ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.889.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 889/2015-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. srpna 2015 o dovolání obviněného V. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. 7 To 32/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 26/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Š. odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě uznal obviněného V. Š. rozsudkem ze dne 6. 10. 2014 sp. zn. 17 T 26/2014 vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 29. 6. 2012 kolem 23:00 hod. v obci M., okres Z., v prostoru místní komunikace před domem a protějším domem, po předchozím incidentu P. S. a M. B., kdy u P. S. bylo vedeno trestní řízení u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 3T 35/2012, obžalovaný P. S. z důvodu jeho agresivního chování povalil na zem, kde ho držel, přičemž poškozená A. S. v okamžiku, kdy se snažila zabránit v dalším držení manžela P. S. na zemi se slovy „V. nech ho“, chytla obžalovaného za rameno, který s vědomím jednání poškozené A. S. se ohnal rukou, tuto udeřil do obličeje do oblasti úst, v důsledku čehož poškozená utrpěla tržnou ránu dolního rtu vlevo délky 8 mm a došlo k odlomení horních pěti zubů (č. 6, 4, 1 vpravo a 1, 2 vlevo), které nesly fixní protetickou náhradu (můstek), a poškozená byla nucena dne 30. 6. 2012 vyhledat lékařské ošetření v Nemocnici Znojmo, kde byla ošetřena sešitím tržné rány dolního rtu a dne 7. 8. 2012 muselo být zubní lékařkou provedeno odstranění zbylých zubních kořenů s dobou hojení defektů po vytržení v délce tří měsíců, v důsledku čehož došlo k částečnému omezení v obvyklém způsobu života poškozené z důvodu trvalé ztráty zubů v horní čelisti do doby zhotovení celkové zubní náhrady, tedy do dne 14. 12. 2012, neboť poškozená nemohla plnohodnotně přijímat potravu, měla obtíže s řečí a byla jí způsobena i estetická újma, přičemž následně upadla na zem na záda a při pádu se udeřila zadní částí hlavy o silnici, když v důsledku pádu utrpěla zhmoždění hlavy v oblasti spánkově – temenně – týlní vpravo, kdy šlo o mírný otok měkkých pokrývek lebních na ploše o průměru 4 cm.
Za to mu byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu 16 měsíců. Rovněž mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit poškozené A. S., škodu ve výši 37.480 Kč, načež se zbytkem uplatněného nároku byla poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti předmětnému rozsudku podal odvolání jak obviněný, tak v jeho neprospěch státní zástupce a rovněž poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, regionální pobočka Brno, Burešova 10, Brno. Krajský soud v Brně odvolání obviněného rozsudkem ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. 7 To 32/2015 jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl (bod II.). Naproti tomu z podnětu odvolání státního zástupce a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny podle §259 odst. 2 tr. ř. za splnění podmínek uvedených v §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. doplnil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě tím způsobem, že obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit majetkovou škodu poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO 41197518, Orlická 4, Praha, ve výši 3.556 Kč (bod I.).
Obviněný napadl předmětný rozsudek Krajského soudu v Brně ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný zmiňuje, že v řízení před soudy obou stupňů namítal institut nutné obrany, který nalézací soud prakticky neřešil, a tudíž neodůvodnil dostatečně, proč se o daný institut nejednalo. Odvolací soud se touto námitkou nezabýval vůbec. Obviněný zejména poukázal na skutečnost, že osoby blízké obviněnému byly napadeny P. S. – manželem poškozené A. S. – když tento měl s sebou velkou sekeru. Poté, co on sám útočníka (P. S.) povalil na zem, tak podle jeho názoru útok P. S. potenciálně neskončil, kdy útok skončí až poté, kdy útočník nemůže pokračovat v útoku. Nalézací soud nesprávně oddělil děj napadení manželky a sestry obviněného P. S. od děje, při kterém došlo ke zranění poškozené. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 2. 1983 sp. zn. 1 To 4/83, které stanovilo, že „přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel“, obviněný zdůrazňuje, že útok P. S. byl směřován na osoby obviněnému blízké, navíc se zbraní, přičemž obviněný jako osoba necvičená se dostala do zcela zásadního stresu.
Obviněný dále, stejně jako v odvolání, rozebírá pět možných variant, jak mohlo dojít ke zranění poškozené. U první z variant – že poškozenou udeřil sám P. S. – polemizoval zejména se soudy zjištěným způsobem úderu obviněného do obličeje poškozené, když nalézací soud opřel poznatek, že nemohlo dojít k úderu do obličeje poškozené P. S., na základě tvrzení znalců, kteří ovšem nemají specializaci k zodpovězení této otázky, stejně jako že nalézací soud nedostatečně odpověděl na otázku, jakým způsobem obviněný udeřil poškozenou. S druhou z variant – že obviněný udeřil poškozenou omylem a nevědomky – spojuje obviněný nedostatek subjektivní stránky trestného činu, a to i z nedbalosti. Ke třetí variantě – že poškozenou udeřil při obraně před útokem – obviněný podotýká, že nalézací soud nezhodnotil, zda se ze strany poškozené nejednalo o snahu bitku zastavit, či naopak snahu pomoci svému manželovi dokončit útok, tedy zda se nejednalo ze strany poškozené o spolupachatelství. V rámci čtvrté varianty – že obviněný udeřil poškozenou v domnění, že se jedná o útok – obviněný připomněl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 7 Tdo 356/2010 s tím, že by se v takovém případě jednalo o tzv. putativní obranu, když se obviněný nesprávně domníval, že ze strany poškozené jde o útok, přičemž pokud by bylo zjištěno, že obviněný z nedbalosti nesprávně posoudil takové jednání poškozené, mohl se dopustit maximálně ublížení na zdraví z nedbalosti. K poslední z variant – že obviněný poškozenou úmyslně udeřil – obviněný uvedl, že nebyly zjištěny žádné důkazy prokazující důvod, pro který by měl poškozenou udeřit.
V další části svého dovolání obviněný tvrdí, že nenaplnil skutkovou podstatu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo dokázáno, že poškozenou udeřil, popř. pokud ji udeřil, jednalo se o impulsivní obranu, neboť se pouze bránil útoku poškozené a jednal v nutné obraně (s odkázáním na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1990 sp. zn. 11 To 27/1990). Dále uvádí, že odvolací soud se měl řídit zásadou ultima ratio . Přitom odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 5 To 184/2013, kdy předmětný soud zprostil obžaloby s odkázáním na subsidiaritu trestní represe osobu, která napadla svého obchodního konkurenta v konkurentově prodejně a ublížila mu na zdraví, přičemž předmětný soud v této úvaze přihlédl k dosavadní bezúhonnosti útočníka.
Obviněný také s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. I. ÚS 403/03 brojil proti tomu, že ačkoliv v odvolání hojně odkazoval na judikaturu ohledně nutné obrany, odvolací soud se jí nezabýval, ač má podle citované judikatury takovou povinnost. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu obviněný rovněž namítal extrémní nesoulad dokázaných skutečností a závěrů soudů o ublížení na zdraví, čímž podle obviněného došlo k porušení jeho ústavních práv, když se nalézacímu soudu nepodařilo prokázat, že byl srozuměn s tím, že způsobí poškozené zranění (nepřímý úmysl byl pouze předpokládán, nikoliv prokázán).
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů podle §265k odst. 1 tr. ř. v plném rozsahu a nařídil podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. po stručném shrnutí jeho obsahu uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nedá úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, když tento dovolací důvod lze aplikovat pouze pro předpoklad nesprávné aplikace hmotněprávních předpisů, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, jejich hodnocení či vyvozování skutkových závěrů, ovšem s výjimkou extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, k čemuž však v daném případě nedošlo, neboť závěry ohledně skutkových zjištění plně korespondují s provedeným dokazováním.
Námitky stran toho, že obviněný jednal vůči poškozené v rámci institutu nutné obrany, státní zástupce odmítl s tím, že nutná obrana předpokládá útok, přičemž jednání poškozené spočívající v tom, že se slovy „V., nech ho“ sáhla obviněnému na rameno, nelze za útok považovat, když cílem poškozené nebylo ohrozit obviněného, ale zamezit držení P. S. Útok ve smyslu ustanovení §29 odst. 1 tr. zákoníku musí vykazovat známky protiprávnosti, přičemž jednání poškozené deliktem nebylo. I pokud by se o útok jednalo, nemohlo by jít ze strany obviněného o nutnou obranu, když útok spočívající v uchopení za rameno starší ženou je natolik banální, že reakce obviněného (úder do obličeje s několikaměsíčními následky) byla zjevně nepřiměřená.
Obviněným konstruované skutkové závěry odlišné od skutkových zjištění soudů obou stupňů (útok poškozené společně s P. S., úder do obličeje poškozené nikoliv od obviněného, nesprávné hodnocení důkazů apod.) jsou podle státního zástupce bezpředmětné, když dovolací soud je zásadně vázán skutkovým stavem zjištěným soudy obou stupňů.
K námitce ohledně subsidiarity trestní represe státní zástupce podotkl, že nenachází u jednání obviněného žádná specifika, která by odůvodňovala neuplatnění trestní odpovědnosti.
Závěrem tak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí /§265r odst. 1 písm. c) tr. ř./.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve ve smyslu §265c tr. ř. zkoumal, zda je předmětné dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Obviněný dovoláním napadl rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. 7 To 32/2015 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 6. 10. 2014 sp. zn. 17 T 26/2014, tedy napadl pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé ve druhém stupni a splnil tak podmínky přípustnosti požadované §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Obviněný je také podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání též splňuje náležitosti obsahu podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podáno prostřednictvím obhájce obviněného v souladu s §265d odst. 2 tr. ř. u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni a ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který obviněný uplatnil, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ust. §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (ust. §259 odst. 3, ust. §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle ust. §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami obviněného, které směřovaly k tomu, že jednal vůči poškozené v nutné obraně. Institut nutné obrany, který je důvodem vylučujícím protiprávnost činu i jeho společenskou škodlivost, je zakotven v ustanovení §29 tr. zákoníku. Jeho první odstavec stanoví, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. V následujícím druhém odstavci je stanoveno, že nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Je třeba zmínit, že nutná obrana je jakousi dočasnou náhradou za zásah veřejných orgánů, pokud jej není možné zajistit včas, a to v případě, kdy se do kolize dostávají dva zájmy – zájem, který byl napaden útočníkem (v daném případě zájem na ochraně života a zdraví osob blízkých obviněnému, popř. samotný zájem na ochraně života a zdraví obviněného) a zájem na útočníka, který incident svým jednáním vyvolal (v daném případě zájem na životě a zdraví útočníka P. S.), přičemž zájem útočníka v takovém případě ustupuje do pozadí na úkor zájmu napadeného útočníkem.
Nutná obrana je složena ze dvou pojmových znaků: 1) jde o odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem, a zároveň 2) obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. K tomu je třeba zdůraznit, že pojem „zcela zjevně“ je kategorií subjektivní, proto je třeba ji posuzovat z pozice obránce, tedy tak jak se mu jevila v době hrozícího nebo trvajícího útoku, a nikoli tak, jak se později jeví osobám, které ji následně posuzují. Subjektivní pojetí však nelze absolutizovat, neboť by mohlo dojít k ospravedlnění závažných a zásadních chyb obránce, jeho zcela chybného hodnocení situace, založeného např. na trestuhodné nepozornosti, v důsledku čehož by bránící se osoba neodpovídala za následky, pokud by obrana byla v souladu s jejími mylnými představami. Nelze tedy zaujmout zcela subjektivistický přístup založený jen na představách bránící se osoby, když vždy je nutno celou situaci posuzovat a hodnotit komplexně a v celém jejím vývoji v konkrétním čase a na konkrétním místě (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Obecná část. Komentář. 2. vydání, 2012, s. 400).
Nalézací soud v rámci skutkového stavu zjistil, že obviněný povalil na zem P. S. z důvodu jeho agresivního chování, spočívajícím v tom, že slovně vulgárně napadal osoby blízké obviněnému se sekerou v ruce. Obviněný po povalení útočníka na zem ho dále držel, načež poškozená A. S. v okamžiku, kdy se snažila zabránit v dalším držení manžela P. S. na zemi se slovy „V. nech ho“, chytla obviněného za rameno, který s vědomím jednání poškozené A. S. se ohnal rukou, tuto udeřil do obličeje do oblasti úst, v důsledku čehož poškozená utrpěla tržnou ránu dolního rtu a došlo k odlomení horních pěti zubů.
Lze přisvědčit dovolateli, že ho jednání útočníka (P. S.), jako osobu necvičenou rozrušilo a jednal tak pod určitým stresem. Na druhou stranu je nutno také k celé situaci zdůraznit, že se na místě konfliktu v bezprostřední vzdálenosti nacházelo několik osob blízkých obviněnému, útočník byl již povalen a ležel na zemi, načež jednání poškozené spočívalo toliko v tom, že se slovy „V., nech ho“ chytla obviněného za rameno. Takové jednání poškozené nevykazuje žádné znaky protiprávnosti, proto zde chybí pojmový znak použití institutu nutné obrany, když vůbec nešlo o útok na zájem chráněný trestním zákoníkem. Pokud obviněný namítá, že nevěděl, že se o útok nejedná, je třeba takovou námitku hodnotit z hlediska nauky o omylech (KUCHTA J., Nutná obrana, 1. vydání, 1999, s. 79-80).
K tomu je třeba dodat, že námitce obviněného (domníval se, že jedná v nutné obraně, jelikož byl přesvědčen, že poškozená usiluje o pomoc svému manželovi k pokračování v útoku tím, že obviněnému znemožní proti němu zakročit, a jednalo se tedy o tzv. putativní obranu), nelze přisvědčit právě z toho důvodu, že obviněný věděl o tom, že k němu přistupuje poškozená, kterou znal, tudíž věděl o tom, že se jedná o starší ženu a manželku útočníka, přičemž z jejích slov „V., nech ho“ byla zřejmá její motivace na ukončení konfliktu, nikoli motivace k pomoci útočníkovi v pokračování v útoku. Je tedy zřejmé, že vzhledem ke všem okolnostem doprovázejícím celý incident je subjektivní vnímání takového jednání obviněným jako útoku poškozené vyloučeno, a proto jím zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 7 Tdo 356/2010 na daný případ v žádném případě aplikovat nelze.
Další námitka obviněného se vztahuje k subsidiaritě trestní represe, kdy obviněný odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 5 To 184/2013 s tím, že v této věci předmětný soud zprostil obžaloby obviněného, který napadl svého obchodního konkurenta v prostorách jeho prodejny, který byl po útoku v čtrnáctidenní pracovní neschopnosti, načež v odůvodnění soud zdůraznil princip ultima ratio a dosavadní bezúhonnost obžalovaného. Obviněný tím chtěl patrně naznačit, že okolnosti v jeho věci svědčí tomu, že jeho jednání nedosahovalo spodní hranice trestnosti běžné u trestné činnosti tohoto typu. S tím ovšem Nejvyšší soud nemůže souhlasit. Obviněný vědomě udeřil poškozenou pěstí do obličeje a omezil ji v obvyklém způsobu života z důvodu trvalé ztráty zubů v horní čelisti do doby zhotovení celkové zubní náhrady ode dne 29. 6. 2012 do dne 14. 12. 2012, přičemž, jak Nejvyšší soud výše rozvedl, vůči poškozené nejednal v nutné obraně, přičemž byl dokonce původně obžalován i z pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, načež právní kvalifikace skutku mu byla nalézacím soudem výrazně zmírněna. Tento soud se totiž důkladně zabýval skutečností, zda poškozené nebyla způsobena těžká újma na zdraví podle §122 odst. 2 tr. zákoníku (viz str. 6 jeho rozsudku) a přestože se jednalo o hraniční případ, přiklonil se k závěru ve prospěch obviněného. Jinak řečeno jednalo se o případ na pomezí přečinu ublížení na zdraví a zločinu těžkého ublížení na zdraví, takže názor dovolatele o tom, že jeho jednání nedosahovalo spodní hranice trestnosti běžné u trestné činnosti tohoto typu, i s přihlédnutím k dosavadní bezúhonnosti obviněného a stresu z nastalé situace, bylo třeba odmítnout.
Námitky obviněného v té části, ve které formuluje pět variant skutkového děje, z převážné části nespadají pod daný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný v nich sám formuluje skutkový stav odlišně od skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů (srov. poučení k danému dovolacímu důvodu) – např. že poškozenou udeřil obviněný P. S., že poškozenou udeřil on sám, ale nevědomky či že poškozenou udeřil při obraně před útokem. V této souvislosti je třeba zmínit, že není úkolem dovolacího soudu reagovat na skutkové varianty vyfabulované obviněným, které podle soudů nižších stupňů nejsou důkazně podložené a jimi verifikované.
Pokud jde ale o variantu, že obviněný poškozenou udeřil úmyslně, tak ve vztahu k ní dovolatel namítá extrémní nesoulad mezi tímto závěrem soudů a dokázanými skutkovými okolnostmi, když podle jeho názoru se nalézacímu soudu nepodařilo prokázat, že obviněný byl srozuměn s tím, že způsobí poškozené zranění. K tomu je třeba ze strany Nejvyššího soudu uvést následující.
O takový extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů se jedná ve výjimečných případech, kdy skutková zjištění soudů a) nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, b) nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nebo c) jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna (srov. přim. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012 sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). Nalézací soud se ve svém rozhodnutí podrobně zabýval naplněním subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ze strany obviněného (viz str. 8-9 rozsudku). Vzal v potaz, že reakce obviněného byla spontánní poté, co na něj poškozená sáhla rukou se slovy, aby svého jednání zanechal, přičemž však o poškozené věděl a zasadil jí vědomě ránu do oblasti úst, kdy věděl, že jí může způsobit zranění, když úder na zuby je s rizikem zranění spojen. Jednal proto v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nalézací soud vzal také v potaz převahu osob blízkých obviněnému na místě incidentu s tím, že obviněný neměl důvod předpokládat ohrožení jejich nebo svého života či zdraví od poškozené, přičemž útočník P. S. již v té době ležel zpacifikován na zemi, čímž bylo odstraněno nebezpečí z jeho strany. V rámci posuzování subjektivní stránky předmětného přečinu pak ku prospěchu obviněného soud vyloučil úmyslné zavinění ve vztahu k vyšší závažnosti zranění poškozené způsobené nebo potenciálně způsobené jejím pádem, když obviněný byl původně obžalován mj. pro zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu. S těmito argumenty se pak ztotožnil i odvolací soud (viz str. 4 jeho rozsudku).
Nejvyšší soud tak uzavírá, že soudy obou stupňů se důkladně zabývaly zjištěním subjektivní stránky daného přečinu a své výsledné skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., takže je vyloučen závěr o existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
Celkově lze konstatovat, že konečné rozhodnutí soudů ohledně viny obviněného přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku je zcela souladné se zákonem. Z těchto důvodů poté Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného V. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, což učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. srpna 2015
JUDr. František Hrabec předseda senátu