ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1948.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 1948/2018-248
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně D. M. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Terezou Kocourkovou, B.A., advokátkou se sídlem v Praze 2, Římská 2575/31, proti žalovaným 1. J. R. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 830/2, a 2. V. R. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Danielem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, o 1.987.402 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 419/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. června 2017, č. j. 30 Co 214/2017, 30 Co 225/2017-201, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2. na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20.037,60 Kč k rukám advokáta Mgr. Daniela Maška do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 23. 1. 2017, č. j. 3 C 419/2015-150, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 C 419/2015-166, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně na žalovaných domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Žalobkyně se domáhala sumy, již údajně poskytla žalovaným na základě dohody o financování stavby rodinného domu, kterou s nimi ona a její druh O. T. uzavřeli v roce 2007. Soud konstatoval, že i sama tvrzení žalobkyně o zaplacení předmětné částky žalovaným jsou rozporuplná a nedostatečně důkazně podložená. Primárně však žalobě nevyhověl s ohledem na vznesenou námitku promlčení žalovaného práva, jež s ohledem na formální nedostatky tvrzené smlouvy kvalifikoval podle ustanovení o bezdůvodném obohacení [§451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)]. Subjektivní i objektivní promlčecí doby (§107 obč. zák.) dle soudu počaly běžet od 15. 2. 2012, tj. ode dne, kdy muselo být žalobkyni i O. T. zřejmé, že uspokojení jejich práva na zaplacení sporné částky je ohroženo (neboť žalovaná vypověděla plnou moc, na jejímž základě měl O. T. prodat dům vlastněný žalovanými v XY). V posuzované kauze se pak neprosadí závěr o rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, který použil Krajský soud v Praze ve věci, v níž O. T. sám žaloval o vrácení celé žalovaným poskytnuté částky, neboť žalobkyně svůj nárok uplatnila až v roce 2015, přestože všechny relevantní okolnosti znala již v únoru 2012. K námitce promlčení bylo proto možné přihlédnout, a žaloba tak musela být zamítnuta.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 6. 2017, č. j. 30 Co 214/2017, 30 Co 225/2017-201, k odvolání žalobkyně potvrdil opravné usnesení soudu prvního stupně ze dne 28. 2. 2017 (výrok I.), rozsudek okresního soudu ze dne 23. 1. 2017 pak změnil ve výrocích II. a III., pokud jde o výši přisouzené náhrady nákladů řízení, jinak jej v těchto výrocích i ve výroku I. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud podotkl, že plnění poskytnuté žalobkyní se i v případě neplatnosti sjednané smlouvy opíralo o dostatečný titul, jímž dle ustálené judikatury může být též pouhý příslib převodu nemovitosti. V poměrech projednávané věci tedy mohlo vzniknout bezdůvodné obohacení žalovaných teprve v době, kdy druhá žalovaná vypověděla O. T. plnou moc, a začalo být zřejmým, že smluvený záměr nebude realizován, tj. v únoru 2012. Sám O. T. podal žalobu již v říjnu 2012, přičemž tak dle tvrzení žalobkyně učinil na základě dohody se žalobkyní, v souladu s níž měl veškerý majetkový prospěch žalovaných vymáhat sám. Žalobkyně tedy už v roce 2012 zřejmě věděla o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaných, a podala-li žalobu až v prosinci 2015, stalo se tak zjevně po uplynutí subjektivní i objektivní promlčecí doby ve smyslu §107 obč. zák. Vznesení námitky promlčení potom v naznačeném kontextu neodporuje dobrým mravům (§3 odst. 1 obč. zák.). Žalobkyně se ani po zjištění, že příslib převodu nemovitosti daný žalovanými nebude splněn, sama nedomáhala sporných prostředků a podání žaloby ponechala plně na O. T. Kdyby svou žalobu podala bezprostředně poté, co byla žaloba jejího druha v prosinci 2014 parciálně zamítnuta s tím, že část poskytnutých prostředků patřila žalobkyni, byla by promlčecí doba zachována, případně by bylo možné uvažovat o rozporu uplatnění námitky promlčení žalovanými s dobrými mravy. Pakliže však žalobkyně s podáním žaloby dále prodlévala po více než jeden rok, nebyl k tomuto jejímu počínání, jež nelze než označit za liknavé, dán žádný omluvitelný důvod, tím méně takový, který by byl přičitatelný žalovaným. Ani odvolací soud tedy neshledal uplatnění námitky promlčení nemravným, a vyslovil proto mínění, že žaloba byla zamítnuta po právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž po rekapitulaci tvrzeného skutkového stavu namítá, že odvolací soud nesprávně určil počátek subjektivní promlčecí doby, protože o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaných se ona coby ochuzená dozvěděla až 9. 1. 2015, tj. v den nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze vydaného v řízení o žalobě jejího druha O. T. proti žalovaným, neboť až v tomto sporu vyšlo najevo, že je dohoda uzavřená mezi účastníky neplatnou. Vznik bezdůvodného obohacení by přitom podle žalobkyně měl být posuzován v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Dovolatelka dále vyslovuje názor, že mezi stranami neprobíhalo plnění na základě pouhého ústního příslibu, nýbrž na základě smlouvy, přičemž právní důvod pro onen přesun majetkových hodnot odpadl autoritativním konstatováním neplatnosti dotčené dohody soudem, a teprve od tohoto okamžiku mohla započít svůj běh objektivní i subjektivní promlčecí doba. Nadto je třeba se zabývat otázkou, zda žalovaní nenabyli bezdůvodné obohacení úmyslně. Konečně žalobkyně prosazuje, že vznesení námitky promlčení žalovanými představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy, jak dovodil odvolací soud v řízení o žalobě O. T. (kterýžto názor aproboval i soud dovolací v usnesení sp. zn. 28 Cdo 1303/2015). Z těchto důvodů žádá, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby je změnil a žalobě sám vyhověl.
K dovolání se vyjádřila žalovaná 2., jež je navrhla odmítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně však přípustným není.
K určení právního režimu sporného nároku z bezdůvodného obohacení postačí uvést, že podle §3028 odst. 3 o. z. se právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jež se netýkají práv osobních, rodinných a věcných, jakož i práva a povinnosti z nich vzešlé řídí dosavadními právními předpisy. Právy a povinnostmi vzniklými z právního vztahu se zde rozumí též nároky z bezdůvodného obohacení vyvolaného plněním na základě neplatné smlouvy uzavřené do 31. 12. 2013 (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1632/2017, přiměřeně viz též usnesení téhož soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 20 Cdo 977/2008) či plněním dle právního důvodu založeného před účinností zákona č. 89/2012 Sb., a to i v případě, že odpadl až po 1. 1. 2014 [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, přiměřeně viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 585/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/2007, a Hulmák, M. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1–654) . Praha: C. H. Beck, 2014. s. 2322–2323]. Ať již by tedy byl řešený případ posuzován dle pravidel o bezdůvodném obohacení vzniklém plněním na základě neplatné smlouvy (uzavřené v roce 2007), nebo podle norem o majetkovém prospěchu získaném z právního důvodu, který odpadl (ústního příslibu odvolaného nejpozději k 15. 2. 2012), bylo by nepochybně namístě aplikovat právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013. Tento závěr by se s ohledem na právě provedený výklad prosadil, dokonce i kdyby byla shledána přiléhavou dovolatelčina úvaha, dle níž právní důvod odpadl teprve ve chvíli, kdy nabylo právní moci rozhodnutí soudu založené na závěru o neplatnosti ústní smlouvy sjednané mezi účastníky.
K další argumentaci dovolatelky sluší se uvést, že je-li bezdůvodné obohacení získáno plněním na základě neformálního příslibu poskytnutí protihodnoty (jenž může být právním důvodem pro realizované plnění i v případě, že mezi stranami byla rovněž sjednána smlouva, již stíhá neplatnost, srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2100/2016, a usnesení téhož soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 93/2017), odpadá dotčený právní důvod ve chvíli, kdy se stane zřejmým, že daný příslib nebude realizován (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3312/2007, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 46/2018, a ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4744/2017). Pokud by pak byl řešený nárok posuzován jako právo na vydání bezdůvodného obohacení nabytého plněním na základě absolutně neplatného právního úkonu, bylo by nutné dovodit, že toto oprávnění vzniklo již samotným poskytnutím plnění žalovaným (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3430/2013, nebo jeho usnesení ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3561/2017, a ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5302/2017), tedy opět podstatně dříve než k dovolatelkou vyzdvihovanému dni právní moci rozhodnutí o žalobě O. T. Konečně k poukazu na údajnou úmyslnost nabytí prospěchu obohacenými podotýká dovolací soud, že námitka, podle níž příjemce prospěch svůj v úmyslu získal, napadá toliko skutková zjištění instancí nižších (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1473/2011, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2825/2016); ta arci nejsou již předmětem přezkumu Nejvyšším soudem, kterému náleží řešiti výhradně otázky právní (srovnej kupř. usnesení zdejšího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 25 Cdo 773/2017, ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1194/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017).
Při aplikaci žalobkyní preferované skutkové podstaty plnění na základě neplatného právního úkonu by nadto k datu právní moci rozhodnutí soudu v řízení o žalobě jejího druha nemohl být situován nejen počátek promlčecí doby objektivní, vážící se ke vzniku bezdůvodného obohacení, ale ani promlčecí doby subjektivní, neboť ten se odvíjí od nabytí povědomí o skutečnostech rozhodných pro uplatnění nároku z bezdůvodného obohacení, není však nikterak závislý na schopnosti ochuzeného rozhodné okolnosti náležitě právně kvalifikovat a dospět k závěru o neplatnosti právního jednání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1840/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 785/2011, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1065/2012). Ani v řešené věci tak pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby není podstatné, kdy byl soudy vysloven a žalobkyní přijat právněkvalifikační úsudek o absolutní neplatnosti předmětného kontraktu.
Formulovat úsudek o rozporu či konformitě uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy pak v zásadě přísluší soudům nižších stupňů, vybaveným bezprostředním přístupem ke skutkovým zjištěním, nikoli dovolací instanci, jež plní úlohu soudu toliko přezkumného, nikoli nalézacího. Nejvyšší soud posuzuje pouze to, zda nejsou úvahy soudu prvního stupně, respektive soudu odvolacího zatížené zjevnou nepřiměřeností (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, ze dne 15. 10. 2015, sp. zn.
28 Cdo 3392/2014, a ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1384/2017), kterou zde ovšem, i s ohledem na principiální souladnost uplatnění námitky promlčení práva coby institutu přispívajícího k jistotě v právních vztazích s dobrými mravy (viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4243/2013, ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3833/2017, či ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4866/2017), shledat nelze. Fakt, že dovolací soud v usnesení ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1303/2015 (jež ostatně bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 1020/16), uznal v rámci sníženého standardu přezkumu, jehož podstata byla naznačena výše, za akceptovatelný úsudek, že se vznesení námitky promlčení žalovanými v řízení o žalobě O. T. dobrým mravům příčilo, nikterak nevylučuje, aby v nynějším sporu bylo uplatnění téže námitky pokládáno za souladné s dobrými mravy vzhledem k odlišným skutkovým okolnostem, jež odvolací soud vylíčil a jimiž přesvědčivě zdůvodnil jiný náhled na dotčený problém oproti oné dřívější kauze.
Jelikož dovolatelka nenastolila žádný problém odpovídající kritériím §237 o. s. ř. odmítl Nejvyšší soud její dovolání jako nepřípustné (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované 2. v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), dle jejíhož §8 odst. 1 a §7 bodu 6 činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) částku 16.260 Kč, společně s paušální náhradou výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaná 2. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 20.037,60 Kč. Naproti tomu žalovanému 1. v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 12. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu