ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4660.2018.3
sp. zn. 28 Cdo 4660/2018-1728
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň: a) UNITED BAKERIES a.s. , identifikační číslo osoby (IČO): 289 76 231, se sídlem v Praze 5, Pekařská 598/1, a b) OK REST a.s. , IČO: 601 93 344, se sídlem v Brně, Bohunická 519/24, obou zastoupených JUDr. Michaelou Šerou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, proti žalovaným: 1) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČO: 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, 2) Sallerova výstavba Emporium II k.s. , IČO: 272 66 303, se sídlem v Otvicích, Obchodní zóna 266, zastoupená Ass.jur. Denisem Dieterem Riedigerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 383/58, 3) J. Š. , nar. XY, bytem XY, 4) G. Š. , nar. XY, bytem XY, 5) L. Š. , nar. XY, bytem XY, 6) J. Š. , nar. XY, bytem XY, 7) A. M. , nar. XY, bytem XY, žalovaní 3) až 7) zastoupeni Mgr. Alanem Vitoušem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 406/23, a 8) Pražské pekárny a mlýny, státní podnik , IČO: 000 16 616, se sídlem v Praze 9, Vysočany, Ke Klíčovu 256/1, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 190/2009, o dovolání žalobkyně b) a dovolání žalované 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2018, č. j. 25 Co 96/2018-1578, takto:
I. Dovolání žalobkyně b) se odmítá .
II. Dovolání žalované 2) se odmítá .
III. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.363,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Michaely Šeré, advokátky se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31.
IV. Ostatní účastníci vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. listopadu 2016, č. j. 18 C 190/2009-1407 (ve znění opravného usnesení ze dne 13. prosince 2017, č. j. 18 C 190/2009-1535), v poměru mezi žalobkyní a) a žalovanými 1) a 2) určil, že Česká republika (žalovaná 1/) je vlastnicí ve výroku označených pozemků v katastrálním území XY – dále jen „předmětné pozemky“ (výrok I); ve zbylé části, v níž se žalobkyně a) domáhala určení vlastnického práva žalované 1) k předmětným pozemkům ve vztahu k žalovaným 3) až 8), žalobu zamítl (výrok II), stejně tak jako v části, v níž návrh na určení vlastnického práva vůči žalovaným podala žalobkyně b) – výrok III; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV až XIII).
K odvolání obou žalobkyň a žalovaných 1) a 2) Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. června 2018, č. j. 25 Co 96/2018-1578, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v jeho výrocích I, II, III, V a X (výrok I rozsudku odvolacího soudu), zatímco ve výrocích IV, VI, VII, VIII, IX, XI a XII jej změnil toliko co do výše přiznaných nákladů (výroky II až V rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky VI až X).
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na posouzení, že žalobkyně a), jež je vlastnicí budov na předmětných pozemcích, k nimž je zapsáno v katastru nemovitostí vlastnické právo žalované 2), je nadána věcnou legitimací a má naléhavý právní zájem na určení tvrzeného vlastnického práva žalované 1); naproti tomu žalobkyně b), jež pozemky neužívá a již není subjektem vlastnického práva k budovám na nich stojících, aktivní věcnou legitimaci postrádá. Pasivně věcně legitimovány ve sporu jsou pak právě žalované 1) a 2), nikoliv již ostatní žalovaní, kteří nejsou zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci pozemků a do výkonu sporného vlastnického práva nezasahují.
Při posouzení žaloby po stránce věcné pak odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že nositelkou vlastnického práva k pozemkům je žalovaná 1). S ohledem na zjištění, že předmětné pozemky k 1. 7. 1993 netvořily zemědělský půdní fond, i odvolací soud na danou věc aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 403/1990 Sb.“). Dohody o vydání věci, předmětných pozemků, uzavřené podle §5 odst. 2 posledně citovaného zákona shledal absolutně neplatnými, jelikož je žalovaní 3) až 7), resp. jejich právní předchůdci coby oprávněné osoby, uzavřeli nikoliv s povinnou osobou ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., jíž byl státní podnik Pražské pekárny a mlýny s.p., který v rozhodné době předmětné pozemky držel, nýbrž se Státním statkem hl. m. Prahy, s.p., jenž postavení povinné osoby prokazatelně neměl. Na neplatnost uzavřených dohod odvolací soud usoudil i ze dvou dalších důvodů; dohody v rozporu s ustanovením §10 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. neobsahovaly ujednání o tom, zda a v jakém rozsahu přejímá ta která oprávněná osoba práva a závazky plynoucí ze smluv o dodávce stavebních prací v souvislosti s výstavbou areálu pekárny na předmětných pozemcích, a oprávněným osobám byly pozemky vydány navzdory tomu, že na nich byla umístěna stavba, což odporuje ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Na základě neplatných dohod o vydání věci oprávněné osoby (žalovaní 3/ až 7/, resp. jejich právní předchůdci) vlastnické právo k předmětným pozemkům nabýt nemohly. To nenabyly ani později vydržením (§134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“), jelikož se zřetelem ke všem okolnostem (zejm. k vědomosti o tom, že na předmětných pozemcích je vystavěn areál pekárny, jakož i k tomu, že již od doby vydání pozemků byla zpochybňována platnost uzavřených dohod) nemohly být v dobré víře, že jim vlastnické právo k předmětným pozemkům náleží. Nestali-li se žalovaní 3) až 7), resp. jejich právní předchůdci vlastníky předmětných pozemků, nemohli následně platně převést vlastnické právo k nim (kupními smlouvami) na právní předchůdkyni žalované 2), která již v době uzavírání kupních smluv prokazatelně měla vědomost o skutečnostech, které byly s to zpochybnit její dobrou víru v zápis žalovaných 3) až 7) do katastru nemovitostí; při absenci dobré víry nabyvatelky nelze tudíž uvažovat ani o tom, že mohla nabýt vlastnické právo od nevlastníka.
Rozsudek odvolacího soudu napadly dovoláními žalobkyně b) a žalovaná 2).
Dovolání žalobkyně b) směřuje proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III o zamítnutí žaloby podávané touto žalobkyní; splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje žalobkyně b) v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (případně že jde o otázky za daných okolností rozhodovací praxí dosud neřešené), a to konkrétně při řešení otázek, má-li i žalobkyně b) naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalované 1) k předmětným pozemkům a zda je věcně legitimována k podání určovací žaloby, byť předmětné pozemky již neužívá a na rozdíl od žalobkyně a) již není vlastníkem staveb na nich postavených; přitom žalobkyně b) argumentuje zejména tím, že je účastnicí dalších soudních řízení, v nichž je otázka vlastnictví řešena jako předběžná a je proto žádoucí, aby byla závazně vyřešena v tomto řízení.
Žalovaná 2) dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu. Splnění vyjmenovaných předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu vztahuje pak k řešení otázek, zdali s ohledem na předchozí rozhodnutí ve věci vyloučení pozemků ze soupisu konkursní podstaty úpadce Pražské pekárny a mlýny, s.p., není v projednávané věci o určení vlastnického práva dána překážka věci pravomocně rozhodnuté. Přitom zpochybňuje i posouzení odvolacího soudu vztahující se k otázce, má-li žalobkyně a) na požadovaném určení práva naléhavý právní zájem a je-li ve sporu dána pasivní věcná legitimace žalované 1). Přitom tato dovolatelka obšírně polemizuje i se závěry o absolutní neplatnosti dohod o vydání předmětných pozemků oprávněným osobám, namítajíc i to, že odvolací soud neprovedl přesnou identifikaci předmětných pozemků a nezkoumal důvody neplatnosti dohod o vydání věci ve vztahu ke každému z nich zvlášť. K jednotlivým uvedeným důvodům neplatnosti dohod namítá, že odvolací soud ve svých závěrech nepřihlédl k dobré víře oprávněných osob, že dohody o vydání věci uzavírají s osobou povinnou; za nesprávný považuje i závěr o rozporu uzavřených dohod s ustanovením §10 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. a neshledává ani naplnění překážky pro vydání věci podle §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., jelikož před uzavřením dohod o vydání věci nebyla na předmětných pozemcích umístěna stavba, k jejíž kolaudaci došlo až po uzavření dohod. Kritizuje i závěr o absenci dobré víry oprávněných osob coby základní podmínky pro nabytí vlastnického práva vydržením, dospívajíc na základě jí akcentovaných skutečností k závěrům odlišným. Vyslovuje přesvědčení, že odvolací soud pochybil i tím že, neposkytl ochranu dobrověrnému nabyvateli pozemků. Za nesprávné považuje i to, že nebyl aplikován zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Odvolacímu soudu pak vytýká, že nerespektoval ani účel a smysl restitucí a neprovedl test proporcionality. Napadené rozhodnutí označuje za překvapivé, nepřezkoumatelné a vnitřně rozporné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (odvolacím soudem napadené rozhodnutí bylo vydáno poté, kdy zákon č. 296/2017 Sb. vstoupil v účinnost).
Jak dovolání žalobkyně b), tak i dovolání žalované 2) přitom, aniž nařizoval jednání (srov. §243a odst. 1 větu první o. s. ř.), Nejvyšší soud odmítl (dle §243c odst. 1 o. s. ř.), neboť nejsou přípustná.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Co do závěru o absenci aktivní věcné legitimace a naléhavého právního zájmu na žádaném určení na straně žalobkyně b), jež tato účastnice napadá v jí podaném dovoláním, se odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak nezpronevěřil ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž určovací žaloba má preventivní povahu a jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva; naopak není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly, kde je k dispozici žaloba o splnění povinnosti podle §80 písm. b) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013); prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 28 Cdo 814/2005, nebo přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 21 Cdo 630/2002).
Současně lze připomenout, že existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vyžadovaná ustanovením §80 písm. c) o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2012, nyní §80 o. s. ř.) a věcné legitimace účastníků řízení jsou samostatné procesně právní instituty tvořící předpoklady úspěšnosti určovací žaloby, i když mnohdy obsahově rozhodnými skutečnostmi splývají. V souvislostech jejich zkoumání pro potřeby rozhodnutí věci je třeba oba předpoklady posuzovat odděleně, a to za přihlédnutí k funkci a k roli, kterou v řízení plní. Od naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení je tedy nutno odlišovat otázku jeho věcné legitimace (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný pod č. 77 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3140/2006).
Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, nemají jen ti, kteří jsou účastníky sporného právního vztahu nebo o jejichž sporné právo jde; přípustné je rovněž určení právního vztahu nebo práva, jichž se žalobce – z pohledu hmotného práva – neúčastnil, jestliže se takový právní vztah nebo právo přímo dotýká jeho právní sféry a jím požadované určení proto může ovlivnit jeho právní postavení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1690/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, číslo 9, ročník 1999, s. 489; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 146/97, uveřejněné v časopisu Obchodní právo, číslo 2, ročník 2002, strana 20; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1567/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1314/2015; všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. lednu 2001 jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Podle ustálené judikatury pak naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21).
Naléhavý právní zájem na požadovaném určení bývá zpravidla dán tehdy, domáhá-li se žalobce určení, že je vlastníkem věci, nelze však vyloučit situace, kdy bude dán naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem věci je žalovaný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1072/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1377/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1571/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3245/2007).
Žaloba, pokud se jí zde domáhá určení vlastnického práva (nikoliv pro sebe) k předmětným pozemkům i žalobkyně b), preventivní charakter (tj. poskytnutí ochrany právnímu postavení /právu/, a to ještě před tím, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva), evidentně postrádá. Bylo by pak v rozporu s funkcí určovací žaloby, aby jí byly řešeny mezi účastníky sporné otázky týkající se již uplatňovaných nároků (otázka vlastnictví, jež má v probíhajících sporech, jichž je účastna žalobkyně b/, povahu otázky předběžné). V případě žalobkyně b) – na rozdíl od žalobkyně a) – podaná žaloba neslouží jako prostředek zjednání jistoty v právních vztazích (pro dobu budoucí), jež je s to zamezit vzniku dalších sporů, přičemž spornost již vzniklých nároků nelze odstranit touto určovací žalobou (rozhodnutím vydaným na jejím podkladě se předchozí vlastnické poměry závazně neřeší a tato otázka je řešena v již iniciovaných sporech jako předběžná).
Odvolacímu soudu lze pak přitakat v tom, že žalobkyně b) není nadána věcnou legitimací k podání určovací žaloby a takový závěr je souladný i se shora citovanou judikaturou [žalobkyně b) již není účastnicí právního vztahu, o nějž v řízení jde, a sporný právní vztah (spor o vlastnictví) se jí již bezprostředně netýká (nedomáhá se určení vlastnického práva k předmětným pozemkům pro sebe a předmětné pozemky již neužívá z titulu vlastnictví staveb na nich umístěných)].
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s další judikaturou dovolacího soudu včetně té, na níž se odkazuje v podaném dovolání. V usnesení ze dne 25. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 146/97, Nejvyšší soud řešil situaci, zda třetí osoba, jež není účastníkem právního vztahu, má možnost (resp. naléhavý právní zájem) domáhat se určení neplatnosti právního úkonu v situaci bezprostředního ohrožení jejích práv, tedy v případě, jenž je nyní posuzované věci zjevně nepodobný, nehledě na to, že kladná odpověď na takto položenou otázku je podmíněna tím, že určení existence či neexistence právního vztahu či práva má důsledky pro právní postavení této (třetí) osoby. Žalobkyni b) zde neprospívají ani závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98, uveřejněného pod číslem 61/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jenž řeší otázku věcné legitimace ve sporu o určení práva /právního vztahu/ se závěrem, že věcnou legitimací je nadán ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, kdy může jít i o účast, jež se ve sporu o určení vlastnictví neprojevuje přímo vlastnickým nárokem žalobce k předmětu určení, nýbrž dědickým či restitučním nárokem žalobce k této věci; ani o takovou situaci v souzené věci nejde. Ku prospěchu nejsou žalobkyni b) ani závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 406/2007, v němž dovolací soud současně akcentoval výjimečnost skutkového stavu jím tehdy projednávané věci, a relevantní v souzené věci nejsou ani zbylá citovaná rozhodnutí – rozsudky ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1072/99, a ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1723/2015, řešící toliko otázku naléhavého právního zájmu ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., nadto za skutkových a právních poměrů odlišných od poměrů nyní posuzované věci; ani s těmito vposled uvedenými rozhodnutími rozsudek odvolacího soudu v kolizi není.
Z uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání žalobkyně b) ve smyslu §237 o. s. ř., neboť dovoláním označené otázky odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž se Nejvyšší soud ani v nyní posuzované věci nemíní odchýlit.
Jestliže žalovaná 2) v jí podaném dovolání, co do rozsahu, v němž jím napadá rozhodnutí odvolacího soudu, výslovně uvádí, že je podává „proti všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu, sluší se ponejprve uvést, že z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Oprávnění podat dovolání podle §240 odst. 1 o. s. ř. tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník 1998; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014 – ústavní stížnosti proti němu podané Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodné usneseními ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 3793/14, resp. ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3827/14).
Žalovaná 2) tudíž není nadána subjektivní legitimací k podání dovolání proti shora označenému rozhodnutí odvolacího soudu v té jeho části, jíž odvolací soud výrokem pod bodem I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích pod body II, V a X, a dále ve výrocích IV až VI a VIII až X rozsudku odvolacího soudu, a v tomto rozsahu jde tedy o dovolání podané neoprávněnou osobou, které je třeba již z tohoto důvodu odmítnout (srov. §243c odst. 3 věty první, za použití §218 písm. b/ o. s. ř.), nehledě na současnou nepřípustnost dovolání proti nákladovým výrokům ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu pak odvolací soudu vyřešil žalovanou 2) předestřenou otázku, zda je v projednávané věci dán nedostatek podmínky řízení spočívající v překážce věci pravomocně rozhodnuté ( res iudicata – §159a odst. 4 o. s. ř.) a kdy se neodchýlil ani od závěrů vyslovených v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněného pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Řízení vedené právní předchůdkyní žalované 2) proti správci konkursní podstaty úpadce Pražské pekárny a mlýny, státní podnik, o vyloučení nemovitostí (předmětných pozemků) ze soupisu majetku konkursní podstaty v konečném případě neřešilo ve výroku otázku vlastnictví pozemků a nepředstavuje „nutný“ podklad pro změnu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Pouhé řešení předběžné otázky v odůvodnění rozhodnutí nemá pro účastníky sporu o vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty stejné účinky jako řešení stejné otázky ve výroku rozhodnutí o určení vlastnictví. Jestliže se tedy žalobkyně a) v tomto řízení domáhá určení vlastnického práva z důvodu, aby bylo dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí, nemůže rozhodnutí v řízení o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty tvořit překážku věci pravomocně rozhodnuté ( res iudicata ) pro následný spor o určení, zda tu právní vztah nebo právo k nemovitostem je či není (k otázce totožnosti předmětu řízení přiměřeně srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 1290/2004), nehledě na rozdílný okruh účastníků obou řízení (k subjektivním mezím právní moci, potažmo závaznosti rozhodnutí srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6 2013, sp. zn. 22 Cdo 2675/2012). Podle konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, který byl uveřejněn pod č. 81 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 29 Odo 51/2005, které bylo uveřejněno pod č. 179 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1998, sp. zn. 2 Odon 86/97, který byl uveřejněn pod č. 58 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2191/2009) rozhodnutí o žalobě na vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty úpadce není soudním rozhodnutím, které by určovalo, kdo je vlastníkem nemovitostí; vylučovací žaloba je totiž toliko procesní žalobou, jejímž prostřednictvím se pro dobu trvání konkursu vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a na základě které se soud vyjadřuje o právu založeném předpisy práva hmotného jen jako o otázce předběžné, a v řízení a rozhodnutí o této žalobě jde o to, zda je dán (jakýkoliv) důvod, pro který má být dotčený majetek ze soupisu vyloučen, nebo zda je zde (jakýkoliv) důvod, jenž vyloučení majetku ze soupisu brání, a nikoliv o určení, jaké tu jsou k tomuto majetku právní vztahy.
V této souvislosti se sluší uvést, že v posuzované věci odvolacím soudem učiněné posouzení nemůže být nikterak v rozporu ani se závěry, na nichž spočívá rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1256/2015, jenž byl vydán ve sporu žalované 2) se správcem konkursní podstaty o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce Pražské pekárny a mlýny, státní podnik, a v němž se Nejvyšší soud – i s ohledem na dovoláním vymezený rámec dovolacího přezkumu – vyslovil toliko k otázkám včasnosti podané žaloby o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty, resp. k aplikovatelnosti judikatury o nabytí vlastnického práva od nevlastníka v situaci, kdy závěr o dobré víře kupujícího při uzavírání kupních smluv nebyl v tehdy projednávané věci dovolatelem jakkoliv zpochybněn (a kdy se tak nezabýval ani otázkou platnosti předchozích restitučních dohod).
V kontradikci s ustálenou judikaturou (viz již shora odkazovaná rozhodnutí, jimiž byly vypořádány námitky žalobkyně b/ směřující proti závěrům o věcné legitimaci této účastnice ve sporu) nejsou ani závěry odvolacího soudu o pasivní věcné legitimaci žalované 1), jež je tím účastníkem řízení, o jejíž právo jde, resp. žádané určení má přímý vliv na její právní postavení (má-li být podle žalobního žádání určena jako vlastník předmětných pozemků); rozsudek pak může být podkladem k tomu, aby stav zapsaný v katastru nemovitostí byl uveden do souladu se stavem skutečným. Zpochybňuje-li snad žalovaná 2) i závěry odvolacího soudu o aktivní věcné legitimaci (či naléhavém právním zájmu) žalobkyně a) na žádaném určení, nelze ani v tomto směru závěru odvolacího soudu, souladnému s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, nic vytknout, odůvodnil-li jej odvolací soud tím, že se sporný právní vztah (právo) bezprostředně dotýká právě i žalobkyně a) coby vlastnice (i uživatelky) stavby nacházející se na předmětných pozemcích, kdy žádané určení tudíž ovlivní i její právní postavení a zjedná právní jistotu v poměru mezi vlastníkem pozemku a uživatelem stavby na něm postavené (k tomu přiměřeně srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1072/99). [Snad jen pro úplnost sluší se také připomenout, že spornost vlastnictví je zde důsledkem absolutně neplatného úkonu, která nastává bez dalšího, přímo ze zákona; nejde o neplatnost relativní.]
Rozporuje-li žalovaná 2) závěr odvolacího soudu o absolutní neplatnosti (§39 obč. zák.) restitučních dohod o vydání věci (předmětných pozemků), uzavřených mezi žalovanými 3) až 7), resp. jejich právními předchůdci a Statním statkem hl. m. Prahy, s.p., činí tak především prostřednictvím kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu coby výsledku provedeného dokazování (ve vztahu k závěrům, že dohody o vydání věci nebyly uzavřeny s povinnou osobou ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb.; že neexistovaly smlouvy uváděné v ustanovení §10 odst. 1 citovaného zákona; že předmětné pozemky nebyly v době uzavření dohod o vydání věci zastavěny stavbou – §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.). Tyto námitky tudíž nevystihují kvalifikovanou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by mohla založit přípustnost dovolání. [Není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Jde-li pak o samotné posouzení otázky platnosti uzavřených restitučních dohod, ani zde se odvolací soud nezpronevěřil ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, uzavírá-li, že uzavření dohody o vydání věci s jinou než povinnou osobou ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. má za následek její absolutní neplatnost (viz závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1361/2003, jenž byl vydán ve věci právního předchůdce žalobkyně a/ a žalovaného 3/ a právních předchůdců žalovaných 4/, 5/ a 6/). Odkaz žalované 2) na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3880/2012, a závěry v něm přijaté, je pro zcela odlišné skutkové akcenty tehdy projednávané věci (v níž nebyly uplatnitelné ani závěry ustálené judikatury reprezentované shora označeným rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 1361/2003) od věci nyní posuzované zjevně nepřípadný. Neobstojí ani ta argumentace žalované 2), že v době uzavření dohod o vydání věci nebyla dána překážka pro vydání předmětných pozemků spočívající v jejich zastavěnosti stavbou ve smyslu §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., zakládá-li ji žalovaná 2) na tom, že stavby na předmětných pozemcích byly zkolaudovány až po uzavření dohod o vydání předmětných pozemků, kdy ovšem přehlíží, že stavbou podle §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. se rozumí stavba ve smyslu občanskoprávním (přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1709/2007), nikoliv ve smyslu předpisů veřejného (stavebního) práva. Tedy i odvolacím soudem přijatý závěr o zastavěnosti pozemků coby překážky naturální restituce ve smyslu §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.) je v souladu s tím, jak je dané ustanovení interpretováno ustálenou judikaturou (krom již shora citovaného. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1361/2003, dále srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 41/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1752/2002; obecně k pojmu stavba ve smyslu občanskoprávním srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 521/98). Zpochybňuje-li pak žalovaná 2) i závěr odvolacího soudu o porušení ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., činí tak prostřednictvím skutkových námitek (kritizuje-li zjištění o existenci smlouvy o dodávce stavebních prací, z čehož následně dovozuje, že při její absenci nemusí dohoda o vydání věci obsahovat ujednání o tom, zda a v jakém rozsahu přejímá oprávněná osoba práva a závazky z této smlouvy).
Ačkoliv dovolatelka – ve vztahu k otázce zastavěnosti pozemku coby překážce jeho vydání oprávněné osobě – takovou námitku výslovně nevznáší, sluší se uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu není v kolizi ani s tou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3937/2014), jež na ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. pohlíží jako na ustanovení dispozitivní a v situacích, kdy není zpochybněno dispoziční právo povinné osoby k tomu majetku (k tomu přiměřeně srov. např. i nález Ústavního soudu ze dne 4. 11. 1998, sp. zn. II. ÚS 236/97), nečiní pominutí zastavěnosti tohoto pozemku dohodu o jeho vydání neplatnou. Avšak v posuzované věci nebyl převodce majetku osobou povinnou (jí byl státní podnik Pražské pekárny a mlýny s.p., který v rozhodné době předmětné pozemky držel, nikoliv Státní statek hl. m. Prahy, s.p.), nebyl tak oprávněn s tímto majetkem disponovat a logicky nemohl vyloučit ani použití těch ustanovení restitučního předpisu, na která rozhodovací praxe nahlíží jako na dispozitivní. Ostatně, důvody neplatnosti dohody jsou zde i jiné než spočívající v samotné zastavěnosti pozemků, totiž závisí právě již na tom, že na straně povinné osoby byla dohoda o vydání zastavěného pozemku, jenž byl v držbě státního podniku (resp. v držbě státu realizované státním podnikem), uzavřena k tomu neoprávněnou osobou (viz odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1361/2003).
Vytýká-li dále žalovaná 2) odvolacímu soudu, že v posuzované věci nebyly dostatečně identifikovány (resp. ztotožněny) předmětné pozemky s pozemky, které byly oprávněným osobám vydány na základě uzavřených dohod o vydání věci, a dále s pozemky, které byly hospodářskými smlouvami převedeny na Pražské mlýny a pekárny, s.p., nese se tato její kritika opět v rovině zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů (soudy měly provedeným dokazováním za prokázaný závěr opačný, resp. identifikaci předmětných pozemků za zcela dostatečnou). Ani tyto námitky nepředstavují kvalifikovanou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by mohla založit přípustnost dovolání (jak vysvětleno shora). Nezávažné jsou proto i další námitky žalované 2), jež jsou vázány na kritiku identifikace pozemků (argumentace, že pokud nebyly jednotlivé pozemky dostatečně ztotožněny, nemohly soudy ve vztahu ke každému z nich zkoumat naplnění podmínek neplatnosti uzavřených dohod). Přitom ani tato polemika žalované 2) nemůže na výsledku řízení ničeho změnit, zvláště pokud soudy shledaly absolutní neplatnost dohod o vydání předmětných pozemků pro rozpor s ustanovením §4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. (a tento závěr – jako vidno shora – je s judikaturou souladný), kdy bylo by tudíž nadbytečné posuzovat naplnění dalších překážek pro vydání pozemků zvlášť ve vztahu ke každému z předmětných pozemků.
Přípustnost dovolání nezakládají ani žalovanou 2) uplatněné námitky vůči závěru odvolacího soudu, že vlastnické právo k předmětným pozemkům žalovaní 3) až 7), resp. jejich právní předchůdci nenabyli ani později (originárně) vydržením (§130 odst. 1, §134 odst. 1 obč. zák.), protože nebyli v dobré víře, že jim předmětné pozemky patří a nebyli tudíž oprávněnými držiteli (ve smyslu §130 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1067, svazek 15, ročník 2002). Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Řešení otázky, byl-li držitel v dobré víře, že mu sporný pozemek patří, je vždy úzce spjato s konkrétními skutkovými zjištěními té které projednávané věci a v dovolacím řízení je lze přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly nepřiměřené (k rozsahu dovolacího přezkumu v tomto směru srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 408/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1766/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3201/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013). Takovým defektem hodnotící úvaha odvolacího soudu v souzené věci evidentně netrpí, uzavírá-li se, že absence dobré víry držitelů se v daném případě vztahovala již k okolnostem nabytí vlastnického práva, neboť ti věděli či s přihlédnutím ke všem okolnostem přinejmenším vědět museli, že dohody o vydání předmětných pozemků neuzavřeli s osobou povinnou, že jde o pozemky zastavěné, a již bezprostředně po uzavření dohod čelili zpochybňování jejich platnosti.
Napadá-li současně žalovaná 2) způsob, jímž soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, zpochybňujíc tak i závěr o neexistenci dobré víry, směřují pak tyto její výtky již opět do roviny skutkové (nikoliv právní), jež však předmětem přezkumu v dovolacím řízení být nemůže a ani prostřednictvím těchto námitek tudíž nelze založit přípustnost dovolání.
Právě uvedené závěry (ve vztahu k hodnocení dobré víry) lze přitom přiměřeně aplikovat i na ty námitky žalované 2), jimiž odvolacímu soudu vytýká, že neshledal dobrou víru její předchůdkyně při nabývání vlastnického práva k předmětným pozemkům evidovaným v katastru nemovitostí od nevlastníků (žalovaných 3/ až 7/, resp. jejich právních předchůdců). Ani v tomto případě nelze shledat závěry odvolacího soudu zjevně nepřiměřenými, dovodil-li odvolací soud vzhledem ke všem okolnostem případu (i s ohledem na informaci obsaženou v kupní smlouvě o existenci sporu o vlastnické právo k předmětným pozemkům, jakož i oznámení právního předchůdce žalobkyně a/ o sporné povaze vlastnického práva k předmětným pozemkům poskytnuté žalované 2/, jež nebyly zpochybněny ani výsledkem předchozího soudního řízení, v němž byla žaloba o určení vlastnického práva sice zamítnuta, avšak z jiných důvodu, nikoliv proto, že by byl soudy aprobován závěr o platnosti uzavřených restitučních dohod – viz již shora odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1361/2003, či na něj později navazující usnesení ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3984/2007), že předchůdkyně žalované 2), potažmo žalovaná 2) nemohly být v dobré víře v to, že stav zapsaný v katastru nemovitostí odpovídá skutečnosti, a proto neshledal podmínky pro závěr o nabytí vlastnického práva od nevlastníka zapsaného do katastru nemovitostí (nebylo-li nabytí podloženo dobrou vírou). Přitom i ten závěr, byla-li předchůdkyně žalované 2), coby kupující předmětných pozemků, v dobré víře či nikoliv (zda lze na její dobrou víru usuzovat se zřetelem ke všem okolnostem), je zde úzce svázán s konkrétními skutkovými zjištěními, jež nelze podrobit dovolacímu přezkumu.
Ve skutkových poměrech projednávané věci tak nejsou odvolacím soudem přijaté závěry ani v rozporu s další judikaturou předestřenou v této souvislosti žalovanou 2), tedy s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1257/2016, či nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 77/2000, sp. zn. I. ÚS 143/07, sp. zn. II. ÚS 165/2011, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, sp. zn. IV. ÚS 405/16, a sp. zn. IV. ÚS 2219/14.
Domáhá-li se žalovaná 2) v posuzované věci aplikace ustanovení §28b zákona č. 229/1991 Sb., činí tak opět prostřednictvím námitek zpochybňujících zjištěný skutkový stav (namítá-li, že v řízení nebylo prokázáno, že předmětné pozemky byly vyňaty ze zemědělského půdního fondu a že za takové situace odvolací soud pochybil, pokud v projednávané věci neaplikoval zákon č. 229/1991 Sb.). Zde sluší se znovu připomenout, že není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Závěry odvolacího soudu ve vztahu k povaze pozemků přitom nejsou provedeným důkazům a z nich čerpaných zjištěním zjevně nepřiměřené či excesívní.
Nelze přitakat ani těm námitkám žalované 2), jimiž odvolacímu soudu vytýká, že při rozhodování dané věci nerespektoval účel a smysl restitučního zákonodárství. Především je nutno znovu zdůraznit, že závěry o absolutní neplatnosti dohod o vydání předmětných pozemků jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1361/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2778/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1024/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 538/2000). S ohledem na tuto argumentační linii žalované 2) je pak nutno připomenout, že soudy nižších stupňů shledaly hned tři různé důvody, pro něž byly dohody o vydání předmětných pozemků oprávněným osobám absolutně neplatné. Jedním z nich – jak uvedeno shora – bylo i porušení ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Výklad citovaného ustanovení restitučního předpisu, jež stanoví jako jednu z překážek naturální restituce obnovení vlastnictví k původně vlastněnému pozemku, vychází jak z dikce tohoto ustanovení, tak i jeho smyslu a účelu. Bylo-li od počátku záměrem zákonodárce restitučními předpisy nevracet oprávněným osobám pozemky zastavěné stavbou (srov. přiměřeně též ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. a §11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.), nelze soudům nižších stupňů vytýkat nerespektování účelu a smyslu restitučního zákonodárství, jakož i tvrzený formalismus při výkladu ustanovení zákona č. 403/1990 Sb. Nadto je třeba připomenout, že původní vlastníci mají v případech, kdy převod majetku do jejich vlastnictví (nebo jeho dědice) není ze zákonem stanovených důvodů možný, nárok na poskytnutí finanční náhrady (viz §10 odst. 4 a §14 zákona č. 403/1990 Sb.). Za nekorektní lze pak označit tu argumentaci žalované 2), podle níž v důsledku jí vytýkaného postupu soudů restituenti, resp. oprávněné osoby „mohou být zpětně a opakovaně majetku znovu zbaveni“. Pokud oprávněné osoby nenabyly vlastnictví k předmětným pozemkům (z důvodů odvolacím soudem citovaných), nemohou být takového vlastnictví ani zbaveni a tím méně může dojít k zásahu do jejich tvrzeného vlastnického práva. K tomu sluší se znovu připomenout, že restituce v souzené věci nemá podklad ani v žádném rozhodnutí, jež by snad mohlo požívat presumpce správnosti, nýbrž toliko v dohodě zúčastněných subjektů, jak vidno shora absolutně neplatné, při jejímž uzavření nebyli nabyvatelé ani nadáni dobrou vírou.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak není v rozporu ani s žalovanou 2) naposled citovanou judikaturou Ústavního soudu, včetně odkazovaných nálezů ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17, a ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 2532/17, v nichž se akcentuje dobrá víra nabyvatele majetku (jež zde – dle zjištění soudů nižších stupňů – dána není), nadto v kolizi s majetkovým zájmem církve na restituci majetku podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi); o takový případ v souzené věci nejde (a s ohledem na okolnosti nabytí majetku neuplatní se ani závěry akcentující důvěru jednotlivce v rozhodovací činnost státu). Stejně tak by bylo lze v souzené věci přiměřeně argumentovat i nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, z nichž vyplývá, že ani ochrana restituenta (v odkazovaných věcech Ústavní soud řešil otázku nabytí náhradních pozemků oprávněnou osobou v dobré víře na základě absolutně neplatné smlouvy) není bezmezná.
Brojí-li žalovaná 2) proti nepřezkoumatelnosti a vnitřní rozpornosti rozsudku odvolacího soudu, pak ani tyto námitky přípustnost dovolání založit nemohou. Těmito námitkami totiž žalovaná 2) vystihuje tzv. jiné vady řízení, k nimž přihlíží dovolací soud tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Nadto nelze než uzavřít, že žalovanou 2) vytýkanými defekty odůvodnění rozsudku odvolacího soudu postiženo není. V této souvislosti sluší se připomenout i ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž nelze rozhodnutí soudu označit za nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků dle ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv žalované 2), jíž nikterak nebránily v tom, aby proti rozhodnutí formulovala dovolací důvody (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014).
Nedůvodné jsou i námitky žalované 2) o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo „rozhodnutím překvapivým“. K tomu sluší se uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015). Nepřípadný je zde pak i odkaz žalované 2) na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3441/2006, v němž dovolací soud za překvapivá rozhodnutí odvolacího soudu shledal taková, kdy odvolací soud vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat, čímž byla účastníku řízení odňata možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, která se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, a bylo mu tak znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva. V posuzované věci se odvolací soud plně ztotožnil jak se skutkovými, tak i právními závěry soudu prvního stupně a do řízení nevznesl žádnou novou zásadní skutečnost. Také nebylo jeho povinností (jak žalovaná 2/ současně namítá) zopakovat důkazy provedené v řízení u soudu prvního stupně, jelikož neměl za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (srov. §213 odst. 2 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že ani dovolání žalované 2) přípustné není (relevantní otázky hmotného i procesního práva, na jejichž řešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených právních otázek; srov. §237 o. s. ř.).
Napadá-li snad žalovaná 2) rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení (uvádí-li v dovolání, že je podává „proti všem výrokům“), ve vztahu k těmto výrokům (jež v kontextu rozsahu dovolání patrně zmiňuje toliko jako výroky akcesorické) žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné (v jeho celém rozsahu) dle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl i dovolání žalované 2).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně b) a žalované 2) byla odmítnuta jako nepřípustná, přičemž k účelně vynaloženým nákladům (k náhradě oprávněné) žalobkyně a), jež se prostřednictvím advokátky vyjádřila k dovolání žalované 2/, patří odměna advokátky v částce 2.480 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 5., §8 odst. 1, §9 odst. 4 písm. b/, §11 odst. 1 písm. k/, 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokátky stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) v částce 583,80 Kč. Ostatním účastníkům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
O návrhu na odklad právní moci rozhodnutí (§243 písm. b/ o. s. ř.), podaným žalovanou 2) současně s dovoláním, Nejvyšší soud (i s ohledem na závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16) již dříve rozhodl samostatným usnesením (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2019, č. j. 28 Cdo 4660/2018-1702).
Vzhledem k tomu, že v intencích ustanovení §45 odst. 1, ve spojení s ustanovením §44 odst. 5 věty druhé zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, již dříve zanikly účinky prohlášení konkursu vedeného na majetek úpadce Pražské pekárny a mlýny, státní podnik, uvedené v ustanovení §14 odst. 1 písm. a) až e), g), i) a l) cit. zákona (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2018, č. j. 91 K 11/98-1076, o zrušení konkursu na majetek tohoto úpadce, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2018, č. j. 91 K 11/98-1093, jímž byl správce konkursní podstaty zproštěn funkce), pokračoval Nejvyšší soud v dovolacím řízení na straně žalované 8) – místo se správcem konkursní podstaty – přímo s Pražskými pekárnami a mlýny, státní podnik.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 6. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu