ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.672.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 672/2017-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 6. 2017 o dovolání obviněných I. S. , A. S. , a D. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 3 To 15/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 101/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných I. S., A. S. a D. S. odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 12 T 101/2016, byli obvinění I. S., A. S. a D. S. uznáni vinnými přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustili skutkem popsaným tak, že
všichni společně dne 12. 6. 2015 v době kolem 19.00 hodiny v B. na ulici P. č. ... v dvorním traktu hotelu P. Š., za přítomnosti dalších nejméně tří osob, bezdůvodně a bez jakéhokoli varování napadli přesně neurčeným počtem opakovaných kopů nohou či úderů pěstí vedených do oblasti hlavy a obličeje poškozeného jménem K. E., v důsledku čehož poškozený upadl na zem, kde dále pokračovali v útoku kopy a údery, dalšímu útoku na poškozeného K. E. zabránil poškozený I. A., tím, že na zemi ležícího K. E. zalehl svým tělem, poté opět všichni tři obvinění poškozeného I. A. napadli kopy nohou či údery pěstí do oblasti hlavy a hrudníku a následně z místa odešli,
a tímto jednáním způsobili poškozenému jménem K. E. zranění podrobně popsaná, která vedla k následné hospitalizaci na psychiatrickou kliniku FN B.-B. v trvání od 18. 6. 2015 do 23. 6. 2015, z důvodu poruchy zdraví v podobě anxiosně depresivní poruchy, která vznikla v souvislosti se shora uvedeným napadením, kdy v důsledku této psychické poruchy byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života od 12. 6. 2015 do 23. 6. 2015, tedy po dobu hospitalizace, a to tím, že byl úzkostný, zranitelný, hypersenzitivní vůči okolí, nervózní, nejistý, přecitlivělý, trpěl pocity méněcennosti, neschopnosti a nemohoucnosti, byl depresivní, anxiosní, měl neurastenické potíže, narušenou schopnost přizpůsobení a obavy z agresivních projevů,
a poškozenému jménem I. A. způsobili podrobně rozvedená zranění, mimo jiné zhmoždění pravé poloviny hrudníku, což si vyžádalo lékařské ošetření v Úrazové nemocnici v B. bez nutnosti hospitalizace, kdy tato zranění poškozeného omezovala v obvyklém způsobu života po dobu pěti až sedmi dnů, a to bolestivostí poraněných krajin.
2. Za tyto přečiny byli obvinění odsouzeni podle §146 odst. 1 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnným trestům odnětí svobody; obviněný I. S. v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání tří roků, a obvinění A. S. a D. S. v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon jim byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 3 To 15/2017, odvolání všech obviněných podaná proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněných a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu obvinění I. S., A. S. a D. S. podali prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. společné dovolání proto, že soudy obou stupňů žádným z provedených důkazů nedospěly k jednoznačnému závěru o tom, jak se předmětný skutek odehrál a kdo konkrétně byl iniciátorem tohoto incidentu, a že tímto směrem nevedly dokazování. Odvolacímu soudu vytkli, že jejich jednání v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí považoval za „jakousi trestnou výpravu“, ač takový závěr nevyplývá z žádného z provedených důkazů.
5. Obvinění vytýkali soudům obou stupňů způsob, jakým hodnotily provedené důkazy a jaké skutkové závěry zejména o průběhu činu z výsledků provedeného dokazování učinily. Neztotožnili se s tím, že si soudy vystačily pouze s porovnáním počátečních a konečných zdravotních stavů zúčastněných osob, aniž by přisvědčily skutečnostem, které uváděli obvinění a ve svých výpovědích svědci K. a A. R. Právě jejich výpovědi obvinění považovali za pravdivé a přesvědčivé a soudy o ně měly své závěry opřít. Na jejich podkladě měly shledat, že obvinění dorazili na místo v poklidu, nekonfliktně a s manželi R. konverzovali, a až poté na místo dorazili poškození. Pokud by poškození cítili nějakou formu nátlaku a báli se kontaktu s obviněnými, je pravděpodobné, že by se na místo činu svobodně nedostavili. Výpověď poškozených považovali za vyvrácenou svědkyní D. B. a setrvali na své obhajobě, že dorazili na místo první, nijak poškozené k příchodu nenutili, pokud by zamýšleli poškozeným ublížit, vybrali by si jiné místo než nádvoří hotelu P. Š. Tyto okolnosti odpovídají tomu, jak celou událost popisovali před soudy obvinění, soudy však vyhodnotily důkazy nesprávně.
6. Za zcela vadný skutkový závěr obvinění považovali zjištění soudů o účasti obviněného D. S. na průběhu činu, což je okolnost, kterou obvinění popírali v průběhu celého trestního řízení a tvrdili, že jde o skutkový nedostatek, který absolutně postrádá jakoukoliv spojitost s výsledky provedeného dokazování, neboť žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by se na místě činu v předmětnou dobu nacházel. Za nedostatek označili, že soudy svá zjištění o přítomnosti obviněného D. S. opřely o důkazy, z nichž uvedený závěr nevyplývá. Svědek M. B. obviněného D. S. ani nepopsal, natož aby ho identifikoval, a ve výpovědi svědka K. R. soud prvního stupně ignoroval podstatné části, ve kterých svědek uvedl, že obviněný D. S. na místě nebyl. To potvrdila i A. R. Jelikož existují o přítomnosti obviněného na místě důvodné pochybnosti, měl soud postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo . Výpověď svědka M. B. je navíc v rozporu s výslechem svědkyně O. B. z přípravného řízení, když nebyla vyvrácena obhajoba obviněných, že to byli oni, kdo byli poškozenými napadeni. S ohledem na tvrzení obviněných je patrné, že se soudy obou stupňů se všemi rozpory ve věci nevypořádaly a nezjistily skutkový stav tak, aby na jeho podkladě bylo možné učinit skutkové závěry prezentované v napadených rozhodnutích.
7. Obvinění dále namítli, že v napadeném rozhodnutí absentuje závěr soudů o tom, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných, kteří tvrdí, že byli napadeni poškozenými nejen verbálně, ale i fyzicky, a tedy není jasný úmysl obviněných. Nebylo tak objasněno, kdo s incidentem započal, když obvinění pro takové jednání neměli žádný důvod, naopak obvinění I. a A. S. jednali v sebeobraně. Ve skutkových zjištěních nejsou uvedeny žádné okolnosti, které by svědčily o podílu obviněných na předmětném jednání. Jestliže poškození potyčku vyvolali, obvinění byli nuceni se bránit, a proto jejich čin měl být považován za jednání v nutné obraně.
8. Vzhledem k tomu, že skutkový stav, jak jej zjistil soud prvního stupně, obvinění považovali za nesprávný, pak ani jeho právní posouzení není správné. Nelze usuzovat na to, že obvinění úmyslně poškozeným ublížili na zdraví, protože soudy se nezabývaly tím, kdo byl iniciátorem útoku, eventuálně, zda obvinění nejednali v nutné obraně, když útok poškozených odvraceli. Pokud nebude soudy prokázáno, kdo byl iniciátorem, resp., že jím byli obvinění, nelze vyvrátit obhajobu obviněných o jednání v nutné obraně. Obvinění za přiléhavější označili v těchto souvislostech právní posouzení jako přečinu rvačky podle §158 odst. 1 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 761/2016). Podle obviněných skutkový stav tak, jak byl zjištěn, nenasvědčuje tomu, že by je bylo možné odsoudit za úmyslné ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť pro takový závěr ve skutkových zjištěních chybí objektivní a prokázané okolnosti.
9. Dovolání obviněných bylo zaměřeno i proti výroku o trestu, neboť obvinění soudům nižších stupňů vytýkali, že pokud neshledaly naplnění podmínek nutné obrany, bylo potřebné, aby ve smyslu §41 písm. g) tr. zákoníku při ukládání trestu důsledně zvážily polehčující okolnosti, anebo podle §58 odst. 6 tr. zákoníku možnost mimořádného snížení trestu pod dolní hranici, aniž by byly soudy vázány omezeními stanovenými v §59 odst. 3 tr. zákoníku. K tomu však soudy opomněly přihlédnout. Pro vyměření uložených trestů soudy všechny tyto skutečnosti v nezbytné míře nezvažovaly.
10. Ze všech uvedených důvodů obvinění v závěru společného dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 3 To 15/2017 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 12 T 101/2016, zrušil v celém rozsahu a věc přikázal Městskému soudu v Brně k dalšímu projednání.
11. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněných podle §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření, prostřednictvím u něj působícího státního zástupce Nejvyššímu soudu sdělilo, že po seznámení s obsahem dovolání a napadených rozhodnutí se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
III. K formálním náležitostem dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu s jeho zákonným vymezením.
13. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolateli uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
14. Obvinění dovolání opřeli o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle něho je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, kterým se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Podle uvedeného dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
15. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o který by mohlo jít pouze tehdy, byly-li by zjištěny a prokázány vady a nedostatky svědčící o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005).
16. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
17. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
18. Tato zásada může být prolomena výhradami o porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Jde však o výjimku z výše vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)]. Taková situace nastane, když je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
IV. K námitkám obviněných
19. Obvinění prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkali nesprávnost skutkových zjištění, v nichž spatřovali extrémní nesoulad s provedenými důkazy, protože se nespokojili s tím, jak soud prvního stupně zhodnotil provedené důkazy, zejména věrohodnost výpovědí poškozených a obviněných, ale i dalších ve věci slyšených svědků. Na základě vlastní verze průběhu činu, korespondující s jejich obhajobou vznesli argumenty, jimiž se domáhali posouzení činu, jenž jim je kladen za vinu, jako spáchaného v nutné obraně, a podle toho, jak skutek sami konstruovali, tvrdili, že nešlo o úmyslné způsobení újmy na zdraví. Rovněž v rozporu s tím, jak byl skutek soudem popsán, argumentovali, že se jednalo o jinou právní kvalifikaci. Tyto výhrady tvoří celek vedoucí v zásadě ke stejnému cíli, že obvinění nebyli iniciátory činu, sami na poškozené zaútočili až v sebeobraně. Domáhali se zcela jiných právních závěrů, než které učinily soudy obou stupňů, a to zásadně na podkladě tvrzení, že se bránili útoku od poškozených.
20. Tyto námitky se vymykají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože se v nich obvinění zabývali výhradně procesní stránkou věci vycházející z jiného důkazního stavu a jejich základní výhradou bylo, že skutek, jak byl soudem zjištěn, takovým způsobem, kterým je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, neproběhl, a že závěry, které ve skutkových zjištěních rozvedl, nemají podklad ve výsledcích provedeného dokazování. Zdůrazňovali též, že zjištění soudů nevyplývají z hodnocení provedených důkazů a u části zjištění není ani uvedeno, z jakých důkazů uvedená zjištění vzešla. Obvinění tak některé okolnosti týkající se počátku jim za vinu kladeného činu dovozovali z jiných skutkových okolností o průběhu útoku, než jak jsou skutkové závěry soudů popsány ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Učinili v tomto případě pouze formální poukaz na příslušné ustanovení, aniž by okolnosti nezbytné pro nutnou obranu skutečně obsahově doložili na základě konkrétních hmotněprávních vad, které jsou uvedeny ve skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. Těmito výhradami obsahově uvedený dovolací důvod nenaplnili.
21. Nejvyšší soud však vzhledem k potřebě dostát pravidlům stanovícím neporušení pravidel spravedlivého procesu ve vztahu k vymezení skutkových závěrů posuzoval, zda soudy splnily při zjišťování skutkových okolností, procesní kritéria plynoucí s ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 tr. ř., a zda procesní postup, na jehož základě k nim dospěly, není zatížen vadami, které by měly podklad v extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
22. Na podkladě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů se obdobnými výhradami a námitkami obviněných zabývaly a obhajobu obviněných objasňovaly důkazními prostředky, které rozvedly v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí. Důkazy, jež provedly, a které se staly oporou pro jejich skutkové závěry, zkoumaly ze všech hledisek, jež jim ukládá ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Ve stručnosti tak lze poukázat na to, že soud prvního stupně v průběhu hlavního líčení vyslechl nejen obviněné I. S. a A. S. (č. l. 298 až 303; obviněný D. S. využil práva k odepření výpovědi v přípravném řízení i hlavním líčení) a poškozené (č. l. 303 až 305, 315 až 318), ale i celou řadu svědků [K. V., D. B., K. R., A. R., M. B. a E. F. (č. l. 305 až 307, 333 až 337, 342 až 346)], rovněž provedl důkaz znaleckými posudky znalců MUDr. Zuzany Švehlákové, znalkyně v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a PhDr. Blanky Špíškové, znalkyně v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie (č. l. 87 až 97, 99), a MUDr. Karla Schnellera, znalce z oboru zdravotnictví, soudního lékařství (č. l. 45 až 75), provedl všechny zajištěné listinné důkazy včetně lékařských zpráv a dalších podkladů (viz č. l. 346). Podle obsahu odůvodnění přezkoumávaného rozsudku důkazy vyhodnotil v souladu s podmínkami stanovenými v §2 odst. 6 tr. ř. a dospěl k závěrům, které podrobně rozepsal na stranách 8 až 15 svého rozsudku. Odvolací soud posuzoval nejen počátek útoku a okolnosti, za nichž k němu došlo, ale rovněž i to, kdo a z jakých důvodů v rámci incidentu na zjištěné skutečnosti reagoval. Neopomněl se zabývat ani rolí a chováním obviněného D. S., jehož obhajobě o tom, že na místě činu nebyl, též nepřisvědčil. Rozsudek soudu prvního stupně vadným neshledal ani nezjistil porušení procesních pravidel při prováděném dokazování, jež označil za neodporující procesním pravidlům ani zásadám logiky (strana 3 až 4 usnesení odvolacího soudu).
23. Se zřetelem na obsah dovoláním napadených rozhodnutí a spisového materiálu Nejvyšší soud nemohl přisvědčit tvrzení obviněných o nesprávném postupu soudů obou stupňů při zjišťování skutkových okolností, protože soudy se s obhajobou obviněných tak, jak zaznívá v podaném dovolání, vypořádaly v rámci předchozího řízení a se zřetelem na jím uváděné skutečnosti stav věci v potřebném rozsahu objasnily. Své skutkové závěry soudy rozvedly v odůvodnění napadených rozhodnutí, z nichž plyne, proč obhajobě obviněných neuvěřily. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání obviněných, který založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů, které učinil při zachování veškerých aspektů vymezených v §2 odst. 6 tr. ř. Zvýšenou pozornost přitom věnoval všem výpovědím svědků, tedy i těm, které obvinění hodnotili odlišně. Své úvahy týkající se hodnocení důkazů a z něj vyvozených právních závěrů vysvětlil na stranách 8 až 13 citovaného rozsudku. S učiněnými skutkovými i právními závěry se bezezbytku ztotožnil posléze i soud odvolací (viz strana 3 rozsudku soudu druhého stupně).
24. Nad rámec uvedených závěrů Nejvyšší soud jen pro úplnost zdůrazňuje, že oba soudy se podrobně zabývaly účastí obviněného D. S. na předmětném incidentu. Soud prvního stupně na podkladě poměrně detailních a logických úvah, ve kterých se vypořádal s proti sobě stojícími výpověďmi obviněných a poškozených, společně s výpověďmi dalších svědků, které podporují verzi jedné, či druhé strany, shledal, že se na místě nacházel a napadání poškozených se aktivně účastnil (strana 13 až 15 rozsudku soudu prvního stupně). I tento závěr soud druhého stupně po jeho přezkumu shledal správným (strana 4 usnesení soudu druhého stupně).
25. Uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, Nejvyšší soud v tomto postupu soudů nižších stupňů neshledal vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014), podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněných podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
26. Jelikož soudy všem svým procesním povinnostem dostály, nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely. V posuzované věci na základě provedeného dokazování nebylo možné dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, neboť ta, kterou obvinění preferovali, byla provedeným dokazováním vyvrácena, a to nikoliv jen jedním důkazem, ale celou skupinou spolu souvisejících a vzájemně se doplňujících důkazních prostředků, jak soudy obou stupňů ve smyslu pravidel stanovených v §125 tr. ř. dostatečně srozumitelně i logicky vysvětlily.
27. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy rovněž měly na zřeteli, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod., provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé, přičemž právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15], což soudy v posuzované věci řádně objasnily, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností.
28. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů v procesním postupu soudů, na jehož základě zjistily skutkový stav věci, který je soudem prvního stupně popsán v přezkoumávaném rozsudku, neshledal existenci nesouladu, jak jej obvinění v podaném dovolání namítali, neboť dospěl k závěru, že skutková zjištění mají obsahovou vazbu na provedené důkazy, protože z nich přímo vyplývají. Rovněž se z přezkoumávaných rozhodnutí podává, že činnost soudů byla soustředěná a plně zachovávající potřebnou objektivitu, logiku při vzájemném posouzení všech rozhodných okolností bez toho, aby byly některé z nich preferovány nebo jiné nehodnoceny. Po posouzení uvedených souvislostí plynoucích z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí soudů obou stupňů Nejvyšší soud jen připomíná, že jsou dostatečně odůvodněna a reagují na zásadní výhrady obviněného vznášené v předchozích stadiích trestního řízení. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů obou stupňů žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
29. Ze všech výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud mohl na podkladě soudy zjištěných skutkových okolností posuzovat správnost použité právní kvalifikace, kterou obvinění považovali za vadnou proto, že jsou buď zcela beztrestní z důvodů nutné obrany podle §29 tr. zákoníku, nebo proto, že nejednali s úmyslem poškozeným ublížit a nespáchali tak přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
V. K výhradám proti nesprávnosti použité právní kvalifikace
30. Uváží-li argumenty, které obvinění užili proti použité právní kvalifikaci, nelze je považovat za výhrady v hmotněprávním smyslu, protože obvinění je namítali na podkladě zcela jiných skutkových zjištěních, než které soudy na podkladě provedeného dokazování zjistily, neboť v rozporu s popsaným skutkovým stavem tvrdili, že čin spáchali v nutné obraně, protože se bránili útokům, kterých se proti nim dopustili poškození. Žádný takový závěr však ze skutku, jak byl soudy zjištěn a popsán (shora též vymezen), nevyplývá. Bylo naopak prokázáno, že to byli obvinění, kteří na poškozené zaútočili způsobem ve skutku rozvedeným. Je proto třeba uvést, že i když je nutná obrana hmotněprávním institutem zakotveným §29 tr. zákoníku, obvinění své výhrady proti tomu, že soudy jejich čin spáchaný za podmínek §29 tr. zákoníku neposoudily, vystavěli na skutkové okolnosti, že byli poškozenými ohroženi, což výsledky provedeného dokazování prokázáno nebylo.
31. Obvinění ze všech těchto důvodů byli zcela důvodně v souladu se skutkovým stavem věci uznáni vinnými přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání.
32. Soudy obou stupňů se naplněním jednotlivých znaků této skutkové podstaty zabývaly v potřebné míře a vysvětlily své důvody i k obhajobě obviněných. Lze proto ve stručnosti odkázat na závěry soudu prvního stupně, který na straně 14 a 15 popsal fyzické napadení poškozených, kterého se účastnili všichni obvinění, a příkoří, jež poškození v jeho důsledku utrpěli, a to i v týdnech následujících po útoku. Soudy zjistily, že obvinění v úmyslu přímém poškozené K. E. a I. A. napadli bez zjevného důvodu údery pěstmi, kopy, čímž jim způsobili zranění i duševní poruchy. Zdůraznil také, že předmětný útok se odehrál za přítomnosti minimálně čtyř osob (K. R., A. R., E. F. a K. V.). Soud prvního stupně proto opodstatněně učinil závěr, že obvinění příčiny, které jim jsou kladeny za vinu spáchali. Odvolací soud tyto závěry soudu prvního stupně plně akceptoval, jak vysvětlil na stranách 3 až 4 přezkoumávaného usnesení.
33. Nejvyšší soud z těchto důvodů nemohl přisvědčit dovolání obviněných, že jednali v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku, o níž se jedná, pokud někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, a jeho jednání tak není trestným činem. Pokud je podstatou nutné obrany odvrácení nebezpečí, žádná taková skutková okolnost v této věci prokázána nebyla, protože výsledky provedeného dokazování bylo zjištěno, že vlastní útok obviněných nebyl ze strany poškozených nijak vyprovokován, byl bezdůvodný a veden bez jakéhokoli varování. Obvinění navíc v bití poškozeného K. E. kopy či údery pěstí do oblasti jeho hlavy a obličeje pokračovali i poté, co poškozený upadl na zem, přičemž dalšímu útoku vůči němu zabránil až poškozený I. A. tím, že poškozeného zalehl svým tělem, čímž se sám vystavil napadání ze strany obviněných. K námitkám obviněných též jen pro úplnost připomíná, že o nutnou obranu nejde, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. U nutné obrany se nevyžaduje přiměřenost ve smyslu naprosté proporcionality [srov. zhodnocení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1965, sp. zn. Pls 5/65 (uveřejněné pod č. II /1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Žádná hrozba od poškozených nevyplývala ani z okolností případu, poškození byli pouze dva, navíc napadeni postupně.
34. Ze všech těchto důvodů, nebylo možné vyhovět požadavku obviněných, že jednali za podmínek nutné obrany podle §29 tr. zákoníku, neboť s ohledem na soudy zjištěné skutkové okolnosti neodvraceli přímo hrozící nebo trvající útok. Na základě zjištěného skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, soudy došly k závěru, že obvinění oba poškozené poté, co sami incident iniciovali, opakovaně úmyslně napadali kopy a údery pěstí do oblasti hlavy a obličeje a opakovaně tak, až jim způsobili zranění omezující je v obvyklém způsobu života na dva až tři týdny v případě poškozeného K. E. a na pět až sedm dnů v případě poškozeného I. A., v čemž správně shledaly naplnění skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku (proti němuž však obvinění výslovně žádné výhrady v dovolání neuvedli).
35. O úmyslném zavinění v daných souvislostech není rovněž pochyb, jak soudy správně v přezkoumávaných rozhodnutích uzavřely neboť je zcela zřejmý záměr obviněných zranění poškozeným způsobit, a to zcela v souladu s požadavky stanovenými zákonem v §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, obvinění jednali v úmyslu přímém, když oba poškozené napadli údery pěstmi, kopy a v důsledku jejich jednání poškozený K. E. utrpěl ve výroku o vině popsaná zranění. Takový mechanizmus svědčí o záměrném a chtěném jednání směřujícím ke vzniku zranění, k nimž došlo [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1970, sp. zn. Tpj 2/70-III (uveřejněné pod č. 19/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], byť přímý úmysl dovozovaly toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, činily tak podle zásad logického myšlení, na jehož podkladě usuzovaly na vnitřní vztah obviněných k záměru poškozeným ublížit na zdraví [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Je rovněž třeba zdůraznit, že při zjišťování okolností, které měly význam pro závěr o zavinění, nepřikládaly soudy zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale usuzovaly na zavinění a jeho formu ze všech konkrétních okolností, zejména způsobu, jakým obvinění proti oběma poškozeným útočili. Tomu, že obvinění zranění poškozených chtěli, svědčí i to, že poškozeného K. E. bili i poté, co důsledkem vůči němu působícímu násilí upadl na zem, kdy dalšímu bití zabránil až druhý poškozený I. A., který se však sám vystavil napadání ze strany obviněných, kteří ho na zemi, když bránil předtím napadeného poškozeného K. E., stejným způsobem surově tloukli.
36. Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů shledal použitou právní kvalifikaci po všech stránkách správnou, neboť výše uvedené okolnosti hodnocené v jejich souhrnu a vzájemné propojenosti svědčí o naplnění znaků skutkových podstat přečinů ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže skutek vykazuje znaky jednoho trestného činu při absenci znaků jiných skutkových podstat, nelze v týchž okolnostech spatřovat naplnění znaků jiného trestného činu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 830/2014, či ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1576/2014).
V. K výhradám proti výroku o trestu
37. Pokud jde o obviněnými namítané výhrady proti uloženému trestu, je třeba uvést, že těmito argumenty obvinění označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnili, protože výhrady proti druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za „jiné hmotněprávní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
38. Jak se však z obsahu podaného dovolání podává, obvinění neuvedli důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a v jeho smyslu rovněž ani žádné vady nenamítali. Požadovali však snížení trestů pod dolní hranicí zákonné trestní sazby ve smyslu §58 odst. 6 tr. zákoníku, což není žádným z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., protože takovou skutečnost dovolací důvody týkající se výroku o trestu podle §265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř. neobsahují, a nejedná se ani o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, seš. 17, č. T 416)]. Dovolání lze podat se zřetelem na §58 tr. zákoníku jen tehdy, jestliže nebyly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 tr. zákoníku, a přesto byl uložen trest pod dolní hranici příslušné zákonné sazby s poukazem na citované ustanovení, protože jde o trest uložený pod trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně, čímž je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [srov. 5 Tdo 411/2003 ze dne 21. 5. 2003 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, seš. 26, č. T 617)], obdobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, a ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 362/2014). Podle této soudní praxe platí, že nejsou-li splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, která je ve zvláštní části trestního zákona stanovena pro příslušný trestný čin, pak v řízení o dovolání nelze s úspěchem namítat ani existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř.
39. Ohledně nepřiměřenosti trestu, kterou vytýkali všichni tři jmenovaní dovolatelé, je vhodné doplnit, že té se nelze domáhat prostřednictvím žádného z uvedených dovolacích důvodů, protože žádný z nich není určen k odstranění vad, jež by plynuly z dostatečného nevypořádání se všemi okolnostmi, které by měly být posouzeny jako polehčující ve smyslu §41 písm. g) tr. zákoníku, na který všichni obvinění poukazovali.
40. Nejvyšší soud, s ohledem na podaná dovolání vztahující se k výroku o trestu shledal, že dovolatelé uvedený dovolací důvod neuplatnili v souladu s jeho zákonným vymezením, ale i přes to zmiňuje, že soudy se v potřebné míře vypořádaly se všemi obecnými hledisky pro vymezení druhu a výše trestů (trestního opatření). Konkrétně lze odkázat na strany 15 až 16 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 4 usnesení odvolacího soudu. Způsob posouzení všech skutečností podstatných pro uložení trestu odnětí svobody, co do jeho výše i podmíněným odkladům, soudy správně uvážily a zhodnotily ze všech rozhodných hledisek ve smyslu §39 tr. zákoníku [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53)], ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz ]. Proto nebyl shledán žádný exces při vyměření trestů, když i odvolací soud zkoumal podmínky rozhodné pro jejich ukládání [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53), ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz ].
VI. Závěr
41. Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů shledal, že napadená rozhodnutí vytýkanými vadami netrpí a námitky obviněných nelze nepovažovat za uplatněné v souladu s jím označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
42. Po uvážení obsahu podaného společného dovolání obviněných Nejvyšší soud, když neshledal existenci jimi vytýkaných vad ani extrémního nesouladu, toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 6. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu