ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.321.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 321/2019- 770
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 4. 2019 o dovolání obviněné V. S. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 7. 11. 2018 sp. zn. 14 To 77/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 2 T 127/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné V. S. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem ze dne 7. 2. 2018 sp. zn. 2 T 127/2017 uznal obviněnou V. S. vinnou zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinem pomluvy podle §184 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.
Za to byl obviněné V. S. uložen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, byl obviněné uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb, přičemž denní sazba byla určena částkou 500 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, soud stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost B. B., IČ: XY, se sídlem XY, XY, odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná V. S., jakož i poškozená společnost B. B., odvoláními. Na podkladě odvolání obviněné Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 7. 11. 2018 sp. zn. 14 To 77/2018 podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněnou V. S. vinnou zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že v době nejméně od 24. 6. 2015 do 24. 8. 2015 v Českých Budějovicích jako fyzická osoba podnikající pod obchodním jménem V. S., se sídlem XY, XY, IČO XY, nejprve vyhotovila listinu označenou: „Písemná opakovaná výzva k úhradě nedoplatku v předaných fakturách a Předžalobní výzva“ ze dne 24. 6. 2015, která byla doručena společnosti B. B., XY, XY, IČO XY, v níž požadovala po společnosti úhradu faktury z března 2015 a doplnění faktury za skutečně vytěžené množství kulatiny v celkové částce 216 320,50 Kč, k zaplacení této částky stanovila lhůtu 3 dny a současně vystavila fakturu č. 201503 ze dne 4. 7. 2015 se splatností ke dni 10. 7. 2015 na částku ve výši 216 321 Kč včetně DPH jako dopočet vytěžované dřevní hmoty na základě dopisu ze dne 24. 6. 2016, současně dne 17. 6. 2015 podala jako fyzická osoba V. S. spolu se svým manželem Z. S. písemně u Okresního státního zastupitelství v Pelhřimově písemnost označenou jako: „Trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu poškozování cizí věci, krádež, krácení daní, maření úředního výkonu a podvodu“ mimo jiné na firmu B. B., ačkoli si byla plně vědoma, že její nároky na úhradu částky ve výši 216 321 Kč jsou zcela neopodstatněné a vymyšlené a následně podala dne 24. 8. 2015 návrh na zahájení insolvenčního řízení u Krajského soudu v Českých Budějovicích, kdy se podáním návrhu domáhala zjištění úpadku dlužníka společnosti B. B., IČO XY, se sídlem XY, XY, z důvodu údajně sporného vyúčtování těžby dřeva, kdy uvedla, že uvedená firma jako dlužník dluží celkem 408 158 Kč na jistině a 4 802,55 Kč na zákonných úrocích z prodlení ke dni 14. 7. 2015, tedy celkem 412 960,55 Kč, přičemž mimosoudní vyrovnání ani soudní řízení ohledně údajného závazku nikdy neproběhlo a podáním insolvenčního návrhu tak řešila svůj individuální spor, když jako dalšího věřitele v návrhu na zahájení insolvenčního řízení uvedla Finanční úřad pro Jihočeský kraj, Územní pracoviště v Jindřichově Hradci, a to pro závazek z nezaplaceného DPH ze sporných faktur pro částku 307 266 Kč a 45 427 Kč, a to po splatnosti 109 dnů, a takto činila při vědomí toho, že spornost faktur č. 201501 a č. 201503 nebyla řešena v nalézacím či vymáhacím soudním řízení, a tedy existovala pochybnost o existenci více dlužníkových věřitelů, když jiného dlužníka neuvedla, a dále v návrhu uvedla zjevně nepravdivé údaje k finanční situaci, závazkům, majetku a k plnění povinností spol. B. B., přičemž na základě těchto informací Krajský soud v Českých Budějovicích zahájil pod zn. KSCB 25 INS 21411/2015 insolvenční řízení společnosti, toto bylo následně uveřejněno ve veřejně dostupném insolvenčním rejstříku a v důsledku zahájeného insolvenčního řízení následně Československá obchodní banka a. s., pozastavila společnosti B. B. své služby, kdy za takové situace tato společnost, ačkoli o to usilovala, nemohla s ohledem na podmínky žádat o dotaci na nákup lesní techniky a byla ohrožena její konkurenceschopnost v důsledku ztráty důvěry a dobrého jména u jejích obchodních partnerů, neboť informace o zápisu v insolvenčním rejstříku je veřejně dostupnou informací prostřednictvím internetové sítě stejně jako informace zapsané v obchodním rejstříku a dalších internetových stránkách spojených s podnikáním; předmětné insolvenční řízení bylo následně zastaveno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích o zastavení insolvenčního řízení KSCB 25 INS 214411/2015-A-25 ze dne 4. 1. 2016 s nabytím právní moci dne 3. 2. 2016, kdy dne 23. 12. 2015 vzala V. S. svůj návrh zpět, přičemž podáním insolvenčního návrhu s uvedením nepravdivých informací V. S. vědomě zneužila insolvenčního řízení v rozporu s jeho zásadami podle ustanovení §5 zákona číslo 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, k prosazení vlastních zájmů, čímž způsobila společnosti B. B., IČO XY, se sídlem XY, XY, škodu ve výši nejméně 1 860 000 Kč.
Za to byl obviněné V. S. uložen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost B. B., IČ: XY, se sídlem XY, XY, odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání poškozené společnosti B. B. pak bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Tento rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře následně obviněná V. S. napadla dovoláním, v němž uplatnila dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněná má za to, že se nelze ztotožnit s hodnocením důkazů a vyvozením skutkových závěrů, jak je provedly soudy obou stupňů. Ty se neřídily zásadou vyhledávací a zásadou in dubio pro reo a v důsledku toho nesměřovaly ke zjištění materiální pravdy.
Z listinných důkazů nesporně vyplývá, že kupní smlouva na prodej dřeva byla uzavřena na množství cca 450 m 3 , avšak není pochyb o tom, že společnost B. B. vytěžila nejméně 848 m 3 , jak je zřejmé z výpočtů manžela obviněné, a zejména taky z vyčíslení, které provedla sama poškozená společnost dne 7. 10. 2014. Ze znaleckého posudku Ing. Trávníčka vyplývá, že bylo vytěženo ještě větší množství – dokonce 988 m 3 . Z provedeného dokazování navíc vyplynulo, že poškozená společnost měla provést též úklid klestu, ale tuto svoji povinnost nesplnila, takže obviněná byla nucena úklid zajistit na své náklady.
Z e-mailové korespondence je také zřejmé, že pokud jde o platbu DPH, obviněná poškozenou společnost požádala o tzv. přenesení daňové povinnosti, přičemž poškozená společnost tuto žádost neodmítla – naopak jednala ve smyslu této žádosti, jak to vyplývá mimo jiné z příjmového pokladního dokladu ze dne 24. 7. 2014, kde uvedla částku bez daně.
Takto zjištěný skutkový stav odpovídá provedenému dokazování. Je tudíž jednoznačně zřejmé, že obviněná byla přesvědčena o tom, že ji poškozená společnost dluží částky jak za těžbu dřeva, tak za neprovedení úklidu klestu, a že tato společnost je i dlužníkem ve vztahu k příslušnému finančnímu úřadu kvůli neodvedení DPH. Nezaplacení fakturovaných částek posléze obviněná řešila zasláním předžalobní výzvy, následně trestním oznámením a poté podáním insolvenčního návrhu a podáním občanskoprávní žaloby.
Obviněná tak využila všech legálních možností, které právní řád poskytuje subjektům za účelem uspokojení jejích oprávněných nároků. Zároveň nelze přehlédnout, že všechna jednání, která jsou obviněné kladena za vinu, provedl ve skutečnosti manžel obviněné, který všechna podání činil sám, s obviněnou je nekonzultoval a připojoval k těmto podáním elektronický podpis obviněné bez jejího vědomí. Sama obviněná pouze podepsala kupní smlouvu.
Je tak zřejmé, že se nejedná o obdobný případ jako v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1352/2014, neboť z dostupných důkazů vyplývá, že povinnost k zaplacení fakturovaných částek byla zcela po právu a rozhodně se nejednalo o smyšlené dluhy. Nelze vycházet jednostranně pouze z výpovědi jednatelky poškozené společnosti, která již z podstaty svého postavení má zájem na prospěchu společnosti, avšak soud vůbec nepřihlédl ke skutečnostem, které vyplynuly z výpovědi svědka Z. S. Z těchto protichůdných tvrzení vyplývají vážné pochybnosti, a proto bylo povinností soudu aplikovat zásadu in dubio pro reo, což se však nestalo.
Další vážné pochybení soudu v průběhu dokazování spatřuje obviněná v procesu zjišťování a vyčíslení výše způsobené škody, kdy soud vycházel pouze z údajů, které mu poskytla sama poškozená, takže toto vyčíslení nelze v žádném případě pokládat za důkaz umožňující objektivní zjištění výše škody. Škoda, pokud je znakem skutkové podstaty trestného činu, musí být spolehlivě zjištěna, což se v projednávané věci nestalo.
Soud rovněž pochybil, pokud uvěřil poškozené, že musela svým známým, klientům a bance vysvětlovat neopodstatněnost insolvenčního řízení, a že toto poškodilo výše uvedenou společnost. Poškozená totiž pouze předložila oznámení banky, že jí nebyl schválen kontokorent, zatímco její tvrzení, že z důvodů insolvence nemohla podat žádost o dotaci na pořízení lesního stroje, zůstává ničím nepodložené. Navíc obviněná podotýká, že podle jí předložených účetních závěrek z obecně přístupného obchodního rejstříku poškozené společnosti, byla za poslední tři roky po údajném trestném činu v těchto závěrkách shledána stoupající ziskovost, což odporuje tvrzení poškozené o způsobené značné škodě.
Ze všech těchto důvodů obviněná v závěru podaného dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 14 To 77/2018.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné (§265h odst. 2 tr. ř.) nejprve rekapituloval výsledek předchozího řízení včetně obsahu rozsudku odvolacího soudu, jakož i dovolání obviněné včetně použitých argumentů, kdy se poté podrobně vyjádřil k námitkám obviněné v dovolání učiněných.
Dále uvádí, že podstatná část textu dovolání je pouhou kopií textu jejího odvolání. Současně považuje za nepřiléhavou námitku, že nedošlo ke „zjištění materiální pravdy“. Zásada materiální pravdy byla platným trestním řádem opuštěna již před více než čtvrt stoletím. Navíc je patrno, že i v době existence této zásady se jednalo o zásadu procesní a nikoliv hmotněprávní.
Výlučně procesní povahu má rovněž další zásada, jejíž porušení namítá obviněná - zásada in dubio pro reo. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1572/2016, atd.).
Státní zástupce má za to, že porušení zásady in dubio pro reo by mohlo být dovolacím důvodem jen zcela teoreticky, pokud by v konkrétní trestní věci nabylo závažnosti extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním. Pak by se ovšem vlastně již nejednalo o „pochybnosti“ na základě různých relevantních důkazů, nýbrž o naprostou diskvalifikaci některých z nich. Z toho státní zástupce usuzuje, že porušení zásady in dubio pro reo v zásadě nemůže být dovolacím důvodem.
Pro úplnost poukazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž sice může Nejvyšší soud za pomoci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výjimečně napravovat i v dovolacích důvodech neuvedené vady procesní, včetně procesně nepřípustného dokazování, avšak jen pokud měla nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních postulátů spravedlivého procesu. Má-li takový exces spočívat v extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, muselo by se jednat o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního základu. Obviněná by tedy musela namítnout nikoli jen to, že k logickému skutkovému zjištění učiněnému soudem existuje stejně logická alternativa tvrzená jí samotnou, nýbrž že skutkové zjištění učiněné soudem zcela postrádá jakýkoliv logický základ. Nic takového však neuvedla. Zejména neuvedla u jednotlivých důkazů, v čemž bylo jejich hodnocení soudem zcela nesmyslné a v čem tedy spočívá shora uvedený „extrémní nesoulad“. K tomu je nutno poznamenat, že ačkoliv obviněná ve svých písemných podáních odmítá pravdivost výpovědi klíčové svědkyně P. B., k obsahu její velmi obsáhlé výpovědi u hlavního líčení dne 20. 11. 2017 neměla žádnou připomínku, ačkoliv této výpovědi byli osobně přítomni ona i její obhájce.
Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněné odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněné proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 7. 11. 2018 sp. zn. 14 To 77/2018 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněná podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněnou je naplněn v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítá nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněná sice podala dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněné, v jejichž rámci namítala nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně tvrzení, že společnost B. B. vytěžila dokonce 988 m 3 dřeva, i když kupní smlouva byla uzavřena na 450 m 3 , že poškozená společnost neprovedla úklid klestu, že poškozená společnost jednala ve smyslu žádosti obviněné o tzv. přenesení daňové povinnosti), je nutno považovat za námitky skutkového a procesního charakteru, týkající se především úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů. V podaném dovolání tedy obviněná neuplatnila žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněná se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů a v důsledku toho i odlišného skutkového stavu byl tento ve svém výsledku i jiným způsobem právně posouzen. Uvedené námitky tak nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého je dovolání možno podat pouze tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jak již bylo výše naznačeno, učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Nutno zdůraznit, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními učiněnými Okresním soudem v Pelhřimově v jeho rozhodnutí, z nichž následně vycházel také Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně o žádný extrémní rozpor nejedná.
Pro úplnost je možno dodat, že obviněná je z trestné činnosti usvědčována převážně výpovědí svědkyně B., která vypověděla, za jakých okolností bylo dohodnuto provedení těžby dřeva na pozemcích obviněné, jak probíhala jednání, jak probíhala samotná těžba a jaká poté byla komunikace s obviněnou ohledně konečného finančního vypořádání. Ve své výpovědi také jasně uvedla, kolik kulatiny ve skutečnosti poškozená společnost na pozemcích obviněné vytěžila, o čemž obviněné předávala tzv. elektronické předávky. Z e-mailové komunikace mezi obviněnou a svědkyní je zřejmé, že svědkyně se opakovaně obviněné snažila vysvětlit, že použití režimu tzv. přenesené daňové povinnosti v tomto případě využít nelze, stejně jako se opakovaně po obviněné domáhala, aby podepsala konečné vyúčtování, aby mohl být uhrazen zbývající doplatek za vytěžené dřevo. Lze tak uzavřít, že obviněná se nemohla oprávněně domnívat, že poškozená společnost je v úpadku nebo hrozícím úpadku. Svědkyně B. jí totiž opakovaně dala najevo, že zde není možné využít režimu tzv. přenesené daňové povinnosti, když obviněná podle uzavřené kupní smlouvy dřevo prodávala jako fyzická osoba. Nebyla a ani nemohla zde být z tohoto důvodu splněna podmínka existence dvou a více dlužníků, aby mohl být opodstatněně na poškozenou společnost podán insolvenční návrh. Z provedeného dokazování vyplynulo, že poškozená společnost za veškeré vytěžené dřevo řádně obviněné zaplatila a obviněná se tak podáním insolvenčního návrhu snažila domoci zaplacení zcela smyšlených faktur, které poškozené společnosti zaslala s několikaměsíčním odstupem od uhrazení zbývajícího doplatku za vytěžené dřevo. Pokud by takovýto požadavek byl legitimní, jednalo by se o občansko-obchodní spor mezi věřitelem a dlužníkem a obviněná případně měla podat žalobu v občanskoprávním řízení, a nikoli řešit tento spor jednak podáním trestního oznámení a jednak podáním insolvenčního návrhu. Pokud bez dalšího přistoupila k uvedeným podáním, je zřejmé, že tak chtěla poškozenou obchodní společnost takovýmto nátlakem donutit k tomu, aby jí plnila nad rámec uzavřené smlouvy. Z prokázaných skutečností tedy vyplývá, že trestní oznámení i insolvenční návrh byly ze strany obviněné podány šikanózně, se zjevným úmyslem poškozenou obchodní společnost donutit k úhradě sporných faktur. Svědčí o tom mj. i okolnost, kdy finanční úřad se k insolvenčnímu návrhu opakovaně vyjádřil, a to tím způsobem, že poškozená společnost není dlužníkem vůči státu. Navzdory tomu obviněná podala návrh na insolvenční řízení opětovně.
Nalézací soud také z provedených důkazů vyhodnotil, že obviněná byla o obsahu veškerých listin informována, i když ve skutečnosti je podepisoval její manžel Z. S. jejím elektronickým podpisem, k čemuž měl plnou moc. Za daných okolností tak nelze pochybovat o tom, že trestní odpovědnost za spáchané jednání nese obviněná, která v daném případě záměrně zneužila institutu insolvenčního řízení k tomu, aby poškozenou společnost donutila k plnění, které jí nenáleželo, tudíž za účelem dosažení svého osobního majetkového prospěchu, při současném způsobení značné škody této společnosti. Ke stejným skutkovým závěrům pak dospěl i soud odvolací ve svém vlastním rozhodnutí.
Učiněné hodnocení důkazů tak zcela konvenuje zákonným požadavkům stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř., a je plně v souladu se zásadami formální logiky a nelze z něj v žádném případě dovodit případný projev libovůle nalézacího ani odvolacího soudu. Nejvyšší soud tak konstatuje, že rozhodnutí soudů obou stupňů plně odrážejí úplná skutková zjištění, adekvátní hodnocení důkazů a z toho vyvozené hmotněprávní posouzení skutku vyjádřené v rozhodnutí soudu druhého stupně.
S jeho názorem, že obviněná svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, když prokazatelně jiného nutila pohrůžkou jiné těžké újmy, aby něco konal, a způsobila takovým činem značnou škodu, se Nejvyšší soud ztotožnil. Závěr o vině obviněné byl totiž učiněn na podkladě důkazů, které ji ve svém výsledku jednoznačně prokazují, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně pak vyplývá i logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Pokud obviněná v postupu soudů spatřovala též porušení zásady in dubio pro reo, je třeba připomenout, že taková námitka obsahově nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je však zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud navíc v této souvislosti ve svém usnesení ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/2002, konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo a stejně tak zásady presumpce neviny naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Zásadu in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001).
Podle Nejvyššího soudu tak lze uzavřít, že postup soudů obou stupňů nevybočil z mezí ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a jimi učiněná skutková zjištění nejsou v nesouladu s provedenými důkazy. Soudy obou stupňů dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly žádné pochybnosti a v takovém případě nemohlo dojít ani k porušení zásady in dubio pro reo. Je tedy zřejmé, že výše uvedené skutkové a procesní námitky obviněné, obsažené v dovolání, se nejen zcela míjí se zákonnými mezemi dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i s požadavky Ústavního soudu, kterými v daném směru tento dovolací důvod rozšířil v rámci požadavku na zachování spravedlivého procesu.
V uvedeném ohledu nelze než konstatovat, že obviněnou uplatněné námitky ve svém výsledku nejsou podřaditelné pod uvedený zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obviněná totiž deklarovala tento dovolací důvod, avšak uplatnila pouze námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají. Nejvyšší soud po náležitém posouzení obsahu předloženého spisu a podaného dovolání navíc zjistil, že většina námitek uváděných obviněnou byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v odvolání. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomu je třeba ale dodat, že se musí jednat o námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod.
Vzhledem ke všem výše stručně uvedeným důvodům (§265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné V. S. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož jí vznesené námitky se s uplatněným důvodem dovolání minuly. Toto své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 4. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu