ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1342.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1342/2016-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2016 o dovolání obviněných M. P. a Ing. M. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2016 sp. zn. 7 To 91/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 167/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. P. a Ing. M. P. odmítá.
Odůvodnění:
Obvinění M. P. a Ing. M. P. byli spolu s V. J., bytem S., rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2016 sp. zn. 12 T 167/2015 uznáni vinnými z přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea prvá a druhá tr. zákoníku, kterých se dopustili tím, že „ v přesně nezjištěné době, nejméně však od poloviny roku 2012 do března 2013, na blíže nezjištěném místě, pomohl V. J. opatřit padělané průkazy strojníka, série S, na jméno M. P., a průkaz, série S, na jméno M. P., kdy za jeden průkaz požadoval uhradit částku 7 500 Kč, přičemž věděl, že tyto jsou padělané, neboť již v té době průkaz strojníka vlastnil, a věděl, co je nutno splnit k jeho získání, přičemž předložené průkazy strojníka obsahovaly razítko dříve užívané Ministerstvem průmyslu a obchodu, a to mj. vedle údaje o zkoušce pro příslušnou odbornost, tyto padělané průkazy následně předal M. P. a Ing. M. P., kteří je měli v držení pro případ použití jako pravých, a dne 30. 1. 2015 je předložili ve výcvikovém zařízení J. F. – kurzy, školení obsluhy stavebních strojů, Chopinova 9, Brno, a to společně s přihláškou k odborné zkoušce podle vyhlášky č. 77/1965 Sb., o výcviku, způsobilosti a registraci obsluh stavebních strojů, ač si museli být vědomi, že se jedná o padělanou veřejnou listinu, neboť průkazy nenabyli poté, co by absolvoval jakoukoliv zkoušku, školení či praxi pod odborným dohledem vyžadované stejnou vyhláškou“.
Za to jim byl podle §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3, odst. 5 tr. zákoníku shodně uložen peněžitý trest ve výši 70 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na částku 180 Kč, tedy celkem 12 600 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, jim byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku shodně uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali všichni tři obvinění odvolání v celém rozsahu. Tato odvolání Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 3. 2016 sp. zn. 7 To 91/2016 zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Uvedené usnesení soudu druhého stupně napadli obvinění M. P. a Ing. M. P. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, jež založili na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle nich napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z odůvodnění dovolání pak vyplývá, že obvinění brojí i proti rozhodnutí soudu prvního stupně, takže výše uplatněný dovolací důvod patrně míří na tento rozsudek a usnesení soudu druhého stupně obvinění hodlali napadnout za použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., jež je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tento formální nedostatek podaného dovolání se Nejvyšší soud rozhodl tolerovat.
V dalším obsahu svého mimořádného opravného prostředku obvinění setrvali na názoru, že nebyla naplněna potřebná subjektivní stránka trestného činu, konkrétně ve formě jakéhokoliv úmyslu. Soudy obou stupňů navíc v rozporu s §2 odst. 5 tr. ř. provedly dokazování ve zcela nedostatečném rozsahu. Provedené důkazy soudy nesprávně hodnotily, a to především v rozporu s pravidly logiky. Soud prvního stupně dovodil, že oba obvinění jednali v úmyslu eventuálním. Obvinění ale v celém trestním řízení tvrdili, že nikterak nevěděli o skutečnosti, že se nejedná o průkazy pravé. Soudy není nijak relevantně zdůvodněno, proč se v daném případě má jednat o srozumění a ne o vědomou či hrubou nedbalost. Jak vyplynulo z dokazování, padělky byly velmi zdařilé a v podstatě nerozeznatelné od pravých průkazů, kdy jejich nepravost byla zjištěna až ve správním řízení porovnáním čísel průkazů s vydanými průkazy strojníka. Po obviněných proto nelze požadovat, aby byť jen pojali podezření, že se nejedná o pravé průkazy. Jelikož obvinění již drželi několik podobných průkazů a žádné další zkoušky nad rámec studia nemuseli skládat (k jejich vydání postačovalo školení, praxe nebo jen doklad o absolvování vysoké školy) nemuseli pojímat podezření o pravosti průkazů. Postup obviněných i obviněného V. J. (t. č. již pravomocně odsouzeného – pozn. Nejvyššího soudu) od prvního kontaktu s mužem nabízejícím průkazy až po jejich odevzdání ke zvýšení kvalifikace, byl v rámci běžného jednání v obchodním styku naprosto normální. V další části dovolání obvinění na vybraných pasážích z odůvodnění usnesení odvolacího soudu (např. analogie podmínek vydání řidičského průkazu a průkazu strojníka) ilustrovali absenci formální logiky v úvahách soudů obou stupňů. Dále obvinění poukázali na to, že soudy v předchozím řízení z prostého zápisu o zkoušce v daném průkazu strojníka nesprávně dovodily, že oba obvinění museli vědět, že se jedná o padělky. Obvinění ovšem setrvali na tvrzení, že si tohoto zápisu nevšimli – průkazy nikterak neprohlíželi a založili je do stolu – a proto v nich tento údaj nemohl vyvolat zdání či podezření, že se jedná o padělek. Navíc se nejednalo o jejich první průkazy, takže neměli potřebu je detailně zkoumat. Proto jim může být přičítána toliko nedbalost a nikoli úmysl. Za zcela absurdní obvinění považovali závěr soudů obou stupňů, podle nějž na základě vzhledu průkazu bylo vcelku možné předpokládat, že obvinění spoléhali na to, že falzifikáty nikdo neodhalí, neboť z dokazování vyplynulo, že obvinění si průkazy nezařizovali sami, ale obstaral jim je obviněný V. J. Jestliže byly průkazy podle soudů v takové kvalitě, že obvinění mohli předpokládat, že správní orgán neodhalí jejich neplatnost, pak logicky a nutně lze předpokládat také to, že ani obvinění nevěděli o neplatnosti průkazů. Ve správním řízení o udělení licence je de facto stoprocentně jisté, že k odhalení jakéhokoliv falsifikátu dojde. Kdyby tedy obvinění věděli o jejich nepravosti, logicky by v rámci rozšíření kvalifikace zažádali o průkaz nový. Obvinění proto uzavřeli, že mají za to, že v předcházejícím řízení nebyl prokázán úmysl s tím, že soudy postavily své závěry na neprokázaných předpokladech a domněnkách a nevypořádaly se s argumenty a důkazy hovořícími pro neúmyslné jednání. Tím bylo porušeno i jejich právo na spravedlivý proces. Proto navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2016 sp. zn. 7 To 91/2016, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2016 sp. zn. 12 T 167/2015, a aby zprostil oba obviněné obžaloby v plném rozsahu.
Nejvyšší státní zástupce se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. k podanému dovolání vyjádřil písemně prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Ta nejprve zmínila obsah jednotlivých rozhodnutí soudů nižších stupňů a dále i obsah podaného dovolání obviněných. Dále uvedla, že se v daném případě jedná o opakování obhajoby z předchozích stadií trestního řízení. K tomu následně poznamenala, že takto pojaté obhajobě nelze uvěřit, jelikož ani strojní průkaz, obdobně jako řidičský průkaz, nelze získat pouze na základě žádosti, bez patřičných školení a zkoušek. Toho si obvinění museli být vědomi, což svědčí o jejich minimálně nepřímém úmyslu ve vztahu k charakteru obdržených průkazů. Napadená rozhodnutí tak nejsou zatížena vadou, kterou by bylo nutné napravit cestou dovolání. Navrhla proto, aby dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr, ř., a to v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně je přípustné z hlediska §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obvinění podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněném pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že se „z totožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci “.
Obvinění v dovolání namítají dva druhy souvisejících námitek. Zaprvé namítají nenaplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea prvá a druhá tr. zákoníku. Zadruhé namítají, že soudy k závěru o naplnění subjektivní stránky projednávaného přečinu v rozporu s §2 odst. 5 tr. ř. dostatečně nezjistily všechny rozhodné skutečnosti, a tudíž nemohly zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností a v rozsahu potřebném pro takový závěr, přičemž důkazy hodnotily v rozporu s pravidly logiky.
Ačkoli prvá z námitek uplatněných pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je námitkou tzv. hmotněprávní (týká se otázky naplnění znaku aplikované skutkové podstaty) a druhá námitka je tzv. procesněprávní (týká se otázky dostatečného důkazního podkladu pro výše zmíněný závěr o naplnění znaku aplikované skutkové podstaty přečinu včetně hodnocení důkazů), Nejvyšší soud se musel z níže uvedených důvodů zabývat oběma uvedenými výtkami.
V pořadí druhá námitka týkající se správného a dostatečného zjištění skutkového stavu (tzn. zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí) zasahuje do oblasti, jež je zpravidla nepřípustná pro přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V určitých výjimečných případech, v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu, se tato zásada neuplatní. Musí se ale jednat o natolik závažné vady v nesprávné realizaci důkazního řízení, že se dostávají do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Takovými vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Po prostudování předloženého spisového materiálu však Nejvyšší soud shledal, že žádná takto výjimečná a závažná vada důkazního řízení v předcházejícím řízení nenastala. Soud prvého stupně provedl důkazy v potřebném rozsahu pro jeho rozhodnutí a zjistil skutkový stav věci vylučující důvodné pochybnosti, tedy v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Z odůvodnění nalézacího soudu je zřejmé, že prováděl celou řadu důkazů, a to jak výslechy obviněných a svědků, tak listinného charakteru (zejm. inkriminovanými průkazy strojníka, vzorem takového průkazu, přihláškami obviněných k rozšíření oprávnění na používání skupiny strojů lopatových rýpadel, sdělením Ministerstva průmyslu a obchodu, nabídkou kurzů k rozšíření průkazu strojníka apod.). Ostatně i z protokolu o hlavním líčení ze dne 6. 1. 2016 vyplývá, že obvinění po dotazu soudu již neměli žádné důkazní návrhy (č. l. 103-104). Provedené důkazy poté nalézací soud hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, tedy v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., přičemž hodnocení důkazů provedené na str. 7-9 rozsudku nevykazuje logické rozpory, což svým rozhodnutím stvrdil i odvolací soud, takže zde není žádného důvodu ke zrušení napadených rozhodnutí nižších soudů. Pokud jde o zjištěný skutkový stav, obhajoba v tomto směru pouze polemizuje s odůvodněními rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména pokud jde o usnesení soudu druhého stupně) z hlediska jejich logičnosti, kdy však ani tato vada, jak Nejvyšší soud níže rozebere, jím nebyla shledána.
Pokud tedy v prvním kroku Nejvyšší soud uzavřel, že skutkový stav byl zjištěn v souladu s §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., lépe řečeno že v předchozím řízení nenastala žádná závažná vada důkazního řízení, jež by měla vést k přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu i v procesní sféře trestní věci obviněných, mohla být zhodnocena důvodnost prvé z námitek – již „čistě“ hmotněprávní. V tomto směru obvinění poukázali na to, že průkazy strojníka byly padělány natolik zdařile, že nemohli rozpoznat jejich nepravost a ani vzhledem ke svým zkušenostem nemohli předpokládat, že je k získání průkazů kromě určité praxe nutné složení odborné zkoušky, když jiné průkazy (např. průkaz na obsluhu kombajnu) získali na základě jiného oprávnění (např. řidičského průkazu na traktor) ve spojení s absolvováním předmětů v rámci studia – obviněný M. P. – potažmo na základě studia na vysoké báňské škole včetně specializovaných předmětů či absolvování nespočtu školení – obviněný Ing. M. P.
Přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea prvá a druhá tr. zákoníku se dopustí ten, „[k] do padělá veřejnou listinu nebo podstatně změní její obsah v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé, nebo takovou listinu užije jako pravou, a kdo takovou listinu opatří sobě nebo jinému nebo ji přechovává v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé “.
Jelikož se jedná o úmyslný trestný čin, je k závěru o trestní odpovědnosti pachatele nutné nad důvodnou pochybnost prokázat jeho zavinění ve formě minimálně nepřímého (eventuálního) úmyslu – srov. §13 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §15 tr. zákoníku. Nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je dán tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn, přičemž podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Nepřímý úmysl nezřídka hraničí s vědomou nedbalostí podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jež je naplněna tehdy, pokud pachatel „ věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí “.
V předchozím řízení byla nepochybně zjištěna skutečnost, že inkriminované průkazy strojníka byly padělané, přičemž tuto skutečnost obvinění ani nerozporovali. Srovnáním těchto průkazů se vzorem (všechny tři listinné důkazní prostředky jsou součástí spisového materiálu jako příloha č. 1) ve spojení s výslechem obviněných a svědka J. F. nalézací soud navíc dovodil, že šlo o falsifikáty poměrně zdařilé. To by na jedné straně odpovídalo argumentu obhajoby, že obvinění nemohli vědět, že se jedná o nepravou veřejnou listinu, ovšem jen do té míry, pokud by obvinění nemohli z jiných okolností důvodně shledat, že se může jednat o padělky.
Právě na tom založily svou argumentaci soudy obou stupňů. Nalézací soud na str. 8 svého rozsudku uvedl, že v obecné rovině průkaz strojníka obsahuje jméno a příjmení držitele; jeho fotografii; razítko Ministerstva průmyslu a obchodu, které průkaz vydává; podpis pověřeného pracovníka; a razítko v tabulce u konkrétního oprávnění, přičemž u toho je také uvedeno datum zkoušky. V následující části průkazu je uvedeno poučení o platnosti průkazu a tabulka o opakovaných školeních a přezkoušeních. Spisový materiál rovněž obsahuje přihlášky obviněných k odborné zkoušce ohledně rozšíření jejich oprávnění na používání skupiny strojů lopatových rýpadel ze dne 26. 1. 2015 (č. l. 4-5), kdy v této přihlášce uvedli, že již vlastní strojní průkaz. Nutné náležitosti k získání příslušného oprávnění, jež jsou součástí přihlášky, jsou vyjma lékařského potvrzení i potvrzení o absolvování předběžné praxe na předmětném stroji, potvrzení o absolvování konkrétního výcviku (školení) ve výcvikovém zařízení a v neposlední řadě absolvování odborné zkoušky způsobilosti k obsluze takového stroje. Tyto náležitosti ostatně odpovídají vyhlášce Ministerstva stavebnictví č. 77/1965 Sb., o výcviku, způsobilosti a registraci obsluh stavebních strojů, v tehdejším znění, kdy podle §2 předmětné vyhlášky lze oprávnění k obsluze stavebních strojů mimo jiné udělit jen tomu, kdo dosáhl věku 18 let, je tělesně a duševně schopný a spolehlivý k takové obsluze, absolvoval předepsaný výcvik a prokázal zkouškou odbornou způsobilost.
Z těchto skutečností nalézací soud správně dovodil, že obhajoba obviněných spočívající v tom, že nemohli vědět o nutnosti složení odborné zkoušky k získání průkazu strojníka pro skupinu strojů nakladačů, není věrohodná. To lze podpořit významným argumentem, že obvinění nejsou v příslušném oboru „nováčci“. Oba obvinění jsou v tomto oboru odborně vzděláni (obviněný Ing. M. P. dokonce vysokoškolsky) a v oboru se dlouhodobě pohybují. Od roku 2008 jsou statutárními orgány společnosti Madest s. r. o., se sídlem Pavlice 110, IČ 28264223, kdy obviněný Ing. M. P. zde vykonává mimo jiné funkci bezpečnostního technika. Dalším společníkem je zde obviněný M. P., přičemž jde o společnost zabývající se těžbou a zpracováním kamene v kamenolomu. Obvinění jsou rovněž držiteli několika odborných oprávnění k obsluze strojů či funkce střelmistra.
Přestože obhajoba v této skutečnosti spatřuje argument v jejich prospěch (viz výše), kdy podle nich pro získání některých oprávnění museli „pouze“ absolvovat předměty v rámci studia, potažmo k jejich získání stačila odborná praxe či držení jiného oprávnění, podle názoru Nejvyššího soudu jsou tyto skutečnosti naopak důvodem k tomu, aby v této oblasti bylo na obviněné možno klást zvýšené nároky, pokud jde o orientaci v příslušných předpisech, včetně výše zmíněné vyhlášky o výcviku, způsobilosti a registraci obsluh stavebních strojů. Jistě po nich nelze požadovat, aby do detailu znali veškeré podrobnosti podmínek pro vydání příslušných oprávnění k obsluze strojových zařízení, ale lze se ztotožnit s názorem nalézacího soudu, že na základě výše uvedených okolností je zřejmé, že obvinění museli být srozuměni s tak základní skutečností, že pokud nesložili odbornou zkoušku (která je navíc v průkazu strojníka zaznamenána), může jít o průkazy padělané. Jejich pochybnosti o pravosti průkazů dále musely vygradovat ve chvíli, kdy vyplňovali přihlášku o odborné zkoušce pro skupinu strojů lopatových rýpadel, jejímiž podstatnými náležitostmi bylo i doložení potvrzení o absolvování předběžné praxe, odborného výcviku a odborné zkoušky, přičemž žádné z těchto potvrzení v obdobné situaci dříve (pro účely obdržení průkazu strojníka s oprávněním k obsluze kolového nakladače) nepotřebovali. Je třeba zdůraznit, že i kdyby obvinění měli za to, že splňují patřičné předpoklady (např. praxi či předchozí studium a školení), muselo jim být minimálně podezřelé, že po nich nikdo nepožadoval osvědčení těchto podmínek, byť byl zprostředkováním strojních průkazů pověřen zaměstnanec výše zmíněné společnosti Madest s. r. o. spoluobviněný V. J.
Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem nižších soudů, že v případě obviněných byla naplněna i subjektivní stránka přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea prvá a druhá tr. zákoníku ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nebylo sice prokázáno, že vědomost a vůle obviněných primárně směřovaly k získání padělaných strojních průkazů, ale vzhledem ke všem zjištěným okolnostem a souvislostem jim muselo být zřejmé, že způsob, jakým jim byly strojní průkazy opatřeny, není postupem standardním, a že tudíž jimi získané strojní průkazy mohou být padělané. Navzdory tomu si tyto strojní průkazy ponechali v držení, tedy je přechovávali, a posléze je dokonce uplatnili, tedy jich jako pravých užili. To učinili bezpochyby vědomě a byli s tím zároveň i srozuměni. Meritorní rozhodnutí soudů nižších stupňů v této věci je proto třeba označit za správné a souladné se zákonem.
Závěrem lze dodat, že obvinění ve svých dovoláních opakovali námitky, s nimiž se soudy v předchozím řízení řádně vypořádaly. K takovému opakování námitek z předchozích stadií trestního řízení se Nejvyšší soud již dříve vyjádřil tím způsobem, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního a druhého stupně, s kterými se soudy dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných M. P. a Ing. M. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, což učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (ustanovení §265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 11. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu