ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1365.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1365/2019-1126
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 11. 2019 o dovolání obviněné M. T. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 3 To 7/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 T 176/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné M. T. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 12 T 176/2015, byla obviněná M. T. uznána vinnou zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že
v dále uvedené době ve Střelicích, okres Brno-venkov, jako ekonomka obchodní firmy J. a., se sídlem ve XY, IČ: XY (dále „společnost J.“), v pracovním poměru v době od 8. 11. 2006 do 31. 3. 2014 s přístupem k pokladní hotovosti, zaúčtovala částky vyplacení cestovních náhrad (kapesného) zaměstnancům firmy za běžné měsíce březen 2013 (ve výši 421.959 Kč), duben 2013 (ve výši 391.730 Kč), květen 2013 (ve výši 490.221 Kč), červen 2013 (ve výši 508.427 Kč), červenec 2013 (ve výši 338.785 Kč), září 2013 (ve výši 445.138 Kč) a říjen 2013 (ve výši 482.140 Kč), aniž by bylo kapesné v těchto výších řidičům za dané období vyplaceno, z firemních finančních prostředků si tak přisvojila finanční částku v celkové výši 3.078.670 Kč, kterou užila pro vlastní potřebu, a dále v blíže nezjištěné době předcházející datu 2. 1. 2014 si z pokladní hotovosti postupně přisvojila finanční částku v celkové výši 1.763.517 Kč, kterou rovněž užila pro vlastní potřebu, a k tíži společnosti J. tak způsobila škodu v celkové výši 4.842.187 Kč.
2. Za tento zločin byla obviněná podle §206 odst. 4 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 3 To 7/2019, odvolání obviněné podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Z dovolání obviněné
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, v němž s odkazem na důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. vytýkala, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou založena na skutkových závěrech, které jsou v tzv. extrémním nesouladu s provedenými důkazy, a soudy hodnotily důkazy proti zásadám formální logiky, což svědčí o nerespektování zásady in dubio pro reo, a má to dopad na správnost soudních rozhodnutí.
5. Soudům obviněná vytkla, že vzaly za prokázanou pouze jednu verzi vycházející z jimi provedených důkazů a nezkoumaly, zda provedené důkazy připouštějí, že peníze odčerpali svědci A. a I. J., majitelé poškozené společnosti, kteří měli přístup k pokladní hotovosti. Obviněná poukázala na to, že se žádný ze soudů nezabýval tím, že právě oni ze vzniklé škody těžili, o čemž svědčí prudký nárůst ostatních finančních nákladů, z čehož dovodila, že si společnost upravovala hospodářský výsledek ve svůj prospěch. Soudy nesprávně posuzovaly provedené důkazy, neboť příliš velkou váhu přikládaly znaleckým posudkům, které mohly hodnotit i odlišně v neprospěch verzí svědků A. a I. J. Nepodstatnými podle obviněné byly z hlediska samotného skutku výpovědi ostatních svědků. V té souvislosti vyjádřila názor, že pokud z provedených důkazů vyplývá více možných verzí průběhu skutku, je třeba je posuzovat podle zásady v pochybnostech ve prospěch obviněné osoby, a pokud tomu tak není, jedná se o extrémní rozpor se zásadami formální logiky. Odvolacímu soudu dále vytkla, že jí namítané výhrady nenapravil a její odvolání podle §256 r. ř. zamítl.
6. Z uvedených důvodů obviněná Nejvyššímu soudu navrhla, aby podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 3 To 7/2019, i rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 12 T 176/2015, a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu Brno-venkov k novému projednání a rozhodnutí, případně, aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám Nejvyšší soud rozhodl tak, že bude obviněná zproštěna obžaloby.
7. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněné v opise doručeno dne 21. 10. 2019 (§265h odst. 2 tr. ř.), Nejvyššímu soudu sdělilo, že nevyužívá svého oprávnění a k podanému dovolání se nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda dovolání obsahuje takové výhrady, které naplňují označené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
9. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněná použila uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedla i důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
10. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
11. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních.
12. Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
13. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.]. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neslouží k nápravě procesních nedostatků, a to jak v řízení samotném, tak ani v postupech soudů při provádění důkazů, a proto nelze prostřednictvím tohoto důvodu namítat jejich neúplnost. Toto pravidlo je však limitováno případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není těmito argumenty naplněn [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
14. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do provádění a hodnocení důkazů tak přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14).
15. Pokud není shledán shora zmíněný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, na něž se zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevztahuje.
IV. K námitkám obviněné
16. Podstatou námitek obviněné jsou výhrady proti tomu, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou založena na skutkových závěrech, které jsou v tzv. extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Za takový nesoulad považovala i nerespektování procesní zásady in dubio pro reo . Zpochybňovala názor soudů obou stupňů spočívající v tom, jakou váhu jednotlivým důkazům přikládaly a jak je hodnotily.
17. V tomto kontextu obviněná dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnila, protože v obsahu dovolání neuvedla žádnou námitku, která by se týkala vadného právního posouzení, k čemuž uvedený důvod zásadně slouží, ale výhrady zaměřila jen proti procesnímu postupu soudů, což s označeným dovolacím důvodem nekoresponduje, a Nejvyšší soud proto neměl povinnost věcnou stránku jí vytýkaných vad přezkoumávat, protože jde o vady v procesním postupu soudů, na něž obviněnou označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
18. Z obsahu uvedených námitek nicméně vyplývá, že směřují zejména k tomu, že obviněná v procesních nedostatcích, které odvolacímu soudu vytýkala, spatřovala extrémní nesoulad, a proto Nejvyšší soud i s ohledem na to (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.) posuzoval, zda v procesních postupech soudů nižších stupňů byla dodržena zákonem stanovená pravidla, a zda nedošlo k extrémnímu nesouladu, jenž je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Jen tehdy je Nejvyšší soud povolán korigovat skutkové závěry, které vykazují nejextrémnější excesy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další)].
19. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i obsahu připojeného spisu, je zřejmé, že soud prvního stupně při hlavním líčení, které bylo vzhledem k rozsahu věci opakovaně odročováno, objasňoval rozhodné skutečnosti, které byly významné z hlediska viny obviněné. Pro své skutkové a potažmo i právní závěry vycházel z výpovědi obviněné M. T. (č. l. 319 až 337 a 513 až 514 spisu), i dalších důkazů, např. výpovědí A. J., spolumajitelky společnosti J. (č. l. 356 až 369, 529 a 781 až 783 spisu), R. B., účetní ve společnosti J. (č. l. 369 až 371 spisu), S. G. (č. l. 371 až 373 spisu), S. W. (č. l. 373 až 375 spisu), R. T. (č. l. 376 až 380 spisu), L. J. (č. l. 380 až 385 spisu), I. J. (č. l. 514 až 524 spisu) a P. H. (č. l. 525 až 528 spisu). Ve věci byly zpracovány znalecké posudky z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, specializace výpočetní a komunikační technika a bezpečnost informačních systémů, včetně jeho dvou doplnění (č. l. 88 až 117 a 772 až 774 spisu), z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence (č. l. 64 až 87, č. l. 849 až 862 spisu), jakož i z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo (č. l. 118 až 139 spisu). Byly provedeny listinné důkazy [např. deník společnosti J. ke dni 17. 1. 2014 (č. l. 59 spisu), doklad o stavu trezoru ze 17. 1. 2014 (č. l. 60 spisu), výsledky finančního šetření k osobě obviněné (č. l. 172 až 232 spisu), dohoda rozvedených manželů T. (č. l. 240 spisu), listiny založené do spisu obviněnou nazvané jako deník J. I. (č. l. 341 až 348 spisu), zpráva ČSOB, a. s., (č. l. 876 až 878 spisu) a podklady týkající se trestní věci Okresního soudu Brno-venkov vedené pod sp. zn. 30 T 10/2015 (srov. č. l. 939 spisu)].
20. Provedené důkazy soud prvního stupně hodnotil a náležitě vysvětlil, jaké právní závěry na základě nich učinil, a své závěry rozvedl na stranách 19 až 26 rozsudku. K obhajobě obviněné uvedl, že její výpovědi neuvěřil a považoval ji za účelovou, částečně i nelogickou a vyvrácenou dalšími provedenými důkazy (viz strany 20 až 24 rozsudku). Pozornost, s ohledem na obhajobu obviněné, věnoval i komplikovanému způsobu odvádění finančních prostředků ze společnosti J. Rovněž se vypořádal s námitkou obviněné, že trestnou činnost páchali majitelé poškozené společnosti, kdy této verzi neuvěřil, neboť pro to, aby se manželé J. podíleli na předmětné trestné činnosti, jak zdůrazňovala obviněná, neshledal žádný důkaz ani logický motiv, naopak toto tvrzení obviněné označil za nepravděpodobné (srov. strany 24 a 25 rozsudku soudu prvního stupně).
21. Z odůvodnění přezkoumávaného usnesení soudu druhého stupně plyne, že obviněná v něm v podstatě opakovala svou dosavadní obhajobu a námitky vznesla primárně proti provedenému dokazování. Odvolací soud se podle výsledků provedeného dokazování ztotožnil se závěry nalézacího soudu a shledal, že dospěl ke správným a úplným skutkovým zjištěním, které vycházejí z provedených důkazů, jež hodnotil jak jednotlivě tak ve vzájemných souvislostech v souladu s pravidly podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. Rozsudek soudu prvního stupně označil za logický, bez jakýchkoliv rozporů a v řízení, které jeho vydání předcházelo, neshledal žádné vady (srov. body 6. až 9. usnesení odvolacího soudu). V bodech 10. až 16. reagoval na námitky obviněné, své úvahy opřel o výsledky provedeného dokazování a stejně jako soud prvního stupně shledal, že její obhajoba je zcela účelová a nevěrohodná. K důkazním návrhům obviněné uvedl, že vzhledem k úplnosti dokazování by bylo nadbytečné nechat vypracovat nový znalecký posudek na účetnictví společnosti J., a to i z toho důvodu, že na období páchání předmětné trestné činnost již byly znalecké posudky z tohoto oboru zpracovány (srov. bod 16. usnesení odvolacího soudu).
22. Pokud obviněná ve svém dovolání poukázala na obsah přílohy připojené ke svému odvolání s názvem „Zpráva nezávislého auditora“, kterou v řízení před soudem dokládala to, že poškozená společnost upravovala náklad, aby ovlivnila svůj finanční zisk (č. l. 1022 až 1026 spisu) a namítala, že soudy se nezabývaly závěry, které z ní plynou, není patrné, vůči čemu přesně tato námitka směřovala. Při její neurčitosti je možné, jen na základě bodu 4. usnesení odvolacího soudu, uvést, že tuto zprávu bral do úvahy, a že se k ní vyjadřovala i poškozená společnost J. (srov. č. l. 1033 až 1034 a bod 5. usnesení odvolacího soudu). Zmíněná zpráva nebyla obviněnou před zahájením veřejného zasedání ani v odvolání navržena jako důkaz, naopak v obsahu podaného řádného opravného prostředku obviněná výslovně uvedla, že nevyžaduje ani provedení již dříve navrhovaných důkazů, a to proto, že takový rozsah provedeného dokazování až odvolacím soudem by se vymykal rámci odvolacího řízení (č. l. 1020 verte spisu). Podle protokolu o veřejném zasedání ze dne 29. 5. 2019 (č. l. 1035 až 1036 spisu) toto její vyjádření koresponduje i s jejím postojem u veřejného zasedání, podle něhož důkaz Zprávou nezávislého auditora nenavrhla, ale pouze se k ní vyjádřila v rámci své výpovědi. Odvolací soud sám její obsah za podstatný nepovažoval (viz §2 odst. 5 tr. ř.). Na podkladě těchto okolností Nejvyšší soud pro úplnost zmiňuje, že z těchto důvodů se nejednalo ani o důkaz, který by nebyl proveden nebo hodnocen způsobem stanoveným zákonem, tj. důkaz, o němž v řízení nebylo soudem vůbec rozhodnuto, protože tzv. opomenutý důkaz se týká procesní situace, kdy dojde k zamítnutí již navrženého důkazu a posléze o něm ve vlastních rozhodovacích důvodech, ve vztahu k jeho zamítnutí, není zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další].
23. Shora (viz body 16. až 22. výše) uvedené skutečnosti vyplývající z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i obsahu spisu svědčí o tom, že soudy obou stupňů věnovaly obhajobě obviněné dostatečnou pozornost a jí uváděné námitky podrobily potřebné kontrole. Lze jen stručně uvést, že i nyní obviněnou vyjádřená námitka, že pachateli činu, jenž jí je kladen za vinu, byli manželé J., je tvrzením pouze obviněné, které nevyplývá z žádného důkazu. Tento závěr, bylo možné učinit na základě prověření provedených důkazů, které obviněnou usvědčovaly, i těch, které jí svědčily ve prospěch, což soudy obou stupňů pečlivě posuzovaly. Měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat.
24. K námitce obviněné, že soudy neměly své závěry opírat o znalecké posudky, resp. k tomu, že zpochybňovala způsob, jakým soudy z nich plynoucí závěry posuzovaly, je vhodné zmínit, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, kterými se soudy musí řídit, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Při uvážení všech uvedených závěrů týkajících se rozsahu provedeného dokazování a použití konkrétních důkazních prostředků lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014). Není přitom pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých postaví závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých (např. pachové stopy, výpisy telekomunikačního provozu), které hodnotí obezřetně, nicméně ve vzájemné souvislosti, a doplní je vlastní logickou úvahou o možné souvztažnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014), tak jako tomu bylo i v této posuzované věci. Soudy vysvětlily, na základě jakých důkazních zjištění, při absenci přímých důkazů, byla vina obviněné prokázána, a že tento závěr je založen na vzájemně propojených a doplňujících se skutečnostech, které mají návaznost a vnitřní jednotu (viz §2 odst. 6 tr. ř.).
25. Z uvedených důvodů, kdy výsledky provedeného dokazování dávají dostatečný podklad pro závěry o vině obviněné, nebyl prostor pro námitky o porušení presumpce neviny a z ní pramenícího principu in dubio pro reo , jak obviněná vytýkala, neboť při existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy soudy splnily svou povinnost zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti, a to i přesto, že se jednalo buď o rozpory nepodstatné, které se v žádném případě netýkaly rozhodných skutkových okolností relevantních z hlediska ustálení skutkového děje a navazujícího právního posouzení nebo takové rozpory, které se sice týkaly relevantních skutkových okolností, ale nebyly způsobilé zásadně přispět ke změně právního posouzení. Rozpory rovněž nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných odlišností ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09], čemuž soudy v posuzované věci dostály.
26. Je možné shrnout, že se soudy skutkovými zjištěními dostatečně zabývaly a obhajobě obviněné věnovaly potřebnou pozornost a vypořádaly se všemi jejími uplatněnými námitkami. Jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03]. Nejvyšší soud proto žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování neobjevil, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97]. Pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla, i když je třeba zdůraznit, že ani toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.), což svědčí o tom, že v posuzované věci nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. V obsahu napadených rozhodnutí nic nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1800/2010 ze dne 19. 8. 2010). Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že k porušení pravidel spravedlivého procesu garantovaného články 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (usnesení č. 2/1993 Sb.) a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb.) v této věci nedošlo.
V. Závěr
27. Nejvyšší soud po zhodnocení všech rozhodných skutečností shledal, že námitky v dovolání uplatněné nemají právní povahu a nekorespondují nejenom s označeným, ale ani s žádným jiným důvodem vymezeným v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Proto dovolací soud nemohl napadená rozhodnutí, z podnětu takto mimo označený dovolací důvod podaného dovolání, meritorně přezkoumávat, když neshledal vady, jež by mohly svědčit o extrémním nesouladu mezi provedeným dokazováním a právními závěry soudů, ani nedostatky, pro které by došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud dovolání jako podané mimo zákonem vymezené důvody podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 11. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu