ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.809.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 809/2015-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. července 2015 o dovolání obviněného A. B. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. 8 To 97/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 T 202/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. B. odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě uznal obviněného A. B. rozsudkem ze dne 28. 11. 2014 sp. zn. 18 T 202/2014 vinným z přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 16. 06. 2014 ve Z., na D. ulici, v prostoru vycházkových dvorů v objektu V. Z., v době vycházek oddělení výkonu trestu s ostrahou, úmyslně ublížil na zdraví J. Š. tím, že ho fyzicky napadl nejméně jedním úderem otevřenou dlaní přes levé ucho, v důsledku kterého poškozený J. Š. utrpěl krvavé zranění s ledvinovitou perforací bubínku levého ucha, které si vyžádalo lékařské ošetření a následnou léčbu v trvání od 16. 06. 2014 do 14. 07. 2014, kdy po dobu celkem tří týdnů byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života.
Za to mu byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody ve výši šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň mu podle §228 odst. 1 tr. ř. byla uložena povinnost nahradit škodu ve výši 820,- Kč poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky se sídlem Orlická 4/2020, 130 00 Praha 3, IČ 41197518.
Proti rozsudku soudu prvého stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. 8 To 97/2015 podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Obviněný předmětné usnesení Krajského soud v Brně ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. 8 To 97/2015 napadl dovoláním, když uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pokud jde o důvody dovolání, obviněný nejprve rekapituloval zjištěný skutkový stav, provedené důkazy a odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nižších stupňů. Vůči těmto namítá, že oba soudy pominuly odmítání fyzického napadení poškozeného obviněným od samého počátku, stejně jako že poškozený v hlavním líčení vypověděl, že obviněným napaden nebyl a zranění mu byla způsobena nárazem balonu. Rovněž dozorce na strážní věži vypověděl, že neslyšel žádný hluk ani žádné napadení. Také svědek P. D. vypověděl, že na dvoře byl klid a hrál se tam fotbal a svědek D. G. vypověděl, že viděl balon a slyšel o tom, že zranění poškozeného bylo způsobeno balonem. To vše ve světle skutečnosti, že následky způsobené úderem balonu jsou shodné s následky úderem otevřenou dlaní.
Na základě toho obviněný dovodil, že soudy obou stupňů pochybily při hodnocení provedených důkazů i při následné právní kvalifikaci skutku, jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Na základě toho pak tvrdí, že takovým postupem došlo k nesprávné právní kvalifikaci skutku ve smyslu předmětného dovolacího důvodu, přičemž je navíc možné, že předmětným postupem došlo k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2015 a přikázal mu věc k novému projednání. Obviněný navíc přípisem ze dne 3. 6. 2015 vyslovil nesouhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání a trvá na projednání dovolání v zasedání veřejném za jeho účasti.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k věcné stránce dovolání obviněného ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. nevyjádřil, pouze a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §265c tr. ř. nejprve zkoumal, zda je předmětné dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Obviněný dovoláním napadl usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. 8 To 97/2015, tedy napadl pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé ve druhém stupni a splnil tak podmínky přípustnosti požadované §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Obviněný je také podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání splňuje náležitosti obsahu podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno prostřednictvím obhájce obviněného v souladu s §265d odst. 2 tr. ř. u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni a ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř.
Obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ust. §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (ust. §259 odst. 3, ust. §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle ust. §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
V projednávané věci obviněný namítal toliko nesprávné hodnocení důkazů soudem nalézacím i odvolacím s důrazem na výpovědi obviněného, poškozeného, dozorce na strážní věži a svědka D. G. Tyto výpovědi podle obviněného dokládají, že zranění poškozeného bylo způsobeno balonem z probíhající míčové hry, a nikoli úderem jeho dlaně.
Takový charakter námitek však směřuje výhradně k přehodnocení existujícího hodnocení důkazů učiněného soudy prvního a druhého stupně a tím i jimi zjištěného skutkového stavu, takže Nejvyšší soud nemůže souhlasit, že se v tomto případě jedná o nesprávné právní posouzení skutku. Zároveň se ale v rámci tohoto dovolacího důvodu na základě výše zmíněné judikatury Ústavního soudu a tomu odpovídajících námitek obviněného Nejvyšší soud zabýval tím, zda nedošlo k tzv. extrémnímu nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy (srov. poučení k tomuto dovolacímu důvodu výše).
K tomu lze ale uvést, že nalézací soud se hodnocením provedených důkazů zabýval na str. 5 jeho rozsudku. Z odůvodnění vyplývá, že poškozený J. Š. v hlavním líčení vypověděl, že si celý incident vymyslel a jeho zranění bylo způsobeno ranou balonem (protokol o hlavním líčení č. l. 189-190), nicméně z podaného vysvětlení ze stádia přípravného řízení (resp. z fáze před zahájením trestního stíhání, č. l. 21-24), které bylo se souhlasem obviněného i státního zástupce čteno podle §211 odst. 6 tr. ř. v řízení před soudem a stalo se tak plnohodnotným procesním důkazem, vyplývá jiná skutečnost, tedy že zranění poškozeného bylo způsobeno údery obviněného otevřenou dlaní. Nalézací soud správně vyhodnotil, že zranění obviněného nebylo způsobeno ranou balonem, ale obviněným, zejména z toho důvodu, že žádný z jiných provedených důkazů variantu s balonem nepodporuje, vyjma předmětné výpovědi poškozeného z hlavního líčení. Z protokolu o hlavním líčení je patrné, že nalézací soud se dopodrobna zabýval rozpory v jednotlivých výpovědích poškozeného v kontextu výpovědí ostatních svědků (např. protokol o hl. líčení č. l. 192 – opakovaný výslech poškozeného na základě výpovědi svědka J. R. a na násl. č. l. 193 opět opakovaný výslech poškozeného na základě výpovědi svědka P. D.).
Svědek P. D. – dozorce na strážní věži – vypověděl v hlavním líčení, že žádná sportovní aktivita na dvoře neprobíhala (protokol o hl. líčení č. l. 192), a svědek D. G. – spoluvězeň procházející se na dvoře – ve výpovědi v hlavním líčení uvedl, že sice viděl na dvoře nějaký balon, ale neví, zda si s ním někdo kopal (protokol o hl. líčení č. l. 192). Poškozený v hlavním líčení navíc uvedl, že D. G. byl jedním ze čtyř vězňů kopajících do balonu, přičemž ostatní tři neznal. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že v přípravném řízení se o takové variantě způsobeného zranění nikdo nezmiňoval.
Odvolací soud přezkoumal v rámci řízení o odvolání zákonnost hodnocení důkazů nalézacím soudem (str. 2 usnesení) a dospěl k závěru, že mu nelze vytknout, že by k nějakým důkazům nepřihlédl či je hodnotil jednostranně v neprospěch obviněného. Popis události z výpovědi poškozeného J. Š. v hlavním líčení byl ojedinělý, naproti tomu popis z podání vysvětlení, které bylo čteno v hlavním líčení, byl podpořen důkazy ostatními (výpověďmi svědků R. R. – vychovatele, P. D. – dozorce a svědky J. R. a D. G. – spoluvězňů), které potvrzují skutkový stav zjištěný nalézacím soudem.
Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud uzavírá, že při hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů nedošlo k jakémukoli pochybení, tím méně k pochybení v rozsahu a intenzitě, které by mělo vést k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. V důsledku tohoto závěru zde není jakýkoli důvod, jenž by měl vést ke zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu, resp. odsuzujícího rozhodnutí soudu prvého stupně. Naopak lze konstatovat, že soudy obou stupňů své výsledné skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
Jelikož veškeré námitky uplatněné dovolatelem se míjejí s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž nenaplňují ani žádný z ostatních zákonných dovolacích důvodů obsažených v ustanovení 265b tr. ř., Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného A. B. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., což učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. K nesouhlasu obviněného s rozhodnutím v neveřejném zasedání přihlédnuto nebylo, jelikož k tomuto typu rozhodnutí souhlasu stran řízení není třeba.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. července 2015
JUDr. František Hrabec
předseda senátu