ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1033.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1033/2012-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. října 2012 o dovolání obviněného K. M. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. 11 To 140/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 26 T 115/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. M. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný K. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. 26 T 115/2011 uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák.), jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. v souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zák., protože dne 10. 11. 2002 kolem 09:30 hod. po vzájemné dohodě s dalšími třemi dosud neustanovenými spolupachateli v K. v ulici D. ve třetím patře v době zazvonili u dveří bytu manželů L. a M. O., poté co pošk. O. odemkla a pootevřela dveře, do ní obžalovaný silou strčil a zatlačil ji do chodby bytu, vstoupil dovnitř a za ním i tři další rusky hovořící muži, zevnitř dveře uzamkl, klíče si ponechal v bundě, pošk. O. zatlačil do kuchyně, kde ji obžalovaný přiložil pistoli stříbrného provedení na břicho, varoval je před kontaktováním policie, v kuchyni nacházejícího se pošk. O. poté dva z mužů chytili za paže, čímž mu zabránili v pohybu, a od obou poškozených požadovali vydání finančních prostředků, po sdělení, že v bytě peníze nemají, byt včetně oblečení a zavazadel poškozených prohledali a když nic cenného nenalezli, přikázal obžalovaný pošk. O., aby mu vydala zlaté šperky, které měla na sobě, z obavy z dalšího jednání obžalovaného a dalších mužů vydala tři ks velkých prstenů s bílými kamínky v celkové hodnotě 12.000,- Kč, 1 ks řetízku ze žlutého zlata v délce 60 cm v hodnotě 2.500,- Kč s přívěskem ve tvaru zlatého kříže o velikosti 1 cm, v hodnotě 200,- Kč, 1 ks řetízku z červeného zlata v délce 40 cm v hodnotě 4.000,- Kč, dále přítomní muži poškozeným odcizili 1 ks mobilního telefonu značky Nokia 3310 v hodnotě 4.000,- Kč a 1 ks mobilního telefonu zn. Nokia 5110 v hodnotě 500,- Kč a poškozenému O. odcizili 1 ks ručičkových hodinek šedé barvy s kovovým páskem, s okénkem, s digitálními funkcemi v hodnotě 1.500,- Kč a 1 ks pánských ručičkových hodinek zlatavé barvy, s koženým řemínkem hnědé barvy a s nápisem na ciferníku Rainbow v hodnotě 1.200,- Kč, a následně všichni čtyři z bytu odešli,
a tohoto jednání se dopustil poté, co byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 5. 1992 sp. zn. 2 T 40/91 odsouzen pro pokus trestného činu vraždy dle §8 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, který vykonal dne 2. 2. 2001.
Za to byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. a §41 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl k výkonu tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. 11 To 140/2012, kterým podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Toto rozhodnutí krajského soudu obviněný prostřednictvím obhájce napadl dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Konkrétně dovolatel odkázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu ohledně ústavně konformního způsobu výkladu trestního řádu pokud jde o podmínky připuštění dovolání v tom smyslu, že soudy jsou povinny poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv. Domnívá se, že postupem soudů nižších stupňů bylo porušeno jeho ústavou zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
To pak dovozuje z toho, že soud prvního stupně vycházel z neúplných skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů bylo jednostranné. Byl odsouzen výhradně na základě výpovědí poškozených, manželů O., žádný jiný důkaz jej z jednání, za které byl odsouzen, přímo neusvědčil. Nad to jsou pochybnosti, zda se skutek tak jak ho popisují poškození vůbec stal. Soud prvního stupně, a stejně tak soud odvolací, jeho obhajobu v tomto směru vůbec nepřipustil a navrhované důkazy, které mohly zásadním způsobem objasnit skutkový stav věci, a to v jeho prospěch, neprovedl. Je přesvědčen, že odvolací soud pochybil, když považoval postup řízení a dokazování provedené soudem prvního stupně za řádné a rozhodnutí tohoto soudu potvrdil.
Oba soudy předcházejících stupňů neprovedly všechny jím opakovaně navrhované důkazy, tj. zejména výslechy svědků K., K. a D., ačkoliv je přesvědčen, že výpovědi těchto svědků byly pro správné zjištění skutkového stavu zásadní. Domnívá se, že soud prvního stupně nevyužil všech jemu dostupných prostředků, aby zjistil pobyt těchto osob a zajistil jejich účast v soudní síni. Provedení těchto důkazů odmítl s tím, že jde o příslušníky cizího státu, nebude možné je předvolat a důkaz jejich svědeckou výpovědí provést. Stejné stanovisko zaujal soud odvolací. Takový postup soudů nepovažuje za objektivní, nestranný a rovněž za řádný.
Odvolací soud zamítl jeho odvolání, aniž by se zabýval výše uvedenými vadami, ke kterým došlo před soudem prvního stupně, a které ve svém odvolání namítal, nepřipustil důkazní návrhy a zkrátil právo obviněného na obhajobu. Jednostranným posuzováním důkazů nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a byly porušeny zásady trestního řízení. Vyjádření obviněného k projednávané věci soud nevzal vůbec v úvahu, více se jím nezabýval a neprojevil snahu si jeho výpověď jemu dostupnými a zákonnými prostředky ověřit. Uplatněnou obhajobu rovnou odmítl jako nedůvěryhodnou.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem dovolatel Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2012 č.j.: 11 To 140/2012-546 a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaný rozsudek, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout.
Po uplynutí lhůty k podání dovolání pak sám obviněný písemně doplnil některé údaje týkající se tzv. nevyslechnutých svědků, takto spolupachatelů spáchaného trestného činu.
Ohledně podaného dovolání obviněného státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu písemně oznámila, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovila souhlas, aby o podaném dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. 11 To 140/2012 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pokud jde o dovolací důvod uplatněný obviněným podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , tak na jeho základě lze obecně dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). Dovolatel naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v tom, že v předešlém řízení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale odvolací soud přesto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud se proto nejprve zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uváděného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku ( §259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř. ). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět ( srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř. ). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na základě shora uvedeného je možné konstatovat, že pokud dovolatel v podaném dovolání zpochybňuje rozsah provedeného dokazování, vyhodnocení jednotlivých důkazů i důkazů jako celku, jakož i soudy učiněná skutková zjištění, tak se jedná o výhrady procesního a skutkového charakteru, které v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit nelze, a pokud se tak přesto stane, není Nejvyšší soud oprávněn se jimi zabývat.
Zde je třeba ale zároveň zdůraznit, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit na základě judikatury Ústavního soudu v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Nutno podotknout, že spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je právem obviněného a k jeho ochraně byl dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. judiciálním výkladem Ústavního soudu rozšířen v tom smyslu, že lze v rámci tohoto důvodu namítat porušení shora uvedených postulátů spravedlivého procesu. I takovou námitku je však třeba z hlediska jejího obsahu podrobně konkretizovat a i v tomto případě platí, že tvrzený dovolací důvod nemůže být pouze formální.
Pokud by tedy bylo v rámci dovolacího řízení zjištěno, že v projednávaném případě došlo ze strany soudů k tzv. opomenutí důkazů, jak tvrdí ve svém dovolání obviněný, mohlo by se jednat o důvod ke zrušení napadených rozhodnutí. Dovolatel v daném případě za opomenuté důkazy prohlásil nevyslechnutí jím navrhovaných svědků K., K. (K.) a D.
Přezkoumáním obsahu spisu a odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů ale bylo shledáno, že v daném případě nedošlo k porušení postulátu spravedlivého procesu ve formě opomenutých důkazů. Bylo totiž zjištěno, že jména D., K. (K.), případně K., s případnými návrhy obviněného či jeho obhájce na jejich výslech před soudem, se objevují až v podaném odvolání. Odvolací soud se tímto požadavkem případně výhradou ohledně nevyslechnutí jmenovaných osob zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 1. Zde dospěl k logickému závěru o neproveditelnosti takového návrhu s ohledem na neznámý pobyt těchto osob, jejich cizí státní příslušnost a zejména pro uplynutí deseti let od spáchání činu. Nejvyšší soud pak k tomu dodává, že výslech jmenovaných osob se s ohledem na dostatečný rozsah ostatních provedených důkazů (výpovědi celé řady svědků, znalecký psychiatrický posudek, listinné důkazy včetně fotodokumentace) zároveň jevil i jako nadbytečný. Soud prvního stupně se ve svém rozhodnutí věnoval velice důkladně a obsáhle vyhodnocení jednotlivých provedených důkazů, ale i důkazům jako celku a dospěl ke zcela spolehlivým a přesvědčivým skutkovým a v důsledku toho i právním závěrům. Zde je třeba též poznamenat, že není povinností soudu vyhovět absolutně každému návrhu obviněného, ale ani státního zástupce, na provedení jakéhokoli důkazu v řízení před soudem. Musí se vždy jednat o důkaz podstatný a nezbytný pro rozhodnutí soudu. V projednávaném případě tomu tak evidentně nebylo. Navíc sám obviněný se ve svém doplňku dovolání o dotyčných osobách zmiňuje, jako o spolupachatelích trestného činu. To by bezpochyby znamenalo, že jmenovaní by sice mohli být jako svědci vyslechnuti, ale zároveň by museli být výslovně poučeni o tom, že jsou oprávněni svědeckou výpověď odepřít, pokud by si tím způsobili nebezpečí trestního stíhání vlastní osoby (§100 odst. 2 tr. ř.). Lze více než předpokládat, že dotyční, pokud by se vůbec podařilo zjistit jejich současný pobyt a zajistit jejich účast v řízení před soudem, by tohoto práva jistě využili.
Na základě výše konstatovaného se proto nemůže jednat o opomenuté důkazy, které by mohly zdůvodňovat průlom do zásady, že dovolací soud nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Z ostatního znění podaného dovolání nelze za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu označit žádné další námitky. Tyto se totiž týkají výhradně hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně. Jak již bylo shora uvedeno, takové námitky mají povahu výlučně skutkových případně procesních vad, které v dovolacím řízení nelze účinně uplatnit ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm g) tr. ř., ale ani podle jiného dovolacího důvodu upraveného trestním řádem. V konkrétním případě se též nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04).
Vzhledem k tomu, že námitky dovolatele uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly ve svém výsledku shledány jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., bylo nutno stejným způsobem hodnotit i tu část dovolání, ve které se dovolatel opíral o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Z těchto důvodů pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle ustanovení §265i odst. 3 tr. ř., přičemž tak učinil z a podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec