ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.941.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 941/2017-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 8. 2017 o dovolání obviněného R. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 2 To 196/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 131/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Okresní soud ve Vsetíně rozhodl rozsudkem ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. 4 T 131/2015, v trestní věci obviněného R. B. tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku soud zrušil v rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 4 T 54/2015, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 68 To 277/2015, výrok o vině pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku i celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu jej uznal vinným přečinem krádeže dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, jehož se obviněný dopustil činy popsanými pod body 1), 2).
2. Za uvedenou trestnou činnost obviněnému uložil podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 a §45 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku společný souhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu uložil podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí majetku tam vyjmenovaných věcí. Zrušil též výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Svitavách ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 2 T 309/2014, doručený obviněnému dne 24. 1. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž rozhodl o náhradě škody.
3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, jako odvolací soud rozsudkem ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 2 To 196/2016, z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 20. 6. 2016, sp. zn. 4 T 131/2015, zrušil v celém rozsahu, a znovu sám rozhodl tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku v rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 4 T 54/2015, ve znění Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 68 To 277/2015, zrušil ve vztahu k obviněnému R. B. výrok o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku uvedený v bodě II. 3), zrušil též výrok o trestu a všechna další rozhodnutí na tuto část zrušeného rozsudku navazující, a obviněného R. B. uznal vinným v bodech 1), 2) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 odst. 3 tr. zákoníku, které obviněný spáchal tím, že
ad 1) v přesně nezjištěné době v noci ze dne 5. 11. 2014 na den 6. 11. 2014 v H., okres P., pomocí planžety vnikl do uzamčeného osobního motorového vozidla zn. Volkswagen Golf Variant, RZ ..., majitele R. H., nar. ..., zaparkovaného u domu č. ..., v němž pomocí speciální počítačové techniky odblokoval imobilizér vozidla, a toto vozidlo i s jeho příslušenstvím odcizil, čímž R. H. způsobil škodu v celkové výši 93.000 Kč,
ad 2) v přesně nezjištěné době v noci z 27. 11. 2014 na 28. 11. 2014 v R. p. R., okres V., vnikl nezjištěným způsobem do uzamčeného oploceného areálu společnosti Auto V., s. r. o., v ulici M. č. p. ..., kde po odstranění jistícího úchytu ventilace nezajištěného okna toalety vnikl do budovy, odkud odcizil vyjmenované předměty, finanční hotovost ve výši 25.000 Kč, a klíče od budovy, včetně klíče od osobního motorového vozidla zn. Volkwagen Golf, reg. zn. ..., v hodnotě 180.000 Kč majitele Ing. J. Č., které pomocí tohoto klíče odcizil spolu s tiskárnou zn. HP Color Laser Jet 3800 dtm v hodnotě 7.000 Kč nacházející se v zavazadlovém prostoru tohoto vozidla, čímž společnosti Auto V. způsobil škodu ve výši nejméně 121.500 Kč a Ing. J. Č., škodu ve výši nejméně 187.000 Kč,
a takto jednal přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 7. 2. 2011, sp. zn. 2 T 118/2010, který ve vztahu k jeho osobě nabyl právní moci dne 25. 2. 2011, uznán mimo jiné vinným třemi trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 tr. zák. a podle §247 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 3 písm. b) tr. zák., za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let nepodmíněně, z jehož výkonu byl propuštěn dne 2. 10. 2013.
4. Za tyto přečiny obviněného odvolací soud odsoudil podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2, §45 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí majetku tam vyjmenovaných věcí, a zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Svitavách ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 2 T 309/2014, doručeného obviněnému dne 24. 1. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Rozhodl i o náhradě škody.
5. Odvolání obviněného R. B. jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný R. B. prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. V jeho obsahu tomuto rozsudku a řízení, na jehož podkladě byl vydán, vytýkal porušení práva na spravedlivý proces, které shledával v nedodržení zásady zákazu reformationis in peius pro neupozornění na změnu právní kvalifikace jeho jednání podle §190 tr. ř., v nedodržení zásady volného hodnocení důkazů, v existenci extrémního nesouladu mezi právním posouzení věci a skutkovými zjištěními, což našlo svůj odraz ve vadném skutkovém zjištění a důsledném neobjasnění subjektivní stránky.
7. Porušení zásady zákazu reformationis in peius obviněný spatřoval v postupu Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci v tom, že v usnesení ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 2 To 51/2016, jímž byl z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. zrušen zprošťující rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 4 T 131/2015, a věc byla vrácena podle §259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, odvolací soud nereagoval na to, že státní zástupce v podaném odvolání neuvedl, zda ho podal ve prospěch, či v neprospěch obviněného. Odvolací soud tak nerespektoval ustanovení §249 odst. 2 tr. ř., když takto vadné odvolání neodmítl (viz rozhodnutí č. 27/2004 Sb. rozh. tr., a stanovisko ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 303/2012, či usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3315/13).
8. Vadu přezkoumávaného rozhodnutí obviněný shledával i v porušení totožnosti skutku, neboť původní skutek, pro který byl státním zástupcem obžalován, je již natolik deformován, že se nejedná o tentýž skutek s jeho podstatnými znaky, ale o skutek nový, pro který dokonce nebylo ani vedeno trestní stíhání. Spatřoval v tom účelovou změnu jak popisu skutku, tak jeho právní kvalifikace zapříčiněnou zejména důkazní nouzí na straně obžaloby. Vzhledem k nedostatku důkazů prokazujících vinu obviněného byl skutek v průběhu řízení několikrát modifikován, aby důkazní situaci odpovídal.
9. Nalézacímu soudu obviněný vytkl, že ho v souladu s §190 tr. ř. neupozornil na možnost odchylného právního posouzení, neboť obžaloba spatřovala ve skutku pod bodem 2) dokonaný přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) a b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, kdežto v rozsudku soudu prvního stupně byl tento čin posouzen jako pokus krádeže ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku. Tím bylo obviněnému znemožněno jeho právo na obhajobu, neboť mu soud nedal najevo, že hodlá žalované jednání popisovat jako nedokonaný čin ve stádiu pokusu.
10. Za vadný procesní postup obviněný považoval to, že odvolací soud usnesením ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 2 To 51/2016, nepřípustně zasáhl do volného hodnocení důkazů, jestliže nalézacímu soudu vnutil své posouzení důkazů a skutkové závěry a nabádal ho, aby rozhodl v neprospěch obviněného, přestože neměl, a to i podle svého vyjádření, k dispozici kompletní spisový materiál. Důsledkem toho nalézací soud při svém dalším rozhodování na zásadu hodnotit důkazy podle vlastního uvážení rezignoval, a zcela neočekávaně se odchýlil od svého původního hodnocení důkazů (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 1993, sp. zn. 11 Tz 32/93).
11. Obviněný námitky směřoval i proti provedenému dokazování, především s ohledem na to, že podle obsahu výpovědí svědci H. H. a R. V. vyloučili, že by obviněný byl pachatelem předmětného jednání. Soudy tyto výpovědi měly hodnotit ve prospěch obviněného, a ojedinělou daktyloskopickou stopu na okně WC měly soudy posoudit při respektu k zásadě in dubio pro reo , neboť není vyloučeno, že obviněný s předmětným oknem v minulosti manipuloval při jakékoliv své jiné návštěvě tohoto místa. Obdobně měla být hodnocena i trasologická stopa, která se nenacházela na rezervoáru vody WC, ale na podlaze vedle mísy WC, a nelze ji považovat za důkaz o vloupání do předmětného objektu. Proti závěru o vloupání mluví i skutečnost, že zvenčí objektu se nenašly žádné stopy. Podle obviněného ve věci chybí i vyšetřovací pokus, v rámci něhož by figurant ukázal, jak se mohl obviněný do objektu dostat. Podle obviněného v řízení neexistuje přímý důkaz o tom, že se do objektu vloupal a že by měl úmysl krást, naopak některé výpovědi jeho vinu vyvracejí.
12. Na základě těchto výhrad obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. zrušil, včetně vadného řízení jemu předcházejícího, a aby obviněného zprostil obžaloby §226 odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný, eventuálně aby odvolacímu soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Rovněž navrhl, aby soud podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
13. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který konstatoval, že obviněný uplatnil v dovolání výlučně námitky procesního a skutkového charakteru, které formálně deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Pokud obviněný namítal nesprávné právní posouzení subjektu a subjektivní stránky trestného činu, činil tak zcela formálně. Existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními dovodit pro správnost všech postupů nelze. Protože se obviněný v podstatě domáhal jen toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
15. Protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
IV. K dalším podmínkám dovolání
16. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
17. Na základě takto zákonem stanoveného vymezení, je zřejmé, že tento dovolací důvod slouží pro nápravu právních vad, a lze jeho prostřednictvím vytýkat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, kterým se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
18. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
19. Podle uvedeného dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních není možné zásadně v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
20. Tato zásada může být prolomena výhradami o porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Jde však o výjimku z výše vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)]. Taková situace nastane, když je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
21. Z uvedených důvodů výjimku z formálního zákonem stanoveného vymezení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o který by mohlo jít pouze tehdy, byly-li by zjištěny a prokázány vady a nedostatky svědčící o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005).
V. Obecně k námitkám obviněného
22. Obviněný zcela v rozporu se stanovenými podmínkami §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. své dovolání opřené jen o tento důvod neodůvodnil žádnými právními výhradami, ale uplatnil toliko námitky skutkové povahy (extrémní nesoulad, vadné hodnocení důkazů a jejich nedostatečnost, tvrzení, že čin nespáchal, procesní nedůslednost státního zástupce i soudů). Tyto námitky se vymykají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože se v nich obviněný zabýval výhradně procesní stránkou věci.
23. Z uvedených důvodů obviněný výhradami, které v dovolání uplatnil obsahově uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný důvod podle §265b dost. 1, 2 tr. ř. nenaplnil, a Nejvyšší soud proto nebyl povinen z jejich podnětu přezkoumávaná rozhodnutí přezkoumávat.
VI. K extrémnímu nesouladu
24. I přes závěr, že obviněný podaným odvoláním obecným zásadám pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. nedostál, Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že se v této věci nejedná ani o případ tzv. extrémního nesouladu a že nebyly zjištěny skutečnosti, které by svědčily o nedodržení zásad spravedlivého procesu, jichž se obviněný v dovolání mimo jiné domáhal.
25. Jen ve stručnosti lze zmínit, že Nejvyšší soud posoudil všechny okolnosti, které byly ve věci zjištěny a soudy v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutích rozvedeny, a shledal, že soudy splnily při zjišťování skutkových okolností procesní kritéria plynoucí s ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 tr. ř., a jejich procesní postup netrpí žádnými extrémními nedostatky, neboť není zatížen vadami, které by svědčily o libovůli či vědomém respektování zásadních práv obviněného na jeho obhajobu.
26. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí se podává, že soudy obou stupňů, především pak soud odvolací se obdobnými výhradami a námitkami obviněného zabývaly a jeho obhajobu objasňovaly důkazními prostředky, které rozvedly v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí. Důkazy, jež provedly, a které se staly oporou pro jejich skutkové závěry, zkoumaly ze všech hledisek, jež jim ukládá ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Ve stručnosti tak lze poukázat na to, že soud prvního stupně v průběhu hlavního líčení vyslechl nejen obviněného, ale i celou řadu svědků (svědkyni E. V., L. P., L. K., D. P., T. H., H. H., R. V., por. Mgr. P. R. a por. J. D.), rovněž provedl listinné důkazy (protokoly o ohledání místa činu, fotodokumentace, odborná vyjádření týkající se daktyloskopických a trasologických stop atd.), a dospěl k závěrům, které podrobně rozepsal na stranách 5 až 14 svého rozsudku.
27. Odvolací soud neshledal vady v provedeném dokazování, které považoval za provedené v potřebném rozsahu a dospěl k závěru, že obviněný se činu v bodě 2) dopustil, a to způsobem, který popsal ve svém rozsudku, včetně užité právní kvalifikace (srov. strany 10 až 13 citovaného rozsudku).
28. Nejvyšší soud v tomto postupu soudů nižších stupňů neshledal vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014), podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole. Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněných podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
29. Jelikož soudy všem svým procesním povinnostem dostály, nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, kterou nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely. V posuzované věci na základě provedeného dokazování nebylo možné dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, neboť ta, kterou obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena, a to nikoliv jen jedním důkazem, ale celou skupinou spolu souvisejících a vzájemně se doplňujících důkazních prostředků, jak soudy obou stupňů ve smyslu pravidel stanovených v §125 tr. ř. dostatečně srozumitelně i logicky vysvětlily.
30. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15], což soudy v posuzované věci řádně objasnily, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností.
31. Výhradu obviněného vůči porušení zásady reformationis in peius sice lze za jistých okolností podrobit přezkumu dovolacím soudem, pokud by její porušení vedlo k deformaci principů spravedlivého procesu, pro nějž plyne povinnost chránit základní práva a svobody i pro dovolací soud, které vyplývá z článku 4 Ústavy (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, nebo ze dne 8. června 2006, sp. zn. II. ÚS 304/04, dále též nález ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/2005), avšak v přezkoumávané věci se o porušení takového práva nejedná.
32. S ohledem na argumenty, jimiž obviněný porušení zásady reformationis in peius odůvodňoval, je patrné, že ji užil nevhodně, neboť nenamítal žádnou skutečnost, která by svědčila pro naplnění zákazu změny k horšímu. Takový zákaz obecně znamená, že v neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného (viz §259 odst. 1 tr. ř.). Obviněný však své výhrady vztahoval k tomu, že odvolací soud nereagoval na to, že státní zástupce v podaném odvolání neuvedl, zda ho podal ve prospěch, či v neprospěch obviněného. Jde o povinnost státního zástupce plynoucí z §249 odst. 2 tr. ř. Její nesplnění však nemá vliv na správnost vlastního rozhodnutí přezkumného orgánu, jímž zde byl odvolací soud. Předseda senátu soudu prvního stupně postupem podle §251 odst. 1 tr. ř. požadoval sice nápravu tohoto formálního nedostatku podaného odvolání (č. l. 50), pokud tak však státní zástupce neučinil, soud prvního stupně předložil věc odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání (č. l. 51), a ten jen z obsahu odvolání státního zástupce dovodil (č. l. 62), že bylo podáno v neprospěch obviněného, a tím sám uvedenou nedůslednost státního zástupce překlenul. Z textu odvolání (č. l. 48 až 49) bylo naprosto zjevné a jisté, v jakém rozsahu bude odvolací soud oprávněn (případně též povinen) rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat. Za této situace nelze v uvedeném kontextu hovořit o jakékoli, byť minimální, právní nejistotě či nepředvídatelnosti soudního rozhodování. Navíc státní zástupce podal odvolání ihned po vynesení rozsudku (č. l. 37) a obviněný sám ve vyjádření proti němu nyní vytýkanou formální vadu odvolání nenamítal, naopak proti němu věcně argumentoval a navrhl jeho zamítnutí (č. l. 54 až 55). O vadu přezkoumávaného rozhodnutí, jak se jí obviněný dovoláním domáhá, se proto nejedná.
33. Stejně nepřípadná je i námitka obviněného týkající se absence upozornění na změnu právní kvalifikace podle §190 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení platí, že v případě, že není třeba předložit věc státnímu zástupci podle odst. 1 citovaného ustanovení k došetření [§188 odst. 1 písm. e) tr. ř.], upozorní předseda senátu na možnost odchylného právního posouzení skutku osoby, které se doručuje opis obžaloby. Pokud tak soud prvního stupně neučinil a jednání obviněného právně posoudil jako dílem dokonaný a dílem nedokonaný přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, tedy v rozporu s obžalobou, která ve stejném jednání spatřovala přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) odst. 2, 3 tr. zákoníku, kvalifikoval jednání obviněného mírněji, než jak tomu chtěl státní zástupce v podané obžalobě. Odvolací soud poté sám tento výrok nalézacího zrušil a jednání obviněného posoudil ve shodě s obžalobou, s níž byl obviněný seznámen, a celé řízení bylo na jejím podkladě vedeno. Absence upozornění podle §190 odst. 2 tr. ř. neměla tudíž žádný vliv na rozhodnutí soudů ani na postavení obviněného v trestním řízení, neboť jeho právo na obhajobu bylo postupem soudů zachováno a zásada kontradiktornosti řízení jím narušena nebyla.
34. Jestliže obviněný k uvedenému trestnému činu způsobem v dovolání uvedeným vytýkal, že nebyla zachována totožnost skutku oproti tomu, jak bylo jednání uvedeno v usnesení o zahájení trestního stíhání, jde též o výhradu, která nemá hmotněprávní podklad, ale ani svým obsahem nekoresponduje s procesněprávním institutem totožnosti skutku upraveným v ustanovení §220 tr. ř. a §176 odst. 2 tr. ř., podle něhož může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle §160 tr. ř. V případě rozhodnutí soudu nemusí jít o naprostou shodu usnesení o zahájení trestního stíhání a žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout, a naproti tomu některé opět mohou přibýt, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, je totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (k tomu srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh. tr., aj., ale i například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 196/2011, či ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1540/2015).
35. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů obou stupňů žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
36. Protože v dovolání obviněného nejsou namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nebylo zjištěno porušení zásad spravedlivého procesu, Nejvyšší soud toto dovolání jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
37. Vzhledem k výsledku dovolacího řízení se jevil jako bezpředmětný požadavek obviněného o přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 8. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu