ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.965.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 965/2019-422
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně XAVEROV trade, a.s. , se sídlem v Praze 4, Lopatecká 223/13, identifikační číslo osoby (IČO): 272 42 731, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO: 000 64 581, zastoupenému prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, za účasti městské části Praha – Běchovice , se sídlem v Praze 9, Českobrodská 3, IČO: 002 40 044, jako vedlejší účastnice na straně žalované, zastoupené JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se sídlem v Praze 10, Počernická 3104/27, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 393/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2018, č. j. 68 Co 211/2018-390, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Účastníci řízení ani vedlejší účastnice nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. ledna 2018, č. j. 19 C 393/2012-342, ve znění opravného usnesení ze dne 27. června 2018, č. j. 19 C 393/2012-373, potvrzen ve výrocích pod body I a III, jimiž byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně je vlastníkem v tomto výroku identifikovaných pozemků v katastrálním území XY a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení v poměru mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí, a změněn ve výroku II o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným (tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení) – vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu; současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III napadeného rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda za řízení byla prokázána existence práva hospodaření k předmětným pozemkům, resp. jeho převod (na základě hospodářské smlouvy či opatření nadřízeného orgánu) z právního předchůdce žalobkyně Drůbežnictví, n.p., na Státní statek Dolní Počernice (jehož nástupcem se stal Státní statek hl. m. Prahy, n.p., později s.p., od jehož vztahu k dotčenému majetku, jenž tak podle soudu zůstal ve vlastnictví státu, dovozuje pozdější nabytí vlastnického práva k pozemkům – podle zákona č. 172/1991 Sb. – žalovaný), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně že odvolací soud řešil právní otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla za obdobné skutkové situace vyřešena nebo by měl tuto dovolacím soudem vyřešenou otázku posoudit jinak; jako dovolací důvod žalobkyně ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10 občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. bod 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za niž jedná pověřený zaměstnanec s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se zde končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí podle §238a o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Ačkoliv co do důvodu dovolání dovolatelka formálně ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (na nesprávném vyřešení relevantních otázek hmotného práva), těžiště její dovolací argumentace – posuzováno podle obsahu dovolání – spočívá v kritice a zpochybnění skutkového stavu, z nějž vyšel odvolací soud při právním posouzení věci. V rozsáhlém dovolání dovolatelka brojí zejména proti hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírajícímu se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.), k čemuž však nemá (s účinností od 1. 1. 2013) k dispozici žádný dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10). Prostřednictvím vznesených námitek (že nebyl prokázán převod – na základě hospodářské smlouvy nebo opatření nadřízeného orgánu – práva hospodaření k předmětným pozemkům z právního předchůdce žalobkyně Drůbežnictví, n.p., na Státní statek v Dolních Počernicích, n.p.) tudíž na přípustnost dovolání zjevně usuzovat nelze.
Napadeným rozhodnutím se přitom odvolací soud nikterak nezpronevěřil ani dovolatelkou odkazované judikatuře, neboť i v této věci učiněné závěry (o realizovaném převodu práva hospodaření) nezaložil toliko na fakticitě hospodaření, nýbrž se zabýval (a to i na základě nepřímých důkazů – srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003, či ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2174/2004) existencí příslušných hospodářských smluv či opatření řídících orgánů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 690/2000) a při hodnocení provedeného dokazování přihlížel i k časovému odstupu od událostí rozhodných z hlediska aplikovaných hmotněprávních norem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014). Současně nelze přehlédnout ani to, že soudy nižších stupňů při zvažování toho, zda byla prokázána existence práva hospodaření k předmětným pozemkům, resp. jejich převod z právního předchůdce žalobkyně Drůběžnictví, n.p., na Státní statek Dolní Počernice (jehož nástupcem se stal Státní statek hl. m. Prahy, n.p., později s.p., od jehož vztahu k dotčenému majetku, jenž tak zůstal ve vlastnictví státu, dovozuje nabytí vlastnického práva k pozemkům první žalovaný podle zákona č. 172/1991 Sb.), se zabývaly i následným chováním účastníků, byť s hodnocením poté následujících okolností z hlediska závěru o existenci relevantních dokumentů o převodu práva hospodaření dovolatelka očividně ztotožněna není.
Posouzení, na němž odvolací soud zakládá rozhodnutí o věci samé, tedy nekoliduje ani se závěry, jež v otázce vzniku (nabytí) práva hospodaření vyslovil Ústavní soud v dovolatelkou odkazovaném usnesení ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 690/2000, dle nějž „právo hospodaření není možno nabýt pouhým faktickým výkonem správy, ale vždy na základě právního aktu, kterým je buď hospodářská smlouva, nebo opatření řídícího orgánu.“
Ve skutkových poměrech projednávané věci (má-li soud za prokázané, že došlo k převodu práva hospodaření k předmětným pozemkům, které již od roku 1965 nesvědčilo právnímu předchůdci žalobkyně, Drůbežnictví, n.p., byť se samotné delimitační protokoly či hospodářské smlouvy nedochovaly) přípustnost dovolání nemůže založit ani argumentace dovolatelky tím, že daný právní stav – v rozporu s ustanoveními zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, a vyhlášky č. 23/1964 Sb., nebyl promítnut do evidence nemovitostí, kdy i touto okolností dovolatelka argumentuje spíše v rovině skutkové a nikterak nezpochybňuje soudy nižších stupňů přijatý závěr, že zápisy do evidence nemovitostí v dané době měly jen evidenční charakter a byly bez vlivu na vznik, převod či zánik práva samotného, nehledě na to, nakolik byla či nebyla zmiňovaná povinnost socialistických organizací ohlásit smlouvy k zápisu do evidence nemovitostí v praxi plněna. Ani v souvislosti s těmito námitkami dovolatelka žádnou otázku hmotného ani procesního práva, kterou má za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje či která měla by být dovolacím soudem posouzena jinak) a jež by splňovala kritéria uvedená v ustanovení §237 o. s. ř., neformulovala.
Nejenom pro skutkovou jedinečnost jednotlivých případů nakládání s majetkem, k němuž se žalobkyně domáhá určení svých vlastnických práv, a odlišnostem v důkazním stavu toho kterého soudního řízení, nejsou namístě odkazy dovolatelky na závěry soudních řízení týkajících se jiného majetku spravovaného původně právními předchůdci žalobkyně. K nim lze snad uvést i tolik, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5017/2007, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3386/2008, ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4050/2008, ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5419/2008, ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 71/2009, a ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 645/2010, byla učiněna za jiných odvolacími soudy tehdy zjištěných okolností, kdy – na rozdíl od věci nyní posuzované – nebylo vyloučeno, aby právo hospodaření k určenému národnímu majetku příslušelo právnímu předchůdci žalobkyně a tato otázka ani nebyla předmětem dovolacího přezkumu v označených rozhodnutích (jež nadto nejsou meritorními rozhodnutími). Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014 (a na něj odkazujícího usnesení ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4774/2015) pak dovolatelce ani v této věci neprospívají, stejně tak ani důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 593/2017; dále srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1989/2018, usnesení ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3228/2018, či usnesení ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 7/2019). Mezi uvedenými rozhodnutími – v rovině právního posouzení – žádný rozpor není, přičemž otázky skutkové v dovolacím řízení nejsou relevantní. Dovolatelce neprospívají rovněž ani závěry z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2174/2004, a již shora citovaného rozsudku ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014, s nimiž má být (dle přesvědčení dovolatelky) napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, neboť dle výtek dovolatelky soudy nepřihlížely k chování účastníků po uzavření tvrzené smlouvy. I těmito skutečnostmi, jak již shora uvedeno, se však soudy obou stupňů i v dané věci náležitě zabývaly.
Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani zbylé námitky dovolatelky, jež vystihují vady řízení (bez vytčení kvalifikované otázky procesního práva, na jejímž řešení by odvolací soud založil své rozhodnutí); ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy,
je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). V dané věci přitom nejde ani o tzv. spor o právo ve smyslu sporného výkladu či aplikace procesních předpisů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 132, a ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, a ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130), ba ani jít nemůže, neboť odvolací soud žádnou otázku procesního práva, na jejímž řešení jeho rozhodnutí závisí, neřešil (nehledě již na to, že dovolatelka ani žádnou otázku, která by splňovala kritéria uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. v dovolání neformulovala).
Kritizuje-li pak dovolatelka způsob odůvodnění napadeného rozhodnutí, sluší se snad – nad rámec řečeného – uvést i tolik, že odvolací soud vyhověl požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. (z odůvodnění je zřejmé, z jakých skutkových zjištění soud vycházel a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil; srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 312/15). K měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí lze pak odkázat např. i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013. Vycházeje z posledně citovaných rozhodnutí nelze než uzavřít, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nevykazuje takové deficity, aby je bylo možno ve smyslu citované judikatury označit za nepřezkoumatelné (z jeho odůvodnění jsou seznatelné důvody, pro které soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016). Ostatně i to, že dovolatelka je s to (obšírně) argumentačně brojit proti závěrům odvolacího soudu, také nasvědčuje tomu, že tvrzené nedostatky odůvodnění jí nebyly na újmu při uplatňování práv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či usnesení ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014).
Nelze pak přitakat ani těm námitkám dovolatelky, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod (tvrzená porušení práva na rovnost v právech podle čl. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zákazu libovůle soudního rozhodování ve smyslu článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), již proto, že namítanými nedostatky rozhodnutí odvolacího soudu (ba ani řízení předcházející jejich vydání) netrpí. K této dovolatelkou uplatňované argumentaci sluší se poukázat i na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. I. ÚS 3682/18, a ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 439/19, jež byla vydána ve skutkově a právně podobných věcech téže žalobkyně (coby stěžovatelky) a jimiž Ústavní soud stvrdil rozhodnutí obecných soudů (opřená o totožnou judikaturu), jakož i postup předcházející jejich vydání jako ústavně konformní.
Ze shora uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.) naplněny nejsou. (Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.)
Proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení je přípustnost dovolání zákonem výslovně vyloučena (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.); proti nákladovým výrokům ostatně dovolatelka ani žádnou dovolací argumentaci nevznáší.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243a odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 5. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu