ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1490.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 1490/2015-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 2. 2016 o dovolání obviněného M. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. 7 To 71/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 1/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný M. H. byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 5. 2015 sp. zn. 2 T 1/2015 uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (ad bod 1 výroku o vině) a zločinem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku (ad bod 2 výroku o vině), jichž se dopustil tím, že:
1. v přesněji nezjištěním okamžiku, v době od 02:00 hodin do 03:00 hodin dne 19. 8. 2014, v katastru obce H., kraj K., vedle panelové cesty v blízkosti bývalého objektu z. d., pod vlivem methylamfetaminu, v úmyslu zmocnit se drogy, o které předpokládal, že ji má poškozená u sebe, poté, co na uvedeném místě zastavil motorové vozidlo, ve kterém ji vezl, napadl sestru své družky, poškozenou K. D., tak, že ji udeřil pěstí do obličeje, poté ji vytáhl z vozidla a znovu ji několikrát udeřil do obličeje, čímž jí způsobil tržně zhmožděnou ránu na horním rtu vlevo, pronikající celou šíří rtu, mnohočetné oděrky a zhmoždění měkkých tkání obličeje a krevní výronky a povrchní trhliny ve sliznici ústní dutiny vpravo;
2. poté, co zjistil, že shora uvedeným jednáním od poškozené drogu nezíská, v uvedené době a na témže místě v úmyslu ji usmrtit, aby neprozradila jeho předchozí jednání, třikrát bodl K. D., nožem do břicha a způsobil ji tím bodnořeznou ránu v pravém nadbřišku procházející přední břišní stěnou, přední brániční klenbou a pravým lalokem jater, bodnořeznou ránu ve střední čáře nad pupkem, procházející přední břišní stěnou, okružím tenkého střeva a měkkými tkáněmi zadní břišní stěny a bodnořeznou ránu vpravo od pupku, procházející přední břišní stěnou a měkkými tkáněmi zadní břišní stěny a poškozená na následky těchto poranění na místě zemřela, když příčinou její smrti bylo vnitřní a zevní vykrvácení a následně, ve snaze ztížit objasnění svého jednání, obviněný upravil tělo poškozené K. D. do polohy navozující domněnku sexuálního motivu spáchaného zločinu a z místa odjel.
Za to byl obviněnému podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání devatenácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozeným: Z. Č., škodu ve výši 25.463 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 200.000 Kč, M. Č., nemajetkovou újmu ve výši 240.000 Kč, Z. Č., nemajetkovou újmu ve výši 200.000 Kč, P. Č., nemajetkovou újmu ve výši 200.000 Kč, nezletilé I., zastoupené opatrovníkem Městským úřadem v Jičíně, nemajetkovou újmu ve výši 240.000 Kč, nezletilé II., zastoupené opatrovníkem Městským úřadem v Jičíně, nemajetkovou újmu ve výši 240.000 Kč.
Odvolání obviněného, které proti tomuto rozsudku podal, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. 7 To 71/2015 podle §256 tr. ř. zamítl.
Citované usnesení napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nebylo podle něj prokázáno, že se staly stíhané skutky, neboť soud prvního stupně neměl ucelený řetězec přímých a nepřímých důkazů, tudíž měl obviněného zprostit obžaloby v souladu se zásadou in dubio pro reo podle §2 odst. 2 tr. ř. Konkrétní skutková zjištění, která měla za následek odsouzení obviněného, přímo nevyplývala z žádného provedeného důkazu. V neprospěch obviněného nesvědčil žádný přímý důkaz. Nebyla nalezena ani vražedná zbraň, kterou měl být podle soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství bodnořezný předmět, nejspíše nůž, který však nebyl nalezen u obviněného, ani v okolí místa činu a dalších místech, kde se obviněný pohyboval. Žádný ze svědků nepotvrdil, že by jej měl obviněný mít u sebe. Zároveň nelze dospět ani k závěru, že se obviněný dopustil spáchání trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný užíval pervitin s poškozenou K. D., od níž jej odebíral, společně před její smrtí i v rozhodný den, kdy jej společně užili v bytě poškozené. Uvedenou skutečnost potvrzuje i zjištění methylamfetaminu v krvi poškozené a obviněného. Lze proto vyloučit úmysl obviněného zmocnit se cizí věci, tj. pervitinu, neboť nic nenasvědčovalo tomu, že by poškozená D. odmítla v rozhodnou dobu vydat obviněnému pervitin. V návaznosti na tento závěr je dána rovněž absence motivu pro zločin vraždy.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. 7 To 71/2015, jakož i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 5. 2015 sp. zn. 2 T 1/2015 a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného po rekapitulaci předchozích rozhodnutí vydaných ve věci a jeho dovolacích námitek konstatoval, že ve skutkových a právních závěrech soudů obou stupňů nelze shledat důvodné pochybnosti či jiná pochybení, ani extrémní rozpor, a použitá právní kvalifikace zločinů vraždy a loupeže zcela odpovídá vyhodnocení skutkových zjištění, vyplývajících především z procesně použitelných výpovědí obviněného v přípravném řízení za účasti obhájce, výpovědí slyšených svědků, kteří některé údaje obviněného potvrdili a znaleckého posudku z odvětví zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Soudy obou stupňů provedly hodnocení přímých i nepřímých důkazů ve vzájemných souvislostech, podle jejichž závěrů bylo jednoznačně prokázáno, že pachatelem projednávané trestné činnosti je právě obviněný, a nikoliv jiná osoba, resp. že žádná další osoba kromě obviněného neměla na obou skutcích účast. Toto hodnocení je tudíž z uvedených důvodů zcela správné, v souladu se zásadami logiky a odpovídá jednotlivým provedeným důkazům. Státní zástupce poukázal na změnu výpovědi obviněného v hlavním líčení oproti procesně použitelným výpovědím obviněného z přípravného řízení a ztotožnil se s názorem obou soudů nižších stupňů, že se jedná o výpověď zcela zjevně účelovou a nevěrohodnou. Spáchání předmětných zločinů obviněným velmi dobře dokresluje kromě jeho výslechů z přípravného řízení i chování obviněného po činu v úmyslu zakrýt své jednání, případně uniknout trestní odpovědnosti, jak mimo jiné vypovědělo několik slyšených svědků. Obviněný dovolací argumentaci přinejmenším z části již uplatnil v rámci obhajoby v předchozím trestním řízení a oba soudy se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně zabývaly. Státní zástupce má za to, že dovolací námitky spočívající zejména v hodnocení skutkových zjištění, provedených důkazů a v následně vyvozených skutkových závěrech odvolacího soudu a soudu prvního stupně, nelze podřadit pod obviněným aplikovaný důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., respektive pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. uvedený v dotčeném ustanovení trestního řádu.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (viz §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. 7 To 71/2015 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání splňující náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. užitý obviněným lze uplatnit za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Obviněný spatřuje extrémní nesoulad v tom, že stíhané skutky nespáchal, skutková zjištění nevyplývají z jednotlivých důkazů, nebyla nalezena vražedná zbraň a jeho vina byla shledána toliko z nepřímých důkazů. Z uvedeného je patrné, že obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatňuje argumenty, jimiž popírá spáchání trestné činnosti, pro niž byl odsouzen, a zpochybňuje zjištěný skutkový děj. Veskrze jde o námitky, ve kterých dovolatel obecně vytýká, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování a že dokazování bylo nedostatečné, tedy jeho dovolací argumentace výlučně směřuje do oblasti skutkových zjištění, které deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají. Obviněný se v přípravném řízení k oběma skutkům plně doznal, přičemž jeho výpovědi korespondovaly i s dalšími ve věci provedenými důkazy, přičemž nalézací soud se posléze vypořádal se změnou výpovědi obviněného učiněnou v hlavním líčení, v němž trestnou činnost zcela popřel a logicky tuto změnu vysvětlil zejména přítomností rodinných příslušníků poškozené u hlavního líčení. Odvolací soud pak v odůvodnění napadeného usnesení analyzoval procesně použitelné výpovědi obviněného z přípravného řízení v chronologickém sledu a podrobně se s nimi vypořádal i v souvislosti s jinými výpověďmi svědků a konstatoval, že tito popisují, co jim obviněný sdělil, přičemž svědku S. obviněný přímo uvedl, že poškozenou zabil. Rovněž se vypořádal s tím, proč se nenašel nůž použitý obviněným. Mezi skutkovými zjištěními, které soudy po zákonném a úplném zhodnocení provedených důkazů učinily, a jimi vysloveným právním posouzením skutku, tak není dán extrémní rozpor, který by měl vést ke zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů.
Subjektivní stránku zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku soud prvního stupně správně spatřoval v úmyslu obviněného získat od poškozené pervitin jako cizí věc, protože se obviněný domníval, že jej má poškozená u sebe, a za tímto účelem použil vůči ní násilí ve formě úderů do obličeje a posléze ji vytáhl z vozidla, kterým spolu jeli, ve snaze od ní pervitin získat. Není pochyb o tom, že poškozená obviněnému již předtím poskytla pervitin, který si obviněný aplikoval u ní doma, nicméně jak sám obviněný uvedl ve svých výpovědích z přípravného řízení, posléze však již pod jeho vlivem chtěl od ní další pervitin, neboť předpokládal, že má nějaký u sebe. Jelikož jí dlužil již za předchozí dávku, chtěl ho poškozené ukrást (viz pokračování protokolu o výslechu obviněného ze dne 25. 8. 2014, č. l. 225 a protokol o vazebním zasedání ze dne 22. 8. 2014, č. l. 191). Nelze tudíž souhlasit s dovolatelovým tvrzením, že nebyl dán jeho úmysl zmocnit se dalšího pervitinu. Nalézací soud současně logicky dovodil motiv obviněného usmrtit poškozenou (ačkoli tuto skutečnost obviněný popírá), kdy obviněný poté, co pervitin u poškozené nenalezl, rozhodl se ji usmrtit v úmyslu zakrýt jiný trestný čin, tedy aby neprozradila jeho jednání a nemohla vůči němu vystupovat v pozici svědka jejího napadení s loupežným motivem. Obviněný vědom si svého jednání, posléze její tělo ve snaze zakrýt a ztížit objasnění jím spáchaných trestných činů upravil tak, že ji svlékl a uvedl do polohy navozující domněnku sexuálního motivu (viz strana 9 odůvodnění odsuzujícího rozsudku). Tedy i z tohoto důvodu bylo jednání obviněného ve výsledku správně právně posouzeno podle ustanovení o trestných činech loupeže podle §173 odst. 1 a vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. j) tr. zákoníku.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. H. jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť zčásti dovolatel uplatnil námitky nespadající pod uplatněný důvod dovolání a ve zbytku uplatnil argumentaci, která byla posouzena jako nedůvodná. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 2. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu