ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.709.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 709/2019-509
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2019 o dovolání obviněného R. D. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ‒ pobočky v Liberci ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 55 To 158/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 5 T 49/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 5 T 49/2016, byl obviněný R. D. uznán vinným zločinem pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 30. 3. 2010 v úmyslu uvést nepravdivé údaje v souvislosti s likvidací pojistné události, jako zaměstnanec Č. p., (dále „Č. p.“), od 23. 10. 2006 na pozici disponent, s povinností zjistit příčinu a rozsah vzniklé škody a vyšetřit, zda popisovaný mechanismus vzniku škody je možný a pravděpodobný, tak jak vyplývá z Pracovní směrnice pro likvidaci pojistných událostí na stavbách občanů č. 9416, a Všeobecné směrnice pro likvidaci pojistných událostí v neživotním pojištění č. 9411, při prohlídce škody na majetku pojistné události č. 3243380 v objektu dvoupodlažního domu č. p. XY, na náměstí XY, kde mělo dojít k úniku vody z prasklého ventilu expanzní nádrže topného systému v půdním prostoru, záměrně, aby tak umožnil jinému neoprávněně se obohatit na úkor pojišťovny, do zápisu o prohlídce škody na majetku uvedl, že únikem vody z prasklého ventilu potrubí u expanzní nádrže topného systému v půdním prostoru administrativní budovy došlo k protečení vody až do 1. nadpodlaží, čímž došlo k poškození vnitřních vápenných omítek stěn stropů a dřevěných prkenných podlah se štěrkopískovým zásypem, s tím, že bude provedeno vysoušení vnitřních prostor budovy a stržení podlah 2. nadpodlaží, aby se zabránilo vzniku hub a plísní dřevěných konstrukcí stropů, ačkoliv vlastní prohlídkou domu a provedenou fotodokumentací zjistil a věděl, že se nejedná o nahodilou pojistnou událost a na vyplacení pojistného plnění není nárok, protože v celém objektu není žádný rozvod topného systému, expanzní nádrž, která se standardně montuje u kotle, je napojena plastovou trubkou určenou pro přívod studené vody přímo na hlavní přívod vody do domu u hlavního uzávěru za vodoměrem, v místnosti ve 2. nadpodlaží jsou známky po již dlouhodobém promočení zdí vlivem zatékání poškozenou střechou, dům je dlouhodobě nevyužívaný, 2. nadpodlaží je dlouhodobě v dezolátním stavu a částečně v prováděné rekonstrukci, vědomě nezadokumentoval stav vodoměru, na kterém je stav odběru pouze 93 litrů vody, čímž by nemohlo dojít k protečení vody dvou pater v celém objektu a k uvedenému poškození, provedl fotodokumentaci objektu pouze dílčích poškození bez celkových záběrů všech místností, neboť by byl viditelný celkový dezolátní stav objektu a byl by zjistitelný skutečný rozsah poškození objektu pojistnou událostí, dále v rámci likvidace v rozporu se svou povinností ohlásit elektronicky v systému TIA pojistné plnění nad 1.000.000 Kč vrchnímu disponentovi, což mu ukládá vnitropodniková směrnice, toto neoznámil, v rozporu se svou povinností vést likvidaci pojistné události elektronicky v systému TIA tuto elektronicky nevedl, čímž znemožnil řádnou kontrolu spisu, dne 21. 7. 2010 vyhotovil Likvidační zprávu s výpočtem plnění ve výši 1.908.362 Kč na základě předloženého fiktivního položkového rozpočtu a vystavených fiktivních faktur za opravu, a tuto zprávu předložil k autorizaci vedoucímu pracovníkovi E. B., nar. XY, která řádně nekontrolovala výsledek likvidace a elektronický spis v systému TIA a likvidaci autorizovala, pojistné plnění tak bylo neoprávněně vyplaceno na bankovní účet V. Š. a Č. p. byla způsobena škoda ve výši 1.908.362 Kč.
2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §210 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Rovněž bylo rozhodnuto, aby podle §228 odst. 1 tr. ř. Č. p. uhradil částku 1.908.362 Kč.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem ‒ pobočka v Liberci jako soud odvolací odvolání obviněného usnesením ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 55 To 158/2018, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Z dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný s odkazem na důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g), l) tr. ř. dovolání, jímž odvolacímu soudu vytýkal, že se s jeho námitkami dostatečným způsobem nevypořádal, a tím se zpronevěřil zásadám spravedlivého procesu, neboť nebyly provedeny důkazy, které navrhoval ve svůj prospěch. Dokazování nebylo provedeno úplně a řádně, nebyl plně zjištěn skutkový stav a odvolací soud tento stav nijak nenapravil, zejména pokud nebyl vyslechnut obhajobou navržený svědek M. K., který měl povědomost o hospodaření s předmětným domem za života V. Š. a mohl se k němu blíže vyjádřit.
5. Odůvodnění odvolacího soudu obviněný označil za chaotické, bez potřebné struktury a vnitřně rozporné, zejména ohledně závěru, zda se obviněný seznámil se směrnicemi a oběžníky pojišťovny, když právě porušení těchto předpisů je součástí skutkové věty. Soudy tedy pochybily, pokud nepostavily najisto, zda byl či nebyl odsouzený s předmětnými předpisy seznámen. Pokud by totiž s nimi seznámen nebyl, nemůže mu být kladeno za vinu, že tyto předpisy porušil. Za nevhodné považoval zjištění soudu druhého stupně, zda měl více případů než ostatní likvidátoři, neboť soud se nezabýval tvrzením obviněného, že byl pracovně přetížen, když likvidoval více než 1,5 komplikovaných pojistných událostí denně, přestože šlo o značné vytížení.
6. K okolnostem, za nichž mělo dojít k úniku vody z prasklého ventilu expanzní nádrže topného (vodovodního) systému nebylo provedeno potřebné dokazování a nebylo zjištěno, jak přesně ke škodám na domě došlo. Neví se ani, z jakého důvodu byla událost nahlášena až několik měsíců po vichřici (která byla podle domněnky soudů příčinou havárie vody), když soudy nezjistily, kdy mělo k této vichřici dojít, zda k ní vůbec došlo a co přesně za škody tato vichřice napáchala. Pokud odvolací soud argumentuje tím, že z fotografií pořízených dne 30. 3. 2010 jednoznačně výše uvedený závěr plyne, neodpovídá toto zjištění skutkové větě, podle níž je dovolatel mimo jiné viněn za to, že měl událost a dům samotný zdokumentovat nedostatečně, což má svědčit o jeho úmyslu spáchat pojistný podvod. Naopak obviněný tvrdí, že nafotil vše řádně a dostatečně, a proto nemůže souhlasit s tvrzením odvolacího soudu, že z těchto fotografií je patrné, že dům byl poškozen již dříve vichřicí. Interpretace provedených důkazů je tudíž hrubě nesprávná. Z pořízených fotografií je naopak zřejmé, že poškození střešní krytiny a její celková výměna se udály ve vzdáleně jiné době než zmíněná vodovodní škoda, a podle fotodokumentace vnitřních prostor jsou zřejmé známky vodních ploch na podlahových krytinách a čerstvé promočení omítek a maleb z vodovodního úniku vody z nahlášené a posouzené pojistné události. Za nedostatečně podložené obviněný považoval tvrzení soudů, že k úniku vody z prasklého ventilu expanzní nádrže topného systému v půdním prostoru mělo dojít záměrně, neboť z výroku, ani z odůvodnění rozsudku není patrné, kdo záměrně tento únik vody způsobil, ani komu jinému měl obviněný umožnit se neoprávněně obohatit, když škoda způsobená vichřicí je typickou přírodní pojistnou událostí, a proto zde chybí i motiv pro vymýšlení jiného způsobu vzniku škody, čímž se odvolací soud rovněž nezabýval.
7. Podle obviněného nebylo žádným důkazem prokázáno, že by měl zjistit a vědět, že se nejedná o nahodilou pojistnou událost a na vyplacení pojistného plnění není nárok. Událost byla vedena jako vodovodní škoda, a bylo tudíž pro výplatu zcela bez významu, zda voda vytekla z trubek topných či vodovodních. Není rovněž pravdou, že střecha byla poškozená, neboť byla po opravě, a nebylo prokázáno, že by vědomě nezdokumentoval stav vodoměru, aby kryl trestnou činnost, nýbrž nezdokumentoval stav vodoměru proto, že při této pojistné události nebyla požadována náhrada škody za protečenou vodu, a v takovém případě tento stav dokumentovat nemusel, když mu to mimo jiné neukládala žádná vnitřní směrnice ani smluvní podmínky. Obviněný má tudíž za to, že vody ve skutečnosti proteklo mnohem více, nicméně vodoměr tento průtok nenaměřil, protože neměřil vůbec. Uvedl, že dokumentaci provedl jako vždy, tedy záběr celého domu a pak části poškozené pojistnou událostí. Na podporu svého tvrzení navrhl provedení důkazu celým pojistným spisem, tedy v papírové i elektronické podobě, když mimo jiné není pravdou, že spis elektronicky nenahrál. Ačkoli obviněný navrhoval odvolacímu soudu, aby si vyžádal celý papírový i elektronický spis od poškozeného, ten tak neučinil a uchýlil se k ničím nepodloženému závěru, že obviněný tento nevedl.
8. Za zcela liché obviněný označil tvrzení soudu prvního stupně, že znemožnil řádnou kontrolu spisu, když spis kontrolován byl, a to i před samotnou výplatou pojistného plnění jeho nadřízenou paní E. B., která mimo jiné uvedla, že obviněný pracoval vždy dobře, nicméně je pravdou, že administrativa mu dělala trochu problémy, a to obecně u všech případů. Odvolací soud pochybil, když si nevyžádal zprávu od poškozené, kolik zaplatila E. B. na škodě, k čemuž byla ze svého pracovního poměru povinna, stejně tak měl soud zjistit, z jakého důvodu případně žádnou škodu proti této osobě neuplatnil, a proč s touto nebyl ukončen pracovní poměr. Za nedostatečný důkaz obviněný považoval domovní prohlídku nemovitosti provedenou pět let po pojistné události, neboť nedokazuje potřebné aktuální skutečnosti, a proto veškeré argumentace tímto důkazem nejsou zákonné a správné, ale svévolné, jelikož nelze stav nemovitosti absolutně porovnávat se stavem nemovitosti ke dni události, ani není možné činit zjištění ohledně tehdejšího užívání a stavu energií a vyvozovat z nich pravdivost události.
9. K odbornému vyjádření k expanzní nádobě obviněný poukázal na to, že na hodnocení jejího stavu nebyl odborníkem, avšak způsob, jak jej zpracoval, svědčí o tom, že se mohl důvodně domnívat, že nádoba je součástí topného systému. Obviněný nikdy netvrdil a nemyslel si, že škodu spočívající v poškození omítek, maleb a podlahových krytin budovy způsobilo pár vytečených litrů z expanzivní nádoby, naopak je i nadále přesvědčen o tom, že vody uniklo mnohem více, a to z vodních trubek, které v domě byly. Poukázal na nepřesnost či nesprávnost v odůvodnění na straně 6 rozsudku soudu prvního stupně, kde je napsáno, že obviněný žil s dcerou vlastníka nemovitosti, přestože on nikdy s dcerou pana Š. nežil a pana Š. neznal a nezná. Za pouhou domněnku označil závěr odvolacího soudu, že mohl předpokládat, že mu bude tato konkrétní událost přidělena, přestože obviněný na toto přidělení neměl žádný vliv, ani neměl žádný motiv k tomuto činu a nebylo prokázáno, že by se trestnou činností jakkoli obohatil.
10. Vystavení plné moci a dopsání čísla události nebylo podle obviněného podstatné, protože je v praxi obvyklé, že se do textu plné moci dopisují dodatečně další úkony, pro něž je zmocnění vystaveno, ani se nedopustil spousty chyb, jak tvrdil odvolací soud. I kdyby porušil vnitřní směrnice, nezakládá takové porušení skutkovou podstatu trestného činu kladeného mu za vinu, ani povinnost k náhradě újmy podle civilního práva, protože musí být hodnoceno, do jaké míry bylo porušení zásadním se zřetelem na vzniklou škodu, a to i z hlediska povinností plynoucích ze směrnic, které obviněný nikdy neobdržel.
11. Obviněný brojil též proti subjektivní stránce, neboť připustil, že pro svou velkou vytíženost se obecně nevěnoval všem událostem podrobně, jak byl povinen, ale úmyslně nikoho nepodvedl. Soudy však jeho zavinění nevěnovaly potřebnou pozornost, a proto jeho úmysl nebyl prokázán, ani není patrné, zda jednal v úmyslu přímém či nepřímém (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 830/2007, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2008, sv. 42 pod č. T 1053, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2010, sp. zn. 4 Tdo 374/2010). V posuzované věci však soudy obou stupňů nebylo řešeno, do jaké míry si byl vědom stavu nemovitosti před nahlášenou pojistnou událostí a nepravdivosti nahlášených údajů či zjišťováno, zda chtěl spáchat pojistný podvod, a nerozlišovaly, zda se jedná o pojištění škodové, jímž se rozumí soukromé pojištění, jehož účelem je náhrada škody vzniklé v důsledku pojistné události či zda jde o pojištění obnosové, jehož účelem je získání obnosu, tj. dohodnuté finanční částky v důsledku pojistné události ve výši, která je nezávislá na vzniku nebo rozsahu škody. Následná kontrola objektu nebyla jeho povinností, a poukázal i na nedostatečné posouzení tzv. fiktivních faktur.
12. Obviněný dále z „opatrnosti“ poznamenal, že soud prvního ani druhého stupně nebyl řádně obsazen, jelikož klíč k určení senátu není patrný ani z rozvrhu práce soudů, který byl zveřejněn v době rozhodování soudu v této trestní věci.
13. Rovněž z „opatrnosti“ se obviněný vyjádřil k výši trestu, který pokládá za nepřiměřený a v rozporu se zásadami a podmínkami pro ukládání trestu vymezenými v §39 až §42 tr. zákoníku, neboť mu byl vyměřen vyšší, než by býval postačoval k jeho nápravě a výchově. V důsledku toho lze uložený trest odnětí svobody považovat za krutý ve smyslu článku 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), a to tím spíše, že nebyl nikdy za obdobnou trestnou činnost trestán, je mladý člověk, který má stále šanci žít řádným životem, přičemž takovýmto trestem bude prakticky jeho budoucí život zmařen. Výroku o náhradě škody vytkl, že soudy nezjišťovaly, zda poškozená peníze nedostala zpět, zda tuto pohledávku nepřihlásila do dědického řízení po panu V. Š., zda jí tato částka nebyla vrácena či zda ji neuplatnila proti E. B. Pokud by poškozená tyto kroky neučinila, měly soudy obou stupňů zjistit, z jakého důvodu, když měla primárně v rámci předcházení dalším újmám vymáhat tuto částku po klientovi, kterému podle jejího tvrzení toto pojistné plnění vyplatila neoprávněně.
14. Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 55 To 158/2018, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rovněž navrhl, aby před rozhodnutím o dovolání odložil předseda senátu Nejvyššího soudu výkon rozhodnutí, a to co do výroku o náhradě škody.
III. Z vyjádření nejvyššího státního zástupce
15. Nejvyšší státní zastupitelství v písemném vyjádření (§265h odst. 2 tr. ř.) prostřednictvím u něj působícího státního zástupce k obviněným tvrzenému neprokázání úmyslného zavinění poukázalo na obsah této námitky, jež je založena na polemice s hodnocením provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění, což pod vytýkaný, ale ani jiný dovolací důvod podřadit nelze. I přesto s poukazem na obsah spisového materiálu zdůraznil, že soud prvního stupně respektoval §2 odst. 5 tr. ř. a provedl obsáhlé dokazování dostačující k náležitému objasnění všech rozhodných skutkových okolností, s čímž se odvolací soud, jenž doplnil o další listinné důkazy, ztotožnil. Státní zástupce proto shledal, že provedené důkazy oba soudy řádně a způsobem odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotily a učinily skutková zjištění, která z nich logicky vyplývají, a k nimž přiřadily také odpovídající právní kvalifikaci.
16. K zavinění státní zástupce shrnul, že soudy se k němu opakovaně a vyčerpávajícím způsobem vyjádřily (viz bod 6. a násl. odůvodnění odsuzujícího rozsudku, resp. bod 10. a násl. odůvodnění usnesení odvolacího soudu), tudíž po skutkové stránce vady neshledal. Poukázal zejména na bohaté zkušenosti a znalosti obviněného podložené jeho vzděláním a letitou praxí v oboru, které společně s dalšími skutečnostmi vylučují, že by při řešení „pojistné události“ něco přehlédl či opomněl jen z nepozornosti či v důsledku pracovního přetížení. Obviněným v dovolání sdělované výhrady považoval za neopodstatněné s tím, že pořízená fotodokumentace byla naprosto nedostačující, nezachycovala ani rozvody ani tvrzená poškození expanzní nádrže, nebyl zaznamenán ani stav vodoměru (neboť pak by bylo snadno zjistitelné, že odběr vody byl v podstatě nulový a k vytopení nemovitosti tak, jak bylo popsáno, dojít nemohlo), nebyl veden spis v elektronické podobě (neboť i pak by bylo podvodné jednání snadněji odhalitelné). Státní zástupce za naprosto nereálný označil tvrzený mechanismus vzniku škody. Zmínil i další zjištěné a důkazně podložené okolnosti případu (tvrzení svědkyně M. K., fiktivní plnou moc vystavenou údajně E. Z. V. Š., jakož i fiktivní faktury společnosti Swissbau, s. r. o.), které o podvodnosti celého jednání, jakož i o úmyslném zavinění obviněného svědčí.
17. Jestliže soudy nevyjádřily, zda se jednalo o přímý či nepřímý úmysl, považoval za dostatečně objasněné a z důvodů uvedených soudy vyplývající, že se obviněný jednání dopustil v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za bezpředmětný pokládal důraz obviněného na škodové či obnosové pojištění, neboť obviněný pominul, že k žádné pojistné události, která by vůbec odůvodňovala poskytnutí pojistného plnění, nedošlo, a to právě v důsledku jednání obviněného, který v kooperaci s dalšími osobami činil úmyslné kroky k tomu, aby Č. p. na podkladě reálně neexistující pojistné události na účet již zemřelého V. Š. vyplatila částku převyšující 1.900.000 Kč. Spáchal tak zločin pojistného podvodu a způsobil značnou škodu ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku.
18. Námitky směřující proti výroku o trestu shledal státní zástupce nepodřaditelnými pod jakýkoli dovolací důvod, a to především s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 22/2003 Sb. rozh. tr. Zásadně platí, že nepřiměřenou přísnost trestu namítat nelze a ve vztahu k důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný nenamítal, uložení trestu odnětí svobody trestní zákoník za spáchaný trestný čin připouští, přičemž trest byl uložen také v rámci zákonné trestní sazby (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
19. Za námitku stojící zcela mimo meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce považoval stručnou výhradu obviněného proti výroku o náhradě škody, jejímž prostřednictvím rozporoval zjištění soudů, že poškozená pojišťovna svůj nárok na náhradu škody vzniklé v důsledku jeho trestněprávního jednání uplatnila vůči jeho osobě důvodně a řádně. Poškozená Č. p. vzniklou škodu vyčíslila a svůj nárok v tomto trestním řízení vedeném výlučně proti obviněnému v souladu s §43 odst. 3 tr. ř. včas uplatnila. Byl-li posléze dovolatel uznán vinným trestným činem, kterým jí způsobil škodu, jde o závěr plně korespondující s §228 odst. 1 tr. ř., jestliže mu byla uložena povinnost tuto škodu nahradit, přičemž na této jeho povinnosti nemůže nic změnit ani možná účast další osoby na trestném činu.
20. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., že žádný ze soudů nebyl řádně obsazen, státní zástupce v dovolání neshledal konkrétní námitky, a proto konstatoval, že takto obecně formulovaná úvaha, která není založena na konkrétních skutečnostech, citovaný dovolací důvod naplnit nemohla.
21. Protože státní zástupce neshledal adekvátně uplatněnými dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř., nemohl být dán ani důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Vzhledem k tomuto návrhu označil za bezpředmětnou také žádost obviněného o odklad výkonu rozhodnutí.
22. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k replice, avšak obviněný tohoto svého oprávnění nevyužil.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Při splnění těchto základních formálních podmínek posuzoval, zda námitky obviněného obsahově odpovídají důvodům podle §265b odst. 1 písm. a), g), l) tr. ř., neboť napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející může Nejvyšší soud jako soud dovolací přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
24. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze použít, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř. Ze zákonného vymezení tohoto dovolacího důvodu je zřejmé, že spočívá ve třech různých okolnostech, z nichž první zahrnuje situaci, kdy byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (např. stížnost nebo odvolání oprávněná osoba nepodala opožděně, ale včas, odvolání podal obviněný sice opožděně, ale jen v důsledku nesprávného poučení), nebo jestliže odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (§253 odst. 4 tr. ř.), a dále jestliže řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou tyto zmíněné důvody, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
25. Na základě obsahu spisu, obviněným v dovolání vymezených argumentů a řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud odvolání obviněného podané proti rozsudku soudu prvního stupně podle §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a na základě tohoto přezkumu dospěl k závěru o jeho nedůvodnosti, proto jej podle §256 tr. ř. zamítl. V důsledku tohoto postupu, když odvolací soud neodmítl odvolání obviněného z formálních důvodů, jak předpokládají první ze dvou uvedených alternativ dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. l) tr. ř., mohl obviněný v přezkoumávané trestní věci na jeho základě dovolání podat jen tehdy, pokud by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí shledal konkrétní vady naplňující některý z ostatních dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
26. Podle obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř.
V. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
27. Pokud obviněný v dovolání s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uvedl, že „z opatrnosti“ namítá, že soudy prvního ani druhého stupně nebyly náležitě obsazeny, neboť ze znění příslušných rozvrhů práce zveřejněných v době rozhodování podle něj nebyl patrný klíč k určení senátu, toto jeho jediné konstatování nelze považovat za dostatečné vyjádření faktických námitek směřujících proti přezkoumávanému rozhodnutí, neboť Nejvyšší soud se může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny a v souladu s jeho obsahovými náležitostmi podle §265f tr. ř. formulovány a vyjádřeny konkrétně a přímo v textu dovolání. Jedná se totiž o povinné obsahové náležitosti dovolání, mezi něž patří vedle obecných náležitostí podání ve smyslu §59 odst. 4 tr. ř. (tj. kterému orgánu je podání určeno, jaké rozhodnutí napadá a kdo je činí, které věci se týká a co sleduje, podpis a datum) především vymezení toho, proti kterému rozhodnutí dovolání směřuje, který výrok, v jakém rozsahu a z jakých důvodů dovolatel napadá, přičemž je povinen uvést alespoň jeden z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., a to zejména jeho zákonným označením (citací konkrétního zákonného ustanovení) a okolnostmi, jimiž je podložen (srov. rozhodnutí uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, sv. 25 pod č. T 605). Tento požadavek pramení z toho, že v označení napadeného výroku, rozsahu, v němž je napadán, a důvodů, které k tomu vedou, spočívá těžiště odůvodnění podaného dovolání, protože právě těmito hledisky dovolatel zároveň vymezuje rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (§265i odst. 3 až 5 tr. ř.) a určuje obsah jeho možného rozhodnutí, případně zaměření dalšího postupu ve věci (§265k až 265m tr. ř.).
28. Z textu dovolání, v němž obviněný z opatrnosti zmínil, že soudy nebyly řádně obsazeny, aniž by sdělil, z jakých důvodů tato jeho „opatrnost“ pramení, není dostatečným podkladem pro to, aby se Nejvyšší soud touto zmínkou obviněného věcně zabýval, protože pro přezkum podle obviněným označeného dovolacího důvodu nejsou v dovolání dostatečně rozvedeny všechny skutečnosti ve smyslu §265f tr. ř. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. mohou být pouze případy, kdy ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Tento důvod slouží k nápravě vad týkajících se věcné nepříslušnosti soudu, anebo nesprávného obsazení soudu, a souvisí s otázkou zákonného soudce, která spadá do rámce základního práva na zákonného soudce. I když z hlediska rozhodovací praxe Ústavního soudu lze za určitých okolností uvedený důvod spatřovat naplněným pro nedostatky v rozvrhu práce, je tomu však pouze tehdy, je-li dotčena ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, pro účastníky řízení (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98, ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/98, či ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. III. ÚS 182/99). Takto však obviněný své námitky neformuloval, a nutné je konstatovat, že ani žádnou konkrétní vadu v předmětných rozvrzích práce sám nezmínil, ale svou úvahu vznesl pouze „z opatrnosti“.
29. Z obsahu posuzovaného dovolání je zřejmé, že obviněný argumenty vztahujícími se k důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. požadavkům na odůvodnění tohoto důvodu ve smyslu §265f tr. ř. nedostál, neboť nelze bez potřebných argumentů dovozovat, co mínil svou poznámkou, že „soud I. ani II. stupně nebyl řádně obsazen“. Stručnou zmínku o tom, že z platného rozvrhu práce žádného z obou soudů nižšího stupně nevyplývá klíč k určení senátu, nelze považovat za důvod, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen. Taková výhrada proto není způsobilá vymezit rozsah a cíl přezkumné povinnosti dovolacího soudu.
30. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud zcela v obecné rovině konstatuje, že obviněným vznesená poznámka nemá objektivní podklad v obsahu rozvrhů práce platných pro rok 2018 a účinných k datu rozhodování v nyní posuzované trestní věci (tj. k datu 16. 1. 2018 pro okresní soud a k 6. 12. 2018 pro odvolací soud). Uvedený závěr vyplývá z textu rozvrhu práce pro Okresní soud v České Lípě dostupného na adrese https://www.justice.cz/documents/22969/876374/2018_rozvrh_prace_c4.pdf/96811625-c734-41c9-9ee3-5d66372402f8 , jakož i z rozvrhu práce Krajského soudu v Ústí nad Labem ‒ pobočky v Liberci, jenž je dostupný na adrese https://www.justice.cz/documents/18489/1290029/ROZVRH+PR%C3%81CE+po+dodatku+%C4%8D.+15.pdf/1fe14714-7dde-401a-bfdb-53cbfa92a143 ), které nesvědčí o tom, že by byly nepředvídatelné nebo že by nebyly transparentní. Z jejich obsahu jsou patrná všechna rozhodná pravidla pro přidělování věcí, která požaduje ustanovení §42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů [k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3298/17 (bod 28.)].
31. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uplatnil v rozporu s podmínkami dovolání uvedenými v §265f tr. ř. i §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
VI. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
32. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
33. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
34. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
35. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti skutkových zjištění namítat. V takovém případě nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), a ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (uveřejněné pod č. 17/2002 – T 420 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), či např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02].
36. Uvedené zásady jsou však limitovány případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění je výjimkou ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky proto nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové hodnocení provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
37. Na základě těchto kritérií Nejvyšší soud posuzoval konkrétní námitky obviněného rozvedené v jeho dovolání, jež pod citovaný důvod podřadil.
a) k výhradám proti nedostatkům ve skutkových zjištěních
38. Obviněný převážnou většinu svých výhrad zaměřil proti skutkovým zjištěním uvedeným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a proti způsobu, jakým byly tyto skutkové okolnosti soudy zjišťovány a prokazovány, když zejména odlišně od soudů interpretoval časový sled jednotlivých událostí, obsah jím pořízené fotodokumentace nebo poukazoval na svoji pracovní vytíženost, resp. přetíženost, v jejímž důsledku se mohl dopustit chyby spočívající v určité nedůslednosti, případně brojil proti závěru, že mohl již předem předpokládat, že šetřením případné (fiktivní) pojistné události v XY bude podle pravidel pro přidělování věcí v rámci dané pobočky Č. p. pověřen právě on. Jde o námitky, které směřovaly proti učiněným skutkovým závěrům, neboť obviněný vytýkal vadnost procesních postupů při provádění a hodnocení důkazů, předkládal vlastní verzi průběhu skutku a podával svá tvrzení zcela v rozporu s tím, co z výsledků provedeného dokazování vyplynulo.
39. S ohledem na obsah přezkoumávaných rozhodnutí je však zřejmé, že na použitou obhajobu obviněného, která se neliší od jeho výhrad uplatněných v předchozích fázích trestního řízení, soudy obou stupňů reagovaly a jeho námitkami se zabývaly. V takovém případě jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 17 pod č. T 408)].
40. Je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně provedl ve věci dokazování v rozsahu, který bylo možné za daných okolností zajistit, a prováděl jak důkazy svědčící ve prospěch obviněného, tak důkazy, které jeho vinu prokazovaly (např. výslechy svědků M. K., E. B., E. Z., F. B., V. R., S. E., listinné důkazy ‒ fotografie, odborné vyjádření, faktury, smlouvy, výpisy z účtů, atd.), jejichž obsah nalézací soud rozvedl na stranách 2 až 6 odůvodnění přezkoumávaného rozsudku. Způsob, jakým všechny provedené důkazy vyhodnotil, popsal na stranách 6 až 8, z nichž je zřejmé, jakými úvahami se při hodnocení těchto důkazů řídil a jaké závěry na jejich základě ohledně skutkového stavu věci učinil. Jen pro úplnost je třeba zdůraznit, že v této pasáži rozsudku se soud prvního stupně zabýval podrobně všemi rozhodnými skutečnostmi, včetně vazeb mezi jednotlivými osobami figurujícími v různých rolích v rámci posuzovaného jednání, přičemž reagoval dostatečně i na námitky obviněného, jež vysvětlil s odkazem na obsah dalších ve věci provedených důkazů. Neopomenul se přitom zabývat ani případnou obviněným naznačovanou „spoluvinou“ E. B. na tom, že V. Š. byly peníze v rámci pojistného plnění vyplaceny, avšak její postup vysvětlil důvěrou, kterou chovala k obviněnému, a tudíž nepovažovala za nutné veškeré jeho kroky podrobněji ověřovat. Zabýval se rovněž předmětnou nemovitostí a jejím technickým vybavením, jejichž stav, ve spojení se svědeckými výpověďmi osob, jež byly se stavem nemovitosti v rozhodné době obeznámeny, shledal zcela jiný, než který dokládal ve své výpovědi obviněný, a dospěl k závěru, že k zatečení vody na místa, která byla obviněným zadokumentována, nemohlo dojít. Tento závěr soud opřel rovněž o odborné vyjádření (č. l. 246) ke stavu a funkčnosti expanzní nádoby, jež ve spojení se stavem vodoměru a elektroměru vypovídají rovněž o způsobu, jakým byla nemovitost v inkriminované době využívána a spravována. Soud vysvětlil též postupy při zaznamenání pojistné události do interního elektronického systému Č. p. a při vedení pojišťovacího spisu, přičemž srovnáním standardních postupů s těmi, jež prezentoval obviněný, dospěl k závěru, že obviněný záměrně jednal tak, aby vytvořil zdání, že ke škodě došlo způsobem, který v souvislosti s likvidací vymyšlené pojistné události pojišťovně předložil, čímž současně eliminoval riziko odhalení fiktivnosti této své činnosti.
41. Odvolací soud k obsahově v zásadě shodným výhradám obviněného doplnil dokazování o zprávu o pracovní vytíženosti obviněného ve vztahu k ostatním likvidátorům v posuzovaném období, provedl důkaz obsahem předmětného pojistného spisu, přehledem školení, která obviněný jako likvidátor a disponent absolvoval. Současně vysvětlil, proč považoval za nadbytečné doplnění dokazování o některé další důkazy, konkrétně o výslech svědků P. Ch. a M. K. Rovněž vyložil správnost postupů soudu prvního stupně při hodnocení provedených důkazů i to, v jakém vztahu jsou informace, které se z nich podávají, k ostatním důkazům. Na základě celého komplexu provedeného dokazování, v jehož rámci odvolací soud k hodnocení důkazů přistupoval jak jednotlivě, tak v kontextu s ostatními důkazy, dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že škoda na nemovitosti způsobem, jak dokladoval obviněný, nevznikla. Pokud nemovitost vykazovala jisté známky promočení, dovodil, že se tak mohlo stát za zcela jiných souvislostí, s tvrzeními obviněného nekorespondujících (např. po vichřici skrze zchátralou či rozbitou střechu). Jestliže obviněný za příčinu svého selhání považoval přetížení, to dovolací soud na základě doplněného dokazování vyloučil, a tudíž nelze přisvědčit tvrzení obviněného, že tento aspekt vůbec nezkoumal. Odvolací soud rovněž přiléhavě a relativně podrobně reagoval na dílčí námitky obviněného proti odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (viz strany 4 až 7 napadeného usnesení).
42. Nejvyšší soud k výhradám obviněného vůči vadám v dokazování konstatuje, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy obou stupňů provedly potřebné dokazování a důkazy hodnotily způsobem odpovídajícím podmínkám plynoucím z §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odvolací soud se v potřebné míře věnoval námitkám obviněného uplatněným v odvolání a neopomenul na ně reagovat. Skutkové závěry soudy vystavěly na vzájemně se doplňujících důkazech, které byly zajištěny. Při hodnocení důkazů soudy vyložily, jaké skutečnosti jimi vzal za prokázané i to, proč neuvěřily verzi předkládané obviněným. Soudy přitom ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. hodnotily a zvažovaly všechny důkazy ve vzájemných souvislostech a své úvahy a závěry v souladu s pravidly stanovenými v §125 a §134 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily.
43. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se soudy nezpronevěřily zásadám spravedlivého procesu, neboť při existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy splnily svou povinnost zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti, a to i přesto, že se jednalo pouze o rozpory nepodstatné, které se v žádném případě netýkaly rozhodných skutkových okolností relevantních z hlediska ustálení skutkového děje a navazujícího právního posouzení. Soudy obou stupňů se i k výhradám obviněného důsledně zabývaly všemi podstatnými okolnostmi případu, přičemž se stejnou pečlivostí hodnotily jak důkazy, jež vyznívaly ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch. Veškeré podstatné úvahy o hodnocení důkazů a výsledném skutkovém stavu v napadených rozhodnutích také náležitě vysvětlily (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02), čímž respektovaly, že případné rozpory mezi jednotlivými důkazy lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09).
44. Soudy splnily též svou povinnost přiklonit se k té verzi, jež je pro obviněného nejpříznivější, což soud prvního stupně vyjádřil v poslední větě bodu 6. svého rozsudku tím, že nebylo zjištěno a prokázáno, že by obviněný porušil ze zákona mu uloženou povinnost opatrovat cizí majetek, a proto se nepřiklonil k obžalobou navrhované právní kvalifikaci jako trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Lze pouze konstatovat, že v posuzované věci jsou všechny soudy učiněné skutkové závěry dostatečně důkazně podložené a že postupem soudů obou stupňů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod obviněného, neboť právo na soudní ochranu podle článku 36 a násl. Listiny není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představě obviněného, ale je jím zajišťováno právo na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
45. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů nižších stupňů žádné podstatné nedostatky ani vady, které by svědčily o libovůli nebo snaze vyhnout se plnění povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Je možné uzavřít, že právo na spravedlivý proces v této trestní věci porušeno nebylo.
b) k námitkám proti subjektivní stránce
46. Protože skutkové závěry učiněné soudem prvního stupně mají podklad ve výsledcích provedeného dokazování, Nejvyšší soud na jejich základě zkoumal důvodnost námitek obviněného směřujících proti použité právní kvalifikaci, jež zaměřil proti závěru o naplnění subjektivní stránky zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku k absenci úmyslu obviněný vytýkal, že nebylo zjištěno, do jaké míry si byl vědom stavu nemovitosti před nahlášenou pojistnou událostí i nepravdivosti nahlášených údajů, a tudíž nelze ani dovodit, zda chtěl spáchat pojistný podvod či nikoli. Protože výhrady proti subjektivní stránce obsahově korespondují s hmotněprávním dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou důvodné.
47. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že soudy poté, co si opatřily dostatek podkladů, se zabývaly i zaviněním obviněného, na něž soud prvního stupně usuzoval ze souhrnu všech okolností, které byly zjištěny, zejména z tvrzení uváděných majitelkou nemovitosti a z toho, že skutečnosti, které obviněný ve svých prohlášeních pojišťovně uváděl ve vybavení domu a jeho dokumentaci neměly žádnou oporu. Kromě toho se zabývaly i postoji obviněného a jeho poměry, z nichž usuzovaly na to, že přestože byl zkušený, tak likvidace tohoto případu vykazovala velké množství nedostatků, které nebyly náhodné, nevznikly ani nedbalostí, ale byly obviněným vědomě a úmyslně zmanipulovány (srov. bod 6. rozsudku).
48. Odvolací soud v reakci na identickou námitku obviněného vztahující se k subjektivní stránce uvedl, že nahlášený mechanismus vzniku škody plynoucí z likvidační zprávy je nereálný. Obviněný věděl, že z nádoby o obsahu 35 litrů nemohlo dojít k takovému poškození a na takových místech, jakými nemovitost trpěla, a že si musel být plně vědom, že škoda nemohla vzniknout protečením expanzní nádoby v důsledku jejího poškození, proto všem skutečnostem přizpůsobil tomu i pořízení fotodokumentace tak, aby svědčila pro jím nepravdivě tvrzené okolnosti (srov. bod 15. a 19. napadeného usnesení).
49. Nejvyšší soud z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že jsou i přes stručnost závěry soudů obou stupňů ohledně zavinění obviněného zásadně správné. Je však třeba zmínit, že z nich neplyne forma úmyslu obviněného, protože ani jeden ze soudů nezmínil výslovně, zda obviněný jednal v úmyslu přímém nebo nepřímém, přestože i ve vztahu k tomuto právnímu závěru své úvahy v potřebném rozsahu popsaly a vyjasnily. Lze zmínit, že soud prvního stupně vycházel z toho, že obviněný věděl, jak postupovat, aby splnil všechny povinnosti. Pokud se snažil vyvinit poukazem na svoje pracovní přetížení a z něj pramenící chybovost, šlo jen o nepodloženou obhajobu (viz výše bod 41.). Soudy na vědomost obviněného též usuzovaly z dalších skutečností, které byly ve věci zjištěny, a dovodily, že jednal úmyslně. Šlo o vědomé a chtěné jednání, které bylo vedeno jediným cílem, a to neoprávněně na základě nepravdivých tvrzení a dokladů předstírat zcela jiné skutečnosti, než které reálně existovaly, a následně vylákat na pojišťovně, jejímž byl zaměstnancem, plnění ve prospěch jiného.
50. Pro posouzení správnosti závěru o zavinění obviněného je třeba uvést, že zločin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí v souvislosti s likvidací pojistné událost a způsobí takovým činem značnou škodu. Z hlediska obviněným zpochybňované subjektivní stránky uvedeného zločinu je významné, že v případě §210 odst. 1 tr. zákoníku jde o úmyslný trestný čin podle §15 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přičemž zásadně postačí úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Pokud jde o zavinění ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě vyjádřené v odstavci 5 písm. c) cit. ustanovení, postačí k jejímu naplnění podle §17 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s §16 tr. zákoníku nedbalost. K trestní odpovědnosti za trestný čin podle §210 odst. 1 tr. zákoníku, na rozdíl od obecného trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, není třeba vznik škody, a to jak majetkové, tak případně nemajetkové povahy. Proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě spočívající zejména ve vylákání pojistného plnění směřovat, i když zpravidla tomu tak bude (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2080, 2091 a 2095).
51. Pro posouzení subjektivní stránky jsou též podstatná zjištění vztahující se k objektivní stránce, k nimž je vhodné zmínit, že obviněný byl podle tzv. právní věty výroku o vině shledán vinným v alternativě, že uvedl nepravdivé údaje, za něž se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření nebo změnu pojistné smlouvy nebo pro likvidaci pojistné události nebo pro poskytnutí plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění. V souvislosti s likvidací pojistné události takovými údaji mohou být zejména nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje o vzniku a průběhu pojistné události, údaje uváděné při šetření takové události apod. Při uplatnění práva na plnění to budou zejména údaje týkající se rozsahu pojistné události, vzniklých následků, jejich rozsahu, ocenění apod. Likvidací pojistné události se rozumí soubor činností spojených s vyřizováním pojistné události, který počíná zahájením šetření nutného ke zjištění povinnosti pojišťovny plnit a rozsahu této povinnosti, a končí stanovením výše pojistného plnění [srov. §3 odst. 1 písm. f) zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví]. Značnou škodou se ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000 Kč.
52. Jak je z obsahu napadených rozhodnutí a rozsahu jim předcházejícího dokazování patrné, soudy respektovaly, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání, neboť subjektivní stránka charakterizuje trestný čin z hlediska jeho vnitřní stránky, z pohledu psychiky pachatele (na rozdíl od objektivní stránky, která zahrnuje vnější znaky trestného činu), přičemž subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a proto na zavinění obviněného usuzovaly ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo, zejména z konkrétního chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění podložily výsledky dokazování, z nichž logicky vyplynul, byť okolnosti subjektivního charakteru dovozovaly primárně z okolností objektivní povahy, z nichž bylo možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah obviněného k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr. nebo pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Zavinění je v posuzované věci navázáno na porušení zájmu chráněného trestním zákonem, které je vyvoláno způsobem uvedeným v trestním zákoně, tedy trestným činem (srov. NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M., ŠÁMAL, P. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2010, s. 221 až 225).
53. Vzhledem k tomu, že k naplnění skutkové podstaty úmyslného trestného činu zásadně postačí úmysl nepřímý ( dolus eventualis ), nelze považovat za vadu, pro kterou by napadená rozhodnutí nemohla obstát, pokud soudy nevyjádřily, jakou formu úmyslu v jednání obviněného shledaly. Rozhodné je, že oba shodně dospěly k závěru o úmyslném jednání a zavinění obviněného, jak ve svých rozhodnutích také vyjádřily. Nejvyšší soud pro úplnost doplňuje, že obviněný se činu kladeného mu za vinu, v němž byl správně shledán zločin pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, dopustil v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ( dolus directus ), o který jde tehdy, jestliže pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně [§110 tr. zákoníku] poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem, nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. I když u přímého úmyslu mluví zákon jen o složce volní, je nutno logickým výkladem dospět k závěru, že slovem chtěl je vyjádřena jak volní složka, tak i složka vědomostní, neboť v psychice pachatele nutně musela existovat i představa o chráněném zájmu, vůči němuž směřovala vůle pachatele ho poškodit nebo ohrozit. Vůli nakonec není ani možno izolovat od vědomí, neboť je vždy spojena se sledovaným cílem či záměrem, a proto jí musí předcházet uvědomění si tohoto cíle nebo záměru. Pokud pachatel předpokládal, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem nezbytně a nutně dojde, jde vždy o úmysl přímý, neboť pokud pachatel pokládá uvedený následek za nutný, zcela jistě jej také chce, a nejde tudíž o pouhé srozumění s tím, co pachatel svým jednáním způsobí (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 21). Ze všech ve věci prokázaných okolností je zřejmé, že obviněný chtěl popsaným způsobem uvést nepravdivé údaje v souvislosti s likvidací pojistné události, a také tak skutečně učinil s tím, že o nepravdivosti uváděných údajů i fiktivnosti předkládaných faktur věděl, čímž sledoval, aby jiného na úkor poškozené pojišťovny neoprávněně obohatil, a tím jí způsobil škodu odpovídající výši neoprávněně vyplaceného pojistného plnění ve výši 1.908.362 Kč.
54. S uvedeným upřesněním Nejvyšší soud shledal, že soudy správně jednání obviněného posoudily jako úmyslné, a to v souladu s podstatou zavinění u trestného činu pojistného podvodu. Správně shledaly, že v projednávané věci, s ohledem na to, jak byl skutek zjištěn a vymezen, dovolatel naplnil formální znaky zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. b), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Námitky obviněného směřující proti závěru o naplnění subjektivní stránky proto Nejvyšší soud považuje za nedůvodné.
c) k námitkám proti výroku o trestu
55. Dovolání opřené o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zaměřil i proti výroku o trestu, který pokládal za nepřiměřeně přísný, tvrdý a nezohledňující všechny okolnosti případu i jeho osobu, neboť k jeho nápravě by postačoval trest mírnější, a tudíž výrok o trestu byl učiněn v rozporu s ustanoveními §39 až §42 tr. zákoníku.
56. Nejvyšší soud poukazuje na to, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neslouží zásadně k odstranění vad ve výroku o trestu, protože námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
57. Vzhledem k tomu, že obviněný žádné relevantní námitky nevznesl, nýbrž brojil v obecné rovině výhradně proti zhodnocení a posouzení skutečností rozhodných z hlediska existence polehčujících a přitěžujících okolností a nepřiměřené tvrdosti uloženého trestu, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný podle §265b tr. ř. nenaplnil (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013, aj.).
58. Protože obviněným vznesené námitky nemají právní povahu, a tudíž nekorespondují nejenom s označeným, ale ani s žádným jiným důvodem vymezeným v §265b odst. 1, 2 tr. ř., dovolací soud neměl důvod předmětná rozhodnutí z podnětu takto mimo označený dovolací důvod podaného dovolání meritorně přezkoumávat.
59. Pouze pro úplnost lze uvést, že trest v trvání třiceti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na dobu tří let, jenž byl obviněnému v přezkoumávané věci uložen, je vymezen v rámci zákonného rozpětí trestní sazby stanovené v §210 odst. 1, 5 tr. zákoníku na posuzovaný trestný čin. Podle něj byl obviněný ohrožen trestem v rozmezí od dvou do osmi roků. Jde tedy o trest při samé spodní hranici zákonné trestní sazby, navíc nespojený s jeho přímým výkonem. Zároveň jde o trest přiměřený jak skutkovým okolnostem případu, tak osobě pachatele, což zcela odpovídá obecným zásadám pro ukládání trestu zakotveným v dovolání citovaných ustanoveních trestního zákoníku.
d) k náhradě škody
60. Obviněný v dovolání tvrdil, že soudy dostatečně neprovedly dokazování vztahující se k výroku o náhradě škody, a poukazoval na to, že nezjišťovaly, zda již pojišťovně někdo jiný škodu neuhradil. K těmto námitkám je třeba uvést, že výrok o náhradě škody, a to pokud jde mimo jiné i o jeho výši, má svůj podklad ve skutkových zjištěních a jako takový musí být výsledky dokazování prokázán a zahrnut do tzv. skutkové věty výroku o vině. Z této skutečnosti v kontextu s tím, co bylo k uplatněnému důvodu dovolání uvedeno výše, vyplývá, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat nesprávnost výroku o náhradě škody pouze ve vztahu k jejímu nesprávnému hmotněprávnímu posouzení pramenícímu z porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu, rozsah náhrady škody apod. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, sv. 6 pod č. T 703), či ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1364/2006 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, sv. 34 pod č. T 974)].
61. V tomto ohledu však obviněný v dovolání žádné námitky neuplatnil, naopak zdůrazňoval jen neúplnost soudy provedeného dokazování, a tedy podstata jeho námitek byla procesní povahy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). Takto formulované argumenty citovanému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť obviněný pominul, že osobou odpovědnou za vznik škody způsobené trestným činem je zásadně on jako pachatel, a že tuto škodu svým trestným jednáním způsobil Č. p., která svůj nárok na náhradu škodu vůči obviněnému včas a řádně uplatnila. Konkrétně je vhodné poznamenat, že soud prvního stupně vycházel z nároku, který Č. p. vznesla při prvním hlavním líčení dne 6. 2. 2017, čímž se řádně a včas připojila se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení (§43 odst. 3 tr. ř.) a svůj nárok vyčíslila na částku 1.908.362 Kč (č. l. 344), kterou odůvodnila tím, že odpovídá částce vyplacené na pojistném plnění z předmětné fingované pojistné události ve prospěch V. Š., což řádně doložila (viz stranu 8 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se s identickou námitkou obviněného vypořádal na straně 7 v bodě 18. a straně 8 v bodě 21. svého usnesení, kde konstatoval, že trestní řízení před soudem se koná podle §180 odst. 1 tr. ř. pouze na podkladě obžaloby, která byla v posuzované věci podána jen na R. D., když nebylo zjištěno, že uvedený nárok byl za obviněného uspokojen někým jiným. Žádná taková skutečnost během řízení před soudem z dokazování nevyplynula. Jde tedy jen o nepodložený požadavek obviněného, který nemá žádné opodstatnění.
VII. Závěr
62. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z obsahu dovoláním napadených rozhodnutí a z příslušného spisu je dostatečně patrné, že přezkoumávaná rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí dovolatelem vytýkanými vadami, když šlo o námitky sice pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a), g), l) tr. ř. částečně obsahově podřaditelné, avšak zjevně neopodstatněné, a proto dovolání obviněného coby celek jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 7. 2019
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu