ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1567.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 1567/2018-154
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2019 o dovoláních obviněných M. K. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, a P. R. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní neznámého pobytu, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 12 To 68/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 16/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. R. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. 2 T 16/2015, byli obvinění M. K. a P. R. pod bodem I. 1. až I. 23. uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a obviněný M. K. pod bodem II. 1. až 53. zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem III. přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Těchto činů se dopustili jednáním ve stručnosti popsaným tak, že
v bodě I. obvinění M. K. a P. R. společně po předchozí vzájemné dohodě, že klamavým jednáním vylákají od poškozené společnosti BAWAG Leasing & Fleet, s. r. o., se sídlem Sokolovská 131/86, Karlín, Praha 8 (dále „společnost BAWAG“), finanční prostředky, kdy takto jednali v bodech 1. až 23. v zásadě opakujícím se způsobem, který lze shrnout tak, že v době od 9. 4. 2010 do 2. 8. 2010
obviněný M. K. jako jednatel společnosti A., se sídlem XY (dále „společnost A.“) jako prodávající, a obviněný P. R. jako jednatel společnosti S. c. & p. s., sídlem XY (dále „společnost S.“) jako kupující, uzavírali kupní smlouvy na tiskárny Canon v bodech 1. až 18. a v bodech 19. až 23 na kopírovací stroje Canon, IR 5075N, výr. č. XY za dohodnutou kupní cenu 456.833,52 Kč včetně DPH, ačkoli jim bylo známo, že uvedené stroje společnost A. nemá ve svém majetku, předání a převzetí fiktivního předmětu koupě potvrdili svými vlastnoručními podpisy na předávacím protokolu, prodávající společností A. byly vystaveny potřebné listinné podklady pro kupující společnost S., zejména zálohové faktury s vyznačeným datem splatnosti, obviněný M. K. jako leasingový nájemce se společností BAWAG uzavřel smlouvu o finančním leasingu na takto fiktivně předstíraný předmět leasingu s termínem dodání a stanovenou pořizovací cenou, s dobou pronájmu, mimořádnou splátkou a měsíčními leasingovými splátkami a převzal všeobecné leasingové podmínky finančního leasingu, sazebník poplatků a splátkový kalendář, přičemž obviněný P. R. jako jednatel společnosti S. uzavřel jako prodávající se společností BAWAG jako kupující kupní smlouvu k leasingové smlouvě na fiktivní předmět prodeje, následně vystavil kupujícímu fakturu na finanční částku s datem splatnosti a dalšími podmínkami, na základě čehož kupující společnost BAWAG uhradila fakturu na účet prodávající společnosti S., která teprve po připsání této částky na účet provedla úhradu kupní ceny společnosti A., společnost BAWAG poté zmocnila leasingového nájemce společnost A. k převzetí předmětu koupě od prodávající společnosti S., což obvinění potvrdili svými podpisy na předávacím protokolu o převzetí a předání předmětu koupě a předmětu leasingu, ačkoli věděli, že tímto předmětem leasingu nedisponují. Tímto jednáním, konkrétně podrobně popsaným v bodech I. 1. až 23. způsobili poškozené společnosti BAWAG škodu ve výši 10.306.759 Kč.
V bodě II. obviněný M. K. sám jako jednatel společnosti A. uzavřel jako leasingový nájemce v bodech 1. až 11. se společností SG Equipment Finance Czech Republic, s. r. o., IČO 610 61 344, se sídlem náměstí Junkových 2772/1, Praha 5 (dále „společnost SG“), v bodech 12. až 18. se společností S MORAVA Leasing, a. s., nyní Erste Leasing, a. s., v bodech 19. až 22. se společností Deutsche Leasing ČR spol. s. r. o., IČO 257 23 758, se sídlem Antala Staška 2027, Praha 4, v bodech 23. až 46. se společností CAC Leasing, a. s., (nyní UniCredit Leasing CZ, a. s.), v bodech 47. až 51. se společností ČSOB Leasing, a. s., v bode 52. se společností UniLEASING, a. s., v bodě II. 53. se společností CSI Leasing Czech, s. r. o., jako pronajímatelem leasingové smlouvy o finančním leasingu na konkrétní předměty leasingu, podepsal a převzal splátkový kalendář a převzetí předmětů leasingu potvrdil svým vlastnoručním podpisem na přejímací protokol, a téhož dne uzavřel jako nájemce s pronajímatelem dohodu o podnájmu předmětu leasingu, kde pronajímatel souhlasí s tím, že nájemce společnost A. pronajme předmět leasingu podnájemcům, se kterými uzavře smlouvu o pronájmu a její kopii zašle pronajímateli, a poté co následně uzavřel s konkrétními společnostmi smlouvy, na podkladě kterých pronajal předměty leasingu, hradil leasingové splátky do určité doby, konkrétní určitou částku však neuhradil, a to ani přes zaslání upomínek, čímž podstatně porušil sjednané podmínky leasingové smlouvy, v důsledku čehož leasingová společnost smlouvu vypověděla, vyzvala jej k vrácení předmětu leasingu, což neučinil a předměty leasingu nevrátil. V důsledku toho společnosti SG způsobil škodu ve výši 696.398 Kč, společnosti S MORAVA Leasing, a. s., nyní Erste Leasing, a. s., škodu ve výši 1.128.698 Kč, společnosti Deutsche Leasing ČR spol. s r. o., škodu ve výši 651.293 Kč, společnosti CAC Leasing, a. s. (nyní UniCredit Leasing CZ, a. s.), ve výši 5.708.063, společnosti ČSOB Leasing, a. s., ve výši 35.531 Kč, společnosti UniLEASING, a. s., ve výši 81.275 Kč, a společnosti CSI Leasing Czech, s. r. o., škodu ve výši 182.224 Kč. Celkem jednáním konkrétně pospaným pod body II. 1. až 53. způsobil uvedeným poškozeným leasingovým společnostem škodu v celkové výši 8.483.482 Kč.
V bodě III. obviněný M. K. samostatně jako jednatel společnosti A. poté, co uzavřel dne 6. 4. 2007 se společností UniCredit Bank ČR smlouvu o úvěru na kontokorentní úvěr v maximální výši 15.000.000 Kč se splatností do 15. 10. 2010 zajištěný bezúplatným postoupením pohledávek z obchodního styku společnosti na základě smlouvy o zajištění postoupením pohledávek podepsané dne 6. 4. 2007, a po následném čerpání úvěru předložil opožděně této společnosti přehled pohledávek k datu 31. 10. 2010 – popsaný ve vytvořené tabulce - ačkoli věděl, že výše uvedených pohledávek v objemu 19.115.105 Kč neodpovídá skutečnosti, neboť byly obviněným buď zfalšovány výše plnění uvedených na faktuře, data vystavení a data splatnosti faktury, nebo pohledávky již byly uhrazeny a fakticky tedy neexistovaly, nebo šlo o neexistující pohledávky, kdy faktury byly vystavené na subjekty, kterým nebylo ze strany obviněného poskytnuto žádné plnění,
to vše za účelem, aby nebyl okamžitě zesplatněn úvěr, k němuž došlo na základě nové smlouvy o úvěru reg. č. 895/10-D na maximální úvěrovou částku 15.000.000 Kč s tím, že limit čerpání předmětného úvěru byl určen jako nižší z hodnot, a to buď 67% aktuální výše postoupených pohledávek nebo 100% výše součtu kreditních obratů na účtu společnosti A. vedeném u UniCredit Bank ČR, přičemž po zjištění falešných skutečností ohledně pohledávek předložených obviněným ke dni 31. 10. 2010 UniCredit Bank ČR přistoupila dne 17. 12. 2010 k zesplatnění celého úvěru, avšak obviněný ve stanovené ani pozdější lhůtě úvěr nesplatil.
3. Za tyto trestné činy byl obviněný M. K. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy ve společnostech a družstvech v trvání sedmi roků. Obviněný P. R. byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu v 50 denních sazbách ve výši 10.000 Kč, tj. v celkové výši 500.000 Kč, a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, a dále byl odsouzen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy ve společnostech a družstvech v trvání pěti roků. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody. Obvinění M. K. a P. R. byli též podle §226 odst. 1 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby pro dílčí útoky pokračujícího trestného činu kvalifikovaného jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (v obžalobě uvedené pod body I. 3. a I. 16).
4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 12 To 68/2017, rozhodl z podnětu odvolání obou obviněných tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o vině pod bodem I., jakož i v celém výroku o trestech a výroku o náhradě škody týkající se poškozené společnosti BAWAG, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými v bodech I. 1 až I. 18. (jedná se o dílčí útoky soudem prvního stupně uvedené pod body I. 1. až 7., 9. až 12., 16. až 20., 22. a 23., obviněné neuznal vinnými dílčími útoky v bodech I. 8., 13., 14., 15., a 21.), jimiž způsobili poškozené společnosti BAWAG celkovou škodu ve výši 8.426.971 Kč. Takto upravený čin posoudil jako pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Obviněného M. K. za tento zločin a dále za zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vině pod body II. a III. nezměněn, odsoudil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře sedmi roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy ve společnostech a družstvech v trvání sedmi roků. Obviněného P. R. odsoudil za uvedený zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře pěti roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil peněžitý trest v 50 denních sazbách ve výši 10.000 Kč, tj. v celkové výměře 500.000 Kč, a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu stanovil pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, a dále mu podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy ve společnostech a družstvech v trvání pěti roků. Odvolací soud rozhodl o náhradě škody. Podle §259 odst. 1 tr. ř. věc ohledně dílčích útoků popsaných v rozsudku soudu prvního stupně pod body I. 8., 13., 14., 15. a 21. vrátil soudu prvního stupně, aby ve věci učinil nové rozhodnutí.
II. Z obsahu podaných dovolání
5. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali obvinění M. K. a P. R. prostřednictvím obhájců dovolání, jež oba opřeli o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Obviněný P. R. podal dovolání dvěma podáními opírajícími se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovoláním podaným prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Krumicha se zaměřil proti všem odsuzujícím výrokům o vině i proti výroku o trestu, a namítal, že soudy nesprávně uzavřely, že obchody byly fiktivní, a že se jednalo o klamavé jednání nebo že existovala předchozí vzájemná dohoda. V dovolání sepsaném obhájcem JUDr. Martinem Grubnerem namítl, že z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci nebylo možné jemu za vinu kladený čin spočívající v uzavření fiktivních obchodů na základě neexistujících předmětů leasingů řádně právně posoudit, když odvolací soud výslovně potvrdil existenci některých z nich, jež obviněný M. K. dohledal. Soudy však s tím, že se stroje našly, ač údajně neměly existovat, nevypořádaly. V tom obviněný spatřoval důvod pro závěr, že obžaloba vycházela z indicií, protože byly dohledány stroje značky CANON, typ iRC3580i, v. č. XY, typ iRC3580i, v. č. XY, typ iR5075, v. č.XY, typ iRC5185i, v. č. XY, a stroj typu iRC5045i, v. č. XY. Tím byl vyvrácen smysl obžaloby i odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a není možné bez dalšího vytvořit konstrukci, že celý obchod byl fiktivní, a nelze tvrdit, že se existence předmětů leasingu předstírala. Pokud existují stroje typu iR5075, v. č. MEV23459, iRC5045i, v. č. XY, jejichž existenci potvrdili jak znalci, tak notář ohledáním, i Krajský soud v Ústí nad Labem, nelze vyloučit, že existují i stroje ostatní. Obviněný doložil existenci zařízení a vyvrátil tvrzení, že by neměly vůbec existovat, a proto s ohledem na rozhodnutí odvolacího soudu nebylo možné skutek i v části, v níž stroje dohledány nebyly, posoudit jako zločin podvodu, protože se soudy nevypořádaly se základní skutečností opírající se o neexistenci strojů, která byla zpochybněna. V důsledku toho je zjištěný skutkový stav vadný a na něm dovozený právní závěr markantně pochybný.
7. Obviněný P. R. výhrady zaměřil především proti rozsudku soudu druhého stupně, jemuž vytýkal povrchnost a nedůslednost při vypořádání se s jeho námitkami v odvolání, i rozpornost závěrů mezi body 20. a 27., které shledával v tom, že odvolací soud na jedné straně považoval provedené dokazování soudů za dostatečné a na druhé straně sám provedl důkazy, když v průběhu odvolacího řízení vyšly najevo, že pět kopírovacích strojů se v mezidobí podařilo nalézt. Podle obviněného je tento nález natolik zneklidňujícím zjištěním, že se měl projevit nejen ve snížení trestu o šest měsíců, ale mělo vést i ke zpochybnění celého skutku pod bodem I.
8. Podle obviněného nebyla ani dostatečně objasněna předchozí vzájemná dohoda mezi obviněnými, protože takový skutkový závěr z výsledků provedeného dokazování nevyplynul, nýbrž je soudy toliko předpokládán a vychází z jeho domněnek, protože nebylo zjištěno, kde a jak tato dohoda vznikla, co bylo jejím obsahem atd. Soudy rovněž nerozlišovaly charakter obchodů mezi obchodními partnery a obchodním vztahům nevěnovaly potřebnou pozornost, nerozlišovaly zvláštnosti a rozdíly ani nebraly do úvahy, že u některých obchodů se stroje zásadně nevybalují, případně se kontrolují nahodile. Obviněný logicky vysvětlil, jakým způsobem a s jakým stupněm obezřetnosti přebíral jednotlivé stroje, a to i s odkazem na to, že „v podnikatelském prostředí počítá s jistou mírou důvěry, kdy z tohoto rámce nevybočovalo ani jednání dovolatele coby jednatele společnosti S.“. V dané souvislosti obviněný poukázal i na výpověď svědka M. V. ze společnosti BAWAG, který uvedl, že samotná transakce nebudila podezření.
9. Soudům obviněný vytkl i chybnou argumentaci vycházející z toho, že od počátku považovaly dovolatele za spolupachatele, protože šlo údajně o společné úmyslné jednání s obviněným M. K., a uměle tento svůj předpoklad interpretovaly bez ohledu na to, že některé důkazy byly zcela chybně posuzovány. Nesprávně byla vina obviněného dovozována podle jednání jiných osob, konkrétně z jednání obviněného M. K., protože dovolatel žádnou leasingovou smlouvu se společností BAWAG neuzavřel.
10. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu obviněný vytkl, že je prosto závěrů o tom, v jakých důkazech mají úvahy o vině oporu v provedeném dokazování, v čemž shledal pochybení ve smyslu §125 tr. ř., a to zejména ohledně skutečností, které vzal soud za prokázané. Jestliže soudy spatřují v činu obviněného klamavé jednání, měly v rozhodnutích zcela konkrétně tyto skutky označit, zejména pokud jde o fiktivní předmět koupě, což je závěr, který obviněný považoval za nesprávný, neboť soudy ignorovaly, že neměl kontrolní pravomoc a nebyl schopen ověřit, zda někdo má nebo nemá něco zařazeno v majetku, když soudy ani tuto skutečnost neopřely o žádný důkaz a nezabývaly se prohlášením obviněného M. K. ze dne 4. 2. 2011, v němž stvrdil existenci všech předmětných strojů, ani zprávou společnosti CANON CZ na č. l. 8017, kdy tato společnost ji jednoznačně připustila u strojů označených pod body 1., 3., 4., 5., 9., 10., 11., 12., 14., 18., 22. a 23. výroku rozsudku soudu prvního stupně, byť byly určeny pro produkci mimo území Evropy. Přestože podle právních závěrů soudů neměly některé stroje vůbec existovat, byly dílem náhody a aktivitou spoluobviněného dohledány. Jedná se o stroje pod body 8., 13., 14., 15. a 21., rozsudku soudu prvního stupně, z nichž jeden byl údajně určen pro trh mimo EU. Obviněný poukázal i na výsledky řízení ve věci Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 26 Cm 48/2011, z něhož vyplynulo, že nalezené stroje odpovídají strojům označeným v žalobě, a to označením výrobního čísla na štítku, které je zcela standardní a nachází se na zadní části stroje, štítky jsou podle techniků pravé, do strojů nebylo násilně zasahováno, originální štítky s potiskem nelze koupit. Za nesprávnou úvahu obviněný považoval i to, že soud bez potřebného výsledku v provedeném dokazování jen dovozoval nestandardnost obchodu společnosti S., pokud uvedené stroje nakoupila a následně prodala, neboť byla významným distributorem na minimálně regionálním trhu. Soudy nezohlednily, že existovalo jednání jiných subjektů, které bylo mimo vůli a možnosti kontroly společnosti S.
11. Provedené dokazování podle obviněného P. R. vykazuje vážné nedostatky zejména v tom, že soudy nebraly do úvahy čestné prohlášení obviněného M. K. ze dne 4. 2. 2011, přestože jeho obsah koresponduje s výpovědí obviněného, i výpovědí pracovníka společnosti BAWAG, A. K., podle něhož mu obviněný M. K. nějaké stroje ukazoval, a zejména s faktem, že se uvedených pět strojů, které neměly podle soudů existovat, našlo. Přestože svědci uváděli, že nemají povědomí o uvedených obchodech, byly jejich výpovědi interpretovány tak, že stroje neexistují. Ze všech uvedených důvodů obviněný označil dokazování za vadné a na něm učiněná skutková zjištění za nedostatečná, protože jsou dostupné indicie svědčící o tom, že skutky tak, jak jsou popsány, se nestaly.
12. Dovolatel poukázal na přihlášku poškozené společnosti BAWAG ze dne 28. 11. 2012 v rámci insolventního řízení sp. zn. KSPH 35 INS XY na společnost A., podle níž disponuje rozhodčím nálezem č. XY o přiznání dlužného plnění, což svědčí o tom, že se společnost BAWAG snažila i za cenu kriminalizace dalšího subjektu uspokojit své plnění za každou cenu a vyvíjet tlak na společnost S., která je do dnešních dnů plně funkční a v daném oboru stále podniká a nenese žádnou odpovědnost ohledně závazků společnosti A. Tím, jak společnost A. prodala stroje společnosti BAWAG, a tato je převzala, nemohl být následně dále odpovědný dovolatel za liknavost a lehkovážnost, se kterou společnost BAWAG ke svému vlastnictví následně přistupovala. Dokazování mělo být prohloubeno i ohledně těch strojů, které se prozatím dohledat nepodařilo. Není totiž vyloučeno, že se některé do dnešních dnů stále ještě používají, případně mohly být zlikvidovány. Existuje proto minimální pochybnost o tom, zda orgány činné v trestním řízení postupovaly dostatečně důsledně, zodpovědně a správně. Pokud došlo k dílčím poznatkům, měly z vlastní iniciativy znovu zahájit prověřování a pátrání ohledně těchto strojů. Odvolací soud měl reagovat na extrémní rozpor skutkových závěrů s obsahem provedených důkazů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 853/2007). Soudy neprokázaly závěr o úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a ignorovaly zásady in dubio mitus a in dubio pro reo, a proto je i tento závěr obecný a nepřezkoumatelný.
13. Závěrem obou podání obviněný P. R. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 12 To 68/2017, a jemu předcházející rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. 2 T 16/2015, v odsuzující části, a podle §265l tr. ř. aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně sám rozhodl o jeho zproštění obžaloby. Rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil, resp. přerušil výkon rozhodnutí – nepodmíněného trestu odnětí svobody do doby, než Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodne.
14. Obviněný M. K. v dovolání nesprávné právní posouzení skutku spatřoval v tom, že soudy vadně u všech jednotlivých útoků, jež mu jsou kladeny za vinu, dospěly k závěru o jeho úmyslném jednání, aniž by tyto své závěry blíže odůvodnily. Poukázal především na dílčí útoky uvedené pod bodem I., u kterého není jakkoliv zřejmé, že by společnost A. jednala od počátku s úmyslem uvést společnost BAWAG v omyl a způsobit jí tak škodu ve smyslu §209 tr. zákoníku, tuto výhradu obviněný podložil úvahou, že podle civilněprávní judikatury může být předmětem majetkové dispozice mezi účastníky i věc, k níž má příslušný disponent teprve nabýt vlastnické či jiné právo, právní jednání je tak činěno s odloženou účinností.
15. Bodu II. výroku o vině obviněný vytýkal, že u jednotlivých dílčích útoků nebylo doloženo ani v konkrétních skutečnostech jasně vymezeno, že by si společnost A. úmyslně protiprávně přisvojila cizí věci, tj. kopírovací stroje, které jí byly svěřeny leasingovými společnostmi ve smyslu §206 tr. zákoníku. Obviněný zdůraznil, že v napadených rozhodnutích soudů nejsou předmětné stroje jakkoliv specifikovány, a proto závěr soudů o tom, že byly zčásti předány do užívání jednotlivým subjektům, a to bez úmyslu jakkoli poškodit leasingové společnosti, nebyl zdůvodněn ani objasněn. Namítl též, že není možné jeho jednání kvalifikovat jako jednání popsané ve výroku o vině ad II. jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť uvedeným jednáním nemohl obohatit přisvojením cizí věci sebe, ale pouze společnost A., tedy jiný právní subjekt. Obohacení samotného obviněného nebylo hodnověrně prokázáno.
16. Výhrady ke skutku pod bodem III. obviněný zaměřil proti tomu, že z přezkoumávaných rozhodnutí vůbec neplyne, že by u úvěrového vztahu společnosti A. s UniCredit Bank vznikla této bance škoda v přímém důsledku protiprávního jednání obviněného, a tudíž že by se mohlo jednat o úvěrový podvod podle §211 tr. zákoníku. Naopak tvrdil, že k čerpání kontokorentního úvěru došlo již předtím, než měla společnost A. poskytnout informace a podklady týkající se jejího hospodaření.
17. Ke všem činům, které jsou obviněnému M. K. kladeny za vinu, uvedl, že kdyby u něj bylo shledáno trestněprávní jednání, tak nelze dospět k závěru, že se dopustil shora uvedených trestných činů proti majetku, ale mohlo se s ohledem na vznik škod, jednat o jiné trestné činy, např. porušení povinnosti při správě cizího majetku, poškození věřitele či zvýhodnění věřitele nebo způsobení úpadku, protože trestná činnost kladená mu za vinu vyplývala z jeho podnikatelských aktivit u společnosti A., což je pouze v civilněprávní sféře, a nebylo možné u něj nepresumovat zlý úmysl např. ze znalostí příslušných obchodních podmínek, se záměrem je od počátku porušit. V jeho jednání bylo možné spatřovat pouze nezodpovědný postup s nepřípustným podnikatelským rizikem.
18. Za důvod vadného právního hodnocení obviněný považoval nedostatečnou aplikaci zásady in dubio pro reo , a to ve vztahu k subjektivní stránce. Chybným se mu zdálo být i stanovení rozsahu způsobené škody, při které nebylo plně respektováno ustanovení §137 tr. zákoníku, a odhadní cena byla určena i u strojů, které nebyly dohledány, tedy nebylo možné zohlednit např. jejich mimořádné opotřebení a další aspekty. Soudy vadně nezjišťovaly, zda měl v úmyslu způsobit škodlivý následek, byť pouze eventuálně, a nebraly do úvahy, že jeho záměrem bylo od počátku profinancovat nákup strojů, kdy z důvodu na straně poškozených subjektů musel volit model nákupu skrze prostředníka. Při sjednávání leasingu obviněný postupoval přesně podle poškozenými subjekty nastaveného modelu, a z toho důvodu není možné shledávat jednání z jeho vůle, ale naopak jeho jednání, které iniciovali a motivovali sami poškození. Docházelo-li zpětně poškozenými k obratu, když tyto společnosti tvrdily, že předmětné stroje nikdy neexistovaly a jejich zástupci je nikdy neviděli, jedná se o stěžejní bod pro právní posouzení celého případu, a bylo nutné aplikovat zásadu in dubio pro reo . Za nesprávné považoval, že orgány činné v trestním řízení ponechaly iniciativu při dohledávání strojů soukromým subjektům, případně poškozeným a vymáhajícím společnostem, a nepřesvědčily se o tom samy, což považoval za porušení zásady oficiality a bezprostřednosti. Od počátku byly pochybnosti v označování strojů, kdy mohla být použita výrobní čísla, případně jiná zaměnitelná identifikační čísla jednotlivých dílů předmětných strojů, a dokazování mělo být zaměřeno na místa, kde se stroje mohly nacházet. Poukázal též na porušení zásady obžalovací a principu presumpce neviny.
19. V závěru dovolání obviněný M. K. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 12 To 68/2017, v souladu s ustanovením §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl. S odkazem na §265o tr. ř. požadoval, aby Nejvyšší soud odložil výkon rozsudku odvolacího soudu, a to do doby, než bude o jeho dovolání rozhodnuto. Tento požadavek odůvodnil významně negativním vlivem případně nastoupeného výkonu trestu na svůj duševní a tělesný stav, který by nešlo později zhojit.
III. Z vyjádření nejvyššího státního zástupce
20. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) se vyjádřil k oběma podaným dovoláním. K dovolání obviněného P. R. uvedl, že meze uplatněného dovolacího důvodu nerespektuje, neboť se dotýká rozsahu provedeného dokazování (v části, v níž namítl nedohledání všech strojů), způsobu hodnocení důkazů, nesprávného hodnocení důkazů (v otázce vyhodnocení výpovědí obou obviněných a některých označených svědků, nezohlednění čestného prohlášení spoluobviněného v odůvodnění rozhodnutí). I přesto poukázal na to, že odvolací soud dokazování doplnil, takto provedené nové důkazy vyhodnotil i v souvislostech s důkazy již provedenými nalézacím soudem. To se odrazilo na částečném zrušení výroku o vině a vrácení věci soudu prvního stupně ohledně vybraných dílčích útoků k novému rozhodnutí. V postupech obou soudů neshledal pochybení, neboť nevybočily z rámce daného ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., a dostatečně zdůvodnily, proč spoluobviněnému M. K. neuvěřily. U výpovědi svědka A. K. obviněný své argumenty opíral o vybranou část vytrženou z kontextu celé výpovědi, ignorující výpovědi dalších osob, neboť ani neupřesnil, o jaké stroje, které viděl, se jednalo. Státní zástupce v podrobnostech poukázal na konkrétní důkazy z nichž vina obviněného P. R. vyplynula, a shrnul, že soudy nižších instancí si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. a porušení zásad in dubio mitius (nikoli mitus ) a in dubio pro reo nezjistil.
21. Pod uplatněný dovolací důvod státní zástupce z obecného hlediska podřadil námitky, proti fiktivnosti uzavřených obchodů mezi společnostmi A. a S., o klamavosti jednání mu přičitatelnému a o existenci předchozí vzájemné dohody se spoluobviněným M. K., což považoval za výhrady proti naplnění znaku uvedení jiného v omyl a v zamlčení podstatných skutečností a subjektivní stránce, avšak s tím, že i zde obviněný vychází z pozměněného skutkového stavu, který je pro něj lichotivější v porovnání se skutkovými závěry soudů. Konstatoval, že skutek v bodě I. 1. až 18. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu vyjadřuje dostatečně to, že obviněný P. R. jednal od počátku ve společném úmyslu se spoluobviněným M. K., když stroji takového charakteru (velkokapacitní tiskařské stroje) a v takovém množství fyzicky nedisponovali. O neexistenci odvolacím soudem popsaných strojů se shodly oba soudy na základě několika důkazů, které v odůvodněních svých rozhodnutí také rozvedly (str. 130 až 132 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, str. 24 až 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Státní zástupce poukázal na svědectví zaměstnanců společnosti A., včetně osob z řad nejvyššího vedení společnosti, kteří nejenže nevěděli o sjednaném obchodu se společností S., ale nezaznamenali ani výskyt předmětných strojů, přičemž současně potvrdili, že by si takového množství strojů v provozovně nepochybně všimli a o tak významném obchodu by věděli. Spoluobviněný M. K. nebyl schopen, popř. ochoten, identifikovat původ strojů, ani prodejce, od něhož musel stroje nakoupit. Ani zaměstnanci společnosti S. o obchodním vztahu se společností A. v takovém objemu nic zásadního nevěděli.
22. Státní zástupce na smyslu argumentace obviněného P. R. též poukázal na nevhodnost argumentace obviněného M. K. ohledně povahy obchodů, a zdůraznil, že u nově sjednávaného obchodu, který se co do předmětu plnění a jeho kvantity zcela vymyká dosavadní obchodní spolupráci, dokonce přesahuje i obvyklý rozsah obchodní činnosti společnosti jako celku, je zcela opodstatněné očekávat od statutárního orgánu společnosti nakupující, že bude k celému obchodu přistupovat se zvýšenou až mimořádnou mírou opatrnosti a pečlivosti, o níž obviněný své výhrady opíral. Poškozená společnost nebyla obviněnými úmyslně seznámena se všemi podstatnými okolnostmi obchodního případu. Rozhodující okolnost ohledně toho, komu měly patřit stroje, jež se měly stát předmětem leasingového financování, byla poškozené společnosti záměrně oběma spoluobviněnými zatajena, čímž byla tato společnost uvedena v omyl. Obviněný M. K. vystupoval jako vlastník strojů, aniž by jimi fyzicky disponoval, přestože věděl, že stroje měl jen naoko nabýt od jiné právnické osoby, která jimi měla údajně vládnout, za účelem vyinkasování finančních prostředků od leasingové společnosti, tzn. dosažení obohacení a předání strojů zpět původci strojů, tentokrát jako leasingovému nájemci. Obviněnému P. R. muselo být i s přihlédnutím k oblasti, v níž podnikal, zcela zjevné, že toto jakési nastrčení společnosti S. do vztahu mezi společností A. a společností BAWAG je ryze účelové a vykonstruované jen proto, aby byly obejity postupy a praxe zavedené u poškozené leasingové společnosti, na jejíž úkor se obvinění obohatili záměrným uvedením v omyl.
23. S ohledem na tyto názory státní zástupce považoval dovolání obviněného P. R. nedůvodným.
24. K dovolání obviněného M. K. státní zástupce označil námitku o chybějícím úmyslném zavinění za nedůvodnou. Konstatoval, že dovolatel se spoluobviněným P. R. vymyslel fiktivní převod tiskařských strojů a související přesun finančního plnění, což ani sám nezpochybnil, ale označil ho jako nákup skrze prostředníka. Na takový obchod by však poškozený nikdy nepřistoupil a finanční prostředky by vůbec neposkytl. O podvodném úmyslu svědčí i zjištění fyzické neexistence podstatné části strojů, o nemožnosti s jinými stroji na území České republiky obchodovat, jakož i neuspokojivý ekonomický stav společnosti A. Poukázal na to, že se oba soudy závěrům o naplnění subjektivní stránky, která byla zjištěna v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v odůvodnění svých rozhodnutí patřičně věnovaly, a to i u zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kde šlo o defraudační charakter jednání, při němž obviněný předmětné stroje nejenže nevrátil, ale nakládal s nimi jako s vlastními (strany 122 až 125 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Jednal tak přesto, že byl osobou, která se v oblasti poskytování leasingu pohybovala dlouhodobě, byla mu dopodrobna známa podstata leasingového financování, požadavky poskytovatelů leasingu a podmínky, za nichž jsou leasingové společnosti ochotny finanční prostředky poskytnout. K výši škody státní zástupce zdůraznil správnost jejího výpočtu v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu Tpjn 304/2001, a pokud obviněný dospěl k jinému závěru, neztotožnil se s ním, ale konstatoval, že leasingové společnosti vypověděly leasingové smlouvy a vyzývaly obviněného k vydání strojů, které byly ohodnoceny znalcem z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady Ing. Ivanem Kopeckým.
25. U činu pod bodem II. šlo o věci náležející do vlastnictví poškozených společností, které byly svěřeny společnosti A., jejímž byl obviněný jednatelem a byl odsouzen za jednání, kterého se dopustil on sám. V případě námitek směřujících proti bodu III. státní zástupce uvedl, že obviněný pominul skutečně zjištěný stav, v rámci něhož sice poskytl seznam žalovaných pohledávek společnosti A. k datu 31. 10. 2010 jako podklad nutný k prodloužení smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 6. 4. 2007, nicméně učinil tak opožděně, stávající smlouvu již nebylo možno prodloužit dodatkem a musela být uzavřena nová úvěrová smlouva. Na tuto novou úvěrovou smlouvu obviněný přistoupil s vědomím, že podkladem pro její uzavření se staly i nepravdivé údaje sdělené bance v přehledu pohledávek společnosti A. k datu 31. 10. 2010, a zdůraznil, že za sjednávání úvěrové smlouvy ve smyslu přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku je třeba považovat nejen vlastní uzavření této smlouvy, ale i navazujících smluv, bez kterých by úvěrující neposkytl úvěrovanému peněžní prostředky ve sjednané výši či za stejných podmínek. Za nedůvodnou označil i námitku vztahující se k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, neboť jednání obviněného, v jehož důsledku došlo ke vzniku škody, není běžně se vyskytujícím případem příslušných trestných činů, naopak šlo o činy společensky škodlivé.
26. Státní zástupce u dovolání obviněného M. K. považoval za námitky stojící mimo důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výhrady proti způsobu opatřování důkazů a zmínil, že je v souladu s obecnou definicí důkazu podle §89 odst. 2 tr. ř., pokud i skutečnosti zjištěné při plnění soukromoprávních smluvních povinností ze strany osob pověřených poškozenými se stanou součástí skutkových zjištění soudu. Neshledal porušení zásady in dubio pro reo, která má procesní charakter a týká se jen otázek skutkových, a její nedodržení není způsobilé naplnit jakýkoliv dovolací důvod (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016 sp. zn. 11 Tdo 812/2017). Z těchto skutečností státní zástupce dovolání obviněného M. K. není rovněž důvodné.
27. Protože státní zástupce dospěl k závěru o naplnění všech znaků obviněným P. R. a M. K. za vinu kladených trestných činů, navrhl, aby obě dovolání byla Nejvyšším soudem jako neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta, protože se soudy se všemi rozhodnými skutečnostmi řádně vypořádaly a své závěry v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí dostatečně uvedly a Nejvyšší soud z nich mohl vycházet.
28. Obě stanoviska státního zástupce byla zaslána k vyjádření obhájcům obviněných, z jejichž strany však Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání neobdržel žádnou reakci.
IV. K formálním podmínkám dovolání
29. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu s jeho zákonným vymezením.
30. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho prostřednictvím lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
31. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.].
32. Proto, aby bylo dovolání podáno v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí v něm být pochybení hmotného práva skutečně tvrzeno a odůvodněno konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. Teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. NS 16/2002 – T 396), a ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (uveřejněné pod č. NS 17/2002 – T 420)]. V opačném případě, jsou-li tvrzeny jen skutkové vady a jen na jejich podkladě jsou dovozovány vady právní, tzn., že jsou právní vady konstruovány na jiných skutkových okolnostech, nelze takové výhrady považovat za učiněné v souladu s tímto dovolacím důvodem. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr., aj.].
33. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Tato skutečnost logicky vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek nepředstavuje žádnou další (třetí) skutkovou instanci a námitky vztahující se primárně ke skutkovým zjištěním (např. neúplnost skutkových zjištění, vadné hodnocení důkazů atd.) nepředstavují žádný z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. ř. [srov. rozhodnutí č. 36/2004/18 Sb. rozh. tr., a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02].
34. Uvedená zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud tak činí v zájmu zjištění, zda nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, se i důkazními nedostatky zabývat, protože na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda k takovému porušení skutečně došlo [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Nejvyšší soud proto v posuzované věci interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), neboť je „… Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Rovněž je však třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
V. K námitkám obviněného P. R.
35. Podle obsahu dovolání podaného obviněným P. R. je zřejmé, že v něm namítal vady v procesních postupech soudů obou stupňů, jimž vytýkal, že nedostatečně vyhodnotily provedené důkazy, takže nebyla prokázána soudy tvrzená dohoda mezi obviněnými a ani to, že šlo o klamavé jednání. Soudy zajistily nedostatečné důkazy, a skutková zjištění nemají podklad v provedeném dokazování, poukázal na civilní věc sp. zn. 26 Cm 48/2011, vedenou u Krajského soudu v Ústí nad Labem, z níž vyplynulo, že byly nalezeny stroje, odpovídají strojům označeným v žalobě, které soudy považovaly za neexistující, a to označením výrobního čísla na štítku. Přezkoumávanému rozsudku odvolacího soudu vytkl vadné odůvodnění, v němž nebyly dostatečně rozvedeny a vysvětleny všechny závěry, které tento soud učinil, a jeho postup, pokud rozsudek soudu prvního stupně zrušil jen v části, považoval za nesprávný, protože dostatečně nereaguje na to, že došlo k nalezení pěti strojů, které neměly podle rozsudku soudu prvního stupně existovat a měly být toliko smyšleným předmětem leasingu v bodech I. 1 až I. 23. Obviněný poukázal na další důkazy, které soudy nesprávně hodnotily a řádně se jimi nezabývaly. Uvedené nedostatky podřadil pod vady svědčící o porušení pravidel spravedlivého procesu, protože podle něj nebyly respektovány zásady presumpce neviny a princip in dubio pro reo.
36. Nejvyšší soud shledal, že takto uplatněné námitky směřují výhradně do procesního postupu soudů, a netýkají se hmotněprávního posouzení věci, což na označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá. Jestliže obviněný primárně nevytýkal žádné hmotněprávní vady, a veškerou svou argumentaci soustředil proti procesnímu postupu soudů, je třeba zdůraznit, že dovolací soud zásadně není povinen se skutkovým stavem věci zabývat. Obviněný však tvrdil, že došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu, a proto Nejvyšší soud zkoumal, zda tato tvrzení obviněného mají oporu v provedeném dokazování soudů a zda soudy splnily při zjišťování skutkových okolností, které popsaly ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, všechna kritéria procesu v trestním řízení, a to se zaměřením na soulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a na dodržení kritérií spravedlivého procesu, zejména proto, že některé stroje, které se v průběhu trestního řízení nepodařilo nalézt, byl s velkým odstupem času v rámci civilního řízení dohledány, byť za ty dílčí skutky, které se nalezené stroje týkaly, obvinění uznáni vinnými v přezkoumávaném rozsudku nebyli.
37. Podle obsahu připojeného spisu a napadených rozhodnutí Nejvyšší soud posuzoval, zda soudy braly do úvahy všechna učiněná zjištění a zda dostatečně reagovaly na námitky obviněného a i na skutečnosti, které byly zejména v odvolacím řízení zjištěny. Z obsahu přezkoumávaného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že soud prvního stupně ve vztahu ke skutku pod bodem I. shromáždil dostatečné důkazy vztahující se k okolnostem, za nichž došlo ke spáchání všech 23. dílčích útoků, a dokazování mimo jiné soustředil i na obhajobu obviněných o tom, že předmětné stroje existovaly, což byla jejich zásadní námitka, a proto na ni dokazování zaměřil (srov. strany 82 až 99 rozsudku soudu prvního stupně), své závěry týkající se výsledku provedeného dokazování soud prvního stupně rozvedl na stranách 127 až 133. Zde poukázal na obhajobu obviněných a ostatní ve věci provedené důkazy, a své závěry jasně a srozumitelně vyjádřil tak, že výpovědi obviněných jsou nevěrohodné. Na základě provedeného dokazování naopak shledal, že tiskárny nemohly být předmětem obchodu mezi obviněným, a jejich typy a čísla, která obvinění uvedli do kupních a leasingových smluv a všech dalších s tím souvisejících dokumentů včetně daňových, jsou smyšlená. Tento svůj závěr vysvětlil s odkazem na skutečnosti, které vyšly najevo z celého souhrnu ve věci provedených důkazů.
38. Odvolací soud, jak popsal v přezkoumávaném rozhodnutí, nezjistil v těchto závěrech žádné vady ani nedostatky, které by měly příčinu v porušení zásad stanovených §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť celý proces dokazování i jeho výsledků netrpěl žádnými nedostatky (srov. body 18. až 21.) Zabýval se podrobně i námitkami obviněných uplatněnými v odvolání a reagoval na ně v potřebném rozsahu i obsahem argumentů (viz body 22. až 33.).
39. Podrobně se odvolací soud věnoval i novému zjištění, které bylo učiněno až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, a to nálezem pěti kopírovacích strojů, které byly ve výroku soudu prvního stupně označeny pod body I. 8, I. 13, I. 14, I. 15 a I. 21. Věnoval pozornost skutečnostem, na základě kterých k jejich nálezu došlo, včetně důkazů, v nichž toto zjištění mělo oporu. Uvedenou novou skutečnost odvolací soud promítl do svého rozhodnutí tak, že ohledně této části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu dokazování, v němž bude třeba se zabývat vyjádřením společnosti Canon, podle něhož dva z těchto nalezených strojů nemají vůbec existovat. Považoval za přiléhavé, aby bylo provedeno jejich znalecké zkoumání (všech pěti nalezených) a bylo postaveno na jisto, že jde opravdu o originály a že tyto skutečně byly společností CANON vyrobeny. Kromě toho však bude třeba objasnit, za jakých okolností, kým a jak byly tyto stroje nalezeny, neboť bylo podle soudu s podivem, že věc je v běhu již řadu let a předtím nebyly žádné poznatky o tom, kde se dané stroje nachází, přestože snaha nalézt je, byla ze strany poškozené společnosti intenzivní a pátrání probíhalo poměrně dlouhou dobu. Odvolací soud zdůraznil, že podle stávajícího stavu dokazování je zřejmé, že zejména společnost MEMFIS (č. l. 8013 až 8016), prováděla z pověření poškozené společnosti obsáhlé šetření vedené snahou ještě před zahájením trestního stíhání uvedené stroje nalézt, což se jí ani přes největší úsilí nepodařilo, a stejně tak činily i orgány činné v trestním řízení. K nálezu došlo po několika letech, kdy na uváděných místech dříve kopírky nalezeny nebyly (v podrobnostech body 37. a 45. rozsudku odvolacího soudu).
40. Jestliže obviněný P. R. v těchto závěrech odvolacího soudu a v jím učiněném rozhodnutí spatřuje projevy porušení zásad spravedlivého procesu a porušení procesních pravidel plynoucích z nerespektování zásadních zásad spravedlivého procesu, Nejvyšší soud se s ním neztotožnil, protože odvolací soud se s uvedeným nálezem dostatečně vypořádal a své úvahy vedoucí k následným procesním postupům jasně a srozumitelně vyjasnil. Zcela důvodně uvedený nález strojů bral do úvahy, a proto ohledně dílčích útoků, kterých se nalezené stroje měly týkat, obviněné vinnými neuznal, a v této části věc vrátil k dalšímu dokazování. Nejvyšší soud k tomuto postupu odvolacího soudu doplňuje, že je třeba mít na zřeteli, že to, že údajně byly nalezeny (neboť i jejich identifikaci bude věnováno další dokazování), ještě bez dalšího nemusí vést k závěru, že byly obsahem transakce, která byla pod bodem I. v uvedených dílčích útocích předstírána. Takový závěr je zcela předčasný, neboť v daných souvislostech existuje mnoho nevyjasněných skutečností, které v tomto stadiu trestního řízení nelze posuzovat ani z nich dovozovat žádné závěry. S ohledem na uvedené souvislosti nalezení strojů je třeba hodnotit jako každý jiný důkaz (§89 odst. 2 tr. ř.) v souvislosti s kritérii stanovenými v §2 odst. 6 tr. ř., a to zejména s ohledem na souhrn všech dosud zajištěných a provedených důkazů, což zejména odvolací soud učinil, a nepochybil, pokud dospěl k závěru, že za daných skutečností není třeba zrušit a vrátit soudu prvního stupně celý skutek v bodě I., neboť na základě komplexního zhodnocení všech ve věci provedených důkazů pro to v současném stavu řízení není důvod. Ani v takovém případě totiž nelze skutečnost, že se našly zatím za zcela neujasněných souvislostí kopírovací stroje, které obsahují shodná čísla s těmi, na které byly uzavřeny leasingové smlouvy, hodnotit izolovaně bez ohledu na ostatní dosud provedené důkazy, ale je třeba i v takovém případě dodržet zásady vymezené v §2 odst. 6 tr. ř., tzn. hodnotit i takový důkaz, z něhož uvedená skutečnost vyplynula, jako každý jiný důkaz v komplexu s ostatními již dříve zajištěnými provedenými důkazy ( srov. rozhodnutí č. 30/1966-I. Sb. rozh. tr.).
41. S ohledem na uvedené se Nejvyšší soud ztotožnil s tím, že dosavadní stav dokazování svědčí o správnosti skutkových závěrů, na nichž soudy zjištěný skutek vystavěly. Zásadně nepochybily, jestliže se opíraly o závěry znaleckého posudku Ing. Evy Klapuchové, že společnost A. v letech 2006 až 2009 sice dosahovala určitého zisku, avšak jen v tak malé výši, že nebyl takový, aby umožňoval rozvoj společnosti a jakékoli větší investice, protože měla dluhy a od 31. 12. 2008 byla předlužená a pro svoji tristní ekonomickou situaci nebyla schopna masivního uzavírání leasingových smluv a neměla možnosti pro zpětný leasing. Svědci L. K. a J. Č., kteří u této společnosti v době činu pracovali, si nevybavili, že by takové množství kopírovacích strojů v prostorách společnosti kdy spatřili. Podle svědkyň M. A. a J. O. ve společnosti byla elektronická evidence všech strojů podle typu i výrobního čísla, která se náhle ztratila. Nikdo ze společnosti, zejména pak z řad těch zaměstnanců, kteří měli co do činění se stroji tohoto typu, nikdy takové množství kopírek a strojů neviděl. Neprokázalo se ani tvrzení obviněného M. K., že některé stroje nakoupil v zahraničí, k čemuž žádné potřebné informace nepodal. Svědek M. V. ze společnosti BAWAG sdělil, že jmenovaná společnost již od roku 2005 či 2006 měla plošně zakázáno dělat zpětné leasingy. Nebylo známo, že by stroje měly pocházet od společnosti A., protože v případě, že by takový poznatek měli, jednalo by se o zakázaný tzv. zastřený zpětný leasing. Rozhodné však bylo i šetření realizované společností BAWAG prostřednictvím speciální agentury, která zjistila, že je společnost A. nemá a obviněný ani neví, kde by se mohly nalézat. Bylo započato pátrání po původu strojů. Společnost Canon (č. l. 8017) uvedla, že některá výrobní čísla neexistují, jiná sice byla přidělena konkrétním strojům, avšak tyto byly určeny pro mimoevropský trh. Jiné pak vyrobeny byly. Ani pracovníci společnosti S. (M. H., S. M., J. S., J. E. a P. V.) jako servisní technici nic o tom, že by došlo k nákupu 25 velkokapacitních tiskáren od společnosti A. nevěděli.
42. Takto popsané souvislosti plynoucí nikoliv jen z jednoho osamoceného důkazu, ale z celé řady do sebe zapadajících zjištění, které soudy posuzovaly a hodnotily ve všech souvislostech, svědčí o tom, že jde o ucelený řetězec, na jehož základě soudy dospěly ke skutkovým zjištěním, která upřesnil odvolací soud (srov. rozhodnutí č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Uvedené závěry netrpí nedostatky, které by svědčily o libovůli soudů nebo jednostranném posuzování předmětných důkazů. Nejvyšší soud naopak shledal, že si odvolací soud byl vědom, že okolnost nalezení pěti strojů, které by mohly být některými z kopírovacích zařízení označených v dílčích útocích v bodě I. výroku o vině, je okolností podstatnou. Zkoumal ji, zabýval se jí se zřetelem na všechny prokázané skutečnosti, a zcela důvodně požadoval, aby se uvedená část trestného jednání obviněných týkající se údajných nalezených strojů objasnila, a to zejména co do jejich původu, kde se našly, zda s nimi nebylo neoprávněně manipulováno atd. Za stávající důkazní situace však neměl pochybnosti o správnosti zbývajících osmnácti dílčích útoků, neboť na základě provedených důkazů jejich správnost a přesvědčivost nebyla zpochybněna.
43. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitkám obviněného P. R. uplatněným v dovolání toliko proti výsledkům plynoucím z provedeného dokazování nemohl vyhovět, protože shledal, že soudy nižších stupňů ve skutkových úvahách směřujících k učiněným skutkovým závěrům vycházely z logicky na sebe navazujících důkazů, a proto skutková zjištění soudů nejsou v žádném, natož v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, či usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03], a to zejména proto, že v odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti.
44. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že se jednalo v osmnácti případech o fiktivní obchody ohledně neexistujících kopírek, jde o závěr, který má podklad ve výsledcích provedeného dokazování a byl náležitě vysvětlen v odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí (srov. §125 tr. ř.). Na podkladě shora uvedeného dokazování nejsou důvodné pochybnosti předestřené v dovolání obviněným P. R. a o správnosti skutkových zjištění nevznikají jím uváděné pochybnosti. Provedené dokazování vytvořilo komplexní obraz trestné činnosti, která byla obviněným kladena za vinu, a pochybnosti o správnosti zmíněných osmnácti dílčích útoků z nich nevyplynuly. Lze jen poukázat na skutečnost, že důvodem pro změnu odsuzující části nebyla ani skutečnost, že soud prvního stupně v rozsudku obviněné zprostil obžaloby pro skutky, které byly v obžalobě zařazeny jako dílčí útoky pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku v bodě I., konkrétně pod body I. 3 a I. 16. Samotná skutečnost, že některé z dílčích útoků pokračujícího trestného činu soud neshledal naplňujícími uvedený zločin, nezpochybnila správnost zbylé části odsuzujícího výroku o jiných dílčích útocích téhož pokračujícího trestného činu.
45. Pokud obviněný P. R. vytýkal, že nebyla dostatečně na podkladě provedených důkazů objasněna dohoda mezi ním a obviněným M. K., soudy obou stupňů se i této skutečnosti věnovaly a své závěry ohledně toho, že taková dohoda nebyla výslovná, ale vyplynula z celého souběhu všech událostí, vysvětlily. Nejvyšší soud se se závěry soudů i o této skutečnosti ztotožnil, protože je zřejmé, že má podklad ve výsledcích provedeného dokazování, byť vyplynul především z nepřímých důkazů (srov. rozhodnutí č. 38/1968-II., VI. Sb. rozh. tr.).
46. Nejvyšší soud z rozvedených důvodů nedospěl k závěru, že by v řízení předcházejícím vydání přezkoumávaných rozhodnutí existoval extrémní nesoulad ve vztahu k bodu I., protože nebyla zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, a nebyly ani opomenuty a nehodnoceny stěžejní důkazy atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, apod.], považoval učiněná skutková zjištění za řádně objasněná a bez pochybností prokázaná.
47. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se soudy nezpronevěřily zásadě presumpce neviny a z ní pramenícímu principu in dubio pro reo , jak obvinění vytýkali, neboť ty nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09], čemuž soudy v posuzované věci dostály.
48. Z těchto důvodu Nejvyšší soud považoval skutkové závěry odvolacího soudu pod bodem I. za správné a mohl na jejich podkladě posuzovat opodstatněnost hmotněprávních námitek, které obvinění v podaných dovoláních uplatnili.
49. Vzhledem k tomu, že v dovolání obviněného P. R. nebyly namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek, protože v dovolání uplatnil skutkové námitky a Nejvyšší soud nezjistil jím zdůrazňované porušení pravidel spravedlivého procesu v řízení, které předcházelo vydání přezkoumávaného rozhodnutí v bodě I., dospěl k závěru, že dovolání bylo podané mimo označené, ale i jakékoliv jiné dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
VI. K námitkám obviněného M. K.
50. Obviněný M. K. dovolání opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vytýkal soudům, že jeho čin nesprávně právně posoudily v bodech I. a II. po subjektivní stránce, a že závěry o zavinění řádně neodůvodnily. U právních závěrů v bodu II. brojil proti tomu, že by se jednalo o zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, protože nešlo o přisvojení si cizí věci a stroje nebyly specifikovány, a tvrdil, že se neobohatil, ale obohacena byla společnost A., tedy jiný subjekt. U bodu III. škoda podle něj nevznikla v přímém důsledku jeho jednání. Ve vztahu ke všem činům se domáhal zásady in dubio pro reo , protože soudy subjektivní stránku neobjasnily, a provedené dokazování vykazuje vážné nedostatky, protože nebraly do úvahy všechny ve věci provedené důkazy. U způsobené škody nebylo respektováno ustanovení §137 tr. zákoníku.
51. K těmto námitkám Nejvyšší soud podotýká, že v nich obviněný sice zčásti vytýkal vady v provedeném dokazování, což s označeným dovolacím důvodem nekoresponduje, avšak většinu svých výhrad zaměřil proti nesprávnému uplatnění právní kvalifikace ve vztahu ke každému z trestných činů, jimiž byl uznán vinným. K jeho výhradám je ve stručnosti třeba uvést následující skutečnosti.
a) Ke zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku
52. Obviněný M. K. v dovolání namítal, že se zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (bod I. ) nedopustil, neboť nejednal v úmyslu uvést poškozenou společnost v omyl a způsobit jí škodu.
53. Závěry o správnosti skutkových zjištění rozvedené ke skutku pod bodem I., které Nejvyšší soud učinil v předcházející pasáži, mají vztah nejen k obviněnému P. R., ale i k obviněnému M. K., a proto, jestliže i tento dovolatel namítal vůči uvedenému skutku vady spočívající v porušení zásad spravedlivého procesu, nelze se s ním z důvodů výše popsaných ztotožnit. Naopak je třeba zdůraznit, že vady v provedeném dokazování nebyly zjištěny, a učiněná skutková zjištění jsou dostatečným podkladem pro právní závěry, které soudy na jejich podkladě učinily i ve vztahu k trestné činnosti kladené za vinu obviněnému M. K.
54. K námitkám obviněného M. K. směřujícím proti nesprávnému právnímu posouzení zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku z důvodu nedostatečného a nepodloženému závěru o úmyslném zavinění, je třeba uvést, že tohoto úmyslného zločinu se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
55. Pokud jde o formu zavinění, zejména z rozsudku soudu druhého stupně plyne, že obviněný M. K. čin v bodě I. spáchal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, na který soud usuzoval ze způsobu, jakým se obviněný tohoto činu dopustil. Poukázal zejména na povahu chování obviněného, který jednal podle předem naplánovaného schématu, a svůj záměr uskutečňoval uzavřením smluv s obchodními partnery, které realizoval sám a jimiž předstíral existenci obchodních vztahů, které fakticky neexistovaly, čímž záměrně uváděl v omyl poškozenou společnost BAWAG, na níž společně s obviněným P. R. vylákali finanční plnění v částce 8.426.972 Kč, kterou určil odvolací soud (viz body 37. a 38. rozsudku odvolacího soudu).
56. Z uvedeného je tedy zřejmé, že především odvolací soud zavinění obviněného věnoval pozornost a vysvětlil, byť stručně, své úvahy, na základě kterých dospěl k závěru, že obviněný jednal úmyslně. Je třeba konstatovat, že tento závěr je podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplynul (srov. rozhodnutí č. 19/1972-II. Sb. rozh. tr.). V rozsudku odvolacího soudu učiněná skutková zjištění obsahují dostatek podkladů majících význam pro závěr o zavinění, mají podklad v okolnostech objektivní povahy, z nichž soudy vycházely za využití zásad logického myšlení, podle nichž usuzovaly na vnitřní vztah obviněného M. K. k okolnostem činu i následku, který zamýšlel (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
57. Pro závěr o zavinění M. K. je rovněž významné, že s obviněným P. R. se činu pod bodem I. dopustili vědomým jednáním, které vedlo ke vzniku škody ve výši, jak ji odvolací soud zjistil, a v této souvislosti je podstatné i to, že jednali ve vzájemné souhře, na níž byla idea celé této podvodné činnosti založena, neboť byla realizována na podkladě dohodnutých podmínek. Jejich jednání bylo založeno na spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku založeném na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím. Jednotlivé kroky na sebe navazovaly v rámci úloh, které měli rozděleny [srov. rozhodnutí č. 66/1955 Sb. rozh. tr., č. 17/1982 Sb. rozh. tr.)], šlo o články řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působily postupně ve vzájemné návaznosti a směřovaly k přímému vykonání trestného činu, jenž ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku [srov. rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr., a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.)].
58. K námitkám obviněného M. K. o vadném závěru o naplnění znaků zločinu podvodu, kterým nebylo možné přisvědčit, je třeba zdůraznit, že pokud jde o podvodnou povahu celého trestného jednání pod bodem I., byla zjištěna především na základě výsledků provedeného dokazování, z něhož vyplynulo, že obviněný M. K. v době trestného jednání záměrně vylákal uvedené finanční prostředky, protože jím řízená společnost A. se v letech 2006 až 2009 z prosperující společnosti propadla až do velmi tíživé situace a nesolventní společnosti, která fungovala jen s ohledem na shovívavost věřitelů, protože měla velké dluhy. Obviněný byl o této skutečnosti informován, avšak ve snaze jednak zachránit společnost, ale realizovat i své plány spojené s investicí do vrtulníků, zinscenoval s obviněným P. R. uvedený čin, který byl vystaven jen na iluzorním pronájmu strojů, které v době, kdy se předmětná obchodní jednání realizovala a kdy byly smlouvy sepsány, nebyly fakticky k dispozici a žádné takové stroje tato společnost neevidovala, a zásadně nevlastnila. Z těchto skutečností je tedy patrné, že obviněný M. K. měl na celé zinscenované transakci zásadní významný osobní zájem, neboť tím od poškozeného získal tolik potřebné finanční prostředky, které investoval do ne zcela objasněných aktivit. Z uvedeného je zcela zřejmé, že věděl, že finanční částky jsou vylákávány podvodně, i to, že dojde ke škodě, protože uvedené neexistující reálné podklady povedou ke ztrátě na straně poškozeného.
59. Pro závěr o naplnění znaků zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku není přitom podstatné, jak si spoluobvinění získané prostředky rozdělili, případně kam byly vloženy. Záměr neoprávněně vylákat finanční prostředky měli oba obvinění, navodili dojem existence kopírek a jejich vlastnictví společností S., čehož následně zneužili k uvedení v omyl společnost BAWAG, se kterou obviněný M. K. uzavíral opakovaně smlouvy o finančním leasingu, jejichž předmět nebyl fakticky v době činu k dispozici. Tyto vymyšlené přístroje následně společnost S. prodala poškozené leasingové společnosti, která jí za ně uhradila kupní cenu a umožnila společnosti A. ovládané M. K., aby si je od společnosti S. převzala. Nejednalo se o jediný náhodný případ, ale o osmnáct dílčích útoků provedených totožným způsobem v relativně krátkém časovém období od 9. 4. 2010 do 2. 8. 2010. Obvinění vědomě předstírali, že dokumenty, které poškozené společnosti předkládali, a informace, které jí sdělovali, jsou pravdivé, ačkoliv si byli vědomi, že k žádným skutečným prodejům ani přebírání strojů nedochází, neboť k takovým operacím ani dojít z důvodu jejich neexistence logicky nemůže. Tímto svým připraveným a dopředu naplánovaným jednáním sledovali společný cíl spočívající v opatření sobě a jinému prospěch [srov. rozhodnutí č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr.)]. Realizovali fingované odkoupení movitých věcí, následně postupovali koordinovaně vůči poškozené společnosti (deklarovali vlastnictví, fingované předání věcí, zvolení způsobu vyplacení prostředků), rozdělili si prospěch a za tím účelem využili i speciální bankovní účty. Úmysl obviněných byl všemi těmito skutečnostmi dostatečně prokázán a závěry o zavinění obviněného M. K. proto nevzbuzují jím uváděné pochybnosti, které obviněný vznášel k nedostatečnému odůvodnění zavinění, protože všechny rozhodné skutečnosti odvolací soud ve svých závěrech rozvedl (srov. body 29. až 32. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně).
60. Podle posuzovaných rozhodnutí je zřejmé, že se soudy subjektivní stránkou zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku u obou obviněných zabývaly. Dospěly k závěru, že obvinění navodili společným jednáním situaci nekorespondující se skutečností a uvedli poškozenou společnost v omyl. Jednali zcela zištně, chtěli dosáhnout svého cíle spočívajícího ve vlastním obohacení a způsobení škody poškozené společnosti a s využitím omylu, do kterého poškozenou uvedli, finanční prostředky neoprávněným způsobem získali.
61. Na základě těchto skutečností soudy opodstatněně dospěly nejen k závěru o naplnění znaku úmyslného zavinění ve formě přímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ale správně shledaly, že byly naplněny všechny znaky zločinu podvodu podle 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
VII. K výhradám obviněného M. K. proti v bodě II.
62. Právní kvalifikaci pod bodem II. obviněný M. K. namítal, že není doloženo, že by si společnost A. úmyslně přisvojila cizí věci s úmyslem poškodit leasingové společnosti ve smyslu §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Brojil proti tomu, že by odpovídal za zpronevěření věcí, které nebyly svěřeny jemu, ale společnosti A. Námitky vznesl i proti zjištěné výši škody.
a) obecně k zločinu zpronevěry
63. Vzhledem k tomu, že námitky obviněného směřují proti nedostatkům v použité právní kvalifikaci, je vhodné uvést, že zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Takovou škodou je ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku škoda dosahující částky nejméně 5.000.000 Kč.
64. O svěření cizí věci nebo jiné majetkové hodnoty se jedná, když je pachateli odevzdána do faktické moci tj. držení nebo dispozice zpravidla proto, aby s ní nakládal určitým předepsaným, smluveným nebo jinak vymezeným způsobem. Pachatel proto s takto svěřenou cizí věcí nebo jinou majetkovou hodnotou nemůže nakládat podle vlastního uvážení, ale vždy jen v tom rozsahu, který je daný či určený v rámci svěření. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí, která byla pachateli svěřena, tzn., že si pachatel osobuje k ní a nad ní vykonávat práva quasi-vlastnická (viz rozhodnutí č. 3391/1929 Sb. rozh. tr.). Podstatou znaku „přisvojení si cizí věci“ je skutečnost, že pachatel vyloučí z dispozice s ní oprávněnou osobu. O přisvojení věci tedy může jít i v případě, kdy s přisvojenou cizí věcí nijak dále nedisponuje, ale odmítá ji vydat oprávněné osobě. Není tedy rozhodné, jak poté, co si věc přisvojil, s ní skutečně nakládá a zda s ní vůbec nějak nakládá či zda je další osud této věci znám (srov. k tomu přiměřeně rozhodnutí č. 14/2006-II. Sb. rozh. tr.). Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl [přímý podle §15 odst. 1 písm. a), nebo nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku] a závěr o jeho subjektivních znacích se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).
65. V projednávané trestní věci se zločin zpronevěry týká tzv. leasingových smluv, a proto bylo třeba pro spolehlivé závěry o vině obviněného argumentovat jejím konkrétním textem předmětných leasingových smluv a právními závěry z něj vyplývajícími. Obsah smluv byl rozhodující i pro řešení otázky, zda uživatel (nájemce) skutečně nesmí pronajatou věc převést na třetí osobu bez souhlasu leasingové společnosti nebo zda tak může učinit se souhlasem leasingové společnosti. Podstatou leasingu je však zásadně skutečnost, že nájemce získává takovou smlouvou do své dispozice předmět leasingu, tj. zpravidla určitou movitou věc, kterou může užívat, brát z ní užitky a do jisté míry s ní disponovat, ale po dobu trvání nájemního vztahu není jejím vlastníkem. Tím se může nájemce stát až po splnění určitých smluvních podmínek, pokud leasingová smlouva s převodem vlastnického práva na nájemce počítá, resp. pokud je v návaznosti na ukončení nájmu uzavřena kupní smlouva, nájemce využije tzv. práva opce nebo po skončení nájmu dojde k automatickému přechodu vlastnictví apod. Z toho vyplývá, že dokud se nájemce nestal vlastníkem leasované věci, může spáchat trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Z formálního hlediska je trestný čin zpronevěry dokonán okamžikem, kdy zbaví vlastníka možnosti s touto věcí nakládat, a tímto momentem také vzniká škoda vlastníkovi věci ( Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 – 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2010 až 2011).
66. Spočívá-li trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku v tom, že pachatel neoprávněně převedl na třetí osobu věc, kterou měl v dispozici na podkladě tzv. leasingové smlouvy, je tento trestný čin dokonán již okamžikem, kdy došlo k takovému svévolnému převodu (např. k prodeji, přenechání, darování, pronájmu apod.) předmětu leasingu, a nikoli až okamžikem, kdy poté pachatel přestal hradit leasingové splátky. Za této situace je případná úhrada dalších leasingových splátek i po okamžiku dokonání už jen pouhou náhradou způsobené škody (srov. rozhodnutí č. 22/2007 Sb. rozh. tr.). Jestliže pachatel v rozporu se zněním tzv. leasingové smlouvy po ukončení smluvního vztahu předmět leasingu nevrátí leasingové společnosti, i když mu zanikl právní důvod jejího dalšího užívání, ale naopak i nadále jej neoprávněně užívá způsobem nasvědčujícím tomu, že hodlá oprávněnou osobu na delší dobu vyloučit z dispozice s předmětem leasingu (např. pachatel vůbec nereaguje na opětovné výzvy k vydání předmětu leasingu, který dlouhodobě neoprávněně používá jako vlastní věc), může být takové jednání posouzeno jako trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zák. (srov. rozh. č. 30/2004 Sb. rozh. tr.).
67. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že soudy své závěry o vině obviněného M. K. opřely o dokazování, z něhož lze poukázat zejména na výpovědi svědků z řad leasingových společností SG Equipment Finance, Erste Leasing, Deutsche Leasing, UniCredit Leasing, ČSOB Leasing, Uni Leasing, CSI Leasing a žádosti o financování (č. l. 1775, 2482). Především však vycházely z obsahu uzavřených leasingových smluv, zabývaly se jejich obsahem i podmínek, které z nich vyplývaly, neopomenuly je a braly je na vědomí při posuzování viny obviněného (srov. 100 až 121 rozsudku soudu prvního stupně).
68. Jak zdůraznil soud prvního stupně na straně 125 svého rozsudku, podle obsahu leasingových smluv byly výlučnými vlastníky předmětu leasingu poškozené společnosti. Uvedené předměty leasingu byl obviněný, resp. společnost A., oprávněn jen užívat a nebyl oprávněn k jakékoli faktické nebo právní dispozici s nimi bez souhlasu leasingové společnosti. Podle obsahu smluv proto bylo prokázáno, že s předměty leasingu, i když je obviněný byl oprávněn pronajmout třetí osobě, zásadně je vůbec nemohl prodat, protože pro něj byly cizí věcí ve smyslu §206 tr. zákoníku. Pokud uvedeným způsobem, mimo podmínky leasingových smluv s těmito předměty nakládal, odebral je z dispozice jejich vlastníků, a tedy v rozporu s tím, k čemu mu byly svěřeny.
69. Na základě těchto skutečností soudy důvodně dospěly k závěru, že obviněný po objektivní stránce naplnil znaky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.
b) k subjektivní stránce
70. Soudy, jak vysvětlily v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, ze všech učiněných zjištění uzavřely, že obviněný se zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dopustil v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože jeho jednání bylo vědomé a chtěné, vedené snahou si tímto nezákonným způsobem zajistit vlastní obohacení. V této souvislosti lze též poznamenat, že soudy zkoumaly osobní vztah obviněného k předmětům leasingu i trestnému jednání kladenému mu za vinu, a shledaly, že jednání s leasingovými společnostmi a uzavírání leasingových smluv bylo ve výlučné kompetenci obviněného, protože nikdo jiný ze zaměstnanců společnosti A. do této činnosti nezasahoval. Obviněný věděl, že poškozené společnosti leasingové smlouvy vypověděly a požadovaly po něm vrácení předmětů leasingu. To sám potvrdil a převzetí některých výpovědí leasingových ujednání dokonce stvrdil vlastním podpisem. Rovněž se účastnil osobních setkání, na kterých předání předmětů leasingů domlouval. Podstatné však bylo, že v této době již nebyl předměty leasingu schopen předat, protože ty již fakticky k dispozici neměl. K tomu, kde se nacházejí, uváděl různé skutečnosti, zásadně však tvrdil, že neví, kde jsou, a poškozené dokonce nabádal, aby podali trestní oznámení (č. l. 2350). Soud na základě požadavků obhajoby a s ohledem na tvrzení obviněného o svém špatném zdravotním stavu zkoumal i psychický stav obviněného M. K. Za tím účelem nechal vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ze kterého vyplynulo, že byl schopen zcela lucidně vnímat realitu a orientovat se v daných situacích, protože trpěl pouze úzkostně depresivními potížemi projevujícími se úzkostmi, pokleslou náladou, nespavostí a nechutenstvím. I když mohly potíže takového charakteru ztěžovat jeho profesní aktivity, nijak mu je neznemožňovaly. O záměru obviněného předměty leasingu nevrátit, proto nelze uvažovat na základě toho, že by byl v důsledku nedobrého zdravotního stavu mimo realitu, ale svědčil pro něj zcela jiný důvod. Ten nebyl přímými důkazy zjištěn, ale vyplýval ze způsobu, jak s předměty leasingu fakticky nakládal. Část strojů totiž prodal, na některé uzavřel leasingové smlouvy duplicitně, sděloval poškozeným lživé informace o tom, kde se jejich zařízení nacházejí, některé podnájemní smlouvy falšoval, při ukončení podnájemního vztahu u části zařízení a jeho zařízení společnosti A. skutečné okolnosti zamlčel. Z uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že obviněný se dopustil jednání popsaného v bodě II. v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (srov. strany 117 až 125 rozsudku soudu prvního stupně ), pro který všechny uvedené skutečnosti nasvědčovaly.
71. Nejvyšší soud se s uvedenými závěry soudů nižších stupňů plně ztotožnil a úvahy o přímém úmyslu obviněného M. K. považoval za zcela odpovídající výsledkům provedeného dokazování. Lze proto jen z hlediska správnosti přisvědčit úvahám uvedeným v bodu 26. rozsudku odvolacího soudu, který v závěrech nalézacího soudu ohledně zavinění neshledal žádná pochybení.
c) k trestní odpovědnosti pachatele jako fyzické osoby
72. Jestliže soudy shledaly, že obviněný M. K. naplnil u činu v bodě II. všechny objektivní i subjektivní znaky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, jak ze shora uvedených skutečností plyne, nebylo možné přisvědčit jeho námitce, že za uvedený čin nenese trestní odpovědnost, protože je fyzickou osobou, kdežto leasingy byly uzavřeny společností A. K této námitce je třeba předeslat, že bylo výsledky provedeného dokazování i na základě argumentů uvedených soudy obou stupňů zjištěno, že obviněný jako fyzická osoba je trestně odpovědným, protože, i když smlouvy byly uzavírány jeho společností jako stranou dvoustranné dohody, jako statutární orgán za ni vystupoval on, a on to byl, kdo se trestného jednání v rozporu se smluvními podmínkami dopustil. Nebyla to uvedená společnost jako obchodní společnost, ale zásadně jen on sám. Jedná se totiž o situaci, kdy obviněný uzavřel leasingovou smlouvu jménem právnické osoby a jejím jménem se také zavázal platit měsíční splátky na předmět leasingu. Pokud on sám jako zástupce společnosti A. nezajistil plnění splátkového kalendáře, a proto jí byla leasingová smlouva vypovězena, bylo nepochybně jeho povinností zajistit vrácení předmětu leasingu. Vzhledem k tomu, že obviněný jako zástupce společnosti A. předmět leasingu nevrátil a dál jej užíval bez oprávnění, případně jakkoli v rozporu se smluvními podmínkami zcizil, byl to on, kdo věc svěřenou zpronevěřil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. I. ÚS 38/1998).
73. Dále Nejvyšší soud dodává, že obviněný byl v postavení statutárního orgánu, tedy v postavení jediného jednatele a společníka společnosti A. Charakteristickým znakem právnických osob, tedy také společnosti s ručením omezením, je právě jejich majetková samostatnost ve smyslu §1 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, ve znění pozdějších předpisů, (dále „zákon o obchodních korporacích“). V důsledku přísného oddělení majetku společníka, a to i když je osoba jediným společníkem ve smyslu §191 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb. o obchodních korporacích, nelze ztotožňovat majetek obou těchto zcela samostatných subjektů, tj. fyzické osoby společníka na jedné straně a společnosti s ručením omezeným jako právnické osoby na straně druhé. Majetková práva společníků spočívají zpravidla v podílu na přímém zisku, případně v hodnotě obchodního podílu obchodní společnosti při jeho převodu. Totéž platí také pro akciovou společnost pro vztahy dokonce jediného, resp. stoprocentního akcionáře k akciím. Majetky obou těchto subjektů jsou si vzájemně cizí, není proto vyloučeno spáchání trestného činu zpronevěry fyzickou osobou, která je společníkem, ke škodě obchodní společnosti, v níž je např. i jediným společníkem. Není pochyb o tom, že předmět leasingu byl pro obviněného, jakožto jediného společníka společnosti A. v rozhodné době věcí cizí, neboť jak sám uvedl, leasingovou smlouvu uzavírala společnost A. Rovněž je zřejmý vztah svěření této části majetku společnosti A. obviněnému nejen jako společníkovi, ale též jednateli. Obviněný jako statutární orgán a jednatel této společnosti měl však pouze, jak plyne z proběhlého dokazování, právo disponovat s předmětem leasingu, avšak současně povinnost činit tak výlučně ve prospěch společnosti A. Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů obviněný porušil své povinnosti tím, že svěřenou věc společnosti, jíž byl jednatelem, používal i bez oprávnění po vypovězení leasingové smlouvy, tj. zacházel s ní jako s vlastní věcí, a způsobil tím škodu skutečnému vlastníkovi věci (leasingovým společnostem). Obviněný tak s cizím majetkem nakládal v rozporu s účelem, pro jaký mu byl svěřen, tj. spravovat jej s péčí řádného hospodáře (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 5 Tdo 54/2015). Předmět leasingu byl na základě leasingové smlouvy svěřen do dispozice společnosti A. a k jeho užívání měl obviněný jako její jediný jednatel právo, avšak činil tak i přes to, že společnosti A. byla leasingová smlouva vypovězena s tím, že má předmět leasingu vrátit, což obviněný neučinil, a tím neoprávněně odebral (přisvojil si) cizí věc z dispozice jeho vlastníka, což vedlo ke způsobení škody velkého rozsahu a naplnění všech zákonných znaků zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. 8 Tdo 704/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 8 Tdo 315/2005 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 sp. zn. 8 Tdo 1279/2014).
d) k určení výše škody
74. Jestliže obviněný v dovolání zmínil ve stručných a kusých námitkách, jimiž ani nebrojil proti konkrétním pochybením, ale v zásadě pouze obecně nesouhlasil s výpočtem způsobené škody, lze konstatovat, že poukazoval na to, že u zločinu zpronevěry nebyla určena škoda správným a dostatečným způsobem. K této výhradě, která stojí mimo provedené dokazování a zjištění učiněná soudy, je třeba poukázat na úvahy soudů vztahující se k této otázce, jíž se věnovaly obstojným a potřebným způsobem a s respektem k judikaturou vymezeným pravidlům. S ohledem na povahu činu, jehož se obviněný dopustil, a to tím, že předměty leasingu v době, kdy poškození odstoupili od smluv, nevrátil, neboť jak uvedl odvolací soud v bodě 23., bylo soudem prvního stupně shledáno, že některé z nich prodal, na jiné uzavřel sám duplicitní smlouvy, a nebo některé smlouvy zfalšoval. Zajistil tak, že žádný z předmětů leasingu v době ukončení smluv neexistoval, resp. nebyl k dispozici, pro což je pro stanovení škody v projednávaném případě rozhodné stanovisko Nejvyššího soudu č. 6/2003 Sb. rozh. tr. Podle něho jednáním pachatele, který v rozporu s obsahem tzv. leasingové smlouvy nakládá s věcí, která je předmětem takové smlouvy, zejména tak, že ji převede na někoho jiného, je možno naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Pokud leasingová smlouva předpokládá převod vlastnictví k předmětu leasingu na nájemce a výše leasingových splátek je určena též s ohledem na tuto skutečnost, pak v takovém případě je škodou způsobenou trestným činem zpronevěry hodnota předmětu leasingu v době spáchání činu určená podle hledisek stanovených v ustanovení §137 tr. zákoníku, od níž se odečte část tzv. akontace a hodnota uhrazených leasingových splátek, která představuje čisté splátky na pořizovací cenu předmětu leasingu, ovšem pouze v rozsahu odpovídajícím snížení hodnoty pronajaté věci v době spáchání činu oproti hodnotě v době jejího převzetí pachatelem na základě leasingové smlouvy.
75. Jak z obsahu rozhodnutí nyní přezkoumávaných plyne, soud prvního stupně se tímto stanoviskem řídil, a proto u každého dílčího útoku skutku uvedeného v bodě II. škodu přepočítal za užití tří veličin, a to pořizovací ceny, obvyklé ceny určené znalcem ve smyslu §2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku (obvyklou cenu soud uvedl do výroku rozsudku), a výše uhrazených čistých splátek na pořizovací cenu (bez provize a nákladů leasingového pronajímatele) včetně akontace, které si soud dodatečně od všech poškozených vyžádal. Tímto výpočtem zjistil celkovou škodu ve výši 8.483.224 Kč. S ohledem na to, že tato škoda přesáhla částku 5.000.000 Kč, jako hranici škody velkého rozsahu (§138 tr. zákoníku), není pochyb o tom, že byl naplněn i kvalifikační znak zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (srov. strany 125 a 126 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ohledně výše škody ztotožnil a na odůvodnění jeho rozsudku pro jeho správnost odkázal (viz bod 25. rozsudku odvolacího soudu).
76. Nejvyšší soud může konstatovat, že soud prvního stupně vycházel správně ze znaleckého posudku znalce v oboru ekonomika – ceny a odhady Ing. Ivana Kopeckého (č. l. 331 až 365), a respektoval stanoviska Nejvyššího soudu č. 6/2003 Sb. rozh. tr. Akceptoval, že škodou způsobenou trestným činem zpronevěry je hodnota předmětu leasingu v době spáchání činu určená podle hledisek stanovených v ustanovení §137 tr. zákoníku, od níž odečetl tu část tzv. akontace a uhrazených leasingových splátek, která představovala čisté splátky na pořizovací cenu předmětu leasingu, ovšem pouze v rozsahu odpovídajícím snížení hodnoty pronajaté věci v době spáchání činu oproti hodnotě v době jejího převzetí pachatelem na základě leasingové smlouvy. Prakticky obecným a toliko povrchním námitkám obviněného M. K., jenž vůči výroku o vině v tomto směru vznášel výhrady, proto nemohlo být vyhověno.
77. Na základě rozvedených skutečností Nejvyšší soud k výhradám obviněného M. K. o nesprávnosti použité právní kvalifikace činu v bodě II. jako zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku nemohl přisvědčit a jeho argumenty považoval za nedůvodné.
VIII. K nesprávnostem činu v bodě III.
78. Čin obviněnému M. K. kladený za vinu v bodě III. byl posouzen jako přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, a obviněný M. K. vůči němu namítal, že bance vůbec nevznikla škoda v přímém důsledku jeho jednání, neboť k čerpání úvěru došlo již předtím, než měla společnost A. poskytnout informace a podklady týkající se jejího hospodaření, které neodpovídaly skutečnosti.
79. Uvedenými námitkami obviněný zpochybňoval, že jím předložené nepravdivé údaje, které bance poskytl opožděně a v souvislosti se sjednáváním úvěrové smlouvy, byly bance dodány poté, co již byl úvěr čerpán, a proto se nemohl dopustit úvěrového podvodu, podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, protože není zřejmé, zda poškozené společnosti vznikla škoda.
80. Se zřetelem na obsah těchto námitek je vhodné zmínit, že podle skutkových zjištění obviněný M. K. poté, co uzavřel dne 6. 4. 2007 se společností UniCredit Bank uvedenou smlouvu o úvěru na kontokorentní úvěr v maximální výši 15.000.000 Kč se splatností do 15. 10. 2010, po následném čerpání úvěru, předložil opožděně této společnosti přehled pohledávek k datu 31. 10. 2010, ačkoli věděl, že výše uvedených pohledávek v objemu 19.115.105 Kč neodpovídá skutečnosti, neboť jím byly zfalšovány ohledně výše plnění uvedeného na faktuře, data vystavení a data splatnosti faktury, nebo že pohledávky již byly uhrazeny a fakticky tedy neexistovaly, nebo šlo o neexistující pohledávky, kdy faktury byly vystavené na subjekty, kterým nebylo ze strany obviněného poskytnuto žádné plnění, to vše za účelem, aby nedošlo k okamžitému zesplatnění úvěru. Po zjištění těchto falešných skutečností banka přistoupila dne 17. 12. 2010 k zesplatnění celého úvěru, jenž však obviněný nikdy nesplatil.
81. Takto učiněná skutková zjištění soud posoudil jako úvěrový podvod podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, který obviněný podle tzv. právní věty naplnil tím, že při sjednávání úvěrové smlouvy a při čerpání úvěru uvedl nepravdivé a hrubě zkreslené údaje.
82. Ohledně předložení nepravdivých údajů dospěl nalézací soud k závěru, že za sjednání úvěrové smlouvy je třeba považovat celý postup vedoucí k uzavření smlouvy o úvěru, jako je určování úvěrového limitu nebo sjednávání zajištění pohledávky z poskytnutého úvěru. Seznam pohledávek k zajištění měl přitom bezprostřední vztah k samotnému obsahu Smlouvy o úvěru. Uzavření Smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám bylo podmínkou čerpání úvěru. Nastavení a změny úvěrového limitu byly u kontokorentního úvěru důležitým instrumentem úvěrující banky, umožňujícím jí regulovat výši úvěrování podle aktuálního stavu obchodování obviněného. Na tomto podkladě soud prvního stupně konstatoval, že nepravdivé údaje o výši pohledávek neuhrazených společností A. rozhodujícím způsobem ovlivnily rozhodnutí banky v úvěrovém vztahu pokračovat beze změny, k níž byla jinak oprávněna. Rovněž soud uzavřel, že se jednalo o úmyslné předložení nepravdivého seznamu ze strany obviněného bance, a tedy že toto jednání naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku (strany 116 a 117 rozsudku soudu prvního stupně).
83. K uvedenému Nejvyšší soud podotýká, že přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.
84. Za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy (srov. rozhodnutí č. 6/2004-I. Sb. tr. rozh.), včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí. Sjednávání úvěrové smlouvy nelze totiž chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření úvěrové smlouvy, neboť za její sjednávání je třeba považovat i jednání, které uzavření takové smlouvy předchází (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2101).
85. Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru jakékoli údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro její uzavření nebo pro poskytnutí peněžních prostředků na základě uzavřené úvěrové smlouvy, tedy takové údaje, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že úvěrová smlouva by nebyla uzavřena nebo by nebyly peněžní prostředky vůbec poskytnuty, anebo by sice úvěrová smlouva byla uzavřena či peněžní prostředky při čerpání by byly poskytnuty, ale za podstatně méně výhodných podmínek pro tu stranu, která tyto údaje zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (např. u dlužníka by v případě čerpání úvěru byly peněžní prostředky poskytnuty v menším rozsahu). O úvěrový podvod by tak mohlo jít například v případě, kdy žadatel o úvěr zatajil svoji skutečnou majetkovou situaci, protože ta by neumožňovala poskytnutí úvěru, a to bez ohledu na to, zda následně došlo k čerpání peněz z úvěru či nikoli (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1664/2011, či ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 4 Tdo 787/2010). Zamlčením podstatných údajů je třeba rozumět stav, při kterém ten, komu jsou tyto údaje známy a ví o jejich významu pro druhou stranu, s níž jedná o uzavření smlouvy, je druhé straně nesdělí, a to bez ohledu na okolnost, zda je na ně výslovně dotazován (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 7 Tdo 988/2014), neboť míra zatížení žadatele o úvěr jinými závazky je jedním ze základních kritérií, která poskytovatel úvěru zvažuje při posuzování otázky, zda předmětnou smlouvu s daným subjektem uzavře (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1037/2015).
86. Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin (§15 tr. zákoníku), přičemž k trestní odpovědnosti za trestný čin podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, na rozdíl od obecného trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, není třeba vznik škody, a to jak majetkové, tak případně nemajetkové povahy. Proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě směřovat, i když zpravidla tomu tak bude. Trestný čin podle §211 odst. 1 tr. zákoníku bude proto i situace, kdy pachatel, který např. uvedením nepravdivých údajů či zamlčením podstatných údajů získá úvěr, který pak řádně splácí [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2109-2110, přiměřeně též nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05].
87. V projednávaném případě se lze plně ztotožnit s úvahami i závěrem soudu prvního stupně, který podrobně vysvětlil, z čeho vycházel a jak ke svým právním závěrům ohledně činu v bodě III. dospěl. Obviněný údaje, jejichž nepravdivost byla soudy zjištěna a v podaném dovolání ji nikterak nerozporoval, předložil poškozené bankovní instituci jako podklad pro rozhodnutí o případném pokračování v poskytování úvěru zcela smyšlené a nepravdivé informace. Jestliže se na takto zfalšovaných podkladech banka rozhodovala o tom, jak se bude její další chování vůči obviněnému jako dlužníkovi odvíjet, jednalo se v daných souvislostech o rozhodnou a důležitou skutečnost, kterou obviněný zcela vědomě a záměrně uváděl banku v omyl. Její rozhodování bylo nepravdivými podklady předloženými obviněným jednoznačně ovlivněno, byť se předložil s jistým zpožděním, avšak ke zcela zřejmému účelu, podle něhož se banka v dalším řízení rozhodovala o tom, jak úvěrový postup vůči obviněnému zaujme. Je proto správný závěr, že obviněný při čerpání úvěru uváděl banku v omyl tím, že jí předkládal hrubě zkreslené podklady, na jejichž základě banka svá další rozhodnutí činila. Naplnil tak po všech stránkách znak skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku.
88. Jestliže obviněný namítal, že nezpůsobil poškozené společnosti žádnou škodu, lze k takové výhradě ve stručnosti uvést, že vznik škody v důsledku jednání pachatele není znakem základní skutkové podstaty přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným. Způsobení škody, konkrétně větší škody, vyžaduje až §211 odst. 4 tr. zákoníku, který však soudy v jednání obviněného pod bodem III. neshledaly. Pro úplnost lze odkázat na stranu 117 rozsudku soudu prvního stupně, kde se tento soud zabýval možností vzniku škody, jak požadovala obžaloba, a ve prospěch obviněného shledal, že vzniklou škodu nelze kvantifikovat, a proto užil právní kvalifikaci úvěrového podvodu toliko v její základní formě.
89. Jelikož soudy dospěly ke správnému závěru o naplnění znaků přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se obviněný dopustil skutkem popsaným v bodě III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud výtky obviněného posoudil jako nedůvodné.
IX. K subsidiaritě trestní represe
90. Obviněný v dovolání ve vztahu ke všem činům, jež mu jsou v bodech I. až III. kladeny za vinu, poukazoval na jejich nedostatek v tom, že nejde o trestné činy, čímž se domáhal své beztrestnosti s odůvodněním, že v jeho případě jde o případ, kdy dostačují k uplatnění odpovědnosti vůči obviněnému normy obchodního práva, což vylučuje trestní represi. Ani této části jeho argumentů se s ním Nejvyšší soud neztotožnil.
91. Nejvyšší soud s odkazem na závěry soudů nižších stupňů o naplnění znaků všech trestných činů, jimiž byl obviněný v této trestní věci uznán vinným, zdůrazňuje, že s ohledem na skutková zjištění, která vzaly soudy za prokázaná, a formální znaky zločinů podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a), zpronevěry podle §206 odst. 1, 5 písm. a) a přečinu podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, které důsledně na posuzovaný případ aplikovaly, se se všemi rozhodnými skutečnostmi vypořádaly v potřebné míře ze všech rozhodných hledisek. Tento závěr platí i ve vztahu k materiálnímu korektivu společenské škodlivosti ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, byť tuto skutečnost se zřetelem na velice závažnou trestnou činnost konkrétněji nezdůrazňovaly. Soudy postupovaly při svém rozhodování správně a nepochybily, pokud usoudily, že u obviněného je třeba shledávat trestní odpovědnost za všechny jemu za vinu kladené trestné činy. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal správnými závěry a úvahy soudů obou stupňů o nezbytnosti využití trestní represe na projednávaný čin obviněného M. K., který má základ v obchodněprávních vztazích, jež však obviněný nerespektoval, ale zneužil je k obohacení svému nebo své společnosti, jen na doplnění považuje za vhodné dodat, že soudy obou stupňů tímto postupem respektovaly, že podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, nelze ji řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
92. Nejvyšší soud se zřetelem na tento aspekt posuzoval z hlediska obviněným uplatněných výhrad uvedené závěry v intencích, na něž poukázal především odvolací soud, a shledal, že v daném případě byl princip trestání jako prostředku ultima ratio respektován. Mimo to Nejvyšší soud zdůrazňuje, že trestní právo a jeho instrumenty zde byly zcela namístě a opodstatněné, protože požadavek, aby omezení základních práv jednotlivců v důsledku trestních sankcí bylo proporcionální a souladné s účelem trestního práva, soudy v této věci plně akceptovaly. Rozhodně totiž v daném případě nešlo o mimořádné skutkové okolnosti, které by způsobily, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu, ale jak soudy správně dovodily, bylo tomu zcela naopak, protože škodlivost činů obviněného zjevně zásadním způsobem přesahuje spodní práh trestního bezpráví, a proto nebylo možné aplikovat princip subsidiarity trestní represe [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10].
93. Mimo zorný úhel obecných soudů nezůstala četnost činů, výše způsobené škody ani marné snahy poškozených vyřešit bezútěšnou situaci, když obviněný v bodech I. a II. předměty dobrovolně nevydal, a svými postoji poškozeným možnost domoci se svého majetku ztěžoval. Trestní stíhání tak v dané trestní věci nebylo motivováno jen ochranou vlastnických vztahů poškozených, ale bylo zcela namístě vést obviněného i k trestní odpovědnosti, neboť vytýkaným jednáním zneužil ve svůj vlastní prospěch obchodněprávní institut leasingu a důvěřivost obchodních partnerů [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09].
94. Lze jen pro úplnost dodat, že v bodech I. a II. se navíc nejednalo o trestné činy v základní skutkové podstatě, ale naopak o jejich nejpřísnější variantu. Třebaže se obviněný zpronevěřil právním vztahům, které mají v základu soukromoprávní povahu, jimž poskytují primární ochranu předpisy práva mimotrestního, zvláště občanského a obchodního, neznamená to, že zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio bez dalšího vylučuje spáchání trestného činu a uložení trestní sankce při závažném porušení takových povinností, které lze jinak sankcionovat i mimotrestními prostředky. Není ani vyloučeno souběžné uplatnění trestněprávní a soukromoprávní odpovědnosti, naopak to bude praktické v případech, kdy byla trestným činem poškozenému způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma anebo na jeho úkor získáno bezdůvodné obohacení (srov. §43 a násl., §228 a §229 tr. ř.) [viz stanovisko č. 26/2013 Sb.rozh. tr.)].
95. Z uvedeného je zřejmé, že soudy nepochybily, jestliže v činu obviněného shledaly v souladu s §12 odst. 2 tr. zákoníku čin škodlivý, na nějž je třeba použit prostředky trestního práva, protože jde o kriminální čin, u něhož by prostředky nápravy podle obchodního nebo občanského práva nedostačovaly.
96. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného M. K. jako celek odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
X. Závěr
97. Na základě všech shora popsaných skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněných M. K. a P. R. z popsaných důvodů odmítl, neboť se mohl opírat o odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, v nichž soudy své závěry po všech stránkách dostatečně vysvětlily, takže již z jejich obsahu bylo zřejmé, že dovolání obviněného P. R. na jím označený důvod nedopadá, a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a u obviněného M. K. shledal, že není důvodné, a protože tak mohl učinit na podkladě odůvodnění rozhodnutí a obsahu spisu, jej jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
98. Vzhledem k výsledku dovolacího řízení byl požadavek obou obviněných o přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. bezpředmětný.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 6. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu