ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.768.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 768/2014-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2014 o dovolání obviněné A. K. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 11 To 316/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 168/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 11 T 168/2012, byli obvinění A. K. a B. K. uznáni vinnými přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea třetí trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se měli dopustit tím, že B. K. v pozici jednatele a společníka se zapsaným vkladem ve výši 35.000,- Kč spol. Stavby Klimeš, s. r. o., se sídlem Bukovice 60, PSČ: 549 61, IČ: 25277545, DIČ: CZ25277545, a A. K. v pozici společníka spol. Stavby Klimeš, s. r. o., se zapsaným vkladem ve výši 30.000,- Kč, poté, co se tato společnost dostala do nepříznivé finanční situace, kdy nebyla schopna pokrýt své závazky, za účelem realizace záměru spočívajícího ve zbavení se odpovědnosti za stav a fungování této společnosti včetně odstranění jejího účetnictví a souvisejících evidencí, povinnost jejichž vedení je stanovena zákonem číslo 563/1991 Sb., o účetnictví, v platném znění, a dalšími navazujícími předpisy, a „znovu zahájit“ podnikání pod hlavičkou jiné firmy, v první polovině roku 2010 nejdříve realizovali změny ve struktuře společnosti spočívající v tom, že obchodní podíly jejich společníků B. K. se zapsaným vkladem ve výši 35.000,- Kč a V. Š. , se zapsaným vkladem ve výši 35.000,- Kč převedli na nového nabyvatele A. K. , která se tak stala jediným společníkem společnosti, a současně odvolali z funkce jednatele společnosti B. K. a jmenovali do této pozice A. K. , kdy tyto skutečnosti v souladu s ustanovením §35 a násl. zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v platném znění, ve spojení s vyhláškou č. 250/2005 Sb., o závazných formulářích na podávání návrhů na zápis do obchodního rejstříku, prezentovali obchodnímu rejstříku vedenému Krajským soudem v Hradci Králové v podobě návrhu na zápis změn do obchodního rejstříku ze dne 19. 4. 2010, doručenému rejstříkovému soudu dne 21. 4. 2010, jehož přílohou byly mimo jiné zápis z valné hromady spol. Stavby Klimeš, s. r. o., ze dne 19. 4. 2010, smlouva o převodu obchodních podílů ve smyslu §115 obchodního zákoníku sepsaná formou notářského zápisu ze dne 19. 4. 2010, rozhodnutí valné hromady obchodní spol. Stavby Klimeš, s. r. o., sepsané formou notářského zápisu ze dne 19. 4. 2010, přičemž soud na základě předložených podkladů navrhované změny po provedeném řízení realizoval v oddíle C, vložce 12334 obchodního rejstříku jejich zapsáním, resp. vymazáním dne 11. 5. 2010, a dále krátce poté společně s dalšími dosud neustanovenými osobami realizovali stále se stejným záměrem další změny ve struktuře společnosti spočívající v tom, že obchodní podíl společníka A. K. se zapsaným vkladem ve výši 100.000,- Kč převedli na neznámou osobu, která se vykazovala cestovním pasem Ukrajinské republiky č. ...... na jméno I. B. , kdy ztráta tohoto pasu byla zaznamenána Policií České republiky dne 10. 7. 2007, a bez vědomí a souhlasu I. B. se tento měl stát jediným společníkem společnosti, a současně odvolali z funkce jednatele společnosti A. K. a měli jmenovat do této pozice I. B. , a tyto skutečnosti prezentovali v souladu s již citovanými ustanoveními obchodního zákoníku a vyhlášky č. 250/2005 Sb. obchodnímu rejstříku vedenému Krajským soudem v Hradci Králové v podobě návrhu na zápis změn do obchodního rejstříku ze dne 26. 4. 2010, doručenému rejstříkovému soudu dne 20. 5. 2010, jehož přílohou byly smlouva o převodu obchodního podílu ve smyslu §115 obchodního zákoníku ze dne 26. 4. 2010, výpis z rejstříku trestů Ministerstva vnitra Ukrajiny ze dne 29. 3. 2010, čestné prohlášení a podpisový vzor jednatele společnosti ze dne 26. 4. 2010, souhlas s ustanovením do funkce jednatele ze dne 26. 4. 2010 a rozhodnutí jediného společníka při výkonu působnosti valné hromady spol. Stavby Klimeš, s. r. o., ze dne 26. 4. 2010, přičemž soud na základě předložených podkladů navrhované změny po provedeném řízení realizoval v oddíle C, vložce 12334 obchodního rejstříku jejich zapsáním, resp. vymazáním dne 2. 6. 2010, když soubor uvedených právních a souvisejících potřebných úkonů, jimiž ve svém důsledku převedli celý obchodní podíl ve spol. Stavby Klimeš, s. r. o., včetně pozice představitele statutárního orgánu společnosti – jednatele a údajně předali veškeré podklady dokumentující průběh a dosahované výsledky hospodaření v podobě účetnictví a souvisejících evidencí společnosti neznámé osobě vystupující jako I. B. , a tyto změny prezentovali a doložili Krajskému soudu v Hradci Králové, který na jejich základě provedl v příslušném oddíle a vložce obchodního rejstříku zápis požadovaných změn ve struktuře společnosti, realizovali pouze formálně, ačkoli ve skutečnosti k ničemu takovému nedošlo, neboť naposledy zapsaný nabyvatel se nikdy společníkem a jednatelem společnosti nechtěl stát a za tímto účelem ani žádné úkony nečinil, ale veškeré kroky ve svém důsledku vedly mimo jiné k tomu, že věřitelé společnosti nejsou a nebudou schopni zjistit možnost, popřípadě rozsah v úvahu připadajícího uspokojení jejich pohledávek z majetku a dalších aktiv dlužníka z titulu předchozího realizovaného obchodního styku s ním, když vůči společnosti evidovala a eviduje pohledávku nejméně spol. KŠK stavebniny, s. r. o., se sídlem Police nad Metují, Nádraží ČD, PSČ: 549 54, IČ: 47455926, a to v celkové výši 1.264.545,- Kč.
Za tyto přečiny byli oba obvinění A. K. a B. K. odsouzeni podle §254 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti (10) měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku jim byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří a půl (3 a ½) roku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jim byl každému uložen trest zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu nebo prokuristy obchodní společnosti nebo družstva s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho prodeje a prodej, provádění staveb včetně jejich změn, udržovacích prací na nich a jejich odstraňování a dále v zákazu výkonu podnikání se stejnými předměty činnosti na dobu v trvání pěti (5) let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost KŠK stavebniny, s. r. o., se sídlem Police nad Metují, nádraží ČD, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Hradci Králové, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněné A. K. a obviněného B. K. , rozhodl usnesením ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 11 To 316/2013, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obou obviněných jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 11 To 316/2013, podala obviněná A. K. prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Sokola dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Dovolatelka v podrobnostech uvedla, že skutkový děj, popsaný soudy, nemohl naplnit skutkovou podstatu souzeného přečinu. Skutkový závěr učiněný soudy je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Skutková zjištění, zejména stran údajného zničení účetních dokladů a uvedení nepravdivých údajů při zápisu do obchodního rejstříku, tedy základní znaky skutkové podstaty stíhaných trestných činů, nemají jednoznačnou oporu v provedeném dokazování. Jinými slovy skutkový stav věci tak, jak byl nalézacím soudem zhodnocen a z kterého soud odvolací ve svém rozhodnutí vycházel, nebyl zjištěn takovým způsobem, aby o něm nebylo možné mít důvodné pochybnosti. V řízení rovněž nebylo dostatečným způsobem přihlédnuto k důkazům svědčícím ve prospěch dovolatelky, z nichž některé dokonce nebyly ani provedeny (příkladem navrhované výslechy svědků I. T. , V. D. , M. T. ). Z napadeného rozhodnutí je tak podle přesvědčení obhajoby zřejmé, že odvolací soud, shodně jako soud nalézací, zcela ignoroval zásadu in dubio pro reo. Obecně řečeno došlo k situaci, kdy z dvou tak říkajíc extrémně rozdílných skutkových verzí odvolací soud vybral tu, kterou subjektivně považoval za validní a na ni pak postavil závěr o skutku, tedy posléze pak i závěr o vině a trestu. V rámci těchto svých úvah dovolatelka odkázala rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, ve svazku 55/2009, pod publikačním číslem 247/2009, na str. 377, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2000, sp. zn. 8 Tz 217/99). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že odvolací soud již nepovažoval za nutné doplňovat dokazování, čímž, jak sám o tom v odůvodnění rozsudku hovoří, považuje skutková zjištění nalézacího soudu za úplná. V takovém případě pak nutně musel aplikovat zásadu „in dubio pro reo‘‘ a dovolatelku obžaloby zprostit. V této souvislosti dovolatelka poukázala i na konstantní judikaturu Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 464/99, popř. I. ÚS 55/05), ve kterých je konstatováno, že k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Soudy učinily závěr o protizákonném jednání dovolatelky bez toho, aniž by tento závěr odpovídal provedeným důkazům. Dovolatelka rovněž odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004, nález sp. zn. IV. ÚS 36/98 ze dne 13. 5. 1998 a nález sp. zn. II. ÚS 441/99 ze dne 29. 3. 2000. Po detailním seznámení se s obsahem napadeného rozhodnutí a s ohledem na dosavadní průběh řízení má obhajoba za to, že odvolací soud, obdobně jako soud nalézací, právě tyto základní zásady trestního řízení zřejmě vůbec nerespektoval. V řízení již od počátku byla zcela důvodná pochybnost o tom, zda a jak došlo k údajnému zničení účetní dokumentace, přesto nebyl proveden jediný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že ke zničení této dokumentace skutečně došlo úmyslným jednáním dovolatelky. Sám Ústavní soud již v minulosti opakovaně judikoval, že v případě, že na základě provedeného dokazování nelze jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, je třeba při zachování zásady in dubio pro reo zvolit variantu pro dovolatele příznivější (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 429/03). Trestní řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat. Alespoň na úrovni pravidla „prokázání mimo jakoukoli rozumnou pochybnost“ (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05). Takový stupeň jistoty však na základě dokazování provedeného v rámci trestního řízení zcela nepochybně dosažen nebyl. Pokud dovolatelka v předchozím řízení uznala, že papírovou podobu předala nabyvateli podílu a elektronickou zálohu účetnictví po převodu jejího obchodního podílu vymazala, nelze v této okolnosti spatřovat zničení účetních dokladů ve smyslu trestného činu podle §254 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku, když stále existovalo účetnictví vedené ve formě listinné, které je synonymem téhož. Ke zničení účetní dokumentace tedy vůbec nemohlo dojít, když byla předána osobě vystupující jako I. B. Obdobných nedostatků se odvolací a současně i nalézací soud dopustily i ohledně trestného činu podle §254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku. Je zřejmé, že dovolatelka pravost předkládaných dokladů nemohla nijak sama ověřit, ani tuto povinnost neměla. Dovolatelka byla přesvědčena, že jedná s panem B. , a nic nenasvědčovalo opaku. Nabyvatel předložil originální doklad totožnosti – cestovní pas, i veškeré příslušné listiny včetně ověřovacích doložek. Na straně dovolatelky tedy nebyla dána žádná pochybnost, že by mohla jednat s jinou osobou, než která je uvedená v předložených dokladech. Při posuzování této věci soudem však již tato možnost zcela zřejmě vyplynula, i přesto se jí nalézací a následně ani odvolací soud vůbec nezabýval, ač tato skutečnost byla dovolatelkou namítána. V této souvislosti bylo důležité prověřit také spojení mezi osobami I. T. , V. D. a M. T. , k jejichž výslechu nalézací soud nepřistoupil, a panem I. B. , na což dovolatelka již od počátku řízení upozorňovala. Ani těmito námitkami se však soudy nezabývaly. Odvolací soud opřel výrok, kterým de facto potvrdil výrok soudu I. stupně o vině dovolatele prakticky výhradně o komplex provedených nepřímých důkazů, z nichž je možno dojít k mnoha výkladům. Obhajobě v tomto směru nezbývá než konstatovat, že ačkoli pravidlo „prokázání mimo jakoukoli rozumnou pochybnost“ se vztahuje především na dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z důkazu, neznamená to, že soud nemusí dodržovat vysoký standard i pokud jde o samotnou vypovídací hodnotu a hodnověrnost důkazu samotného (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 910/07). Možnost, že předmětná účetní dokumentace byla skutečně předána třetí osobě, která se za I. B. pouze vydávala, byla ze spisu zcela zřejmá. V takovém případě se dovolatel domnívá, že nejpozději odvolací soud měl takové pochybnosti procesní cestou řádně odstranit, což však odvolací soud neučinil. Odvolací soud i nalézací soud opominuly provedení důkazu, který jednoznačně mohl svědčit ve prospěch dovolatele, a současně deformovaly obsah provedených důkazů tak, aby svědčily v jeho neprospěch, čímž práva dovolatele na spravedlivý proces nepochybně narušily (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. US 398/97). Závěr odvolacího soudu o vině dovolatele, opřený zcela o dokazování provedené v řízení před soudem I. stupně, je tak zcela neadekvátní. V průběhu řízení nebylo prokázáno, že by ke zničení účetní dokumentace skutečně došlo, a nebylo ani zjištěno, že by dovolatel uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 11 To 316/2013, a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 11 T 168/2012, zrušil podle §265k odst. l tr. ř. a podle §265 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc znovu projednal a rozhodl, nebo aby Nejvyšší soud sám rozhodl ve věci rozsudkem podle §265m odst. l tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněné A. K. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., sdělil, že se k němu nebude vyjadřovat. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. byly uplatněny alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněná A. K. uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Obviněná A. K. také uplatnila dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolacím důvodem zde je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech: řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku zapsal, že skutkový stav je v daném případě prokazován listinnými doklady, mezi které náleží listiny o provedení změn ve společnosti a převodech obchodních podílů a podání k rejstříkovému soudu. Svědeckou výpovědí I. B. je dokládáno, že obviněné nezná, nikdy s nimi o ničem nejednal a nebyl s nimi v jakémkoliv styku. Se společností Stavby Klimeš, s. r. o., svědek neměl nikdy nic společného, v okrese Náchod nikdy nebyl, nepřebíral žádné účetnictví a pas, kterým se měla prokazovat nezjištěná osoba vystupující jeho jménem, ztratil v roce 2007 v tramvaji v P. a ztrátu nahlásil do 3 dnů. Zprávou Policie České republiky je dokládáno, že uvedený cestovní pas byl I. B. nahlášen jako ztracený dne 10. 7. 2007. Znaleckým posudkem OKTE Hradec Králové je dokládáno, že podpisy údajného znění „I. B. “ na zkoumaných písemnostech nejsou pravými podpisy osoby, na jejíž jméno zní. Z protokolu o vydání věci sepsaném s H. T. a dohodou o ukončení poskytování účetních služeb pak vyplývá, že obviněná převzala veškeré doklady týkající se společnosti Stavby Klimeš, s. r. o., dne 25. 4. 2010 a ze zpráv Finančních úřadů v Náchodě, Hradci Králové a v Brandýse nad Labem vyplývá, že účetnictví již nebylo nalezeno a společnost je pro správce daně zcela nekontaktní. Původně na návrh stran předvolávané osoby I. T. , V. D. a M. T. , které se k jednání soudu z různých důvodů nedostavily, soud již opakovaně nevolal, když z jejich omluv mimo jiné vyplývá, že s touto kauzou, firmou Stavby Klimeš, ani s osobami obviněných nemají nic společného, tato jejich vyjádření nejsou v rozporu s jiným dosud známým důkazem či použitým tvrzením a jejich výslech tak nalézací soud pokládal za nadbytečný. V rámci zvažování jednotlivých důkazů nalézací soud uvedl, že o věrohodnosti výpovědi svědka D. nemá žádné důvody pochybovat – jeho výpověď je jasná, určitá, v souladu se zprávou Policie České republiky o hlášení ztráty cestovního pasu i závěry písmoznaleckého posudku. Z výpovědi samotné obviněné je zřejmé, že si obvinění byli dobře vědomi stavu společnosti, včetně nekrytých závazků, zbavovali se jí zcela bez úplaty a současně se zbavovali i veškerých účetních dokladů společnosti. Z těchto popsaných okolností soud vyvozuje, že převod obchodních podílů byl fiktivní, když jediným smyslem ve výroku popsaných operací bylo odstranění účetnictví obchodní společnosti z dosahu správce daně a obchodních partnerů tak, aby nedošlo k objasnění ekonomické situace společnosti a bylo co možná nejvíce oddáleno riziko insolvenčního řízení, a tím i vznik překážky provozování živnosti na straně obviněných. V tomto směru lze pak odkázat na obdobné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 5 Tdo 556/2010, které se od nyní projednávaného případu liší jen minimálně, když v uvedeném případě se jednalo o převod na fiktivní osobu, zatímco v nyní projednávaném případě se jedná o převod na nezjištěnou osobu s využitím identity jiné osoby a bez jejího vědomí. Nalézací soud tak po zvážení všech uvedených okolností případu dospěl k závěru, že popsané jednání obviněných naplňuje skutkové podstaty přečinů zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku a podle §254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku, když obvinění ve společném záměru vyhnout se zodpovědnosti ze skutečného ekonomického stavu společnosti a plnění jejích závazků fingovali převod společnosti na nezjištěnou osobu vystupující pod falešnou identitou a fingovali předání účetních dokladů takové osobě. O fingování převodu a fingování předání dokladů se pak jedná z toho důvodu, že skutečná osoba toho jména se uváděných operací nijak neúčastnila, nevěděla o nich a jediným smyslem uvedených operací byla snaha obviněných zbavit se své zodpovědnosti za stav společnosti a vyhnout se insolvenčnímu řízení. Zároveň je zřejmé, že právě předstíráním těchto transakcí a předstíráním předání účetnictví za současné likvidace zálohy došlo k tomu, že minimálně jeden zjištěný věřitel společnosti Stavby Klimeš se může jen s obtížemi domáhat uspokojení svých nároků, když tato společnost je právě v důsledku předstírání uvedených transakcí zcela nekontaktní a nedostupná. Obvinění se popsaného jednání dopustili v úmyslu přímém, když dobře znali stav své společnosti, věděli o jejích dluzích a záměrně se snažili vyhnout své zodpovědnosti za nastalý stav předstíráním převodu společnosti na jinou osobu a předáním, resp. odstraněním účetnictví (srov. str. 4 – 5 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
K odvolacím námitkám obviněných odvolací soud dodal, že tyto jsou zjevně účelově zaměřeny na subjektivní výklad některých jednotlivých důkazů vytržených nejen ze vzájemných souvislostí, ale zejména z objektivních zjištění učiněných v průběhu celého trestního řízení jako celku. Odvolací soud zdůraznil, že všechny rozhodné osoby – zejména pak svědci I. B. , R. B. a JUDr. V. V. – byly vyslechnuty v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti (viz §2 odst. 11, odst. 12 tr. ř.) ohledně provádění důkazů, a proto pokud jejich vyhodnocení vyústilo do skutkových a posléze právních závěrů, jak je učinil nalézací soud a tyto nejsou v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), nelze bez dalšího pouze na základě akcentování jinak vyhodnocených důkazních souvislostí hraničících pouze s větší či menší mírou pravděpodobnosti, se domáhat zrušení rozhodnutí nalézacího soudu a nutit soud k přehodnocení již jednou vyslovených závěrů. Odvolací soud v této souvislosti konstatoval, že celé odvolání obviněných manželů K. je vystavěno pouze na jiné interpretaci a hodnocení provedených důkazů, než jak to učinil nalézací soud, přičemž v něm není navržen žádný postup k opatření důkazů dosud neprovedených, jež by prokazatelně mohly změnit již jednou přijaté skutkové a právní závěry, které je třeba považovat za správné a odpovídající zákonu, neboť důkazy, které byly ve věci shromážděny a v řízení před procesním soudem provedeny, neumožnily při nepřekročení hranice rozumné jistoty a při respektování zásad formální logiky dospět k jinému rozhodnutí, než jak bylo učiněno. Jinými slovy vyjádřeno, jestliže nalézací soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení. Ze všech těchto důvodů Krajský soud v Hradci Králové dospěl k závěru, že napadený rozsudek Okresního soudu v Náchodě je ve výroku o vině správný a odpovídá zákonným hlediskům (srov. str. 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku zejména namítala, že skutková zjištění, zejména stran údajného zničení účetních dokladů a uvedení nepravdivých údajů při zápisu do obchodního rejstříku, tedy základní znaky skutkové podstaty stíhaných trestných činů, nemají jednoznačnou oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka konkrétně zdůrazňovala, že v řízení již od počátku byla zcela důvodná pochybnost o tom, zda a jak došlo k údajnému zničení účetní dokumentace, přesto nebyl proveden jediný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že ke zničení této dokumentace skutečně došlo úmyslným jednáním dovolatelky. Pokud dovolatelka v předchozím řízení uznala, že papírovou podobu předala nabyvateli podílu a elektronickou zálohu účetnictví po převodu jejího obchodního podílu vymazala, nelze v této okolnosti podle jejího názoru spatřovat zničení účetních dokladů ve smyslu trestného činu podle §254 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku, když stále existovalo účetnictví vedené ve formě listinné, které je synonymem téhož. Ke zničení účetní dokumentace tedy vůbec nemohlo dojít, když byla předána osobě vystupující jako I. B. Obdobných nedostatků se odvolací a současně i nalézací soud měly dopustily i ohledně trestného činu podle §254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku. Je zřejmé, že dovolatelka pravost předkládaných dokladů nemohla nijak sama ověřit, ani tuto povinnost neměla. Dovolatelka byla přesvědčena, že jedná s panem B. , a nic nenasvědčovalo opaku. Nabyvatel předložil originální doklad totožnosti – cestovní pas, i veškeré příslušné listiny včetně ověřovacích doložek. Na straně dovolatelky tedy nebyla dána žádná pochybnost, že by mohla jednat s jinou osobou, než která je uvedená v předložených dokladech.
Nejvyšší soud především považuje za nutné dovolatelku upozornit, že podle skutkové i právní věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, byla uznána vinnou za zatajení účetních knih, zápisů nebo jiných dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku, nikoliv za jejich zničení, jak opakovaně uvádí v dovolání. K tomu považuje Nejvyšší soud za potřebné znovu odcitovat znění skutkové věty výroku o vině, a to v části „…údajně předali veškeré podklady dokumentující průběh a dosahované výsledky hospodaření v podobě účetnictví a souvisejících evidencí společnosti neznámé osobě vystupující jako I. B. , a tyto změny … realizovali pouze formálně, ačkoli ve skutečnosti k ničemu takovému nedošlo, neboť naposledy zapsaný nabyvatel se nikdy společníkem a jednatelem společnosti nechtěl stát a za tímto účelem ani žádné úkony nečinil, ale veškeré kroky ve svém důsledku vedly mimo jiné k tomu, že věřitelé společnosti nejsou a nebudou schopni zjistit možnost, popřípadě rozsah v úvahu připadajícího uspokojení jejich pohledávek z majetku a dalších aktiv dlužníka z titulu předchozího realizovaného obchodního styku s ním …“.
Jak již bylo Nejvyšším soudem zdůrazněno, obviněná A. K. byla uznána vinnou, že s obviněným B. K. , úmyslným společným jednáním zatajili účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač k tomu byli podle zákona povinni, a ohrozili tak majetková práva jiného, a dále že úmyslným společným jednáním uvedli nepravdivé údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku, čímž spáchali ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku, a ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku. Pachatel zatají účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady, když předstírá vůči jiným osobám, zpravidla kontrolním nebo daňovým orgánům, že určité doklady vůbec nemá, anebo je umístí nebo ukryje na takovém místě, kde jsou pro takové orgány, popř. pro jiné osoby běžnými prostředky nedostupné (např. je nepředloží při kontrole nebo je na dotaz kontrolního orgánu zamlčí, uvádí, že je nemá). Úmyslné zatajení se může týkat i záznamů (informací) na technických nosičích dat nahrazujících účetní písemnosti. Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen v některé důležité části výkazu nebo hlášení.
Pokud se týká znaku zatajení účetních knih, zápisů nebo jiných dokladů podle alinea 3 odst. 1 §254 tr. zákoníku, Nejvyšší soud má na základě skutkových zjištění nalézacího soudu za prokázané, že dovolatelka společně se svým manželem B. K. , vědoma si toho, že jejich společnost Stavby Klimeš, s. r. o., byla ve špatném ekonomickém stavu, fingovala převod této společnosti včetně předání účetních dokladů. Obviněná A. K. konkrétně uváděla, že účetnictví si přebral pan B. ve fyzické podobě, účetnictví, které měli v počítači, zlikvidovali, protože nebylo k ničemu potřeba (srov. č. l. 738 spisu). Když jim ukončila jejich účetní služby, tak všechny podklady, které měla, předala a v počítači účetnictví zlikvidovala. Firma Stavby Klimeš, s r. o., na tom nebyla dobře. Nebyli schopni dostát svým závazkům. Měli dluhy (srov. č. l. 739 spisu). Dovolatelka dále u hlavního líčení uvedla, že sama předávala účetnictví panu B. , bylo to hodně šanonů, došlo k tomu u nich v kanceláři, pan B. si účetnictví odvezl, přijel autem, naložily se všechny šanony – účetnictví. Počítačovou zálohu zlikvidovali, na tomto se dohodli, proč mít účetnictví, když už k ničemu nebylo (srov. č. l. 740 spisu). Proti tvrzení dovolatelky stojí svědecká výpověď I. B. , který uvedl, že s obviněnými nemá nic společného, ani s firmou Stavby Klimeš, s r. o. (srov. č. l. 741 spisu). Tento také potvrdil, že nikomu nedával svůj pas, ale dvakrát ohlásil ztrátu pasu (srov. č. l. 742 spisu). I. B. také potvrdil, že nepodepisoval smlouvy o převodu podílu ve firmě Stavby Klimeš, s r. o. (srov. č. l. 743 spisu). V souladu se svědeckou výpovědí I. B. je jeho čestné prohlášení, v němž uvádí, že nikdy nejednal s panem B. K. nebo paní A. K. o koupi spol. s ručením omezeným zapsané v obchodním rejstříku pod názvem Stavby Klimeš, s r. o., se sídlem Bukovice 60, PSČ 549 61, IČ 25277546. Dále prohlásil, že uvedenou firmu nikdy nekoupil a ani se nestal jejím jednatelem. Jméno jednatele uvedené v obchodním rejstříku pod touto firmou je sice totožné jako jeho, ale dotyčná osoba má jiné rodné číslo, jinou adresu. Současně prohlásil, že ve sbírce listin v obchodním rejstříku firem není na listinách uveden jeho podpis (srov. č. l. 181 spisu). Pokud I. B. uváděl, že mu byl dvakrát odcizen jeho pas, tomuto tvrzení odpovídají materiály zažurnalizované na č. l. 214 a násl. spisu, poskytnuté Policií České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytových agend. V neposlední řadě je také výpověď I. B. potvrzována znaleckým posudkem Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Odbor kriminalistické techniky a expertiz, z nějž se podává, že sporné podpisy údajného znění „I. B. “ na předložených sporných písemnostech jimi označené č. 1-5/58751 nejsou pravými podpisy osoby, na jejíž jméno zní, tj. I. B. Sporné podpisy (elektrografické kopie) údajného znění „I. B. “ na předložených sporných písemnostech jimi označené č. 6-7/58751 nejsou pravděpodobně v originále pravými podpisy osoby, na jejíž jméno zní, tj. I. B. (srov. č. l. 394 a násl., zejm. 408 spisu).
Nejvyšším soudem předestřená skutková zjištění obsažená ve spise tedy svědčí o tom, že obviněná A. K. zatajila účetnictví společnosti Stavby Klimeš, s r. o., když fingovala stav, že toto účetnictví bylo předáno I. B. , což však bylo provedeným dokazováním vyvráceno, a dále předstírala vůči daňovým orgánům, že tyto vůbec nemá, a ukryla je ve spolupráci s neznámou osobou či osobami na takovém místě, kde jsou pro daňové orgány nedostupné, o čemž svědčí přípis Finančního úřadu v Náchodě ze dne 16. 6. 2011, v němž citovaný úřad sdělil, že nemá informace o obchodní a podnikatelské činnosti subjektu Stavby Klimeš, s. r. o., pouze o skutečnosti, že účetnictví a daňová přiznání zpracovávala paní H. T. (srov. č. l. 503 – 504 spisu). Pokud pak jde o dovolací námitku obviněné, že byla v podstatě uvedena v omyl jí neznámou osobou, která se pomocí zřejmě odcizeného pasu vydávala za I. B. , považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že ve shodě zejména s nalézacím soudem považuje tuto obhajobu provedeným dokazováním za vyvrácenou, neboť je třeba všechny provedené důkazy hodnotit ve vzájemné souvislosti a s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které z procesně provedených důkazů vyplývají, a nikoli vytrhávat pouze posledně zmíněnou okolnost z celkové souvislosti prováděných úkonů, které byly právě z tohoto hlediska i velmi podrobně rozvedeny ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu a v návaznosti na ní i ve jeho odůvodnění. V tomto směru nelze podle Nejvyššího soudu především přehlédnout situaci, ve které začali oba obvinění A. K. a B. K. realizovat jednotlivé úkony celé operace, na jejímž konci byl převod obchodního podílu společnosti Stavby Klimeš, s. r. o., na tzv. bílého koně – osobu vystupující pod jménem I. B. , v důsledku čehož se oba obvinění zbavili odpovědnosti za zadluženou společnost a zašantročili její účetnictví (v tomto směru Nejvyšší soud odkazuje na výrok o vině a odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, které byly shora podrobně uvedeny). K tomu je možno poukázat i na výpověď obviněné K. , ze které je zřejmé, že firma byla neúspěšná, neměla pro ně podle její vlastní výpovědi perspektivu, neměla kryté závazky a byla tzv. zralá k likvidaci či ke konkurzu, což však nebyla schopna posoudit (viz č. l. 739 spisu), o čemž není důvodu pochybovat, neboť je to i ve shodě s oznámením poškozené společnosti, kde jsou konstatovány obdobné skutečnosti (viz č. l. 1 až 5 spisu). Z toho je tedy zřejmý důvod jednání obou obviněných, který tak vyplývá i z výpovědi samotné obžalované, jímž byl nedobrý stav společnosti Stavby Klimeš, s. r. o., včetně finančně nekrytých závazků. Současně považuje Nejvyšší soud v té souvislosti za potřebné zdůraznit, že obžalovaní ve stejné době, kdy zjišťují tyto skutečnosti, zakládají společnost novou, se stejným sídlem, stejným předmětem podnikání i personálním obsazením a přebírají i majetek původní společnosti, které se jinak zbavují zcela bez úplaty a současně se také se shora uvedených důvodů zbavují i veškerých účetních dokladů společnosti, které tímto způsobem zašantročili. Takový závěr zcela logicky vyplývá z provedených důkazů a jejich zhodnocení ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., zatímco obviněnou K. nabízené vysvětlení, že v této situaci se objevuje neznámá osoba, která pod falešným jménem I. B. získává od obviněné A. K. obchodní podíl zadlužené společnosti se značnými závazky a přebírá účetnictví této společnosti je v těchto souvislostech, a to i když odhlédneme-li i od vytržení takové tvrzené skutečnosti z celkové souvislosti a posloupnosti jednotlivých úkonů celé operace, zcela nelogické, zvláště když od té doby se jak vyplývá z provedeného dokazování neobjevila žádná aktivita nejen osoby vydávající se za I. B. , ale ani společnosti Stavby Klimeš, s. r. o., jak to vyplývá i ze zpráv shora zmíněných finančních úřadů (viz např. přípis Finančního úřadu v Náchodě ze dne 16. 6. 2011). Za tohoto stavu věci je logický a správný závěr nalézacího soudu, že převod obchodních podílů byl fiktivní, když jediným smyslem popsaných operací ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu bylo odstranění účetnictví obchodní společnosti Stavby Klimeš, s. r. o., z dosahu správce daně a obchodních partnerů tak, aby nedošlo k objasnění ekonomické situace společnosti a bylo co možná nejvíce oddáleno riziko insolvenčního řízení, a tím i vznik překážky provozování živnosti na straně obžalovaných. Tento přístup nalézacího soudu pak odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že sice samotný převod obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným není možné bez dalšího pokládat za úkon, který by mohl být postižen podle norem trestního práva. Naproti tomu je však možné uvažovat o trestnosti činu pachatele, který sice uskutečnil převod obchodního podílu spojený se zašantročením účetnictví, ale zmíněný úkon znamenal ve svém důsledku poškození věřitelů (poškozených) uvedené společnosti, neboť pachatel tímto úkonem znemožnil či podstatně ztížil možnost poškozených domáhat se splnění svých oprávněných nároků vůči ní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010 sp.zn. 5 Tdo 556/2010).
K námitce obviněné, že za uvedené situace bylo třeba postupovat podle zásady „in dubio pro reo“, a to ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu, Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že takový přístup při shora uvedeném zhodnocení provedených důkazů nepřichází podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu v úvahu. Zásadu in dubio pro reo je možno aplikovat jen v situaci, kdy již soud učiní úplná skutková zjištění podle §2 odst. 5 tr. ř. a hodnotí všechny provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech tak, jak vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Teprve po vyčerpání všech těchto možností při přetrvávající existenci pochybností je nutno vycházet z již citované zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ (srov. č. 37/1971 a 54/2000 Sb. rozh, tr.). V dané věci však s ohledem na správné a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. provedené dokazování pochybnosti o podstatných skutečnostech nejen nepřetrvávaly, ale ani nebyly dány. Ve smyslu judikatury Ústavního soudu z principu presumpce neviny kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 722/2009, uveřejněný pod č. 2 ve sv. 56 Sb. nál. a usn. ÚS ČR a obdobně i nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/2009, uveřejněný pod č. 43 ve sv. 56 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). O takovou situaci se však v projednávané věci ze shora uvedených důvodů nejednalo. K hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a být nesmí projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku podle §125 tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. července 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99 ). V daném případě oba soudy nižších stupňů postupovaly v souladu se zmíněnými ustanoveními trestního řádu a uvedenou judikaturou, zvláště když své závěry z hlediska hodnocení provedených důkazů náležitě odůvodnily.
S ohledem na to Nejvyšší soud nemá pochybnosti ani o tom, že by nebylo prokázáno, že dovolatelka uvedla nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku, jak vyžaduje ustanovení §254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku. V těchto souvislostech Nejvyšší soud opětovně odkazuje zejména na čestné prohlášení I. B. , z nějž vyplývá, že jmenovaný svědek nikdy nekoupil firmu Stavby Klimeš, s. r. o., a ani se nestal jejím jednatelem. Současně v něm uvedl, že ve sbírce listin v obchodním rejstříku firem není na listinách uveden jeho podpis (srov. č. l. 181 spisu). Rovněž Nejvyšší soud opětovně odkazuje na jeho svědeckou výpověď učiněnou v rámci hlavního líčení konaného dne 28. 2. 2013 (č. l. 741 – 743 spisu), kde I. B. potvrdil, že nezná manžele K. a nikdy nevyvíjel aktivity směřující ke koupi jejich stavební společnosti. Je tedy zřejmé, že obviněná A. K. úmyslně uvedla vůči rejstříkovému soudu nepravdivé údaje, a to ze shora již podrobně uvedených důvodů, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, a to pokud jde o údajného nového společníka a jednatele společnosti Stavby Klimeš, s. r. o., I. B. Nalézací soud tedy nepochybil, pokud obviněnou A. K. uznal vinnou i přečinem podle ustanovení §254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku, kterého se podle prokázaných skutkových zjištění měla dopustit tím, že svůj obchodní podíl se zapsaným vkladem ve výši 100.000,- Kč převedla na neznámou osobu, která se vykazovala cestovním pasem Ukrajinské republiky č. ..... na jméno I. B. , kdy ztráta tohoto pasu byla zaznamenána Policií České republiky, a bez vědomí a souhlasu I. B. , se tento měl stát jediným společníkem společnosti, a tyto skutečnosti prezentovala obchodnímu rejstříku vedenému Krajským soudem v Hradci Králové v podobě návrhu na zápis změn do obchodního rejstříku ze dne 26. 4. 2010, doručenému rejstříkovému soudu dne 20. 5. 2010, jehož přílohou byly smlouva o převodu obchodního podílu ve smyslu §115 obchodního zákoníku ze dne 26. 4. 2010, výpis z rejstříku trestů Ministerstva vnitra Ukrajiny ze dne 29. 3. 2010, čestné prohlášení a podpisový vzor jednatele společnosti ze dne 26. 4. 2010, souhlas s ustanovením do funkce jednatele ze dne 26. 4. 2010 a rozhodnutí jediného společníka při výkonu působnosti valné hromady spol. Stavby Klimeš, s. r. o., ze dne 26. 4. 2010, přičemž soud na základě předložených podkladů navrhované změny po provedeném řízení realizoval v oddíle C, vložce 12334 obchodního rejstříku jejich zapsáním, resp. vymazáním dne 2. 6. 2010, ačkoli ve skutečnosti k ničemu takovému nedošlo, neboť I. B. se nikdy společníkem a jednatelem společnosti nechtěl stát a za tímto účelem ani žádné úkony nečinil.
Podle dovolatelky v neposlední řadě nebylo v řízení dostatečným způsobem přihlédnuto k důkazům svědčícím v její prospěch, z nichž některé dokonce nebyly ani provedeny (příkladem navrhované výslechy svědků I. T. , V. D. , M. T. ). Problematika tzv. opomenutých důkazů, kterou ve svém mimořádném opravném prostředku obviněná A. K. namítá, byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 – a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172, ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22, ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další). Nalézací soud ve svých úvahách vyhodnotil dovolatelkou navrhované důkazy jako nadbytečné, což také dostatečně ve svém rozhodnutí zdůvodnil (k tomu srov. str. 4 rozsudku nalézacího soudu a č. l. 771 p. v. spisu). S ohledem na to nevznikají na základě náležitě zhodnocených důkazů pochybnosti o vině obviněné A. K. , a proto i Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v případě obviněnou navrhovaných výslechů svědků jsou tyto důkazy nadbytečné, neboť rozhodné skutečnosti již byly ze shora uvedených důvodů nepochybně prokázány v řízení před nalézacím soudem a obhajoba obviněné, k jejímuž ověření, resp. potvrzení jsou důkazy navrhovány, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) vyvrácena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). S ohledem na to nejde v případě obviněnou požadovaných výslechů o tzv. opomenuté důkazy, a to navíc za situace, kdy z předloženého spisového materiálu vyplývá, že V. D. zaslal soudu omluvu z nařízeného jednání s odůvodněním, že jeho účasti brání jednání, které má u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 To 237/2013, což doložil přiloženým předvoláním (srov. č. l. 767 – 768 spisu). M. T. se rovněž omluvil z nařízeného jednání, a to z obchodních důvodů, neboť měl být v uvedený čas na Ukrajině. Současně sdělil, že uvedená jména A. K. a B. K. jsou pro něj neznámá. Nikdy s těmito lidmi nekomunikoval a nejsou mu ani známé (srov. č. l. 769 spisu). Také I. T. se omluvil, a to z rodinných důvodů, neboť měl těhotnou manželku na Ukrajině těsně před porodem. Rovněž tento svědek sdělil, že uvedená jména A. K. a B. K. jsou pro něj neznámá. Nikdy s těmito lidmi nekomunikoval a nejsou mu ani známé (srov. č. l. 770 spisu).
S ohledem na všechny shora uvedené námitky, se kterými se již Nejvyšší soud shora vypořádal, je tak zřejmé, že obviněná své dovolací námitky založila především na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů provedených soudy obou nižších stupňů a se skutkovými zjištěními, které z nich soudy vyvodily, a snažila se přitom domoci odlišných skutkových zjištění, než jaká se stala podkladem pro jejich rozhodnutí. Přitom je třeba souhlasit s odvolacím soudem, že námitky obviněné A. K. jsou zjevně účelově zaměřeny na subjektivní výklad některých jednotlivých důkazů vytržených nejen ze vzájemných souvislostí, ale zejména z objektivních zjištění učiněných v průběhu celého trestního řízení jako celku. Přitom Nejvyšší soud může zasáhnout do hodnocení důkazů soudů nižších stupňů jen v případě extrémního rozporu, který zde však ze shora uvedených důvodů nezjistil. Hledisko extrémního nesouladu vyplývá především z judikatury Ústavního soudu, v rámci níž Ústavní soud vymezil, kdy je třeba zasáhnout do rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud svou judikaturou definoval v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, v důsledku nichž může nastat porušení práva na spravedlivý proces a tedy nutnost jeho zásahu do pravomocných rozhodnutí obecných soudů. První skupinu tvoří případy tzv. „opomenutých důkazů“, kdy soudy bez potřebného vysvětlení a adekvátního odůvodnění odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, či jej naopak provedly, avšak v odůvodnění jejich rozhodnutí zhodnocen vůbec nebyl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000). Možnost, že by se v projednávané věci jednalo o tzv. „opomenuté důkazy“, byla Nejvyšším soudem již na základě shora uvedené argumentace vyloučena. Do druhé skupiny náleží důkazy, které nebyly získány procesně přípustným způsobem a nemohou tak být podkladem skutkových zjištění (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 135/99). Ani tato varianta nedopadá na projednávanou trestní věc obviněné A. K. Případy tzv. „extrémního nesouladu“ tvoří skupinu třetí, jedná se o situace, ve kterých skutkové závěry soudů nemají oporu ve výsledcích dokazování, dochází tak k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků trestního řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Nejvyšší soud však nedospěl k závěru, že by bylo možné postup obou nižších soudů při provádění a hodnocení důkazů v posuzované trestní věci zařadit do této třetí skupiny, tedy že by zde byl extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, ale ani mezi těmito skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 11 To 316/2013, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 11 T 168/2012, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který odvolání obviněných A. a B. K. podle ustanovení §256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněné A. K. a B. K. uplatněnými v rámci odvolacího řízení, které neshledal důvodnými, a proto rozhodl o zamítnutí jejich odvolání.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, a po shora uvedeném posouzení dovolacích námitek Nejvyšším soudem, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněné A. K. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. července 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.