ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2948.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2948/2019-208
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce: B. D. , nar. XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Danielou Filipovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Pecháčkova 1245/8, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, U Roháčových kasáren 1555/10, za vedlejší účasti na straně žalované: AGRO DRUŽSTVO Načeradec , IČ 47048042, se sídlem v Načeradci, Pravonínská 293, zastoupené Mgr. Helenou Martínkovou, advokátkou se sídlem v Táboře, Palackého 351/6, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 12 C 118/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2019, č. j. 23 Co 59/2019-182, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná a vedlejší účastník vystupující na její straně jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 339,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Daniely Filipové .
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaná napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 12. 2018, č. j. 12 C 118/2018-123, jímž byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy se žalobcem o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, vše v k. ú. XY, a současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Výrokem II. rozsudku odvolacího soudu bylo žalované a vedlejšímu účastníkovi vystupujícímu na její straně uloženo nahradit žalobci náklady odvolacího řízení.
Přípustnost dovolání spatřovala dovolatelka v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky hmotného práva, týkající se ocenění restitučních nároků žalobce ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v účinném znění (dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“), a to, zda při ocenění měly být uplatněny srážky zohledňující stav pozemků v době jejich odnětí ve smyslu Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1998 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků (dále jen „vyhláška č. 182/1998 Sb.“). Odkázala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4237/2013, či jeho rozsudek ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Judikatura Nejvyššího soudu opakovaně dovodila, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán – pokud byl oprávněné osobě odňat zemědělský pozemek, má nárok na náhradu za zemědělský pozemek (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008); má tak být zachována identita v charakteru pozemků v tom směru, že rozhodný je jejich charakter a tedy i hodnota ke dni odnětí státem. V situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), je však třeba je ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, či ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016).
Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že předmětné pozemky odňaté za účelem výstavby sídliště XY (rozhodnutí o umístění stavby sídliště XY ze dne 7. 1. 1970, č. j. OUPA 8231/39, a územní rozhodnutí o výstavbě sídliště XY – druhého soubo ru XY ze dne 28. 9. 1972, č. j. OUPA NVP 7842/72), jež byla bezprostředně poté též realizována, je třeba ocenit jako pozemky stavební, nikterak se tím od výše citované judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
Zpochybňuje-li pak dovolatelka ocenění žalobcova restitučního nároku na základě znaleckého posudku Ing. Jana Havlíka, jenž dotčené pozemky ocenil jako stavební, aniž se zřetelem k jejich stavu přikročil k aplikaci srážek ve smyslu Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1998 Sb., představují její výtky zjevně polemiku se skutkovými, a nikoliv právními závěry odvolacího soudu. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
Dovolatelkou kritizované závěry odvolacího soudu o tom, že v situaci, kdy všechny předmětné pozemky byly odňaty za účelem výstavby sídliště XY, tj. funkčního celku městského sídliště, u něhož není důvodu rozlišovat, zda a jakou částí byly ty které jednotlivé pozemky zastavěny, nadto zjevně napojeného na veškeré inženýrské sítě, nebylo pro aplikaci srážek ve smyslu Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1998 Sb. místa, konečně nevyznívají ani nikterak nepřiměřeně.
Vytýká-li pak dovolatelka, že rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena zásada předvídatelnosti práva a poučovací povinnosti soudu stran aplikace srážek ve smyslu Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1998 Sb., dlužno předně uvést, že prostřednictvím daných námitek je upozorňováno na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovou výtkou se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejím prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Námitky dovolatelky ostatně postrádají relevanci v situaci, kdy se odvolací soud zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně stran ocenění žalobcova restitučního nároku. Nepředvídatelným, resp. překvapivým, jest totiž označit toliko takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, či ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 370/2011). Poučovací povinnost ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř. pak přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci (jak tomu bylo i v projednávané věci), není třeba k poučení podle §118a o. s. ř. přistupovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4668/2009, ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2237/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06, odmítl).
Neobstojí ani výtky dovolatelky, že rozsudek soudu prvního stupně trpěl nepřezkoumatelností. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když tedy rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, jenž byl uveřejněn pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Okolnost, že odvolatel zformuloval odvolací důvody, jejichž prostřednictvím napadá rozsudek soudu prvního stupně, tudíž nasvědčuje tomu, že uvedené rozhodnutí vytýkanou vadou netrpí.
Z uvedených důvodů je tak zřejmé, že v posuzovaném případě předpoklady přípustnosti podaného dovolání naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání (§243c odst. 1 o. s. ř.), neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatelky na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16); více se jím proto nezabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta vypočtená z tarifní hodnoty 33 080,10 Kč (odpovídající odvolacím soudem zjištěné výši uspokojeného restitučního nároku) za jeden úkon právní služby ve výši 2 460 Kč [srov. §7 bod 5, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 579,60 Kč, celkem tedy 3 339,60 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 11. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu