ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.921.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 921/2013-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2013 o dovolání obviněného P. D. , proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 21. 5. 2013 sp. zn. 6 To 166/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 196/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. D. odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 23. 1. 2013 sp. zn. 3 T 196/2012 uznal obviněného P. D. vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že ve Z. v přesně nezjištěné době kolem 12. 1. 2012 na ulici D. K., před domem, odcizil z volně přístupné zahrady bronzovou plastiku pod názvem „F.” o hmotnosti celkem cca 41 kg, délky 187 cm, výšky 66 cm a šířky 59 cm, kterou dne 12. 1. 2012 odevzdal do sběrny kovů SBĚRNA, s.r.o. ve Z.-P., čímž poškozenému Z. Š., způsobil škodu ve výši 202.920,- Kč .
Za to byl podle §205 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému Z. Š., bytem Z., K., škodu ve výši 202.920,- Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl tento poškozený v souladu s §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání podané obviněným proti tomuto rozsudku podle §256 tr. ř. zamítl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 21. 5. 2013 sp. zn. 6 To 166/2013.
Uvedené usnesení posléze napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel upozornil na pět případů porušení procesních předpisů v předchozím řízení (při rozhodování o jeho stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, způsob poučení obviněného při jeho výslechu, vyřízení jeho žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu podle §157a odst. 1 tr. ř., nepřednesení obžaloby v hlavním líčení a rozdílně uváděnou hmotnost předmětné sochy) s tím, že zásadu výlučné pravomoci soudu nalézacího, popř. odvolacího hodnotit důkazy za splnění zákonných podmínek nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení základních požadavků spravedlivého procesu, což se stalo i v jeho případě. V nalézacím řízení totiž byly porušeny mnohé základní zásady trestního řízení, a to zásada zjištění skutkového stavu mimo rozumnou pochybnost podle §2 odst. 5 tr. ř., zásada vyhledávací (která byla podle něj spíše porušena v přípravném řízení) a zejména zásada zakotvená v §2 odst. 6 tr. ř.
Obviněný považuje výpověď zaměstnance sběrny, který jej měl poznat při odevzdání předmětné sochy do sběrny, za nevěrohodnou. Rekognice rovněž nebyla bezchybná, neboť předložené tváře mužů na fotografiích se značně lišily. Oba soudy nižších stupňů dále nevzaly v potaz skutečnost, že sám obviněný nahlásil ztrátu občanského průkazu prokazatelně před počátkem zahájení vyšetřování v této trestní věci. Neprověřily ani verzi, že kovový odpad byl odvezen do sběrny na základě požadavku dědy obviněného, který nebyl dosud vyslechnut. Postup orgánu činných v trestním řízení považuje obviněný za poměrně zjednodušený, neboť vychází z důkazů nevypovídající nic o pachateli odcizení sochy, ačkoli plastiku volně přístupnou z ulice mohl odcizit kdokoli, o čemž svědčí i výpověď poškozeného, že v místě sám zjistil přítomnost dvou podezřelých mužů. Jelikož se nalézací soud nevypořádal s obhajobou obviněného, porušil tím právo obviněného na spravedlivý proces v intencích čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jehož součástí je podle obviněného nejen provedení navrhovaných důkazů se zřetelem na okolnosti případu, ale i řádně zdůvodnění jejich případného odmítnutí. V případě důsledného dodržení práva na obhajobu obviněného by se musel soud vyrovnat s více verzemi případu.
Napadený rozsudek vykazuje nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudů obou stupňů a provedenými důkazy, což svědčí o rutině či libovůli při jejich rozhodování. Oba soudy provedené důkazy hodnotily nesprávným způsobem a provedly jejich selekci, když vycházely toliko z jednostranného náhledu na celý případ a nikoli z objektivního a logického zhodnocení důkazní situace. Obviněný má za to, že právní závěry soudu prvního stupně jsou v rozporu, někdy v extrémním rozporu s obsahem některých provedených důkazů, jejichž část soudy neprávem pominuly . Rozhodnutí soudu o vině se pak následně odrazilo i v uložení trestu. Obviněný deklaruje povědomost o tom, že Nejvyšší soud odmítá názor, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání může vytýkat nedostatky ve skutkových zjištěních, avšak judikatura Ústavního soudu naopak připouští, že z neúplných skutkových zjištění nelze vyvodit správný právní závěr .
Dovolatel proto v závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a poté ve věci sám rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř. a obviněného zprostil obžaloby, event. aby podle §265l odst. 1 tr. ř. (správně má být uveden §265k odst. 1, 2 tr. ř.) zrušil napadená rozhodnutí a podle §265k odst. 1, 3 tr. ř. (správně má být uveden §265 l odst. 1 tr. ř.) přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání obviněného písemně sdělila (§265h odst. 2 tr. ř.), že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Zároveň vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl podle §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 21. 5. 2013 sp. zn. 6 To 166/2013 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Nejvyšší soud shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale fakticky napadl soudy učiněná skutková zjištění s tím, že soudy nedostatečně vyhodnotily věrohodnost výpovědi zaměstnance sběrny, kam obviněný předmětnou sochu dopravil za účelem výdělku, předkládá odlišné verze možného průběhu skutkového děje, tvrdí, že mu vina nebyla dostatečně prokázána, když sochu mohla odcizit jakákoli jiná osoba, a že se oba soudy dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou, že nebyl pachatelem stíhaného skutku. Výhrady obviněného se tedy soustředily jen proti správnosti zjištění, že se obviněný předmětného jednání skutečně dopustil, neboť jeho vina nebyla bez důvodných pochybností prokázána a mělo být proto v pochybnostech rozhodnuto v jeho prospěch.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozebral všechny v úvahu přicházející verze o možném pachateli žalovaného činu a logicky popsal, z jakých důvodů shledal, že jej spáchal obviněný. Nelze tedy přisvědčit námitce obviněného, že došlo k selekci důkazů v jeho neprospěch a že oba soudy nezjistily skutkový stav věci tak, aby o něm nevznikly důvodné pochybnosti. Dovolatel tedy vůči konečným rozhodnutím soudů fakticky namítá nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku nesprávného vyhodnocení provedených důkazů. Z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jimi zabývat.
Nelze rovněž souhlasit s výhradami obviněného týkajících se existence možného extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními obou soudů nižších stupňů a provedenými důkazy. Jakkoliv totiž skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Obviněný tedy pod argument této zvláštní vady rozhodnutí, jež by jinak mohla naplňovat důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podřazuje výhradně námitky, jejichž povaha je primárně skutková, když soudům vytýká způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Nejvyšší soud však na základě obsahu spisu dospěl k závěru, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zákonném a úplném zhodnocení provedených důkazů učinily, a jimi vysloveným právním posouzením skutku, není dán rozpor, který by měl vést ke zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů. Svoje skutkové závěry tyto soudy opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů a z obsahu spisu je zřejmé, že nalézací soud se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. náležitě vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí, s nimiž se posléze ztotožnil i soud odvolací. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivá a podrobná odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Lze tak uzavřít, že v přezkoumávané věci se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Nejedná se o případ nezákonných důkazů, opomenutých důkazů a ani o případ hodnocení důkazů, které v žádné možné verzi volného hodnocení z jejich obsahu nevyplývá (jak o tom bylo pojednáno výše), a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ).
Obviněný dále pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadil i námitky ryze procesního charakteru, jimiž v dovolání zpochybňuje spravedlivost provedeného procesu, které uplatnil již v odvolání a odvolací soud se s nimi podrobně vypořádal v odůvodnění napadeného usnesení. Na tomto místě je třeba rovněž zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem poměrně přísně formalizovaným a z hlediska dovolacích důvodů striktně vymezeným trestním řádem, a nikoli jakýmsi druhým odvoláním, v němž lze opakovat již v dřívějším průběhu řízení uplatněné skutkové či procesní námitky jenom proto, že dovolatel není spokojen s učiněnými závěry a rozhodnutími soudů nižších stupňů, to celé v naději, že dovolací soud snad bude věc posuzovat jinak, než soudy předchozí. Nejvyšší soud nemá důvod jakkoli přehodnocovat závěry učiněné soudy nižších stupňů, a to jenom proto, že s nimi obviněný nesouhlasí. Spravedlivost provedeného procesu, nespočívá v tom, že soud ve věci rozhodne vždy ve prospěch obviněného. Ta je dána tím, že obviněnému jsou především zachována procesní práva včetně práva na obhajobu, což se v daném případě stalo. Soudy pak rozhodly na základě provedených a v souladu s trestním řádem vyhodnocených důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) způsobem, který byl dostatečně pregnantně vyjádřen v jejich rozhodnutí.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. D. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť se svým pojetím dovolání ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 23. září 2013
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c