ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.571.2019.1
sp. zn. 6 Tdo 571/2019-1134
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2019 o dovolání obviněného Z. S. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 14 To 228/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 57/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněný Z. S. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 3 T 57/2017, uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin byl obviněný podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Pardubicích podal obviněný a do výroku o náhradě škody i poškozená společnost HAK velkoobchod, s. r. o., odvolání. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 14 To 228/2018 odvolání poškozené společnosti vyhověl a podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen zaplatit poškozené HAK velkoobchod, s. r. o. na náhradě škody částku 1 409 400 Kč, odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 14 To 228/2018 podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Na podporu uplatněných dovolacích důvodů uvedl námitky, v nichž podle jeho názoru soudy nižších stupňů chybovaly. Předně zpochybnil správnost skutkové věty výroku o vině, kde podle jeho názoru absentuje především údaj o tom, koho měl svým jednáním obohatit, dále údaj o tom, koho měl svým jednáním uvést v omyl a konkrétně, jakým způsobem se tak mělo stát. V kontextu těchto argumentů rovněž zmiňuje nedostatečnou reflexi zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio ze strany soudů nižších stupňů. Dalším okruhem námitek, které jsou obsaženy v dovolání obviněného, jsou námitky vztahující se k subjektivní stránce předmětného trestného činu, konkrétně k závěru soudů nižších stupňů o nepřímém úmyslu, kdy má za to, že s ohledem na skutečnost, že v okamžiku uzavření objednávek byl přesvědčen o jejich uhrazení, jednalo se v jeho případě pouze o vědomou nedbalost. V této souvislosti pak zmínil rovněž extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Posledním okruhem námitek obviněného jsou námitky zpochybňující správnost výroku o povinnosti nahradit škodu poškozené společnosti, který ve svém rozhodnutí učinil soud druhého stupně. Obviněný argumentoval jednak tvrzením, že návrh poškozené na náhradu škody nebyl řádně zdůvodněn ve smyslu §43 odst. 3 tr. ř., jednak tím, že v předmětné věci jednal obviněný z pozice jednatele jménem této společnosti, a proto nemůže být povinnost nahradit škodu uložena pouze jemu. Rovněž zdůraznil absenci požadované formy zavinění, což má za následek absenci příčinné souvislosti mezi jeho jednání a vzniklou škodou na majetku poškozené, kdy argumentuje tím, že v konkrétním případě může touto formou být pouze úmysl nepřímý. Na okraj pak obviněný zmínil rovněž skutečnost, že právnická osoba, které byl jednatelem, jeho osobu na žádné protiprávní jednání nikterak neupozornila a ani jemu samotnému nebylo nikdy prokázáno porušení péče řádného hospodáře. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí a následně, aby podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 14 To 228/2018, jakož i předcházející rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 3 T 57/2017 a dále, aby podle §265m odst. 1 a 2 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že se dovolatel zprošťuje obžaloby a poškozená společnost odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření nejprve stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení, jakož i základní charakteristiku uplatněných dovolacích důvodů a následně se vyjádřil k obsahu dovolání obviněného. Státní zástupce uvedl, že má za to, že zjištěný skutkový stav plně odpovídá kvalifikaci protiprávního jednání jako trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Dále se vyjádřil k námitkám nesprávnosti skutkové věty, kdy nejprve tyto námitky označil jako podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, nicméně rovněž jako neopodstatněné. Má za to, že všechny obviněným zmiňované informace jsou ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obsaženy. K uvedenému také doplnil, že z hlediska zákonných požadavků není v konkrétním případě třeba ve skutkové větě uvádět fyzickou osobu, popř. osoby jednající za poškozenou společnost. Státní zástupce rovněž nepřisvědčil námitce nerespektování zásady subsidiarity trestní represe, kdy zdůraznil, že možností řešení sporu v občanskoprávním řízení nemůže být vyloučena možnost řešení věci rovněž v řízení trestněprávním. Rovněž nesouhlasil s argumentací obviněného vztahující se ke špatnému závěru soudů nižších stupňů stran zavinění obviněného, a to ačkoliv uvedl, že ji lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody jen s jistou dávkou tolerance. Naopak jako podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody, s výjimkou argumentace nesplnění zákonných požadavků na návrh samotný, shledal státní zástupce rovněž námitky ohledně výroku o náhradě škody. I v tomto případě je však označil za nesprávné, když podle ustálené judikatury nic nebrání tomu, aby osobou povinnou k náhradě škody byl označen sám obviněný, a to i přesto, že jednal jménem právnické osoby. V neposlední řadě státní zástupce stručně uvedl, že zda obviněný jednal v úmyslu přímém či nepřímém je optikou náhrady škody irelevantní. Ostatní námitky označil za nejasné a z hlediska trestněprávní roviny nikterak zásadně nesouvisející s předmětným jednáním z hlediska dovolání. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., současně také navrhl, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a dále vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v případě, že odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
9. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
III.
Důvodnost dovolání
10. S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
11. Jak již bylo Nejvyšším soudem shora zmíněno, dovolání je mimořádným opravným prostředkem, a za tím účelem zákon také stanovil, že je obviněným podáváno prostřednictvím obhájce, tj. osoby práva znalé a Nejvyšší soud tedy není následně povinen domýšlet za obviněného směr jeho úvah, které nejsou v dovolací argumentaci vyjádřeny [viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 705/2015, sp. zn. 11 Tdo 1159/2015 či Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07]. Ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, Ústavní soud mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Rovněž je nutno upozornit na mnohdy záměrně opomíjenou skutečnost, že Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1337/17, mj. také uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
12. Nejvyšší soud shledal, že námitkami obviněného, které by bylo možno označit za podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody, lze považovat námitky týkající se nesprávnosti skutkové věty výroku o vině konkrétně ve vztahu k absenci údajů, které identifikují příslušný trestný čin.
13. K námitce absence shora zmiňovaných údajů ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud s ohledem na shora popsaný obsah dovolání upřesňuje, že pro řešení právních otázek je rozhodný skutek, který je chápán jako událost, která se ve vnějším světě objektivně stala, naproti tomu popis skutku je chápán jako slovní forma, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace a je popisem vyjadřujícím skutek, a to i ve výrocích o vině. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek, i když skutek a jeho popis jsou významné pro právní posouzení (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010, či ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 196/2011). Ve smyslu §120 odst. 3 tr. ř. stanovícím náležitosti popisu skutku musí skutková věta výrokové části rozsudku obsahovat takové náležitosti, aby slovním vyjádřením rozhodných okolností obsahovala všechny znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Případnou neúplnost v popisu skutku by bylo možno považovat jen za dílčí procesní nedostatek v náležitostech rozsudku (ve smyslu výše citovaného §120 odst. 3 tr. ř.).
14. V návaznosti na výše uvedené je pak třeba uvést, že trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Přesáhne-li takto způsobená škoda částku 500 000 Kč, jedná se o těžší následek ve smyslu znaku značné škody podle §138 odst. 1 tr. zákoníku a takový čin je nutné kvalifikovat též podle odstavce 4 písm. d) ustanovení §209 tr. zákoníku.
15. Nejvyšší soud dále doplňuje, že podle právní teorie je omyl, tedy jeden ze znaků skutkové podstaty dovoláním napadeného trestného činu, chápán jako rozpor mezi představou a skutečností. Uvedením v omyl se poté rozumí jednání, jímž pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci nebo jsou s nimi v rozporu. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní, tj. podstatné, pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že by k majetkové dispozici ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně odlišnějších, resp. méně výhodných podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost.
16. Po subjektivní stránce je k naplnění trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku vyžadováno úmyslné zavinění ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 tr. zákoníku. K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku se v tomto konkrétním případě vyžaduje, aby bylo prokázáno, že obviněný, již v době vyhotovených a jím podepsaných závazných objednávek poškozenou společností akceptovaných, jednal v úmyslu společnost HAK velkoobchod, s.r.o., která poskytla plnění, poškodit.
17. K námitkám obviněného je nutno uvést následující. Z popisu skutku výroku o vině je zcela zřejmé koho měl obviněný svým jednáním obohatit. Materiál odebírala HD stavební s.r.o., a tato společnost také faktury za odebrané zboží nezaplatila. Dožaduje-li se obviněný vysvětlení, koho měl svým jednáním uvést v omyl, pak považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že má-li být trestný čin podvodu spáchán uvedením v omyl, s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (srov. rozhodnutí č. 5/2002-I Sb. rozh. tr.). Obviněnému lze přisvědčit pouze v tom, že v popisu skutku není uvedena konkrétní osoba, jednající za poškozenou společnost, ale tato osoba je identifikována v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (viz str. 6, bod 6 – „objednávky, které nahrazovaly kupní smlouvu, podepisovala svědkyně E. Z. K. [v souvislosti s vazbu popisu skutku a odůvodnění rozhodnutí poukazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4211/16 (blíže bod 19-21), ze kterého mj. vyplývá vztah provázanosti mezi skutkovým zjištěním a odůvodněním rozhodnutí]. Dožaduje-li se obviněný vysvětlení, jakým konkrétním způsobem měl uvést poškozenou v omyl, pak skutkové zjištění uvádí, že šlo o konání [uzavřel s prodávajícím]. Pokud jde o výhrady obviněného ke specifikaci poškozeného, pak poškozenou byla společnost HAK velkoobchod, s.r.o., které společnost HD stavební s.r.o. za odebraný materiál nezaplatila (také tyto znaky jsou uvedeny ve výroku rozsudku, rovněž vyplývají z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, který této společnosti přiznal náhradu škody).
18. Přestože Nejvyšší soud již shora poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu, které jednoznačně odlišuje dovolací řízení od odvolacího řízení a v tomto smyslu je třeba také nahlížet na reakci Nejvyššího soudu na různé námitky obviněných, považoval Nejvyšší soud za vhodné v předmětné trestní věci obviněného podrobněji upozornit (viz bod 17) na skutečnost, že jím namítaná pochybení ve vztahu k popisu skutku jsou neobjektivní z pohledu jím požadovaného vysvětlení, neboť obviněný se ve svém výsledku na Nejvyšším soudu dožaduje ve své podstatě zproštění obžaloby, aniž by sám konkretizoval, podle kterého ustanovení by mělo k jeho zproštění dojít, což je otázka dosti podstatná s ohledem na volbu výhrad k napadeným rozhodnutím. V reakci na další námitky obviněného, vzhledem k tomu, že jde ve své podstatě o opakování obhajoby a námitek, na které již bylo nižšími soudy reagováno, odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost [Konstantní judikatura pamatuje na takový případ rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).].
19. Pokud obviněný zpochybňuje formu zavinění, pak Nejvyšší soud pouze konstatuje, že této námitce se dostatečně nižší soudy věnovaly a výstižně se k ní vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, na která lze v tomto směru odkázat (viz bod 17, 18 rozsudku soudu prvního stupně, bod 15,16 rozsudku odvolacího soudu). Nad rámec jím zmíněných výhrad je vhodné zmínit také soudem prvního stupně na základě pokynu odvolacího soudu provedený důkaz spisem PČR Jihlava, č. j. KRPJ-57080-329/TČ-2014-160081 (č. l. 1049-1050), též usnesení č. l. 999-1003, které dokreslují aktivity obviněného v souvislosti s jeho podnikáním a podnikáním osob, které v předmětné trestní věci vystupují jako svědci [někteří odmítli ve věci vypovídat, aby si nezpůsobili nebezpečí trestního stíhání]. Jestliže však obviněný v souvislosti s otázkou úmyslu staví své výhrady na argumentaci, že závěr soudů o prokázání jeho úmyslu stojí v rovině úvah a předpokladů a je třeba aplikovat zásadu in dubio pro reo, pak je třeba uvést, že jde o námitky skutkové, procesní a nikoli hmotněprávní (viz níže).
20. Pokud jde o zmiňované porušení zásady „in dubio pro reo“, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné vzhledem k charakteru námitek poukázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 217/2017, a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. V souvislosti s tvrzením obviněného o porušení zásady in dubio pro reo, je vhodné zmínit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady „in dubio pro reo“ naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in „dubio pro reo“ je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
21. Obviněný dále zmínil ve svém dovolání pojmy „subsidiarita trestní represe“ a „příčinná souvislost“. K problematice příčinné souvislosti Nejvyšší soud pouze poznamenává, že uvedená námitka nebyla obviněným podrobněji konkretizována, ale v předmětné trestní věci je nezpochybnitelné, že „příčinná souvislost“ mezi jednáním obviněného a škodlivým následkem vzniklým jeho jednáním je nesporná. Ve shodě se státním zástupcem je třeba uzavřít, že pokud by obviněný materiál neobjednal, pak by poškozená společnost zboží nikdy nedodala a neutrpěla škodu v důsledku jeho nezaplacení. V souvislosti s otázkou příčinné souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na výklad uvedené problematiky např. v rozhodnutích č. 20/1981 Sb. rozh. tr. a č. 21/1981 Sb. rozh. tr. K otázce subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud pouze stručně uvádí, že trestná činnost obviněného byla vysoce sofistikovaná, v žádném případě se nejednalo ze strany obviněného o osobu někým nastrčenou, která by nevěděla, co činí – jaká je situace společnosti, kdy po tzv. svém odvolání z funkce jednatele nadále disponoval s účtem u České spořitelny a.s. (shora již byly zmíněny obchodní aktivity obviněného s dalšími ve věci slyšenými svědky – ve kterých bylo trestní stíhání obviněného zastaveno, rovněž při nezaplacení za odebrané zboží). U obviněného pak nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči němu; ostatně ani sám obviněný ve svém dovolání neuvádí žádné skutečnosti, které by mohly zpochybnit závěr o společenské škodlivosti jím spáchaného činu, resp. nekonkretizuje, jaká jiná odpovědnost by u něj přicházela v úvahu. Naopak, povaha a rozsah jím porušených zákonných povinností a další okolnosti, zejména pak výše způsobené škody, v jaké bylo zmařeno uspokojení pohledávek, svědčí o takové míře společenské škodlivosti činu spáchaného obviněným, která vyžaduje uplatnění trestní odpovědnosti vůči němu a trestněprávních důsledků s ní spojených. Z výše uvedených důvodů nemohlo dojít ani k namítanému pochybení stran nepoužití zásady subsidiarity trestní represe. V daném případě nebyly dány podmínky pro použití ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, jak má na mysli rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (vzhledem ke skutečnosti, že evidentně nebyly naplněny podmínky pro aplikaci výše uvedeného ustanovení, odkazuje Nejvyšší soud pro stručnost na uvedené rozhodnutí).
22. Obviněný rovněž namítl, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vznikem škody poškozené společnosti. Jak již bylo shora (viz bod 21) uvedeno, příčinná souvislost je zcela zřejmá. Rovněž tak neobjektivní a zcela účelová je argumentace obviněného ve vztahu k uplatněnému nároku poškozené společnosti na náhradu škody (zde jde rovněž o námitku skutkovou). Poškozená společnost se s nárokem na náhradu škody připojila a soud prvního stupně vysvětlil v odůvodnění svého rozsudku [viz bod 20 – nikoli z důvodu řádného nepřipojení, naopak bylo konstatováno, že se řádně a včas připojila], proč o jejím nároku rozhodl podle §229 odst. 1 tr. ř., odvolací soud pak v bodě 20. svého rozsudku rozvedl, proč považuje nárok poškozené za včas a řádně uplatněný, o kterém mohl rozhodnout podle §228 odst. 1 tr. ř. Sám obviněný si v dovolání stejně jako v argumentaci k povinnosti nahradit škodu v mnohém protiřečí, když na jednu stranu uvádí, že poškozená neuvádí, z jakého konkrétního důvodu požaduje náhradu škody a v čem spatřuje příčinnou souvislost, aby sám následně konstatoval, že „poškozená v rámci adhezního řízení uplatnila škodu, která jí vznikla v rámci obchodního vztahu se společností HD stavební, s.r.o., kde dodavatel působil jako jednatel. To však samo o sobě nezakládá odpovědnost dodavatele vůči poškozené za škodu, která jí vznikla v rámci obchodní činnosti se společností HD stavební s.r.o.“ Z této nejednoznačné argumentace obviněného, kterou je však prokázána příčinná souvislost a jednání obviněného, by bylo možno dovodit (pokud tak zamýšlel v dovolání argumentovat), že jeho jednání nezakládá jeho trestní odpovědnost, neboť šlo o „obvyklý nevydařený“ podnikatelský počin, pokud by však mj. nebylo nezbytné v rámci hodnocení důkazů pozastavit se [kromě již výše zmíněných skutečností, které prokazují podvodné jednání] nad skutečností, že HD stavební s.r.o. fakticky ukončila svoji činnost ještě před splatností faktur, stala se nekontaktní, došlo k urychlenému převodu společnosti na osobu bez způsobilosti k právním úkonům, že i po tomto postupu obviněný disponoval s účtem (viz shora), k výmazu z obchodního rejstříku došlo až dne 11. 2. 2014 atd. Pokud by záměrem obviněného bylo navodit výše zmíněnou myšlenku, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že v posuzované trestní věci nejde o pouhou problematiku obchodního vztahu, jak se obviněný snaží prezentovat, neboť jeho jednání zjevně vykazuje znaky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k zaviněnému (úmyslnému) zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Nutno zdůraznit, že podstatou skutku bylo úmyslné podvodné jednání obviněného, jehož důsledkem bylo způsobení škody na cizím majetku a obohacení jiného subjektu, nikoli řádná obchodněprávní ujednání. Tvrzení o tzv. obchodněprávní rovině je pouze snahou obviněného o využití výše uvedeného institutu pouze k zakrytí skutečného charakteru jeho činnosti. Trestní postih pro zločin podvodu podle §209 tr. zákoníku přitom není podmíněn neúspěšným použitím jiných - mimotrestních - opatření k tomu, aby byl odstraněn protiprávní stav. Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem tak, že jím spáchaný skutek musel být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 112/2014). Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že obviněný byl pachatelem trestného činu podvodu a svým úmyslným jednáním způsobil poškozené společnosti škodu, tudíž v tomto směru uplatněná námitka, že nemůže mu být uložena povinnost k náhradě škody, je lichá. Podle §228 odst. 1 tr. řádu platí, že odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu soud v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3 tr. řádu), nestanoví-li trestní řád jinak. V širším rozsahu obviněný tuto svoji námitku nerozvedl, tudíž Nejvyšší soud za obviněného ani dále nedomýšlel možný směr jeho dalších úvah [odkaz státního zástupce na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 799/2015 lze v tomto případě označit za přiléhavý, svým rozsahem všech přesahují rozsah námitky obviněného].
23. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacích důvodů, a proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání. Vzhledem ke způsobu rozhodnutí Nejvyšším soudem stal se bezpředmětným návrh obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu