ECLI:CZ:NS:2012:4.TDO.1401.2011.1
sp. zn. 4 Tdo 1401/2011-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. ledna 2012 o dovolání obviněných: 1) M. B. , 2) M. Z. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. 5 To 85/2010, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 17/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. 47 T 17/2007 uznal oba obviněné vinnými trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 tr. zák. za použití §143 tr. zák. a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jichž se dopustili jednáním blíže popsaným ve výrokové části tohoto rozsudku. Za to byli oba obvinění odsouzeni a to obviněný M. B. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl let a obviněný M. Z. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků za současného zrušení výroku o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Litoměřicích ze 20. 6. 2007 sp. zn. 3 T 198/2007, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Oba obvinění byli k výkonu uložených trestů zařazeni do věznice s ostrahou. Poškozená Česká spořitelna, a. s. pak byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na občanskoprávní řízení.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. 5 To 85/2010. Ten z podnětu těchto odvolání napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a obviněné M. B. a M. Z. uznal vinnými následujícími skutky, že
společně s již odsouzenými Ing. A. B., K. P. a J. L.
poté, co si neztotožněné osoby v blíže nezjištěné době a nezjištěným způsobem opatřily informace k účtu vedeného u České spořitelny a.s., se sídlem P., O., pobočka P., D. h., pro majitele Bytové družstvo V., včetně podpisového vzoru Mgr. J. H., rozené B., a V. N. a výši aktuálního zůstatku, a to za účelem neoprávněných převodů a výběrů finančních prostředků z tohoto účtu za použití padělaných platebních příkazů k úhradě,
obviněný M. B. seznámil s tímto záměrem svého otce, odsouzeného Ing. A. B., který na jeho žádost kontaktoval odsouzeného K. P., jehož prostřednictvím zadal pokyn odsouzenému J. L. založit účet u eBanky a.s. s cílem za odměnu umožnit neoprávněný převod a následný výběr finančních prostředků, což odsouzený J. L. splnil dne 12. 9. 2006, kdy na své jméno založil u eBanky a.s., na pracovišti klientského centra P. – J., V. n., P., účet, přičemž doklady k němu a elektronický klíč přes odsouzené K. P. a Ing. A. B. od něj převzal obviněný M. B., a takto účelově zřízený účet byl využit tak, že poté, co dne 13. 9. 2006 neztotožněná osoba po předchozí dohodě vhodila do sběrného boxu na pobočce České spořitelny a.s. v P., B., padělaný příkaz k úhradě opatřený padělkem podpisu Mgr. J. H., rozené B., a V. N. zastupující Bytové družstvo V. se sídlem P., V., padělkem razítka tohoto družstva a číslem nově založeného účtu vedeného u eBanky a.s., na jméno odsouzeného J. L., Česká spořitelna a.s., která mylně považovala tento padělaný příkaz k úhradě za pravý příkaz od oprávněného majitele bankovního účtu, převedla částku 485 000,- Kč z účtu Bytového družstva V. vedeného u České spořitelny a.s., ve prospěch účtu založeného odsouzeným J. L., jenž podle pokynů obviněného M. B. a odsouzeného Ing. A. B., kteří se za tím účelem sešli 14. 9. 2006 v dopoledního hodinách, dne 14. 9. 2006 v 14:58 hod., vybral částku 100 000,- Kč; obviněný M. B. prostřednictvím odsouzeného Ing. A. B., zdržujícího se na V. n., telefonickým spojením na telefonním čísle, které použil pouze dne 14. 9. 2006, sledoval průběh celé akce a pohyb jednotlivých osob, stejně jako obviněný M. Z.; obviněný M. B. telefonicky informoval odsouzeného Ing. A. B. o čísle účtu u eBanky, a.s., v P., V. n., neboť odsouzený J. L. číslo účtu nevěděl; obviněný M. Z. podle dohody s odsouzeným Ing. A. B. na něho čekal s autem na náměstí I. P. P., neboť odsouzený B. ho informoval o plánu dalších výběrů z uvedeného účtu téhož dne, aby tak byla vybrána celková částka ve výši 485 000,- Kč, takže uvedeným jednáním způsobili poškozenému Bytovému družstvu V. škodu ve výši 485 000,- Kč, z níž byla částka 100 000,- Kč vydaná odsouzeným J. L., tomuto poškozenému družstvu vrácena a poté přeposlána České spořitelně a.s. a zbývající částka ve výši 385 000,- Kč byla vrácena České spořitelně a.s.
a dále dne 14. 9. 2006 mělo dojít k převodu částky 495 000,- Kč z účtu poškozeného Bytového družstva V. na účet založený odsouzeným J. L., přičemž tento příkaz k úhradě nebyl bankou realizován z důvodu nesouhlasu podpisového vzoru oprávněného, o tomto výběru na základě uvedeného převodu téhož dne informoval obviněný B. odsouzeného B., který měl výběr účtu založeného odsouzeným J. L. zařídit prostřednictvím odsouzeného K. P., přičemž obvinění M. B. a M. Z. a odsouzení Ing. A. B. a K. P. jednali s vědomím všech uvedených skutečností, včetně toho, že k převodu finančních prostředků v celkové výši 980 000,- Kč mají být použity padělané příkazy k úhradě, a svým jednáním chtěli způsobit České spořitelně a.s. škodu ve výši 980 000,- Kč a ve stejné výši jiného a i sebe obohatit, avšak fakticky byla způsobena škoda ve výši 485 000,- Kč,
čímž obviněný M. B. spáchal zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 tr. zákoníku a pokus zločinu podvodu podle §209 odst. 4 písm. d) a §21 odst. 1 tr. zákoníku a obviněný M. Z. spáchal účastenství na zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 a §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a účastenství na pokusu zločinu podvodu podle §209 odst. 4 písm. d) a §21 odst. 1 a §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
Za to byli odsouzeni podle §234 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnným trestům odnětí svobody, obviněný M. B. v trvání pěti let, obviněný M. Z. v trvání tří let. K výkonu těchto trestů byli zařazeni, obviněný B. podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, obviněný Z. podle §56 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem. Dále byl zopakován výrok, jímž byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána Česká spořitelna, a. s. s požadavkem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Současně je třeba poukázat, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodoval v této trestní věci již podruhé, neboť původní rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2008 sp. zn. 47 T 17/2007 k odvolání obviněných usnesením ze dne 15. 7. 2009 sp. zn. 5 To 21/2009 zrušil v celém rozsahu podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, k čemuž pak došlo shora uvedeným rozsudkem ze dne 21. 1. 2010.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. 5 To 85/2010 podali oba obvinění dovolání, které shodně opřeli o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný M. B. tento dovolací důvod především spatřuje v tom, že v dosavadním průběhu trestního řízení byly nezákonným způsobem použity odposlechy, které byly proti němu de facto jediným důkazem. Při náležité aplikaci trestního zákoníku by podle obviněného nemohlo dojít k provedení odposlechů jako důkazu, neboť skutek nebyl posouzen jako zvlášť závažný zločin a nemohlo proto ve vztahu k němu dojít k provedení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu podle §88 tr. ř. Obviněný uvedl, že argument nepoužitelnosti důkazu odposlechem uplatnil v průběhu trestního řízení opakovaně a odvolací soud se k němu de facto nevyjádřil. Jelikož na skutečnostech zjištěných z odposlechů oba soudy postavily svá rozhodnutí o vině obviněného, a to i přesto, že závěr znalkyně nekoresponduje s výrokem rozsudku, když tato uvedla, že kvalita nahrávek je průměrná až snížená, a tyto odposlechy nelze v dané věci použít jako řádný důkaz, bylo rozhodnutí odvolacího soudu učiněno v extrémním rozporu se zákonem. Pokud odvolací soud aplikoval na shora popsaný skutek trestní zákoník, byl povinen jej aplikovat nejen co do trestní sazby, ale jako celek se všemi důsledky vztahujícími se k posouzení všech otázek, které se v projednávaném případě řeší, jež jakkoli ovlivňují výsledné postavení pachatele. Posouzení příznivosti pozdějšího trestního zákona jen s ohledem na porovnání trestních sazeb hrozící pachateli za spáchaný trestný čin má za následek popření smyslu zásady vyjádřené v ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., v §2 odst. 1 tr. zákoníku a také v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Obviněný na podporu tohoto tvrzení odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011 sp. zn. 7 Tdo 150/2011, z něhož rozsáhle cituje. Obviněný rovněž namítá i právní vady řízení před oběma soudy a tvrdí, že skutek tak, jak byl popsán, nebyl skutečně prokázán a došlo k nesprávné aplikaci právního předpisu – na důkaz odposlechy nebyl aplikován trestní zákoník ve spojení s trestním řádem. V posuzovaném případě tak z odůvodnění napadeného rozsudku nelze vůbec dovodit, na jakém skutkovém základě dospěl k tomu, že se dovolatel po právní stránce dopustil popsaného jednání a že jednání mělo naplnit skutkové podstaty souzených trestných činů, když nelze použít jako důkaz odposlechy.
Dovolatel dále poukázal na užití důkazních prostředků získaných a provedených v jiném trestním řízení ohledně již odsouzeného otce obviněného B. Ing. A. B. a spol. a také ohledně dnes již zemřelého F. U., a to zejména z řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 2/2007, aniž by soudy pečlivě zkoumaly možnost použití takových důkazů, protože obviněný nemohl jako strana řízení zasáhnout do procesu jejich hodnocení. K námitce obviněného odvolací soud vyhověl pouze jedinému důkazu – vyjádření svědkyně Z. N. Tyto důkazy soudy hodnotily stejně jako by šlo o důkazy získané a provedené v této trestní věci, ačkoliv je nešlo proti obviněnému použít. Došlo proto k vyslovení viny na podkladě důkazů získaných, provedených a hodnocených v rozporu se zákonem (odposlechy a listinné důkazy získané z jiných řízení), které neposkytovaly dostatečný podklad pro rozhodnutí o vině a soud měl tedy rozhodnout o tom, že obviněný se zprošťuje obžaloby.
Dovolatel rovněž tvrdí, že popis skutku nekoresponduje s užitou právní kvalifikací, chybí v něm popis subjektivní a objektivní stránky. V odůvodnění napadeného rozsudku tak absentují skutečnosti, které mají naplnění skutkových podstat prokazovat. Skutková zjištění jsou podle dovolatele v extrémní rozporu s důkazy.
Odvolací soud i přes své konstatování, že některé závěry soudu prvního stupně v jeho prvním rozhodnutí jsou nedostatečně podloženy konkrétními důkazy, že v něm nerozvedl své právní úvahy a nesplnil proto obsahové náležitosti výroku rozsudku a jeho odůvodnění v souladu s §120 odst. 3 a §125 tr. ř., a i přes námitky obhajoby obviněného v pořadí druhý rozsudek nalézacího soudu shledal dostatečným, i když se s těmito okolnostmi nalézací soud opět náležitě nevypořádal. Soud prvního stupně pouze modifikoval výrok rozsudku, čímž však byla porušena obžalovací zásada, zásada totožnosti skutku a zásada reformationis in peius, protože přizpůsobil (změnil a zpřesnil) výrok svého rozsudku tak, aby spíše odpovídal znakům skutkové podstaty, aniž by původní rozsudek napadla odvoláním státní zástupkyně. Takovým zpřesněním popisu skutku bylo podle dovolatele porušeno „právo rovnosti zbraní (obžaloba vs. obžalovaný)“, jelikož bylo pouze povinností státní zástupkyně, aby podala obžalobu, která bude splňovat veškeré náležitosti zákona, tzn. bude obsahovat takový popis skutku, na podkladě kterého lze jednat. Pokud odvolací soud označil původní výrok rozsudku za vadný a tento byl převzat z obžaloby, jde v obou případech o výroky s nedostatečným popisem skutku. Státní zástupkyně proto podala obžalobu, ve které již znaky skutkových podstat v popisu skutku chyběly. Změnou popisu skutku došlo k rozhodnutí o jiném skutku, než pro který byla podána obžaloba - chybí proto totožnost skutku. Tímto postupem došlo k porušení zásady zákazu reformationis in peuis tím, že soud jednající z podnětu odvolaní obviněného doplnil skutkovou větu ve výroku o vině tak, aby podpořil závěr o vině obviněného, přičemž se nejednalo o doplnění či upřesnění skutkových okolností, které charakterizují subjektivní stránku, nýbrž o obecné vyjádření subjektivní stránky předmětného trestného činu bez návaznosti na skutkové okolnosti. Z původního popisu skutku v prvním rozhodnutí nalézacího soudu nevyplývaly znaky aplikovaných skutkových podstat. Nalézací soud ve svém druhém rozhodnutí po zrušení původního rozhodnutí odvolacím soudem doplnil skutkovou větu o obecný popis subjektivní a objektivní stránky trestného činu, aby se popsané jednání přiblížilo k naplnění znaků aplikovaných skutkových podstat a tento popis skutku se objevil i v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Tato změna pro obviněného však představuje nepochybně formálně změnu k horšímu. Obviněný nadále trvá na tom, že popis skutku je i přes výše uvedené nedostatečný a navíc nekoresponduje s důkazy.
Obviněný v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1998 sp. zn. 5 Tz 57/98, publikovaný pod č. 22/1999 Sb. rozh. tr., podle něhož za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného zhoršuje postavení obžalovaného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno . Dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 670/05, podle nějž zákaz reformace in peius je třeba důsledně chápat jako garanci svobody odvolacího práva (zaručené hlavou pátou Listiny) a v důsledku toho i práva na obhajobu. Proto je třeba jej pojímat co možná nejšířeji, "jinak by se totiž právo na podání opravného prostředku stalo do značné míry formálním, když sice určité osoby by měly právo podávat opravné prostředky, ale z obavy ..., že toto právo by se mohlo obrátit proti nim, by ho raději nevykonávaly." (srov. Šámal, P.: "K úpravě trestního procesu v letech normalizace" in Vývoj práva v Československu v letech 1945-1989, Praha, Karolinum, 2004, str. 328). ... Péče o dokonalost popisu skutku náleží aktivitě obžaloby, nikoli aktivitě soudu, který se odstraňováním takové vady podílí na prokazování viny obviněného, což rozhodně nelze chápat jako nestranné rozhodování o vině či nevině.
Pokud nebylo zjištěno, že by obviněný věděl o konkrétním způsobu spáchání trestného činu – za použití padělaného příkazu k úhradě a pokud soud obviněnému neprokázal minimálně srozumění s tím, že transakce bude činěna za užití padělaného příkazu k úhradě, nemůže být prokázána ani zamýšlená či způsobená výše škody, kterou měl obviněný údajným jednáním způsobit. Dovolatel se rovněž domnívá, že znak zavinění není vyjádřen ve výroku rozsudku ani ve vztahu k údajnému podvodu ani k padělání a nebyl ani řádně odvozen ze správně zjištěného skutkového stavu.
Podle obviněného není ze znění skutkové věty napadeného rozsudku dostatečně zřejmé, jakým konkrétním způsobem měl naplnit znak skutkové podstaty trestného činu podvodu, jestliže se neměl podílet na padělání platebních příkazů ani na jejich užití. Znak „uvedení v omyl” směřuje podle obviněného vždy vůči tomu, kdo činí majetkovou dispozici, v důsledku níž došlo k neoprávněnému obohacení pachatelů, tzn. vůči odpovědným pracovníkům banky, kteří měli být uvedeni v omyl tím, že v rozporu se skutečností pokládali zfalšované platební příkazy za pravé a měli proto umožnit převod finančního obnosu z bankovního účtu poškozených na účelově založený účet. Takový závěr nelze z rozsudku učinit, neboť i s ohledem na znění jeho odůvodnění je zřejmé, že ve skutkové větě není náležitě vyjádřeno, v jakém jednání je spatřován znak „uvedení někoho v omyl”. Dovolatel proto především spatřuje absenci zavinění ve formě úmyslu a naplnění objektivní stránky – příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, které nejsou vyjádřeny ve výroku napadeného rozsudku.
V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a současně zrušil i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. 47 T 17/2007 a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný M. Z. ve svém dovolání odvolacímu soudu vytýká především to, že nedostatečně určitě vymezil jednání, kterým měl obviněný naplnit znaky skutkové podstaty daných trestných činů. V obou rozhodnutích nalézacího i odvolacího soudu není vůbec specifikováno, jakým jednáním se měl daných trestných činů dopustit, když v obou rozhodnutích je jednání obviněného popsáno pouze tak, že údajně podle dohody s odsouzeným Ing. A. B. měl čekat na odsouzeného J. L. s autem na náměstí I. P. P. V závěru výroku o vině obou rozsudků je pak pouze obecně konstatováno, že obvinění jednali s vědomím všech uvedených skutečností, včetně toho, že k převodu peněz v celkové výši 980 000,- Kč mají být použity padělané příkazy k úhradě a svým jednáním chtěli způsobit České spořitelně a.s. škodu ve výši 980 000,- Kč a ve stejné výši jiného i sebe obohatit, avšak fakticky byla způsobena škoda ve výši 485 000,- Kč. Takto popsané jednání obviněného nenaplňuje žádný z formálních ani materiálních znaků trestného činu a nelze jej vůbec považovat za jednání trestné, když pouhé čekání na někoho s autem nelze bez dalšího považovat za jednání naplňující znaky skutkových podstat trestných činů. Pokud nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že se obviněný dané trestné činnosti dopustil, měl být v souladu se zásadou in dubio pro reo obžaloby zproštěn, jak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05.
Obviněný se domnívá, že nebyla nikdy naplněna subjektivní stránka trestných činů. Nepodařilo se prokázat jakoukoliv spojitost mezi obviněným a dokumenty nalezenými v penzionu v N., když prostory v tomto penzionu nebyly obviněným nikdy užívány. Bylo pouze prokázáno, že se obviněný znal se svědkem K. (jedním z nájemců) a svědkem K. (majitelem penzionu), pro něhož příležitostně pracoval. Taktéž nebylo prokázáno, že by se obviněný znal s L., P. a B., což vyplývá z provedeného odposlechu. Jedinými osobami, s nimiž byl obviněný v kontaktu, byli obviněný M. B. a Ing. A. B., což obviněný vysvětluje svou známostí s dcerou Ing. B.
Znalecký posudek Dr. S. podle obviněného nevede k jednoznačnému objektivnímu závěru o totožnosti předkládaných hlasových záznamů. Nebylo bezpochyby prokázáno, že by obviněný kterékoliv z posuzovaných čísel mobilních telefonů v rozhodném období, tj. v září 2006 skutečně užíval. Z provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu nevyplývá, že by mezi obviněnými Z., B. a odsouzeným Ing. B. mělo docházet k předávání věcí či klíčů, případně že by s nimi obviněný Z. o páchání nějaké trestné činnosti vůbec hovořil.
Dovolatel taktéž namítá, že provedený odposlech a záznam telekomunikačního provozu nelze v daném případě použít, neboť stíhané činy nejsou zvlášť závažnými zločiny s minimální hranicí trestní sazby desíti let tak, aby mohly být odposlechy použity v souladu s ustanovením §88 tr. ř.
V závěru proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněných uvedl, že obě dovolání, i když jsou podána s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v převážné části uplatněných námitek fakticky směřují proti hodnocení provedených důkazů. Dovolání tak ve skutečnosti napadají soudem učiněná skutková zjištění a směřují proti údajným procesním vadám, které však dovoláním napadány být nemohou.
K námitce obou obviněných ohledně nepoužitelnosti odposlechů telefonních hovorů konstatoval, že je sice pravdou, že oba obvinění byli uznáni vinnými zločiny nemajícími charakter zvlášť závažných zločinů podle §14 odst. 3 tr. zákoníku, to však samo o sobě nezpůsobuje nepoužitelnost provedených telefonních odposlechů, neboť proti oběma obviněným bylo vedeno trestní stíhání mj. pro zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 tr. zákoníku, který je (shodně jako zločin padělání a pozměnění peněz podle §233 tr. zákoníku) zařazen pod Hlavu VI., Díl 1 „Trestné činy proti měně a platebním prostředkům“, takže ke stíhání tohoto zločinu je ČR zavázána mezinárodní smlouvou, a to Úmluvou o potírání penězokazectví č. 15/1932 Sb. Tuto námitku proto považuje nejen za odporující zákonem stanoveným dovolacím důvodům podle §265b tr. ř., ale pokládá ji též za nedůvodnou.
Státní zástupce dále upozornil, že skutkovými zjištěními tak, jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Přezkoumáním však ve shora naznačeném směru žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly.
Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají podle státního zástupce námitky obou dovolatelů, že ze skutkové věty není patrno, že by jejich jednání naplňovalo znaky skutkových podstat zločinů, jimiž byli uznáni vinnými. Obě dovolání však považuje v tomto směru za zjevně neopodstatněná. Je podle něj sice pravdou, že skutková věta je poměrně obsáhlá a složitá, neboť pro pochopení vyžaduje též popis jednání dalších osob (samostatně odsouzených). Nicméně je z ní patrno, jak se oba obvinění na spáchání trestné činnosti podíleli, a že tak činili v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Ze skutkové věty vyplývá, že obviněný B. celou věc vymyslel a prostřednictvím dalších osob zrealizoval. Ve fázi výběru hotovosti z jednotlivých poboček České spořitelny a. s. se zapojil obviněný Z. zajištěním přistaveného osobního automobilu. Ze závěrečné části skutkové věty pak vyplývá, že oba obvinění jednali s vědomím všech skutečností obsažených v předchozí části skutkové věty včetně toho, že k převodu peněz v celkové výši 980.000,- Kč ke škodě České spořitelny a. s. a k vlastnímu obohacení mají být použity padělané příkazy k úhradě, což obvinění zamýšleli. Právní kvalifikace, podle níž je obviněný B. hlavním pachatelem, zatímco obviněný Z. pouhým pomocníkem ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, se proto podle státního zástupce jeví jako přiléhavá.
Státní zástupce proto navrhl, aby byla dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta, jako zjevně neopodstatněná. Navrhl, aby takové rozhodnutí bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání. Zároveň vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o dovolání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání i pokud by hodlal učinit rozhodnutí jiné.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněných M. B. a M. Z. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. 5 To 85/2010 jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., byla podána obviněným B. prostřednictvím obhájkyně a obviněným Z. prostřednictvím obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř. a ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud je též povinen posoudit, zda obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Zabýval se proto otázkou opodstatněnosti dovolateli uplatněného dovolacího důvodu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem ).
V dovolání podaném z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak musí dovolatel brojit proti subsumpci jednání obviněného pod určité (určitá) ustanovení trestního zákona a právě tím vymezit rozsah svého dovolání. Proto musí důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě směřovat vždy proti konkrétní přesně určené právní kvalifikaci, přičemž dovolací námitka by měla být vyargumentována konkrétními skutečnostmi brojícími proti této právní kvalifikaci. Proto se nelze spokojit pouze s obecným tvrzením dovolatele, že skutek není trestným činem. (Srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 1706/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 247/2009).
Obvinění M. B. i M. Z. shodně namítli nemožnost použití odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu v posuzovaném případě jako důkazu v trestním řízení v souladu s ustanovením §88 tr. ř., neboť trestné činy, jimiž byli uznáni vinnými, nejsou podle trestního zákoníku zvlášť závažnými zločiny. Konkrétně odvolací soud podle obviněného B. pochybil, když na okolnosti případu neaplikoval náležitě trestní zákoník, ale původní trestní zákon. Chybně tak trestní zákoník neužil jako celek se všemi dalšími důsledky vztahujícími se k posouzení otázky, zda by použití pozdějšího trestního zákona bylo pro pachatele příznivější, neboť omezil své úvahy o příznivosti pozdějšího trestního zákona jen na holé porovnání trestních sazeb v obou zákonech. Na podporu svého tvrzení obviněný B. argumentoval usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011 sp. zn. 7 Tdo 150/2011, které mělo podle jeho názoru zcela přesně judikovat, co již před vydáním tohoto rozhodnutí opakovaně uplatnila obhajoba obviněného B. ve vztahu ke stěžejním důkazům v trestní věci dovolatele – odposlechům, které byly de facto jediným důkazem svědčící o vině obviněného B.
Nejvyšší soud poznamenává, že obdobnou argumentaci použili dovolatelé již v předchozím řízení, mj. i ve svých odvoláních. Vrchní soud v Praze se již ve svém usnesení ze dne 15. 7. 2009 sp. zn. 5 To 21/2009 k této odvolací námitce vyslovil tak, že odposlechy (a rovněž jejich vyhodnocení ve znaleckém posudku z oboru kriminalistika, odvětví fonoskopie, jehož neobjektivnost namítali obvinění) byly provedeny zákonným způsobem. Přestože se jedná o námitku procesního charakteru, kterou nelze v dovolání použít při uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba k ní uvést následující. V souladu s §88 odst. 1 tr. ř. může být vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené, je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný zločin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva . Obviněný B. byl uznán vinným úmyslným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku a obviněný Z. stejným zločinem ve formě pomoci, když padělané platební prostředky (ve formě příkazu k úhradě) udali jako pravé. Česká republika je signatářem Úmluvy o potírání penězokazectví, vyhlášené pod č. 15/1932 Sb. dne 5. února 1932, jež zavazuje ke stíhání takovýchto činů, a proto byly splněny podmínky pro vydání příkazu k provedení odposlechů a k použití takových odposlechů jako důkazů v řízení před soudem. Nad rámec této dovolatelem uplatněné námitky lze konstatovat, že v době, kdy byly vydány příkazy k daným odposlechům, byl tento trestný čin upraven v ustanovení §140 odst. 2 tehdy platného trestního zákona. V souladu s touto právní úpravou se jednalo s ohledem na zde stanovenou trestní sazbu v rozsahu od pěti do deseti let o zvlášť závažný trestný čin (tzn. šlo o trestný čin s horní hranicí trestní sazby trestu odnětí svobody nejméně osm let podle §41 odst. 2 tr. zák.), takže i v té době byly splněny podmínky pro vydání takových příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a to nejen na základě závaznosti výše zmíněné mezinárodní smlouvy. Z toho plyne, že po celou dobu trvání tohoto trestního řízení byly splněny zákonné podmínky k užití nařízených odposlechů a mohly být rovněž provedeny jako důkaz před soudem k náležitému prokázání viny obviněného.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011 sp. zn. 7 Tdo 150/2011, které obviněný B. rozsáhle cituje ve svém dovolání, sice v obecné rovině podporuje jeho argumentaci o nemožnosti užití odposlechů, pokud v období mezi nařízením odposlechu a rozhodováním soudu v hlavním líčení došlo ke změně trestního zákona tak, že např. podle trestního zákoníku účinného v době rozhodování soudu již stíhaný trestný čin nebyl považován za zvlášť závažný zločin, což byla základní podmínka použitelnosti odposlechu jako důkazu před soudem. V této již rozhodnuté trestní věci však byli obvinění odsouzeni za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. (§240 odst. 2 tr. zákoníku), k jehož stíhání však žádná vyhlášená mezinárodní smlouva Českou republiku nezavazuje, takže v tomto případě z důvodu změny trestních zákonů došlo k nepoužitelnosti odposlechu jako stěžejního usvědčujícího důkazu. Nejedná se tudíž o obdobný případ a citované rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 150/2011 na posuzovaný případ obviněných vztahovat nelze.
Obviněný B. dále v dovolání uvádí řadu procesních námitek, které spočívají v tom, že byly užity důkazy z jiné trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 2/2007 (týkající se již odsouzených Ing. A. B., K. P. a J. L.), které soudy hodnotily stejně jako by se jednalo o důkazy získané a provedené v této věci, i přesto, že tyto důkazy takovým způsobem použít nelze. Obviněný rovněž tvrdí, že soud prvního stupně narozdíl od svého prvního rozsudku podle pokynů odvolacího soudu, který tento rozsudek změnil a věc mu vrátil zpět k novému rozhodnutí, modifikoval a zpřesnil popis skutku ve výroku rozsudku oproti žalobě tak, aby výrok spíše odpovídal znakům skutkové podstaty stíhaných trestných činů, aniž by odvolání podal státní zástupce, a odvolací soud tento postup „posvětil”. Nalézací soud doplnil skutkovou větu ve výroku o vině, aby podpořil závěr o vině obviněného a jednalo se tak o obecné vyjádření subjektivní stránky předmětného trestného činu bez návaznosti na skutkové okolnosti, což je podle obviněného v rozporu se zásadou reformationis in peius a rovněž s „právem rovnosti zbraní (obžaloba vs. obžalovaný)“. Změnou popisu skutku došlo zároveň k rozhodnutí o jiném skutku, než pro který byla podána obžaloba a chybí proto totožnost skutku.
Takto vymezené námitky ale nejsou způsobilé naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod nějž je obviněný subsumoval, neboť prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat jen hmotněprávní pochybení soudu při posouzení skutku, nikoliv však porušení procesních předpisů. Proto se těmito námitkami Nejvyšší soud nemohl zabývat. Současně ale podotýká, že obdobné námitky byly obviněným uplatněny již v odvolání a to téměř doslovně (viz č. l. 1381-1383), přičemž odvolací soud se s nimi patřičně vypořádal.
Lze tak prohlásit, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil tři relevantní hmotněprávní námitky spadající pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že jednání popsané ve skutkové větě napadeného rozsudku nenaplňuje znaky subjektivní stránky (zavinění ve formě úmyslu) ani ve vztahu k zločinu podvodu, ani k údajnému padělání platebního prostředku, že nebyl naplněn znak „uvedení v omyl” a taktéž objektivní stránka – příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem zločinu. Nejvyšší soud však po jejich přezkoumání shledal tyto námitky obviněného zjevně neopodstatněnými.
K naplnění subjektivní stránky zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku je nutné prokázat specifický úmysl použít padělaný nebo pozměněný platební prostředek jako pravý nebo platný. Pokud by nebyl tento specifický úmysl prokázán, bude se zpravidla jednat o trestný čin podle §234 odst. 2 tr. zákoníku.
Odvolací soud shrnul jednání obviněných, které naplňuje znaky skutkových podstat stíhaných zločinů, v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 9, kde uvádí, že jednání pachatelů, kteří za užití padělaných příkazů k úhradě ke škodě banky jako majitele účtu u jejích oprávněných pracovníků vyvolali omyl v dispozici s penězi, v důsledku něhož banka peníze převedla z napadených účtů na nově založený účet, z něhož byly peníze vzápětí v hotovosti vybrány nebo o to byl učiněn pokus, přičemž zločiny byly spáchány ve formě spolupachatelství. Odvolací soud zde dále konstatoval, že po objektivní stránce došlo ke spáchání trestného činu společným jednáním a po subjektivní stránce úmysl obviněného B. zahrnuje tuto zmíněnou objektivní stránku, přičemž obviněný B. byl v hierarchii skupiny pachatelů nejvýše postaveným, neboť trestnou činnost organizoval a řídil. Jeho otec Ing. B. pak vystupoval jako střední článek vůči níže postaveným obžalovaným K. P. a J. L. Není proto rozhodující, že nebylo prokázáno, kdo zfalšoval vlastní rukou text příkazů k úhradě nebo je vhodil do sběrného boxu banky, jelikož stejně jako obviněný Z., tito jednali s plným vědomím způsobu spáchání činu, přičemž na naplnění objektivní stránky trestného činu se podíleli v řetězci spolupachatelů uskutečněním jím určeného úkolu. Takovéto koordinované a předem důsledně naplánované jednání tvoří podle odvolacího soudu součást jediné shodné skutkové podstaty trestného činu spáchaného s týmž přímým úmyslem, jenž směřoval k následku, kterým byl vznik škody na cizím majetku a neoprávněného obohacení obžalovaných. Odvolací soud tak v tomto jednání navíc oproti soudu nalézacímu spatřuje naplnění zvlášť přitěžující okolnosti jako člen organizované skupiny , avšak s ohledem na zásadu reformationis in peius, když odvolání nebylo podáno v neprospěch obviněného státním zástupcem, nelze tuto okolnost přičíst k tíži pachatele a je nutno respektovat rozhodnutí nalézacího soudu.
Skutková věta napadeného rozsudku je obsáhlá, neboť do ní odvolací soud vtělil veškeré rozhodné skutkové okolnosti, které jsou podstatné pro popis skutku a úmyslné zavinění obviněného Z. i B. je vyjádřeno konstatováním, že (oba) jednali s vědomím všech uvedených skutečností, včetně toho, že k převodu finančních prostředků v celkové výši 980 000,- Kč mají být použity padělané příkazy k úhradě, a svým jednáním chtěli způsobit České spořitelně a.s. škodu ve výši 980 000,- Kč a ve stejné výši jiného a i sebe obohatit, avšak fakticky byla způsobena škoda ve výši 485 000,- Kč. Podrobně se úmyslem obou obviněných zabýval i nalézací soud ve svém v pořadím druhém rozsudku a rovněž soud odvolací, který se se skutkovými závěry soudu prvního stupně plně ztotožnil.
Argument nenaplnění subjektivní stránky uplatňovali oba obvinění opakovaně již během celého trestního řízení, což ostatně konstatuje i odvolací soud v napadeném rozsudku na straně 7 s tím, že soud prvního stupně se ve svém rozhodnutí touto otázkou náležitě a přesvědčivě zabýval (nalézací soud na straně 48 rozsudku ze dne 21. 1. 2010 dospěl k závěru, že oba obvinění věděli a byli minimálně srozuměni s tím, že veškeré výběry u cizích účtů jsou realizovány na základě padělaných platebních příkazů, neboť jiným způsobem nelze tuto trestnou činnost páchat a navíc bylo prokázáno, že se na této trestné činnosti svou účastí podíleli ), když dostatečně vyložil na základě jakých důkazů dospěl k závěru o naplnění tohoto znaku skutkové podstaty předmětných zločinů a obvinění v odvolání nepřinášejí žádné nové věcné argumenty a odvolací soud se s těmito skutkovými okolnostmi zjištěnými nalézacím soudem plně ztotožnil. Odvolací soud zde pak stručně a výstižně sumarizuje, jakým způsobem k naplnění znaku zavinění ve formě přímého úmyslu u obviněných došlo.
Znak „uvedení v omyl” a naplnění objektivní stránky předmětných zločinů vyplývá ze skutkové věty a rovněž z odůvodnění napadeného rozsudku na straně 9, kde odvolací soud uvádí, že jednání pachatelů, kteří za užití padělaných příkazů (padělaný příkaz k úhradě opatřený padělkem podpisu Mgr. H. a V. N. zastupující poškozeného opatřené rovněž padělkem razítka poškozeného a číslem nově založeného účtu vedeného u eBanky a.s. J. L. udali jako pravý se záměrem, aby tento platební příkaz vypadal či budil zdání, že je pravý) ke škodě banky jako majitele účtu u jejích oprávněných pracovníků v dispozici s penězi (uvedli jiného v omyl), v důsledku něhož banka peníze převedla z napadených účtů na nově založený účet (jeho omylu využili, v důsledku čehož tato osoba provedla majetkovou dispozici), z něhož byly peníze vzápětí v hotovosti vybrány nebo o to byl učiněn pokus a vznikla tak zjištěná škoda (vznikla značná škoda a došlo k obohacení pachatelů).
Oba soudy tak dospěly ke správnému závěru, že celá skupina pachatelů byla organizována tak, že obviněný B. jako hlavní organizátor měl zůstat jako muž v pozadí, aby nedošlo k odhalení jeho podílu na trestné činnosti. Se svým otcem odsouzeným Ing. B. se průběžně domlouval a dával mu pokyny k výběrům. Jeho otec Ing. B. pak dále řídil a instruoval K. P., který dále řídil J. L. Fungovala mezi nimi proto dělba činností, které plánoval a koordinoval obviněný B. spolu se svým otcem Ing. B. Popsaná trestná činnost proto byla spáchána členy organizované skupiny ve smyslu §209 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a §234 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, neboť šlo o sdružení více osob (nejméně tří trestně odpovědných), v němž byla provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy a jehož činnost se v důsledku toho vyznačovala plánovitostí a koordinovaností, což zvýšilo pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost. Tuto okolnost však nebylo možno obviněnému přičíst s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius, což rovněž správně konstatoval odvolací soud (viz výše), protože státní zástupkyně nepodala odvolání v neprospěch obviněných.
Pokud jde o skutkovou větu rozsudku, tak v této musí být skutek vymezen v takovém rozsahu, aby vyjadřoval znaky skutkové podstaty trestného činu, jimiž je obviněný shledáván vinným. Účelem skutkové věty není podrobný popis dotčeného jednání, takový popis by přesahoval potřebný rozsah pro určení skutku. Podrobný popis jednání s případnými detaily, jež jsou v tom kterém případě pro věc podstatné, nenáleží do výroku rozsudku. Přesný popis situace, podrobný popis podílu jednotlivých pachatelů, následný rozbor důkazů v souvislostech a vzájemných vazbách a hodnocení zjištěného podílu pachatelů náleží již do odůvodnění rozhodnutí.
Odpovídající popis skutkového stavu je podrobně rozebírán v návaznosti na odvolací námitky v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud proto odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku týkající se znaku zavinění obviněných především na straně 7 a 9 až 10 a rovněž na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 21. 1. 2010 na straně 48 až 50, když odvolací soud se v tomto opakovaně na jeho závěry odvolává. Dovolací soud považuje za nadbytečné reprodukovat obsah odůvodnění nalézacího i odvolacího rozhodnutí a tudíž v podrobnostech odkazuje na jejich příslušné pasáže. Každopádně se není možné ztotožnit s názorem dovolatelů, že výrok o vině obsahuje neúplný popis skutku, neboť v souladu s výše uvedeným je závěr takový, že popis vyjádřený ve skutkové větě z hlediska náležitého vymezení skutku požadavky zákona dostatečně splňuje.
Z uvedeného je tak evidentní, že předmětné námitky obou obviněných ohledně údajného neprokázání subjektivní stránky a tvrzení obviněného B. o nenaplnění znaku uvedení v omyl a nedostatku objektivní stránky zločinů, za něž byli odsouzeni, jsou zcela neopodstatněné.
Pokud jde o další části dovolání obviněného M. Z. , tak v nich z převážné části polemizuje se skutkovými zjištěními obou soudů, když tvrdí, že nebyl proveden jediný důkaz, který by jej ze spáchání obou zločinů usvědčoval. Z obou rozsudků podle něj vyplývá, že měl podle dohody s Ing. B. čekat na odsouzeného J. L. s autem na náměstí I. P. P. Takové jednání, tzn. pouhé čekání na někoho s autem nelze považovat za jednání naplňující znaky jakéhokoliv z trestných činů. Nepodařila se taktéž prokázat spojitost mezi ním a dokumenty nalezenými v penzionu v N. a mezi jeho osobou a J. L., K. P. a J. B., což vyplývá z provedených odposlechů. Obviněný byl pouze v kontaktu s obviněným B. a jeho otcem Ing. B. a to z důvodu své známosti s dcerou Ing. B. Obviněný zároveň nesouhlasí s hodnocením důkazu znaleckého posudku z oboru kriminalistika odvětví kriminalistická audioexpertiza zpracovaného soudní znalkyní PhDr. Marií Svobodovou, Ph.D., a tvrdí, že nebylo jednoznačně prokázáno, že by užíval jakýkoliv ze zjištěných mobilních telefonů v rozhodném období, a že by mezi ním a obviněným B. a Ing. B. mělo docházet k předávání věcí, klíčů či že by on s nimi vůbec o nějaké trestné činnosti hovořil, což tento obviněný taktéž uvedl již ve svém řádném opravném prostředku.
Nejvyšší soud tak ohledně této části mimořádného opravného prostředku obviněného Z. shledal, že ten sice podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale fakticky napadl výhradně soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav, když nesprávně hodnotily provedené důkazy a provedené dokazování je podle něj nedostatečné, neboť jeho vina nebyla prokázána. Výhrady obviněného se tedy v převážné části soustředily jen proti správnosti zjištění, že se obviněný předmětného jednání skutečně dopustil, případně zpochybňoval provedené dokazování, resp. hodnocení důkazů, které provedly soudy nižších stupňů.
Nejvyšší soud poukazuje na to, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu. Tuto zásadu nelze uplatnit pouze v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
K žádné takové situaci ale v projednávaném případě zjevně nedošlo. Obviněný Z. v dovolání pouze uplatnil svou verzi průběhu skutkového děje. Ve skutečnosti ale neuvedl námitky vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. ke skutkovému stavu zjištěnému oběma soudy a z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel tedy vůči rozhodnutí odvolacího soudu fakticky namítá pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku nesprávného vyhodnocení provedených důkazů a nedostatečně provedeného dokazování. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat. Zde je třeba zároveň zdůraznit, že odvolací soud se jeho námitkami náležitě zabýval a vypořádal se s nimi a lze tak odkázat na přiléhavé odůvodnění jeho rozhodnutí. Nejedná se tak rozhodně o případ, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Jedinou relevantní námitkou, jíž bylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod, tak byla námitka absence subjektivní stránky, na níž ale již bylo reagováno výše v tomto rozhodnutí a tvrzení, že skutek popsaný v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze nenaplňuje účastenství na zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 a §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a účastenství na pokusu zločinu podvodu podle §209 odst. 4 písm. d) a §21 odst. 1 a §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
Podle §24 odst. 1 tr. zákoníku je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně podle písm. a) spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor), podle písm. b) vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin (návodce), nebo podle písm. c) umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník). V souladu s odst. 2 téhož ustanovení se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného.
Podle §111 tr. zákoníku se trestným činem rozumí jen čin soudně trestný, a pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevplývá něco jiného, též příprava k trestnému činu, pokus trestného činu, organizátorství, návod a pomoc.
Účastenství ve smyslu §24 odst. 1 tr. zákoníku, tedy úmyslná forma účasti jednající osoby v podobě organizátorství nebo návodu či pomoci, je podle §111 tr. zákoníku postavena na roveň trestného činu, a proto se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka použije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti hlavního pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného. Účastenství přichází v úvahu jen ve vztahu k trestnému činu individuálně určenému, tzv. konkrétnímu trestnému činu hlavnímu. Pokud jde o úmysl účastníka, účastenství podle českého trestního práva představovaného trestním zákoníkem předpokládá, že úmysl účastníka se vztahuje i na jednání konkrétního hlavního pachatele, neboť úmysl musí postihnout i trestný čin, k němuž účastenství směřovalo. (Srov. Vladimír Solnař, Jaroslav Fenyk, Dagmar Císařová: Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, Lexis Nexis, Nakladatelství Orac, 2003, str. 372 – 377).
Mezi jednáním účastníka a hlavní trestnou činností se pak požaduje příčinný vztah. Ten je tu dán, jestliže by bez účastnického jednání nedošlo k dokonání nebo alespoň pokusu o hlavní trestný čin buď vůbec, nebo by k němu nedošlo tak, jak se konkrétně stalo v důsledku kauzálního působení účastníka. Jednání hlavního pachatele je relevantní příčinou následku coby znaku skutkové podstaty hlavního trestného činu, nebo k tomuto následku alespoň přímo směřuje. Naproti tomu jednání účastníka je jen relevantní podmínkou tohoto následku či přímého směřování k němu. To znamená, že účastník následek hlavního trestného činu zapříčiňuje nepřímo, kdežto pachatel vyvolává tento následek bezprostředně. Rubem příčinného vztahu mezi účastenstvím a hlavní trestnou činností je závislost neboli akcesorita účastenství na hlavním trestném činu.
Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Rozlišuje se pomoc fyzická a psychická (intelektuální). Fyzickou pomocí je např. opatření prostředků, odstranění překážek, vylákání poškozeného na místo činu, hlídání při činu, odvoz na místo činu, naproti tomu za psychickou pomoc se považuje rada (včetně tzv. „tipu“, spočívajícího ve vytipování objektu nebo osoby, na níž má být trestný čin spáchán), utvrzování v předsevzetí, slib přispět po trestném činu apod. Charakter pomoci může mít též dohoda o vytváření podmínek k tomu, aby pachatel mohl svou trestnou činnost provádět co nejúčinněji (srov. R 45/1963 – v odůvodnění; též srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 1. vydání, Praha: C.H.Beck, 2009, s. 286 a násl.).
Jednání obviněného Z. spočívalo v tom, že byl o celé transakci informován, věděl, že dne 14. 9. 2006 proběhne několik výběrů z různých poboček eBanky. Obviněný Z. pak předal elektronický klíč obviněnému B., který jej předal svému otci odsouzenému Ing. B., aby mohlo dojít k neoprávněnému převodu peněz. Dovolatel rovněž věděl, že k výběru má dojít ve 13.00 hod., což mu sám Ing. B. potvrdil a domluvili se spolu, že v jednu hodinu bude u Z., když na něj bude čekat na náměstí I. P. P. a Ing. B. mu dále sdělil, že začne na náměstí I. P. P., pak bude pokračovat na ulici S. a poté na K. náměstí, čemuž odpovídá i útržek zajištěný u odsouzeného K. P., jenž obsahoval seznam poboček eBanky s pořadovými číslicemi, z nichž vyplývá, že tato místa označovala plánované pořadí výběrů peněz na jednotlivých pobočkách eBanky pro výběr všech částek do výše 485 000,- Kč, které byly následně převedeny na účet eBanky založený J. L. Obviněný Z. pak byl připraven zavézt Ing. B. do dalších poboček podle plánovaného pořadí.
Nejvyšší soud se proto ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu v napadeném rozsudku na straně 10, že jednání obviněného Z. je třeba posoudit jako pomoc ke spáchání trestného činu a nikoliv jako spolupachatelství na něm, neboť taková právní kvalifikace přesněji vystihuje, jakým způsobem se obviněný Z. konkrétně podílel na trestné činnosti celé skupiny stíhaných pachatelů. Ze zjištěného skutkového stavu totiž podle soudu druhého stupně vyplývá, že úkolem obviněného Z. bylo přenášet zprávy či věci a dopravovat jiné osoby osobním automobilem. Jeho podíl na trestné činnosti nebyl nevědomý, když jednal po předchozí dohodě se spolupachateli. Svou účastí tak bezprostředně přispěl k tomu, že došlo k naplnění znaků skutkových podstat shora uvedených zločinů, svým jednáním však tyto znaky přímo nenaplňoval.
Pomoc obviněného Z. na popsaném skutku tak především spočívala v tom, že byl po celou dobu v telefonickém spojení s obviněným B. a jeho otcem odsouzeným Ing. B., kdy postupně plnil jejich pokyny, zejména se podílel na předání elektronického klíče potřebného k manipulaci s účtem J. L. a zajištěním plánovaného přesunu k další pobočce banky pomocí automobilu, čímž úmyslně umožnil a usnadnil obviněnému B. spáchání zločinů, a to ve formě fyzické pomoci. Mezi jednáním obviněného Z. tak existoval příčinný vztah k hlavní trestné činnosti obviněného B., když dílčí úkony obviněného navazovaly na jednání obviněného B. a zastávaly mezi ostatními na sebe navazujícími úkony ostatních pachatelů důležité místo a významně přispěly k dokonání zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 tr. zákoníku a k pokusu zločinu podvodu podle §209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
Tvrzení obviněného Z. o nenaplnění účastenství na zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 a §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a účastenství na pokusu zločinu podvodu podle §209 odst. 4 písm. d) a §21 odst. 1 a §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, je proto neopodstatněné.
Ze všech výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud s právním posouzením zjištěných skutků ztotožnil a dospěl k závěru, že výhrady obou obviněných nemají opodstatnění, neboť rozsudek odvolacího soudu vytýkanými vadami netrpí. Odvolací soud v souladu se zákonem vyložil a řádně odůvodnil všechny rozhodné závěry z hlediska jím použité právní kvalifikace a svědomitě se vypořádal se všemi skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněných M. B. a M. Z. jako zjevně neopodstatněná podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., což učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 18. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c