ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.499.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 499/2017-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2017 o dovolání obviněného P. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 5 To 79/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 38/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 6 T 38/2014, byl obviněný P. K. uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 3. 12. 2013 v době od 9.10 do 9.15 hod. v P., ulici P. před domem přicházel ke zde zaparkovanému vozidlu WV Passat modré barvy, které stálo v zákazu zastavení (resp. dodatkové tabulky B a 15 minut pro zásobování) a v jehož blízkosti stál poškozený strážník Městské policie Praha 1, R. K. a sdělil obviněnému, aby nikam nechodil, že ještě nedořešili přestupek, toto však obviněný ignoroval, do uvedeného vozidla nasedl a nastartoval, a když chtěl z místa odjet, byl vyzván poškozeným, který byl v tu dobu na úrovni levých předních dveří řidiče, aby setrval na místě a nikam neodjížděl a aby předložil doklady k prokázání své totožnosti, přičemž obviněný výzvy neuposlechl, vytočil kola vozidla vlevo, a přestože věděl, že se poškozený nachází v těsné blízkosti vozidla, se s vozidlem prudce rozjel, a poškozený tak nestačil od vozidla uskočit, a aby jej obviněný vozidlem nesrazil a z obavy z pádu pod kola vozidla se zachytil střešní lišty, a následně, i přestože obviněný věděl, že poškozený se uvedeného vozidla drží, pokračoval v prudké jízdě několik metrů směrem do ulice J., přičemž během jízdy byl neustále poškozeným vyzýván, aby vozidlo zastavil, na což nereagoval, a proto poškozený použil hrozbu střelnou zbraní, následně obviněný zastavil, neboť mu cestu zablokoval jiný automobil, přičemž po zastavení vozidla byl na místě přítomen svědek K. S., který měl celou situaci natáčet na svůj mobilní telefon, jehož přítomní strážníci Městské policie hlavního města Prahy vyzvali k předložení dokladů, což několikrát odmítl, čehož využil obviněný a z místa činu ujel, přičemž způsobil poškozenému strážníkovi R. K. zhmoždění dolní končetiny, které si vyžádalo lékařské ošetření a následnou pracovní neschopnost.
2. Za tento zločin byl obviněný podle §325 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, pobočce Praha 10 (dále jen „Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra“) na náhradě škody částku 1.427 Kč a poškozenému Hlavnímu městu Praha, Městské policii hl. m. Prahy se sídlem Praha 10, Korunní č. p. 98 (dále jen „Hlavní město Praha“ či „Městská policie hl. m. Prahy“) částku 3.858 Kč.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 5 To 79/2016, odvolání podaná proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně obviněným a státním zástupcem v neprospěch obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal, že v písemném vyhotovení o zamítnutí odvolání bylo namísto jeho správného křestního jména „P.“, uvedeno nesprávně „J.“, což je jméno jeho bratra, a tedy odvolací soud pochybil, protože obviněnému není jasné, zda rozhodoval o jeho odvolání. Tuto výhradu obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. s tím, že nepodával návrh na opravu uvedené vady, protože jde o rozpor v podstatné skutečnosti, a rozhodnutí odvolacího soudu je v této části nedostatečné.
5. Za vadu spadající pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný označil postup předsedkyně senátu soudu prvního stupně při vyhlašování rozsudku, neboť neuvedla (nepopsala vlastními slovy) výslovně skutek, pro který byl obviněný senátem Obvodního soudu pro Prahu 1 uznán vinným, ale na místo toho, aby ho celý konstatovala, jen odkázala na jeho znění v obžalobě se slovy „soud uznává obviněného vinným ze skutku, jak je popsán v obžalobě“. Obviněnému byl tento odkaz nesrozumitelný, neboť obžaloba Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 26. 3. 2014 byla čtena při hlavním líčení dne 23. 6. 2014, a pokud odsuzující rozsudek byl vyhlášen až dne 28. 1. 2015, tak dovolatel si již text obžaloby nepamatoval. Podle obviněného tak byl uznán vinným skutkem, který nebyl vyhlášen. Tuto vadu k odvolání nenapravil ani odvolací soud, u něhož obviněný navrhoval, aby provedl důkaz o vadném vyhlášení rozsudku, čemuž nebylo vyhověno. Odvolací soud tedy nemohl učinit spolehlivé zjištění, jak předsedkyně senátu soudu prvního stupně rozsudek vyhlásila a zdůvodnila. Obviněný se nespokojil s tím, že odvolací soud pouze navrhl nalézacímu soudu, aby dodatečně rozsudek řádně vyhlásil, na což nebylo reagováno.
6. Námitkami podřazenými pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zásadně tvrdil, že čin, jenž mu je kladen za vinu, nespáchal, jelikož jeho jednání nesměřovalo proti osobě, která by požívala ochrany úřední osoby, protože poškozený R. K. jako strážník obecní policie nevystupoval v tomto postavení, neboť obviněného pouze neformálně oslovil na ulici a nebylo prokázáno, že by obviněný takové oslovení mohl ve vozidle slyšet. Obviněný poukázal i na to, že podle fotografií získaných obhájcem od novinářů televize Nova, jež soud odmítl provést, bylo zřejmé, že poškozený nebyl řádně ustrojen jako strážník obecní policie, a nemohl příslušnost k tomuto orgánu prokázat ani stejnokrojem. Jestliže obviněný svou příslušnost k obecní policii neprojevil ani verbálně, nemohl požívat ochrany úřední osoby.
7. K náležitostem uniformy poškozeného jako strážníka městské policie obviněný uvedl, že v době, kdy se měl skutek udát, neměl povinné náležitosti stejnokroje v podobě šachovnicové pásky na oděvu a na pokrývce hlavy a služební odznak neměl v úrovni prsou. Příslušnost k obecní policii neprokázal ani slovně „městská policie“, případně „obecní policie“, ani průkazem, a nepoužil odpovídající výzvy „Jménem zákona“. Postupoval tak v rozporu s ustanoveními §7 odst. 3, 4 a §9 odst. 3 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii (dále jen „zákon č. 553/1991 Sb.“). Obviněný též upozornil na rozpor s ustanoveními §14 odst. 1, 2, 4, 5 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 418/2008 Sb., kterou se provádí zákon o obecní policii (dále jen „vyhláška č. 418/2008 Sb.“). Soudy v této souvislosti nedůvodně odmítly vyhovět jeho požadavku na vyžádání vyhlášky hlavního města Prahy č. 44/1999 Sb. hl. m. Prahy, jakož i provedení dalších důkazů, jež podle obviněného dokladovaly nedostatečnost ústroje. Rovněž dostatečně neodůvodnily, proč tak postupovaly. Obviněný v tomto postupu soudů spatřoval porušení zásad spravedlivého procesu.
8. Soudy podle obviněného řádně nezkoumaly věrohodnost poškozeného R. K., jemuž nedůvodně uvěřily, že měl na sobě řádnou uniformu, ač tomu tak nebylo, a že v pachateli poznal obviněného. Tyto závěry nejsou podle obviněného v souladu s obsahem provedených důkazů, a navíc poznání obviněného proběhlo nesprávně až v soudní síni. Poukazoval i na slovní vyjádření státní zástupkyně u hlavního líčení, která bezdůvodně verbálně napadala obhájce prostřednictvím nepravdivých a dehonestujících tvrzení, jimiž se obhájce cítil být zastrašován, jimž předsedkyně senátu nečinně přehlížela, ač měla rozhodnout o vyloučení této státní zástupkyně z úkonu trestního řízení.
9. Výrok o povinnosti uhradit škodu obviněný shledal nepřezkoumatelným, jelikož nebyl řádně odůvodněn. Soudy neuvedly, na základě jakých konkrétních důkazů a kterých zákonných ustanovení a právních předpisů rozhodly, že šlo o nárok na náhradu škody. Kromě toho obviněný výroku o náhradě škody vytýkal, že jemu stanovená povinnost v celkové výši 5.285 Kč byla za poranění, u nichž nebylo prokázáno, že vznikla v důsledku příčinné souvislosti s jeho jednáním. Závěr o tom, že zranění kolene poškozený utrpěl v souvislosti s jednáním obviněného, nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování, zejména ve znaleckém posudku. Jestliže si poškozený způsobil újmu na zdraví sám tím, že dobrovolně naskočil na vozidlo obviněného, zvolil chování, které nebylo nutné ani nevyhnutelné, neboť jako strážník nebyl ani povinen vozidlo tímto způsobem zastavovat.
10. V dovolání obviněný rovněž namítal nedůstojnost soudního řízení, neboť civilní oblečení členů senátu bylo během hlavního líčení zřetelně vidět i přes talár. Nespokojil se také se závěry o skutkovém ději, neboť ten neměl oporu v provedených důkazech, v řízení nebyl proveden důkaz o tom, že by se prudce rozjel proti poškozenému. Odvolací soud, když provedl poradu a zamítl navrhované důkazy, vyhlásil překvapivý rozsudek.
11. V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 5 To 79/2016, podle §265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. aby Městskému soudu v Praze přikázal v rozsahu zrušení věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
12. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která zmínila obdobnost námitek obviněného s těmi, jež uvedl v odvolání, a byly součástí jeho obhajoby od samého počátku trestního řízení, a poukázala na to, že se jimi zabývaly oba soudy. K výhradě obviněného proti naplnění znaku trestného činu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku poukázala na obsah videozáznamu, podle něhož oba strážnici na místě přítomní byli v obvyklých černých uniformách označených velkým nápisem „Městská policie“ a odznakem města Prahy na rukávech. Oba rovněž stáli u vozidla označeného nápisem „Městská policie“. Skutečnost, že na uniformách neměli obviněným namítanou šachovnici, nepovažovala za podstatnou. Ostatní výtky, jež obviněný v dovolání uplatňoval, nebylo možné pod dovolací důvod podřadit, protože jimi obviněný zásadně vytýkal formální pochybení v označení křestního jména obviněného, k čemuž poznamenala, že toto pochybení bude třeba napravit opravným usnesením odvolacího soudu. Námitky vztahující se k vyhlašování rozsudku soudem prvního stupně považovala za zcela formální a nedopadající jakýkoliv důvod dovolání ve smyslu §265b tr. ř. Protože považovala dovolání za neopodstatněné, navrhla, aby ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
13. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obhájci obviněného, z jehož strany neobdržel Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání jakoukoliv reakci.
III. K přípustnosti dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zjistil, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
15. Na podkladě uplatněných námitek Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř., podle nichž bylo podáno, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů v §265b odst. 1, 2 tr. ř. může být napadené rozhodnutí podrobeno věcnému přezkumu, protože dovolání nelze podávat z jiných než takto stanovených důvodů.
IV. K námitkám obviněného
a) K výhradám podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., slouží k nápravě vad rozhodnutí, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Toto zákonné ustanovení vyjadřuje požadavek, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je uveden v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
17. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
18. Zmíněná pravidla pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. O takovou výjimku se jedná jen při posuzování existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
19. Posoudí-li se obsah podaného dovolání obviněného, je zřejmé, že většinou výhrad, jimiž brojil proti napadeným rozhodnutím, vytýkal vady v procesním postupu, což jsou argumenty, které nemají hmotněprávní povahu a důvod pro dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují, což by obecně značilo, že by nebylo povinností Nejvyššího soudu obsahovou správnost těchto výhrad přezkoumávat. Mezi taková tvrzení patří mimo jiné i námitka obviněného o chování státní zástupkyně JUDr. Zuzany Benešové, která údajně obviněného slovně v průběhu hlavního líčení napadla prohlášením, že lže, a to vše za pasivního přihlížení předsedkyně senátu, což je výhrada, která se vůbec neslučuje s uvedeným dovolacím důvodem, ale nekoresponduje ani s žádným z důvodů podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. Navíc se jedná jen o neobjektivní vyjádření vlastních názorů obviněného, které nemají v obsahu spisu oporu. Obdobně je tomu i u námitky o nevhodnosti prosvítajícího oblečení přes soudcovský talár u členů senátu rozhodujícího v prvním stupni. K tomu Nejvyšší soud nad nezbytný rámec připomíná, že tutéž námitku řešil Ústavní soud k ústavní stížnosti obviněného v usnesení ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 525/16, tak, že stížnost obviněného odmítl na podkladě konstatování, podle kterého neshledal v postupu předsedkyně senátu nebo senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 porušení některého ze základních práv obviněného (č. l. 605 až 607).
20. Vzhledem k tomu, že obviněný všechny své výhrady spojil s nedostatky, které podle něj spočívaly v porušení zásad spravedlivého procesu, Nejvyšší soud posuzoval, zda se soudy především při provádění dokazování dopustily extrémních vad, které jim obviněný přisuzoval. Z obsahu spisu v této souvislosti shledal, že pokud obviněný soudům vytýkal nesprávnost skutkových závěrů, zejména, že jemu za vinu kladený skutek nebyl jednoznačně správně objasněn, neboť se nestal tak, jak ho soudy popsaly, nebo tvrdil, že ve věci nebyl proveden důkaz, který by ho z jeho spáchání usvědčoval, či zpochybňoval věrohodnost svědecké výpovědi poškozeného, takové vady Nejvyšší soud v přezkoumávané věci nezjistil.
21. Pokud měl obviněný za to, že soudy řádně nehodnotily výpověď poškozeného R. K., resp. ji posuzovaly v jeho neprospěch, anebo jestliže tvrdil, že je v rozporu se zákonem, a že soudy neprovedly potřebné dokazování, o takové vady se v přezkoumávané věci nejedná. Je třeba předeslat, že soudy obou stupňů se s obdobnými námitkami obviněného vypořádávaly, a jen ve stručnosti lze konstatovat, že zejména soud prvního stupně vyhodnotil všechny provedené důkazy a postupoval přitom v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. Pro přehlednost Nejvyšší soud poukazuje na to, že soud prvního stupně provedl nejen výslech poškozeného R. K., jehož věrohodnost zkoumal na podkladě dalších ve věci provedených důkazů, jež vzájemně posuzoval, ale i porovnával, do jaké míry spolu korespondují. Provedl i svědecké výpovědi a řadu dalších ve věci zajištěných listinných důkazů (srov. např. znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, záznam o úrazu, potvrzení o pracovní neschopnosti, fotodokumentaci). Podrobně se soud prvního stupně s rozsahem provedeného dokazování a jeho výsledky vypořádal na straně 9 až 11 přezkoumávaného rozsudku. Soud neopomněl provést ani důkaz kamerovým videozáznamem z předmětného dne na CD. Výpověď poškozeného soud po zhodnocení všech provedených důkazů postupem, v němž nejsou žádné zjevné nedostatky či jiné vady, které by svědčily o nelogičnosti jeho postupu, shledal věrohodnou. Soud poukázal na sled událostí, jež vykrystalizovaly z jednání obviněného, k čemuž lze připomenout svědecké výpovědi svědků J. S., T. K. a také O. Z., V. D. a T. H., jež soud posuzoval postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. Na základě posouzení komplexu všech ve věci se nabízejících důkazů, a to provedených i k návrhu obhajoby, nevzbuzuje závěr soudu prvního stupně, že výpověď a obhajoba obviněného stojí osamoceně a nejsou podpořeny žádným jiným provedeným důkazem, žádné podstatné pochybnosti. Obhajobu obviněného považoval za nevěrohodnou a účelovou, vedenou snahou vyvinit obviněného, a to mimo jiné i proto, že s ohledem na výsledky, které vyplynuly z celkového hodnocení důkazů, jsou listinné důkazy předložené obviněným (skipas, účtenky, pokladní doklady), z nichž mělo být dovozeno, že se obviněný v předmětné době nacházel mimo území České republiky, neobjektivní, protože byly vyvráceny dalšími důkazními prostředky, které obviněným tvrzené skutečnosti nedosvědčily (strana 12 až 14 rozsudku soudu prvního stupně).
22. Soud dokazování zaměřil i na postupy poškozeného a další skutečnosti, které dosvědčovaly, že v době činu vykonával pravomoc strážníka Městské policie hlavního města Prahy, což mimo jiné vyplynulo i z výpovědí svědků J. S. a T. K., a zabýval se i tím, jaké oblečení měl poškozený v době činu na sobě, zda to byl služební oděv strážníka této policie. Jednalo se o kombinézu, a soud zkoumal, zda obsahovala povinné označení strážníka podle zákona č. 553/1991 Sb. a relevantních podzákonných předpisů. K takovému závěru soud dospěl na základě zjištění z provedeného kamerového záznamu (strana 14 až 15 rozsudku soudu prvního stupně).
23. Tento soud též vysvětlil i to, proč a z jakých důvodů zamítl návrhy obhajoby na doplnění dokazování vyžádáním spisového materiálu od Policie České republiky či Městské policie i návrh na opětovné provedení výslechu poškozeného a provedení dalších listinných důkazů. Uvedené důkazy shledal nadbytečnými, bez zásadního významu pro zjištění skutkového stavu věci, takže by neznamenaly změnu zjištěného skutkového stavu. Jestliže obhajoba podávala návrhy na doplnění dokazování i po skončení dokazování či v rámci své závěrečné řeči, neshledal důvody pro postup podle §218 tr. ř., neboť dospěl k závěru, že všechny okolnosti byly objasněny a dalšího dokazování již nebylo třeba (strana 15 až 16 rozsudku soudu prvního stupně).
24. Odvolací soud k podrobným a konkrétním námitkám obviněného uvedeným v odvolání (velmi podobně formulovaným jako je tomu v přezkoumávaném dovolání), jednotlivě podrobně vyjádřil a shledal je nedůvodnými, resp. nepodstatnými. Sám odvolací soud k návrhu obviněného doplnil dokazování o výslech svědka J. K., bratra obviněného, a to zásadně k obhajobě obviněného, aby posoudil podobnost bratrů a vyloučil jejich záměnu, jak se hájil obviněný. Senát sám podobu bratrů posoudil tak, že konstatoval ve vztahu k možnosti záměny mezi bratry rozdíly, které přispěly k potvrzení verze poškozeného R. K. V ostatním se odvolací soud ztotožnil se způsobem, jak soud prvního stupně provedené důkazy hodnotil, i s jeho argumentací. Protože nezjistil žádné nedostatky, které obviněný vytýkal, potvrdil správnost skutkových i právních závěrů učiněných nalézacím soudem (viz strany 6 až 11 přezkoumávaného unesení).
25. Nejvyšší soud k těmto postupům soudů obou stupňů se zřetelem na procesní námitky obviněného, jež posuzoval z hlediska namítaných porušení principů spravedlivého procesu, považuje za nutné uvést, že nezjistil žádné takové vady, které by svědčily o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a na nich založenými skutkovými zjištěními, od nichž se odvíjely právní závěry o naplnění znaků zločinu, jenž byl na jejich podkladě shledán. Odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí i stav provedeného dokazování svědčí o tom, že v nich nejsou nedostatky, neboť oba soudy nižších stupňů věnovaly potřebnou pozornost všem rozhodným okolnostem, zejména požadavkům obviněného, a vypořádávaly se s jeho tvrzeními a na dostatečné úrovni všechny provedené důkazy hodnotily (§2 odst. 6 tr. ř.).
26. Ze všech okolností, které soudy braly na vědomí a které rozvedly v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je zřejmé, že se v potřebné míře zhostily své povinnosti plynoucí z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a to nejen skutkový stav věci řádně a bez pochybností objasňovat, ale i provedené důkazy náležitě v souladu se zásadou volného hodnocení provedených důkazů hodnotit. Jejich procesní postup, který je dostatečně a v souladu s podmínkami §125, resp. §134 tr. ř. vyjádřen v odůvodnění jejich rozhodnutí, je plně v souladu s požadavky kladenými na řádné objasnění věci. Obecné soudy využily plně v souladu se zásadou logiky prostoru pro uvážení, který umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jejž má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09).
27. Jelikož ve věci byl dostatek důkazů a bylo možné se opřít o takové důkazní prostředky, jež dávaly ucelený a vzájemně se podporující obraz o tom, jak se rozhodné skutečnosti v této věci udály, jaké bylo chování obviněného, i to, jak reagovali všichni další aktéři přezkoumávaného činu, nebyl ani prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, na níž obviněný v dovolání rovněž odkazoval. Tento princip nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny , jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely. V posuzované věci na základě provedeného dokazování nebylo možné dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, neboť ta, kterou obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena, a to nikoliv jen jedním důkazem, ale celou skupinou spolu souvisejících a vzájemně se doplňujících důkazních prostředků, jak soudy obou stupňů ve smyslu pravidel stanovených v §125 tr. ř. dostatečně srozumitelně i logicky vysvětlily.
28. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy rovněž měly na zřeteli, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod., provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé, přičemž právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15], což soudy v posuzované věci řádně objasnily, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností.
29. Pro úplnost je třeba rovněž zdůraznit, že v přezkoumávané věci Nejvyšší soud neshledal ani existenci tzv. opomenutých důkazů, na kterou obviněný v dovolání též upozorňoval. Nejvyšší soud již shora poukázal na to, že soud prvního stupně se k důkazním návrhům obhajoby vyjádřil a vysvětlil, proč jim nevyhověl (strana 15 až 16 rozsudku soudu prvního stupně), a obdobně na ně reagoval i odvolací soud, který na straně 8 přezkoumávaného usnesení uvedl mimo jiné i to, že pokud se obviněný domáhal provést důkaz videozáznamem, tak tento důkazy proveden byl, a neshledal důvod pro jeho opětovné provedení, pokud se obviněný neztotožnil s jeho hodnocením soudem prvního stupně. Tato argumentace odvolacího soudu je v souladu s obsahem spisu, z něhož plyne, že soud prvního stupně při hlavním líčení dne 28. 1. 2015 tento důkaz provedl tak, že ho podle §213 odst. 2 tr. ř. promítl (č. l. 287) K tomuto je třeba zmínit, že opomenutým důkazem je zejména takový důkazní návrh, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, eventuálně zcela opomene, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Jiná je ovšem situace u důkazních návrhů, od jejichž provedení si nelze slibovat významnějších zjištění z hlediska viny obviněného. Pravidla spravedlivého procesu nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba [srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95 (N 40/5 SbNU 331), nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000 (N 89/27 SbNU 51) či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 3711/16].
30. Rovněž Nejvyšší soud jen pro úplnost připomíná, že ani podle ustálené judikatury Ústavního soudu obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09 (N 133/66 SbNU 77)].
31. Vzhledem k tomu, že se soudy v této věci návrhy obviněného na doplnění dokazování zabývaly a rovněž vysvětlily, z jakých důvodů je nepovažují za důležité, když navíc ve velké míře žádosti obhajoby na doplnění akceptovaly a plně požadavky obviněného respektovaly, je zřejmé, že byly vedeny snahou pečlivě zjistit skutečný stav věci, a to na podkladě všech ve věci se nabízející důkazních prostředků. Racionalita je v daných souvislostech nezbytnou součástí povinností soudu nést odpovědnost za průběh řízení, které musí vést tak, aby byly dodrženy všechny zásady spravedlivého procesu, a přitom vedlo ke správnému a spravedlivému rozhodnutí, a tedy naplnění účelu trestního řízení v podobě spravedlivého potrestání pachatele a rovněž respektování „fair“ procesu. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 540/03 a nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (uveřejněn pod č. 46 Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu)].
32. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal v řízení, které předcházelo vydání přezkoumávaných rozhodnutí, porušení zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. ani §125 tr. ř., a tudíž nebyly porušeny ani žádné zásady související se spravedlivým procesem, jak je zakotven v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
33. Při těchto závěrech Nejvyšší soud, když nezjistil vady v procesních postupech, s ohledem na výhradu obviněného učiněnou v dovolání o tom, že policista R. K., ve vztahu k němuž se měl činu dopustit, nepožíval v době útoku ochrany úřední osoby. Za zásadní příčinu obviněný označil to, že poškozený nebyl dostatečně správně podle předpisů ustrojen, neboť jeho uniforma, resp. služební stejnokroj, které měl oděn, neobsahovala všechny prvky, které podle právních předpisů má mít. K této jediné hmotněprávní otázce, kterou obviněný uplatnil v souladu s jím označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud přezkoumal, zda je důvodná.
34. Zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, se dopustí ten, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, spáchá-li takový čin se zbraní.
35. Ustanovení §127 odst. 1 tr. zákoníku vyjmenovává osoby, které považuje za osoby úřední a pod písm. e) uvádí i strážníka obecní policie. Výkonem pravomoci se obecně rozumí zejména rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 1972, sp. zn. 4 To 47/71 (uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 48/1972) či stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 1979 (uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 19/1981)]. Je v něm vždy obsažen prvek moci a prvek rozhodování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 371/99 (uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49/2000)]. Pokud měl v této trestní věci obviněný za to, že poškozený R. K. byl jako strážník oblečen v rozporu se zákonem č. 553/1991 Sb., neboť jeho služební stejnokroj neobsahoval všechny náležitosti, jež podle názoru obviněného obsahovat měl, jde o skutečnost, která na závěru o statusu úřední osoby poškozeného nemohla v daných souvislostech nic změnit.
36. Podstatné totiž pro závěr o tom, jestli konkrétní osoba jednala jako úřední osoba, je, zda vykonávala v dané situaci jí svěřenou pravomoc. O této skutečnosti v přezkoumávané věci není důvod pochybovat, neboť, jak ze skutkových zjištění plyne, čin se udál v té chvíli, když obviněný „přicházel ke zde zaparkovanému vozidlu WV Passat modré barvy, které stálo v zákazu zastavení (resp. dodatkové tabulky B a 15 minut pro zásobování), a v jehož blízkosti stál poškozený strážník Městské policie Praha 1, R. K. a sdělil obviněnému, aby nikam nechodil, že ještě nedořešili přestupek“. Bylo tudíž prokázáno, že poškozený jednal jako strážník obecní policie při řešení dopravního přestupku, a tedy vykonával v danou chvíli své pravomoci podle §2 zákona č. 553/1991 Sb. ve spojení s §86 písm. e) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění k rozhodnému dni 3. 12. 2013.
37. Ke stejnokroji, v němž byl poškozený oblečen, podal výklad v přezkoumávaném rozhodnutí odvolací soud, jenž na straně 7 svého usnesení uvedl zjištění, které plyne z videozáznamu o předmětném incidentu, na základě kterého popsal, že nejen poškozený, ale i druhý strážník, svědkyně J. S., byli oblečeni v obvyklých černých uniformách označených velkým nápisem „Městská policie“, znakem hlavního města Prahy na rukávech, navíc stáli u vozidla, které bylo obdobně označeno zřetelným nápisem „Městská policie“. Tato označení plně korespondují s požadavky vyplývajícími z §14 odst. 1 písm. b), c) a §15 odst. 1 vyhlášky č. 418/2008 Sb.
38. Za takto objasněných skutkových okolností, které korespondují i s podmínkami o tom, jak má být strážník obecní policie označen, nebylo rozhodné (jak správně uzavřel i odvolací soud), že některá z drobných součástí povinného vybavení na uniformě strážníka obecní policie chyběla. Ve zjištěných souvislostech byla tato námitka vskutku nevýznamná, uváží-li se, že strážník obecní policie požívá ochrany úřední osoby i tehdy, provede-li v pracovní době výjimečně (např. vzhledem k aktuálně nastalé situaci, zejména je-li páchán trestný čin nebo přestupek bezprostředně ohrožující život, zdraví nebo majetek, apod.) zákrok nebo úkon k plnění úkolů obecní policie v občanském oděvu, a nemůže-li prokázat svoji příslušnost k obecní policii způsobem stanoveným v §9 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., tj. stejnokrojem s odznakem obecní policie, identifikačním číslem a názvem obce, ale prokáže ji průkazem obecní policie. Jestliže pachatel v takovém případě užil násilí v úmyslu působit na výkon či pro výkon pravomoci strážníka obecní policie při provádění zákroků a úkonů k plnění úkolů obecní policie, přičemž na základě konkrétních skutečností věděl, že napadená osoba vystupuje jako strážník obecní policie a vykonává svoji pravomoc spočívající např. v oprávnění požadovat prokázání totožnosti, naplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 tr. zákoníku [srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 7 To 17/2011 (uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 57/2013)].
39. V přezkoumávané věci, všechny zjištěné skutečnosti, a to nejen oblečení obou strážníků, ale i opodál stojící vozidlo městské policie, jakož i celá situace, kterou v daném okamžiku řešili, neboť bylo zřejmé, že jde o projednávání dopravního přestupku, jehož se obviněný dopustil špatným parkováním, dostatečně dokladovaly, že šlo o jednání úředních osob při plnění jejich pravomoci. Soudy správně dospěly k závěru, že obviněný činem, jenž mu je kladen za vinu, věděl, že je přestupce proti pravidlům silničního provozu a je povinen se podrobit jejich pravomoci, což neučinil a jednoho ze strážníků svým vozidlem, které je v obecném smyslu zbraní [viz srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 1933, sp. zn. Zm IV 403/33 (uveřejněno ve Vážný: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních pod č. 4782/1933), rozhodnutí Okresního soudu v Šumperku ze dne 17. 7. 1975, sp. zn. 1 T 135/75 (uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 36/1976) či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1312/2012 (uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 39/2013)], ohrozil v úmyslu působit na jeho výkon pravomoci úřední osoby. Toto ohrožení spočívalo v tom, že se s vozidlem prudce rozjel, přestože věděl, že je poškozený v těsné blízkosti vozidla, a v jízdě pokračoval, i když se poškozený vozidla zachytil a při další jízdě se ho držel. Takto s poškozeným zavěšeným na vozidle v prudké jízdě pokračoval do doby, než mu byla cesta zkřížena jiným automobilem. Tímto jednáním obviněný naplnil po všech stránkách skutkovou podstatu zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
40. Obviněný kromě výroku o vině brojil prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i proti výroku o náhradě škody (§228, §229 tr. ř.), proti němuž může být dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolání podáno, pokud dovolatel vytýká porušení hmotného práva, jímž se řídí režim náhrady škody [srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004 (uveřejněné pod č. NS 6/2004-T 703 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1364/2006 (uveřejněné pod č. NS 34/2007-T 974 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 485/2014].
41. Jestliže obviněný výroku o povinnosti nahradit škodu vytýkal, že není řádně odůvodněn a je nepřezkoumatelný, nejde o vady, které by se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dotýkaly. I přesto Nejvyšší soud poznamenává, že taková námitka nemá oporu v obsahu přezkoumávaných rozhodnutích, neboť se soud prvního stupně tomuto výroku věnoval (viz strana 18 rozsudku) a na tam uvedené závěry odkázal i soud odvolací, protože je považoval za učiněné v souladu s procesními podmínkami §228 tr. ř., jakož i spisovým materiálem (viz strana 9 přezkoumávaného usnesení). Nadto Nejvyšší soud pouze pro úplnost zmiňuje, že pokud soud prvního stupně podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že obviněnému uložil povinnost zaplatit Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky (k trestnímu řízení se podle §43 tr. ř. se s odůvodněným požadavkem na náhradu škody připojila na č. l. 138) částku 1.427 Kč, a Hlavnímu městu Praha (které tak učinilo na č. l. 86) 3.858 Kč, na tom podkladě, že oba uvedení poškození se v adhesním řízení řádně připojili s nárokem na náhradu škody (viz protokol o hlavním líčení ze dne 23. 6. 2014 na č. l. 190), nepochybil, neboť postupoval správně a v uvedeném výroku nelze shledat dovolatelem vytýkané vady.
42. Nejvyšší soud shledal mimo označený dovolací důvod též námitku obviněného, kterou se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. domáhal také toho, že vznik škody, jíž má poškozenému uhradit, nebyl v příčinné souvislosti s trestným činem, pro který byl odsouzen. Je třeba uvést, že byť jde u příčinné souvislosti (příčinného vztahu), jakožto pojmu hmotného práva, o výhradu, která má hmotněprávní povahu spočívající v základech trestní odpovědnosti u objektivní stránky trestného činu, která zahrnuje jednání, následek a příčinný vztah mezi nimi (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 155 až 156), byla vznesena obviněným mimo dovolací důvod, neboť se nedomáhal příčinné souvislosti tak, jak byla objasněna, uvedena ve skutkovém zjištění, event. rozvedena v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí ve skutkovém zjištění. Z něho je totiž zřejmé, že pokud utrpěl poškozený R. K. zranění, které je popsáno ve skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, došlo k němu na základě trestného jednání rovněž ve skutku popsaného. Navíc příčinná souvislost mezi tímto jednáním obviněného a vzniklým následkem nebyla ničím přerušena a zranění, jakož i další důsledky tohoto činu obviněného, jsou bezprostřední „akcí i reakcí“. Je tak patrné, že popsané jednání dává potřebný podklad pro závěr, že příčinný vztah jednání obviněného s ním způsobeným následkem spojuje. Obviněný však z těchto skutkových zjištění nevycházel, ale opíral tuto svou výhradu zaměřenou proti nutnosti škodu uhradit o zcela jiné okolnosti, které však z výsledků provedeného dokazování nevyplynuly a jsou jen vlastní ničím nepodloženou verzí obviněného, o niž výhrady proti náhradě škody nelze opírat.
43. Z uvedeného je zřejmé, že o nárocích jmenovaných poškozených soudy rozhodly způsobem, který má správný jak procesní, tak i hmotněprávní podklad a nevznikají o nich pochybnosti.
b) K námitce podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
44. Obviněný se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. domáhal toho, aby bylo přezkoumávané rozhodnutí zrušeno proto, že odvolací soud se v hlavičce tohoto rozhodnutí dopustil chyby, když místo jeho křestního jména „P.“ nesprávně uvedl „J.“. Tuto vadu obviněný považoval za zásadní pochybení, které nebylo podle něj možné odstranit opravným usnesením.
45. Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že tato s označeným dovolacím důvodem vůbec nekoresponduje, protože ten slouží k nápravě vad v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. O tento důvod se jedná, když určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí (typicky např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3174, 3175). Toto vymezení uvedeného dovolacího důvodu vůbec nedopadá na případy, kdy dojde k vadám v písemném vyhotovení rozhodnutí tak, jako tomu bylo v přezkoumávané věci. Z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu, které dovolatel napadá, je zcela evidentní, že se týká o obviněného P. K., jehož další iniciály jsou v obsahu spisu popsány a uvedeny. On také podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a toto jeho odvolání odvolací soud projednal a rozhodl o něm, jak je patrné ze všeho, co bylo dosud uvedeno, a z celého průběhu řízení. J. K., bratr obviněného, byl toliko vyslechnut jako svědek v odvolacím řízení, resp. odepřel výpověď (č. l. 591). K uvedené záměně proto nemohlo zcela logicky dojít.
46. Nejvyšší soud, který zjistil uvedenou vadu v písemném vyhotovení přezkoumávaného usnesení již při svém prvním posouzení všech formálních náležitostí dovolání, věc původně zaslal soudu prvního stupně zpět přípisem ze dne 23. 11. 2016 (č. l. 653) s tím, aby odvolací soud zřejmou písařskou vadu napravil. To se také stalo a odvolací soud zmíněné formální pochybení zhojil postupem podle §138 tr. ř. za použití §131 odst. 1 tr. ř. usnesením ze dne 12. 1. 2017, sp. zn. 5 To 79/2016, které bylo stranám řízení řádně rozesláno (č. l. 659 až 660). Uvedená zjevná písařská chyba byla tímto postupem zcela souladným s procesními podmínkami, jež zákon k jejich nápravě upravuje, odstraněna.
c) K námitce podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
47. Dovolání opřené o důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se týkalo způsobu, jakým byl rozsudek soudem prvního stupně vyhlášen, když skutek nebyl předsedkyní senátu doslovně citován, ale bylo jen odkázáno na popis skutkových zjištění v obžalobě. Uvedená výhrada však nemá oporu v žádném dovolacím důvodu a nabylo možné ji podřadit ani pod zmíněný důvod.
48. Nejvyšší soud poznamenává, že uvedený dovolací důvod lze uplatnit, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř. Ze zákonného vymezení tohoto dovolacího důvodu je zřejmé, že spočívá ve třech různých okolnostech, z nichž první zahrnuje situaci, kdy byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (např. stížnost nebo odvolání oprávněná osoba nepodala opožděně, ale včas, odvolání podal obviněný sice opožděně, ale jen v důsledku nesprávného poučení), nebo jestliže odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (§253 odst. 4 tr. ř.), a dále jestliže řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou tyto zmíněné důvody, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
49. Lze jen stručně poznamenat, že odvolací soud, jenž se ke stejné námitce vyjadřoval na podkladě odvolání obviněného, ji považoval za formální, leč pro výsledek řízení nepodstatnou vadou (srov. stranu 7 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud poznamenává, že k vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. plyne, že slouží k nápravě zcela jiných nedostatků trestního řízení, než o který se obviněnému v přezkoumávané věci s odkazem na tento důvod jedná, neboť způsob vyhlášení rozhodnutí je upraven v ustanovení §128 tr. ř. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení musí být mimo jiné vyhlášeno plné znění výroku a alespoň podstatná část odůvodnění. Jestliže soud nekonstatoval doslovně popis skutkových okolností, jimiž obviněného uznal vinným, ale odkázal na jeho znění, jak bylo uvedeno v obžalobě, není takový postup zcela odpovídající uvedená zákonné podmínce, avšak v situaci, kdy je obžaloba ve shodě se skutkem, jak byl soudem zjištěn a v písemném vyhotovení uveden, jde jen o formální okolnost, která nemá na správnost přezkoumávaného výroku podstatný vliv. V žádném případě se toliko nejedná o vadu, kterou by bylo možné namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když nedopadá na žádný z důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř.
V. Závěr
50. Nejvyšší soud poté, co shora rozvedl všechny námitky obviněného i svou argumentaci k jednotlivým jím uvedeným dovolacím důvodům a shledal, že soudy v přezkoumávaných rozhodnutích uvedly všechny potřebné okolnosti, a jak plyne z jejich znění i z obsahu spisu, se s obdobnými námitkami obviněného náležitě vypořádaly a přezkoumávaná rozhodnutí a řízení jim předcházející vytýkanými vadami netrpí [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 17/2002 – T 408)]. Dovolání, které bylo zčásti nedůvodné a zčásti podané mimo použité dovolací důvody, Nejvyšší soud jako celek odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 5. 2017
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu