ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.636.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 636/2016-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 6. 2016 o dovolání obviněného Ing. O. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. 4 To 737/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 1 T 112/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. O. Š. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný Ing. O. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. 1 T 112/2015 uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 10. 4. 2015 kolem 13.55 hodin v J. H. jako řidič osobního automobilu zn. Škoda Fabia, při vyjíždění z místa ležícího mimo vozovku – z odstavné plochy před zahradním centrem na J. p. – se záměrem přejet přes silnici druhé třídy a zaparkovat na její protější straně, řádně nesledoval situaci v provozu na silnici, přehlédl zleva po silnici přijíždějící osobní automobil zn. Ford Fiesta, řízený Š. P., které tak nedal přednost v jízdě, na krátkou vzdálenost najel do její jízdní dráhy, takže přivodil střet vozidel, při němž poškozená P. utrpěla zlomeninu prsní kosti, podvrtnutí krční páteře, pohmoždění hrudní páteře, kontuzi plic s následnou pracovní neschopností do 5. 5. 2015 a dosud pokračujícím léčením poškozené, zatímco její dcera a spolujezdkyně nezl. „X. Y“*), utrpěla toliko trauma hlavy s kontuzí pravé tváře a poranění zubu.
Za to mu byl podle §148 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Zároveň mu byl podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 3 roků.
Dále byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočce Plzeň, Pobočce pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, se sídlem Žižkova třída 22, České Budějovice, škodu ve výši 43.529 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Š. P., odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti předmětnému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. 4 To 737/2015 zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Toto usnesení soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které založil na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na jeho základě lze napadnout rozhodnutí uvedené v §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný namítl dva základní okruhy vad rozhodnutí soudů obou stupňů. Prvním z nich je tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů a další spočívá v tzv. opomenutém důkazu, tj. důkazu navrženém obhajobou (konkrétně jde o znalecký posudek z oboru silniční doprava, odvětví městská doprava), který byl bez adekvátního odůvodnění soudy zamítnut.
Nalézací soud podle obviněného přehlédl řadu rozporů mezi výpověďmi svědků i listinnými důkazy. Z protokolu o nehodě v silničním provozu vyplývá, že poškozená před střetem s vozidlem obviněného intenzivně brzdila (její kola zanechaly na vozovce 4-5 metrů viditelné brzdné stopy). Pokud by se přičetla doba reakčního prodlení, poškozená by obviněného musela vidět minimálně na vzdálenost 10 metrů. Není tak vyloučeno, že by pokračováním v přímé jízdě nebo objetím vozidla obviněného zprava střet odvrátila. Poškozená oproti tomu vypověděla, že obviněný se do jejího jízdního pruhu „vyřítil“ z parkoviště a ona už jednala reflexem a strhla svoje vozidlo částečně vlevo. Její další tvrzení – že před ní na vzdálenost 3-4 metry jelo jiné vozidlo, které stačilo z inkriminovaného místa odjet – nemůže technicky obstát, přičemž je také v rozporu s výpovědí svědka L. P., který vypověděl, že jiné vozidlo než poškozené projíždět neviděl.
Nalézací soud vůbec neřešil námitku obhajoby, že se na místě střetu nenachází jediný střep, plastový úlomek či jiná část odpadnuvší z vozidel. Tyto stopy byly soustředěny na jednom místě při levém okraji vozovky z pohledu jízdy poškozené. Podle obviněného je vyloučené, aby se na místě nárazu takové stopy vůbec nenacházely a byly až v místě konečné polohy vozidel.
Tzv. rycí stopa vozidla obviněného (označena v plánku pod č. 5), o níž nalézací soud opírá svou argumentaci, vznikla až v okamžiku, kdy jeho havarované vozidlo bylo smykem taženo vozidlem odtahové služby. Její trajektorie navíc neodpovídá situaci kolmého střetu dvou vozidel. Otázkou je, proč by takovou rycí stopu nezanechalo i deformované levé přední kolo vozidla obviněného.
Na základě výše zmíněných rozporů se obviněný v předchozím řízení domáhal provedení znaleckého posudku ke stanovení místa střetu vozidel a k posouzení technické přijatelnosti jízdy poškozené. Tento důkaz byl však nalézacím soudem stručně zamítnut jako nadbytečný. Tato vada nebyla zhojena ani v rámci odvolacího řízení, kdy odvolací soud toliko obecnými formulacemi přisvědčil nalézacímu soudu.
Na tomto základě obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. 4 To 737/2015 a podle §265 l odst. 1 tr. ř. mu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil svého práva ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se věcně k dovolání obviněného. Pouze vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. projednal věc v neveřejném zasedání, a to i v případě jiného rozhodnutí, než je uveden v písm. a) a b) daného ustanovení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. 4 To 737/2015 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb . ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněné pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že se „… ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci .“.
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Právě této výjimečné přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu se obviněný Ing. O. Š. ve svém dovolání domáhá, a to jak z důvodu tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, tak i z důvodu tzv. opomenutého důkazu, což spolu do velké míry souvisí.
Nejvyšší soud však po prostudování předloženého spisového materiálu dospěl k závěru, že v projednávané věci k žádnému, natož extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nedošlo, přičemž navrhovaný důkaz znaleckým posudkem z oboru silniční doprava, odvětví městská doprava, nelze považovat za tzv. opomenutý důkaz.
Přestože pomocí dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze primárně napadnout rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jádro námitek obviněného směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, tedy do řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že popsaný skutkový stav byl zjištěn na základě výpovědí čtyř svědků, které spolu navzájem korespondují.
Jedná se o výpověď poškozené Š. P., která v hlavním líčení uvedla, že jela z centra J. H. ve „svém“ pravém jízdním pruhu rychlostí okolo 50 km/h. Když projížděla okolo zahradního centra, z parkoviště se „vyřítil“ obviněný ve vozidle, jenž se ani nerozhlédl a před vjezdem na hlavní silnici ani nepřibrzdil. Poškozená sešlápla brzdu a reflexivně strhla řízení doleva, načež narazila do levého předního kola vozidla obviněného (str. 3 protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 10. 2015). Dále se jedná o výpověď jejího druha P. M., jenž jel jiným osobním automobilem nedaleko za poškozenou. V hlavním líčení vypověděl, že celý incident dobře viděl. Obviněný při najíždění na hlavní silnici nezpomalil, načež po najetí jeho vozidla na hlavní silnici došlo u vozidla jeho družky k rozsvícení brzdových světel a následnému nárazu do levého předního boku vozidla obviněného (str. 8 protokolu o hlavním líčení). Svědek L. P. v hlavním líčení vypověděl, že na místo nehody měl dobrý výhled ze své kamnářské provozovny. Těsně před střetem si všiml vozidla obviněného, kterak vyjelo z parkoviště před zahradním centrem na silnici, aniž by předtím zastavilo, načež došlo ke střetu s vozidlem poškozené (str. 6-7 protokolu o hlavním líčení). V neposlední řadě manželka obviněného V. Š. v hlavním líčení vypověděla, že obviněný chtěl přejet hlavní silnici rovně, ale když byli asi uprostřed vozovky, do levého předního kola jejich vozidla něco narazilo (str. 5-6 protokolu o hlavním líčení).
Tomu korespondují i listinné důkazy – protokol o nehodě v silničním provozu, plánek a fotodokumentace místa dopravní nehody. Z nich mimo jiné vyplývají situační okolnosti, dále že vozidlo poškozené jelo původně v pravém jízdním pruhu (viz. brzdné a rycí stopy) a koncová poloha vozidla obviněného, kdy zadní částí zasahoval do jízdního pruhu poškozené.
Výpověď obviněného odpovídala pouze dílčím způsobem výpovědi jeho manželky (v aspektu, zda před najetím do hlavní silnice vozidlo zastavil a rozhlédl se a že přejížděl vozovku rovně) a celkově byla soudem prvního stupně shledána za nevěrohodnou, protože mimo jiné před vjezdem na parkoviště před kamnářstvím by musel zahnout doprava a posléze doleva, nikoliv jet kolmo k hlavní silnici přes vyvýšený obrubník.
Tyto námitky obviněný uplatnil i v odvolacím řízení, přičemž Krajský soud v Českých Budějovicích se s nimi dostatečně vypořádal. Nejvyšší soud tak neshledal v postupu a rozhodnutí nalézacího, jakož i odvolacího soudu žádné vady.
Výjimečný zásah do skutkových zjištění v projednávaném případě nebyl dán ani z důvodu namítaného tzv. opomenutého důkazu, konkrétně znaleckým posudkem, který měl podle obviněného potvrdit jeho tvrzení o jiném místě střetu a nesprávné reakci poškozené.
Soud prvního stupně na tento důkazní návrh v hlavním líčení reagoval (tedy vzal ho v potaz), načež tento návrh zamítl s adekvátním odůvodněním, že přesné místo střetu není třeba znalecky ověřovat, neboť bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že obviněný najel do jízdního koridoru vozidla poškozené na tak krátkou vzdálenost, že nebyla schopna zastavit, a proto je nerozhodné, na jakém místě ve vozovce se zřetelem k její příčné ose ke střetu přesně došlo, potažmo nakolik poškozená v souvislosti s jízdou obviněného vybočila před střetem doleva (str. 4 rozsudku). S tím se ztotožnil i odvolací soud (str. 2-3 usnesení).
Takové odůvodnění je ve spojení s výše zmíněným rozborem provedených důkazů adekvátní. Je třeba dodat, že v případě dokazování věcí, které nastaly v minulosti, jehož výsledek v podstatě nikdy nemůže být naprosto shodný s realitou, je nutné důsledně rozlišovat, jaké skutečnosti jsou relevantní pro trestní odpovědnost obviněného, a které nikoliv. Trestní odpovědnost obviněného vznikla v projednávaném případě mj. též tím, že porušil důležité povinnosti dané zákonem o silničním provozu, zejm. „ věnovat se plně řízení vozidla a především dát přednost v jízdě vozidlům jedoucím po pozemní komunikaci“ podle §5 odst. 1 písm. b) a §23 odst. 1 daného zákona, když v příčinné souvislosti s tím ublížil na zdraví poškozené. To bylo v řízení před soudy bezpochyby prokázáno. Polemika obviněného o tom, jak mohla poškozená hypoteticky reagovat, kde bylo přesné místo střetu z hlediska nálezu střepů a jiných částí odlomených z vozidel nárazem, jak vznikly rycí stopy, jak daleko bylo vozidlo, jež jelo před ní, jsou již jeho vlastním hodnocením provedených důkazů, ze kterých Nejvyšší soud v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v zásadě nemůže vycházet (srov. poučení k tomuto dovolacímu důvodu), a které zároveň pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného nejsou podstatné.
Pro právní posouzení v dané věci bylo určující zjištění soudů, že obviněný řídil vozidlo, se kterým bezprostředně vjel do jízdního pruhu, v němž se přibližovala se svým vozidlem poškozená, která musela náhle reflexivně změnit rychlost a směr svého vozidla za účelem vyhnutí se střetu, přičemž mírně vybočila vlevo, ale přesto ke střetu vozidel došlo. Závěr, že obviněný zcela jednoznačně nedal poškozené přednost, jak byl povinen, a v důsledku toho došlo ke střetu vozidel, následkem čehož poškozená utrpěla újmu, kterou bylo třeba posoudit jako ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku a tím i podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, je tak plně opodstatněný.
Vzhledem k výše zaujatým závěrům a obsahu dovolacích námitek Nejvyšší soud musel vyslovit konečný závěr, že uplatněné argumenty ve svém celkovém pojetí neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto odmítl dovolání obviněného Ing. O. Š. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., což učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 6. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.