídil obviněný M. S., protože svědek takovou informaci neměl a mít nemohl. Jmenovaný totiž až po 6.00 hod. vyslal do nemocnice J. M., aby zjistil totožnost dvou mužů. Pro závěr, kdo řídil motorové vozidlo od restaurace N. C. do místa střetu, nemají výpovědi policistů M. T. a J. M. žádnou vypovídající hodnotu. Takové zjištění nevyplývá ani z výpovědí nezainteresovaných osob J. K., R. F., B. M., z provedených důkazů je ale zřejmé, že M. Š. nevadilo řídit vozidlo pod vlivem alkoholu a že M. Š. nespal ve vozidle na místě spolujezdce. Poukázal na rozdílnost výpovědí svědka P. Š., který v přípravném řízení uvedl, že M. Š. při návštěvě v nemocnici řekl, že v důsledku nehody přišel o nářadí za 60.000,- Kč a že M. S. měl říci, že zabil tři ženské; v hlavním líčení pak vypověděl, že M. Š. měl hovořit o vercajku a M. S. se měl vyjádřit, že „… zabil dvě holky“. Soudům obou stupňů dále vytkl, že se náležitě nevypořádaly s rozpory ve výpovědích svědka R. T., s otázkou, kdy proběhla jeho návštěva v nemocnici, a zda se tak stalo v přítomnosti svědkyně N. B. nebo K. K., neodůvodnily, proč vycházely z výpovědi svědka R. T. z hlavního líčení. Jestliže odvolací soud nevyslovil, že jeho jednání nevykazuje znaky žádných trestných činů, nerespektoval extrémní nesoulad mezi učiněnými sutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně, ztotožnil se s nimi, aniž by provedl jím navrhované doplnění dokazování, spočívá podle něj jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby sám rozhodl ve věci rozsudkem tak, že jej podle §226 písm. c) tr. ř. zprostí obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že z pouhé skutečnosti, že nebyl dodržen zasedací pořádek u hlavního líčení, nelze činit o případném vyloučení soudců ve smyslu §30 tr. ř. žádné relevantní závěry. Za nedůvodnou označil i námitku dovolatele stran vyloučení senátu soudu prvního stupně pro poměr k projednávané věci, neboť senát v původní věci proti M. Š. toliko učinil závěr, že nebylo prokázáno, že by se žalovaného skutku M. Š. dopustil a obžaloby ho podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil. Nic přitom nevylučovalo možnost, aby v případě, že v nové (tj. dovolavané) věci nebude vina obviněnému M. S. prokázána, byl i on podle §226 tr. ř. obžaloby zproštěn. Námitka dovolatele, že nemohl v průběhu hlavního líčení sedět vedle svého obhájce, neodpovídá důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., ale ani žádnému jinému dovolacímu důvodu podle §265b tr. ř. Dovolání bylo podáno i s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale tato část uplatněných námitek směřuje podle něj výlučně proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Dovolatel sice poukazuje na extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením, ten však podle jeho názoru zjištěn nebyl. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný v souladu s touto podmínkou odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. b), d), g) tr. ř.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Ze smyslu námitek obviněného plyne, že senát Okresního soudu ve Frýdku-Místku ve složení předseda senátu JUDr. P. P. a přísedící Ing. M. G. a Ing. P. H. (nadále „soudci“) podle něj rozhodl ve věci jako vyloučený orgán. Tuto svoji výhradu odůvodnil především tím, že soud prvního stupně nerespektoval ustanovení §41 odst. 2 a zejména 3 instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, č.j. 505/2001-Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy (nadále Instrukce Ministerstva spravedlnosti), neumožnil mu sedět bez vážného důvodu vedle svého obhájce, z čehož vyvozoval, že byla významně porušena práva obhajoby uvedená v §33 a §41 tr. ř. Upozornil též, že stejný senát rozhodoval také trestní věc M. Š., který byl dříve stíhán pro stejnou událost, a jeho podjatost spatřoval i v reakcích předsedy senátu na námitky obhájce při výslechu znalce Ing. P. K.
Formálním předpokladem pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Z obsahu spisu vyplývá, že zmíněná okolnost, tj. že ve věci rozhodli označení soudci Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako vyloučený orgán, byla v řízení před tímto soudem jakož i Krajským soudem v Ostravě (coby součást odvolacích námitek obviněného) namítnuta. Usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 5 T 263/2006, bylo rozhodnuto tak, že podle §31 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. ř. není z projednávání věci vyloučen senát ve složení předseda senátu JUDr. P. P. a přísedící Ing. M. G. a Ing. P. H. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 6 To 300/2007, byla stížnost obviněného proti označenému usnesení soudu prvního stupně podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. Formální předpoklady pro použití tohoto důvodu dovolání ve vztahu k osobám jmenovaných soudců tak byly splněny.
Z hlediska věcného je třeba k námitkám obviněného rekapitulovat, že soud prvního stupně reagoval toliko na tu část námitek, která se týkala tvrzené chybné aplikace §41 Instrukce Ministerstva spravedlnosti, a měl za to, že v rozporu s ní nepostupoval, neboť konkrétní podmínky v jednací síni neumožňovaly, aby obviněný seděl vedle svého obhájce. Předpoklady pro vyloučení označených soudů proto nebyly shledány. S tímto názorem se ztotožnil i soud rozhodující ve druhém stupni, ten navíc dodal, že předsedou senátu stanovený zasedací pořádek v jednací síni je pouze technickou podmínkou konání hlavního líčení a nelze z něj dovodit, že by jím byla poškozena práva obviněného a jeho obhájce. Tento soud se zabýval i námitkou obviněného, že senát ve stejném složení v minulosti projednával tutéž dopravní nehodu, tehdy byl však obviněn a obžalován M. Š., který byl posléze jeho rozhodnutím pravomocně zproštěn obžaloby. Uvedl, že tato trestní věc byla v souladu s rozvrhem práce přidělena senátu 5 T, jemuž předsedá JUDr. P. P., a takový postup je v souladu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obdobnou argumentaci lze najít i v odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odvolání obviněného.
Ve vztahu k námitkám obviněného je aktuální ta část čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle které má každý právo na to, aby jeho záležitost byla projednána (mimo jiné) nezávislým a nestranným soudem. Listina základních práv a svobod pak v čl. 36 odst. 1 též stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Pro vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v §30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení.
V posuzovaném případě je relevantní ustanovení §30 odst. 1 tr. ř., podle něhož je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné i soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Ústavní soud (např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04, I. ÚS 722/05) ve shodě s řadou rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva vyložil, že nestrannost soudu (soudce) má dva aspekty: nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti, přičemž i pouhé zdání v tomto směru může mít význam (např. v rozhodnutí Piersack proti Belgii ze dne 21. září 1982, §30, soud konstatoval, že z rozhodování by měl být vyloučen soudce, u něhož existuje opodstatněná obava, že není zcela nestranný, neboť v sázce je důvěryhodnost, kterou soudní moc musí vzbuzovat v demokratické společnosti a zejména u účastníků řízení; srov. též Wettstein proti Švýcarsku ze dne 21. prosince 2000, §42 - 44). Ústavní soud v jiných souvislostech připomněl, že vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle §30 odst. 1 tr. ř. není založeno pouze na pochybnostech o jejich poměru k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i na hmotně právním rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly (k tomu např. nález sp. zn. II. ÚS 475/99, publikovaný in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 16, č. 182/1999, nález sp. zn. II. ÚS 105/01, publikovaný tamtéž, sv. 23, č. 98).
Námitka obviněného, jejíž podstatou bylo tvrzení, že soudci soudu prvního stupně JUDr. P. P., Ing. M. G. a Ing. P. H. byli vyloučeni proto, že v hlavním líčení nebyla důsledně respektována ustanovení §41, zvláště pak §41 odst. 3 Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, č.j. 505/2001-Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, je z hlediska uplatněného důvodu dovolání zjevně neopodstatněná.
Obviněný vyvozoval, že důsledkem nerespektování zasedacího pořádku v jednací síni jsou pochybnosti, že pro poměr k jeho osobě nemohli soudci nestranně rozhodnout. Ustanovení §41 odst. 3 Instrukce skutečně stanoví, že obviněný sedí u stolu umístěného na levé straně před pódiem při pohledu od soudního stolu. Má-li obviněný obhájce, sedí vedle svého obhájce po jeho levé straně. Podle odst. 5 Instrukce v závislosti na prostorových možnostech jednací síně a charakteru projednávané trestní věci může předseda senátu stanovit v jednotlivých případech odchylný zasedací pořádek, než je uveden mimo jiné i v odst. 3. Dovolací soud neshledává potřebným zabývat se důvodností argumentů, jež vedly soud prvního stupně k odlišnému zasedacímu pořádku než zasedacímu pořádku předpokládanému v ustanovení odst. 3 Instrukce. Je totiž jasné, že důsledky, které obviněný ze stanovení odchylného zasedacího pořádku vyvozoval, není možné akceptovat. K žádnému relevantnímu porušení jeho práv zakotvených v §33 či práv jeho obhájce uvedených v §41 tr. ř. nedošlo a reálně dojít ani nemohlo. Na námitkách této povahy pochybnosti, že jmenovaní soudci nemohli nestranně rozhodnout, založit nelze.
Ve shodě s názorem státního zástupce i Nejvyšší soud pokládá za významnější námitku, že titíž soudci rozhodovali také trestní věc M. Š., který byl dříve stíhán pro stejnou událost, jejíž smysl lze chápat tak, že podle názoru dovolatele přicházelo v úvahu vyloučení soudců soudu prvního stupně pro poměr k projednávané věci.
Projednávanou věcí se rozumí skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít vždy zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům jí se týkajících objektivně a nestranně. O takový poměr půjde především v případech, kdy soudce sám nebo osoba mu blízká byli poškozeni projednávanou trestnou činností, případně mohou-li mít na výsledku řízení osobní zájem apod. Naproti tomu sem - bez dalšího - nepatří poměr abstraktního rázu, spočívající v hodnocení důkazů soudcem a z něj vycházejícím právním názorům soudce, jako přístupu k projednávané věci, protože zde nejde o osobní poměr k věci samé (v judikatuře srov. např. rozhodnutí publikované pod č. 13/2002 - T 339 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, usnesení Nejvyššího soudu 3 Tdo 728/2006).
Z obsahu spisového materiálu jakož i vyžádaného spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 5 T 158/2004 se podává, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 5 T 158/2004, byl obviněný M. Š. zproštěn obžaloby pro skutek ze dne 10. 4. 2004 popsaný shodně se skutkem, jímž byl v nyní posuzované věci uznán vinným obviněný M. S. s tím rozdílem, že v popisu skutku byla mimo jiné uváděna též zranění, jež měl jako spolujezdec utrpět M. S. a odchylně bylo uvedeno i množství alkoholu v krvi obviněného, čímž měl spáchat trestné činy ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zák., ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák. a poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení podle §184 tr. zák. Rozsudek nabyl právní moci dne 3. 2. 2006. Současně je třeba dodat, že okresní soud rozhodoval v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. P. P. a přísedících Ing. M. G. a Ing. P. H.
Již na tomto místě Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že tato okolnost sama o sobě není důvodem pro vyslovení závěru o vyloučení těchto soudců z projednávání (v pořadí druhé) trestní věci. Rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení je jistou výjimkou ze zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, jež je zakotvena v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a jako výjimku je třeba ji též vnímat. Znamená to, že takové rozhodnutí lze učinit jen při důsledném dodržení jeho zákonných podmínek a pečlivě a přesvědčivě je odůvodnit. Právní teorie i soudní praxe proto v tomto smyslu vycházejí z restriktivního výkladu §30 odst. 1 tr. ř., založeného na oprávněném požadavku profesionality soudce, který je povinen nepřihlížet ke skutečnosti, že obviněný či svědek v jiné jím projednávané věci v minulosti vystupovali v určitém procesním postavení. Podle názoru Nejvyššího soudu se v posuzovaném případě nejedná o výjimečný případ, odůvodňující vyloučení soudce z projednávání věci podle §30 odst. 1 tr. ř.
Vyloučení jmenovaných soudců nelze dovozovat jen ze skutečnosti, že obě trestní věci spojuje inkriminovaná událost ze dne 10. 4. 2004 a že o žalovaném skutku původně trestně stíhaného M. Š. bylo stejnými soudci v trestní věci označeného soudu pod sp. zn. 5 T 158/2004 rozhodnuto zprošťujícím výrokem. Námitka týkající se údajně podjatého přístupu soudců k meritornímu rozhodnutí v dovolatelově věci nebyla ostatně opřena o žádné konkrétní skutečnosti, jež by dokládaly, že jejich vztah k předmětné věci (nad rámec jejich činnosti jako soudců) měl takovou povahu, že by to vzbuzovalo důvodné pochybnosti o jejich objektivitě a nestrannosti při rozhodování. Z dokazování provedeného v hlavním líčení vyplývá, že soud prvního stupně vycházel z poněkud modifikované situace dokazování, které bylo nově doplněno o obviněným předložený znalecký posudek, a v hlavním líčení jeho zpracovatele znalce z oboru dopravy, odvětví silniční dopravy RNDr. M. S. vyslechl. Provedené důkazy hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a třebaže jeho závěry dovolací soud zcela nesdílí, nelze jim vytknout, že by vybočovaly či dokonce extrémně vybočovaly z rámce plnění povinností vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. způsobem svědčícím o podjatém přístupu k věci. Nelze ani opodstatněně konstatovat, že by závěry soudců byly do té míry ovlivněny hodnotícími úsudky v trestní věci sp. zn. 5 T 158/2004, že by to soudcům bránilo v objektivním a nestranném rozhodnutí v nyní posuzované trestní věci dovolatele. Dovolatelův argument, že o podjatosti senátu svědčí i reakce předsedy senátu na námitky obhájce při výslechu znalce Ing. P. K., v daných souvislostech nelze akceptovat.
Za těchto okolností tedy odvolací soud správně uzavřel, že důvody, pro které by jmenovaní soudci měli být v předmětné věci z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučeni, neexistují.
Dovolací soud je přesvědčen, že tento názor, korespondující s již zmíněným jeho rozhodnutím ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 728/2006, není v kolizi ani s názorem vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1269/2005, který reagoval na skutkově odlišnou situaci a byl založen právě a jen na výjimečnosti konkrétního stavu dokazování. V obou zde zmiňovaných trestních věcech rozhodoval samosoudce v řízeních vedených o trestných činech křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 tr. zák. V případech obou řízení bylo nutno provést důkaz výpověďmi obviněného, přičemž hodnocení jejich pravdivosti mělo zásadní význam pro závěr o naplnění znaků souzených trestných činů v obou trestních věcech. Skutky, jež byly předmětem obou podaných obžalob, se částečně překrývaly, neboť vždy bylo posuzováno chování a jednání poškozeného a obviněného konkrétního dne a v obou případech vystupovali oba ve vzájemném postavení obviněného a poškozeného (v opaku). V daných souvislostech nutno znovu upozornit na to, že se jednalo o trestní stíhání pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, pro který je typické, že si soud již v původním řízení učiní závěr o nepravdivosti předmětné výpovědi, což může být podle okolností případu potencionálně způsobilé ovlivnit jeho rozhodování ve věci do budoucna. O to se ale v posuzovaném případě nejednalo a vzhledem k rozsahu i povaze dokazování soudu nic nebránilo, aby o vině obviněného M. S. rozhodl objektivně a nezávisle na výsledcích řízení vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 5 T 158/2004, jež se týkalo M. Š.
V této části má proto Nejvyšší soud dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Znamená to, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle něhož nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. by mohl být naplněn také tehdy, pokud by soud v hlavním líčení, které jinak probíhalo v přítomnosti obviněného, tohoto vykázal z jednací síně, aniž by dodržel postup uvedený v §204 odst. 2 tr. ř., podle něhož obviněný může být vykázán jen usnesením senátu po předchozí výstraze, a to jen na dobu nezbytně nutnou. Jakmile mu byl povolen znovu přístup do jednací síně, sdělí mu předseda senátu podstatný obsah jednání konaného v jeho nepřítomnosti, aby se k němu mohl vyjádřit. Obdobně lze dovodit, že zmíněný dovolací důvod by mohl být naplněn i tehdy, jestliže soud v hlavním líčení po dobu výslechu svědka vykáže obviněného z jednací síně bez splnění podmínek ustanovení §209 odst. 1 tr. ř., přičemž platí, že po návratu do jednací síně musí být obviněný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný nenamítal svou fyzickou nepřítomnost u hlavního líčení, resp. u veřejného zasedání, ale zpochybnil reálnou možnost obhajovat se. Tuto pochybnost založil, jako v předchozím případě, na tvrzení, že v rozporu s citovanou Instrukcí Ministerstva spravedlnosti neseděl vedle svého obhájce, ale na „lavici obžalovaných“ před senátem. Tuto námitku však pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze. Jak již bylo vyloženo, relevantně lze vytýkat zásadně skutečnost, že v rozporu se zákonem bylo hlavní líčení či veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. O takovou situaci a ani situaci jí obdobnou se však v daném případě nejednalo. Dovolatel se hlavního líčení po celou dobu jeho trvání osobně zúčastnil, měl toliko výhrady proti zasedacímu pořádku v jednací síni, z čehož vyvozoval, že mu nebylo umožněno kvalitně vykonávat svoji obhajobu. Podle přesvědčení dovolacího soudu tato výhrada obviněného zjevně stojí mimo důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Pro úplnost lze poznamenat, že ani případné nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně o zasedacím pořádku v jednací síni nebylo samo o sobě reálně způsobilé nepříznivě zasáhnout do realizace práva na obhajobu a ani jej v tomto smyslu nijak neovlivnilo, jak je patrné z protokolu o hlavním líčení.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil výhrady, které směřovaly proti rozsahu dokazování, způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud ve Frýdku-Místku a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Ostravě. V zásadě totiž namítl, že soudy vyšly z nesprávných skutkových zjištění, a tvrdil, že vozidlo neřídil. Zcela odlišným způsobem hodnotil výpovědi svědků I. K., D. P., J. M., N. S., M. T., svědků z restaurace N. C. R. F., J.K. a známých M. Š. R. T. a P. Š. Své námitky soustředil i vůči správnosti a přesvědčivosti znaleckých posudků znalců prof. PhDr. J. S., DrSc., Ing. P. K. a vytkl, že jeho vinu soudy dovodily z technického znaleckého posudku, ač k charakteru a možnostem vzniku jeho zranění jakož i zranění M. Š. měl být zpracován znalecký posudek znalcem z oboru zdravotnictví.
Se zřetelem na povahu vytýkaných vad je tedy evidentní, že obviněný v dovolání uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na základě své vlastní verze skutkového děje (vozidlo v době střetu s vlakem neřídil) primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Jím vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních. To ostatně dovolatel ani nezpochybňoval; uvedl však, že dovolací důvod je uplatněn relevantně i tehdy, pokud je v jeho rámci tvrzena existence extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů.
V ústavněprávní rovině se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04).
Z pohledu ústavněprávního lze podle ustálené praxe Ústavního soudu vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.
Jako první se vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu „opomenut“) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Obviněný konkrétně vytkl vady spočívající v tzv. opomenutých důkazech a svévolném hodnocení důkazů.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zjevné, že jako významné důkazy svědčící o vině obviněného byly hodnoceny znalecké posudky z oboru dopravy, odvětví silniční dopravy Ing. P. K. a z oboru forenzní biomechaniky prof. PhDr. J. S., DrSc. Obviněný přesvědčivost závěrů těchto znaleckých posudků zpochybňoval, upozornil, že závěr soudů o tom, kdo seděl bezprostředně po střetu automobilu s vlakem na místě řidiče a spolujezdce se opíral o technická hlediska znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví silniční dopravy, ač relevantně k charakteru a možnostem vzniku zranění řidiče a spolujezdce měl být vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství.
Výhrada obviněného je důvodná. Z obsahu zmíněného znaleckého posudku, v jehož zadání bylo provést analýzu dopravní nehody se zaměřením na pohyb osádky ve vozidle v průběhu jeho střetu s drážním vozidlem, se podává, že znalec se vyjádřil (a jinak učinit ani nemohl) v tom smyslu, že z čistě technického hlediska měl v čase bezprostředně po střetu automobilu s vlakem větší šanci k otřesu mozku (který byl diagnostikován u M. Š.) nikoliv řidič, ale spolujezdec na pravém předním sedadle po tupém nárazu na hlavu zprava a vzápětí ještě zleva nárazem řidičovy hlavy. Na otázky týkající se povahy zranění řidiče a spolujezdce na předním pravém sedadle vozidla jakož i otázky, zda jím z technického hlediska předpokládaný vznik zranění odpovídá skutečně mechanismu jeho vzniku i z hlediska medicínského, však relevantní odpověď dát nemohl. Odpověď na takto položené otázky může dát toliko znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Vše nasvědčuje tomu, že absence tohoto důkazu byla nahrazena důkazem v podobě znaleckého posudku z oboru forenzní biomechaniky. Podle přesvědčení dovolacího soudu ale takto opatřený a provedený důkaz nemůže absenci znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, v konkrétním případě rovnocenně nahradit.
Především je třeba vzít v úvahu, že samotný znalecký obor forenzní biomechaniky je relativně mladým oborem, jehož teoretická a metodologická báze je doposud neustálená a jehož výsledky nejsou dostatečně verifikovány ve forenzní praxi. O tom, že tento znalecký obor není prozatím dostatečně etablovaný a praktickým používáním dostatečně verifikovaný, svědčí již ta samotná skutečnost, že prof. PhDr. J. S., DrSc., je jediným znalcem v České republice, zapsaným pro tento obor v seznamu znalců. V situaci, kdy v odborné znalecké komunitě neexistuje možnost vzájemné kontrolovatelnosti větším počtem erudovaných odborníků, zvyšuje se nesporně riziko možných omylů a chyb, jež nelze ani ve vědeckém poznání plně vyloučit. Jakkoli je nepochybné, že v zájmu rozvoje obecného vědeckého poznání je třeba při vědeckém bádání připustit použití i zcela novátorských a dosud nedostatečně aprobovaných poznatků a metod, při jejich aplikaci k účelům znaleckého zkoumání v trestním řízení je však třeba postupovat se zvýšenou opatrností a na jejich hodnocení je nutno klást zvýšené nároky. V trestním řízení jsou totiž „ve hře“ mimořádně závažné lidské hodnoty, totiž spravedlivé soudní rozhodování o vině a trestu obviněného. Za takového stavu musí orgány činné v trestním řízení přistupovat k hodnocení znaleckých posudků obzvláště obezřetně (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06).
V daných souvislostech nelze přehlédnout a nechat stranou pozornosti, že znalec prof. PhDr. J. S., DrSc., vypracoval znalecký posudek z oboru forenzní biomechaniky i ve věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 5 T 158/2004 a závěry, k nimž dospěl v přípravném řízení a poté v řízení před soudem, byly diametrálně odlišné. Zatímco podle původních závěrů stanovil, že z hlediska forenzně biomechanického hodnocení na místě řidiče seděl M. Š., neboť biomechanické limitní hodnoty jsou tak vysoké, že je možné vyloučit osobu M. S. na místě řidiče v okamžiku střetu, v hlavním líčení, odkazuje na zkvalitnění vstupních informací v podobě znaleckého posudku znalce Ing. P. K., uvedl, že je biomechanicky přijatelná taková varianta, že silové působení na levou část těla M. Š. a zranění převážně na levé straně těla (hlava, trup, loket) je biomechanicky přijatelné pro pohyb těla z místa spolujezdce vlevo a vypadnutí z auta dveřmi u řidiče. Je pravdou, že v nyní posuzované věci, opíraje se o znalecký posudek Ing. P. K., jsou závěry znalce shodné, avšak znalec sám předeslal, že posouzení pohybu nepřipoutaných osob, stanovit, kdo řídil a kdo seděl na místě spolujezdce, je z hlediska biomechaniky velmi komplikované a nelze to jednoznačně rozhodnout. Podle mechanismu zranění a pohybové analýzy je biomechanicky přijatelná poloha M. Š. na místě spolujezdce. Protože zdůvodnění odkazem na „přijatelnost z hlediska biomechaniky“ nelze mít za přesvědčivou argumentaci, návrh na doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, nelze považovat za nadbytečný, jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud (strana 8).
Na soudu prvního stupně, jemuž jinak nelze upřít svědomitý přístup k objasnění věci, proto bude, aby dokazování doplnil o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jež bude zaměřen na povahu a mechanismus vzniku zranění zjištěných u obviněného a M. Š. v konfrontaci s technickou částí znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví silniční dopravy Ing. P. K., týkající se pohybu neupoutaných těl ve vozidle, jehož závěry obviněný v dovolání nezpochybnil. Současně je třeba, aby se znalec vyjádřil, zda s ohledem na povahu zranění, jež M. S. a M. Š. utrpěli, byli s to lucidně odpovídat na otázky policistů krátce po nehodě při jejich návštěvě v nemocnici. Poté nechť provedené důkazy znovu hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu v souladu se zásadami ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a znovu o vině obviněného rozhodne; je na místě dodat, že vyvstane-li potřeba provedení i důkazů dalších, nezbytných k náležitému zjištění skutkového stavu, opatří a provede i tyto.
Vedle odstranění výše vytknutých nedostatků doplněním dokazování bude vhodné upřesnit popis skutku v tzv. skutkové větě tak, aby striktně odpovídal zákonným znakům skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zák., nedojde-li k jiným změnám. Je totiž žádoucí, aby v případě, že znakem trestného činu je porušení jiných předpisů než trestního zákona, byly ve skutkové větě výroku o vině tyto předpisy specifikovány nejen ve zjištění, jakým jednáním je obviněný porušil, ale i odkazem na konkrétní ustanovení předpisu, o jehož porušení jde, což beze zbytku splněno nebylo [soud prvního stupně konkrétní odkaz na ustanovení §4 písm. a), b), §5 odst. 2 písm. b), §28 odst. 1 a §29 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 361/2000 Sb. učinil v odůvodnění rozsudku].
Protože dovolací soud shledal dovolání obviněného, odkázal-li v něm na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., opodstatněným, zrušil z jeho podnětu napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě a jako vadnou část předcházejícího řízení zrušil i rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Zrušil současně také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud prvního stupně vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Vady napadeného rozhodnutí nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, a proto Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. ledna 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková