ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.449.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 449/2019-3120
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 5. 2019 o dovolání obviněného J. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2018, sp. zn. 11 To 43/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 9/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2017, sp. zn. 10 T 9/2016, byl obviněný J. P. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (jednání pod bodem I. 1.). Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že:
společně se spoluobviněnými O. S. a A. K. a samostatně stíhaným R. E.
od přesně nezjištěné doby, nejméně však od 6. 1. 2015 do 13. 3. 2015, na adrese XY, ul. XY č. p. XY v zahradním domku, O. S. a J. P. vyráběli jednak pro sebe, jednak za účelem další distribuce, za pomoci chemikálií, na laboratorním skle a za pomoci dalších laboratorních pomůcek určených k nedovolené výrobě psychotropních látek drogu pervitin, přičemž R. E. jim uvedenou nemovitost poskytl za účelem výroby pervitinu, a to za odměnu 5.000 Kč měsíčně a poskytnutí dávek pervitinu, a A. K. v přesně nezjištěném počtu případů obstarala chemikálie potřebné k výrobě pervitinu, a to zejména hydroxid, toluen a připravovala lék Cirrus vyjmutím z blistrů, případně rozemletím na prášek, k výrobě pervitinu, a to za odměnu dávek pervitinu, přičemž J. P. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 1 T 23/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 67 To 326/2014, odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.
2. Za to byl obviněný J. P. podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo obviněnému podle §99 odst. 2 písm. b) tr. řádu uloženo ochranné léčení protitoxikomanické ambulantní formou.
3. Rozsudek Městského soudu v Praze napadli řádným opravným prostředkem jak obviněný J. P., jehož odvolání směřuje proti všem výrokům napadeného rozsudku, tak i státní zástupkyně, která podala odvolání v neprospěch obviněného toliko do výroku o trestu. Na základě odvolání státní zástupkyně Vrchní soud v Praze napadený rozsudek ve vztahu k osobě obviněného J. P. podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. řádu zrušil pouze částečně, a to v celém výroku o trestu a výroku o ochranném léčení, načež při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, obviněného podle §283 odst. 2 tr. zákoníku nově odsoudil k trestu odnětí svobody ve výměře čtyř let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně obviněnému podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uložil ochranné léčené protitoxikomanické ambulantní formou. Naproti tomu odvolání obviněného vrchní soud podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), d), g), l) tr. řádu. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný jednak namítá, že rozhodnutí obou nižších soudů byla vydána v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, neboť právní závěry obou soudů jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, když daná skutková zjištění nemají obsahovou vazbu na provedené důkazy, a to při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. V části IV. odůvodnění podaného dovolání obviněný obsáhlým způsobem rozebírá jednotlivé důkazy v kontextu nižšími soudy učiněných skutkových zjištění, včetně výpovědi spoluobviněného O. S., o niž soudy opírají závěry o vině osoby dovolatele, ačkoli z ní nikterak nevyplývá, že by se dovolatel na drogové trestné činnosti O. S. účastnil. Obdobný rozpor je dle obviněného dán rovněž mezi výpovědí spoluobviněného R. E. učiněnou jednak v rámci přípravného řízení a poté v rámci hlavního líčení, když jmenovaný mimo jiné uvedl, že jej s obviněným S. seznámila obviněná K. až teprve v březnu 2015, kdy mělo také dojít k údajnému navezení věcí do XY, ačkoli z popisu skutku tak, jak byl učiněn nalézacím soudem, plyne, že údajná výroba drog měla v XY probíhat v období od 6. 1. 2015 do 13. 3. 2015. Závěr soudu o tom, že výroba drog v XY, které se měl dovolatel údajně účastnit, probíhala od ledna do března 2015, tak není podložena žádným relevantním důkazem. Ačkoli byla v přípravném řízení, jakož i v řízení před soudem vyslechnuta celá řada svědků, žádný z nich neuvedl, že by se dovolatel jakýmkoli způsobem podílel na výrobě drog, když jediná zmínka o jeho osobě plyne z výpovědi svědka A. B., avšak pouze v té souvislosti, že tento svědek obviněného jednou vezl, nikoli že by jej jakkoli spojoval s výrobou či prodejem drog. Obviněný rovněž poukazuje na skutečnost, že neudělil souhlas se čtením protokolů o výpovědích svědků Z., B. a M., přičemž nesouhlasí s argumentací soudu, který jeho návrh na osobní slyšení jmenovaných osob zamítl, v tom směru, že se jej uvedené svědecké výpovědi netýkají. Z důkazů provedených u hlavního líčení dle obviněného nevyplývá, že by se v objektu v XY nalezly omamné či psychotropní látky či jejich prekurzory, popř. věci prokazatelně použité k výrobě drog. Obviněný dále namítá skutečnost, že spisový materiál z přípravného řízení obsahuje mimo jiné i přepisy odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, které, byť k nim soudy údajně nepřihlížely, obsahují tendenční komentáře policejního orgánu o údajné komunikaci o výrobě drog, aniž by však byla zaznamenaná komunikace k takovému tématu ve skutečnosti vedena. V souvislosti se záznamy o uskutečněném telekomunikačním provozu obviněný rovněž namítá, že protokoly k těmto záznamům byly vyhotoveny v rozporu s §88 odst. 6 tr. řádu.
5. V další části svého dovolání obviněný namítá, že k jeho návrhu nebyl soudem proveden důkaz přehráním všech pořízených odposlechů telekomunikačního provozu pod označením „D.“, nejen odposlechů tzv. zájmových, čímž byl zkrácen na možnosti seznámit se s veškerými pořízenými odposlechy z hlediska posouzení toho, zda se v nich nemohou vyskytovat údaje svědčící pro jeho nevinu. Soud prvního stupně naopak sám aktivně, bez dostatečného návrhu či vysvětlení ze strany obžaloby, prováděl jím vybrané záznamy telekomunikačního provozu, aniž by státní zástupce vysvětlil, co jednotlivými záznamy vůbec zamýšlí prokazovat, načež odvolací soud daný postup bez dalšího schválil. Tímto postupem však byla porušena zásada kontradiktornosti trestního řízení, když soud rezignoval na postavení nezávislého, objektivního pozorovatele a posuzovatele důkazů předkládaných stranami, ale sám převzal úlohu žalobce, zatímco sám žalobce zůstal v tomto ohledu zcela pasivní. Obviněný poukazuje rovněž na absenci lokalizace SIM karet telefonu užívaného jeho osobou, čímž mu byla znemožněna řádná obhajoba, prostřednictvím které by mohl vyvracet tvrzení o tom, že se v určité době měl nacházet na určitém místě. Obviněný dále namítá, že nižšími soudy nebyl proveden jím navržený důkaz v podobě výslechu policistů zpracovávajících úřední záznamy k lokalizaci SIM karet, když nesouhlasí s argumentací, již v tomto ohledu zvolil odvolací soud. Dle obviněného nebyl proveden žádný důkaz o tom, že by účastnické stanice, které měl údajně užívat, byly jeho osobě skutečně přiděleny, tzn. že zůstává spornou otázka totožnosti osoby, která je v protokolech o záznamech telekomunikačního provozu označována jako „J.“. V této souvislosti obviněný namítá mimo jiné i neprovedení jím navrženého důkazu v podobě hlasové expertízy za účelem určení totožnosti hlasu uživatele označovaného v záznamech jako „J.“ či „J. P.“, když tvrdí, že hlas zaznamenaný odposlechy není jeho hlasem. V neposlední řadě ani příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, který byl v této věci vydán soudcem Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. V 140-2/2014-Nt 5340/2014, ohledně účastnických stanic uživatele vystupujícího pod jménem „O.“, tj. účastnických stanic, se kterými měl komunikovat uživatel označovaný jako „J.“, neodpovídají zákonným požadavkům, neboť neobsahují konkrétní skutkové okolnosti, které vydání příkazu odůvodňují, resp. úvahy zabývající se důvodností návrhů, přičemž odůvodněna není ani doba trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, resp. skutečnost, proč byl příkaz soudem vydán na maximální možnou dobu. Za tohoto stavu tak povolovací činnost soudu ve vztahu k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu dle dovolatele trpí zásadní procesní vadou, která zakládá nezákonnost provedených odposlechů.
6. V další části podaného dovolání obviněný vznáší námitku porušení zásady totožnosti skutku, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno pro dva izolované skutky (útoky), zatímco obžaloba byla podána pro čtrnáct skutků, aniž by se obžaloba s tímto nesouladem ve svém odůvodnění věcně vypořádala. Je-li přitom odůvodňován trvající charakter trestné činnost spoluobviněného S. tím, že šlo o výrobu a distribuci v určitém časovém rozpětí s vymezeným okruhem odběratelů, pak v případě dovolatele nic podobného nepřichází v úvahu, neboť nebylo prokázáno, že by komukoli poskytl či prodal jakoukoli omamnou či psychotropní látku. Pakliže u dovolatele nebyli žádní odběratelé, nelze dle jeho tvrzení dovozovat, že se v jeho případě jedná o trvající trestný čin. Obviněný rovněž napadá skutečnost, že zamítnutím jeho návrhu na provedení výslechu zpracovatelů znaleckého posudku za účelem přiřazení jednotlivých fází výroby či manipulace k výrazům užitým samostatně stíhaným R. E. v jeho výpovědi, došlo k porušení práva na jeho řádnou obhajobu, neboť „sušení na tálu“ či „přelévání z barelů“ nemusí nutně znamenat výrobu, ale ani zhodnocení či čistění návykové látky či její přeměnu v jinou návykovou látku, jak uvádí odvolací soud, který se navíc tímto odůvodněním pasoval do role znalce problematiky procesu výroby omamných látek, což soudu dle obviněného nepřísluší. Obviněný namítá rovněž neprovedení jím navrhovaných výslechů svědků V. M., S. Š. a O. Z., jakož i nepřipojení spisového materiálu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 1 Zt 314/2014 a 16 T 60/2015. Dle obviněného se tak ze strany obou nižších soudů jedná o svévolné, rozporuplné, nelogické a nepřezkoumatelné hodnotící úvahy, které odporují základním principům hodnocení důkazů. Soudy se tak ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě nevypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro jejich rozhodnutí a rovněž nevěnovaly náležitou pozornost námitkám obviněného, pročež jimi učiněná skutková zjištění nekorespondují s výsledky provedeného dokazování, které nebylo vykonáno v dostatečném rozsahu. Tímto postupem nižších soudů tak bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle obviněného došlo v daném případě rovněž k nesprávnému právnímu posouzení skutku, tj. jeho právní kvalifikaci podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť na straně jeho osoby nedošlo k naplnění znaku této kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy.
7. V části VI. podaného dovolání obviněný namítá, že v dané věci rozhodl vyloučený orgán ve smyslu §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť senát nalézacího soudu byl obsazen přísedícím T. N., který je však dle názoru obhajoby z důvodu osobního vztahu k osobě obviněného vyloučen z úkonů trestního řízení. Dovolatel v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že jmenovaný přísedící pracuje ve Vazební věznici Praha-Pankrác, kde obviněný vykonával v období od září roku 2008 až do konce roku 2010 a poté v září a v říjnu roku 2014 vazbu, a to na oddělení, kde byl jeho vychovatelem právě přísedící T. N. Ten tak byl z titulu svého postavení a funkce v denním kontaktu s obviněným, přijímal jeho žádosti, kontroloval mu poštu, přijímal jeho návštěvy, přičemž obviněný s ním hovořil nejen o věcech týkajících se výkonu trestu, ale i o věcech osobních. Začátkem roku 2009 přitom jmenovaný přísedící zadržel obviněnému dopis, který kvůli údajné závadové komunikaci zaslal vyšetřovateli. Za tohoto stavu, kdy je evidentní, že T. N. byl osobou, která byla s dovolatelem v denním kontaktu a byl pro něho mimo jiné jediným zprostředkovatelem kontaktu s okolním světem, tzn. že šlo o osobu, ke které měl dovolatel osobní a téměř důvěrný vztah, je tak jmenovaný přísedící dle obviněného vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, neboť u něj lze mít pochybnosti o tom, že pro poměr, který si k obviněnému vytvořil v době, kdy byl jeho vychovatelem ve Vazební věznici Praha-Pankrác, nemůže nestranně rozhodovat. Dovolatel má za to, že zamítnutí jeho námitky na vyloučení člena senátu nalézacího soudu bylo nezákonné, neboť skutečnosti svědčící pro vyloučení T. N. byly ze strany obhajoby řádně předloženy a popsány, přičemž tyto skutečnosti byly z hlediska trestního práva natolik relevantní, že mělo být o vyloučení daného přísedícího rozhodnuto. Pakliže tak soudy neučinily, došlo dle dovolatele k situaci, kdy ve věci samé rozhodoval soud, který byl nesprávně obsazen, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.
8. V části VII. podaného dovolání obviněný poukazuje na porušení procesněprávních předpisů ze strany nalézacího soudu v souvislosti s účastí obviněného J. L. na trestním řízení, když tomuto nebyla umožněna účast na hlavním líčení v období od 19. 4. do 13. 6. 2017, v důsledku nezákonného vylučování a spojování věci, aniž by bylo vyloučené řízení skutečně vedeno, čímž bylo nepřímo porušeno dovolatelovo právo na obhajobu, neboť neměl možnost seznámit se s případným vyjádřením obviněného L. k prováděným důkazům. Dodatečné umožnění obviněnému L. seznámit se s důkazy prováděnými v hlavním líčení, ke kterému nebyl předvolán, nemůže tuto závažnou procesní vadu dle dovolatele zhojit, neboť trestní řád takový způsob seznamování se s důkazy v průběhu hlavního líčení neumožňuje. Závěrem pak obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil vrchnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby Nejvyšší soud podle §265m tr. řádu sám rozhodl rozsudkem tak, že obviněného zprostí podané obžaloby.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení se s obsahem podaného dovolání obviněného k uplatněným námitkám uvedl, že argumentace vztažená k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu obsahuje zřejmé polopravdy a zavádějící okolnosti tak, aby vytvořil představu o jakémsi velmi blízkém, ve skutečnosti však neexistujícím, osobním poměru přísedícího nalézacího soudu k jeho osobě, který by byl důvodem jeho podjatosti. Tento fakt, ve spojení s momentem, kdy samu podjatost přísedícího namítl, vede státního zástupce k přesvědčení o zjevné účelovosti dovolatelova jednání. Byť obviněný námitku podjatosti uplatnil ještě před rozhodnutím soudu prvního stupně, tedy z pohledu vytýkaného dovolacího důvodu včas, nebyly shledány žádné konkrétní a objektivní důvody svědčící o osobním, blízkém, úzce přátelském či nepřátelském poměru zmíněného přísedícího k dovolateli. Ač je odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto směru velmi kusé, byl tento eventuální nedostatek jednoznačně napraven vrchním soudem v rámci rozhodování o stížnosti dovolatele, již podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Za tohoto stavu státní zástupce odkazuje na obsah odůvodnění citovaného rozhodnutí vrchního soudu ze dne 11. 9. 2018, č. j. 11 To 7/2018-2948. Pakliže nebylo zjištěno nic, co by odůvodnilo závěr, že je přísedící T. N. ve smyslu §30 odst. 1, 2 tr. řádu vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, nelze dle státního zástupce označit za opodstatněnou ani námitku obviněného, že ve věci rozhodl vyloučený orgán.
10. V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu se pak obviněným zvolená argumentace dle státního zástupce zcela míjí s uplatněným důvodem dovolání, neboť v jeho rámci nelze úspěšně namítat porušení příslušných ustanovení trestního řádu o přítomnosti v hlavním líčení, ke kterému mělo údajně dojít u osoby od dovolatele odlišné. V dané trestní věci jde navíc o úvahy zcela liché, neboť došlo-li v průběhu hlavních líčení na jistou dobu k vyloučení věci spoluobviněného J. L. k samostatnému řízení postupem podle §23 odst. 1 tr. řádu, nestalo se tak v důsledku libovůle či nezákonného postupu nalézacího soudu. Podařilo-li se posléze přítomnost spoluobviněného L. zajistit a soud shledal podmínky pro konání společného řízení, bylo řádně rozhodnuto o spojení věcí postupem podle §23 odst. 3 tr. řádu. Z obsahu příslušného spisového materiálu je přitom zřejmé, že se spoluobviněný L. po spojení věcí podrobně seznámil se všemi do té doby provedenými důkazy a k těmto měl možnost se řádně vyjádřit, pročež obviněným vznesenou námitku nelze podřadit pod jím vytýkaný ani jiný dovolací důvod.
11. V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dle státního zástupce obviněným zvolená dovolací argumentace neodpovídá jím zvolenému dovolacímu důvodu, neboť s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí založeno. Byť obviněný formálně prohlašuje naplnění tohoto dovolacího důvodu, fakticky vůbec nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, neboť s akcentem na údajný extrémní rozpor, nerespektování zásady presumpce neviny, jakož i porušení práva na spravedlivý proces v rámci podaného dovolání pouze zpochybňuje rozsah dokazování a hodnocení provedených důkazů, potažmo napadá soudy učiněná skutková zjištění. Takovéto námitky ryze skutkové a procesní povahy však podle státního zástupce pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Z obsahu spisového materiálu je přitom zřejmé, že městský soud provedl všechny důkazy potřebné pro náležité objasnění dané trestní věci a dospěl ke skutkovým zjištěním, která z nich logicky vyplývají. K jednání dovolatele pak přiřadil rovněž odpovídající právní kvalifikaci. Přestože dovolatel sám k trestné činnosti nevypovídal, byla jeho vina spolehlivě prokázána na podkladě dalších důkazů. Státní zástupce v této souvislosti poukázal na skutečnost, že spoluobviněný S. potvrdil, že pervitin v XY vyráběn byl, přičemž účast dovolatele na této činnosti vyplývá jak z výpovědi spoluobviněného E., tak i spoluobviněné K., která osobu dovolatele i spoluobviněného S. do XY opakovaně vozila. Provedené odposlechy přitom dokreslují mimořádně intenzivní kontakty mezi dovolatelem a spoluobviněným S. právě v období ledna až března 2015. Zpochybňuje-li pak obviněný procesní využitelnost zajištěných odposlechů, jedná se z jeho strany o námitky liché, ke kterým se již podrobně vyjádřil vrchní soud, na jehož rozhodnutí tak státní zástupce odkazuje. Rozhodnutí obou nižších soudů dle státního zástupce netrpí ani vadou tzv. opomenutých důkazů, jak by se mohlo jevit z dovolatelem opakovaně zmiňovaných výhrad vůči neprovedení některých jím navržených důkazů, neboť byť mají obviněný, jakož i státní zástupce právo navrhnout důkazy nad rámec již provedených, není povinností soudu takovému návrhu vyhovět. S takto nově navrženými důkazy se však soud musí vypořádat, a nehodlá-li jej provést, musí svůj postup také patřičně odůvodnit. Této povinnosti přitom oba nižší soudy dle státního zástupce dostály, a pokud k realizaci dalších důkazů nad rámec již dříve provedených nepřistoupily, stalo se tak s ohledem na úplnost provedeného dokazování a objasnění všech, z hlediska náležitého posouzení věci podstatných okolností, načež svůj postup v tomto směru též řádně zdůvodnily. V souvislosti s právem obviněného na spravedlivý proces pak státní zástupce poukázal na závěry plynoucí z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, které blíže cituje.
12. Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu státní zástupce dovozuje, že nelze-li obviněným shora uplatněné námitky podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pak nemohou být ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Za tohoto stavu státní zástupce shledává dovolání obviněného zjevně neopodstatněným, pročež navrhuje, aby bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto.
III.
Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
15. Obviněný v dovolání uplatnil mimo jiné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l) a písm. g) tr. řádu, neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí jím podaného řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně údajně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. řádu bez věcného přezkoumání podle §254 tr. řádu, aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. řádu, tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. řádu s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. V předmětné věci obviněný citovaný dovolací důvod uplatnil ve druhé z výše uvedených alternativ.
17. V souvislosti s obviněným uplatněnými dovolacími důvody Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, ani neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Situace, na něž dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah jím uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jež je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jež byl dovolateli přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.
18. V souvislosti s obviněným uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, Nejvyšší soud konstatuje, že tento důvod nelze použít tehdy, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo dovolání podává, známa již v původním řízení a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu je nezbytné, aby o vyloučení soudce (přísedícího) z důvodů uvedených v §30 tr. řádu nebylo rozhodnuto postupem podle §31 tr. řádu. Podle §30 odst. 1 tr. řádu přitom platí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, pak nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení tehdy, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného (§30 odst. 2 tr. řádu). Z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak (§30 odst. 3 tr. řádu).
19. K dalšímu z obviněným zvolených dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, Nejvyšší soud předně konstatuje, že tohoto dovolacího důvodu se nelze dovolávat tehdy, jestliže bylo hlavní líčení (veřejné zasedání) příslušným soudem provedeno v souladu s podmínkami stanovenými trestním řádem pro jeho konání.
20. Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů či jiného důvodu dovolání.
IV.
Důvodnost dovolání
21. Na úvod Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný v podaném dovolání v převážné míře jen opakuje námitky, jež uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, jakož i v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, se kterými se nalézací i odvolací soud již dostatečně a řádným způsobem vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck). Současně Nejvyšší soud již na tomto místě předesílá, že v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal takové pochybení, které by zasahovalo do práva obviněného na spravedlivý proces, a ve věci tak nebyl dán ani důvod pro přezkum skutkových zjištění nižších soudů, jak se toho obviněný domáhal.
22. Vyjma skutečnosti, že obviněný jen opakuje obhajobu uplatněnou v dosavadním průběhu trestního řízení, je pak z hlediska posouzení dovolání významné, že řadu jeho výhrad pod uplatněné dovolací důvody (ani žádné jiné, byť neuplatněné, ze zákonného taxativního výčtu dovolacích důvodů) podřadit nelze. Část v dovolání uplatněných námitek totiž směřuje do oblasti soudy učiněných skutkových zjištění, v rámci kterých obviněný vznáší výhrady proti rozsahu provedeného dokazování a proti způsobu hodnocení důkazů ze strany rozhodujících soudů nižších stupňů, což jsou námitky z hlediska deklarovaných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu (i dovolacích důvodů ostatních) zcela irelevantní. Konkrétně se jedná o výtky obviněného ohledně hodnocení důkazů v podobě výpovědí spoluobviněných O. S. a A. K., samostatně stíhaného R. E. a svědka A. B., ve spojení s dalšími listinnými důkazy, které dle obviněného neposkytují spolehlivý podklad k prokázání jeho viny jednáním, pro které byl odsouzen. Současně namítá neúčinnost některých provedených důkazů, konkrétně pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, které měly být pořízeny na základě soudního příkazu, který nebyl z hlediska okolností odůvodňujících jeho vydání, jakož i délky doby, na niž byl odposlech povolen, řádným způsobem odůvodněn. Nejvyšší soud však v této souvislosti konstatuje, že se obviněný těmito námitkami pouze domáhá toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů, jež byly řádně provedeny v původním řízení, byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl trestně stíhán a následně i pravomocně odsouzen. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k výše uvedeným námitkám pak vyvozuje z vlastní verze skutkového děje, kdy dle jeho tvrzení nebyla vyvrácena možná varianta, že pokud se kdy u spoluobviněného S. v objektu v XY nacházel, sem mohl být pozván spoluobviněným S., který se mu chtěl pochlubit schopností vyrábět drogy, aniž by se tak musel sám výroby pervitinu účastnit, když si již hotový pervitin, vyrobený spoluobviněným S., mohl pouze upravovat pro svoji vlastní potřebu. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzením.
23. Ve vztahu k námitce obviněného stran chybného posouzení skutku, jímž byl rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu uznán vinným, a to zejména v kontextu výpovědi jednotlivých spoluobviněných a svědka B., jakož i výsledků ostatních provedených důkazů, Nejvyšší soud znovu připomíná, že není oprávněn k revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů, čehož se však obviněný prostřednictvím této své námitky fakticky domáhá. Současně je třeba konstatovat, že se s identickými námitkami řádně vypořádal již odvolací soud (a to v bodech 40 až 49. odůvodnění napadeného rozhodnutí), jakož i soud nalézací (především na straně 19 a 20 odůvodnění svého rozhodnutí), když podrobně rozvedly, jakým způsobem dospěly ke skutkovým závěrům stran naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, přičemž dané námitky neshledaly nikterak důvodnými. Identické námitky obviněného stran chybného hodnocení obsahu pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, jakož i výpovědí spoluobviněných S. a K., samostatně stíhaného E. a svědka B., včetně nevypořádání se s případnými vnitřními rozpory mezi jednotlivými vyjádřeními těchto osob, které uplatnil v podaném odvolání, a jež z hlediska jejich obsahu směřovaly vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, přitom nebyly odvolacím soudem shledány způsobilými zpochybnit správnost a důkazní podloženost skutkových závěrů učiněných nalézacím soudem. K tomuto lze odkázat na stranu 8 napadeného rozhodnutí, kde vrchní soud v bodě 40. konstatoval, že z výpovědí spoluobviněných A. K., R. E. (nyní stíhaného samostatně), obecného doznání spoluobviněného O. S. u hlavního líčení, jakož i výpovědí svědků A. B. a M. S. „je nadevše pochybnosti prokázáno, že v předmětném zahradním domku v XY byla varna pervitinu, pervitin vařil obviněný S. spolu s obviněným P. Obviněný S. potvrdil, že drogy vyráběl. Nikdy nezpochybnil, že je vyráběl i v XY. Je pravdou, že obviněného P. nejmenoval, ale ani jeho účast při výrobě nezpochybnil. O tom, že P. se výroby drogy v přesně nezjištěném počtu případů zúčastňoval, jednoznačně svědčí výpovědi obviněných E. a K. Nepochybně významné jsou pak i provedené odposlechy, které prokazují mimořádně intenzivní komunikaci obviněných S. s P. v období leden – březen 2015. Konečně i sám obviněný P. uvedl, že v XY opakovaně byl, i když uvedl jiný důvod, než tvrdí soud prvního stupně ve výroku rozsudku. Jeho tvrzení pak s ohledem na provedené důkazy zcela správně nalézací soud odmítl...“. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že se v rámci dovolacího řízení ze strany obviněného jedná toliko o opětovnou snahu domoci se revize skutkových zjištění dle jeho vlastních představ.
24. V tomto směru je třeba konstatovat, že rovněž obhajoba obviněného argumentující údajnou procesní neúčinností některých důkazů, které byly v rámci nalézacího řízení provedeny, konkrétně pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, které byly opatřeny na základě příkazu soudce Obvodního soudu pro Prahu 4, který byl údajně vydán v rozporu s podmínkami stanovenými v §88 odst. 2 tr. řádu, když i protokoly o jejich pořízení byly vyhotoveny v rozporu s §88 odst. 6 tr. řádu, byla logickým způsobem a bez jakýchkoliv pochybností vyvrácena závěry obou soudů nižších stupňů. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně věnoval dokazování náležitou pozornost a provedl je pečlivě a v dostatečném rozsahu. Veškeré důkazy přitom hodnotil řádně podle zásad vymezených v §2 odst. 6 tr. řádu a odsuzující rozsudek také logicky a srozumitelně odůvodnil, byť jak konstatoval odvolací soud, je odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku ve vztahu k osobě obviněného P. poněkud stručnější, nicméně i tak odpovídá podmínkám §125 odst. 1 tr. řádu. Odvolací soud následně řádně přezkoumal obviněným podané odvolání, přičemž se v dovoláním napadeném rozsudku vyjádřil ke všem shora uvedeným odvolacím námitkám, jež byly obviněným uplatněny, když mimo jiné uvedl, že „provedené důkazy byly opatřeny v souladu se zákonem a po jejich vyhodnocení soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým závěrům“. V souvislosti s pořízenými odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, které dle obviněného neodpovídají jejich přepisu, který je součástí spisového materiálu, přitom odvolací soud připomněl, že městský soud v odvoláním napadeném rozsudku výslovně uvedl, že v hlavním líčení byly chybně přečteny úřední záznamy o vyhodnocení důkazů s tím, že však k těmto důkazům (míněno úředním záznamům policejního orgánu) při své rozhodovací činnosti nepřihlížel. Odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, jež byly (na rozdíl od jejich přepisů) provedeny jako důkaz, přitom byly v dané věci opatřeny v souladu s podmínkami stanovenými §88 odst. 1, 2 tr. řádu, tzn. že byly pořízeny na základě příkazu vydaného soudcem Obvodního soudu pro Prahu 4, jenž obsahuje uvedení konkrétních skutkových okolností odůvodňujících vydání tohoto příkazu, a to na maximální dobu čtyř měsíců. Skutečnosti odůvodňující vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu současně odpovídají rané fázi trestního řízení, jakož i stavu doposud zjištěných poznatků vážících se k předmětné trestné činnosti.
25. Za zcela lichou je třeba označit i námitku obviněného, dle které byly protokoly o záznamu telekomunikačního provozu vyhotoveny v rozporu s §88 odst. 6 tr. řádu, již uplatnil shodně jak v řízení dovolacím tak již dříve v odvolacím řízení, neboť již vrchní soud v dovoláním napadeném rozsudku výslovně konstatoval, že protokoly připojené k záznamu telekomunikačního provozu, který byl u hlavního líčení soudem prvního stupně proveden jako důkaz, splňují náležitosti předpokládané §88 odst. 6 tr. řádu, tedy obsahují údaje o místě, čase, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o orgánu, který záznam pořídil. V rámci vznesené námitky měl tedy obviněný zřejmě na mysli přepisy odposlechů, které však zákon neupravuje, přičemž důkazem je konkrétní odposlech, který byl také soudem prvního stupně v hlavním líčení proveden, a k němuž, na rozdíl od úředních záznamů o vyhodnocení důkazů, nalézací soud přihlížel (viz bod 49. odůvodnění napadeného rozsudku).
26. S přihlédnutím k výše uvedenému tak lze shrnout, že dovolatel jím zvolenými dovolacími námitkami usiluje o zpochybnění použití pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu coby jednoho ze stěžejních důkazů, přičemž se svojí argumentací snaží Nejvyšší soud přesvědčit o nemožnosti jejich použití v projednávané trestní věci. Své námitky však podřadil pod hmotněprávní dovolací důvod, a to i přes zjevnou skutečnost, že svými výhradami zpochybňuje pouze skutkové závěry, které oba soudy nižších stupňů z provedených důkazů dovodily, což však Nejvyšší soud nemohl akceptovat.
27. V souvislosti s dovolatelem tvrzeným nedostatečným prokázáním viny přímými důkazy či logicky propojeným (uceleným) řetězcem nepřímých důkazů ve vztahu ke skutku, jímž byl pravomocně uznán vinným, je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, natož rozpor extrémní ve smyslu výše citované judikatury Ústavního soudu. Naopak oba nižší soudy postupovaly při hodnocení důkazů, včetně hodnocení výpovědí spoluobviněných a slyšených svědků, odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, znaleckých posudků a dalších důkazů důsledně podle ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, tzn. že je hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která lze zcela akceptovat. Odvolací soud zejména v bodech 35. až 40. odůvodnění napadeného rozsudku řádně vysvětlil, z jakých důvodů se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně vztahující se ke skutkovým otázkám s tím, že ji považuje za přiléhavou a správnou, načež sám provedl (v bodech 41. až 49. odůvodnění napadeného rozhodnutí) stručnou rekapitulaci výsledků provedených důkazů ve vztahu k závěrům o vině skutkem, jímž byl obviněný uznán vinným, jež v kontextu uplatněných odvolacích námitek zcela vyvracejí tvrzení prezentovaná obviněným. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů je přitom zřejmé, jaké skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a kterak postupovaly při jejich hodnocení. Soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se soud odvolací plně ztotožnil, přitom v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, jaké prokázané skutečnosti jej vedou k závěru o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, aniž by bylo v tomto ohledu třeba jakýmkoli způsobem doplňovat provedené dokazování. S přihlédnutím k obsahu odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů tak nelze přisvědčit námitce dovolatele, že hodnocení důkazů tak, jak bylo provedeno nižšími soudy, je porušením práva na spravedlivý proces, neboť z provedených důkazů údajně nelze bez porušení principu presumpce neviny učinit jednoznačný závěr o tom, že se dopustil skutku kladeného mu za vinu. Za tohoto stavu tedy Nejvyšší soud uzavírá, že v daném případě nebyl shledán tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy, včetně výpovědí jednotlivých spoluobviněných a svědků či odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, pročež lze v tomto směru plně odkázat na přesvědčivé závěry vyplývající z odůvodnění napadených rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, zejména pak soudu odvolacího. Jak ostatně správně poukázal i státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání, vycházeje přitom z ustálené rozhodovací praxe Ústavního, jakož i Nejvyššího soudu, sama nespokojenost dovolatele s hodnocením jednotlivých důkazů, s učiněnými skutkovými zjištěními, a v návaznosti na to také s odsuzujícím rozsudkem, potažmo zamítnutím jím podaného odvolání, ještě neznamená, že závěry soudů jsou vadné, a že skutková zjištění jsou v rozporu, natož v rozporu extrémním, s provedenými důkazy. Stejně tak i naznačené subjektivní výhrady dovolatele, jež směřují proti rozhodovací praxi obecných soudů, nemohou být samy o sobě znakem toho, že v průběhu trestního řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť toto právo nelze vykládat způsobem, že garantuje úspěch v řízení, případně že zaručuje nárok na rozhodnutí, jež by odpovídalo představám obviněného.
28. Přisvědčit nelze ani námitce obviněného, že v dané trestní věci nebyla zachována zásada totožnosti skutku, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno pro dva izolované skutky (útoky), zatímco obžaloba byla podána pro čtrnáct skutků, aniž by přitom bylo v jednání obviněného, u něhož nebylo prokázáno, že by komukoli omamnou či psychotropní látku prodal či jinak poskytl, možno dovozovat charakter trvajícího trestného činu. Danou problematikou, tedy zda určité jednání je pokračováním v trestném činu podle ustanovení §116 tr. zákoníku, o jehož všech dílčích útocích (skutcích) je třeba rozhodnout, ať již odsuzujícím či zprošťujícím výrokem, či zda se o pokračování trestného činu nejedná, přičemž všechna popsaná jednání tvoří jeden skutek (a jakékoliv pravomocné rozhodnutí o tomto skutku vytváří překážku věci rozsouzené zakotvené v ustanovení §11 odst. 1 písm. h) tr. řádu), se ve vztahu k drogové trestné činnosti opakovaně zabýval v rámci své judikaturní činnosti Nejvyšší soud, a to např. v usneseních ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006 (publikováno pod č. 6/2008 Sb. rozh. tr.), ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008, ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 5 Tdo 801/2012, ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 6 Tdo 894/2012 (publikováno pod č. 75/2013 Sb. rozh. tr.), ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1132/2015, ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015, a ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 11 Tdo 125/2017.
29. Trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku přitom může mít podle okolností případu povahu trestného činu trvajícího i pokračujícího. Pro určení povahy konkrétního skutku je podstatné to, zda jednotlivé útoky (distribuční akty) lze v rámci uvedeného celku samostatně vymezit, resp. rozdělit na samostatné skutky nebo na jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu. V případě, že takto nelze učinit, je nutno takové jednání posuzovat v hmotněprávním smyslu jako jeden skutek, a to tehdy, pokud časově neurčené jednání pachatele bylo kontinuální a jednotlivé akty mající alternativní znaky objektivní stránky skutkové podstaty ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku byly spolu kauzálně propojeny (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008). S odkazem na výše uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně postupoval v dané trestní věci správně, pokud dospěl k závěru, že se jedná o jediné celistvé jednání obviněného mající charakter trvajícího trestného činu. Ve světle výše citované judikaturní činnosti Nejvyššího soudu zabývající se ve vztahu k drogové trestné činnosti otázkou, zda je určité jednání pokračováním v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku, či zda se o pokračování trestného činu nejedná, lze konstatovat, že v rámci jednání, které bylo obviněnému J. P. pod bodem I. 1. obžalobou kladeno za vinu, ani v rámci žalovaného období, nelze na podkladě provedeného dokazování dovodit žádné aspekty, jež by jednotlivé části tohoto jednání (tj. vary pervitinu) jasně oddělovaly, v důsledku čehož by bylo možno dospět k závěru, že se jednalo o jednotlivé, navzájem oddělitelné dílčí útoky pokračujícího trestného činu.
30. Ve světle shora uvedené judikatury se tedy nejednalo o pokračující trestný čin sestávající se ze dvou, resp. čtrnácti dílčích útoků vymezených formou jednání ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku (tj. jednotlivými vary pervitinu v zahradním domku v XY), ale šlo o jedno souvislé jednání, které trvalo určitou dobu a v hmotněprávní i procesněprávní rovině představovalo jeden skutek. V hmotněprávním smyslu je totiž popsané jednání nutno posuzovat jako jeden skutek proto, že časově blíže specifikované jednání obviněného bylo kontinuální a jednotlivé akty byly spolu kauzálně propojeny a směřovaly k totožnému následku, přičemž byly zahrnuty zaviněním obviněného. Podle nauky o jednotě skutku i soudní praxe je za jeden skutek třeba považovat všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 8/1985 Sb. rozh. tr.).
31. V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jednání obviněného bylo v daném případě tvořeno řadou navazujících aktů spočívajících v opakované výrobě pervitinu, kterých se měl obviněný dopouštět v rámci vymezeného časového úseku, aniž by tyto jednotlivé akty bylo možné specifikovat přesnými časovými údaji, a které byly propojeny jednotným záměrem obviněného soustavně vyrábět určitý (stále stejný) druh návykové látky, přičemž u něj nelze vysledovat žádné dělící momenty, které by měly mít za následek kvalifikaci popsaného jednání jako více samostatných skutků či více útoků pokračujícího trestného činu ve smyslu §116 tr. zákoníku. Podstatné je, že jednotlivé části jednání obviněného nelze v rámci uvedeného celku vymezit způsobem, jakým to učinil policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání či státní zástupce v podané obžalobě, tj. celek rozdělit na jednotlivé dílčí útoky (představující procesně samostatné skutky), ale v souladu s aktuální judikaturou je třeba mít za to, že jednání obviněného je nutno posuzovat jako celek v rámci rozsudkem soudu prvního stupně vymezeného časového úseku.
32. Namítá-li obviněný, že v rámci hlavního líčení neudělil souhlas se čtením protokolu o výslechu svědka O. Z., jedná z jeho strany o opakování identické argumentace, již uplatnil již v rámci podaného odvolání a s níž se řádným způsobem vypořádal odvolací soud v bodě 49. napadeného rozsudku, na jehož závěry tak lze v tomto ohledu zcela odkázat. Z výše uvedeného je zřejmé, že vznesená námitka představuje pouhou polemiku obviněného se způsobem, jakým byly nalézacím soudem prováděny a následně hodnoceny jednotlivé důkazy, tzn. že se jedná o námitku skutkové a procesní povahy, nikoli o námitku hmotněprávní, již by bylo možné podřadit pod některý z taxativně stanovených dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 tr. řádu. Jak odvolací soud správně deklaroval, z rozhodnutí soudu prvního stupně je evidentní, že tento soud při své rozhodovací činnosti o skutku popsaném pod bodem I. 1. z výpovědi svědka Z. ve vztahu k osobě obviněného P. vůbec nevycházel. Výpověď jmenovaného svědka se skutku, který byl dovolateli kladen za vinu a za který byl následně i pravomocně odsouzen, vůbec nedotkla, neboť se týkala toliko osoby spoluobviněného S. a skutku popsaného pod bodem I. 3. (tj. varny v obci XY).
33. K námitce obviněného stran neprovedení některých jím navržených důkazů oběma nižšími soudy, zejména přehráním všech v této trestní věci pořízených odposlechů telekomunikačního provozu pod označením „D.“, výslechem policistů zpracovávajících úřední záznamy vztahující se k lokalizaci zájmových SIM karet, znalecké expertízy za účelem určení totožnosti hlasu uživatele označovaného v záznamech jako „J.“ či „J. P.“, výslechu zpracovatele odborných vyjádření z oboru chemie a fyzikální chemie, výslechem V. M., S. Š. a O. Z. či připojení spisového materiálu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 1 Zt 314/2014 a 16 T 60/2015, Nejvyšší soud předně připomíná, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04, vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Přitom v tomto kontextu vymezil tři skupiny případů, kdy se jako první vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
34. Nejvyšší soud však v posuzované věci neshledal existenci podmínek vymezených ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04 (konkrétně případ tzv. opomenutého důkazu), při jejichž splnění vede nesprávná realizace důkazního řízení k porušení základních práv a svobod ve smyslu práva obviněného na spravedlivý proces, neboť v daném případě jde o důkazní návrhy, které byly soudem prvního stupně v rámci konaného hlavního líčení, popř. vrchním soudem v rámci veřejného zasedání o odvolání, zamítnuty. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že se v daném případě nejedná o důkazy opomenuté, nýbrž o důkazy, jež byly navrženy obhajobou obviněného již v rámci nalézacího, popř. znovu v rámci odvolacího řízení, načež se důvodností a potřebností jejich provedení za účelem náležitého objasnění skutkového stavu řádně zabývaly jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, načež je shodně shledaly nadbytečnými a jako takové je podle §2 odst. 5 tr. řádu zamítly. Toto své rozhodnutí přitom nižší soudy v rámci konaného hlavního líčení či veřejného zasedání o odvolání, jakož i posléze v napadeném rozhodnutí náležitě odůvodnily (k tomu zejména body 49. a 50. odůvodnění rozsudku vrchního soudu).
35. Za tohoto stavu tak nelze provedené dokazování považovat za neúplné, neboť respektování zásad spravedlivého procesu je dáno tím, že účastníku řízení musí být dána nejen možnost vyjádřit se k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), ale též označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení považuje za potřebné k prokázání svých tvrzení. Současně však platí, že soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, a pakliže tak učiní, je ve svém rozhodnutí povinen vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Právu obviněného navrhnout důkazy totiž odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout a odůvodnit své případné zamítavé stanovisko na doplnění dokazování, což soud prvního stupně, jakož i soud odvolací v dané věci také řádně učinily (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09). Nejvyšší soud proto ve shodě se soudem odvolacím považuje rozsah dokazování v trestní věci obviněného J. P. z hlediska meritorního rozhodnutí za dostatečný a plně vyhovující též stanovisku Ústavního soudu v otázce tzv. opomenutých důkazů.
36. S přihlédnutím k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že závěr o vině obviněného J. P. skutkem naplňujícím všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný, natož extrémní, rozpor.
37. Ve vztahu k obviněným namítané existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, který je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatelem zvolená argumentace tomuto (ani jinému zákonem stanovenému) dovolacímu důvodu neodpovídá. Obviněný v daném případě brojí proti údajnému porušení procesněprávních předpisů ze strany nalézacího soudu v souvislosti s účastí nikoli své osoby, nýbrž spoluobviněného J. L. v trestním řízení, když tomuto nebyla umožněna účast u hlavního líčení konaného v období od 19. 4. 2017 do 13. 6. 2017, a to v důsledku údajně nezákonného vylučování a spojování věci, aniž by bylo ve vyloučené věci jakékoli řízení skutečně vedeno. Tímto postupem nalézacího soudu mělo být dle dovolatele nepřímo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť neměl možnost se seznámit s případným vyjádřením spoluobviněného L. k prováděným důkazům. V tomto ohledu je však dle Nejvyššího soudu třeba přisvědčit námitce státního zástupce, již uplatnil v rámci svého vyjádření k podanému dovolání s tím, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu nelze úspěšně namítat porušení příslušných ustanovení trestního řádu o přítomnosti v hlavním líčení, popř. veřejném zasedání, pakliže k nim mělo údajně dojít u osoby spoluobviněné, tedy u osoby odlišné od dovolatele. Za tohoto stavu je tak vyloučeno, aby obviněný J. P. v rámci zvoleného dovolacího důvodu úspěšně namítal údajné porušení ustanovení trestního řádu upravujících otázku přítomnosti osoby obviněného v rámci hlavního líčení (tj. zejména ustanovení §198, §202 odst. 2 až 5, §204 odst. 2, §209 odst. 1 a §211 odst. 1 a 5 tr. řádu), pakliže k takovému porušení nedošlo přímo ve vztahu k jeho osobě, nýbrž vůči některému ze spoluobviněných, neboť případná porušení zákona naplňující dovolací důvod, jenž svědčí výhradně osobě jednoho obviněného, nelze vztáhnout i na další osoby vystupující v témže řízení v identickém procesním postavení, pakliže se jich dané porušení nikterak netýká.
38. Obviněným J. P. vznesená dovolací námitka stran údajného porušení ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného v hlavním líčení je přitom zcela lichá nejen s ohledem na podstatu jejího zákonného vymezení, ale i s přihlédnutím k faktickým zjištěním vyplývajícím z obsahu příslušného spisového materiálu dokládajícího procesní postup nalézacího soudu v dané věci. Pakliže bylo městským soudem v Praze v určité fázi nalézacího řízení za podmínek §23 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o vyloučení trestní věci spoluobviněného J. L. ze společného řízení k samotnému projednání, nejednalo se o akt libovůle nalézacího soudu, nýbrž o zákonný, obecnými soudy běžně užívaný, postup opodstatněný shledanými důležitými důvody, zejména, rychlostí řízení ve věci, jež byla vůči některým obviněným vedena vazebně, zatímco na straně obviněného L. nebyly na počátku hlavního líčení splněny zákonné podmínky pro jeho konání, neboť jmenovanému obviněnému, který se k hlavnímu líčení osobně nedostavil, se nepodařilo řádně doručit předvolání k tomuto jednání. Pakliže se v pozdější fázi hlavního líčení podařilo přítomnost obviněného L. nalézacímu soudu přece jen zajistit, bylo namístě rozhodnout o opětovném spojení trestních věcí všech spoluobviněných, jež spolu úzce souvisely, ke společnému projednání a rozhodnutí postupem podle §23 odst. 3 tr. řádu. Daný postup se nabízel zvláště za situace, kdy v době od 19. 4. do 13. 6. 2017, kdy byla trestní věc spoluobviněného J. L. vyloučena k samostatnému projednání, nebylo v této vyloučené věci fakticky jednáno, tzn. že v rámci zachování rychlosti řízení bylo po opětovném spojení obou věcí ke společnému řízení toliko třeba obviněného L. seznámit s obsahem důkazů, jež byly provedeny v době, kdy se hlavního líčení z důvodu vyloučení neúčastnil, pakliže netrval na jejich znovuprovedení za jeho osobní účasti. Z obsahu příslušného spisového materiálu Městského soudu v Praze, vedeného pod sp. zn. 10 T 9/2016, je přitom zřejmé, že po spojení věcí ke společnému projednání se měl spoluobviněný L. možnost řádně seznámit s obsahem do té doby v hlavním líčení provedených důkazů a k těmto se ve smyslu §214 tr. řádu vyjádřit. Tímto způsobem tak bylo dle Nejvyššího soudu zachováno rovněž právo ostatních spoluobviněných na obhajobu projevující se mimo jiné tím, že se měli možnost seznámit s vyjádřením tohoto spoluobviněného k jednotlivým, doposud provedeným důkazům. Obviněným vznesenou námitku tak v tomto ohledu nelze pod jím vytýkaný, ani žádný jiný, dovolací důvod podřadit.
39. Ve vztahu k obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud předně konstatuje, že předpokladem jeho úspěšného uplatnění je splnění dvou kumulativně stanovených podmínek, a to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž dovolateli nebyla tato okolnost v původním řízení známa, anebo mu byla známa a před rozhodnutím soudu druhého stupně ji za této situace namítl. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný spojuje existenci tohoto dovolacího důvodu s osobou přísedícího T. N., jenž byl členem senátu Městského soudu v Praze, který v dané věci rozhodoval jako soud prvního stupně. Pochybnosti o nestranném a objektivním rozhodování, a tedy důvody pro vyloučení jmenovaného přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení v dané trestní věci, přitom dle dovolatele pramení z osobního poměru T. N., který si vytvořil coby vychovatel působící ve Vazební věznici Praha-Pankrác k osobě obviněného v době, kdy zde byl dovolatel opakovaně umístěn ve vazbě (nejprve od konce září 2008 do konce roku 2010 a poté v období od září do října roku 2014). Z obsahu příslušného spisového materiálu je přitom zřejmé, že obviněný vznesl námitku podjatosti osoby přísedícího T. N., již opřel o identické důvody, v rámci hlavního líčení konaného dne 9. 8. 2017, načež bylo městským soudem téhož dne o vznesené námitce podjatosti podle §30 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto tak, že jmenovaný přísedící není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 9/2016, neboť v daném případě nebyly shledány žádné konkrétní a objektivně dané důvody svědčící o osobním, blízkém, úzce přátelském či naopak nepřátelském poměru T. N. k osobě obviněného J. P. Proti tomuto usnesení městského soudu podal obviněný stížnost, jež však byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 11 To 7/2018, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že druhá z kumulativně daných podmínek, jež úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu předpokládá, byla ze strany obviněného splněna, neboť okolnosti vedoucí k námitce podjatosti, jež mu byly známy již v průběhu nalézacího řízení, byly uplatněny ještě před rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé.
40. Podle Nejvyššího soudu však daném případě nebyla splněna první ze zákonných podmínek, jíž úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu předpokládá, a sice vydání meritorního rozhodnutí vyloučeným orgánem, konkrétně soudem prvního stupně, na jehož rozhodovací činnosti by se jako člen senátu podílel vyloučený přísedící. V daném případě totiž nebylo na podkladě obviněným uplatněné námitky zjištěno ničeho, co by zavdávalo důvodnou obavu z možného narušení principu nestranného a objektivního rozhodování v důsledku účasti osoby přísedícího T. N.
41. Podle §30 odst. 1 tr. řádu přitom platí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, pak nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného (§30 odst. 2 tr. řádu). Z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak (§30 odst. 3 tr. řádu).
42. Na podkladě obsahu dovolatelem vznesených námitek vůči osobě přísedícího městského soudu T. N. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že tyto byly uplatněny ryze účelově, neboť vycházejí ze subjektivně zkreslených konstrukcí a představ obviněného, které však neskýtají žádné reálné opodstatnění pro přijetí relevantního závěru o narušení důvěry v nestranný výkon rozhodovací činnosti městským soudem za situace, kdy se na této činnosti podílí přísedící T. N. Podle podaného dovolání obviněný hodnotí vztah se jmenovaným přísedícím jako přátelský, byť z odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 11 To 7/2018, je zřejmé, že k profesnímu kontaktu mezi oběma muži mělo dojít ve Vazební věznici Praha-Pankrác cca před deseti a poté před více než čtyřmi lety, tedy nikoli v rámci nyní projednávané věci. S ohledem na obsah zprávy vypracované na žádost vrchního soudu Vězeňskou službou ČR, Vazební věznicí Praha-Pankrác, pak vyznívá jako zcela liché tvrzení dovolatele, že mu měl T. N. jako vychovatel zadržet korespondenci či že měl vykonávat službu při kontrole jeho návštěv, přičemž ze strany obviněného či jeho rodinných příslušníků, kteří jej v průběhu vazby navštěvovali, nebyla na chování T. N. (či jiných zaměstnanců Vězeňské služby) nikdy vznesena žádná stížnost. V kontextu vznesené námitky podjatosti vůči osobě přísedícího T. N. a hodnocení její důvodnosti (či naopak účelovosti) přitom nelze pominout ani časové hledisko, když z trestního spisu jasně vyplývá, že hlavní líčení bylo v dané věci zahájeno dne 1. 11. 2016, načež v něm bylo opakovaně pokračováno i v roce 2017. Námitka podjatosti výše jmenovaného přísedícího však byla ze strany obviněného vznesena až těsně před vyhlášením rozsudku, ke kterému došlo dne 8. 9. 2017 (konkrétně dne 9. 8. 2017), byť sama skutečnost, že T. N. v předmětné věci působí jako přísedící a člen senátu soudu prvního stupně, byla obviněnému evidentně zřejmé již od 1. 11. 2016, tedy cca devět měsíců před uplatněním námitky podjatosti.
43. Ze strany obviněného se přitom jedná o identické dovolací námitky, které uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení, včetně řízení odvolacího, s nimiž se však oba soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích řádně vypořádaly (viz bod 49. odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu). Za daného stavu tak Nejvyšší soud shledal obviněným J. P. výše uplatněnou dovolací námitku z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu za zcela neopodstatněnou.
V.
Závěr
44. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný podstatnou částí svých námitek uplatněných v podaném dovolání v podstatě jen opakuje svoji obhajobu užitou již dříve v rámci odvolacího řízení, s níž se přitom vrchní soud náležitým způsobem vypořádal, a na základě toho se fakticky domáhá přehodnocení provedených důkazů a revize skutkových zjištění ve vztahu k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl pravomocně uznán vinným. Obviněný naopak (vyjma tvrzení, že na straně jeho osoby nedošlo k naplnění zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, které je však třeba považovat za zcela liché, neboť v předmětné věci byl pravomocně odsouzen za jednání, které bylo kvalifikováno jako trestný čin podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku) nevznesl žádnou relevantní námitku směřující vůči hmotněprávnímu posouzení dotčeného skutku, kterou by bylo možno podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) ve spojení s §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ani pod žádné jiné zákonem taxativně stanovené důvody dovolání ve smyslu §265b tr. řádu. Za odpovídající zákonnému vymezení dovolacích důvodů, tak byla shledána pouze námitka obviněného opírající se o tvrzení, že v důsledku podjatosti přísedícího Městského soudu v Praze T. N. v dané věci rozhodoval vyloučený orgán ve smyslu §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.
45. Jelikož nebylo s přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšším soudem shledáno, že by napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze či řízení, které mu předcházelo, trpělo obviněným J. P. vytýkanými vadami, bylo postupováno podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a jím podané dovolání bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 5. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Tomáš Durdík