ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.242.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 242/2019-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2019 o dovolání obviněného J. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, fakticky bytem XY, XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 5 To 344/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 104/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 6. 8. 2018, sp. zn. 39 T 104/2018, uznal obviněného J. K. vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 29. 8. 2017 kolem 03:00 hodin v Praze 7, XY, v baru E. R., před barmankami M. M. F., nar. XY, a A. P., nar. XY, po předchozí slovní rozepři, udeřil pěstí do hlavy poškozenou T. R., nar. XY, která v důsledku toho upadla na zem, čímž jí způsobil povrchní tržně zhmožděnou ránu délky 2 cm v oblasti za pravým uchem, kteréžto zranění poškozenou v obvyklém způsobu života výrazněji neomezilo.
Za to byl obviněnému J. K. uložen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena i povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu a odčinil nemajetnou újmu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému zároveň uložena povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, IČO: 47114304, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3, částku ve výši 609 Kč. Podle téhož zákonného ustanovení byla obviněnému uložena též povinnost zaplatit poškozené T. R., nar. XY, k rukám zmocněnce Mgr. Petra Nahodila, AK se sídlem Praha 2, Římská 1198/31, částku ve výši 14 138,35 Kč jako náhradu bolestného a náhradu další nemajetkové újmy. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená T. R., nar. XY, místo bydliště poškozené utajeno ve smyslu §55 odst. 1 písm. c) tr. ř., se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, na jehož podkladě Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2018 sp. zn. 5 To 344/2018 podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že uznal obviněného J. K. vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 29. 8. 2017 kolem 03:00 hodin v Praze 7, XY, v baru E. R., před barmankami M. M. F., nar. XY, a A. P., nar. XY, po předchozí slovní rozepři, udeřil nezjištěným způsobem do hlavy poškozenou T. R., nar. XY, která v důsledku toho upadla na zem, čímž jí způsobil povrchní tržně zhmožděnou ránu délky 2 cm v oblasti za pravým uchem, kteréžto zranění poškozenou v obvyklém způsobu života výrazněji neomezilo.
Za to byl obviněnému podle §358 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Výkon tohoto trestu byl obviněnému podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena též povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu a odčinil nemajetnou újmu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, IČO: 47114304, se sídlem Vinohradská 2577/178, Praha 3, částku ve výši 609 Kč. Podle téhož zákonného ustanovení byla obviněnému uložena i povinnost zaplatit poškozené T. R., nar. XY, k rukám zmocněnce Mgr. Petra Nahodila, AK se sídlem Praha 2, Římská 1198/31, částku ve výši 14 138,35 Kč jako náhradu bolestného a náhradu další nemajetkové újmy. Podle §229 odst. 2 tr. ř. pak byla poškozená T. R., nar. XY, místo bydliště poškozené utajeno ve smyslu §55 odst. 1 písm. c) tr. ř., se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek Městského soudu v Praze následně obviněný J. K. napadl dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody ve smyslu §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.
Obviněný především namítá, že byl uznán vinným a odsouzen zčásti pro jiný skutek, nežli pro který mu bylo sděleno obvinění a pro který na něho nebyla podána obžaloba, tedy za situace, kdy je trestní stíhání nepřípustné. Bylo mu totiž sděleno obvinění ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. V odůvodnění obžaloby bylo navíc uvedeno, že kromě poškozené a obviněného se v baru nacházela pouze svědkyně M. F., a neobsahovalo tvrzení, že byla poškozená obviněným udeřena. Zároveň pak uvádí, že svědkyně M. M. F. tendenčně měnila své výpovědi. Stejně tak poškozená ve své výpovědi v rozporu se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, nepravdivě uvedla, že byla v bezvědomí asi 3 až 4 minuty. Poškozená však nevykazovala žádné známky toho, že byla udeřena do hlavy takovou silou, že by byla ohrožena. V důsledku toho dovolatel zdůrazňuje, že svým jednáním nenaplnil po subjektivní ani objektivní stránce všechny zákonné znaky skutkové postaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož nebylo prokázáno, že by poškozenou udeřil do hlavy.
Následně též poukazuje, že byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 39 T 104/2018 ze dne 21. 6. 2018 odsouzen pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Po odporu podaném proti tomuto trestnímu příkazu proběhlo hlavní líčení, kdy tentýž soud jej rozsudkem uznal vinným opětovně přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný v této souvislosti namítá, že v rozsudku byla rozvinuta skutková zjištění oproti původně podané obžalobě, kde došlo ke konkretizaci úderu do hlavy poškozené, a objevila se nová svědkyně P., atd. V úvahu ale nebyl vzat fakt, že poškozená v baru konzumovala alkohol a soud též nevzal v potaz možnost, že mohlo k pádu poškozené dojít právě následkem konzumace alkoholu.
Odvolací soud poté pozměnil skutkovou větu napadeného rozsudku, avšak stále dostatečně neodůvodnil, proč má za to, že obviněný poškozenou vůbec udeřil.
Vzhledem k výše uvedenému dovolatel konstatuje, že postupem soudů obou stupňů byl porušen jak §2 odst. 1 tr. ř. a čl. 8 odst. 2 Listiny, tak i čl. 6 odst. 2 a čl. 6 odst. 3 písm. a) Evropské úmluvy, neboť trestní stíhání proti němu neproběhlo z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Obviněný nebyl neprodleně a podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu a jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem. Dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze tak spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, na nesprávném hmotněprávním posouzení jednání obviněného a je vnitřně rozporný, když podle zjištění městského soudu obviněnému J. K. na jedné straně nebyl prokázán způsob, jakým měl poškozenou udeřit, na straně druhé však soud bezdůvodně uzavřel, že k úderu došlo. Podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1074/2002 ze dne 16. 1. 2003 vnitřní rozpornost rozsudku může být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž takovou rozporností napadený rozsudek trpí.
Obviněný proto v závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 5 To 344/2018, tak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. 8. 2018, sp. zn. 39 T 104/2018, a aby podle §265 l tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí. Obviněný kromě toho také navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265o tr. ř. a odložil výkon rozhodnutí, proti němuž je podáno dovolání.
Vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání (§265h odst. 2 tr. ř.) nebylo do doby konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu doručeno.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 5 To 344/2018 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dne 12. 3. 2019 byla Nejvyššímu soudu doručena zpráva od obhájkyně obviněného, že po podání dovolání obviněný dne 4. 3. 2019 zemřel. Tato samotná okolnost ale podle §265p odst. 3 tr. ř. nepřekáží tomu, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného přezkoumal a rozhodl o něm, pokud bylo dovolání podáno pouze ve prospěch obviněného, jako je tomu v tomto případě a dovolání nebylo vzato zpět.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný sice podal dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně tvrzení, že svědkyně M. F. tendenčně měnila své výpovědi ), vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (nebylo prokázáno, že obviněný poškozenou udeřil do hlavy), je nutno považovat za námitky skutkového a procesního charakteru, týkající se především úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů a v důsledku toho i odlišného skutkového stavu byl tento ve svém výsledku i jiným způsobem právně posouzen. Uvedené námitky tak nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého je dovolání možno podat pouze tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Nutno zdůraznit, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními učiněnými Obvodním soudem pro Prahu 7 v jeho rozhodnutí, z nichž následně vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně o žádný extrémní rozpor nejedná.
Pro úplnost je možno dodat, že obviněný je z trestné činnosti usvědčován převážně výpovědí samotné poškozené, kterou potvrdily i svědkyně F. a svědkyně P. S výpovědí poškozené také koresponduje lékařská zpráva, která potvrzuje, že poškozená měla daného dne za pravým ušním boltcem tržnou ránu dlouhou 2 cm. Z těchto důkazů je zřejmé, že obviněný poškozené nejprve slovně nadával, a když jej poškozená začala ignorovat, obviněný ji udeřil do hlavy, v důsledku čehož spadla ze židle a uhodila se o kovovou opěrku na nohy. Toto viděly také obě svědkyně, jak samy vypověděly. Jde o hodnocení důkazů, které zcela konvenuje zákonným požadavkům stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř., a je plně v souladu se zásadami formální logiky a nelze z něj v žádném případě dovodit případný projev libovůle nalézacího ani odvolacího soudu. Nejvyšší soud tak konstatuje, že rozhodnutí soudů obou stupňů plně odrážejí úplná skutková zjištění, adekvátní hodnocení důkazů a z toho vyvozené hmotně právní posouzení skutku.
Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, když se prokazatelně dopustil veřejně výtržnosti tím, že napadl jiného. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
V uvedeném ohledu nelze než konstatovat, že obviněným uplatněné námitky ve svém výsledku nejsou podřaditelné pod uvedený zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obviněný totiž deklaroval tento dovolací důvod, avšak uplatnil pouze námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.
Další obviněným deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli bylo podle zákona nepřípustné. To jinými slovy znamená, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání a místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé, a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř. Uvedený dovolací důvod se tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle §11 odst. 1, odst. 2 tr. ř. nebo podle §11a tr. ř., neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání.
Tudíž námitky obviněného týkající se zachování zásady totožnosti skutku pod tento dovolací důvod v žádném případě nespadají.
K této otázce přesto Nejvyšší soud pokládá za potřebné uvést následující. Jestliže obviněný spatřuje porušení zachování zásady totožnosti skutku v tom, že soudy obou stupňů ve svých rozsudcích změnily skutkovou větu oproti podané obžalobě, resp. změnily právní kvalifikaci, oproti té, která je uvedena v usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř., stanovenou policejním orgánem, tak k tomu je třeba prohlásit, že právní teorie i soudní praxe nechápe totožnost skutku jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při soudním projednávání věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, publikované pod č. 21, v sešitu 27, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, 2002). Obecně se proto upřesnění průběhu skutkového děje v rámci trestního řízení předpokládá, neboť na jeho počátku, tj. v okamžiku zahájení trestního řízení vůči konkrétnímu pachateli nemohou být ani známy přesné okolnosti charakterizující znaky stíhaného trestného činu (mj. např. přesné časové rozmezí určující páchání trestné činnosti, či okolnosti, které vyplynou až z provedeného dokazování před soudem, atd.). Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom jednání nebo následek v soudním rozhodnutí oproti obžalobě nemusí být popsány naprosto shodně, ale postačí shoda částečná a to v podstatných okolnostech.
Předmětná námitka obviněného je ovšem tak jako tak zcela lichá, neboť obviněný spatřuje porušení zásady totožnosti skutku již v tom, že policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání skutek právně kvalifikoval jinak než poté státní zástupkyně a následně soudy obou stupňů. Obviněný tak zaměňuje zásadu totožnosti skutku s nějakou jím smyšlenou zásadou totožnosti právní kvalifikace skutku. K tomu je nutno uvést, že policejní orgán zahájením trestního stíhání určité osoby má za to, že z dosavadního prověřování vyplynulo, že byl spáchán trestný čin a spáchala jej konkrétní osoba, kdy poté přichází fáze vyšetřování, během níž jsou teprve zjišťovány jednotlivé rozhodné okolnosti blíže charakterizující veškeré znaky stíhaného trestného činu. Právní kvalifikace jednání obviněného se tak během fáze vyšetřování může nepochybně změnit. V této fázi trestního řízení ještě není možné říci, že byla porušena zásada totožnosti skutku. Český trestní řád je založen na zásadě obžalovací, kdy státní zástupce podává obžalobu k soudu na základě policejním orgánem dříve zjištěných skutečností a je pouze na úvaze státního zástupce, jaký trestný čin v jednání obviněného spatřuje. Ten tudíž není žádným způsobem vázán právní kvalifikací učiněnou policejním orgánem obsaženou v usnesení o zahájení trestního stíhání. Rovněž soud je pouze vázán tím, že rozhoduje o skutku popsaném v podané obžalobě, a též není vázán právní kvalifikací, navrženou státním zástupcem.
V posuzovaném případě se obžaloba téměř stoprocentně shoduje se skutkovou větou uvedenou v rozsudku soudu prvního stupně, jenž toliko konkretizoval, že obviněný měl poškozenou udeřit do hlavy pěstí. To ale následně změnil ve svém rozhodnutí odvolací soud, jelikož takový způsob úderu nepokládal provedenými důkazy za dostatečně prokázaný. Tudíž upravil výsledné znění skutkové věty ve prospěch obviněného. Za této procesní situace tak nelze pochybovat o respektování obžalovací zásady ze strany soudů obou stupňů, neboť jimi postupně provedené změny v popisu skutku neměly žádný vliv na zachování jeho totožnosti a jsou zcela v souladu s existující judikaturou.
Nejvyšší soud se ke zmíněné námitce ohledně domnělého nedodržení obžalovací zásady, resp. nezachování zásady totožnosti skutku vyjádřil i přesto, že byla procesní povahy a nespadala tak pod uplatněné dovolací důvody. Jedná se ale o jednu ze základních zásad ovládajících trestní řízení a její případné porušení by mohlo mít pro obviněného nepříznivé následky. V tomto dovolacím řízení však bylo zjištěno, že soudy nepochybily a pravidla ovládající tuto zásadu respektovaly.
Dodat je třeba i poznámku, že k problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se vyjádřil i Ústavní soud, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. III. ÚS 78/05, kde mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem výše stručně uvedeným důvodům (§265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož jím vznesené námitky se s uplatněnými důvody dovolání minuly. Toto své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokud jde o podněty obviněného ohledně odkladu výkonu rozhodnutí, tak je třeba konstatovat, že samosoudkyně obvodního soudu podle §265h odst. 3 tr. ř. návrh Nejvyššímu soudu na odklad výkonu rozhodnutí nepodala a předseda senátu Nejvyššího soudu důvodnost k obdobnému postupu a rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu