ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.911.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 911/2016-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2016 o dovolání obviněného J. B. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 2. 2016, sp. zn. 6 To 39/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 85/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 1 T 85/2010, byl obviněný J. B. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 24. 2. 2010 kolem 02.00 hodin v Ú. n. L., ulici H., u vchodu do domu, s úmyslem zmocnit se cizí věci udeřil pěstí do obličeje poškozeného K. F. a následně mu odcizil z pravé kapsy kalhot mobilní telefon zn. LG ARENA KM 900, operátora O2, v hodnotě asi 9.800 Kč a peněžní částku ve výši 100 Kč, na základě čehož poškozený utrpěl lehký otřes mozku, pohmoždění očí s krevními výrony do spojivek, otokem a krevními výrony do podkoží očních víček, pohmoždění nosu s drobnou zlomeninou nosních kůstek s vychýlením nosu doprava s přechodným krvácením z nosu, tržnou ránu horního a dolního rtu, pohmoždění pravé tváře provázené otokem, více úlomkovou zlomeninu dolní hrany a spodiny levé očnice s navazující více úlomkovou zlomeninou levé strany horní čelisti s krvácením do levostranné dutiny v horní čelisti s průvodním oploštěním levé tváře a sníženou citlivostí levé střední části obličeje s hospitalizací v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem, v době od 24. 2. 2010 do 26. 2. 2010 a na oddělení stomatochirurgie v době od 4. 3. 2010 do 7. 3. 2010, s pracovní neschopností do 22. 3. 2010.
2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu třiceti šesti měsíců. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 6 T 132/2008, a z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 32 T 71/2011, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 32 T 71/2011, o účasti obviněného na amnestii prezidenta republiky, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozhodnuto bylo rovněž o náhradě škody.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 8. 2. 2016, sp. zn. 6 To 39/2016, odvolání obviněného podané proti výroku o vině i trestu shora uvedeného rozsudku soudu prvního stupně zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. Nesprávné právní posouzení skutku, jakož i jiné nesprávné hmotněprávní posouzení spatřoval v tom, že skutková zjištění v rámci provedeného dokazování a právní závěry soudů obou stupňů jsou v nesouladu se zásadou „in dubio pro reo“. Obviněný uvedl, že soud prvního stupně sice provedl dokazování v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., avšak jeho výsledky nesvědčí pro vinu obviněného, ale pro jeho zproštění obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř., protože jimi nebylo prokázáno, že je pachatelem. Soudy vycházely z jediného důkazu, a to z výpovědi poškozeného K. F., který jej jednoznačně a přímo ze spáchání činu neusvědčil, pouze uvedl, že si osobu obviněného pamatuje jako poslední, která odcházela z baru. Tím odvolací soud postupoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479), podle něhož existuje-li ve věci jediný usvědčující důkaz, musí být věnována mimořádná pozornost jeho důkladnému prověření, a takový jediný důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen, případně má být ze strany orgánů činných v trestním řízení vyvinuto maximální možné úsilí k tomu, aby tento důkaz byl doplněn jinými, jak jim ukládá §2 odst. 4, 5 tr. ř.
5. Výpověď poškozeného K. F. obviněný považoval za nedostatečnou zejména proto, že ho nedokázal přímo označit jako osobu, která vedla útok proti jeho osobě s úmyslem odcizit mu mobilní telefon. K ostatním nepřímým důkazům, především výpovědi svědkyně T. P. a záznamům z průmyslových kamer obviněný uvedl, že neodpovídají popisu jeho osoby, naopak je považoval za prokazující jeho nevinu. Připomenul, že svoji vinu od počátku trestního řízení popíral a ve svých výpovědích byl konstantní, pro jeho nevinu svědčí i to, že odcizený telefon byl v dispozici T. P., která jej zakoupila od I. L., s nímž udržovala přátelský poměr. Podle obviněného provedené nepřímé důkazy netvořily ucelený celek, v jehož výsledku by jej ze skutku usvědčily, což koresponduje s tím, že od počátku svou vinu popíral.
6. Obviněný poukázal na řízení předcházející vydání odsuzujícího rozsudku, v jehož průběhu byl třikrát obžaloby zproštěn, na délku doby, jež uplynula od spáchání skutku, který se stal 24. 2. 2010, jakož i na nepřiměřenost souhrnného trestu odnětí svobody s tím, že byly splněny podmínky pro upuštění od jeho uložení.
7. V závěru dovolání obviněný ze všech uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k a §265m odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 2. 2016, sp. zn. 6 To 39/2016, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 1 T 85/2010, zrušil a obviněného podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby.
8. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření, prostřednictvím u něj působícího státního zástupce Nejvyššímu soudu sdělilo, že po seznámení s jeho obsahem s ohledem na povahu uplatněných námitek se k němu nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením použitého dovolacího důvodu, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů zakotvených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
10. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
11. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
12. V takovém případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky tedy nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové hodnocení provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
13. Na základě vymezených principů Nejvyšší soud posuzoval i dovolání obviněného, který své výhrady zaměřil proti nesprávnosti skutku tak, jak byl zjištěn a následně popsán soudem prvního stupně, když brojil proti hodnocení důkazů, a to především výpovědi poškozeného K. F. v kontextu s dalšími, nepřímými důkazy (svědeckou výpovědí T. P. a záznamy průmyslových kamer), v souvislosti s čímž poukazoval na extrémní nesoulad obsahu provedených důkazů s jejich následným hodnocením soudem a na jeho základě učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo z nich vyvozenými právními závěry, na jejichž základě byl uznán vinným skutkem, který nespáchal. Takto formulované námitky, soustředěné pouze proti procesním nedostatkům napadených rozhodnutí soudů, jakož i konstatování nepřiměřeného trestu vzhledem k délce trestního řízení a požadavek na upuštění od uložení souhrnného trestu s vymezeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekorespondují.
IV. Extrémní nesoulad
14. Vzhledem k tomu, že obviněný v dovolání neuvedl žádnou právní výhradu, ale zaměřil své námitky toliko proti správnosti učiněných skutkových zjištění a domáhal se toho, aby nebyl potrestán, jeho námitky nebylo možné bez dalšího označit za korespondující s uvedeným označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud však se zřetelem na shora uvedenou judikaturu Ústavního soudu, zejména na stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb., posuzoval, zda v této věci byla porušena pravidla spravedlivého procesu.
15. V rámci svého posouzení však Nejvyšší soud současně připomíná, že při posouzení existence extrémního nesouladu v této věci přihlížel i k tomu, že obecným soudům musí být dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jejž má na mysli ustanovení čl. 40 odst. Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Měl na paměti i to, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí soudy vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/2012). Je třeba též zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností.
16. V přezkoumávané věci Nejvyšší soud shledal, že soudy se právě otázce prokázání toho, zda obviněný je pachatelem předmětného trestného činu, věnovaly velice pečlivě, o čemž svědčí zejména to, že nyní ve věci vydaný rozsudek je již v pořadí čtvrtým. Jemu předcházely tři zprošťující rozsudky, které byly vždy k odvolání státního zástupce odvolacím soudem zrušeny a soudu prvního stupně bylo přikázáno ve věci znovu jednat a postupovat podle pokynů odvolacího soudu. Tím bylo dokazování stále doplňováno. Usnesením, odvolacího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 6 To 395/2011 (č. l. 353 až 355) bylo soudu prvního stupně uloženo, aby provedl rekonstrukci na místě činu podle §104d tr. ř. za účelem objasnění podmínek na místě činu v době jeho spáchání, a konfrontace mezi obviněným a svědkem I. L. podle §104a tr. ř., což soud prvního stupně splnil. Usnesením ze dne 25. 6. 2012, sp. zn. 6 To 166/2012 (č. l. 419 až 421) odvolací soud požadoval, aby pečlivěji než dosud hodnotil provedené důkazy a znovu, tentokrát sám a nikoli s odkazem na rekonstrukci provedenou policejním orgánem tuto realizoval podle §104d tr. ř. a zároveň přibral znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací klinická psychologie, k vypracování znaleckého posudku na poškozeného se zaměřením na jeho věrohodnost. Když soud prvního stupně tyto požadavky splnil, krajský soud i tento v pořadí již třetí zprošťující rozsudek zrušil usnesením ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 6 To 157/2013 (č. l. 464 až 466), neboť shledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými a právními závěry. Po tomto doplnění byl nakonec vydán nyní přezkoumávaný rozsudek.
17. Nejvyšší soud s ohledem na nedostatky obviněným vytýkané v dovolání považuje za vhodné zdůraznit, že soud prvního stupně sám, jakož i na podkladě pokynů soudu druhého stupně provedl dokazování v rozsahu, který pro rozhodnutí o vině obviněného postačuje. Vyslechl řadu svědků (T. P., I. L., L. T.– č. l. 162 verte až 164, 375 verte až 377, 388 až 389, 513 verte až 517, 534) se zaměřením na odstranění rozporů v jejich výpovědích, zajistil množství listinných důkazů, dokazování obsahuje i znalecké posudky. Své rozhodnutí opíral rovněž o protokol o ohledání místa činu (č. l. 56 až 61), záznam z průmyslové kamery z baru José ze dne 24. 2. 2010 (č. l. 61a, 332 verte), přičemž sám provedl přezkoumání výhledových poměrů poškozeného, když část hlavního líčení provedl na místě činu v době, kdy se měl posuzovaný skutek stát (č. l. 380 až 386, 445 až 446), a v neposlední řadě provedl důkaz též záznamem o telekomunikačním provozu z telefonního přístroje poškozeného. K tomuto důkazu lze zmínit, že z něho bylo zjištěno, že v tomto telefonu v době od 23. 2. 2010 do 8. 3. 2010 bylo dne 2. 3. 2010 a 5. 3. 2010, tj. po spáchání činu, použito telefonní číslo evidované na jména obviněného z č. l. 62 až 67 spisu (viz strany 3 až 9 rozsudku soudu prvního stupně).
18. Ke způsobu, jakým zejména soud prvního stupně provedené důkazy hodnotil, je třeba uvést, že zachoval podmínky vymezené v §2 odst. 6 tr. ř., protože s potřebnou pečlivostí zkoumal a hodnotil zejména výpověď poškozeného K. F., u něhož se soustředil na to, jak popsal skutečnosti, které si před tím, než byl napaden, zapamatoval. Ty pak posuzoval s dalšími výsledky provedeného dokazování. Skutečnost, že poškozený obviněného poznal, je podporována tím, že jej osobně znal, že jej viděl v baru, jakož i tím, že v místech, kudy procházeli, bylo dostatečné osvětlení, jak soudy spolehlivě rovněž provedeným dokazováním prokázaly (č. l. 161). Soud se zabýval jednotlivými námitkami obviněného, jakož i možnostmi vyvrácení obhajoby obviněného o tom, že pachatelem mohl být někdo jiný, zejména svědek I. L. Soud prvního stupně řádně posuzoval nejen tyto, ale i další skutečnosti, jimiž se obviněný snažil závěr o tom, že je pachatelem, zvrátit (srov. strany 9 až 11 rozsudku soudu prvního stupně).
19. Uvedené závěry soudu prvního stupně byly k odvolání obviněného, vystavěnému na obsahově shodných námitkách jako nyní posuzované dovolání, přezkoumány odvolacím soudem, který v rozhodnutí soudu prvního stupně nezjistil pochybení takové povahy, pro něž by bylo nutné je opětovně rušit, přičemž své závěry, proč argumenty obviněného považoval za nedůvodné, též náležitě vysvětlil v odůvodnění napadeného usnesení (viz strany 3 až 5 usnesení soudu druhého stupně).
20. Nejvyšší soud neshledal v postupech soudů obou stupňů žádné vady, které by mohly svědčit o existenci extrémního nesouladu. Způsob hodnocení jednotlivých důkazů soudy v posuzované věci plně koresponduje s pravidly vymezenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125, resp. §134 tr. ř., učiněné skutkové a z nich pramenící právní závěry jsou logické, ucelené, obsahují racionální zhodnocení a reagují na všechna zjištění, jež se ve věci nabízela, ať již z výpovědi poškozeného, obviněného nebo dalších svědků, či vyplynula z dalších provedených, zejména listinných důkazů. Soudy se řádně vypořádaly i s námitkami obviněného ohledně věrohodnosti poškozeného, jehož výpověď je stěžejním usvědčujícím důkazem proti obviněnému, když v tomto směru své úvahy a závěry opřely především o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Jen pro úplnost lze uvést, že podle znalkyně uchování paměťových vjemů před činem mohl ovlivnit lehký otřes mozku, jejž poškozený utrpěl, neboť i po krátkém bezvědomí mohou nastat poruchy paměti na zážitky, které se staly před úrazem i po úraze, a takový stav může znamenat „jen znepřesnění paměti“. Jde o individuální záležitost u každého se jinak projevující, což soudy i v této věci braly na vědomí a byly si vědomy, že schopnost a rozsah zapamatování si posuzovaného incidentu mohou být u poškozeného ovlivněny. Právě proto soudy posuzovaly jeho výpověď při respektu a se zřetelem ke všem odchylkám, jež se v ní vyskytly, nikoli izolovaně, ale ve vzájemných souvislostech s ostatními důkazy, zejména se záznamy o telekomunikačním provozu a záznamy z průmyslové kamery, s přihlédnutím k významným rozporům, které vykazovaly výpovědi dalších svědků (T. P. a I. L.), jež pečlivě hodnotily a posuzovaly je způsobem, jejž zákon v §2 odst. 6 tr. ř. ukládá. Všechny tyto skutečnosti, jež soudy ve svých rozhodnutích dostatečně jasně a srozumitelně ve vzájemných souvislostech posuzovaly, svědčí o správnosti jejich závěrů skutkových i právních, jež v odůvodnění svých rozhodnutí v potřebné míře zjistily i vysvětlily podle pravidel stanovených v §125 a 134 tr. ř.
21. V takovém případě nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/2009 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely.
22. Z těchto důvodů Nejvyšší soud vyloučil obviněným namítanou existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jakož i z nich vyvozenými právními závěry (srov. přiměřeně obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09), v nichž nedošlo ani k opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125), ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 413/02 (N 4/29 SbNU 25), ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), či ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), a mnohé další)].
V. Námitky proti výroku o trestu
23. Obviněný v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zmínil nepřiměřenost uloženého souhrnného trestu odnětí svobody, a byť jde jen o stručně vyjádřenou námitku, je třeba nejprve uvést, že k nápravě vad ve výroku o trestu slouží téměř výlučně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten však obviněný neuplatnil, ač podle něj lze vytýkat, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) či ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, seš. 6, č. T 701-1.)].
24. Výrok o trestu může být napaden dovoláním i podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jde však o případy týkající se nesprávného hmotněprávního posouzení při ukládání trestu, např. pochybení při ukládání souhrnného trestu nebo společného trestu za pokračování v trestném činu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Obviněný však žádnou takovou okolnost nenamítl, pouze nepřiměřenost trestu spojoval s délkou řízení, a s tím, že mu neměl být ukládán souhrnný test, ale mělo být od něj upuštěno.
25. Nejvyšší soud mimo označený dovolací důvod, protože obviněný, jak je shora uvedeno, nevytýkal nic, co by s ním korespondovalo, jen připomíná, že zohlednění délky probíhajícího trestního řízení při ukládání trestu nelze sice za námitku pod tento důvod spadající obecně považovat, ale se zřetelem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08 (N 71/56 SbNU 811), a na zásady dotýkající se porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ze dne 4. 11. 1950, ve znění pozdějších protokolů (publikovaná pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), jež je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces, uvádí, že otázku nepřiměřenosti délky trestního řízení je vždy nezbytné zkoumat individuálně v každé trestní věci se zřetelem na okolnosti, které mají význam pro posouzení důvodů, proč průtahy vznikly, eventuálně jaký mají na výslednou vinu a trest, jenž byl uložen, dopad, resp. zda a jak uvedené průtahy v konečném výsledku konkrétně u každého obviněného promítnout. Právě se zřetelem na tato hlediska soudy v posuzované věci trest obviněnému ukládaly, o čemž svědčí jednak jeho nízká výměra, jednak i to, že tento trest není spojen s jeho přímým výkonem.
26. Jen pro úplnost lze připomenout, že soud prvního stupně na straně 11 svého rozsudku konstatoval, že „doba, která uplynula od spáchané trestné činnosti, je sice delší, nicméně toto nebylo zapříčiněno ani zaviněním obžalovaného, ani průtahy orgánů činných v trestním řízení nebo soudu“, a proto dospěl po zohlednění všech dalších relevantních skutečnosti k závěru, že „k nápravě obžalovaného postačí, když na něj bude působeno ještě výchovným trestem, který nebude spojen s jeho přímým výkonem, ale bude odložen na přiměřenou zkušební dobu“. Odvolací soud tento přístup soudu prvního stupně shledal správným, protože obviněnému uložený trest odnětí svobody v trvání dvou roků „je na spodní hranici vůdčí zákonné trestní sazby §173 odst. 1 tr. zákoníku, která umožňuje pachateli uložit trest odnětí svobody na dvě léta až deset let“.
27. Rovněž je třeba poukázat na to, že požadavek obviněného na upuštění od uložení souhrnného trestu nekoresponduje s jím uplatněným, ale ani jakýmkoli jiným dovolacím důvodem podle §265b tr. ř., neboť „pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, je podřaditelné pod pojem "jiné nesprávné hmotně právní posouzení" ve smyslu deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Existenci takové vady však mohl dovolatel právně relevantně namítat s poukazem na to, že soudy v předcházejícím řízení dospěly k chybnému hmotněprávnímu závěru o tzv. vícečinném souběhu projednávané trestné činnosti s trestnými činy, pro něž byl pravomocně odsouzen …, v důsledku čehož mu při nesplnění podmínek uvedených v ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku nesprávně uložily souhrnný trest... Při úvahách o tom, zda v konkrétním případě je či není namístě upustit od uložení souhrnného trestu podle §44 tr. zákoníku, se soud řídí obecnými zásadami pro výměru trestu, zakotvenými v §39 tr. zákoníku. Zejména tedy hodnotí povahu a závažnost projednávané i sbíhající se trestné činnosti, osobní, rodinné majetkové a jiné poměry pachatele a možnost jeho nápravy, a to i se zřetelem k tomu, jak případný dosavadní výkon trestu uloženého dřívějším rozsudkem plní svůj účel, zejména pokud jde o nápravu pachatele a ochranu společnosti“, a proto takové výhrady nelze relevantně prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů namítat (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 3 Tdo 927/2012, či ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1537/2014).
28. Z hlediska dovolacího přezkumu je tudíž podstatné, že případné pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení těchto kritérií a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu – což obviněný ve skutečnosti namítl – nelze v dovolání úspěšně vytýkat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k těmto otázkám srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003). Soudy však ani tuto skutečnost nepominuly, když odvolací soud v přezkoumávaném rozhodnutí shledal uložený trest co do druhu i výše za zcela přiměřený všem zákonným podmínkám, jakož i osobě obviněného a okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a uvedl, že „výši nelze označit za nepřiměřeně přísnou, a nebyly proto shledány důvody k jeho snížení, o to více, že tento trest je zároveň ukládán i jako trest souhrnný podle zásad uvedených v ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku...“ (viz stranu 5 usnesení odvolacího soudu).
29. Nejvyšší soud jen doplňuje, že podmínky pro upuštění od uložení souhrnného trestu, které upravuje §44 tr. zákoníku tak, že soud upustí od uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2, má-li za to, že trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný, v posuzované věci splněny nebyly. Jedná se o postup fakultativní, záležející na úvaze soudu vycházející ze stavu, jaký zde existuje v době, kdy má ukládat souhrnný trest. Upuštění od uložení souhrnného trestu přichází v úvahu zejména tehdy, považuje-li soud trest uložený dřívějším rozsudkem za zcela přiměřený též v relaci k povaze a závažnosti celé sbíhající se trestné činnosti (včetně té její části, o níž se rozhoduje později) nebo má-li za to, že souhrnný trest by mohl být dokonce mírnější než dříve uložený trest (např. když v době po předchozím odsouzení pachatel prokázal velmi dobré možnosti nápravy nebo se výrazněji změnily jeho osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry). Konečně i za situace, pokud byl uložen dřívějším rozsudkem trest určitého druhu na samé horní hranici trestní sazby, která je zároveň horní hranicí trestní sazby souhrnného trestu, může soud uvažovat o upuštění od uložení souhrnného trestu, pokud by nepovažoval za účelné nebo možné zpřísnění původního trestu uložením ještě jiného slučitelného druhu trestu. Při upuštění od uložení souhrnného trestu podle §44 platí obecné zásady pro výměru trestu zakotvené v §39 tr. zákoníku. Zejména je nutno zhodnotit povahu a závažnost nyní projednávané i předchozí trestné činnosti, osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele a možnost jeho nápravy, a to i se zřetelem k tomu, jak případný dosavadní výkon trestu uloženého dřívějším rozsudkem plní svůj účel, zejména pokud jde o nápravu pachatele a ochranu společnosti. V rámci úvah o tom, zda lze upustit od uložení souhrnného trestu podle §44, se může podpůrně uplatnit i směrnice uvedená v §55 odst. 2 tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 620 až 621).
30. Těmto podmínkám soudy dosud činné ve věci dostály, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že je měly na zřeteli, avšak i přesto důvod pro aplikaci citovaného ustanovení v posuzované věci neshledaly. Zejména zvažovaly intenzitu následku způsobeného nyní posuzovanou trestnou činností, jímž byla výrazná újmy na zdraví poškozeného, jakož i to, že obviněný byl odsuzován nejen za tuto trestnou činnost, ale též za sbíhající se trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., který je rovněž třeba řadit mezi trestné činy typově závažnější, neboť bezprostředně atakuje svobodné rozhodování člověka v nejširším smyslu.
31. Ze všech těchto důvodů, když obviněný svými námitkami nedostál požadavkům zákonem i judikaturou Ústavního soudu kladeným na naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž svůj mimořádný opravný prostředek opřel, Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného než zákonem vymezeného důvodu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 7. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu