ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.157.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 157/2016 -67
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 3. 2016 o dovolání obviněných: 1) R. V. , 2) Z. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. 2 To 46/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 8/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. V. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. P. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 12. 2013 sp. zn. 50 T 8/2013 ve skupinové trestní věci uznal obviněné R. V. a Z. P. vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku (V. ohledně skutku pod bodem I. 1; P. ohledně skutku pod bodem I. 4), zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (V. ohledně skutku pod bodem II. 2; P. ohledně skutku pod bodem II. 4) a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (V. ohledně skutku pod bodem II. 2; P. ohledně skutku pod bodem II. 4). Za tuto trestnou činnost byl obviněnému V. podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému P. byl podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 a §84 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, za současného vyslovení dohledu. Podle §101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku bylo uloženo zabrání zde blíže specifikovaných věcí a současně bylo ve smyslu §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody. Současně s dovolateli byli odsouzeni i obvinění A. A., L. B., J. C., T. D., J. S. a P. F.
Citovaný rozsudek napadli (vedle dalších osob) odvoláním obvinění V. a P. a státní zástupce v jejich neprospěch. K odvolání obviněného Z. P. a státního zástupce byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. 2 To 46/2014 v části týkající se tohoto obviněného podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen výrok o trestu uloženého obviněnému P. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodnuto tak, že mu byl podle §173 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 5 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §82 odst. 1 a §84 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, za současného vyslovení dohledu nad tímto obviněným. Odvolání obviněného R. V. a státního zástupce týkajícího se obviněného V. a poškozených J., J. a J. P. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný R. V. napadl rozsudek soudu druhého stupně dovoláním s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejdříve rekapituloval výroky prvostupňového odsuzujícího rozsudku a obsah svých odvolacích námitek a uvedl, že se odvolací soud nezabýval jeho konkrétními námitkami zásadního charakteru, označil je za velmi obsáhlé, ale značně obecné a směřující jen k jinému hodnocení důkazů. Obviněný má za to, že nedostatky v provedeném hodnocení důkazů jsou natolik závažné, že jimi dochází k porušení práva na spravedlivý proces a mohlo by být předmětem dovolacího přezkumu. Obviněného proto nebylo možno na základě namítaných nedostatků skutkových zjištění shledat vinným ze spáchání skutku ad bod I. 1 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud se u tohoto skutku zabýval přezkumem právního hodnocení toliko ohledně odvolacích námitek státního zástupce, že se jednalo o ukončený pokus stíhaného trestného činu a nikoli o přípravu. Dovolatel vnímá institut spolupracujícího obviněného za problematický, když taková osoba v podstatě může vypovědět cokoli, aniž by jím uváděné skutečnosti měly reálný podklad a soud mu posléze uvěří, aniž by se spoluobvinění vůbec museli předmětného jednání dopustit. V této kauze mohla nastat i jiná varianta, o níž však neexistuje žádný důkaz, vyjma právě výpovědi spoluobviněného J. C., z níž nalézací soud vycházel. Obviněný C. reprodukoval údajné sdělení spoluobviněných, kteří od počátku účast na tomto skutku odmítají, tudíž dovolatel nemohl být už na základě těchto okolností uznán vinným stíhaným skutkem ad bod I. 1 výroku o vině rozsudku nalézacího soudu.
Dovolatel dále nesouhlasí s kvalifikací skutku ad bod I. 1 jako přípravy trestného činu. Poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2000 sp. zn. 2 To 143/2000 (SR 2001, č. 12-2), jenž se vztahuje i na nyní posuzovaný případ, podle něhož je rozhodnutí pachatele o dalším postupu, byť vynucené objektivními okolnostmi, rozhodnutím subjektivním, dobrovolným a závislým výlučně na jeho vůli, měl-li možnost svobodně volit mezi dvěma možnostmi veden svým přáním a současně v mezích objektivní nutnosti. Dovolatel měl podle výpovědi obviněného C. vejít do prodejního stánku, kde se nacházelo více osob, takže nebyly dány vhodné podmínky pro provedení přepadení, takže se zalekl a krámek opustil. Měl-li tedy tímto způsobem upustit od dalšího jednání a dokonce se dožadovat páchání jiné trestné činnosti, nemůže být posouzeno jeho jednání jako příprava. Obviněný se rovněž domnívá, že mu byl s ohledem na jeho dobrovolné oznámení, doznání a z hlediska generální prevence uložen nepřiměřený trest.
Dovolatel R. V. tudíž navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Též obviněný Z. P. podal dovolání proti rozsudku soudu druhého stupně, v němž rovněž uplatnil důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Po rozboru možností jeho uplatnění i ve vztahu k existenci tzv. extrémního nesouladu konstatoval, že skutkový stav věci nebyl správně posouzen ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Skutkové a právní závěry nevyplývají důsledně z výsledků důkazního řízení, tudíž soudy nedospěly ani ke správnému právnímu hodnocení. Zjištěný skutkový podklad věci vzbuzuje důvodné pochybnosti a obstarané důkazy (zejména svědecké výpovědi) jsou při jejich hodnocení vyloženy nesprávně, nejsou v souladu se skutečným stavem věci, takže nemohou ve spojení s listinnými důkazy vytvořit spolehlivý základ pro naplnění základní, natož kvalifikované skutkové podstaty trestného činu. Z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05 plyne, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální, a Nejvyšší soud je povinen vždy nejprve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Spáchání skutku popsaného pod bodem I. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu obviněný popírá, na místě činu nebyl, neboť se nacházel na smluvené schůzce s F. F. kolem 15:00 hodin U H. v L., což stvrzují svědci A. V. a A. K. Spolupracující obviněný C. nepravdivě vypovídal o zapojení dovolatele při páchání skutku ad bod I., neboť informace o pohybu dovolatele a o výměně aut vyčetl až z výpovědí učiněných po 2. 6. 2012, neboť k obvinění ze skutku došlo až dne 4. 10. 2012. Účast dovolatele proto vykonstruoval až dodatečně, aby zapadal do jeho příběhu. V jeho výpovědi je několik vzájemně si odporujících nesrovnalostí, jež nepotvrdili ani obvinění A. a V. V této souvislosti zdůraznil, že zejména on sám spolupracoval s policií, vypovídal jako první. V neposlední řadě zpochybňoval výši částky (1,5 milionu Kč), která se měla v krámku poškozeného nacházet.
Dovolatel také popírá spáchání trestné činnosti popsané v bodu II. výroku o vině odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu, neboť od počátku nevěděl, že by spoluobvinění C., A., V. a zemřelý M. B. plánovali přepadení domu rodiny P. během setkání dne 24. 5. 2012 v 16:00 hodin v restauraci U K. bez přítomnosti dovolatele, což potvrdili obvinění V., A. i C. V době vniknutí do domu byl dovolatel ve svém pronajatém bytě v P., v němž hrál s kamarádem P. R. a svou přítelkyní T. B. kickbox na počítači. Přiznal, že v domě u P. před cca rokem párkrát byl, ale jen na zahradě při grilování či maximálně v přízemí v obývacím pokoji. Rozhodně nebylo prokázáno, že by poškozeným odcizil klíče od jejich domu, jak tvrdil poškozený P. Zároveň obviněným jejich dům nevytipoval, o čemž ani se žádným ze spoluobviněných nehovořil. Spojení mezi vykradením domu poškozených a dovolatelem konstruoval pouze poškozený P., tudíž chybí jediný přímý či nepřímý důkaz o spojení dovolatele se spácháním zločinu loupeže ve formě pomoci. Výpověď dovolatele potvrzují i jeho rodiče Z. a L. P., kteří jej vychovali ve slušného člověka a živili jej po dobu jeho studia, takže dovolatel neměl potřebu páchat trestnou činnost za účelem získání finančních prostředků. Verzi dovolatele stvrzují i výpovědi svědků M. A. a M. S. M., jež hodnotí nalézací soud jako účelové, aniž by tento svůj závěr zdůvodnil. Závěr o telefonické komunikaci mezi dovolatelem a obviněným L. B. je nesprávný, neboť z mobilního telefonu dovolatele byl ve spojení s tímto spoluobviněným jeho syn podezřelý M. B. Dovolatel s ním nikdy nemluvil. Dostatečně nebyl zjištěn ani motiv jeho jednání.
Skutek ad bod I. tak měl být podle názoru dovolatele posouzen u hlavních pachatelů jako neukončený pokus, neboť setrvali na místě za situace, jíž si vyhodnotili pro ně nepříznivě, a upustili od svého záměru. Z provedeného dokazování nijak nevyplynulo, že by uskutečnění jejich záměru odložili na lepší dobu nebo výhodnější situaci, takže hlavní pachatelé dobrovolně upustili od spáchání žalovaného zločinu a sami odstranili nebezpečí vzniklé zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu. Při neukončeném pokusu postačí k zániku odpovědnosti podle §21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, aby se pachatelé dobrovolně zdrželi dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu. Dovolatel se domnívá, že jeho trestní odpovědnost jako účastníka zanikla. Vzápětí dodal, že pokud se ani nepřičinil o to, aby se podílel na páchání trestného činu, nemůže jít ani o účastenství.
U skutku ad bod 2 pak neexistuje jediný důkaz, že by zde mohlo být uvažováno o spolupachatelství či pomoci dovolatele, naopak bylo zjištěno, že se této trestné činnosti nezúčastnil a ani se na ní nepodílel, což potvrdil i spolupracující obviněný C.
Obviněný P. proto v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí ve výroku o vině a trestu týkající se jeho osoby a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl, popřípadě ve smyslu §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných uvedla, že na podporu uváděných uplatněných důvodů dovolání opětovně uplatňují argumentaci známou z jejich dosavadní obhajoby i z jejich odvolání, přičemž ze svého jednání jsou jednoznačně usvědčeni spolupracujícím obviněným J. C., jakož i dalšími z jeho výpovědí plně korespondujícími nepřímými důkazy. Řízení o dovolání nenabízí možnost přezkumu vyhrazenému řádnému opravnému prostředku či dosáhnout posouzení věci ve třetím stupni řízení před soudem. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněných se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Obvinění se nadto ve své dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývají pouze otázkami skutkovými, respektive komentují rozsah dovolání a soudům vytýkají nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Naopak je nutno konstatovat, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko vyjádřil i odvolací soud, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí je možno bez dalšího odkázat. Oba dovolatelé ve skutečnosti s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatňují námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýkají způsob, jímž realizovaly důkazní řízení. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Výhrady uplatněné dovolateli jsou nedůvodné a napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání. Státní zástupkyně tak navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podaná z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [viz §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud nejprve zjistil, že dovolání obou obviněných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. 2 To 46/2014 jsou přípustná, u obviněného V. z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., u obviněného P. z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká), jež splňují náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., a byly podány prostřednictvím jejich obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolateli uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obvinění V. i P. ve svém mimořádném opravném prostředku s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zejména uplatňují argumenty, jimiž popírají spáchání trestné činnosti, pro niž byli odsouzeni, zpochybňují zjištěný skutkový děj, předkládají svou vlastní verzi jeho průběhu a zpochybňují výpověď spolupracujícího obviněného J. C. Veskrze jde o námitky, ve kterých dovolatelé obecně vytýkají, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, že dokazování bylo nedostatečné. Jejich dovolací argumentace v tomto ohledu výlučně směřuje do oblasti skutkových zjištění, takže deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá. Je proto třeba uzavřít, že obvinění ve skutečnosti v této části dovolání neuplatnili námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem a z charakteru jejich námitek je evidentní, že jimi vytýkané vady mají povahu vad skutkových, případně procesních, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištěného skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazují na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní, takže dovolací soud není ani oprávněn se jimi zabývat.
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Ačkoli obviněný P. explicitně ve svém dovolání neuvedl, že shledává extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich dovozenými skutkovými zjištěními a právními závěry, Nejvyšší soud s ohledem na jím vytýkané vady přezkoumal napadená rozhodnutí i v tomto směru a shledal, že v projednávané věci nedošlo k pochybení v rozsahu a intenzitě, které by mělo vést k závěru o porušení zásad spravedlivého procesu v podobě existence extrémního nesouladu mezi obsahem spisu a provedenými skutkovými zjištěními a tím i k nezbytnosti zrušit napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů. Dovolatel namítl, že z žádného důkazu nevyplývá, že by věděl o přepadení domu poškozených P., jehož se ani nezúčastnil, jelikož v době vniknutí do domu hrál ve svém bytě v P. počítačové hry. Nejprve je třeba zdůraznit, že dovolateli není kladeno za vinu, že by u přepadení rodinného domu poškozených byl přítomen, tedy není stíhán jako hlavní pachatel zvlášť závažného zločinu loupeže a přečinu porušování domovní svobody, ale toliko jako účastník na těchto činech ve formě pomoci, která spočívala u skutku ad bod II. 4 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve vyhledání a zlákání spoluobviněného A. A. a R. V., zakoupení dvou střelných zbraní (doložených konkrétními účtenkami), přepravování dalších osob na jednotlivé schůzky konané za účelem domluvy mezi spoluobviněnými (viz mj. znalecký posudek z odvětví výpočetní technika a výpisy o uskutečněných telefonických hovorech, z nichž vyplývají četné telefonické kontakty obviněného P. se spoluobviněnými L. B., A. A., T. D. a zemřelým M. B.), na nichž se účastnil projednáváním podrobností o plánované trestné činnosti, a poskytnul informace o domu rodiny P. Tuto jeho účast potvrdili zejména spoluobvinění A., V., C. a sám dovolatel ve své výpovědi nepřímo doznal nákup střelných zbraní, že se schůzek zúčastnil a že spoluobviněné vozil na schůzky. V posledně jmenovaném případě spoluobviněný A. potvrdil, že se dovolatel schůzek zúčastnil, byl přítomen projednávání podrobností, o všem věděl a říkal, že peníze v domě P. jsou. Současně je s poukazem na skutky ad bod I. 4 a II. 4 výroku o vině rozsudku nalézacího soudu nutno uvést, že dovolatel nebyl odsouzen za odcizení klíčů od předmětného rodinného domu, ani že by jej vytipoval k přepadení, na což poukazoval ve svém dovolání.
Je tedy patrné, že soudy nižších stupňů nedovodily spáchání trestné činnosti obviněným P. jen z výpovědi tzv. spolupracujícího obviněného C., jak tvrdil obviněný ve svém dovolání i v průběhu předchozího řízení, ale učinily tak i z dalších důkazů. Účast obviněného P. pak nalézací soud podrobně a logicky hodnotil na straně 55-56 a 57 odůvodnění svého rozsudku a na straně 51 se vypořádal i se znovu opakovanou námitkou dovolatele, že spolupracující obviněný C. vyčetl informace o pohybu dovolatele a o výměně aut až z výpovědí učiněných po 2. 6. 2012, na základě nichž pak vypovídal o zapojení dovolatele do trestné činnosti. Skutková zjištění nalézacího soudu proto rozhodně nelze označit za taková, jež by při žádném možném způsobu důkazního hodnocení nepřicházela v úvahu, a tudíž byla s provedenými důkazy v extrémním rozporu. Naopak soudy obou stupňů své výsledné skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. V podrobnostech proto Nejvyšší soud může na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů odkázat.
Výtky obviněného V. směřující do nepřiměřenosti uloženého trestu nelze s úspěchem uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jej obsahově nenaplňují. Obviněný sice tuto argumentaci mohl uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak i v tom případě by nebyly splněny podmínky tohoto dovolacího důvodu, neboť obviněnému nebyl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na předmětný trestný čin. To obviněný, pravděpodobně z naznačených důvodů, neučinil.
Z obou ve věci vydaných rozsudků se dále podává, že oba soudy náležitě a pečlivě vyhodnotily (též v důsledku odvolání státního zástupce) i otázky možnosti posouzení jednání obviněného V. (a spoluobviněného A.) u skutku I. 1 jako pokusu zločinu loupeže a z toho plynoucí splnění podmínek přípravy k tomuto zločinu u obviněného P. , a současně splnění podmínek zániku trestnosti přípravy, proto opakují-li je dovolatelé ve svých mimořádných opravných prostředcích, jedná se o námitky zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Soud prvního stupně na straně 52-53 odůvodnění svého rozsudku náležitě posoudil jejich jednání spáchané ve formě přípravy, a dospěl k závěru, že jednání spoluobviněných V. a A. nemohlo být posouzeno jako pokus předmětného zločinu. Odvolací soud pak v napadeném rozhodnutí vyloučil posouzení jednání jako ukončeného pokusu, neboť pachatelé neučinili vše, co považovali za nezbytné k úspěšnému provedení trestného činu, k němuž však nedošlo, ačkoli jim zbyl určitý prostor k jeho provedení. Nebyly splněny ani podmínky neukončeného pokusu, neboť pachatelé vstoupili do prodejny poškozeného T. S. N. a po zjištění, že se zde nachází více osob, odešli a od dalšího jednání upustili, takže jim zbýval značný prostor v podobě kupříkladu přemožení prodavače a odcizení tam se nacházejících věcí a peněz, tudíž jejich jednání nesměřovalo bezprostředně k provedení stíhaného činu (viz rozsudek odvolacího soudu na straně 15 až 16).
Nalézací soud dále konstatoval, že trestnost podniknuté přípravy zaniknout nemohla, neboť samotné okolnosti upuštění od dokonání trestného činu prakticky vylučují, aby mohlo být považováno za dobrovolné, když obvinění skutek nespáchali jen proto, že na místě bylo mnoho lidí, tedy k upuštění od dokonání byli donuceni okolnostmi na jejich vůli nezávislými, a nikoli proto, že by se tak samostatně rozhodli. K zániku trestnosti přípravy je přitom zapotřebí nejen dobrovolného upuštění pachatele od dalšího jednání směřujícího ke spáchání zvlášť závažného zločinu, ale zároveň musí být kumulativně splněna podmínka, že a) odstraní nebezpečí vzniklé zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy, anebo b) učiní o této přípravě oznámení státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu v době, kdy vzniklé nebezpečí mohlo být ještě odstraněno. Za předpokladu, že by došlo k dobrovolnému upuštění od dalšího jednání, nebyla splněna ani jedna z těchto dvou podmínek, tudíž k zániku trestnosti by ani tak dojít nemohlo. Nalézací soud dále zohlednil i skutečnost, že obvinění si ponechali prostředky určené ke spáchání trestného činu (zbraně, rukavice a oblečení) a poté za několik hodin je použili k další trestné činnosti, což nelze považovat za odstranění hrozícího nebezpečí. K tomu je možno ještě dodat, že o dobrovolné upuštění od podniknuté přípravy podle §20 odst. 3 tr. zákoníku se primárně nemohlo jednat právě z důvodu existence překážky v podobě přítomnosti několika osob v předmětné prodejně, takže rozhodnutí o upuštění od dalšího jednání nebylo svobodnou volbou pachatelů o upuštění od dalšího jednání, kterou předpokládá rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2000 sp. zn. 2 To 143/2000, na nějž poukazoval obviněný R. V. ve svém dovolání. Krajský soud se ve svém rozhodnutí též vypořádal se zpochybňovanou výší částky (1,5 milionu Kč), kterou obvinění v krámku poškozeného T. S. N. hodlali získat a to důvodným poukázáním na ustanovení §18 odst. 3 tr. zákoníku, byť v daném případě bylo jejich jednání v konečném výsledku posouzeno pouze jako příprava podle §20 odst. 1 tr. zákoníku. Na závěr lze uvést, že motiv není zákonným znakem stíhaných trestných činů, a proto se jeho bezpodmínečné zjištění pro závěr o naplnění jejich skutkových podstat nevyžaduje.
Ze všech výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud s právním posouzením zjištěných skutků ztotožnil a dospěl k závěru, že výhrady obou dovolatelů proti nim namířené nemají opodstatnění, neboť rozsudek soudu prvního stupně ani rozsudek odvolacího soudu vytýkanými vadami netrpí.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných R. V. a Z. P. jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 3. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu