ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1246.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1246/2017-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 11. 2017 o dovolání obviněné A. P. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 7 To 116/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 81/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné A. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 3 T 81/2016, byla obviněná A. P. uznána vinnou přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustila skutkem popsaným tak, že
dne 3. 4. 2014 kolem 15.00 hodin v P., C., ve 2. patře domu u bytu obývaného jejím bývalým manželem M. P., kdy uvedený byt je součástí domu na zmíněné adrese, který náležel do nevypořádaného společného jmění bývalých manželů P., nechala úmyslně vyměnit zámek dveří bytu, a tak M. P. znemožnila tento byt užívat, a to až do 25. 8. 2014, kdy došlo k výkonu nařízeného předběžného opatření Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 18 Nc 1/2014, jímž bylo obviněné A. P. uloženo předat poškozenému M. P. od tohoto bytu klíče a umožnit mu jeho nerušené užívání.
2. Za tento přečin byla obviněná odsouzena podle §208 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 7 To 116/2017, odvolání obviněné podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání obviněné a vyjádření k němu
4. Obviněná podala prostřednictvím obhájce proti uvedenému usnesení odvolacího soudu z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, v němž nejprve stručně zopakovala dosavadní průběh řízení, shrnula učiněná skutková zjištění a konstatovala i některé podle jejího názoru významné mezníky jejího společného soužití s poškozeným, zejména ty, které se vztahovaly k obdobím před a po spáchání trestného činu nebezpečného vyhrožování, jehož se vůči ní dopustil, a za který byl v roce 2012 pravomocně uznán vinným ve věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 2 T 183/2011.
5. Vůči jí za vinu kladenému činu a obsahu přezkoumávaných rozhodnutí obviněná na základě uplatněného dovolacího důvodem vytýkala z důvodu existence opomenutých důkazů a nerespektování principu presumpce neviny nedodržení zásad spravedlivého procesu zakotvených v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“), článku 40 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), a neakceptování §2 odst. 2 tr. ř.
6. K opomenutým důkazům namítla, že ačkoli obhájce ve veřejném zasedání učinil návrhy na doplnění dokazování svědeckými výpověďmi I. P. a policistů přítomných na místě činu dne 3. 4. 2014, odvolací soud se k těmto návrhům v průběhu veřejného zasedání nijak nevyjádřil ani nezaujal žádné stanovisko, proč tyto důkazy neprovedl. Nerozhodl o jejich zamítnutí, ale své postoje k nim zaujal teprve v odůvodnění přezkoumávaného usnesení, kde však uvedl pouze to, že jediným návrhem na doplnění dokazování byl návrh na výslech obviněné, když neshledal důvod pro slyšení dalších osob z důvodů nevýznamných nejasností ohledně událostí po spáchání činu. Uvedeným postupem nebylo o nevyhovění návrhu rozhodnuto odpovídajícím způsobem ani s ohledem na jeho důležitost, protože navrhované svědecké výpovědi by mohly vnést světlo do nejasných částí jinak poměrně podrobně prokázaného skutkového děje. Rovněž doplnění dokazování podle obviněné mohlo pomoci objasnit, zda i po subjektivní stránce naplnila znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byla uznána vinnou, případně zda její jednání vykazuje potřebnou míru společenské škodlivosti. Tyto výpovědi mohly též vyvrátit nebo potvrdit pravdivost tvrzení obviněné, že po incidentu nechala poškozenému na dveřích lísteček se vzkazem, že klíče od nového zámku má v poštovní schránce.
7. Výhrady vztahující se k nerespektování zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo obviněná vyjádřila ve vztahu k tomu, proč byla na místo činu v době jeho spáchání přivolána policie, a soudům vytkla, že tuto okolnost nesprávně vyhodnotily, když nebraly do úvahy, že ke skutkovému průběhu činu mohlo dojít i jinak, než popsal soud prvního stupně ve výroku svého rozsudku. Údajné tvrzení o tom, že poškozený měl mít v bytě zbraně, mohl pronést kdokoli z přítomných. Odvolací soud se však spokojil s takovou verzí skutkového stavu, která je pro obviněnou nejméně příznivá. Právě pro objasnění těchto skutečností navrhovala provést výslech některých svědků. Současně poukázala na výpověď samotného poškozeného, který uvedl, že po zásahu policejních složek byly dveře do bytu poškozeny v důsledku použitého násilí, a tudíž se jeví jako logické, že bylo nutné nainstalovat nový zámek za účelem předejití krádeži věcí z předmětného bytu. Soudy se podle obviněné nezabývaly praktickými okolnostmi, které ji vedly k výměně zámku, a z těchto důvodů jim vytkla, že v případě pochybností o průběhu skutkového děje postupoval by v rozporu se zásadou in dubio pro reo .
8. Obviněná k existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy namítla, že odvolací soud si vybral z možných variant vztahujících se k subjektivní stránce jen jednu alternativu založenou na nepodložených úvahách. Z odůvodnění napadeného usnesení není zřejmé, jak a zda vůbec odvolací soud zavinění obviněné zkoumal, ani to, jak aplikoval hmotněprávní ustanovení §15 až §19 tr. zákoníku. Protože v posuzovaném případě nebylo zavinění náležitě prokázáno, zachyceno a odůvodněno v přezkoumávaných rozhodnutích soudů, jak vyžaduje §125 odst. 1 ve spojení s §138 tr. ř., absence jakéhokoli odůvodnění v tomto směru zakládá nejen vadu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, ale zároveň napadené usnesení činí nepřezkoumatelným, když není zřejmé, na základě jakých zjištění a úvah odvolací soud dospěl k závěru o správnosti úvah soudu prvního stupně o úmyslném zavinění obviněné. Dovolatelka považovala závěry vztahující se k úmyslnému zavinění za nesprávné a důkazně nepodložené, neboť z okolností, za nichž k výměně zámku u bytu poškozeného došlo, zejména z přítomnosti příslušníků Policie České republiky a advokátky Mgr. Zuzany Dygrýnové na místě činu, lze dovodit, že považovala celý akt za zákonný. Za této situace pak mělo být aplikováno ustanovení §19 odst. 1 tr. zákoníku o právním omylu vylučujícím zavinění.
9. Nesprávnost použité právní kvalifikace jí za vinu kladeného činu obviněná odvodila i od nedostatečné společenské škodlivosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Své výhrady založila na srovnání své trestní věci s případem, jenž byl řešen rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 23. 5. 1997, sp. zn. 1 T 358/96, uveřejněným pod č. 8/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. 31 To 511/96, publikovaným v časopise Právní rozhledy, roč. 1997, č. 4. Na základě citovaných rozhodnutí v nyní posuzované trestní věci, v níž byla pachatelem uznána pouze ona, poukázala na to, že na místě činu bylo v inkriminovanou dobu přítomno více osob, a že domnělý zásah do práva k bytu měl spočívat pouze v ojedinělé jednorázové výměně zámku od bytu, jehož účelem nebylo znemožnit přístup poškozenému do jeho bytu, ale zamezit v takovém přístupu cizím, nepovolaným osobám. Zdůrazňovala, že na místě činu byli přítomni příslušníci Policie České republiky a její právní zástupkyně, poškozený obviněnou po předmětné události vůbec nekontaktoval, zámky v domě v minulosti vyměňoval i sám poškozený, a to bez jakéhokoli trestního či jiného postihu. Poukázala i na to, že poškozený byl v minulosti pravomocně odsouzen za trestný čin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil vůči její osobě tím, že ji dlouhou dobu systematicky šikanoval a ponižoval, v důsledku čehož z něj obviněná měla a stále má strach.
10. Ze všech těchto důvodů byl podle obviněné namístě postih podle jiných nežli trestněprávních předpisů, eventuálně bylo možné věc vyřešit soukromoprávní cestou, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení a podle §265m odst. 1 tr. ř. ve spojení s §226 písm. b) tr. ř. jí zprostil obžaloby, neboť žalovaný skutek není trestným činem, eventuálně podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
11. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státní zastupitelství, který zkonstatoval, že dovolání obsahově vychází z odůvodnění dříve podaného odvolání ze dne 27. 1. 2017, když konkrétní pasáže dovolání jsou doslovně shodné s odvoláním, kde měly zde uvedené argumenty odůvodnit absenci znaku předmětné skutkové podstaty přečinu podle §208 odst. 2 tr. zákoníku spočívajícího v „neoprávněném bránění“, kdežto v dovolání je týmž textem odůvodněna absence škodlivosti činu pro společnost ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Za vlastní dovolací argumentaci státní zástupce považoval jen ty námitky, které s odvoláním nekorespondovaly.
12. K opomenutým důkazům konstatoval, že nalézací soud zamítnutí předmětných důkazních návrhů nečinil, neboť dovolatelka ani její obhájce se hlavního líčení nezúčastnili a žádné své důkazní návrhy nepřednesli. Odvolací soud se v rámci svého posouzení zabýval též dostatečností provedeného dokazování a shledal, že doplnění dokazování by nemohlo zvrátit učiněná skutková zjištění a že výslech navrhovaných svědků byl nadbytečný. Státní zástupce s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1388/2012, připomenul, že provádění dokazování je doménou soudu nalézacího, a že odvolací soud nemůže být tím, kdo tuto činnost nahradí. Když bylo hlavní líčení provedeno v nepřítomnosti obviněného, nelze v dalším řízení požadovat po odvolacím soudu, aby přesunul dokazování do svého veřejného zasedání, v němž pro plný rozsah dokazování ani nejsou vytvořeny podmínky. Ze všech uvedených důvodů nebyly postupem nalézacího ani odvolacího soudu žádné důkazy opomenuty a ani porušeny základní postuláty spravedlivého procesu, a tudíž v této části neodpovídá dovolání uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť obsahuje pouze námitky procesní.
13. K nerespektování presumpce neviny a zásady in dubio pro reo s odkazem na dostupnou judikaturu státní zástupce uvedl, že i zde se jedná o pojmy procesního práva, nikoliv hmotněprávní, a proto nebyly naplněny podmínky §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K námitkám o extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním upozornil, že obviněná v dovolání ani neuvedla, v čem shledávala jejich hodnocení nesmyslným a v čem by měl spočívat uvedený „extrémní rozpor“, s tím, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby domýšlel dovolací argumentaci obviněného (srov. jeho usnesení ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 263/2014), přičemž rozšiřovat či měnit rozsah dovolání obviněného nesmí ani státní zástupce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 251/2003).
14. Ohledně nedodržení zásad subsidiarity trestní represe státní zástupce zdůraznil její hmotněprávní povahu, a proto z hlediska principů vyjádřených v §12 odst. 2 tr. zákoníku posuzoval povahu činu obviněné (nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 960/2015), které jsou však založeny na jiném obsahu, než o který jde v přezkoumávané věci, s níž nekorespondují ani rozhodnutí Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 23. 5. 1997, sp. zn. 1 T 358/96, publikované pod č. 8/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které zmiňovala obviněná. Rovněž rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. 31 To 511/96, nepokládal státní zástupce pro jeho specifičnost a tehdejší odlišnou právní úpravu za použitelné. Poukázal na současnou judikatorní praxi, konkrétně na nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, uveřejněný pod č. 16/2011 ve svazku č. 60/2011 Sb. nál. a usn. ÚS na str. 171, jež se vymezuje k podmínkám aplikace zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio . Obdobně poukázal i na další rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebo na nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04, které však nepovažoval za srovnatelné s okolnostmi, které byly v přezkoumávané věci zjištěny. Čin obviněné, tak jak je popsán v rozsudku nalézacího soudu, však žádné výjimečné znaky nemá, když se neoprávněné bránění oprávněné osobě v užívání bytu, jež bylo absolutní (výměna zámku) a trvalo po ne zcela přechodnou dobu více než čtyř měsíců, přičemž ani v souběžně vedeném občanskoprávním řízení není vlastnictví poškozeného ani jeho užívací právo zpochybňováno. Odkázal na odůvodnění odvolacího soudu, a jelikož nic nenasvědčuje tomu, že by mělo být užito ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, posouzení skutku jako přečinu podle §208 odst. 2 tr. zákoníku shledal správným, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. pro jeho zjevnou neopodstatněnost odmítl.
15. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněné k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do okamžiku konání neveřejného zasedání o dovolání neobdržel.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve podané dovolání přezkoumal z hledisek dodržení základních formálních podmínek a shledal, že je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde tak lze učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Při splnění těchto kritérií Nejvyšší soud posuzoval, zda důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na němž je dovolání obviněné založeno, koresponduje s podmínkami pro něj zákonem vymezenými, protože napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející je možné podrobit věcnému přezkoumání jen na podkladě dovolání, které je relevantním způsobem opřeno o některý ze zákonem v §265b tr. ř. taxativně stanovených důvodů.
17. Dovolání lze podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze zásadně vytýkat vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
18. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
19. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. V takovém případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných principů zásadně představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
IV. K námitkám proti skutkovým zjištěním soudů
20. Z obsahu podaného dovolání plyne, že obviněná shora vymezená kritéria důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dodržela jen částečně výhradami směřujícími proti nesprávnosti použité právní kvalifikace z důvodu nedostatku subjektivní stránky a tvrzením, že jde o čin, za který pro nedostatek společenské škodlivosti z hlediska zásady subsidiarity represe odpovědnost podle trestního práva nelze uplatnit.
21. Pokud však obviněná v dovolání vytýkala nerespektování zásady presumpce neviny a z ní plynoucího principu in dubio pro reo, brojila proti skutku, jak byl soudy zjištěn a popsán, a sama uváděla skutkové okolnosti jinak, než je soudy objasnily výsledky provedeného dokazování, nebo zpochybňovala věrohodnost výpovědi poškozeného, a na základě toho tvrdila, že soudy postupovaly v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Vznesla tak námitky, které na označený dovolací důvod z obecně zákonem vymezených hledisek nedopadají, protože jde o výhrady proti procesnímu postupu, jimiž se Nejvyšší soud zásadně nemůže zabývat [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Posouzení takových námitek je však nutné proto, aby bylo možné vyloučit porušení pravidel spravedlivého procesu a posoudit, zda skutková zjištění, jak je soudy vymezily, nejsou zatížena extrémními rozpory při prováděném dokazování.
22. Z těchto důvodů Nejvyšší soud zkoumal dovoláním napadená rozhodnutí v návaznosti na obsah připojeného spisového materiálu a shledal, že soudy se již i dříve obviněnou namítanými skutečnostmi zabývaly. Zejména soud prvního stupně vyslechl obviněnou, poškozeného a provedl i listinné důkazy, z nichž zjišťoval poměry obviněné i jejího manžela, jakož i vztahy, které mezi nimi panovaly. Pro své skutkové závěry vycházel především z úředních záznamů Policie České republiky a fotografií pořízených na místě činu, ze sdělení svědka Ž. B. z dne 5. 3. 2016, z oddacího listu obviněné a poškozeného, kupní smlouvy na předmětný bytový dům z 23. 12. 1997, z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 5 C 112/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 30 Co 440/2011, o rozvodu manželství obviněné a poškozeného, z předběžného opatření vydaného Obvodním soudem pro Prahu 9 dne 14. 4. 2014 a 26. 5. 2014, sp. zn. 18 Nc 1/2014, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2014, sp. zn. 18 Co 259/2014, jímž byla obviněné uložena povinnost vrátit poškozenému klíče od předmětného bytu, z pověření soudního exekutora Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. 6. 2014, sp. zn. 27 EXE 951/2014, i požadavku na vykonavatele exekutorského úřadu Praha 9 sp. zn. 85 EX 6834/14, a dále z výpisu z Rejstříku trestů poškozeného a z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 2 T 183/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 12 To 361/2012, jímž byl poškozený pravomocně odsouzen pro přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Těmito důkazy vzal soud prvního stupně za prokázané, že skutek se odehrál tak, jak bylo ve skutkové větě výroku o vině jeho rozsudku popsáno a že bytový dům na adrese P., C., spadá do společného jmění manželů (dříve bezpodílové spoluvlastnictví), což vyplývá i z žaloby na vypořádání společného jmění manželů ze dne 14. 1. 2015, v níž ani obviněná tuto skutečnost nikterak nevytýkala. Stejný závěr pramení i z předběžného opatření vydaného Obvodním soudem pro Prahu 9 ze dne 14. 4. 2014, přičemž je nepochybné, že poškozený uvedený byt v tomto domě od svého vykázání ze společného obydlí na adrese S. v dubnu 2011, minimálně do dne 3. 4. 2014 také skutečně k bydlení užíval. Soud posuzoval rovněž věrohodnost poškozeného, jehož výpověď shledal s poukazem na provedené důkazy za věrohodnou a nevzbuzující pochybnosti. Současně uzavřel, že byl-li poškozený dne 3. 4. 2014 z iniciativy obviněné z předmětného bytu vykázán, a výměnou klíčů mu bylo znemožněno vykonávat svá práva spoluvlastníka k tomuto bytu, stalo se tak neoprávněně. Obhajobu obviněné založenou na tvrzení, že na dveřích předmětného bytu zanechala poškozenému vzkaz o tom, kde klíče od nového zámku k bytu může najít, soud shledal účelovou, a nevěrohodnou, protože nebyla podložena dalšími důkazy (srov. strany 2 až 5 rozsudku soudu prvního stupně).
23. Odvolací soud z podnětu odvolání obviněné zkoumal rozsudek soudu prvního stupně z hlediska jí vytýkaných nedostatků a neopomenul reagovat na výhrady vztahující se k jejím důkazním návrhům učiněným již v přípravném řízení, k nimž konstatoval, že tyto se sice vztahovaly k předmětu trestního stíhání a bylo proto nutné zvážit jejich provedení, ale soud prvního stupně tyto své povinnosti splnil a rozvedl, proč shledal provedení navrhovaných důkazů nadbytečným. Odvolací soud umožnil obviněné, která nebyla přítomna při hlavním líčení, se k věci osobně vyjádřit ve veřejném zasedání. I když oproti své výpovědi z přípravného řízení uvedla některé nové skutečnosti, tyto nemohly přinést zvrat v podobě zpochybnění dosud učiněných skutkových zjištění. Návrh na její slyšení byl přitom jediným důkazním návrhem obhajoby v odvolacím řízení a odvolací soud mu v plném rozsahu vyhověl. Protože odvolací soud ani po doplnění dokazování neshledal žádné nelogičnosti a nesprávnosti v hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně, plně odkázal na odůvodnění jeho rozsudku a na argumentaci v něm použitou s tím, že odsouzení obviněné bylo vedle dalších ve věci provedených důkazů částečně založeno i na jejích vlastních skutkových tvrzeních (srov. strany 3 až 8 usnesení odvolacího soudu).
24. Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů se věcí ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. zabývaly a posuzovaly a hodnotily ve věci provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.) se zaměřením na objasnění obviněnou uplatňovaných výhrad a důkazních návrhů, proto konstatuje, že přezkoumávaná rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna a reagují na zásadní výhrady obviněné vznášené v předchozích stadiích trestního řízení. Nejednalo se o žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ani o nedostatky namítané v dovolání, ale ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která by v žádném smyslu nevyplývala z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Nejde ani o tzv. opomenuté důkazy, protože veškeré důkazní prostředky, které soud prvního stupně prováděl s nutnou pečlivostí, a když návrhům obviněné na doplnění dokazování pro jejich nadbytečnost nevyhověl, ačkoli sám v odůvodnění svého rozsudku tento svůj postup nezdůvodnil, učinil tak za něj odvolací soud. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09 (N 133/66 SbNU 77)].
25. Jelikož soudy všem svým povinnostem dostály, nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje plynoucí zejména z drobných nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely.
26. Soudy rovněž měly na zřeteli, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod. provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé, přičemž právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15], čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Obecné soudy nejsou povinny provádět všechny navrhované důkazy, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět. Z hlediska ústavněprávního přezkumu bylo významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09 (N 133/66 SbNU 77)], jak je tomu i v nyní posuzované věci.
27. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal v řízení, které předcházelo vydání přezkoumávaných rozhodnutí, porušení zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ani §125, resp. §134 tr. ř., a tudíž nebyly porušeny ani žádné zásady související se spravedlivým procesem, jak je zakotven v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
28. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností a opatřené důkazy vinu v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, 6 tr. ř. Je patrné, že soudy pečlivě zhodnotily všechny okolnosti, za kterých k činu došlo [srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
29. Nejvyšší soud přihlížel i k tomu, že obecným soudům musí být dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jejž má na mysli ustanovení článku 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Měl na paměti i to, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí soudy vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/2012).
30. Pro úplnost lze jen zmínit, že ve skutkových zjištěních nejsou vady, jež obviněná v dovolání vytýkala, protože skutečnosti, o něž se opírala, nevyplynuly z výsledků provedeného dokazování, jak tvrdila. Je tudíž zjevné, že vystavěla své jiné skutkové závěry o průběhu skutku na skutečnostech prezentovaných vlastním způsobem, bez potřebného podkladu ve výsledcích provedeného dokazování. Tyto výhrady uplatnila nejen mimo jí označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i jakýkoli jiný z dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř., a tudíž v této části zákonným podmínkám pro řádné uplatnění dovolání nedostála. Nejvyšší soud tudíž mohl na základě zjištěného a ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně popsaného skutkového stavu posuzovat důvodnost relevantně podaných dovolacích námitek obviněné.
V. Posouzení subjektivní stránky
31. Obviněná v dovolání vytýkala, že v činu, jenž jí je kladen za vinu, nebyly naplněny znaky přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku, a proto je třeba uvést, že se ho dopustí ten, kdo neoprávněně brání oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru. Oprávněnou osobou je především vlastník domu, bytu nebo nebytového prostoru, pokud je zároveň jeho uživatelem [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. IV. ÚS 482/2000 (N 182/20 SbNU 273)]. Jeho oprávnění věc užívat vyplývá z jeho vlastnického práva. Po rozvodu manželství je ve smyslu §208 odst. 2 tr. zákoníku oprávněnou osobou k užívání rodinného domu, jež je ve výlučném vlastnictví jednoho z bývalých manželů, i ten rozvedený manžel, který má s přihlédnutím k §3 občanského zákoníku a v důsledku analogického použití §712 občanského zákoníku ve spojení s §853 občanského zákoníku nárok na přidělení náhradního bytu. Takovou oprávněnou osobou je až do přidělení náhradního bytu, popř. do okamžiku, kdy od jeho přidělení upustí a z rodinného domu se odstěhuje [např. proto, že získá jiný byt; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 1997, sp. zn. 2 Tzn 207/96 (uveřejněný pod č. 49/1997-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Osobou oprávněnou užívat byt je i bývalý manžel, kterému sice rozvodem zaniklo právo společného nájmu bytu, ale s ohledem na §712 odst. 6 občanského zákoníku není povinen se z bytu vystěhovat a byt vyklidit, pokud pro něj není zajištěna odpovídající bytová náhrada (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2042).
32. Neoprávněným bráněním v užívání bytu se rozumí jakýkoli neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který jí znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem byt užívat, tj. znemožňování vstupu do bytu výměnou zámku, zabraňování v přípravě pokrmů, praní prádla apod. [srov. rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 23. 5. 1997, sp. zn. 1 T 358/96 (uveřejněný pod č. 8/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Za bránění v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru je třeba považovat i jakékoli další neoprávněné a podstatné rušení výkonu užívacího práva oprávněné osoby, např. znemožnění přístupu do domu, bytu, nebytového prostoru uzamčením nebo jiným uzavřením, a to i třeba za pomoci ostrahy bezpečnostní agenturou, dále takové zásahy do užívacího práva nebo přímo do nemovitosti, které znemožňují nebo podstatně narušují výkon užívacího práva, jako jsou svévolné přerušení dodávky elektrického proudu nebo plynu, odstranění dveří, oken, probourání zdí, střechy, stropů apod. Jestliže pachatel trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku jednorázovým úkonem znemožní do budoucna řádné užívání bytu jeho oprávněným nájemcem (např. odpojí přívod tepla a teplé vody) a takový protiprávní stav zaviněně udržuje, pak je uvedený trestný čin páchán po celou dobu, po kterou pachatel úmyslně udržuje tento stav [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1164/2006 (uveřejněné pod č. TR NS 30/2006-T 941 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
33. K námitce, že nebyla naplněna subjektivní stránka u trestného činu, jenž je obviněné kladen za vinu, je třeba uvést, že tato skutková podstata vyžaduje úmyslné zavinění ve smyslu §15 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Zásadně přitom postačí zavinění v úmyslu nepřímém.
34. Soudy dosud činné se zaviněním obviněné zabývaly a dospěly k závěru, že se uvedeného přečinu dopustila minimálně v nepřímém úmyslu. Úvahy odvolacího soudu v odůvodnění přezkoumávaného usnesení, že v jednání obviněné by bylo možné spatřovat i úmysl přímý (srov. strany 5 a 6 rozsudku soudu prvního stupně a strany 6 až 9 usnesení odvolacího soudu), vyznívají k tíži obviněné, což při neexistenci odvolání v její neprospěch by bylo v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius (srov. §259 odst. 4 a §265p odst. 1 tr. ř.). Proto Nejvyšší soud vycházel ze závěru o tom, že obviněná jednala v nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jak shledal soud prvního stupně, a lze jen poznamenat, že v této souvislosti bylo rozhodující i to, že obviněná činila kroky směřující ke zrušení povolení k trvalému pobytu poškozeného na území České republiky.
35. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů považoval závěry soudů nižších stupňů o tom, že obviněná se dopustila uvedeného trestného činu úmyslně, za správné, neboť s ohledem na okolnosti činu, za nich k němu došlo, věděla, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem, konkrétně zájem na ochraně nerušeného užívání bytu jeho oprávněným uživatelem – poškozeným, a pro případ, že takové porušení způsobí, byla s tím srozuměna, a tedy se popsaného jednání dopustila minimálně ve formě nepřímého úmyslu [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Naplněny byly proto nejen po objektivní, ale i po subjektivní stránce znaky přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku.
VI. Posouzení subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku
36. K výhradě obviněné o nedostatku společenské škodlivosti jí za vinu kladeného činu, je z hlediska principu subsidiarity trestní represe a ultima ratio třeba připomenout, že soudy uvedený materiální korektiv nepominuly a trestnost činu obviněné zkoumaly i s ohledem na intenzitu jejího jednání, přičemž důvodně považovaly čin obviněné za trestný čin i z hlediska zásad zakotvených v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
37. V této souvislosti soudy kladly důraz na to, že protiprávní stav nebyl obviněnou odstraněn dobrovolně, nýbrž její jednání vedoucí ke zpřístupnění bytu a obnovení užívacích, potažmo i vlastnických práv poškozeného, bylo vynuceno soudní mocí, konkrétně nařízením výkonu předběžného opatření Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 18 Nc 1/2014, jímž bylo obviněné nařízeno předat poškozenému M. P. klíče od bytu a umožnit mu jeho nerušené užívání, a to přesto, že jí bylo po celou dobu zřejmé, že nejen předmětný byt, ale celý dům je součástí v té době nevypořádaného společného jmění manželů (žaloba na jeho vypořádání byla podána k soudu až dne 14. 1. 2015, tedy pět měsíců po ukončení popsaného protiprávního jednání). Poškozený k bytu měl stejná práva a povinnosti jako obviněná, která mu užívání předmětného bytu na dlouhou dobu přímo znemožnila, a to v situaci, kdy neměl jinou možnost bydlení. Její jednání zapadlo do jejich dlouhodobě konfliktního vztahu, který už v minulosti vyústil v pravomocné odsouzení poškozeného a jeho vykázání ze společně obývaného domu, v důsledku čehož se poškozený v dubnu 2011 přestěhoval do bytu v domě na ulici C. v P. Pokud mu posléze v dubnu 2014 obviněná svévolně zabránila v užívání tohoto bytu výměnou zámků na dobu více než čtyř měsíců, toto její jednání svědčí o vyšší škodlivosti, která zapadá do závažnosti jiných v praxi postihovaných činů podle §208 odst. 2 tr. zákoníku (srov. stranu 6 rozsudku soudu prvního stupně a strany 8 až 9 usnesení odvolacího soudu).
38. Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožnil, neboť soudy na základě všech posuzovaných okolností správně dovodily nutnost uplatnění trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku) vůči obviněné. I když šlo mezi manželi o rozbroje pramenící z předešlého rozvodového řízení a je z nich patrný manželský spor, není možné v něm shledávat jen prvky občanskoprávní či rodinněprávní, neboť i když v nich má předmětný čin svou příčinu, dostal se svou intenzitou mimo obvyklé případy manželských neshod (viz rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 2 T 183/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 12 To 361/2012).
39. S ohledem na skutková zjištění, která soudy vzaly za prokázaná, a formální znaky přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru, bylo prokázáno, že obviněná narušila objekt trestného činu podle §208 odst. 2 tr. zákoníku, jímž je zájem na ochraně nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru oprávněnou osobou, potažmo až základní právo na vlastnictví a jeho pokojné využívání zakotvené v článku 11 Listiny základních práv a svobod, [viz odůvodnění Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2013)].
40. V této trestní věci je pro závěr o vyšší společenské škodlivosti rozhodná mimo jiných uvedených okolností i doba, po niž obviněná udržovala protiprávní stav (srov. přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1038/2014). Všechny tyto skutečnosti svědčí pro závěr, že šlo o přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku (§12 odst. 2 tr. zákonoku).
VII. Závěr
41. Nejvyšší soud na základě všech uvedených skutečností shledal dovolání obviněné zčásti stojícími mimo označený, ale i jakýkoli jiný dovolací důvod, zčásti pak nedůvodnými, a protože mohl své závěry učinit jen na základě obsahu spisu a napadených rozhodnutí, z nichž je zřejmé, že se soudy se všemi pro spravedlivé rozhodnutí významnými skutečnostmi v potřebné míře vypořádaly, dovolání obviněné jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 11. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu