ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1556.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 1556/2015-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. ledna 2016 dovolání obviněného A. H. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2015 sp. zn. 67 To 229/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 27/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. H. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný A. H. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 5. 2015 sp. zn. 4 T 27/2015 uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 22. 11. 2014 v době okolo 12:11 hodin na autobusové zastávce M. N. H. M., v P. – H., v ulici H., nejprve přistoupil zezadu k poškozené D. M., následně ji zezadu chytil pravou rukou, ve které držel zavírací nůž, který jí ostřím přiložil ke krku se slovy „Teď půjdeš se mnou a neřvi!”, se jí následně pokusil odtáhnout z místa směrem dozadu, poškozená se však začala bránit a křičet o pomoc, kdy po chvíli se jí podařilo odstrčit ruku obviněného, kterému poté vypadl nůž z jeho držení na zem, načež vzápětí se obviněný pokusil strhnout kabelku poškozené, kterou měla na svém pravém rameni, následně se o kabelku vzájemně přetahovali, kdy po prasknutí řemene kabelky se této zmocnil, přičemž s takto získanou kabelkou, ve které se nacházel mobilní telefon zn. Samsung model GT-E2530, vínové barvy, v hodnotě 300 Kč, občanský průkaz, řidičský průkaz, kartička pojištěnce VZP, Opencard, vše vystaveno na jméno poškozené, 7 ks klíčů od bytu, parfém v růžové lahvičce nezj. značky v hodnotě 300 Kč a dámská koženková peněženka černé barvy s hotovostí ve výši cca 4.000 Kč, následně z místa uprchl, čímž poškozené způsobil škodu na odcizení ve výši 4.700 Kč .
Za toto jednání byl obviněnému podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §59 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to bílé čepice s kšiltem a nápisem Von Dutch, látkového pouzdra na nůž černé barvy a zavíracího kapesního nože s červenou rukojetí se lžící. V souladu s §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené D. M. (další osobní údaje jsou skryté) škodu ve výši 4.400 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla tato poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněného směřující proti citovanému rozsudku Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 8. 2015 sp. zn. 67 To 229/2015 podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný proti tomuto usnesení podal prostřednictvím svého obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b), g) a l ) tr. ř.
Naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spatřuje v tom, že předseda senátu Městského soudu v Praze JUDr. Jaroslav Pytloun, který rozhodl o jeho odvolání, byl vyloučen z projednání a rozhodnutí věci pro svoji podjatost spočívající v negativním poměru k obviněnému, neboť je vůči němu zaujatý z důvodu trestní minulosti obviněného. Z tohoto důvodu mělo být rozhodnuto v jeho neprospěch. Námitku podjatosti předsedy senátu vznesl obviněný v průběhu řízení před odvolacím soudem a po vydání napadeného usnesení. Nepostupoval-li odvolací soud v souladu s §30 tr. ř. a nerozhodl, zda je JUDr. Jaroslav Pytloun vyloučen z důvodu jeho podjatosti, odejmul právo obviněného podat proti takovému rozhodnutí stížnost, kterou by projednal nadřízený soud. Zatížil tak své rozhodnutí vadou, kterou je možno odstranit toliko v dovolacím řízení. Totožné námitky pak obviněný uplatnil i ve vztahu k předsedkyni senátu soudu prvního stupně.
Obviněný ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejprve konstatoval, že si je vědom skutečnosti, že pod něj nelze podřadit námitky skutkového charakteru, avšak domnívá se, že se soud dopustil natolik závažných procesních chyb, v jejichž důsledku vyhodnotil skutkový stav věci zjevně nesprávně, čímž založil extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Soudy nepostupovaly v průběhu dokazování v souladu se zásadami uvedenými v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007 sp. zn. 5 Tdo 1273/2007; dále též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 668/2007, nálezy Ústavního soudu č. 172/2004 Usn. a 34/1995 Usn.). Oba soudy nevyhověly návrhu obviněného na provedení výslechu jeho nadřízeného - svědka S., který měl objasnit praxi zaměstnavatele obviněného při vedení evidence docházky, v níž nebyly zaneseny veškeré údaje podle skutečnosti. Ze stanoviska zaměstnavatele, které si vyžádal soud, nemohlo být zjištěno nic jiného, než že se obviněný na pracovišti v inkriminovaný den nenacházel, neboť předložil-li by zaměstnavatel skutečný přehled o směnách obviněného, přiznal by se tak k porušování pracovněprávních předpisů. Tato zásadní okolnost by sloužila k prokázání skutečnosti, že obviněný byl v době spáchání činu na pracovišti a soud by jej musel zprostit obžaloby. Obviněný rovněž navrhoval výslech osoby z agentury zaměstnání MONTE GROUP s. r. o., která zajišťovala práci obviněného u zaměstnavatele a byla tak obeznámena s činností obviněného. Obviněný současně poukázal na půjčování evidenčních karet docházky zaměstnanců, práci bez karty a podobně. Odvolací soud nepřihlédl dále k tomu, že obviněnému byl před prvním podáním vysvětlení předložen nůž Policií České republiky před jeho odesláním na expertizu. V trestní věci nebyla řádně provedena rekognice podle §104b tr. ř. Dále namítl, že poškozená poskytla v přípravném řízení odlišný popis pachatele (dlouhé vlasy, afro účes, brýle apod.) a označila jej v hlavním líčení jako pachatele, neboť obviněný seděl v jednací síni v poutech, hlídala jej vězeňská služba a předseda senátu přečetl rejstřík trestu obviněného. Poškozená tak jednoduše nabyla dojmu, že obviněný je pachatelem, proti čemuž se obviněný opakovaně ohrazoval, na což nebyl brán zřetel.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je podle obviněného naplněn, neboť odvolací soud zamítl jeho odvolání, ačkoli v řízení před soudem prvního stupně byly dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. ve shora uvedených intencích, zejména s důrazem na proklamovanou podjatost předsedkyně senátu obvodního soudu.
Obviněný v závěru svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, případně též vadné řízení mu předcházející, a přikázal věc soudu prvního nebo druhého stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce nevyužil svého práva ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání obviněného se nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že dovolání obviněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2015 sp. zn. 67 To 229/2015 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelkou spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze uplatnit za předpokladu, že ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Z trestního spisu se podává, že obviněný před rozhodnutím Městského soudu v Praze jako soudu druhého stupně nenamítl podjatost předsedkyně senátu 4 T Obvodního soudu pro Prahu 10 JUDr. Ivany Hynkové s uvedením konkrétních skutečností, pro něž by bylo možno mít pochybnosti, že by pro svůj poměr k obviněnému nemohla ve věci nestranně rozhodnout. Obviněný toliko v doplnění svého odvolání uvedl, že celá záležitost je dost vyhodnocená na mé minulosti, kterou jsem si už dávno odpykal. Jenom že jak kriminalisté, státní zástupce i soud prvního stupně od začátku procesu byli proti mé osobě dost zaujaté. Celý postup i soudní jednání to hodně ovlivnilo a dovedlo k závěru, že jsem vinen daným skutkem. Proto nebylo skoro nic prošetřeno a celá záležitost rychle zametena pod koberec (č. l. 324). Z uvedeného je zřejmé, že takové tvrzení obviněného nelze považovat za námitku podjatosti, neboť obviněný jí fakticky brojil mimo jiné proti rozhodnutí soudu prvního stupně, nikoli proti předsedkyni senátu JUDr. Hynkové. Dále pak z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2015, z pořízeného zvukového záznamu o něm, popřípadě z podání obviněného plyne, že obviněný nevznesl námitku podjatosti ani vůči předsedovi senátu 67 To Městského soudu v Praze JUDr. Jaroslavu Pytlounovi a činí tak až ve svém mimořádném opravném prostředku, přestože v něm v rozporu se skutečností tvrdí, že podjatost těchto soudců opakovaně namítal již v předchozím řízení. Námitky obviněného v tomto směru jsou proto nedůvodné. Nad rámec uvedeného lze konstatovat, že podjatost předsedy senátu nelze spatřovat v zohlednění trestní minulosti obviněného, neboť soudy nižších stupňů byly zejména při ukládání trestu obviněnému povinny přihlédnout k tomu, že obviněný nyní posuzovaný zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchal ve zkušební době necelé čtyři měsíce po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, kdy mu byl za násilnou trestnou činnost uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let nepodmíněně.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud na základě obsahu spisu a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zákonném a úplném zhodnocení provedených důkazů učinily, a jimi vysloveným právním posouzením skutku, není dán rozpor, který by měl vést ke zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů.
Obviněný existenci extrémního nesouladu spatřuje v tom, že mu policisté měli při jeho prvním podání vysvětlení předložit nůž užitý ke spáchání činu, dále v neprovedení rekognice v souladu s §104b tr. ř., v nevyslechnutí jeho nadřízeného S. a osoby z agentury zaměstnání MONTE GROUP s. r. o. jako svědků, kteří by měli objasnit vedení „dvojí”, tj. oficiální a neoficiální evidence jeho směn v zaměstnání, mimo jiné i z důvodu půjčování evidenčních karet docházky zaměstnanců a práci bez karty, což by prokázalo, že v inkriminovaný den byl na pracovišti, tudíž nemohl stíhaný zločin spáchat. Je tak zřejmé, že obviněný napadá správnost skutkových zjištění, když předkládá vlastní, odlišný průběh skutkového děje, než jak byl zjištěn v předchozím řízení, tedy že stíhaný zvlášť závažný zločin nespáchal, a teprve posléze poukazuje na nesprávnou právní kvalifikaci skutku, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze s úspěchem namítat, neboť se nejedná o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Soud prvního stupně zdůvodnil, proč nevyslechl nadřízeného obviněného ani další osoby a logicky vyvrátil obhajobu obviněného spočívající v tom, že v době spáchání skutku byl na pracovišti, tudíž se nemůže jednat o tzv. opomenuté důkazy. Soud prvního stupně taktéž vyloučil, že by nůž užitý ke spáchání skutku byl předložen obviněnému při podání vysvětlení, čímž se posléze dostatečně zabýval i soud odvolací (včetně důvodů neprovedení rekognice), neboť obviněný totožnou argumentaci použil i ve svém odvolání.
V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvého i druhého stupně. Toliko na okraj je třeba zmínit, že také dovolací soud spatřuje postup obou těchto soudů při hodnocení důkazů a vyvozování skutkových zjištění za zcela logický a správný. Námitky obviněného představují argumentaci, která je vytržena z kontextu celého případu a nezohledňuje existenci uceleného, pevného a logicky provázaného řetězce důkazů, které nižší soudy nashromáždily. Je tak třeba vycházet nejen z popisu uvedeném poškozenou, která (jak bylo správně uvedeno) nemá nejmenších důvodů křivě vypovídat proti obviněnému a přesto jej nepochybně jako pachatele identifikovala, ale rovněž z faktu, že u jmenovaného byl zajištěn odcizený mobilní telefon, a dále z pachové identifikace se stopou na noži, jenž pachatel k útoku použil. To vše je podepřeno samotným doznáním obviněného v přípravném řízení, kdy se ke svému jednání doznal a učinil tak za přítomnosti svého obhájce. Následné tvrzení o donucení k této výpovědi ze strany policejního orgánu je tak třeba mít za ryze účelové. V neposlední řadě oba soudy správně poukázaly na předchozí trestní minulost obviněného, který byl v minulosti soudně trestán – mimo jiné – pro násilnou trestnou činnost v podobě znásilnění a loupeže. Přitom však takové zohlednění není v žádném případě možné vnímat ve smyslu podjatosti soudu vůči osobě obviněného, jak na ně tento ve svém dovolání poukázal, ale o zákonem stanovenou povinnost orgánů činných v trestním řízení při komplexním hodnocení osobnosti pachatele.
Lze proto uzavřít, že v přezkoumávané věci se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Ten je dán tehdy, pokud skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů však v dané věci nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., a tudíž jim nelze vytýkat jakoukoliv svévoli, která by měla za následek shora namítaný extrémní nesoulad. V daném případě tak nedošlo k žádnému porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde z pohledu uplatněného dovolacího důvodu o námitky irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Konečně pak dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je naplněn, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). Obviněný jej uplatnil v jeho druhé variantě, tedy že byly v předcházejícím řízení dány důvody dovolání uvedené v písm. b) a g). Obviněný však pod ně subsumoval námitky, které je nebyly s to naplnit, popřípadě byly nedůvodné, a tudíž nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Zcela na okraj tak dovolací soud může toliko zopakovat – jak to již učinil soud odvolací na str. 5 svého usnesení - pochybení soudu prvého stupně, který chybně aplikoval ustanovení o zařazení obviněného k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou, neboť při délce uložené sankce ve výměře 12 let, nepřicházel v úvahu postup podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ale podle §56 odst. 3 tr. zákoníku. Současně se dovolací soud plně ztotožňuje s názorem Městského soudu v Praze, že při zohlednění okolností případu, zejména při posouzení osoby obviněného a jeho trestní minulosti nebyly pro jeho zařazení do věznice s mírnějším režimem (v tomto případě s ostrahou) splněny podmínky. S ohledem na absenci zásahu státního zástupce v podobě odvolání však takový postup nebylo možno zvrátit, neboť by se jednalo o postup v neprospěch obviněného.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného A. H. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. ledna 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.