ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1565.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1565/2017 -17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 1. 2018 o dovolání obviněného J. V. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2017 sp. zn. 5 To 273/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 19 T 274/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 2. 6. 2017 sp. zn. 19 T 274/2016 uznal obviněného J. V. vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 13. 11. 2016 od přesně nezjištěné doby do cca 11:55 hodin nejméně po silnici III. třídy č. 49914 v obci J., okres H., po předchozím vědomém požití alkoholu a pod jeho vlivem, aniž by byl držitelem řidičského průkazu, řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Octavia, přičemž byl u domu kontrolován hlídkou Policie ČR, Dopravního inspektorátu Hodonín, kdy byla zjištěna opakovanou dechovou zkouškou přístrojem Dräger hladina alkoholu v jeho krvi a to v 11:59 hodin ve výši 1,98 g/kg a ve 12:05 hodin ve výši 1,90 g/kg alkoholu v krvi.
Za to mu byl podle §274 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu tří let.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 8. 2017 sp. zn. 5 To 273/2017 podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal dovolání, v němž nejprve rekapituloval průběh předchozího trestního řízení a posléze obsahově vymezil uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V jeho rámci poukazuje na to, že soudy obou stupňů svá skutková zjištění opřely zejména o svědecké výpovědi policistů. Dostatečně se však nezabývaly průběhem a zákonností kontroly provedené ze strany policejního orgánu. Podle výpovědí policistů i obviněného byl obviněný kontrolován na autobusové zastávce asi 100 m od vozidla. Z tohoto důvodu nelze učinit jednoznačný závěr, že obviněný předmětné vozidlo bezprostředně před svou kontrolou řídil.
Soud druhého stupně pak vyhodnotil výpověď svědkyně J. V. jako účelovou snahu pomoci obviněnému. Soud tento svůj závěr opírá o neschopnost svědkyně logicky vysvětlit, proč odjela s motorovým vozidlem, ve kterém měl obviněný uložené doklady a peněženku, navíc toto vozidlo nechala 150 až 200 metrů odstavené od místa bydliště. Přitom svědkyně jednoznačně uvedla, že vozidlo mělo poruchu a jen ze setrvačnosti dojelo na místo, kde bylo ponecháno.
Obviněný pak podle odvolacího soudu nijak logicky nevysvětlil, proč se podrobil dechové orientační zkoušce, když motorové vozidlo neřídil a proč ke kontrole nezavolal údajnou řidičku. Soud zde nevzal v úvahu opilost obviněného, která byla podle provedené dechové kontroly již na hranici těžké opilosti.
Odvolací soud se navíc omezuje na konstatování, že určité skutečnosti nebyly ze strany obviněného a svědkyně V. nijak vysvětleny, přičemž neuvádí, zda byli na tyto skutečnosti ze strany soudu vůbec dotazováni. Pokud soud považuje některé skutečnosti za nejasné, je jeho povinností zjišťovat z úřední povinnosti materiální pravdu.
Odvolací soud též neshledal žádné skutečnosti, které by svědecké výpovědi policistů provádějících kontrolu činily nevěrohodnými. Opomněl však neobvyklý průběh silniční kontroly. Podle výpovědi policistů měli po spatření prudce odbočujícího a zastavujícího vozidla vyjet směrem k němu. Policisté však uspokojivě nevysvětlili, z jakého důvodu pouze projeli kolem vozidla, ujeli určitou vzdálenost, než se obrátili a vrátili zpět, přičemž dostihli obviněného až na autobusové zastávce. Není zřejmé, z jakého důvodu neprovedli kontrolu přímo u vozidla, když kolem něj prvně projížděli.
Z výše uvedeného vyplývá, že soudy obou stupňů vykládaly veškeré důkazy pouze v neprospěch obviněného a nepřihlížely k důkazům, které jej viny zbavují. To mělo rozhodující vliv i na právní hodnocení skutku jako přečinu podle §274 tr. zákoníku za situace, kdy zde jsou závažné pochybnosti o průběhu skutkového stavu.
Dovolatel z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v rámci možného vyjádření k podanému dovolání sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Vyslovil ale souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2017 sp. zn. 5 To 273/2017 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně tvrzení, že soud druhého stupně nesprávně vyhodnotil výpověď svědkyně J. V. jako účelovou snahu pomoci obviněnému vyhnout se trestnímu stíhání), vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (nebylo prokázáno, že obviněný předmětné vozidlo řídil, když policisté vypověděli, že obviněný nebyl kontrolován bezprostředně po zastavení vozidla, ale na autobusové zastávce více než 100 m od vozidla), je nutno považovat za námitky skutkového a procesního charakteru, týkající se především úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů a v důsledku toho i odlišného skutkového stavu byl tento ve svém výsledku i jiným způsobem právně posouzen. Uvedené námitky však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého je dovolání možno podat pouze tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Nutno zdůraznit, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními učiněnými Okresním soudem v Hodoníně v jeho rozhodnutí, z nichž následně vycházel také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně o žádný extrémní rozpor nejedná.
Pro úplnost je možno dodat, že obviněný je z posuzované trestné činnosti usvědčován převážně svědeckými výpověďmi zasahujících policistů, kteří jasně a shodně uvedli, že viděli vozidlo obviněného, které prudce odbočilo směrem doleva, když řidič zahlédl policejní hlídku. To se jim jevilo podezřelé, jelikož tam nebyla žádná křižovatka. Poté viděli obviněného, přičemž se prvně rozhodli pouze projet okolo pro případ, že by pokračoval v jízdě. Když se vrátili, viděli obviněného odcházet od vozidla, tak se rozhodli provést dechovou orientační zkoušku na přítomnost alkoholu v dechu, která byla pozitivní, a to opakovaně. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí provedl detailní rozbor výpovědí zasahujících policistů. Obviněný je také usvědčován provedenými listinnými důkazy, konkrétně protokolem o silniční kontrole, ze kterého vyplývá jeho doznání, že požil alkoholické nápoje, a který poté také podepsal. Odvolací soud se též rozhodl doplnit dokazování o výpovědi svědkyně V. a svědka V. Při hodnocení těchto výpovědí podrobně odůvodnil, proč spatřuje výpověď svědkyně V. jako účelovou snahu pomoci obviněnému vyhnout se trestnímu stíhání a proč z výpovědi svědka V. nebylo pro rozhodnutí zjištěno nic podstatného. Jde o hodnocení důkazů, které zcela konvenuje zákonným požadavkům stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř., a je plně v souladu se zásadami formální logiky a nelze z něj v žádném případě dovodit případný projev libovůle nalézacího ani odvolacího soudu. Nejvyšší soud tak konstatuje, že rozhodnutí soudů obou stupňů plně odrážejí úplná skutková zjištění, adekvátní hodnocení důkazů a z toho vyvozené hmotněprávní posouzení skutku.
Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Obviněným uplatněné námitky pak ve svém výsledku nejsou podřaditelné pod uvedený zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obviněný totiž deklaroval tento dovolací důvod, avšak uplatnil pouze námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.
K uvedenému lze též dodat, že k problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem výše stručně uvedeným důvodům (§265i odst. 2 tr. ř.) tak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. V. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 1. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu