ECLI:CZ:NS:2010:4.TDO.3.2010.1
sp. zn. 4 Tdo 3/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. února 2010 o dovolání obviněných J. H., a P. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 10 To 279/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 1 T 44/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná P. K. byla odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 1 T 44/2006, pod bodem 2) rozsudku pro pomoc k pokusu trestného činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §8 odst. 1 tr. zák. k §247 odst. 1 písm. b) tr. zák. Dále byla tatáž obviněná odsouzena pod bodem 3) rozsudku pro pomoc k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. Těchto trestných činů se dopustila tím, že
pod bodem 2) rozsudku po předchozí domluvě s obviněným J. H., a manželem, obviněným V. K., v úmyslu odcizit peníze z prodejny M., za tímto účelem nechala cca tři týdny před datem vniknutí, tj. 21. 10. 2005, zhotovit nejméně 3 ks duplikátů klíčů od hlavních dveří prodejny, duplikáty klíčů předala obviněnému J. H. a manželovi, obviněnému V. K., přičemž V. K. dne 21. 10. 2005 v 21.27 hodin za pomocí takto zhotoveného klíče vnikl do prodejny, když k odcizení peněz ani věcí nedošlo, z místa činu utekl po spuštění zvukového signálu,
pod bodem 3) rozsudku tím, že po předchozí domluvě s obviněným J. H., a zejména pak na základě telefonických hovorů a zpráv SMS mobilních telefonů mezi ní a obviněným J. H. dne 22. 10. 2005, v dopoledních i odpoledních hodinách o tom, že v domě a dílně se již nikdo nenachází, všichni uživatelé domu jsou mimo výše uvedené objekty, tj. jsou na motocyklových závodech v B., okres T., a je možné povést vniknutí do objektů za účelem odcizení peněz, J. H. v přesně nezjištěné době v odpoledních hodinách po překonání oplocení vnikl na dvorek, přineseným diamantem nařízl skleněnou výplň dvoukřídlých dveří, rozbil sklo, zevnitř si odemkl klíčem, který byl v zámku, otevřel dveře a vnikl do objektu M. P., kde již měl volný pohyb po celém objektu, v prostoru mezi pultem a dílnou pomocí přinesené rozbrušovačky nejprve rozřízl ve zdi zabudovaný trezor, poté odřízl panty dvířek trezoru, až se mu podařilo trezor otevřít, z tohoto odcizil příruční trezorek červené barvy v hodnotě 290,-- Kč a dále finanční hotovost ve výši 880.000,- Kč a 2.400,-- EUR a tímto svým jednáním Š. P., odcizením peněz způsobil škodu v dříve uvedené výši a na zařízení způsobil škodu ve výši nejméně 7.050,-- Kč, když se o odcizené peníze spolu rozdělili.
Za to byla obviněná K. odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu čtyř let za současného uložení povinnosti ve smyslu ustanovení §59 odst. 2 tr. zák. nahradit škodu, kterou trestným činem způsobila.
Stejným rozsudkem byl odsouzen rovněž obviněný J. H., a to pro trestný čin krádeže podle ustanovení §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se dopustil pod bodem 4 ) rozsudku tím, že v přesně nezjištěné době od 9.45 hodin do 22.00 hodin dne 22. 10. 2005 ve D. K. n. L. v ulici H., okres T., po překonání oplocení vnikl na dvorek, přineseným diamantem nařízl skleněnou výplň dvoukřídlých dveří, rozbil sklo, zevnitř si odemkl klíčem, který byl v zámku, dveře otevřel a vnikl do objektu M. P., kde měl volný pohyb po objektu, v prostoru mezi pultem a dílnou pomocí přinesené rozbrušovačky nejprve naříznul ve zdi zabudovaný trezor, poté odřízl panty dvířek trezoru, až se mu trezor podařilo otevřít, z toho odcizil příruční trezorek červené barvy v hodnotě 290,- Kč a s finanční hotovostí 880.000,- Kč, 2 400,- EUR, a tímto svým jednáním odcizením peněz způsobil poškozenému Š. P., škodu ve shora uvedené výši a další škodu ve výši nejméně 7.050,- poškozením zařízení, když se o odcizené peníze rozdělili s P. K..
Za to byl obviněný H. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání pěti let s dohledem za současného uložení povinnosti ve smyslu ustanovení §60a odst. 3 tr. zák. nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podle ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění J. H. a P. K. zavázáni společně a nerozdílně uhradit poškozenému Š. P., částku 880.000,- Kč. Obviněný J. H. byl dále zavázán tomuto poškozenému uhradit další částku 7.050,- Kč.
Podle ustanovení §229 odst. 2 tr. ř. byl uvedený poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku si podali odvolání oba shora jmenovaní obvinění, o nichž rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové. Ten je usnesením ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 10 To 279/2009, zamítl podle §256 tr. ř.
Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že Okresní soud v Trutnově ve věci obviněných již dříve rozhodl rozsudkem ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 1 T 44/2006, tak, že manžele K. zprostil obžaloby a vinným uznal pouze obviněného H. Uvedený rozsudek byl ale usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 10 To 239/2008, zrušen a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Trutnově k novému projednání a rozhodnutí.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 10 To 279/2009, podala obviněná P. K. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. c), g), tr. ř., tedy že obviněná neměla v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měla a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněná uvedla, že bylo porušeno její právo na obhajobu v tom, že od samého začátku trestního řízení neměla obhájce, ač ho podle zákona mít měla. Obviněná převzala usnesení o zahájení trestního stíhání pro pomoc k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. dne 4. 2. 2006 při zahájení výslechu ve 20. 57 hodin. Na usnesení není doba převzetí vyznačena a lze ji dovodit pouze ze znění protokolu. V tomto protokolu je uvedeno, že obviněné bylo doručeno ustanovení obhájce JUDr. J. S. Opatření soudce o ustanovení obhájce s vyznačením doručení obviněné, jejím podpisem a časem převzetí není ve spisu založeno a není tam založena ani doručenka, která by převzetí osvědčovala. Dovolatelka v průběhu řízení před soudy obou stupňů tuto vadu namítala. Tvrdila, že jí nebyla poskytnuta možnost zvolit si obhájce, když v usnesení o zahájení trestního stíhání jí byla poskytnuta lhůta 30 minut pro zvolení obhájce a jeho dostavení se k úkonu. Na místě byl přítomen advokát JUDr. J. S. a policejním komisařem bylo obviněné pouze oznámeno, že to je její obhájce. V trestním spisu není založeno opatření o ustanovení JUDr. S. obhájcem obviněné s datem předcházejícím době konání jejího prvního výslechu a s dokladem o tom, že toto opatření bylo doručeno příslušnému útvaru PČR a obviněné před konáním výslechu. Závěr nalézacího soudu i soudu odvolacího o tom, že dovolatelka měla obhájce již v době svého obvinění a při provádění jejího prvního výslechu, nemá oporu v listinných důkazech. Výpověd\' obviněné, jenž byla učiněna dne 4. 2. 2006 v době od 20. 57 hodin považuje odvolací soud za rozhodující důkaz o její vině. Nalézací soud naopak tuto výpověď za stejných skutkových zjištění jednou hodnotil jako výpověď nicotnou, učiněnou v silném rozrušení a s účelem vyhnout se vazbě, a podruhé pod vlivem stanoviska Krajského soudu v Hradci Králové jako věrohodnou a svědčící o pravdivém a úplném doznání k trestné činnosti. Dovolatelka zastává ve svém dovolání názor, že byla zkrácena na svém právu na obhajobu, když jí nebylo umožněno, aby si zvolila obhájce v situaci, kdy šlo o případ nutné obhajoby, a nebyl jí obhájce řádným způsobem ustanoven. Vzhledem k tomuto pochybení neměla být shora uvedená výpověď použita jako důkaz obstaraný v souladu se zákonem.
Dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná naplnila námitkami spočívajícími v tom, že skutkový stav věci, na němž je následně založeno právní posouzení skutku, je třeba nejen správně vyjádřit ve výroku rozsudku, ale především je nutno jej v průběhu trestního řízení řádně zjistit. Taková zjištění pak musí být rozvedena v odůvodnění příslušného rozhodnutí, kde soud především stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy opřel svá skutková zjištění. V posuzovaném případě je však podle obviněné zřejmé, že výrok rozsudku a následujícího usnesení odvolacího soudu je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a se zjištěným skutkovým stavem.
Podle dovolatelky z výroku rozsudku, jeho odůvodnění, jakož i z usnesení odvolacího soudu nelze zjistit, z jakých důkazů byla její vina vyvozena. Totéž pak platí ohledně výše škody v částce 880.000,- Kč. Pokud trpí rozhodnutí takovými vadami, jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním a jde pak podle názoru dovolatelky o nesprávné hmotně právní posouzení věci a tedy o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Soudy podle obviněné pochybily, když závěr o její vině postavily především na jejím doznání ze dne 4. 2. 2006 a na doznání obviněného K. z téhož data. Výpověď obviněného K. ale není procesně použitelná, neboť byla učiněna předtím, než bylo obviněné doručeno usnesení o zahájení jejího trestního stíhání. V procesně použitelných výpovědích obviněný K. již úmysl dopustit se krádeže nedoznává. Výpověď dovolatelky ze dne 4. 2. 2006 rovněž nemůže být použita jako důkaz, neboť tato výpověď byla pořízena při zkrácení práva na obhajobu, a tudíž v rozporu se zákonem. Výpovědi svědků S. a H. o vniknutí do prodejny A. dne 21. 10. 2005 nebyly soudem správně hodnoceny, protože tito svědci připustili možnost, že vchodové dveře byly otevřeny jinak, než shodným klíčem. Poškozený P. navíc před soudem vypověděl, že k otevření dveří mohlo dojít i samovolně, např. průvanem. Rovněž nesprávně pak byly podle obviněné interpretovány výpovědi svědků Zákostelského a Neumana v doplněném dokazování před soudem I. stupně. Tito svědci vypovídali o chování policistů, se kterými přišli v uvedené věci do styku. Soud u těchto výpovědí zcela pominul, že z nich vyplývá zastrašování, psychický nátlak a jednání policistů v rozporu se zákonem. Obsah těchto výpovědí pak podporuje obhajobu obviněných v tom, že nepravdivá doznání byla získána nepřípustným psychickým působením. Obhajoba obviněných podle dovolatelky nebyla vyvrácena ani výpovědí policejního komisaře svědka J. J., který vedl vyšetřování. Jeho zjevná neochota pravdivě svědčit je pak zřejmá z tvrzení, že si na projednávanou věc nepamatuje a ví pouze tolik, že se choval korektně a v souladu se zákonem.
Dále dovolatelka zpochybnila zjištění výše způsobené škody, když poukázala na rozdíly v jednotlivých výpovědích poškozeného. Podle obviněné je nepochybné, že tento svědek v průběhu trestního řízení uváděl různé množství odcizených věcí a peněz. Odvolací soud ale konstatoval, že věrohodnost svědka P. byla soudem prvního stupně dostatečně kriticky zhodnocena, přičemž při stanovení výše škody způsobené odcizením finanční hotovosti Š. P. okresní soud důvodně vyšel z částek, které připustili obvinění H. a K. v rámci svých doznání. Soudy pak učinily závěr o věrohodnosti poškozeného, aniž by se vypořádaly s tím, že poškozený v přípravném řízení uvedl, že mu byla odcizena částka 1.359.525,- Kč a 4.745,- EUR a motocykl značky SUZUKI v ceně 154 900,- Kč s tím, že tuto výši škody převzala obžaloba. Při hlavním líčení pak poškozený uvedl, že mu byla odcizena částka 1.200 000,- Kč a nějaká EURa v řádech stovek (což logickým i matematickým výkladem znamená částku do 1.000,-). Poškozený navíc doznal, že úmyslně nepravdivě uvedl odcizení motocyklu, aby mohl spáchat daňový nebo pojišťovací podvod. Pokud pak oba soudy považují za rozhodné doznání obviněných H. a K., nezabývají se tím, že obviněný H. doznává odcizení částky 1.500,- EUR, ale K. převzetí jakékoli částky EUR popírá. Navíc ani předloženou částí účetnictví poškozeného nebylo dokázáno, že dne 22. 10. 2005 v pokladní knize evidoval a na pokladně měl uloženou částku 880.000,- Kč a 2.400,- EUR.
Z výše uvedeného lze podle dovolatelky uzavřít, že odvolací soud v odvolacím řízení pochybení soudu prvního stupně nenapravil, i když právní posouzení skutku obviněné jako krádeže vloupáním s uvedením konkrétní výše škody 880.000,- Kč a 2.400,- EUR přímo ve výroku bodu 3) rozsudku nalézacího soudu je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Rovněž pak právní posouzení skutku jako trestného činu krádeže podle ustanovení §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. není podle názoru dovolatelky správné.
V závěru svého podání dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 10 To 279/2009, zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Dovolání do usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 10 To 279/2009, si podal rovněž obviněný J. H. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný považuje uvedené usnesení odvolacího soudu za rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný H. svým dovoláním napadá výrok soudů, na základě kterého byli se spoluobviněnou K. podle §228 odst. 1 tr. ř. uznáni povinnými společně a nerozdílně uhradit poškozenému Š. P. částku 880.000,- Kč a dále sám obžalovaný H. částku 7.050,- Kč.
Dovolací soud by se měl proto zabývat otázkou, zda zde s ohledem na zcela jednoznačně neprokázanou výši způsobené škody byly dány podmínky pro rozhodnutí o povinnosti obviněných nahradit škodu poškozenému ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř. a zda soudem určená povinnost v určené výši byla bezpečně prokázána. Dovolatel poté ve svém podání vyjádřil názor, že soud měl rozhodnout o náhradě škody pouze ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 tr. ř. tak, že měl poškozeného odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních.
Soud totiž podle dovolatele zkoumal výši způsobené škody nedostatečně, v důsledku čehož bylo nesprávně použito ustanovení o adhezním řízení. Obviněný v této souvislosti krátce odkázal na rozsudek nalézacího soudu ze dne 20. 3. 2008, v němž soud rozhodl o povinnosti obviněného zaplatit poškozenému toliko částku 407.050,- Kč. V uvedeném rozhodnutí soud označil výpověď poškozeného za nepřesnou s tím, že z ní nelze vycházet, přičemž další dokazování ve smyslu upřesnění rozsahu způsobené škody je s odstupem času již v podstatě nemožné. Poškozený navíc stále měnil výši škody, a tudíž nezbylo než uzavřít, že výše škody zůstala sporná. Navíc výše škody nemohla být přesně vyčíslena ani z předložených účetních dokladů. Podle obviněného je nesporné, že v obžalobě byla původně uvedena částka 1.692.044,- Kč, která se měla skládat z odcizené finanční hotovosti 1.395.525,- Kč a 4.745 EUR a hodnoty motocyklu zn. SUZUKI v částce 154.900,- Kč. Poškozený P. při hlavním líčení přišel s požadavkem na náhradu škody v částce 1.200.000,- Kč a doznal, že škodu úmyslně nadhodnotil a že žádný motocykl odcizen nebyl. Ani tato částka ale nevyplývá z peněžních deníků a kdyby obviněný H. nedoznal, že odcizená hotovost mohla činit 400.000,- Kč, opět by výše škody nebyla prokazatelná. O nevěrohodnosti výpovědi poškozeného vypovídá i rozsudek Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 16 T 227/2007, jímž byl poškozený P. pravomocně odsouzen za trestný čin pojistného podvodu a za trestný čin zpronevěry, jichž se měl dopustit vůči spoluobviněným K. a H.
Proto je dovolatel přesvědčen o tom, že rozhodnutí vydaná v tomto řízení týkající se povinnosti nahradit škodu neměla zcela jednoznačně oporu v provedených důkazech a nemohla tedy sloužit soudu k rozhodnutí podle §228 odst. 1 tr. ř.
Dovolatel v závěru svého podání zdůraznil, že namítá nesprávnost použití ustanovení o adhezním řízení, což je námitka naplňující důvod dovolání ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení věci. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 10 To 279/2009, a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 1 T 44/2006, ve výroku, kde podle ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění J. H. a P. K. uznáni povinnými společně a nerozdílně uhradit poškozenému Š. P. částku 880.000,- Kč a obviněný J. H. sám částku 7.050,- Kč. Dále obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Trutnově, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obou obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru k dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. oba dovolatelé namítají výlučně vadné hodnocení provedených důkazů a fakticky tak napadají soudem učiněná skutková zjištění. Na rozdíl od nalézacího soudu tak docházejí k závěru, že výše způsobené škody nebyla řádně zjištěna a činí z toho závěr, že jim neměla být podle §228 odst. 1 tr. ř. ukládána povinnost k náhradě škody, jak namítl obviněný H., či, že nebyl naplněn znak způsobení značné škody podle odst. 3 písm. b) ustanovení §247 tr. zák., jak tvrdila obviněná K. Státní zástupce zdůraznil, že skutkovými zjištěními tak, jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přezkoumáním však ve shora naznačeném směru žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly. Protože údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle ustanovení §265b tr. ř. být nemohou, jsou obě dovolání uplatňující dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podána z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l) trestního řádu.
Pokud dovolatelka K. namítá dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, že jí nebylo umožněno zvolit si obhájce podle vlastního výběru, neboť jí byla k jeho zvolení a dostavení se k výslechu stanovena nereálná lhůta 30 minut, jedná se podle státního zástupce o námitku zjevně neopodstatněnou. To proto, že z poučení na poslední straně usnesení o zahájení trestního stíhání obviněné K. se podává, že jmenovaná musí mít obhájce již v přípravném řízení a že si ho může do 30 minut od převzetí citovaného usnesení zvolit, jinak jí bude ustanoven. Lhůta 30 minut sice není příliš dlouhá, ale je však reálná. V této lhůtě se má obhájce toliko zvolit, ale z ničeho nevyplývá, že by se musel v této lhůtě obhájce rovněž k výslechu obviněné někam dostavit. Jelikož si obviněná K. obhájce ve lhůtě nezvolila, byl jí ustanoven. Opatření o ustanovení obhájce lze provést i telefonicky s tím, že písemně bude vyhotoveno v pracovní době následujícího dne. Z materiálů, které měl státní zástupce k dispozici, nebylo možné zjistit, kdy bylo opatření o ustanovení obhájce obviněné K. doručeno, nicméně ze samotného dovolání vyplývá, že se tak stalo ještě před jejím výslechem, a že obhájce JUDr. S. byl u tohoto výslechu přítomen. Lze tudíž podle státního zástupce uzavřít, že k porušení práva na obhajobu obviněné nedošlo a výpověď obviněné K. ze dne 4. 2. 2006 lze pokládat za procesně bezvadnou. V této souvislosti státní zástupce upozornil, že ačkoliv měla obviněná K. možnost zvolit si kdykoliv obhájce podle vlastní volby, obhajoval ji JUDr. S. po celé přípravné řízení až do podání obžaloby.
S ohledem na shora uvedené závěry státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného H. bylo podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. a aby dovolání obviněné K. bylo podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Dále státní zástupce podotknul, že obě navrhovaná rozhodnutí lze podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání a pro případ, že by Nejvyšší soud rozhodl jinak, vyjádřil státní zástupce výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněné K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 10 To 279/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolání obviněného H. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 10 To 279/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí dále posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněných dovolacích důvodů nejprve u obviněné K.
Obviněná v dovolání uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř. a obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§38 tr. ř.), a přitom vůbec žádného obhájce neměl. Právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách, např. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tak i ústavními předpisy v ustanovení čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze některé případy. Tento dovolací důvod je svým rozsahem totiž užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 143/2008). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v těch případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008).
Podle stanoviska trestního kolegia Tpjf 81/78 je v případě nutné obhajoby obviněnému nejprve třeba umožnit, aby si obhájce zvolil. Jestliže si obviněný nezvolí obhájce ihned, určí se mu k jeho zvolení lhůta. Délka této lhůty se stanoví se zřetelem na povahu a okolnosti případu tak, aby nebyl ohrožen účel nutné obhajoby. Určení lhůty pak nepřichází v úvahu, prohlásí-li obviněný, že si obhájce zvolit nechce. Pak mu musí být neprodleně, např. i telefonicky zajištěno ustanovení obhájce, o čemž se ve spise učiní záznam. Obhájce se obviněnému dále ustanoví také tehdy, jestliže si obviněný obhájce nezvolí ihned nebo v určené lhůtě a obhájce mu nebyl zvolen ani jinou oprávněnou osobou. Lhůta podle §38 odst. 1 tr. ř. podle dnů se poskytne obviněnému jen tehdy, není-li nutné po vznesení obvinění urychleně konat další vyšetřovací úkony. V takovém případě je nutné s dalšími úkony vyčkat do doby, až v určené lhůtě zvolený nebo po marném uplynutí lhůty ustanovený obhájce bude mít možnost uplatnit svá práva. Je-li však zapotřebí provádět vyšetřovací úkony urychleně, musí být lhůta podle §38 odst 1 tr. ř. stanovena přiměřeně povaze a okolnostem případu i na dobu kratší než jeden den určenou v hodinách. Zákonem předepsaný postup tedy nevylučuje, aby byl obviněný i v případě nutné obhajoby po určitou dobu bez obhájce, pokud si jej ihned po vzniku nutné obhajoby nezvolil nebo mu nebyl ihned zvolen jinou oprávněnou osobou. Jde ovšem o to, aby tato doba byla co nejkratší, jak to odpovídá povaze a potřebám konkrétního případu.
Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo obviněné K. doručeno dne 4. 2. 2006. Z poučení uvedeného v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněné K. na č. l. 212 spisu mimo jiné vyplývá, že obviněná byla poučena podle ustanovení §36 odst. 3 tr. ř. o tom, že už v přípravném řízení musí mít obhájce, k jehož zvolení jí byla stanovena lhůta 30 minut od převzetí usnesení o zahájení trestního stíhání. Pokud si v této lhůtě obhájce obviněná sama nezvolí, bude jí ustanoven Okresním soudem v Trutnově. Policie ČR požádala týž den Okresní soud v Trutnově o ustanovení obhájce obviněné P. K. Jmenovaný soud téhož dne ustanovil obviněné za obhájce JUDr. J. S. (č. l. 214 spisu). Na zadní straně tohoto opatření o ustanovení obhájce se nachází podpisy obviněné K. a JUDr. S. s datem převzetí dne 4. 2. 2006. Obviněná K. byla týž den ve 20. 57 hod. vyslýchána Policií ČR jako obviněná (č. l. 221 spisu). Nejprve byla vytěžena k osobním údajům, vzdělání, majetkovým poměrům, rodinným příslušníkům, atd. Poté byla P. K. na č. l. 222 spisu poučena jako obviněná s tím, že výslovně prohlásila, že práva a povinnosti jí byly dostatečně objasněny, poučení v plném rozsahu porozuměla a nežádá dalšího vysvětlení. Výslovně se poté vzdala práva stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání. V protokolu o výslechu obviněné K. je na č. l. 223 spisu výslovně uvedeno, že obviněné bylo doručeno ustanovení obhájce JUDr. S. a obviněná prohlásila, že s ustanovením souhlasí a v případě změn toto oznámí. Poté obviněná prohlásila, že v trestní věci bude a chce vypovídat. S protokolací samotného výslechu k věci bylo započato téhož dne ve 21. 20 hod. s tím, že u výslechu obviněné byl od samého počátku přítomen JUDr. S.
Ze těchto údajů obsažených ve spise podle Nejvyššího soudu vyplývá, že obviněné bylo doručeno opatření o ustanovení obhájce JUDr. S. dne 4. 2. 2006. Převzetí tohoto opatření obviněnou je na zadní straně tohoto dokumentu osvědčeno jejím podpisem a z protokolu o výslechu obviněné na č. l. 223 spisu vyplývá, že obviněná převzala uvedené opatření před vlastním výslechem a s ustanovením JUDr. S. výslovně souhlasila. Ke stejnému závěru pak dospěl i odvolací soud na str. 6 svého usnesení, kde se k problematice obhájce obviněné K. v přípravném řízení k odvolací námitce obviněné vyjadřoval. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud konstatoval, že podle obsahu protokolu bylo obviněné doručeno ustanovení obhájce JUDr. S., k čemuž se obviněná vyjádřila tak, že s jeho ustanovením souhlasí a v případě změny toto oznámí. Proto i podle Nejvyššího soudu není pochyb, že obviněná u svého prvního výslechu ve věci obhájce měla a proti jeho ustanovení nic výslovně nenamítala. Pro úplnost je třeba podotknout, že pokud byla obviněné stanovena ke zvolení obhájce lhůta 30 min., bez pochyby se jedná o lhůtu krátkou, nedosahující ani hodiny trvání, která nedává obviněné dostatečný prostor ke zvolení obhájce. Nejedná se však zjevně o procesní pochybení takového charakteru, v jehož důsledku by se obviněná u procesního úkonu - výslechu, ocitla bez obhájce, neboť tento jí byl před konáním předmětného výslechu řádným způsobem ustanoven a byl mu po celou dobu přítomen.
Z tohoto pohledu je možné konstatovat, že námitky obviněné podřazené pod uvedený dovolací důvod ve skutečnosti nesměřují proti tomu, že by obviněná neměla v přípravném řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měla, ale proti tomu, že neměla obhájce, kterého by si sama zvolila. Tím pak obviněná i zpochybnila procesní použitelnost své první výpovědi učiněné v přípravném řízení, když v dovolání zdůraznila, že výpověď ze dne 4. 2. 2006 ve 20. 57 hod. by neměla být použita jako důkaz. Z důvodů výše uvedených ale nelze takovouto dovolací argumentaci obviněné v naznačeném směru pokládat za opodstatněnou.
Důvod dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu ( srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03 ). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Obviněná ve svém dovolání v rámci tohoto dovolacího důvodu napadá své odsouzení pouze pod bodem 3) rozsudku nalézacího soudu a brojí proti procesní použitelnosti výpovědi obviněného K. a výpovědi své ze dne 4. 2. 2006 učiněné v přípravném řízení, jenž jí usvědčují. Obviněná dále napadá věrohodnost obviněného H. a dalšími námitkami v zásadě zpochybňuje hodnocení důkazů svědeckými výpověďmi svědků S., H., Z., N. i J. a domáhá se jejich hodnocení ve svůj prospěch.
Na základě obsahu spisu je třeba zdůraznit, že mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními, která soud po zhodnocení provedených důkazů učinil, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy přitom své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů, a to zejména výpovědí obviněných učiněných v přípravném řízení, kdy se obvinění sami usvědčují.
K podmínkám, za kterých obvinění K. vypovídali v přípravném řízení, soud vyslechl jako svědka vyšetřovatele J. Ze skutečností uvedených v rámci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. vyplývá, že obviněná obhájce u svého výslechu v přípravném řízení měla, byť se jednalo o obhájce ustanoveného nikoli zvoleného, o němž ale obviněná výslovně prohlásila, že s jeho ustanovením souhlasí a případnou změnu oznámí. Není proto sebemenšího důvodu považovat tuto její výpověď, kterou sama sebe z posuzované trestné činnosti usvědčuje, za procesně nepoužitelnou. Pokud obviněná zpochybňuje procesní použitelnost výpovědi obviněného K. učiněné dne 4. 2. 2006 ještě před tím, než jí bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, je třeba zdůraznit, že tento obviněný vypovídal v přípravném řízení ještě jednou, a to dne 14. 2. 2006 za přítomnosti jejího obhájce, přičemž u tohoto výslechu obviněný K. plně odkázal na svůj prvotní výslech s tím, že vše proběhlo tak, jak původně uváděl. Výpověď obviněného K. ze dne 4. 2. 2006 usvědčuje vedle obviněné především samotného obviněného K. a není vůči obviněné jediným usvědčujícím důkazem, zejména když se obviněná v přípravném řízení ke svému jednání doznala. Pokud pak jde o výpovědi svědků S., H., Z. a N., nalézací soud jejich výpovědi logicky a věcně správně zhodnotil, přičemž je vhodné zdůraznit, že výpovědi těchto svědků přímo o vině obviněné nevypovídají.
Podle rozsudku soudu prvního stupně ze dne 26. 3. 2009 byla v řízení před soudem prověřována výpověď obviněných K. a K. v tom smyslu, jestli se v přípravném řízení doznali pod nátlakem policie, a to výslechem vyšetřovatele - svědka J. J., který popsal způsob výpovědí obviněných. Svědek uvedl, že výpovědi byly u obou obviněných spontánní, byly protokolovány tak, jak obvinění vypovídali u výslechu, přičemž u těchto výpovědí byli přítomni obhájci. K postupu policejních orgánů v přípravném řízení pak obvinění podle jmenovaného svědka neměli námitky. Nyní uváděná tvrzení obviněných K., pokud jde o způsob provádění výslechu, hodnotí soud jako účelovou obhajobu obviněných uváděnou ve snaze zbavit se trestní odpovědnosti za spáchané jednání v situaci, kdy je oběma obviněným již znám postoj odvolacího soudu k jejich původnímu doznání. Nelze tudíž přehlédnout zřejmou snahu obviněných zpochybnit původní doznání za každou cenu, o čemž svědčí i to, že žádný z obviněných nedal souhlas k výslechu původně ustanovených obhájců jako svědků. Obviněný H. doznal, že celou trestnou činnost spáchal sám. Tento obviněný ovšem u hlavního líčení diametrálně změnil svoji výpověď oproti tomu, co vypovídal v přípravném řízení, a to jednak pokud jde o podíl obviněných K. na trestné činnosti a dále pokud jde o výši způsobené škody. V této souvislosti nalézací soud zdůraznil, že všichni obvinění byli v přípravném řízení vyslechnuti v přítomnosti jim ustanovených obhájců, obviněná K. jen jednou, ostatní opakovaně s časovým odstupem několika dnů, kdy si měli možnost svou obhajobu promyslet, a všichni se k trestné činnosti doznali. Lze tudíž podle nalézacího soudu jen stěží předpokládat, že by za této situace mohlo dojít k nějakému nezákonnému nátlaku, což ani žádný obviněný tehdy neuváděl.
Pokud jde o rozsah způsobené škody, nalézací soud poukázal v tomto směru na jednotlivé výpovědi obviněných K. a H. a uzavřel, že ohledně rozsahu způsobené škody vycházel ve prospěch obviněných z výše škody minimálně prokázané, tedy z původních výpovědí obviněných H. a K. učiněných v přípravném řízení. Další dokazování ve smyslu upřesnění rozsahu způsobené škody je s odstupem času již v podstatě nemožné a nelze tedy postupovat jinak, než při hodnocení původních doznání obviněných jako pravdivých vycházet z jimi uváděných částek. Obviněný H. pak při výsleších konaných v rámci přípravného řízení v lednu a únoru 2006 doznal, že odcizil částku 880.000,- Kč, což v podstatě potvrdila v přípravném řízení i obviněná K. Žádný z obviněných pak nikdy nedoznal, že byla odcizena částka uvedená v usnesení o zahájení trestního stíhání. V této souvislosti Nejvyšší soud k námitce obviněné podotknul, že pokud v rámci výslechů konaných v přípravném řízení obvinění K. a H. vypovídali v podstatných okolnostech relativně shodně, neměl nalézací soud žádný důvod pochybovat o věrohodnosti výpovědi obviněného H. učiněné v přípravném řízení.
Odvolací soud se v odůvodnění svého usnesení plně ztotožnil se závěry nalézacího soudu s tím, že soud prvního stupně náležitě zhodnotil provedené důkazy a správně zjistil skutkový stav. Rozpory, které ve věci vyvstaly, překlenul okresní soud úvahami opřenými o objektivně zjištěné skutečnosti. Okresní soud pak důvodně uvěřil prvotním výpovědím obviněných ohledně průběhu skutku včetně výše způsobené škody v případě obviněných H. a K.
Je tedy zřejmé, že se soudy ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění předmětného usnesení odvolacího soudu v návaznosti na rozsudek soudu prvního stupně. Lze tedy uzavřít, že se v tomto případě nejedná o situaci, kdy jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04). Z výše uvedených důvodů pak považoval Nejvyšší soud tuto část dovolání obviněné K. za dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Jak bylo shora uvedeno, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 10 To 279/2009, podal dovolání rovněž obviněný H. Ten brojil proti výroku o náhradě škody tak, že formálně uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud v obecné rovině k dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkazuje na to, co již bylo uvedeno výše a doplňuje, že tento dovolací důvod musí být v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoliv jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku či jiném hmotně právním posouzení, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní posouzení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. V žádném případě nelze postupovat opačně, neboť pak by ve skutečnosti nebyl uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Takový dovolací důvod však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání uveden není.
Obecně platí, že v trestním (adhezním) řízení lze uplatňovat nárok na náhradu pouze majetkové škody způsobené trestným činem (§43 odst. 3, §228 odst. 1 tr. ř.). Takovou škodou je především škoda, která je následkem trestného jednání konkrétního pachatele a jejíž vznik je v příčinné souvislosti se skutkem uvedeným ve výroku odsuzujícího rozsudku. Předmětem adhezního řízení proto nemůže být škoda způsobená jiným skutkem (jiným konkrétním jednáním, byť třeba i téhož obviněného).
Při odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku se podle §442 odst. 1 hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Zatímco skutečná škoda znamená zmenšení majetku poškozeného, za ušlý zisk se považuje to, čeho se mohlo dosáhnout a poškozenému dostat při obyčejném sledu událostí, nebýt vzniku skutečné škody. Skládá-li se újma na majetku poškozeného z více položek, je vždy třeba pečlivě zkoumat, která z položek patří do škody jako znaku skutkové podstaty, a která případně jen do náhrady škody způsobené trestným činem, a která případně se skutkem nemá příčinnou souvislost (příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže škodná událost skutečně způsobila škodu, o jejíž náhradu jde). Poškozenému v žádném případě nelze přisoudit náhradu majetkové škody, která není v příčinné souvislosti se skutkem uvedeným v odsuzujícím rozsudku.
Podle ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3); nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obviněnému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena.
V první řadě je třeba podle Nejvyššího soudu zdůraznit, že dovolaní obviněného směřovalo výlučně do výroku o náhradě škody a nikoli do výroku o vině. Konkrétními námitkami obsaženými ve svém podání ovšem dovolatel zpochybnil hodnocení důkazů týkajících se výše škody způsobené trestným činem a tedy ve své podstatě výrok o vině s tím, že škoda, pro kterou byl odsouzen, nebyla zcela a bezpečně prokázána a nemohla tedy sloužit soudu k rozhodnutí podle ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. Podstatu námitek obviněného pak v konkrétní rovině tvořilo tvrzení, že nebylo v řízení náležitě prokázáno, že obviněný odcizil finanční prostředky v tak vysoké výši.
Tato argumentace obviněného ale podle Nejvyššího soudu nenaplňuje dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obsahuje ryze skutkové námitky a navíc obsahově směřuje primárně do výroku o vině, který obviněný H. dovoláním formálně nenapadl.
Nejvyšší soud připomíná, že podle ustanovení §228 odst. 1 poslední věty tr. ř. soud uloží obviněnému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena. Pokud pak nalézací soud uložil obviněnému povinnost nahradit škodu v částce, která je součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku a nebránila tomu zákonná překážka, není tomuto postupu, co vytknout.
Pokud se pak jedná o to, že součástí výroku o náhradě škody je i povinnost obviněného uhradit další škodu, která vznikla v příčinné souvislosti s jeho trestným činem poškozením a zničením věcí, obviněný do této části výroku o náhradě škody žádné své konkrétní námitky nesměřoval, a proto se jí Nejvyšší soud nezabýval.
Ze všech výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud rozhodl tak, že dovolání obviněné P. K. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Dovolání obviněného J. H. pak Nejvyšší soud odmítl jako podané z jiného důvodu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí obou dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř. ).
V Brně dne 25. února 2010
Předseda senátu: JUDr. František H r a b e c