ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4174.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 4174/2017-278
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce G. D. , zastoupeného JUDr. Milanem Novákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, proti žalovaným 1) J. P. , a 2) J. P. , zastoupeným JUDr. Jaroslavem Poláčkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 36/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. dubna 2017, č. j. 27 Co 2/2017-244, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr. Milana Nováka, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 10. 2016, č. j. 6 C 36/2015-152, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. zapsaného na LV č. v katastrálním území P. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 4. 2017, č. j. 27 Co 2/2017-244, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro P. kraj, Katastrální pracoviště P. na listu vlastnictví pro obec M. a k. ú. P. (dále jen „předmětný pozemek“), a že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady za řízení před soudem prvního stupně ve výši 50 520,20 Kč k rukám zástupce žalobce do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a uložil žalovaným povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 19 764 Kč k rukám zástupce žalobce do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za přípustné podle §237 o. s. ř. Žalovaní jsou přesvědčeni, že odvolací soud nepostupoval podle příslušných ustanovení „nového občanského zákoníku“ zakotvujících zásadu materiální publicity a umožňujících nabytí od neoprávněného, čímž se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Žádným důkazem nebylo prokázáno, že by žalovaní nabyli předmětný pozemek, aniž by jako kupující nebyli v dobré víře. Žalovaným nic v době uzavření kupní smlouvy nesignalizovalo, že by k předmětnému pozemku uplatňovala vlastnické právo jiná osoba než prodávající obec M. zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí; ta rovněž před uzavřením kupní smlouvy ze dne 9. 2. 2015 zveřejnila veřejný záměr na prodej předmětného pozemku a převod pozemku schválilo zastupitelstvo obce, takže byl dodržen zákonem stanovený postup. Ani obec M. neměla pochybnost o svém vlastnickém právu do doby, než proti ní podal žalobce žalobu na určení vlastnického práva z titulu tvrzeného vydržení; tato žaloba byla podána bez předchozí výzvy až po uzavření uvedené kupní smlouvy a po provedení vkladu vlastnického práva ve prospěch žalovaných do katastru nemovitostí. Před uzavřením kupní smlouvy byli žalovaní seznámeni s obsahem znaleckého posudku k ocenění pozemku, podle něhož předmětný pozemek nebyl kultivován, dlouhodobě obhospodařován a udržován; byl zarostlý náletem bez trvalých staveb a venkovních úprav, ničeho se neuvádí o existenci oplocení. Pokud odvolací soud citoval vyjádření žalovaných v průběhu řízení, pak jejich hodnocení není významné, neboť žalovaní postupně reagovali na skutečnosti zjištěné v průběhu řízení. Odvolací soud rovněž nesprávně posoudil otázku vydržení předmětného pozemku žalobcem. Žalobce sice vlastní pozemky vedle předmětného pozemku, avšak předmětný pozemek nebyl žalobcem ani jeho právními předchůdci obhospodařován nejméně po dobu 25 let; vzhledem k tomu žalovaní nemohli dovozovat jiné závěry o vlastnictví předmětného pozemku třetí osobou. Odvolací soud rovněž rozhodl, aniž by reálně a skutečně zjistil, kde se předmětný pozemek nachází a zda ho mohl žalobce vůbec vydržet. V průběhu řízení nebylo prokázáno, že by žalobce předmětný pozemek obhospodařoval nebo užíval, žalobce účelově tvrdil, že jeho záměrem bylo předmětný pozemek nekultivovat a nechat jej zarůst náletem, což nikdo nepochybně nemohl předpokládat. Rozhodnutí odvolacího soudu je o to víc sporné, že v průběhu řízení bylo zjištěno, že matka žalobce předmětný pozemek užívala na základě nájemní smlouvy, takže ona nemohla předmětný pozemek vydržet. O existenci vydržení nemůže svědčit ani zborcené oplocení; není zřejmé, kdo je vybudoval, nikdo je neudržuje a je nefunkční a v existujícím náletu dřevin není torzo viditelné. Pokud žalovaní sekali na pozemku žalobce trávu, činili tak v jiné lokalitě, takže neměli pochybnosti o vlastnickém právu obce M. Předmětný pozemek se nachází podél polní cesty a s ohledem na jeho umístění se závěry odvolacího soudu na takto umístěný pozemek nevztahují. Z provedených důkazů je zřejmé, že žalobce ani jeho právní předchůdci nikdy vlastnické právo k předmětnému pozemku nenabyli. Nemohli mít více práv, než ta, která pramenila z nájmu předmětného pozemku; tato skutečnost vylučovala jejich dobrou víru. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření má předně za to, že nedošlo k řádnému vymezení otázky přípustnosti dovolání. Odvolací soud pečlivě rozebral, proč žalovaní nemohli být při nabytí předmětného pozemku v dobré víře, přičemž ti obsáhle opakují svou argumentaci z předchozích řízení a polemizují se zjištěným skutkovým stavem. V řízení bylo prokázáno, že signalizací o možném vlastnickém právu třetí osoby k předmětnému pozemku měli dost, zejména oplocení předmětného pozemku navazující na oplocení pozemků žalobce, dlouhodobé bydliště v dané lokalitě, jakož i skutečnost, že si pozemek nepokusili před koupí zaměřit. Rovněž ani tvrzený nájemní vztah nebyl prokázán. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně zamítl jako nedůvodné.
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože ke vzniku vlastnického práva žalobce vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, posuzoval dovolací soud tuto otázku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Naopak vzhledem k tomu, že k nabytí vlastnického práva žalovanými na základě nabytí od neoprávněného mělo dojít po 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud tuto otázku podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelé v první řadě rozporují závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobce vydržel předmětný pozemek. Zpochybňují dobrou víru žalobce, že byl oprávněným držitelem předmětného pozemku, jakož i skutečnost, že předmětný pozemek fakticky držel.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§130 odst. 1 obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
Pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní ( animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí ( corpus possessionis – prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Proto je držitelem pozemku i ten, kdo na něj fakticky dlouhou dobu nevstoupil, pokud se držby nechopí někdo jiný, a také ten, kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Je však nezbytné, aby detentor věc fyzicky ovládal pro držitele a jeho jménem (například jako jeho nájemce). Důkazní břemeno, že tomu tak bylo, leží na tom, kdo tvrdí, že ten, kdo věc fyzicky ovládal, byl jeho detentorem. Držby věci se lze uchopit též její tradicí. Držitel se nemusí chopit držby věci sám, ale může jít o její nabytí zástupcem; není ani nutné fyzické převzetí věci držitelem. Držba tak může přejít prohlášením (učiněným výslovně i konkludentně) o tom, že osoba, která převádí věc, kterou jako vlastník drží, ji bude nadále držet pro nabyvatele jako její detentor z jiného právního důvodu (constitutum possessorium ). V tomto případě nedojde ke změně ve fyzickém ovládání věci, její držba však přejde na nabyvatele [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000 (uveřejněný pod č. C 949 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv. knihovní držbu. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany [viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 4. 1932, sp. zn. Rv I 75/31 (uveřejněné pod č. 11 629/1932 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ve věcech občanských, svazek XIV, ročník 1932, str. 515)]. Držba předpokládá skutečné, faktické ovládání věci ( corpus possessionis ) – [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1664/2000 (uveřejněný pod č. C 1 328 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5916/2016 (dostupný na www.nsoud.cz ), dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3787/2012 (uveřejněné pod č. C 12 696 v Souboru), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 490/2017 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Zda jde v konkrétní věci podle obecných názorů a zkušeností o faktické ovládání věci, a je tak naplněn stav označovaný jako corpus possessionis , záleží vždy na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 6010/2016 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Dobrá víra je psychický stav držitele, kdy se takový držitel domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Dobrá víra, že držiteli věc nebo právo náleží, se hodnotí objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je tak třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru)]. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)].
Oprávněná držba se zakládá na omylu držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit, že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel, který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak nikoliv „se zřetelem ke všem okolnostem“, a proto nemůže být držitelem oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněný pod č. C 1481 v Souboru)].
Dobrá víra držitele „se zřetelem ke všem okolnostem“ se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod ( titulus putativus ). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Dobrá víra musí být dána po celou vydržecí dobu. Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003 (uveřejněný pod č. C 1966 v Souboru), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006 (uveřejněný pod č. C 5472 v Souboru)]. Není přitom rozhodné, zda vlastník, případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005 (uveřejněný pod č. C 4243 v Souboru)]. K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil v rozsudku ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3264/2015 (uveřejněném pod č. C 15 046 v Souboru).
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že lze vydržet vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele jsou v tomto případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli při posouzení dobré víry hraje zejména otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016 (dostupný na www.nsoud.cz )], otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 3, str. 97), nebo nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4365/12, bod 37 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )], existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry skutečně nabytého pozemku k části pozemku drženého [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015 (dostupný na www.nsoud.cz )], jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části jeho pozemku [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009 (uveřejněný pod č. C 9 678 v Souboru)]. Naopak je nerozhodné, že držitel neplatil daň z části jím drženého sousedního pozemku, pokud současně platil daň alespoň z jím skutečně nabytého pozemku [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 81/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1886/2017 (obě dostupná na www.nsoud.cz )].
Při posouzení věci je třeba přihlédnout ke všem relevantním okolnostem případu, přičemž dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru)].
V dané věci odvolací soud vyšel z toho, že žalobce nabyl na základě darovací smlouvy ze dne 27. 10. 1994 od matky pozemky parc. č. st. s budovou č. p. parc č., parc. č. a parc. č. vše v k. ú. P., a následně se chopil držby i s nimi sousedícího předmětného pozemku, i když ten na žalobce nebyl převeden; předmětný pozemek byl ve vlastnictví obce M. s tím, že jej matka žalobce měla užívat na základě nájemní smlouvy; nájemní smlouvu ani souhlas s užíváním předmětného pozemku se nepodařilo dohledat. Předmětný pozemek byl od konce 40. let 20. století oplocen betonovými sloupky a dřevěnými plaňkami; uvedené oplocení nebylo udržováno, dřevěné plaňky se postupem doby zbortily a na pozemku zůstaly pouze betonové sloupky. V době prodeje předmětného pozemku žalovaným se zde již nacházelo jen torzo plotu v podobě betonových sloupků, na něž z obou stran navazoval plaňkový plot lemující pozemek parc. č. ve vlastnictví žalobce. Předmětný pozemek byl situován při obecní cestě, při hranicí s obecní cestou bylo na předmětném pozemku křoví a nálet v šíři cca 4 až 5 m. Pozemek nebyl udržován v řádných intervalech, začal pustnout, žalobce na předmětném pozemku nechal pouze dvakrát ročně posekat trávu jinou osobou. Žalobce ani jeho matka neplatili daň z nemovitostí za předmětný pozemek. Žalovaní žijí v P. od roku 1991 do současnosti, naproti jejich nemovitosti měl nemovitosti žalobce, které užíval sám nebo prostřednictvím jiných osob, rovněž žalovaní v minulosti užívali část zahrady na pozemku parc. č. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržel. Zdůraznil, že darovací smlouva je náležitým (byť v tomto případě putativním) titulem držby předmětného pozemku. Pro posouzení omluvitelnosti omylu žalobce svědčí nejen poměr plochy darovaných pozemků a skutečně držených pozemků, kdy předmětný pozemek měl naprosto marginální výměru (223 m 2 ) oproti pozemku parc. č. (6 031 m 2 ), ale i fakt, že vnější oplocení předmětného pozemku navazovalo na sousední pozemek parc. č., mezi těmito pozemky nebyla patrná žádná hranice a nevyšla najevo ani jiná okolnost, která by svědčila o faktickém či právním oddělení (rozdílném režimu) těchto pozemků. Držba předmětného pozemku žalobcem nebyla ničím rušena až do doby jeho prodeje žalovaným, nebyl zde nikdo, ani katastrální vlastník, který by se ujal držby předmětného pozemku. Žalobce se ujal držby darovaných pozemků, jakož i předmětného pozemku v těch hranicích a výměře, jak je od roku 1973 držela jeho matka; její držba rovněž nebyla nikým zpochybněna. Stav oprávněné držby pak trval od roku 1994 až do doby prodeje předmětného pozemku žalovaným, tudíž ke dni 27. 10. 2004 byla naplněna 10letá vydržecí doba. Na uvedeném ničeho nemění ani tvrzená existence nájemní smlouvy, neboť tato skutečnost by měla vliv za předpokladu, že by o ní žalobce věděl; to však ničím nebylo prokázáno, když žalobce i jeho matka nájemní či užívací vztah popírali, neexistovala žádná smlouva ani doklad o zaplacení nájmu, ze zprávy Obecního úřadu M. vyplynulo, že tato obec nedisponuje žádnými listinami vztahujícími se k nájemnímu poměru; vědomost nelze dovozovat z existence samotného údaje o takovém vztahu v katastru nemovitostí. Odvolací soud rovněž nesouhlasil s tím, že by žalobce předmětný pozemek držel jen občas, nikoliv řádně. Zdůraznil, že i kdyby pominul tvrzení samotných žalovaných o tom, že žalobce držel předmětný pozemek, tak se žalobce řádně chopil jeho držby, přičemž za okolnosti, kdy se držby neujal nikdo jiný, to nic nemění na tom, že zůstal jeho držitelem.
Dovolací soud přezkoumal závěry odvolacího soudu, načež dospěl k závěru, že nejsou zjevně nepřiměřené, a v dovolacím přezkumu obstojí. Není pochyb o tom, že darovací smlouva může být putativním titulem držby [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2009/2014 (uveřejněný pod č. C 14 261 v Souboru)]. Na základě této smlouvy se chopil žalobce držby nejen pozemků, které skutečně nabyl, nýbrž i držby předmětného pozemku; ten pak držel po celou vydržecí dobu v dobré víře. Odvolací soud v této souvislosti přihlédl ke všem okolnostem případu a jeho závěry odpovídají výše uvedené judikatuře dovolacího soudu; v řízení přitom nevyšlo najevo, že by žalobce měl být v průběhu vydržecí doby na své držbě jakkoliv zpochybněn. Obstojí i jeho závěry z hlediska existence držby, když v souladu s judikaturou dovodil, že skutečnost, že žalobce v posledních letech pozemky obhospodařoval sporadicky či vůbec, není za situace, kdy žalobce nebyl ze své držby vypuzen, pro posouzení případu rozhodující.
Dovolací námitky jsou ostatně v tomto ohledu postaveny na rozporování skutkového stavu, případně na jeho kvalifikaci; zjištěný skutkový stav však dovolacímu přezkumu nepodléhá (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ) a podřazení skutkového stavu pod příslušnou právní normu v tomto konkrétním případě nelze považovat za zjevně nepřiměřené, pročež v dovolacím přezkumu obstojí.
Žalovaní dále namítali, že nabyli vlastnické právo na základě nabytí od neoprávněného, neboť byli v dobré víře, že obec M. je oprávněna na ně vlastnické právo k předmětnému pozemku převést.
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se neodchýlil od judikatury dovolacího soudu.
Podle §984 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.
Uvedené ustanovení stanoví jako nezbytný předpoklad pro nabytí od neoprávněného existenci dobré víry nabyvatele. Ačkoliv by bylo možné z uvedeného ustanovení nabýt dojmu, že dobrá víra nabyvatele se zkoumá jen ve vztahu ke správnosti zápisu v katastru nemovitostí, judikatura Nejvyššího soudu již dříve k problematice nemo plus iuris za účinnosti obč. zák. dospěla k závěru, že při zkoumání dobré víry nelze rovněž odhlížet od dalších skutečností, například od stavu na místě samém, tedy zda vlastník nemohl prostou prohlídkou pozemku mít pochybnosti o tom, že prodávající je skutečným vlastníkem převáděné nemovité věci [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3698/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 552/2017 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Uvedené odpovídá i dosavadní judikatuře Ústavního soudu týkající se problematiky nemo plus iuris , podle níž je nezbytné přihlédnout ke všem relevantním okolnostem případu [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16 (obě rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz) ], prvorepublikové judikatuře vyžadující v případě důvěry v zápis ve veřejných knihách obhlídku věci [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 12. 5. 1925, sp. zn. Rv II 113/25 (uveřejněné pod č. 5 032/1925 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ve věcech občanských – dále jen „Vážného sbírka“ – svazek VII, ročník 1925, s. 881), či rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 2. 11. 1926, sp. zn. Rv I 1306/26 (uveřejněné pod č. 6 425/1926 ve Vážného sbírce, svazek VIII.b, ročník 1926, s. 1570)], jakož i názorům právní nauky [srovnej např. Vrzalová, L. In: Spáčil, J., a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 40n, marg. č. 18. Pavlů, R. In: Petrov, J. - Výtisk, M. - Beran, V. et al. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 978, marg. č. 20].
Dobrou víru je nezbytné hodnotit obdobně jako v případě problematiky oprávněné, resp. nyní poctivé držby, objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 88/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4925/2016 (oba dostupné na www.nsoud.cz )]. V dalším lze přiměřeně aplikovat obecné judikatorní závěry týkající se dobré víry. Oproti dosavadní judikatuře je ovšem třeba zdůraznit, že ve shodě s §7 o. z. se dobrá víra dobrověrného nabyvatele presumuje (srovnej §7 o. z.) – [k presumpci dobré víry viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4925/2016 (dostupný na www.nsoud.cz ), jakož i Lavický, P.: Význam domněnky dobré víry pro rozdělení důkazního břemena v civilním řízení soudním. Právní rozhledy, 2017, č. 13–14, str. 464–470.].
Odvolací soud v poměrech posuzované věci neshledal dobrou víru žalovaných, když zdůraznil, že je nezbytné zkoumat nejen stav zápisu v katastru nemovitostí, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem případu. Předmětný pozemek byl oplocen, byť se v době prodeje tohoto pozemku žalovaným i dlouho před tím jednalo o torzo plotu (betonové sloupky), které však zjevně navazovalo na plaňkový, byť rovněž zchátralý, plot podél přiléhajícího pozemku parc. č., byl tedy přičleněn k pozemkům žalobce a vytvářel s nimi ohraničený celek. V tomto ohledu poukázal i na skutečnost, že žalovaní žili v blízkosti sporného pozemku takřka 25 let a museli být velice dobře obeznámeni s místními poměry, tedy i o letitém zaplocení předmětného pozemku a jeho návaznosti na oplocení přilehlého pozemku žalobce a tím i o sounáležitosti s tímto pozemkem. Sami žalovaní rovněž připouštěli, že žalobce své pozemky užíval (sekal), rovněž sami užívali část zahrady na pozemku parc. č., takže si museli být vědomi existence (byť zchátralého) oplocení. Absenci údržby předmětného pozemku (včetně jeho oplocení), který tvoří naprosto marginální část jinak užívaného ohraničeného celku, nelze rozhodně vyhodnotit jako skutečnost, která by rozptylovala pochybnosti o souladu skutečného právního stavu a stavu evidovaného v katastru nemovitostí. Kdyby postupovali žalovaní v rámci běžné opatrnosti, museli by pochybnosti nabýt; přitom nepochybně postačilo kontaktovat žalobce, a na základě toho by zjistili, že si žalobce činí vlastnický nárok na předmětný pozemek. Odvolací soud tak na základě provedeného hodnocení dokazování uzavřel, že dobrá víra žalovaných byla vyvrácena.
Uvedené závěry odvolacího soudu jsou souladné s judikaturou dovolacího soudu, pročež v dovolacím přezkumu obstojí. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu nijak nezpochybňuje ani polemika žalovaných obsažená v jejich dovolání. Odvolací soud věc řádně posoudil, když v souladu s judikaturou zkoumal rovněž okolnosti faktického stavu předmětného pozemku, přihlédl v poměrech konkrétní věci též k zásadní skutečnosti, že žalovaní dobře znali místní poměry, přesto nevěnovali dostatečnou pozornost ruinám oplocení navazujícím na oplocení pozemků žalobce a nekontaktovali samotného žalobce, ačkoliv to bylo možné v poměrech dané věci požadovat. Dovolací soud proto uzavírá, že závěr odvolacího soudu o tom, že dobrá víra žalovaných byla vyvrácena, není zjevně nepřiměřeným.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 10. října 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu