ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.485.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 485/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce D. L. , zastoupeného Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek domu č. p. 24, ul. Janského 18, 779 00 Olomouc , se sídlem v Olomouci, ul. Janského 424/18, identifikační číslo osoby 25880705, zastoupenému JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostravská 501/16, o zaplacení částky 72 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 20 EC 76/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2015, č. j. 20 EC 76/2012-389, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. 9. 2016, č. j. 75 Co 79/2016-456, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 12. 2015, č. j. 20 EC 76/2012-389, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. 9. 2016, č. j. 75 Co 79/2016-456, se odmítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 179 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. 12. 2015, č. j. 20 EC 76/2012-389 (v pořadí druhým ve věci), uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 72 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a částku 96 098,40 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 9. 2016, č. j. 75 Co 79/2016-456, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok), změnil jej ve výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 90 919,60 Kč (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku soudu prvního stupně, výslovně do všech výroků, podal žalovaný dovolání, v němž co do přípustnosti odkázal na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že „se jedná o otázku hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud a stejně tak i soud prvního stupně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zčásti dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena, zčásti má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zčásti se jedná o porušení ústavně zaručených práv dovolatele“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání jako nepřípustné odmítnout či jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolání je podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách).
Dovolatel v úvodu dovolání obecně vymezuje přípustnost dovolání tak, že „se jedná o otázku hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud a stejně tak i soud prvního stupně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zčásti dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena, zčásti má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zčásti se jedná o porušení ústavně zaručených práv dovolatele“. Takové vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že u každé z otázek může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, které je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Správnost právního posouzení dovolatel zpochybňuje námitkou, že soudy se měly zabývat řádným plněním žalobce i v období před dubnem a květnem 2012, za něž se domáhá zaplacení úplaty. Má za to, že soud se nezabýval jazykovým vyjádřením ujednání o úplatě za provádění smluvené činnosti ani vůlí stran. Nárok na úplatu se podle něj má poměřovat k celému období, kdy žalobce vykonával pro dovolatele činnost na základě uzavřené mandátní smlouvy. Na podporu svých argumentů cituje závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1650/98 (jde o rozsudek ze dne 26. 11. 1998) a sp. zn. 23 Cdo 3404/2008 (jde o rozsudek ze dne 30. 8. 2011), v nichž se Nejvyšší soud vyslovil k pravidlům pro výklad projevu vůle. Tvrdí, že soudy obou stupňů se ve svých závěrech odchýlily od uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nezjišťovaly vůli jednajících stran při podpisu smlouvy a pouze se omezily na samotný text smlouvy. Dovolatel přehlíží, že odvolací soud ujednání o úplatě v mandátní smlouvě podrobil výkladu podle ustanovení §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a odkázal na závěry formulované Nejvyšším soudem k výkladovým pravidlům projevu vůle i v dovolatelem citovaných rozhodnutích. Výkladem příslušných ujednání mandátní smlouvy odvolací soud dospěl k závěru, že úplata za činnost mandatáře byla sjednána jako paušální, neboť jinak by nemohlo dojít k naplnění čl. III. mandátní smlouvy. Uzavřel, že výklad smlouvy v části týkající se cenového ujednání neumožňuje různý výklad, a to s ohledem na konstrukci úplaty za práce spojené s prováděním stavby a práce koordinátora BOZP, jejího účtování a vzniku nároku na její účtování. Dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání není dán, neboť odvolací soud se při výkladu projevu vůle od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil, že žalovaný uplatňoval po žalobci vícero pohledávek v podobě náhrad škod, ač to byla pouze jedna škoda, která měla vícero příčin. Rozporuje závěr odvolacího soudu o neplatnosti obou zápočtů ze dne 10. 7. 2016 a ze dne 29. 7. 2013 a cituje závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu o započtení a jeho náležitostech, a to rozsudků ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1212/2007, ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3787/2011, ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 573/2005, a ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 284/2010. Tvrdí, že dovolatel nemá za žalobcem vícero pohledávek, ale pouze jednu pohledávku z titulu náhrady škody, která vznikla na základě porušení vícero povinností žalobce, jde tedy o tzv. kumulaci příčin, a odvolací soud se podle něj odchýlil od výše uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel se mýlí, protože Nejvyšší soud v jím citovaných rozhodnutích předloženou otázkou neřešil. Odkaz dovolatele na tato rozhodnutí jako na rozhodnutí, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, proto není správný. Pro úplnost lze uvést, že v dovolatelem citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud shrnul podmínky pro započtení pohledávek, včetně možnosti nezaměnitelné identifikace započítávané pohledávky provedené odkazem na listinu, v níž je pohledávka popsána. Odvolací soud správně uzavřel, že z koncepce zápočtu není jasné, která z (dílčích) pohledávek obsažených v celkové pohledávce žalovaného měla zápočtem zaniknout, přičemž na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani odkaz na listinu, v níž měla být celková pohledávka specifikována, neboť tato listina měla blíže specifikovat započítávanou pohledávku a nikoliv určovat, která z jednotlivých pohledávek má zápočtem zaniknout. Od výše uvedené judikatury se odvolací soud závěrem o neurčitosti zápočtu neodchýlil.
Námitkou, že odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 129/06 (jde o nález ze dne 22. 10. 2008), když potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ač měl jiný právní názor než soud prvního stupně a s tímto odlišným názorem neseznámil účastníky řízení před svým rozhodnutím, a žalovaný se k tomuto nemohl vyjádřit, dovolatel uplatňuje vadu řízení, která sama o sobě není způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k její případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) jen v případě přípustného dovolání, což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatele o vadě řízení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené ustanovením §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud procesního pochybení dopustil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Odkazuje-li dovolatel při uplatnění této námitky na rozhodnutí Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Přípustnost dovolání není způsobilá založit výhrada, že odvolací soud se nevypořádal s námitkou dovolatele ohledně uplatnění „škody 2“ a s jejím započtením na nárok žalobce, k níž dovolatel na podporu svých tvrzení cituje závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07. Dovolatel pomíjí, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09).
V rámci „pojednání o neplnění povinností žalobce, legitimním očekávání dovolatele, porušení základních zásad civilního práva žalobcem i soudy“, vedle rozsáhlé polemiky se závěry odvolacího soudu, dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu otázku, zda je za zhotovení stavby bez vad spoluzodpovědný i stavební dozor, která podle něj nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena. Jeho dovolání je v této části vnitřně rozporné, neboť následně cituje závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 792/2008, maje za to, že soudy obou stupňů se ve svých závěrech od citovaného rozhodnutí odchýlily. Dovolatel přehlíží, že odvolací soud se touto otázkou nezabýval, na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Dovolatel má za to, že z obsáhlé judikatury soudů vyšších stupňů plyne, že poškozený, pokud je v dané oblasti neodborníkem, není povinen způsobenou škodu přesně konkretizovat, neboť často jde o velice odborné znalosti, které převážná část investorů a spotřebitelů nemá. Dovolání není ani v této části přípustné, neboť dovolatel ve svém rozsáhlém „pojednání o uplatnění škody dovolatelem, jejím započtení na nárok žalobce a o specifikaci škody znaleckým posudkem“ nevymezil žádnou konkrétní právní otázku, a rovněž zcela rezignoval na vymezení přípustnosti dovolání stran této otázky.
Dovolání žalovaného výslovně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti třetímu výroku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. V tomto směru však dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci. Chybí i údaj, v čem dovolatel v této části spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. které z hledisek stanovených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, a v čem shledává nesprávnost rozhodnutí. Vytčený nedostatek obligatorních náležitostí dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 18. 7. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu