ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1288.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1288/2019-658
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2019 o dovolání obviněného P. Č. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov (v jiné trestní věci), proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 4 To 113/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále, soudu pro mládež, pod sp. zn. 4 Tm 39/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. Č. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále, soudu pro mládež, ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 4 Tm 39/2018, byl obviněný P. Č. uznán vinným pod bodem 1. přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku s obviněnými mladistvým AAAAA (pseudonym), nar. XY, a R. K., nar. XY, skutkem popsaným tak, že
1. společně dne 29. 11. 2017 kolem 19.45 hodin v XY na ulici XY před restaurací U R., v přítomnosti dalších nejméně tří osob, hlasitě křičeli, kopali do vstupních dveří v úmyslu dostat se dovnitř, když vyšla I. V. a napomínala je, obviněný P. Č. do ní po krátké slovní výměně strčil takovým způsobem, že upadla zadní částí těla na zem, následně s mladistvým AAAAA fyzicky napadli J. P., který vyšel z budovy a zastal se poškozené I. V., tak, že obviněný P. Č. jej strhl na zem, opakovaně jej bil pěstí do obličeje a těla a mladistvý AAAAA jej kopl i do hlavy a krátce na to opětovně srazil na zem poškozenou I. V., která chtěla pomáhat poškozenému J. P., a opakovaně do ní kopl, nato obviněný P. Č. uchopil do kravaty T. Z., srazil jej na zem a jedenkrát až dvakrát ho udeřil pěstí do těla, a obviněný R. K. udeřil dlaní do tváře dosud neustanovenou osobu, přičemž při útoku utrpěla I. V. pohmoždění pravého žeberního oblouku a bederně křížové oblasti s nutností dalšího léčení a omezením v běžném způsobu života po dobu nejméně dvou týdnů, a J. P. mimo jiné vícečetné povrchní poranění kožního krytu obličejové části hlavy, tržnou ránu sliznice horního rtu délky 3 cm, zhmoždění rozhraní levostranné očnice a tváře s krevní podlitinou a zhmoždění pravé tváře s krevní podlitinou s průměrnou dobou léčení 10 až 14 dnů,
přičemž obviněný P. Č. se tohoto jednání dopustil i přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 2 T 211/2011, který nabyl právní moci dne 6. 4. 2012, odsouzen mimo jiné pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Za tyto přečiny byl obviněný P. Č. odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestech, resp. trestním opatření, spoluobviněných R. K. a mladistvého AAAAA, jakož i o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný P. Č. odvolání, které Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 4 To 113/2019, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Obviněný P. Č. podal prostřednictvím obhájce proti uvedenému usnesení odvolacího soudu z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž namítal, že byl odsouzen bez toho, že by ve vztahu k jeho osobě bylo prokázáno naplnění všech znaků jemu za vinu kladených trestných činů, a tudíž došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Dále vytýkal, že v trestním řízení nebyly dodrženy postupy podle §89 odst. 2 tr. ř., když soud zamítl návrh na výslech M. S. a přehrání kamerového záznamu v běžné rychlosti, jimiž by bylo prokázáno, že jednal v nutné obraně, neboť se cítil být ohrožen na životě J. P., který měl v ruce zbraň, která mu upadla na zem, což by se nemohlo stát, kdyby byla po celou dobu uložena v pouzdře. Obviněný je přesvědčen, že svědci se na tom, jak budou vypovídat, předem domluvili, neboť všichni jsou přáteli J. P., který je navíc policistou. Při nedostatečných a nesprávně interpretovaných skutkových zjištěních nemohl soud jeho vinu ani správně právně posoudit, když navíc odmítl objasnit, proč u údajných poškozených nebyla provedena dechová zkouška.
5. Fyzická interakce s I. V. a J. P., kterou obviněný nepopřel, nesměřovala ke spáchání trestného činu, ale naopak k jeho odvrácení, a proto jednal v nutné obraně, která nebyla výsledky provedeného dokazování vyloučena, když provedené důkazy potvrdily, že J. P. u sebe měl v době incidentu zbraň. S ohledem na nedostatečné objasnění skutkového stavu věci měly soudy postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo , neboť v posuzovaném případě nebylo bez pochybností prokázáno, že to byl právě obviněný, kdo se předmětných přečinů dopustil.
6. Obviněný soudům vytýkal, že mu nebyl při hlavním líčení poskytnut dostatečný prostor k tomu, aby se seznámil s kamerovým záznamem a vyjádřil se k němu, protože byl opakovaně přehrán pouze zrychleně. Nadto soud zamítl důkaz výslechem svědka M. S., který mohl průběh skutku objasnit a prokázat nevinu odvolatele, což podle obviněného svědčí o nerespektování základní zásady trestního řízení vymezené v §89 odst. 2 tr. ř., neboť se soud nesnažil zjistit skutečný průběh skutku, ale namísto toho se spokojil s nejjednodušší variantou běhu událostí, kterou však ani nepodepřel potřebnými důkazy. Pochybil i odvolací soud, který se těmito námitkami obviněného, jež vznesl v odvolání, dostatečně nevypořádal. Protože žádný ze soudů nižšího stupně řádně neobjasnil skutkový stav věci, nemohlo dojít ani ke správnému právnímu posouzení skutku kladeného obviněnému za vinu.
7. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále a sám ve věci rozhodl tak, že podle §265m odst. 1 tr. ř. obviněného zprostí obžaloby podle §226 tr. ř.
8. Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím státního zástupce u něj působícího ve vyjádření k dovolání obviněného s ohledem na zákonné vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedlo, že námitka o nutné obraně, jak ji obviněný uplatnil, na žádný z dovolacích důvodů nedopadá, protože je založena na vlastní verzi skutkového děje, která však byla na podkladě provedeného dokazování vyvrácena. Zejména zdůraznil, že skutečnosti, na jejichž základě obviněný situaci, z níž dovozuje svou obranu, v přezkoumávané věci nenastaly. Soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu a po vyhodnocení zajištěných důkazů dovodily skutkové závěry, které v nich mají oporu a svědčí o vině obviněného, která byla prokazována též objektivním kamerovým záznamem, lékařskými zprávami a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, z těchto skutečností nic nesvědčí o tom, že by obviněný odvracel přímo hrozící útok. Závěr o spáchání trestné činnosti obviněným není s provedenými důkazy v žádném, natož extrémním rozporu, neboť soudy učiněná skutková zjištění mají obsahovou vazbu na provedené důkazy, a proto neobstojí ani výhrada o porušení zásady in dubio pro reo . Z uvedených důvodů obviněným namítanou nutnou obranu ve smyslu §29 tr. zákoníku, která byla vystavěna na základě jiného posouzení důkazů v rozporu s tím, jak je hodnotily soudy obou stupňů, nelze považovat za relevantní argumentaci přiřaditelnou pod některý ze zákonem vymezených dovolacích důvodů. Státní zástupce neshledal ani vadu spočívající v tzv. opomenutých důkazech. Zdůraznil, že okolnost, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, neztotožňuje se se skutkovými zjištěními soudů a nepovažuje rozsah provedeného dokazování za dostatečný, není žádným dovolacím důvodem. Proto navrhl předmětné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
9. Citované vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do neveřejného zasedání neobdržel.
III. Přípustnost a důvody dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
12. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění (srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.). Proto s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze zásadně přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních .
13. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
14. Zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
15. Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. n. u. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu].
16. S ohledem na tyto zásady Nejvyšší soud interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, a to ve smyslu stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. n. u. ÚS ČR.
IV. K námitkám obviněného
17. Obviněný v dovolání výroku o vině vytýkal nesprávné skutkové zjištění, protože soudy nedodržely procesní postupy vedoucí k řádnému a důkladnému objasnění věci, když zamítly provést jím navrhované důkazy, které by prokázaly jeho nevinu. Rovněž neměly uvěřit výpovědím poškozených a slyšených svědků, a pokud byl přehrán kamerový záznam, stalo se tak ve zpomaleném režimu. Zásadně však uváděl, že byl ze strany poškozeného J. P. ohrožen, a tedy jednal v nutné obraně, s níž se soudy dostatečně nevypořádaly. Na základě vlastní verze průběhu činu, korespondující s jeho obhajobou vznesl argumenty, jimiž se domáhal posouzení činu kladeného mu za vinu jako činu spáchaného v nutné obraně, a podle toho, jak skutek sám konstruoval, tvrdil, že nešlo o přečiny, pro něž byl odsouzen. Těmito výhradami tvrdil, že nebyl iniciátorem činu, a proto se domáhal zcela jiných skutkových, a teprve v návaznosti na ně i odlišných právních závěrů, než které učinily soudy obou stupňů, a to zásadně na podkladě tvrzení, že se bránil útoku od poškozeného, aniž by bylo skutečně doloženo, že jednal za situace, kdy byl skutečně jinou osobou ohrožen, a proto uvedenými výhradami uvedený dovolací obsahově důvod nenaplnil.
18. Přestože tyto výhrady žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. nenaplňují, Nejvyšší soud zkoumal, zda soudy postupovaly v souladu se zásadami spravedlivého procesu (viz článek 6 Úmluvy). Shledal přitom, že obviněný výhrady o své obraně proti údajnému útoku poškozeného založil na kritice závěru soudů o věrohodnosti svědeckých výpovědí a nevyhovění jím navrhovaných důkazů, což nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování, protože soud prvního stupně se uvedenou obhajobou obviněného zabýval a dostatečně na ni v rámci prováděného dokazování reagoval. Je vhodné zmínit, že kromě přímých účastníků konfliktu, tj. obviněných a poškozených, vyslechl též celou řadu očitých i nepřímých svědků (za tím účelem byl slyšen K. K., N. L., J. S., L. B., P. Č., M. H., P. J., P. K., R. R., T. Z., M. S.), dále vycházel ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaného MUDr. Markem Dokoupilem, MBA., a řady listinných důkazů i z obviněným zpochybňovaného kamerového záznamu. Jeho obsahem se zabýval a zjistil z něj průběh incidentu, kromě té jeho části, která se odehrála za rohem monitorované budovy s restaurací, jež je situována mimo dosah kamer.
19. Na podkladě uvedených důkazů soud učinil závěr, že to byl obviněný P. Č., kdo byl útočníkem, protože úvodem incidentu kopal s ostatními do dveří, a byl to opět on, kdo šel k poškozené I. V. a udeřil ji do obličeje. Když poškozená spadla na zem, zvedla ji ze země svědkyně Z. M. (nikoli obviněný, jak tvrdil). Poté obvinění krátce komunikovali s mužem v bílé bundě, kterého za bundu drželi, a asi po minutě se oba vraceli na roh k R. Na toto místo k nim přišel J. P., na něhož ihned zaútočili obvinění P. Č., R. K. i mladistvý AAAAA (viz bod 27. rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně zjistil, že aktivním útočníkem byl dovolatel a jímž byl poškozený J. P. napaden. Soud nepominul ani dovolatelem navrhovaný důkaz výslechem M. S., a vysvětlil, že jej považoval za nadbytečný s ohledem na rozsah již provedeného dokazování, které bylo dostatečné k objasnění posuzované trestné činnosti (viz strany 5 až 10 rozsudku soudu prvního stupně).
20. Obdobnými námitkami obviněného se zabýval též odvolací soud, jenž reagoval na všechny jeho zásadní argumenty a důkazy provedené soudem prvního stupně považoval za postačující k objasnění všech potřebných skutečností, včetně kamerového záznamu i důkazů vztahujících se k údajnému použití zbraně poškozeným J. P. (k uvedenému viz strany 1 a 2 napadeného usnesení, v podrobnostech ke kamerovému záznamu body 5., 6.).
21. Z uvedených skutečností plyne, že se soudy obhajobě obviněného věnovaly a průběh skutku objasňovaly důkazními prostředky, které rozvedly v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí a své závěry vztahující se k vině obviněného vysvětlily v potřebné míře. Provedené důkazy zkoumaly ze všech hledisek, jež jim ukládá ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a dospěly k výše rozvedeným závěrům.
22. Nejvyšší soud se zřetelem na obsah dovoláním napadených rozhodnutí a obsah spisového materiálu nemohl přisvědčit tvrzení obviněného o nesprávném postupu soudů obou stupňů při zjišťování skutkových okolností, protože soudy se s jeho obhajobou tak, jak zaznívá v podaném dovolání, vypořádaly v rámci předchozího řízení a se zřetelem na ni stav věci v potřebném rozsahu objasnily. Své skutkové závěry soudy rozvedly v odůvodnění napadených rozhodnutí, z nichž plyne, proč obhajobě obviněného neuvěřily. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis zjištěných skutkových událostí, které založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů, které učinil při zachování veškerých aspektů vymezených v §2 odst. 6 tr. ř. Zvýšenou pozornost přitom věnoval všem výpovědím svědků, tedy i těch, které obviněný hodnotil odlišně.
23. Uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, Nejvyšší soud v tomto jejich postupu neshledal vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09, a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/14), podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle).
24. Ve věci Nejvyšší soud neshledal ani existenci tzv. opomenutých důkazů, neboť nalézací soud vysvětlil, z jakého důvodu nevyhověl důkazním návrhům obviněného. O případ tzv. opomenutých důkazů by se jednalo jen tehdy, kdyby šlo o důkazní návrh, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, eventuálně zcela opomene, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Nejde o něj u důkazních návrhů, od jejichž provedení si nelze slibovat významnějších zjištění z hlediska viny obviněného. Pravidla spravedlivého procesu totiž nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/1995, ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000, ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 3711/16, aj.). Soudy vysvětlily v potřebné míře, že šlo o důkazní návrhy, od jejichž provedení si nebylo možné slibovat významnějších zjištění z hlediska viny obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 3711/16), a proto nepochybily, pokud nereflektovaly na uvedené důkazní návrhy obhajoby.
25. Nejvyšší soud na základě těchto skutečností shledal, že nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu, což v daných souvislostech znamená, že bylo plně respektováno ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a soudy nepominuly případnou existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, neboť splnily zákonem stanovenou povinnost řádně důkazy hodnotit (§2 odst. 6 tr. ř.) a zkoumaly věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti, aniž by se dopustily excesu v podobě selektivního či jinak neobjektivního hodnocení důkazů (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
26. Soudy provedené dokazování koresponduje se všemi zákonnými zásadami a pravidly a bylo učiněno způsobem, který umožnil zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Postup soudů obou stupňů v této věci nevykazuje známky porušení zásady in dubio pro reo , jíž se obviněný ve snaze zmírnit svoji vinu rovněž domáhal. Uvedený princip totiž nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09), čemuž soudy v posuzované věci dostály.
27. V návaznosti na tyto závěry je třeba k požadavku obviněného na posouzení jeho jednání za podmínek nutné obrany uvést, že nutná obrana je hmotněprávním institutem zakotveným v §29 tr. zákoníku, podle něhož se za ni považuje čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, jenž za těchto podmínek není trestným činem. Ze skutkových zjištění, jak byla prokázána a zakotvena v napadených rozhodnutích i v obsahu spisu, neplyne nic, co by tato zákonná hlediska okolnosti vylučující protiprávnost naplňovalo, protože bylo prokázáno, že to byl právě obviněný P. Č., kdo poté, co se spolu s dalšími dvěma spoluobviněnými nevhodným způsobem (bouchání, kopání do dveří) domáhal otevření dveří restaurace U R., zaútočil na I. V., kterou shodil na zem, a když jí přišel na pomoc J. P., byl to opět dovolatel, kdo jej společně s mladistvým AAAAA fyzicky napadl nejprve stržením na zem, kde jej P. Č. bil pěstí do obličeje a těla, přičemž pokračoval ve fyzickém napadání i další přítomné osoby ‒ T. Z. Zda a jakým způsobem případně J. P. vypadla na zem zbraň či mu byla některým z obviněných sebrána, nebylo výsledky dokazování prokázáno (viz výpovědi poškozené I. V., N. L., J. S., L. B., Z. M., P. J., T. Z. a dalších), a to, že by ji měl poškozený v ruce, bylo tvrzeno pouze obviněným P. Č.
28. Z uvedeného plyne, že se obviněný domáhal nutné obrany nikoliv na základě skutkových zjištění, která soudy učinily po provedeném dokazování a po zhodnocení všech důkazů, jež jsou vyjádřena ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ale dovozoval je ze zcela jiných skutkových okolností, vyvozených z vlastních představ o průběhu skutkového děje. Z něho neplyne nic, co by zákonná hlediska nutné obrany jako okolnosti vylučující protiprávnost naplňovalo. Nešlo proto o okolnosti, které by mohly být posuzovány z hledisek §29 tr. zákoníku, ale bylo správné, když soudy v činu obviněného shledaly naplněnými znaky skutkové podstaty přečinů ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
V. Závěr Nejvyššího soudu
29. Podle Nejvyššího soudu v dovolání obviněného nejsou namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno porušení zásad spravedlivého procesu, Nejvyšší soud toto dovolání posoudil jako podané mimo označený i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto ho podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 10. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu