ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.647.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 647/2015-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. července 2015 o dovolání obviněného Ing. M. L. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. 9 To 410/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 67 T 223/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. M. L. odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 uznal obviněného Ing. M. L. rozsudkem ze dne 4. 9. 2014 sp. zn. 67 T 223/2013 vinným z přečinu vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle §324 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím,
že v důsledku své nespokojenosti se způsobem vyřízení trestního oznámení jím podaného u Krajského státního zastupitelství v Praze, Praze 1, Husova 11, a evidovaného pod sp. zn. KZN 103/2012 zastrašoval státní zástupce tohoto státního zastupitelství tím, že
- dne 03. 09. 2012 v době kolem 10:25 hod. telefonoval náměstkovi Krajského státního zastupitelství v Praze Mgr. M. E., kterého urážlivým způsobem informoval o údajné špatné práci státního zástupce JUDr. J. J., a když mu pro jeho vulgarity položil Mgr. M. E. telefon, zatelefonoval mu znovu a sdělil mu, že si to s ním přijde vyřídit osobně, vezme s sebou palici a vymlátí mu mozek z hlavy,
- dne 03. 09. 2012 v odpoledních hodinách opakovaně telefonoval státnímu zástupci JUDr. J. J., kterého při druhém telefonátu vyzval, aby za ním přišel ven, kde na něho čeká, a vyřídí si to mezi sebou jako chlapi,
- dne 15. 09. 2012 ve 23:30 hod. zaslal do datové schránky Krajského státního zastupitelství v Praze, k rukám krajského státního zástupce JUDr. M. S. dopis, v němž ho varuje, že po vzoru S. nejspíš bude nezbytné i v naší zemi postřílet a podřezat pár státních zástupců, aby si ostatní uvědomili, že braní úplatků a ignorování zákona se nevyplácí, přičemž JUDr. M. S. upozorňuje, že ho v nejbližších dnech osobně navštíví a poopraví mu jeho pohled na svět, což bude pro JUDr. M. S. po fyzické a psychické stránce velice podnětné.
Za to byl obviněnému podle §53 odst. 2 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen samostatný peněžitý trest v počtu dvaceti denních sazeb. Podle §68 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku byla tato denní sazba stanovena částkou 1.000,- Kč. Výše peněžitého trestu tak celkově činila 20.000,- Kč. Pro případ, že do 15 dnů od vykonatelnosti předmětného rozhodnutí by nebyl peněžitý trest zaplacen, byl obviněnému podle §69 odst. 1 tr, zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.
Proti tomuto rozsudku soudu prvého stupně podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. 9 To 410/2014 podle §256 tr. ř. zamítl, jako nedůvodné.
Toto usnesení odvolacího soudu obviněný napadl dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., že ve věci rozhodl vyloučený orgán, dále podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, dále podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a konečně podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První z deklarovaných dovolacích důvodů /§265b odst. 1 písm. b) tr. ř./ spatřuje obviněný v tom, že v rámci přípravného řízení, respektive v řízení před soudem prvého stupně, jednala za státní zastupitelství státní zástupkyně, u které existovaly důvodné pochybnosti o její nepodjatosti k osobě obviněného, a to s ohledem na obviněným podané stížnosti a trestní oznámení na dotyčnou státní zástupkyni.
Porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání /dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. d) tr. ř./ shledává obviněný v tom, že u veřejného zasedání, při kterém bylo projednáváno jeho odvolání, sice být přítomen mohl a také přítomen byl, nicméně mu byla znemožněna reálná možnost obhajoby. V prvé řadě obviněný poukazuje na nestandardní přítomnost ozbrojenců v jednací síni, která na obviněného působila zastrašujícím dojmem, a dále pak na neustálé umlčování jeho přednesu ze strany soudu. Obviněný podrobně analyzuje zejména závěrečný průběh veřejného zasedání v řízení o odvolání na základě svého přepisu zvukového záznamu a tvrdí, že mu nebylo umožněno odůvodnit závěrečný návrh.
V návaznosti na to obviněný poukazuje na skutečnost, že jeho právo na obhajobu bylo porušováno v celém trestním řízení – byly zamítány návrhy na doplnění dokazování, stížnosti na obsazenost senátu odvolacího soudu, potažmo námitky na podjatost soudců. Dále obviněný namítá, že odvolací soud v rozhodnutí o odvolání uvedl, že výslechy svědků Mgr. E., JUDr. J. a JUDr. S. nemohou být procesně nezpůsobilé, neboť tito svědci nejsou ve vztahu k obviněnému v žádném příbuzenském ani obdobném poměru, když se na tyto skutečnosti podle §101 odst. 2 tr. ř. svědků nedotázal. Podle obviněného rovněž Městský soud v Praze v usnesení ze dne 11. 6. 2014, které se týkalo stížnosti státní zástupkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 4. 2014 (rozhodnutí o postoupení věci s podezřením, že skutek je přestupkem), pochybil, když rozhodl ve lhůtě kratší než 14 dnů od obdržení stížnosti, přičemž se nemohl seznámit s vyjádřením obviněného k předmětné stížnosti ze dne 12. 6. 2014.
Namítaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný nejprve v situaci, že Městský soud v Praze (jako soud stížnostní), aniž by sám provedl důkazy a výslechy svědků, dospěl k rozdílnému skutkovému závěru, než soud nalézací, když v původním řízení byla věc postoupena Obvodním soudem pro Prahu 1 s podezřením, že skutek je přestupkem, načež na základě stížnosti státní zástupkyně Městský soud v Praze předmětné rozhodnutí zrušil, neboť došel k závěru, že došlo k naplnění znaků přečinu vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle §324 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, čímž podle obviněného zasáhl do nezávislosti skutkového zjištění soudu nalézacího a porušil princip dvojstupňovosti řízení a zásadu přímosti (což obviněný dokládá nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1980/13).
V rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný dále namítá nedůvodné zamítání návrhů na doplnění dokazování, námitek na podjatost, procesní nezpůsobilost důkazů výslechy svědků, dále skutečnost, že i pokud by bylo prokázáno, že to byl on, kdo pronášel výhrůžky, nebyla naplněna skutková podstata přečinu vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci podle §324 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť poškození nevnímali pohrůžku jako přímé nebezpečí pro jejich osoby, obviněný poškozené nikdy neviděl, nebyl přítomen na místě, kde se poškození nacházeli, a výhrůžky se udály během jednoho dne, přičemž nedocházelo k jejich stupňování.
V rámci svého dovolání obviněný dále poukazuje na zásadu subsidiarity trestní represe, kdy trestněprávní represi lze užít až v případě, ve kterém určité společensky škodlivé jednání nelze řešit a sankcionovat v rámci jiných právních odvětví, stejně jako namítá, že soudy obou stupňů neužily zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněného, když nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že telefonáty byly učiněny osobou obviněného.
Závěrem obviněný tvrdí, že výhružky JUDr. E. nebyly pronesené s cílem působit na orgán veřejné moci, ale z toho důvodu, že dotyčný položil telefon, jinými slovy byly vysloveny ve spojitosti s bezdůvodným zavěšením telefonu, nikoliv ve spojitosti s výkonem funkce, načež obviněný zdůrazňuje, že soudy nezkoumaly, zda státní zástupci závažným způsobem neporušovali zákon. To dokládá rozhodnutími Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, které se týkají skutečnosti spočívající v tom, že úřední osoby překročily meze stanovené pro výkon veřejné moci, na základě čehož nemohly disponovat zvláštní ochranou úředních osob (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. 7 Tdo 629/2012, nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 1849/2008 a nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 1835/2007).
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. obviněný neuvedl žádnou bližší argumentaci.
Obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek nalézacího soudu, stejně jako další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, a přikázal nalézacímu soudu, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je zde vyloučen, neboť obviněný napadá toliko podjatost státní zástupkyně, která je v řízení před soudem pouze stranou trestního řízení a nerozhoduje ve věci samé. V rámci námitek podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce konstatuje, že obviněný vztahuje své námitky nikoliv k přítomnosti u hlavního líčení či veřejného zasedání, ale k vlastnímu průběhu veřejného zasedání, přičemž neuvádí ustanovení, které mělo být postupem odvolacího soudu porušeno. Většinu námitek v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje státní zástupce za bezpředmětnou, neboť se vztahují k usnesení soudu druhého stupně ze dne 11. 6. 2014, nikoliv k napadenému usnesení. Jako liché rovněž hodnotí námitky, že telefonující osoba není totožná s osobou obviněného, neboť takové námitky směřují k hodnocení důkazů, což nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů.
Podle státního zástupce by předmětný dovolací důvod mohl být naplněn tvrzením obviněného, že jeho telefonáty nebyly s to vyvolat v dotčených osobách obavy. K tomu státní zástupce odkazuje jak na samotné znaky skutkové podstaty přečinu vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci, tak na ustálenou judikaturu (rozh. č. 37/1995 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1165/2010), ze kterých plyne, že předmětné ustanovení nepožaduje, aby výhružka vzbudila důvodnou obavu. Další námitkou, která by podle státního zástupce mohla naplnit předmětný dovolací důvod, je námitka stran subsidiarity trestní represe, ke které však obviněný neuvedl konkrétní argumentaci, když tuto námitku podpořil pouze tím, že nebylo prokázáno, že skutek spáchal právě on.
V závěru státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání, a to i pro případ ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §265c tr. ř. nejprve zkoumal, zda je předmětné dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Obviněný dovoláním napadl usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. 9 To 410/2014, tedy napadl pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé ve druhém stupni a splnil tak podmínky přípustnosti požadované §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Obviněný je také podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání též splňuje náležitosti obsahu podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno prostřednictvím obhájce obviněného v souladu s §265d odst. 2 tr. ř. u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni a ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou souladnosti uplatněných dovolacích důvodů s jejich zákonným vymezením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, známa již v původním řízení a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Obviněný v tomto směru namítá podjatost státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, která v tomto případě podávala obžalobu a zastupovala veřejnou žalobu v řízení před soudem, neboť proti ní obviněný podal stížnost i trestní oznámení, což podle něj muselo mít vliv na její nepodjatost.
K této problematice je třeba uvést, že Nejvyšší soud již mj. v usnesení ze dne 24. 9. 2003 sp. zn. 6 Tdo 1019/2003 judikoval, že tento dovolací důvod je dán toliko v případě, kdy je namítáno vyloučení orgánu, který rozhodl ve věci samé, tedy jedná se o vyloučený soud (soudce), který vydal rozhodnutí, jež je dovoláním napadeno. I komentářová literatura uvádí, že k uplatnění předmětného dovolacího důvodu nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena (jiných než soudce, který vydal rozhodnutí, jež je dovoláním napadeno), třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí (Šámal, P. a kol., Trestní řád II. Komentář. 7. vydání, 2013, str. 3157). Tato námitka tedy nespadá pod uvedený dovolací důvod, ale ani pod žádný z ostatních dovolacích důvodů.
Další z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Právo obviněného být přítomen hlavnímu líčení či veřejnému zasedání je zakotveno i v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož implicitně i v článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Obviněný v námitkách namítá nikoliv skutečnost, že nemohl být přítomen u veřejného zasedání v řízení o odvolání (z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že obviněný po celou dobu veřejného zasedání přítomen byl), ale brojí proti způsobu průběhu tohoto veřejného zasedání, který měl podle obviněného za následek, že mu byla fakticky znemožněna možnost obhajoby. I tyto námitky musí Nejvyšší soud hodnotit tak, že nespadají pod uplatněný dovolací důvod, neboť ten je koncipován na případy, kdy obviněný není stricto sensu fyzicky přítomen hlavnímu líčení či veřejnému zasedání, ačkoliv pro to nejsou dány zákonné podmínky. Jinak řečeno, obviněný nepřípustně rozšiřuje aplikační rozsah tohoto dovolacího důvodu i na případy, kdy obviněný fyzicky přítomen je, reálně však není schopen obhajoby v tomto případě z důvodu tvrzeného nesprávného způsobu vedení řízení u soudu druhého stupně. Takový extensivní výklad předmětného dovolacího důvodu je třeba odmítnout, neboť dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek určený k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Pokud by bylo připuštěno namítat jinou než fyzickou nepřítomnost při hlavním líčení či veřejném zasedání, mělo by to za následek situaci, kdy pod tímto dovolacím důvodem by mohlo být namítáno neomezené množství skutečností, které jinak v rámci taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů namítat nelze, což by bylo v rozporu s úmyslem zákonodárce o koncipování dovolání jako mimořádného opravného prostředku.
Tento závěr je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, když ani situace, kdy obviněný byl fyzicky přítomen u hlavního líčení, nicméně namítal, že byl pod vlivem užívaných léků „duchem nepřítomný“ a nebyl tak schopen plnohodnotné účasti, nezakládá předmětný dovolací důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2003 sp. zn. 6 Tdo 1192/2003).
Další uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ust. §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (ust. §259 odst. 3, ust. §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle ust. §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Pod tímto dovolacím důvodem nejdříve obviněný napadá zejména zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 4. 2014 o postoupení věci s podezřením, že skutek je přestupkem, a to usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2014, když zpochybňuje závěry stížnostního soudu o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci ve smyslu §324 tr. zákoníku. Usnesení o zrušení napadeného usnesení nalézacího soudu o postoupení věci s podezřením, že skutek je přestupkem, však není možné napadnout dovoláním, neboť podle §265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Následující odstavec poté taxativně vyjmenovává druhy rozhodnutí ve věci samé pro účely dovolání, přičemž usnesení stížnostního soudu o zrušení usnesení nalézacího soudu o postoupení věci s podezřením, že skutek je přestupkem, mezi takovými rozhodnutími není (na rozdíl od usnesení o postoupení věci jinému orgánu). Obviněný navíc předmětným dovoláním napadl usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014, který rozhodoval o odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 9. 2014, nikoliv usnesení o postoupení věci jinému orgánu. Taková použitá argumentace je tudíž bezpředmětná a dovolací soud se jí ani zabývat nemůže.
Obviněný rovněž vznesl námitky v tom směru, že byly zamítány návrhy na doplnění dokazování, stížnosti na obsazenost senátu odvolacího soudu, potažmo námitky na podjatost soudců. Dále obviněný namítal, že odvolací soud v rozhodnutí o odvolání uvedl, že výslechy svědků Mgr. E., JUDr. J. a JUDr. S. nejsou procesně nezpůsobilé, neboť tito svědci nejsou ve vztahu k obžalovanému v žádném příbuzenském ani obdobném poměru, když se na tyto skutečnosti podle §101 odst. 2 tr. ř. svědků nedotázal. Tyto námitky však směřují výhradně nikoli vůči normám práva hmotného, nýbrž ve vztahu k právu procesnímu, proto se jimi v rámci tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud nezabýval, vyjma námitky stran zamítnutí navržených důkazů, která by se dala považovat za námitku týkající se tzv. opomenutých důkazů (srov. poučení k předmětnému dovolacímu důvodu). Obviněný však blíže neupřesnil, jakých důkazů se jeho námitka týká, případně v čem se s nimi odvolací soud nevypořádal. Ze spisu i napadeného rozhodnutí ve skutečnosti vyplývá, že navržené důkazy odvolací soud s adekvátním odůvodněním zamítl – viz str. 6-7 usnesení odvolacího soudu. Nejvyšší soud tedy neměl důvod ke konstatování, že ve věci došlo k tzv. opomenutí navržených důkazů, přičemž zároveň se ani takovými nekonkrétními námitkami nemohl jiným způsobem zabývat (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012 sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
Pod dovolací důvod podle §265i odst. 1 písm. g) tr. ř. spadají rovněž námitky obviněného ohledně nenaplnění znaku vyvolání důvodné obavy v dotčených osobách. Podle §324 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku naplní skutkovou podstatu přečinu vyhrožování s cílem působit na orgán veřejné moci ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením značné škody pro výkon pravomoci takového orgánu. Tato skutková podstata trestného činu neobsahuje požadavek vyvolání důvodné obavy, na rozdíl např. od přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku. Stejné závěry plynou i z judikatury – viz usnesení Krajského soudu v Plzni publikované pod č. 37/1995 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1165/2010 aj. Je proto nerozhodné, zda pachatel měl skutečně úmysl výhrůžku splnit a zda výhrůžka v konkrétním případě u poškozeného vyvolala důvodnou obavu z jejího uskutečnění. Komentářová literatura k tomu uvádí, že výhrůžka musí být míněna vážně a pronesena takovým způsobem, aby byla způsobilá vyvolat obavu, že pachatel splní to, čím vyhrožoval (Šámal, P. a kol., Trestní zákoník II. Zvláštní část. Komentář. 2. vydání, 2012, str. 3123). S naplněním předmětné skutkové podstaty se soudy obou stupňů dostatečně zabývaly (nalézací soud na str. 7-8 rozsudku, odvolací soud na str. 9 usnesení) a s jejich závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje. Jednalo se o výhrůžky opakované, stupňované, vyvolané nikoliv jednorázovým afektem, což dokazují zejména výpovědi svědků – státních zástupců a listinné důkazy. Mgr. E. v hlavním líčení uvedl, že výhrůžka po telefonu v podobě, že obviněný přijde a rozmlátí mu hlavu palicí, mu připadala uvěřitelná a měla ten důsledek, že požádal justiční stráž o nepřepojování telefonu a v případě, že by se obviněný dostavil, Mgr. E. požádal, aby k němu obviněného nepouštěli (protokol o hlavím líčení č. l. 312). JUDr. J. sice uvedl, že v něm výhrůžky obviněného po telefonu obavy nevyvolaly, nicméně přesto kontaktoval krajského státního zástupce JUDr. S. a náměstka Mgr. E. (protokol o hlavím líčení č. l. 313-314), přičemž JUDr. S., s přihlédnutím k výhrůžnému dopisu obviněného, podal trestní oznámení (protokol o hlavním líčení č. l. 314-316). Pro úplnost Nejvyšší soud k námitce procesně nezpůsobilých výpovědí státních zástupců v hlavím líčení uvádí, že z protokolu o hlavním líčení je zřejmé, že tito byli poučeni ve smyslu §101 tr. ř.
Další z námitek, která spadá pod tento dovolací důvod, se týkala subsidiarity trestní represe, ke které však obviněný nepřipojil žádné odůvodnění. Jak uvádí státní zástupce, z obsahu dovolání se dá shledat, že obviněný v této souvislosti zdůrazňuje s výše zmíněnými odkazy na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, že státní zástupci vykonávali svěřenou veřejnou moc nezákonně, tedy neměli být chráněni ustanoveními trestního zákoníku o úředních osobách (resp. o orgánu veřejné moci), přičemž se tímto faktem i přes obviněným navržené důkazy soudy nezabývaly. V takovém případě mělo být podle obviněného stanoveno, že jednání obviněného není natolik společensky škodlivé, aby nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Překročení pravomoci ve světle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. 7 Tdo 629/2012 je třeba chápat jako příčinu reakce na zcela svévolný postup této úřední osoby verbálním nebo fyzickým útokem toliko v případě, pokud takové osobě hrozí bezprostřední újma – v judikovaném případě se jednalo o útok v reakci na zcela svévolného překročení pravomoci strážníků, kteří osádce kontrolovaného vozidla v rozporu se zákonem hrozili předvedením. Aplikace tohoto judikátu na případ obviněného je zcela nepřiléhavá. Obviněný reagoval v důsledku nespokojenosti s výkonem pravomoci úřední osoby – státního zástupce jako orgánu činného v trestním řízení v rámci projednávání oznámení obviněného o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. Nespokojenost s postupem státních zástupců měl obviněný možnost řešit zákonnými prostředky (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1998 sp. zn. I. ÚS 263/1997, publikované pod č. 1/1998 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu). Jak v návaznosti poukazuje státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, i Evropský soud pro lidská práva judikoval, že sice není pochyb o tom, že v demokratické společnosti jsou jednotlivci oprávněni komentovat a kritizovat justici a její představitele, taková kritika však nesmí překročit určité hranice (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 3. 2003 ve věci L. proti S., stížnost č. 35640/97). Právě o takové překročení oné pomyslné hranice se v případě obviněného jednalo.
Dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , rovněž uplatněný obviněným, je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k). Tento dovolací důvod je tak složen ze dvou alternativních podmínek, nicméně obviněný neuvedl žádnou bližší argumentaci o naplnění předmětného dovolacího důvodu.
Naplnění první z uvedených variant je vyloučena z toho důvodu, že Městský soud v Praze ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. odvolání obviněného věcně přezkoumal a podle §256 tr. ř. jej napadeným usnesením zamítl. Tato varianta je totiž přípustná pouze ve dvou alternativách – 1) pokud byl řádný opravný prostředek (stížnost či odvolání) zamítnut z formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, nebo 2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (srov. Šámal, P. a kol., Trestní řád II. Komentář. 7. vydání, 2013, str. 3174). Protože odvolání obviněného bylo věcně přezkoumáno, je tato varianta pojmově vyloučena. Naplnění druhé varianty je též vyloučeno, neboť Nejvyšší soud nekonstatoval naplnění žádného z ostatních obviněným uplatněných dovolacích důvodů v předchozím řízení a tudíž ani tento dovolací důvod nebyl shledán opodstatněným.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného Ing. M. L. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, což učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. července 2015
JUDr. František Hrabec
předseda senátu