ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.513.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 513/2015-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. května 2015 o dovolání obviněného J. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. 1 To 86/2014, v trestní věci vedené Krajským soudem v Ostravě - pobočkou v Olomouci pod sp. zn. 28 T 14/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný J. M. byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočkou v Olomouci ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. 28 T 14/2014 uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že dne 29. 4. 2012 kolem 04.35 hod. v O., na ul. U C., v chodbě domu, strčil zezadu poškozenou Z. K., do zádveří chodby domu, přitlačil ji na zeď a proti její vůli ji líbal a hladil ji, rozepnul jí bundu, chytil za ruce a osahával, svalil ji na zem, vyhrnul jí top a podprsenku, osahával ji na prsou a i přes její výhrady stran bolestivosti ji kousal, utrhnul jí knoflík kalhot, stáhnul jí je i s kalhotkami, lízal ji na přirození a do pochvy a řitního otvoru i přes volání Z. K. o pomoc jí strkal prsty a přes opětovné výhrady stran bolestivosti si rozepnul kalhoty a dosud nezjištěným předmětem jí vniknul do pochvy a řitního otvoru a když svého jednání zanechal, vzal na zemi ležící kabelku poškozené Z. K. obsahující platební kartu České spořitelny, a.s., fotoaparát zn. Olympus, 6 ks stravenek Sodexho á 80 Kč, hotovost ve výši 500 Kč, peněženku zn. Puma na suchý zip, mobilní telefon zn. Nokia E7, svazek klíčů a osobní doklady, čímž tak Z. K. způsobil škodu odcizením ve výši 4.780 Kč, přičemž v důsledku tohoto jednání obviněného u poškozené Z. K. vznikla posttraumatická stresová porucha, která přetrvávala nejméně do 29. 4. 2014 a dále došlo ke zhoršení poruchy příjmu potravy, kterou poškozená Z. K. trpěla již před 29. 4. 2012 .
Za to byl obviněnému podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Z. K., škodu ve výši 4.780,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak byla tato poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, přičemž Vrchní soud v Olomouci z jeho podnětu rozsudkem ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. 1 To 86/2014 částečně napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o uloženém trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců. Pro jeho výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. V ostatních částech zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Pro úplnost je nutno doplnit, že obviněný J. M. byl nejprve odsouzen pro tentýž skutek rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. 6 T 243/2012, v němž byl kromě přečinů krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku spatřován zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce ale Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. 55 To 116/2013 napadený rozsudek zrušil podle §258 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. ř. a věc byla v souladu s §259 odst. 1 tr. ř. vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Okresní soud v Olomouci posléze na základě dalšího dokazování dospěl k závěru, že skutek je třeba posoudit podle přísnějšího ustanovení podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, u něhož je trestní sazba stanovena v rozmezí od pěti do dvanácti let, tudíž k jeho projednání by měl být v prvním stupni věcně příslušný krajský soud. Okresní soud v Olomouci proto usnesením ze dne 27. 6. 2014 sp. zn. 6 T 243/2012 předložil věc podle §222 odst. 1 tr. ř. k rozhodnutí o příslušnosti Vrchnímu soudu v Olomouci jako soudu společně nadřízenému jemu a Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci. Vrchní soud v Olomouci pak usnesením ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. 1 Ntd 13/2014 podle §24 odst. 1 tr. ř. rozhodl, že příslušným soudem k projednání a rozhodnutí věci je krajský soud. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci posléze ve věci obviněného rozhodl shora popsaným rozsudkem ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. 28 T 14/2014.
Výše citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. 1 To 86/2014 následně napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, jež opřel o dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel je toho názoru, že ze strany soudů došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, neboť je v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Soudy se totiž dostatečně nevypořádaly se všemi skutkovými okolnostmi, které vyšly v řízení najevo, neobjasnily velké množství rozporů a nejasností ve výsledcích dokazování a provedené důkazy hodnotily způsobem postrádající spolehlivý a racionální podklad. Obviněný shledal extrémní rozpor zejména v nesprávném hodnocení výpovědí poškozené Z. K. a svědků T. K. a D. M. z hlavního lícení ze dne 14. 10. 2014 ohledně času odchodu z diskotéky, který je podstatný pro závěr o předpokládaném průběhu celého večera a údajného aktu znásilnění. Poškozená vypověděla, že nezná přesný čas odchodu z diskotéky, svědkyně K. se vyjádřila tak, že odcházeli asi kolem 3.00 hodin a svědek uvedl, že odcházeli kolem 3.15 či 3.30 hod. Soud prvního stupně deformoval důkazy v neprospěch obviněného, neboť časové údaje uvedené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně lépe zapadají s přihlédnutím k uváděné době cesty z diskotéky k domu poškozené 10 minut, délce trvání znásilnění 30 až 40 minut, do celkového průběhu znásilnění popisovaného poškozenou, které bylo zakončeno objektivně zjistitelným časovým údajem oznámení činu Policii ČR. Pakliže by soud prvního stupně vycházel z přesných údajů uváděných těmito osobami, musel by se vypořádat s rozpory v jednotlivých časových údajích a přiznat, že určité časové úseky zůstaly i po provedeném dokazování nevysvětleny. Velké nesrovnalosti představuje například časový údaj 3.39 hodin, kdy měla poškozená telefonovat své matce v době, kdy se měla spolu s ostatními svědky nacházet ještě na diskotéce. Přesto soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že údajné znásilnění poškozené mělo probíhat právě v době od 3:40 hodin. Nijak se nevypořádal s tvrzením poškozené, že tento telefonický hovor proběhl v tutéž dobu, avšak ještě v době, kdy se nacházela na diskotéce. Naznačené nejasnosti a rozpory podstatně snižují věrohodnost poškozené i svědků K. a M. Tito svědci a poškozená současně vypovídali rozdílně o tom, jak dlouho se znají, jak často se stýkají a jak moc důvěrné informace si sdělují (rozdílné tvrzení o tom, zda poškozená preferuje starší muže apod.). Svědkyně K. v řízení před odvolacím soudem sama od sebe tvrdila, že na diskotéce poškozená určitě nešla společně s obviněným na WC, ačkoliv na tuto skutečnost nebyla dotazována, a sama ji ani nemohla vědět.
Za další nejasnosti a rozpory obviněný označuje vágní zhodnocení množství zkonzumovaného alkoholu poškozenou a hodnotou naměřenou v jejím dechu. Soud dostatečně nepřihlédl ke znaleckému posudku vyhotovenému doc. RNDr. Peterem Ondrou, Csc. a účelově uvedl pouze tu část posudku či výslechu znalce nejvíce se přibližující naměřené hodnotě. Soud vyjma výpovědi poškozené nemá jediný důkaz o tom, že obviněný v místě znásilnění skutečně byl, tedy že skutečně do vchodu předmětného domu vstoupil, neboť pachová stopa na místě činu nebyla zjištěna. Rovněž zpochybňuje tvrzení svědků K. a M., že neslyšeli křik poškozené o pomoc hned v úvodu údajného znásilnění, neboť v předmětnou brzkou ranní dobu musel být na ulici téměř absolutní klid. Soud se dále nevypořádal s důležitým závěrem znalce MUDr. Fargaše, že poškozená mohla účinně ke své obraně použít pravou horní končetinu, což je v přímém rozporu s tvrzením poškozené, že se jí nemohla bránit, neboť ji má slabou. Rovněž je nesprávný úsudek znalce, že vzhledem k poškozenou uváděné větší bolestivosti levostranných žeber odpovídá poloha obviněného na těle poškozené tak, že ležel více na její levé polovině trupu než na pravé, tudíž měl volnou pravou ruku a mohl tak manipulovat s oděvem poškozené a jejími pohlavními orgány, je-li obviněný pravák. Obviněný však s uvedeným názorem nesouhlasí, neboť pokud by ležel více na levé polovině trupu poškozené, než na pravé, měl by volnou levou ruku a nikoli pravou. Tento nesoulad nebyl znalec během hlavního líčení konaného dne 15. 10. 2014 schopen uspokojivě vysvětlit. Zcela stranou zjišťování a hodnocení pak zůstala otázka, jakým způsobem a intenzitou poškozená projevovala nesouhlas se znásilněním.
Při kvalifikaci způsobené těžké újmy na zdraví poškozené v podobě posttraumatické stresové poruchy přetrvávající dva roky nepřihlédly soudy k tomu, že se poškozená odmítala léčit a že trpěla psychickými potížemi a nespavostí, avšak se smrtí své matky se poškozená vypořádala bez problémů.
Ve vztahu k přečinům krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku usvědčuje obviněného toliko výpověď poškozené, žádný jiný důkaz pro vinu obviněného nesvědčí. U obviněného nebyla nalezena žádná z údajně odcizených věcí, neexistuje žádný přímý důkaz o tom, že tyto skutky spáchal. Obviněný se tak domnívá, že oba soudy u stíhaných přečinů nedostály požadavku zásady in dubio pro reo a presumpce neviny ve smyslu §2 odst. 2 tr. ř., přičemž k tomu citoval z nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/2011.
Obviněný proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. 1 To 86/2014 zrušil a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově navazující.
K dovolání obviněného se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po rekapitulaci námitek dovolatele shrnul, že ve skutečnosti dovolatel jen nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který je zřejmý jak z faktického zamítnutí odvolání do výroku o vině (viz rozhodnutí č. 14/2005 Sb. rozh. tr.), tak zejména z odůvodnění na straně 7 až 9 jeho rozsudku. Odvolací soud zde učinil závěr, že rozpory v časových údajích odchodu z diskotéky nemohou zvrátit závěr o vině dovolatele, který byl nalézacím soudem učiněn při volném hodnocení důkazů. Ohledně opilosti a důvěryhodnosti poškozené a její posttraumatické stresové poruchy pak odvolací soud uvedl konkrétní a logické úvahy, proč námitkám obhajoby nepřisvědčil, s nimiž se ztotožňuje i státní zástupce.
Státní zástupce má za to, že pokud obviněný namítl extrémní nesoulad jen ve vztahu k časovým údajům, je pouze u této námitky nutno se zabývat tím, zda z důvodu nesprávné realizace důkazního řízení nedošlo k porušení zásad spravedlivého procesu z hlediska judikatury Ústavního soudu. Jestliže se nalézacímu soudu nepodařilo odstranit rozpory v těchto časových údajích, lze považovat za přijatelné jeho zdůvodnění na straně 10 rozsudku, tedy že svědci byli pod větším či menším vlivem alkoholu, časové údaje příliš pečlivě nesledovali a spolehlivější mohou být jen časové údaje svědka M., který vystupoval jako DJ a musel sbalit hudební aparaturu. Státní zástupce tak souhlasí se závěrem odvolacího soudu, který časové rozpory mezi výpověďmi svědků nepovažoval za rozhodné pro závěr, zda se stal či nestal předmětný skutek. Za podstatné považuje, že ani časové údaje slyšených svědků nevylučují spáchání skutku někdy v době mezi 03.39 hod. (telefonát poškozené matce) a 04.44 hod. (telefonát poškozené policii). Rovněž ve svém vyjádření uvedl i jiné varianty připadající v úvahu, v kolik hodin skupina sestávající se z obviněného, poškozené a svědků mohla opustit diskotéku, tedy že z výpovědí svědků lze dospět k různým časovým snímkům, avšak žádný z nich nevylučuje spáchání předmětného skutku obviněným někdy mezi 03.50 hod. a 04.44 hod. Tedy i „kolem“ 04.35 hod., jak shledal nalézací soud. Za písařskou chybu považuje časový údaj nalézacího soudu na straně 10 odůvodnění jeho rozsudku, že uvedená skupina mohla z diskotéky odejít i „ve 04.30 hod.“. Dovolatelem namítaný extrémní rozpor v tom, že prý soud prvního stupně dospěl k závěru, že znásilnění mělo probíhat v době od 03.40 hod., avšak že právě v té době (v 03.39 hod.) měla poškozená telefonovat z diskotéky své matce, je nesprávný, neboť nalézací soud takový závěr zjevně neučinil. V popisu skutku ve výroku svého rozsudku uvedl jako dobu znásilnění čas „kolem 04.35 hod.“ Mezi časem telefonátu poškozené matce v 03.39 hod. a časem znásilnění v 04.35 hod. tedy rozpor tvrzený dovolatelem není.
K nelogičnosti vysvětlení znalce MUDr. Fargaše, proč měla poškozená více pohmožděná žebra na levé polovině trupu, státní zástupce poukázal na protokol o hlavním líčení ze dne 14. 10. 2014, z nějž je patrné, že jmenovaný znalec skutečně od svého tvrzení ustoupil se slovy „můžeme to považovat za překlep“, ovšem s tím, že by se musel „do detailů“ rekonstruovat průběh napadení. Nadto toto tvrzení uvedl znalec ve svém posudku jen jako „zajímavý poznatek“ nad rámec vlastního zjištění.
Poškozená svou posttraumatickou stresovou poruchu, kterou trpěla, léčila nejméně po celý rok od dubna 2012 a k psycholožce přestala chodit až po svém nástupu do práce od dubna 2013. Již tato doba několikanásobně přesahuje dobu považovanou ustálenou judikaturou za delší dobu ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, jakožto jeden ze znaků těžké újmy na zdraví. Vzhledem ke specifickému charakteru předmětné poruchy danému úzkou vazbou na intimní sféru života poškozené navíc nelze po poškozené požadovat, aby na existenci své poruchy kohokoliv dalšího jakkoliv upozorňovala, včetně lékaře nebo svého zaměstnavatele. Zamlčování takové poruchy z důvodu studu musí jít k tíži pachatele a nikoliv poškozené. Zda a jak se bude poškozená léčit, a zda a jak takovou léčbu omluví před svým zaměstnavatelem, bylo a je zcela v její dispozici. Státní zástupce shrnul, že i kdyby se její porucha prohloubila nebo časově prodloužila omezením nebo přerušením léčby, i za takový následek by odpovídal dovolatel.
Pokud dovolatel ohledně posouzení svého jednání jako majetkové trestné činnosti namítá porušení zásady in dubio pro reo , pak samotné porušení této zásady nemůže být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel přitom ani zde nenamítá extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Neuvádí, z jakého konkrétního důvodu je hodnocení výpovědi poškozené ohledně odcizených věcí zcela svévolné, tedy nemající žádný přijatelný rozumný logický základ. Nejvyšší soud přitom není povolán k tomu, aby domýšlel dovolací argumentaci obviněného, jak je patrno například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014 sp. zn. 6 Tdo 263/2014 nebo ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 8 Tdo 955/2014.
Státní zástupce shrnul, že konkrétní důvody uvedené dovolatelem zjevně neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, tudíž navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti, poskytuje-li podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. 1 To 86/2014 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud na základě obsahu spisu a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zákonném a úplném zhodnocení provedených důkazů učinily, a jimi vysloveným právním posouzením skutku, není dán rozpor, který by měl vést ke zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů.
K namítaným časovým nepřesnostem po odchodu z diskotéky, před znásilněním a těsné poté lze uvést, že nalézací soud na straně 10 odůvodnění svého rozsudku uspokojivě zhodnotil věrohodnost výpovědí poškozené a svědků K. a M. Poukázal na to, že všichni tři s odstupem času, kdy od projednávaného skutku do doby konání hlavního líčení u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci uplynuly již více než dva roky, uvádějí od samého počátku přibližné časové údaje a již nejsou schopni uvádět všechny detaily inkriminované noci. Je naopak logické a věrohodné, že si s odstupem času přesné časové údaje nepamatují. Počátek události je podle svědkyně K. a M. kolem třetí hodiny, kdy D. M. začal balit aparaturu, a na druhé straně je dán objektivní údaj od Policie ČR o oznámení znásilnění poškozenou ve 4:44 hodin. Poškozená a svědkyně K. před krajským soudem shodně uváděly, že odešly kolem čtvrté hodiny, poškozená v přípravném řízení uvedla čas odchodu asi 04:30 hodin. Tyto rozdílné údaje nalézací soud posoudil tak, že poškozená i oba svědci odcházeli z diskotéky, kde se byli bavit, a požili určité množství alkoholických nápojů. Pokud se někdo z nich při odchodu z diskotéky vůbec na něco soustředil, tak nelze v žádném případě předpokládat, že by se jednalo o přesný časový údaj odchodu z diskotéky. Pouze svědek M. se soustředil na sbalení hudební aparatury. Jinak lze u všech tří přepokládat uvolněnou náladu a nikdo z nich nemohl tušit, že dojde k situaci, kdy si bude nutné pamatovat přesný časový údaj odchodu z diskotéky. Za podstatné je nutno podle soudu prvního stupně považovat, že svědek M. začal balit aparaturu kolem třetí hodiny a z diskotéky všichni odešli buď kolem 04:00 či 04:30 hodin. Nejedná se tak o zásadní časové disproporce. Odvolací soud na straně 7 odůvodnění napadeného rozsudku doplnil, že námitky uplatněné v odvolání obviněného (které se v nezměněné podobě opakují i v dovolání) nemohou zvrátit časové údaje, z nichž vycházel soud prvního stupně. Nesouhlasil ani s tvrzením obviněného, že o jeho přítomnosti na místě činu svědčí pouze tvrzení poškozené, když i svědci K. a M. shodně uvedli, že obviněný s nimi z diskotéky odcházel a poškozenou společně s nimi doprovázel až ke vchodu jejího domu, kde pak následně došlo ke znásilnění.
Z tohoto rekapitulovaného hodnocení časových údajů učiněného soudy obou stupňů je zřejmé, že se již soud prvního stupně jimi zabýval a náležitě je vyhodnotil. Lze mu pouze vytknout drobnou nepřesnost v tom, že uvedl, že skupina poškozené, obou svědků a obviněného odešla z diskotéky buď kolem 04:00, nebo ve 4:30 hodin. V takovém případě by časová souslednost skutečně neodpovídala následnému vývoji událostí. Jedná se však o zjevný překlep či písařskou chybu ze strany soudu prvního stupně, neboť bylo zjištěno, že z diskotéky odcházeli po třetí hodině či kolem 3:30 hodin. V hlavním líčení pak poškozená uvedla, že z diskotéky odcházeli po třetí hodině (viz protokol o hlavním líčení ze dne 1. 11. 2012, č. l. 144). Později vypověděla, že se při odchodu z diskotéky ani při telefonátu na linku 158 nedívala, kolik je hodin, že je to to poslední, co by člověk v dané situaci sledoval. Bylo kolem 4:30, možná o deset minut dříve, možná bylo 4:00 hodin, nevěděla. Věděla, že až skončila diskotéka, tak zaplatili a odešli. Cesta k jejímu domu trvala pět až deset minut. Znásilnění mohlo trvat asi třicet či čtyřicet pět minut. Poté, co jí vzal obviněný kabelku s věcmi, za ním ještě utíkala, chtěla, ať jí kabelku vrátí. Pak dostala strach, že by jí obviněný ještě mohl něco udělat a zavolala na policii. Od znásilnění po telefonát na linku 158 mohlo uběhnout asi třicet až čtyřicet pět minut (viz protokoly o hlavním líčení ze dne 29. 4. 2014 a 14. 10. 2014, č. l. 375 a 567).
Je nutno konstatovat, že těžko lze požadovat po poškozené, aby si s odstupem dvou let po tak traumatizujícím zážitku, jakým bylo její znásilnění obviněným, které u ní vyvolalo dlouhodobou posttraumatickou stresovou poruchu, mohla pamatovat přesný sled události minutu po minutě. Jak trefně poznamenal nalézací soud, pokud by byla schopna po tak dlouhé době přesně časově označit jednotlivé sekvence vývoje událostí před a po znásilnění, tak taková okolnost by byla spíše nedůvěryhodná. Rozhodující moment, na němž se poškozená se svědky K. a M. shodli, bylo, že odešli z diskotéky po jejím skončení. Tento údaj byl schopen zpětně nejlépe určit právě svědek M., neboť jako DJ, který na diskotéce opakovaně hrál, věděl, že diskotéka pravidelně končila v 03:00 hodin, avšak 29. 4. 2012 skončila již před třetí hodinou, jelikož tam byli nějací nevhodní lidé či problém s hosty, tudíž na popud barmana ukončil diskotéku dříve a začal si balit aparaturu. Odcházeli tudíž kolem 03:00 hodin či v 3:30 hodin. Poškozenou doprovázeli k jejímu domu se svědkyní K. a obviněným tak deset minut, před jejím domem postáli v hovoru ještě asi deset či patnáct minut. Svědkyně T. K. uvedla, že za deset tři přestal její přítel D. M. hrát, zaplatili a po třetí hodině odcházeli. Bylo to zhruba mezi třetí hodinou a 3:15 hodin. Před domem se mohli bavit dva až pět minut.
Hovořila-li poškozená po telefonu se svou matkou v 03:39 hodin, že již přijde domů, aby se o ni nebála (viz č. l. 98) a svědci K. a M. ji neviděli telefonovat, mohli z diskotéky společně vyjít v 03:41, po pěti minutách došli v 03:46 před dům poškozené, kde zhruba 10 minut postáli do 03:56 hodin. Svědci M. a K. se odpojili a poškozená s obviněným zůstali před domem sami. Poškozená dokouřila, rozloučila se s obviněným a odemykala dům, a obviněný se za ní zezadu natlačil dovnitř domu. Zde došlo ke znásilnění poškozené zhruba do 04:26 minut, kdy se obviněný zvedl od poškozené ze země, odcizil ji kabelku a odešel. Poškozená se za ním vydala, aby získala kabelku zpět, což si vzápětí rozmyslela a zavolala po cca 20 minutách na policii. Trestní oznámení učinila podle protokolu ve 04:44 hodin (č. l. 2), což dokresluje zaznamenání telefonátu poškozené v systému DISPEČER – MAJÁK 158 v 04:41 hodin a ve 4:44 byl v tomto systému učiněn první záznam (viz č. l. 323). Nelze proto souhlasit s obviněným, který v dovolání tvrdil, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že údajné znásilnění poškozené mělo probíhat právě v době od 3:40 hodin, neboť ze skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu jasně plyne, že se tak podle nalézacího soudu stalo kolem 04:35 hod. , což plně odpovídá provedenému dokazování.
Takto popsaný sled události vyplývající z výpovědí poškozené, svědků K. a M. a objektivních údajů o telefonátu poškozené matce a času volání poškozené na policii prokazuje, že časová návaznost všech částí skutkového děje odpovídá zjištěným okolnostem, a v žádném případě nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy či učiněnými právními závěry.
Námitky dovolatele týkající se neprokázání, že na místě činu byl, neboť zde nebyla nalezena pachová stopa, zpochybnění tvrzení svědků K. a M., že neslyšeli křik poškozené o pomoc hned v úvodu údajného znásilnění, nesprávného zhodnocení množství zkonzumovaného alkoholu poškozenou a hodnotou naměřenou v jejím dechu, představují opakovanou obhajobu obviněného uplatňovanou již v předchozím řízení, jíž se soudy obou stupňů náležitě vypořádaly ve svých rozhodnutích, takže Nejvyšší soud bez dalšího odkazuje na jejich obsah.
Spekulace obviněného, že se měla poškozená bránit jeho útoku pravou horní končetinou, což neučinila, neboť ji má podle svého tvrzení slabou, je s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantní. Způsob a intenzita obrany poškozené byla taktéž náležitě zjištěna (ačkoliv dovolatel tvrdí opak). Spočívala v tom, že poté, co se obviněný na poškozenou natlačil dovnitř domu, kde bydlí, poškozená nejdřív nekřičela, myslela si, že je to sranda, říkala mu, že se jí to nelíbí, že nic nechce, ať jde pryč. Když ji povalil na zem, začala hlasitě křičet nejméně dvakrát, snažila se jej odstrčit rukama, avšak neměla takovou sílu. Vícekrát nevolala, protože jí obviněný držel ruku přes celou pusu. Posléze ze strachu o svůj život rezignovala a řekla obviněnému, ať si udělá, co chce, a jde pryč. Přestala křičet, protože se bála, že by ji mohl obviněný například uškrtit.
Soudy obou stupňů rovněž přiléhavě zhodnotily délku trvání posttraumatické stresové poruchy poškozené jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jíž je v nyní posuzovaném případě delší dobu trvající porucha zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, kdy za delší dobu se považuje doba minimálně šest týdnů. Jen samotná psychologická léčba poškozené u PhDr. L. D. trvala od srpna 2012 do dubna 2013 (přestože posttraumatická stresová porucha u ní trvala nejméně do 29. 4. 2014), tedy mnohonásobně déle, než šest týdnů. Poškozená sama vysvětlila, že se u PhDr. D. léčila až od srpna 2012, neboť se styděla a situaci nejprve chtěla zvládnout sama, ale poté jí po stavu v bezvědomí bylo doporučeno vyhledat odbornou pomoc, což učinila. Jmenovanou psycholožku navštěvovala pravidelně až do doby nástupu do zaměstnání na pozici asistentky společnosti IDS - Inženýrské a dopravní stavby Olomouc a.s., neboť nechtěla, aby o tom zaměstnavatel věděl, protože by to nevypadalo dobře. Tvrzení obviněného, že se poškozená odmítala léčit, proto neodpovídá skutečnosti.
Pokud pak obviněný opřel své výtky k přečinům krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku toliko o tvrzení, že se jich nedopustil, neboť jeho vinu soud dovodil pouze z výpovědi poškozené, nejedná se o námitku nesprávného právního posouzení skutku ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Jde výlučně o námitku směřující proti hodnocení provedených důkazů a tím ve svém výsledku o námitku skutkovou, která nemůže bez dalšího podrobného zdůvodnění s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obstát.
Obviněný tak pod argument extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními, provedeným dokazováním a právními závěry obou soudů nižších instancí, jenž by jinak obecně vzato mohl naplňovat důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti podřadil pouze takové námitky, jejichž prostřednictvím soudům pouze vytýká výsledné hodnocení jimi provedených důkazů, a zároveň požaduje, aby bez dalšího hodnocení těchto důkazů vyznělo opačně, tedy pouze v jeho prospěch. Znovu opakuje námitky již v předchozím řízení uplatněné, spočívající v popření spáchání trestné činnosti jemu kladené za vinu, zpochybňuje výpověď poškozené a její věrohodnost apod. a vychází z jiných skutkových okolností, než jak je řádně postupem podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. zjistily soudy nižších stupňů. Lze tak uzavřít, že v přezkoumávané věci se rozhodně nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a kdy je nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04).
Na základě všech výše uvedených závěrů Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. M. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiných důvodů, než je důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., případně důvody obsažené v dalších částech ustanovení §265b tr. ř. Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. května 2015
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c